foto

Karel Dostal

  • nar. 14.3.1884
    Nymburk, Rakousko-Uhersko
  • zem. 1.3.1966 (81 let)
    Praha, Československo
  • Sdílet na Twitteru
  • Sdílet na Facebooku

Biografie

Syn herečky Národního divadla Marie Horské a bratr herečky Leopoldy Dostalové a režiséra a spisovatele Adolfa Dostala byl celý svůj život nesmírně umělecky činný. Tak jako byla jeho sestra Leopolda jedním z hlavních hereckých pilířů činohry Národního divadla, byl Dostal takovým pilířem na poli režisérském. Po absolvování České reálky v Praze studoval čtyři semestry na filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Příležitostně hrával ochotnicky divadlo a v roce 1904 vystoupil poprvé profesionálně ve Smíchovské Aréně. Ve stejné době publikoval své první verše v duchu doznívající dekadence. Po absolvování Vysoké školy divadelního umění herce E. Reichera v Berlíně působil nějaký čas v Německu a Rakousku (Meiningen, Düsseldorf). V roce 1915 byl mobilizován a později na italské frontě zraněn. Těsně před koncem války se stal členem Nového vídeňského divadla.

V roce 1919 hrál pohostinsky v Národním divadle, ale angažován nebyl, neboť jeho jevištní řeč byla poznamenána německou školou. Svoji dráhu v Čechách začal v Českých Budějovicích, kde se stal prvním ředitelem tamního divadla (1919 - 1920). V roce 1920 přijal funkci šéfa činohry Slovenského národního divadla v Bratislavě, ale nenastoupil tam a stal se režisérem a hercem činohry Vinohradského divadla (1920 - 1922). Odtud vedla jeho cesta do Národního divadla, kde působil v letech 1922 - 1955. Zde byl např. vrchním režisérem činohry, členem poradního sboru činohry nebo náměstkem šéfa činohry. Mimo práci v Národním divadle režíroval také v Městských divadlech pražských a v letech 1958 - 1959 vedl činohru divadla v Pardubicích.

Karel Dostal celý život potlačoval herecký talent na úkor práce režisérské. Přesto jeho většinou menší role nebyly bezvýznamné. Subtilní, štíhlý a vysoký herec s ušlechtilou tváří, vybaven dokonalou kulturou hlasu a pohybu, hrával většinou aristokraticky zjemnělé nebo ironicky nadřazené postavy, často skeptické, vyšinuté nebo jinak se odlišující od běžného průměru. Takovými rolemi byly např. Kirillov (Dostojevskij - Běsové) nebo Don Quijote de la Mancha (Cervantes - Rytíř smutné postavy). Jako režisér se snažil po vzoru německého divadla vnášet do toho našeho vysokou úroveň jevištní řeči a stylovou určitost pohybu. Stal se jednou z vůdčích režisérských osobností českého divadla meziválečného a válečného období. Vybíral si převážně hry s vážnou tématikou, ať už to byly hry filosoficky podnětné nebo politicky zaměřené, což činil především v době narůstající hrozby nacismu. Tím se dostával často do konfliktu s vedením Národního divadla, které mělo v tomto směru zdrženlivější postoj. Jeho inscenace Čapkových her Bílá nemoc, Matka a R.U.R. v letech 1937 - 1939 se staly již v době reprízování legendárními.

Ve filmu hrával převážně vedlejší postavy stejného typu jako na divadle, tedy především panovníky, šlechtice, vysoké státní úředníky a jim podobné role. Poprvé to bylo v komedii Gustava Machatého NAČERADEC, KRÁL KIBICU z roku 1932, kde vytvořil roli soudce. Po několika menších rolích se od poloviny 30. let začal objevovat převážně už jen ve filmech vyšší hodnoty. Z té doby určitě stojí za zmínku jeho ministr propagandy v BÍLÉ NEMOCI (1937), Maharadžův sekretář v burianovské komedii TŘI VEJCE DO SKLA (1937), císař Rudolf II. v kostýmní komedii CECH PANEN KUTNOHORSKÝCH (1938), generální ředitel Rudolf Unger v KOUZELNÉM DOMĚ (1939) Otakara Vávry, viceprezident Northon v dramatu Martina Friče MUŽ Z NEZNÁMA (1939), hudební kritik König ve Vávrově TURBINĚ (1941) nebo lékař Drážďanské opery v TANEČNICI (1943) Františka Čápa. Netradiční roli mu poskytnul mistr těchto experimentů Martin Frič ve svém dramatu BARBORA HLAVSOVÁ (1942), roli vesnického řezbáře Lukáše Hlavsy, bratra titulní postavy v podání Terezie Brzkové. Z poválečných rolí zmiňme např. lichváře Chazaje v PODOBIZNĚ (1947), nebo profesora chemie v KRAKATITU (1948).

Stejně jako se Růžena Šlemrová nehodila do kostýmu traktoristky, nehodil se Karel Dostal do kostýmu dělníka v montérkách. A tak po roce 1948 rolí výrazně ubylo. Byly tu ale historické a životopisné filmy Václava Kršky a v těch se Dostal skvěle uplatnil. Tyto role se tak staly téměř jediné, které Dostal ve filmu v té době vytvářel. Poprvé to byl houslista Niccolo Paganini ve filmu HOUSLE A SEN (1946). Následovaly kníže Alfred Windischgrätz v dramatu REVOLUČNÍ ROK 1848 (1949), primátor v POSLOVI ÚSVITU (1950), profesor Woltmann v MIKOLÁŠU ALŠOVI (1951) a spisovatel Josef Wenig v životopisném snímku Z MÉHO ŽIVOTA (1955). Po pětileté přestávce se Dostal objevil ve filmu naposledy a to v dramatu POCHODNĚ (1960) jako továrník.

Jak již bylo řečeno, Karel Dostal byl nesmírně činný. Kromě práce v rozhlase se věnoval také činnosti v různých spolcích a politických projektech, zejména v období sílícího nacismu. Stal se spoluzakladatelem Klubu českých a německých divadelních pracovníků, spolupracoval s Levicovou organizací Lidové divadlo nebo spolurežíroval pořad Českoslovenští umělci Sovětskému svazu v pražské Lucerně (1936). Publikoval řadu statí zejména v časopise Národní a Stavovské divadlo a pro Vinohradské divadlo přeložil Wedekindovu hru Smrt a ďábel (premiéra 1920). Státní cenu získal dvakrát (1926, 1929), v roce 1953 mu byl udělen Řád práce a titul Zasloužilý umělec v roce 1964.

Petr "Bart" Bartoš

Fanoušci tvůrce

tvůrce nemá žádné fanoušky
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace