Vladimír Majer se narodil 21. února 1892 (některé prameny uvádějí rok 1894) v Plzni. Jeho otec byl lékařem a zaníceným hudebníkem. Rovněž syna Vladimíra k hudbě vedl a zdědil po něm talent. Ve Vídni dokonce mladý Majer studoval u hudebního skladatele Františka Ondříčka. Nakonec však vystudoval obchodní akademii a nastoupil na dráhu bankovního úředníka. Po několika letech však odešel k divadlu a k filmu.
Za první světové války (kdy byl nejdříve válečným reportérem v rakouské armádě) ještě účinkoval v Plzni (1916 – 1918), odkud přešel do pražského Vinohradského divadla (1919 – 1941). Po náhlém uzavření Vinohradského divadla nacisty přešel Majer do Městských divadel pražských (1941 – 1945), respektive hrál a režíroval v holešovické Uranii.
Díky své vyšší, statné postavě, neuvěřitelně stavěné hlavě a obličeji a zvláštnímu chraplavému hlubokému hlasu byl obsazován do nejrůznějších rolí padouchů, zlodějíčků i různých rázných chlapů v konverzačních komediích a dramatech. Zejména obličej, zvláštní výraz v obličeji s jímavou mimikou a gesty ho do těchto rolí na divadelních prknech a ve filmech přímo předurčovaly. Majerovou ženou byla herečka a známá operní pěvkyně Ferry Majerová (1894 – 19??; vlastním jménem Bedřiška Grossová), která hrála veliké role v manželových dvou filmech (PÍSEŇ LÁSKY a MAGDALENA).
S filmem se poprvé Majer setkal v roce 1919, tedy v naprostém filmovém historickém pravěku, kdy napsal námět, scénář, zahrál roli a režíroval melodrama PÍSEŇ LÁSKY. Jako scenárista a autor námětu se ještě podepsal u dvou oblíbených filmů (komedie MARWILLE DETEKTIVEM a zvukové koprodukční drama V CIZÍM REVÍRU).
Režisérsky debutoval v onen rok 1919 natočením tří snímků. Natočil již zmíněnou PÍSEŇ LÁSKY, melodrama TANEČNICE a drama DÁMA S RŮŽÍ. Všechny tři filmy se však nedochovaly. O rok později natočil svůj nejhodnotnější snímek MAGDALENA podle stejnojmenného románu Josefa Svatopluka Machara. O rok později natočením dramat NAD PROPASTÍ (1921) a MANŽELÉ PANÍ MILENY (1921) na třináct let svoji režisérskou kariéru ukončil. Natáčel rovněž německé filmy v Praze a v Berlíně.
Ve zvukovém období se k režii neúspěšně vrátil. V roce 1934 natočil melodrama V CIZÍM REVÍRU s Oskarem Marionem, Františkem Šlégrem a Vladimírem Pospíšilem – Bornem v hlavních rolích a podle německé frašky s Trudou Grosslichtovou, Bedřichem Veverkou a Oldřichem Novým bulvární komedii ROZPUSTILÁ NOC (1934). Oba filmy byly velmi lacině a amatérsky natočeny a neměli větší úspěch.
Jako herec byl často obsazován (často vystupoval i ve svých snímcích) do rolí různých padouchů, pánů z lepší společnosti či venkovanů v němých filmech NAD PROPASTÍ (Dr. Karel Vronský), NOC TŘÍKRÁLOVÁ (světák Jiří Marčan), DRVOŠTĚP (šéf penězokazecké bandy), DĚVČE Z PODSKALÍ (zedník Béďa), CHYŤTE HO! (vůdce lupičů), JOSEF KAJETÁN TYL (herec Krumlovský), JEDENÁCTÉ PŘIKÁZÁNÍ (sluha Vojtěch), DOBRÝ VOJÁK ŠVEJK (plukovník Kraus von Zillergut), BAHNO PRAHY (číšník Ferdinand), PANCÉŘOVÉ AUTO (policejní komisař), CHUDÁ HOLKA (státní zástupce), PASÁK HOLEK (Busch), HŘÍCHY LÁSKY (strážník v inscenaci „Liliom“), AFÉRA V GRANDHOTELU (důstojný muž), DŽUNGLE VELKOMĚSTA (MUC. Čížek), SVATÝ VÁCLAV (Týra) a další.
