E. F. (Emil František) Burian se narodil 11. června 1904 v Plzni do hudební rodiny. Zpěvákem byl otec Emil Burian (1876 – 1926), strýc Karel Burian (1870 – 1924) i teta Františka Jelínková – Burianová (1865 až 1937) a jeho matka Vlasta Hatláková – Burianová učitelkou zpěvu. Ihned po absolvování skladby u J. B. Foerstera na pražské Státní konzervatoři a Mistrovské škole (1927) se vrhnul do společenského života naší české avantgardy jako člen Devětsilu (1927 – 1930), režisér, herec, hudebník, autor, dramaturg a skladatel Osvobozeného divadla (1926 – 1927), Divadla Dada (1928 – 1929), Moderního studia (1929) a jako rozhlasový komentátor.
Spolupracoval i s dalšími scénami (jako skladatel s Národním divadlem 1925 – 1928). Založil sdružení Přítomnost (1924), recitační soubor Voiceband (1927 – 1941), byl režisérem Národního divadla v Brně a šéfem Studia (1929 – 1930), režisérem Českého divadla v Olomouci (1930 – 1931) a opět v Brně (1931 – 1932), v Červeném esu vedl jazzový orchestr, skládal a režíroval (1932 – 1933).
A nakonec založil vlastní avantgardní Divadlo D 34 (1933 – 1941), kde byl hercem, režisérem, uměleckým vedoucím, dramaturgem, skladatelem, scénografem, redaktorem časopisu a vedoucím herecké školy. Za své protinacistické smýšlení bylo divadlo v březnu 1941 zavřeno, E. F. Burian zatčen a v letech 1941 až 1945 vězněn v Terezíně, Dachau a Neuengamme u Hamburku, kde málem zahynul při náletu v lodi.
Po návratu se s vervou vrhl do nového života. Obnovil své divadlo s názvy D 46 (1945 – 1951), Armádní umělecké divadlo (1951 – 1955, kdy Burian s divadlem vstoupil do Československé lidové armády a stal se plukovníkem) a D 34 (1955 – 196). Po jeho smrti byla scéna upravena na Divadlo E. F. Buriana (1960 až 1991). Mj. působil ve funkci ředitele tří divadel v Brně (1945 – 1946), ředitele Divadla v Karlíně (1946), komentátora Československého rozhlasu (1945 – 1947), šéfredaktora „Kulturní politiky“ (1946 – 1949) a poslance za KSČ v Národním shromáždění (1948 – 1954).
Spolupracoval i s orchestrem Gramoklubu (1935 – 1946) jako zpěvák a skladatel. Po roce 1948 se jako levicově orientovaný s chutí a plně zapojil do budovatelského úsilí (např. hra „Pařeniště“). Byl členem Levé fronty, Národní fronty i KSČ (1923 – 1959). Na jeho počest byl natočen Sísův film BLUES PRO EFB (1980).
Jako dramatik, dramatizátor, skladatel, libretista, básník a režisér se podepsal např. u her („Esther“, „A kdo je víc“, „Lidová suita“ nebo „Každý něco pro vlast“), dramatizací („Žebrácká opera“, „Romeo a Julie“, „Švejk“, „Manon Lescaut“, „Věra Lukášová“, „Máj“, „Evžen Oněgin“ či „Krysař“), oper (tř. „Maryša“, „Před slunce východem“), baletů (př. „Fagot a flétna“), operet, komorních a koncertních skladeb, her se zpěvy, sborů, melodramů, jazzových („Chlupatý kaktus“ i „Chtěl bych být opicí“), lidových i agitačních masových písní („Znám zemi blízko pólu“) atd.
V české kinematografii se uplatnil hlavně jako skladatel filmové hudby (PŘED MATURITOU, ZLATÉ PTÁČE, ZE SVĚTA LESNÍCH SAMOT, SVÍTÁNÍ, LISTOPAD, VOJNARKA, česká a německá ULIČKA V RÁJI, JAN VÝRAVA, VĚRA LUKÁŠOVÁ, ZA TICHÝCH NOCÍ, ČEKANKY, SIRÉNA, KARIÉRA, DRAVCI, CHCEME ŽÍT, KARHANOVA PARTA, VÝSTRAHA, PSOHLAVCI a CESTA DO PRAVĚKU).
Dále i jako autor textů písní (ZLATÉ PTÁČE, PŘED MATURITOU a SVÍTÁNÍ) a herec: jazzový zpěvák (ZLATÉ PTÁČE) a dřevorubec (ZE SVĚTA LESNÍCH SAMOT). I když Burianův vztah k filmu byl značně problematický, dvakrát si zkusil autorství scénáře a filmovou režii. Natočil lyrickou VĚRU LUKÁŠOVOU (1939) podle hry a románu Boženy Benešové „Don Pablo, Don Pedro a Věra Lukášová“ a za deset let poté tendenční drama CHCEME ŽÍT (1949).
Po celý život se využíval v různých funkcích i v rozhlase („Máj“, „Kat“, „Staré ženy“ apod.) a též nahrával gramofonové desky. Psal odborné („Jazz“ 1928) a teoretické knihy o divadle, spisy, články, sloupky či statě, řadu z nich publikoval v periodikách („Slovo a slovesnost“, „Český lid“, „Lidové noviny“ i „Kultura“). Získal Státní cenu (1947) za hudbu k SIRÉNĚ, Řád 25. února 1948 (1949), Řád práce (1951) a titul Národního umělce (1954).
Byl třikrát ženatý a jeho potomci se věnují herectví či hudbě: dcera Kateřina Burianová (*1946) – s ženou Marií Šubrtovou a syn Jan Burian (*1952) – s třetí chotí Zuzanou Kočovou (1922 – 1988), dále i Kateřin manžel Ivan Rajmont (*1945) a syn Filip Rajmont (*1977). Mnohostranný kulturní činovník E. F. Burian zemřel na selhání jater 9. srpna 1959 v Praze ve věku pouhých 55 let.
Jarda "krib" Lopour
