foto

Ludvík Veverka

  • nar. 7.3.1892
    Kostelec nad Orlicí, Rakousko-Uhersko
  • zem. 2.2.1947 (54 let)
    Praha, Československo
  • Sdílet na Twitteru
  • Sdílet na Facebooku

Biografie

Ludvík Veverka se narodil 7. března 1892 (některé prameny uvádějí rok 1893) v Kostelci nad Orlicí do rodiny majitele podniku. Vystudoval reálku, brněnskou obchodní akademii a měl vést otcovu živnost. Ale divadlo ho uchvátilo více. V letech 1912 – 1914 sbíral zkušenosti u ochotnické společnosti Václava Choděry a u několika dalších menších společností pod jménem Egon Dubín. Získal angažmá v pražské Uranii (1914), ale krátce nato musel narukovat do první světové války. Záhy však byl vyreklamován do Národního divadla v Brně (1915 – listopad 1919). Poté prošel díky K. H. Hilarovi (který měl svými režiemi na něho největší umělecký vliv) pražským Divadlem na Vinohradech (listopad 1919 – leden 1929).

A svoji životní a hereckou dráhu zakončil v pražském Národním divadle (leden 1929 – 2. únor 1947), kde setrval až do své smrti. Herectví Ludvíka Veverky bylo silně ovlivněno praktickou školou kočovných společností a expresionismem. Nejčastěji používal výrazové gesto, pružnou řeč těla a znělý jazyk. Díky různě formovaným maskám mohl Veverka zakrýt svůj nenápadný zjev a postavy vytvářel zejména svým pohybem. Nejlépe zvýrazňoval komické úlohy bez psychologické základny, v pozdějších létech hlavně lidové malé roztodivné roličky z českého repertoáru. Bez velké drobnokresby dokázal i v epizodkách upoutat na sebe pozornost pochopením podstaty své role (hrál př. v dílech Shakespeara nebo Shawa).

Mezi nejvýznamnější divadelní úlohy Ludvíka Veverky bezesporu patří: Scapino („Scapinova šibalství“), Petr Ivanovič Chlestakov („Revizor“), Trufaldino („Princezna Turandot“), Androkles („Androkles a lev“), Vocilka („Strakonický dudák“), vodník Michal („Lucerna“), popelář Doolitle („Pygmalión“), Autolycus („Zimní pohádka“), Thersites („Troilus a Cressida“), Lancelot Gobbo („Kupec benátský“), Piskálek („Sen noci svatojánské“), Ondřej Zmrzlík („Cokoli chcete“), Tarelkin („Proces“), Šefl („Loupežník“), Bartoloměj Pecka („Jedenácté přikázání“), Šumbal („Naši furianti“), Stavinoh („Lišák Stavinoh“), farář („Zmoudření Dona Quijota“), Jordán („Habada a Jordán“) apod.

Filmové umění využilo Ludvíka Veverku celkem často (i když někdy i s většími časovými rozestupy), ale pouze vždy v menších charakterově vytříbených úlohách. Debutoval ještě v němé éře jako mladý muž v Urbanově dramatu O ADRIENU (1919). Během 20. let si zahrál Ing. Emila Horynu ve ZLATÉ ŽENĚ (1920) Vladimíra Slavínského, lichváře Saula Kranze v Kolárově snímku MRTVÍ ŽIJÍ (1922), Erazima Voříška v JOSEFU KAJETÁNU TYLOVI (1925) Svatopluka Innemanna, Pepču Pisklouna v komedii ŠVEJK V RUSKÉM ZAJETÍ (1926), přítele v Antonově POHÁDCE MÁJE (1926), loupežníka Matouše Parádníka v LOUPEŽNÍCÍCH NA CHLUMU (1926) Miloše Hajského, asistenta v Lamačově dramatu HŘÍCHY LÁSKY (1929) a zákazníka u manikúry v dramatu TAKOVÝ JE ŽIVOT (1929) Carla Junghanse.

A ve zvukové éře 30. let a v protektorátním období se uplatnil ve filmech LOUPEŽNÍK (zahradník Šefl), POBOČNÍK JEHO VÝSOSTI (dvorní dodavatel), NA SLUNEČNÍ STRANĚ (Seidl), DŮM NA PŘEDMĚSTÍ (otec), JEJÍ LÉKAŘ (automobilový závodník velkostatkář Kudláček), JSEM DĚVČE S ČERTEM V TĚLE (přítel Felix), POLSKÁ KREV (světák Bronio Popiel), HUDBA SRDCÍ (impresário Benoni), BEZDĚTNÁ (host na svatbě), VZHŮRU NOHAMA (malíř Augusta), POZOR, STRAŠÍ! (titulní hudební klaun Rik), HVĚZDA Z POSLEDNÍ ŠTACE (divadelní ředitel Richard Šnajdr), CESTA DO HLUBIN ŠTUDÁKOVY DUŠE (nervózní profesor chemie Kahuda), MUZIKANTSKÁ LIDUŠKA (pozounista Honza Lahoza), SMĚRY ŽIVOTA (knihkupec Hejda), MODRÝ ZÁVOJ (rozhlasový režisér Karel Madran), OKOUZLENÁ (lékárník Alois) a PŘÍJDU HNED (dědic Oldřich). Naposledy si čtyři roky před svou smrtí ztvárnil starostu a velkostatkáře Jana Bartoše ve ČTRNÁCTÉM U STOLU (1943) Oldřicha Nového a Antonína Zelenky.

Už od 20. let herecky pomáhal českému rozhlasu („Harmonikář“ 1927 či Žavakin v Gogolově „Ženitbě“ 1933 režiséra K. H. Hilara). Jeho ženou byla herečka a kolegyně z Vinohrad Libuše Freslová (1898 až 1982). Od 12. dubna 1946 však už na prknech své domovské scény nestanul a bez herectví setrval téměř jeden rok. Ludvík Veverka zemřel 2. února 1947 v Praze. Zesnul pouhý měsíc a ještě pět dní před svými pouhými pětapadesátými (a nebo snad čtyřiapadesátými) narozeninami. Jeho žena Libuše Freslová ho přežila o plných třicet pět let.

Jaroslav "krib" Lopour

Fanoušci tvůrce

tvůrce nemá žádné fanoušky
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace