Karel Kachyňa

Karel Kachyňa se narodil 1. května 1924 ve Vyškově. Stal se jedním z prvních absolventů filmové fakulty pražské AMU (1947 – 1951). Už za studií se spřátelil s kolegou Vojtěchem Jasným a už za studií spolu natáčeli dokumentární snímky (př. NENÍ STÁLE ZAMRAČENO), vydali foto publikaci „Budujeme pohraničí" (1950) a po absolutoriu spolu pracovali ve Studiu dokumentárního filmu a Československém armádním filmu (ZA ŽIVOT RADOSTNÝ, NEOBYČEJNÁ LÉTA, VĚDĚLI SI RADY aj.).

Oba se pak roku 1952 zúčastnili tříměsíčního zájezdu Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého do Číny, z čehož vyprodukovali dokumentární snímky (LIDÉ JEDNOHO SRDCE, Z ČÍNSKÉHO ZÁPISNÍKU či STARÁ ČÍNSKÁ OPERA) a cestopis s fotografiemi „Byli jsme v zemi květů" (1954).

Před rozdělením dvojce Kachyňa – Jasný ještě oba tvůrci společně vstoupili do režie českých hraných filmů dobrodružným dramatem DNES VEČER VŠECHNO SKONČÍ (1954). V dalších letech se zaměřil na dobrodružnou tématiku z vojenského prostředí, a z jeho filmů ZTRACENÁ STOPA (1955), TENKRÁT O VÁNOCÍCH (1958) či PRÁČE (1960) vyniká zdařilý snímek KRÁL ŠUMAVY (1959) vyprávějící příběh poválečných pohraničníků.

V 60. letech nastala Kachyňova nejlepší éra, která se podepsala pod snímky TRÁPENÍ (1961), POUTA (1961), ZÁVRAŤ (1962), NADĚJE (1963), VYSOKÁ ZEĎ (1964), AŤ ŽIJE REPUBLIKA (1965), KOČÁR DO VÍDNĚ (1966), NOC NEVĚSTY (1967), VÁNOCE S ALŽBĚTOU (1968), SMĚŠNÝ PÁN (1969), UŽ ZASE SKÁČU PŘES KALUŽE (1970) a UCHO (1970), jež v plné nahotě zobrazovalo praktiky StB v 50. letech. Film v nastávající normalizaci nebyl ani schválen do distribuce a premiéru měl až na začátku 90. let. Tento fakt Kachyňovi znepříjemnil postavení u vedoucích orgánů.

Přesto se v období normalizace stal jedním z nejčilejších českých režisérů a natočil např. životopisnou komedii TAJEMSTVÍ VELIKÉHO VYPRAVĚČE (1971) s bratry Štěpánkovými v titulních rolích, válečné drama VLAK DO STANICE NEBE (1972), milostné drama LÁSKA (1973), válečnou HORKOU ZIMU (1973), remake ROBINSONKY (1974) spisovatelky Marie Majerové, dramata z 19. století PAVLÍNKA (1974) a 30. let 20. století ŠKAREDÁ DĚDINA (1975), psychologickou SMRT MOUCHY (1976), pohádku MALÁ MOŘSKÁ VÍLA (1976), letní komedii SETKÁNÍ V ČERVENCI (1978), drama ČEKÁNÍ NA DÉŠŤ (1978), retrospektivu milostného příběhu z 20. let LÁSKY MEZI KAPKAMI DEŠTĚ (1979), válečné drama CUKROVÁ BOUDA (1980), komedie POZOR, VIZITA! (1981), FANDY, Ó FANDY (1982), SESTŘIČKY (1983), SMRT KRÁSNÝCH SRNCŮ (1986), KAM, PÁNOVÉ, KAM JDETE? (1987) a dramata DOBRÉ SVĚTLO (1985), OZNAMUJE SE LÁSKÁM VAŠIM (1988) a BLÁZNI A DĚVČÁTKA (1989).

Čile se jako režisér uplatnil i v porevolučních dobách, což dokládají dramata KRÁVA (1993), FANY (1995) a HANELE (1999). Významně formoval tvář naší televize pomocí televizních snímků (ZLATÍ ÚHOŘI, POČÍTÁNÍ OVEČEK, DUHOVÁ KULIČKA, OTEC NEZNÁMÝ, KOŽENÉ SLUNCE nebo CESTA BYLA SUCHÁ, MÍSTY MOKRÁ) a seriálů (oblíbený VLAK DĚTSTVÍ A NADĚJE, PRIMA SEZÓNA a TŘI KRÁLOVÉ).

Téměř ke všem svým projektům napsal námět, scénář a v několika si zahrál malé role: muž zvonící na zvon (TRÁPENÍ), majitel firmy Auto – velo František Nebozes (AŤ ŽIJE REPUBLIKA), prokurátor (ROZPUŠTĚNÝ A VYPUŠTĚNÝ), Karhan (NEJISTÁ SEZÓNA) a inspektor (OBECNÁ ŠKOLA).

Jeho snem bylo zfilmovat Hrabalův román „Obsluhoval jsem anglického krále", jež nakonec až v roce 2006 zrealizoval Jiří Menzel. V letech 1990 – 2004 byl profesorem na pražské FAMU, kde působil i řadu let předtím. Za své dílo získal několik cen a ocenění.

Když pomineme ty z mezinárodních a českých festivalů a soutěží, můžeme vyjmenovat např. Státní cenu II. stupně (1951) za krátký film ZA ŽIVOT RADOSTNÝ (1950), Státní cenu I. stupně (1954) za dokument LIDÉ JEDNOHO SRDCE (1953), Státní cenu Klementa Gottwalda (1966) za tvorbu posledních let, Peněžitou odměnu Filmového studia Barrandov (1967), titul Zasloužilého umělce (1968), Českého lva (1995) „Za dlouholetý umělecký přínos českému filmu", Cenu „Za mimořádný umělecký přinos světové kinematografii" (1999) a Medaili „Za zásluhy" in memoriam (2004).

Jeho ženami byly dvě herečky Eliška Kuchařová (1928 – 2012) – měl s ní dceru, kostýmní výtvarnici Elišku Kachyňovou (*1952), a Alena Mihulová (*1965), s níž zplodil dceru Karolínu. Režisér Karel Kachyňa zemřel 12. března 2004 v Říčanech dva měsíce před svými osmdesátými narozeninami.

Jaroslav "krib" Lopour