Herec Jacques Sernas zahájil svou kariéru v kvalitních poválečných francouzských filmech, později se stal hvězdou dobrodružného žánru v Itálii a dnes má na svém kontě bezmála 80 filmů. Narodil se v litevském městě Kaunas jako Jurgis Šernas, jeho otcem byl významný politik a novinář Jokubas Šernas (1888-1926), jeden ze zakladatelů samostatné Litvy po první světové válce. Jokubas zemřel poměrně mlád v roce 1926 a po následném státním převratu téhož roku nebylo v Litvě úplně bezpečno. Matka odvezla malého syna do Francie, kde Jurgis, nyní již jako Jacques strávil dětství. Za druhé světové války se zapojil do protifašistického odboje ve Francii a více než rok byl uvězněn v koncentračním táboře v Buchenwaldu.
Po válce začal studovat medicínu, ale studium nedokončil, protože musel finančně zajistit svou matku. Vystřídal proto několik zaměstnání, byl číšníkem, lyžařským instruktorem, zajímavostí v jeho biografii je i krátká praxe v žurnalistice, kdy byl zpravodajem jednoho pařížského listu u tribunálu s válečnými zločinci v Norimberku. Již v roce 1947 zahájil svou úspěšnou mezinárodní hereckou kariéru. Díky konkurzu dostal menší roli ve francouzském filmu ZRCADLO (Le miroir, 1947), vzápětí přišla nabídka z Itálie a za svůj výstup v Germiho filmu ZTRACENÉ MLÁDÍ (Gioventù perduta, 1948) obdržel od Italského syndikátu filmových novinářů Stříbrnou stuhu pro nejlepšího zahraničního herce. Koncem čtyřicátých let dělil své aktivity ještě mezi Francii a Itálii, kdy jej velkými hereckými úkoly pověřovali významní režiséři jako Marcel L′Herbier (JAN Z MĚSÍCE – Jean de la Lune, 1948) nebo Alberto Lattuada (MLÝN NA PÁDU – Il molino del Po, 1948), pak ale trvale přesídlil do Itálie.
Atraktivní vzhled a sportovní postava zajistily Jacquesu Sernasovi větší přísun rolí v historických filmech, později v béčkovém žánru tzv. sandálu a meče. Zmínku si zaslouží jeho účast na historickém filmu ANITA GARIBALDI (Camicie rosse, 1952) a titulní role v americkém velkofilmu PARIS A HELENA (Helen of Troy, 1956). Z řady následujících filmů spadajících do žánru sandálu a meče připomeňme alespoň hodnotnější tituly jako VE JMÉNU ŘÍMA (Nel segno di Roma, 1959) a ROMULUS A REMUS (Romolo e Remo, 1961).
S poklesem zájmu o mytologické velkofilmy v 60. letech se Jacques Sernas spolu s dalšími herci přesunul do dalších odnoží dobrodružného žánru, ať již to byly spaghetti westerny nebo špionážní filmy vznikající ovšem vesměs v druhořadých kvalitách. Z tohoto typu filmů uveďme španělsko-italskou parodii na bondovky OPERACE ZLATÉ ŽEZLO (Zarabanda bing bing, 1966), k níž Sernas napsal také scénář. Na místě je ale zmínit ještě Sernasovu participaci na jednom ze zásadních děl v celých dějinách italské kinematografie, a sice Felliniho SLADKÉM ŽIVOTĚ (La dolce vita, 1960).
I když byl Jacques Sernas v 50. a 60. letech celoevropskou filmovou hvězdou, která plnila stránky filmových i společenských časopisů, o jeho soukromí je velmi málo informací. Je nicméně známo, že v roce 1955 se oženil s italskou novinářkou Marií Stellou Signorini, s níž měl jednu dceru. Od počátku sedmdesátých let hrál Jacques Sernas ve filmech spíše již jen výjimečně, učinil ale také zkušenost s hollywoodskou produkcí, v amerických filmech vystupoval pod jménem Jack Sernas. Z jeho pozdější filmografie připomeňme válečný film DVĚ TVÁŘE VÁLKY (La pelle, 1980) nebo později NÁVRAT (L′Africana, 1990). Zatím naposledy se s ním diváci mohli setkat v roli kardinála Feltina v televizním životopisném filmu JAN XXIII.: PAPEŽ MÍRU (Papa Giovanni – Ioannes XXIII, 2005).
Pavel "argenson" Vlach
