Viliam Záborský se narodil 9. října 1920 ve Vráblech u Nitry. Roku 1940 odmaturoval na bratislavském gymnáziu a už za studií projevoval herecké a recitační vlohy: druhé místo v pražské celostátní recitační soutěži. Po maturitě začal se studiem na filozofické fakultě na univerzitě a na Hudební a dramatické konzervatoři v Bratislavě. Poté se až do své smrti stal na celých čtyřicet let členem činohry Slovenského národního divadla v Bratislavě (1940 – 1982).
Viliam Záborský byl pokládán za klasika slovenského herectví a recitace, kterýžto se podílel na formování bratislavské první scény. Jako herec pracoval se syntézou racionálních a emocionálních prvků a s estetickým ztvárněním slovenského jazyka. Přednášel i v pražském Národním divadle.
Byl charakterním hercem velkých rolí v domácím i světovém repertoáru: Vodník Ivan („Lucerna“), Herodes („Herodes a Herodias“), Marián („Polnočná omša“), Sir John Falstaff („Veselé paničky windsorské“), Porfirij („Platonov“), Galileo Galilei („Život Galileův“), V. I. Lenin („Akt uznání“ a „Muž s puškou“), Vypravěč („Vojna a mír“), Cléant („Tartuffe“), Panovník („Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou“), Almaviva („Figarova svatba“), Zachar Bardin („Nepřátelé“), Čackij („Hoře z rozumu“), Claudius („Hamlet“), Kreont („Král Oidipus“), Don Diego („Cid“), Richard Dudgeon („Pekelník“), Lorenzo („Romeo a Julie“), Eddie („Pohled s mostu“), Borkin („Ivanov“) apod. apod.
Dále se zjevil i v inscenacích „Hra lásky a náhody“, „Vilém Tell“, „Sen noci svatojánské“. Často hrál pod režijním vedením Jána Jamnického a Jozefa Budského. Ovšem filmové umění nikdy herecký um Viliama Záborského plně nevyužilo. Ve filmu debutoval díky českým filmařům.
Ve svém zcela prvním a zároveň jediném českém filmu stvořil menší úložku pacienta pedanta v dramatu BÍLÁ TMA (1948) podle námětu Růženy Fischerové „Děti této země“ a za režie Františka Čápa. Ještě tentýž rok se poprvé objevil před slovenskými filmovými kamerami jako francouzský partyzán François ve válečném dramatu Paľo Bielika VLČIE DIERY (1948) a jako referent osobního oddělení Jožko v komedii KATKA (1949) Jána Kadára.
V 50. až 70. letech se Záborský objevoval ve slovenských titulech PRIEHRADA (farář), MLADÉ SRDCIA (Ing. Barčík), POLE NEORANÉ (Magát), ŠTVORYLKA (Zoltán Lálik), ŽENA Z VRCHOV (Ondrej Kedro), ČISTÉ RUKY (Molčan), POSLEDNÁ BOSORKA (rychtář Ignác Zartl), ŠTYRIDSAŤŠTYRI (Jančiarik), DOM NA RÁZCESTÍ (Karol Kortan), MUŽ, KTORÝ SA NEVRÁTIL (Malatínský), PRERUŠENÁ PIESEŇ (německý major), JÁNOŠÍK (Zubor), IVANOV (Borkin), SMRŤ PRICHÁDZA V DAŽDI (Fojtík), ROK NA DEDINE (otec Martin Chvojka), BLUDIČKA (stavitel Demin Zumbach) a naposledy jen pět let před svou smrtí ADVOKÁTKA (Dr. Grznár).
Uplatnil se i v televizních filmech (KOCÚRKOVO, HÁJNIKOVA ŽENA, VEČNE MLADÁ HISTÓRIA, CID, KEAN, ČUDNÝ ČLOVEK, LOUIS PASTEUR, SESTERNICA BETA atd.) a v seriálech (např. PARÍŽSKI MOHYKÁNI, VIVAT BEŇOVSKÝ aj.), v rozhlase („Připoutaný Prométheus“, „Puškin“, „Hoře z rozumu“, „V předvečer“, „Tři obaly“, „Klaun“, „Živý bič“ i „Katedrála“), dabingu (DENÍK KOMORNÉ ad.) a jako spíkr u dokumentárních filmů (OCELOVÁ CESTA nebo MAJ TEJTO ZEME).
Velmi významná byla jeho práce recitační v rozhlase, v televizi (NEDEĽNÁ CHVÍĽKA POÉZIE), na festivalech (Neumannovy Poděbrady, Hviezdoslavův Kubín či Literární večery) a na audio nosičích. Zakládal slovenský umělecký přednes.
Byl mnohaletým pedagogem. Herectví učil v Bratislavě na Státní konzervatoři (1944 – 1950) a na VŠMU (1950 – 1982), kde byl postupně vedoucím katedry herectví a režie (1952 – 1953), docentem (1963 až 1969), profesorem (1969 – 1982) a děkanem divadelní fakulty (1966 – 1972). Vydal učebnici „Výslovnosť a prednes“ (1965). Byl členem ortoepické komise Jazykovědného ústavu Ľudovíta Štúra, předsedou ZSDU (1977 – 1982) a místopředsedou SČSDU (1978 – 1982).
Získal za „Nepřátele“ a recitaci Státní cenu (1953), Vyznamenání Za zásluhy o výstavbu (1960), tituly Zasloužilého (1966) a Národního (1973) umělce, za poezii Křišťálovou růži (1972), za HÁJNIKOVU ŽENU televizního Zlatého krokodýla (1973), za výkon ve hře „Akt uznání“ Cenu Andreje Bagara za rok 1973 (1974), Národní cenu SSR (1979) a Řád práce (1980). Viliam Záborský zemřel náhle 5. února 1982 v Praze ve věku nedožitých šedesáti dvou let.
Jarda "krib" Lopour