Ve zvukovém období získal hereckých příležitostí již méně, hrál: šoféra Čedoku (PUDR A BENZIN), důstojníka v hotelu (AFÉRA PLUKOVNÍKA REDLA), náčelníka lupičů (PENÍZE NEBO ŽIVOT), zloděje (ROZPUSTILÁ NOC), velitele pandurů (JÁNOŠÍK), Gejzu Fedeleše (HORDUBALOVÉ), zápasníka Pápěrku (DĚVČATA, NEDEJTE SE!), hostinského (CECH PANEN KUTNOHORSKÝCH), krejčího Lásku (ŽIVOT JE KRÁSNÝ), Houdka (RUKAVIČKA), stavebního dělníka – rváče (VELKÁ PŘEHRADA) a rovněž Dr. Viktorína (ČTRNÁCTÝ U STOLU).
Na stříbrném plátně vytvořil pouze tři významné úlohy. Kastelána Dudka vymýšlejícího pověst o prokletí obrazu Dívky v modrém (Lída Baarová) z důvodu, aby ho nikdo nekoupil ve Vávrově komedii DÍVKA V MODRÉM (1939). Záludného Čechoameričana Ing. Johna Moura v dalším Vávrově snímku TURBINA (1941), který zničí rozvíjející kariéru mladé zpěvačky Tyndy Ullikové (Lída Baarová) ve snaze si ji vzít. A zlého kavárníka Jana Turby, kterýžto neprávem obviní poctivého a čestného bývalého advokáta Josefa Kypra (Otomar Korbelář) v ADVOKÁTU CHUDÝCH (1941) Vladimíra Slavínského.
V roce 1919 spoluzaložil odborovou organizaci filmových herců Sdružení československého filmového herectva, které byl prvním předsedou (místopředsedou byl v té době Rudolf Deyl st.). Za německé okupace se Majer nešťastně zkompromitoval s nacisty. Byl členem zločinecké aktivistické organizace Zelených hákových křížů, pronacisticky propagoval mezi svými kolegy ve Vinohradském divadle a přijal za okupace role v německém propagandistickém filmu G. P. U. (1942) a hudební komedii HUDBOU ZA ŠTĚSTÍM / GLÜCK UNTERWEGS (1944) pod jménem Wladimir Majer.
Po okupaci byl propuštěn z Městských divadel pražských, zatčen, vyšetřován, předán Lidovému soudu a odsouzen. Konkrétně mu byla udělena veřejná důtka a trest ve vězení po dobu trvání tří měsíců. Byla mu rovněž znemožněna herecká činnost a veřejné vystupování. Majer se tedy musel živit normální a často podřadnou manuální prací.
Po osmiletém hereckém distanci mu bylo umožněno, aby se kajícně vrátil na prkna okrajových scén zájezdového Vesnického divadla (1953 – 1955) a také Armádního uměleckého divadla (1955 – 1957) v menších a epizodních rolích.
Rok před smrtí si ještě zahrál dvě malé roličky ve svých dvou jediných poválečných filmech. Hrál strážníka v komedii DOBRÝ VOJÁK ŠVEJK (1956) kontroverzního režiséra Karla Steklého na motivy slavného románu Jaroslava Haška a příslušníka SS na nákladním autě v detektivce ZLATÝ PAVOUK (1956) tvůrce Pavla Blumenfelda.
Do roku 1945 Majer často také vystupoval v rozhlase (například v rozhlasových hrách „Abraham Lincoln“ /1937/ nebo „Magdalena Dobromila Rettigová“ /1938/). Vladimír Majer zemřel v zapomenutí a v zatracení 5. listopadu 1957 v Praze v šedesáti třech letech.
Jarda "krib" Lopour
