foto

Marie Bell

  • nar. 23.12.1900
    Bordeaux, Gironde, Aquitaine, Francie
  • zem. 14.8.1985 (84 let)
    Neuilly-sur-Seine, Hauts-de-Seine, Francie
  • Sdílet na Twitteru
  • Sdílet na Facebooku

Biografie

Herečka Marie Bell byla dlouhodobě především významnou osobností francouzského divadla, třicátá léta jí ale přinesla i hvězdnou slávu ve filmu. Narodila se v Bordeaux do národnostně smíšené rodiny, své skutečné jméno Marie Jeanne Bellon-Downey upravila později do pseudonymu Marie Bell. Díky otci, který byl irského původu, strávila dětství v Anglii a již jako třináctiletá začala vystupovat v londýnských divadlech. Po návratu do Francie studovala herectví na konzervatoři v Bordeaux, na škole stejného typu pak pokračovala v Paříži.

V roce 1921 byla Marie Bell angažována do Comédie Française a s touto nejslavnější scénou zůstala spojená s přestávkami více než třicet let. Záhy se stala jednou z předních osobností divadla a na jevišti dostávala velké herecké příležitosti v podobě hlavních rolí zásadních děl francouzských klasiků jako byli Jean Racine, Edmond Rostand, uplatnění našla také v adaptacích literárních děl Victora Huga nebo Émila Zoly. Prakticky souběžně s divadlem se začala objevovat i ve filmu, poprvé hrála sebe samotnou v polodokumentárním snímku MOLIÈRE, JEHO ŽIVOT A DÍLO (Molière, sa vie, son oeuvre, 1922).

Další spolupráce Marie Bell s filmem měla spíše jen nahodilý charakter a vzhledem k tomu, že nejsilnější stránkou jejího hereckého umění byl mluvený projev, skutečnou hvězdou filmu se stala až ve třicátých letech po nástupu zvuku. Stejně jako v divadle, tak i ve filmu na ni čekaly hlavní role, hrála například několikrát s oblíbenými mužskými protagonisty jako byl Albert Préjean nebo Jean Murat. Z prvních zvukových filmů Marie Bell si zmínku zaslouží melodrama ŠTĚSTÍ (La chance, 1931), v němž ovšem hlavní roli hrála Françoise Rosay. Hlavní dvojroli náročné milenky Florence a barové zpěvačky Irmy hrála Marie Bell v hodnotném dramatu VELKÁ HRA (Le grand jeu, 1934), které je významným příspěvkem francouzského poetického realismu v oblasti filmu.

Nejaktivnějším obdobím hereččiny filmové kariéry byl rok 1936, kdy natočila sedm filmů, ve všech hrála hlavní role. Z nich se sluší uvést na svou dobu provokativní drama ULIČNICE (La garçonne, 1936) s otevřením několika tabuizovaných témat. Kromě práce ve filmu a na domovské scéně Comédie Française se angažovala i jinde a v polovině třicátých let jako ředitelka vedla divadlo Théâtre des Ambassadeurs. Z její těsně předválečné filmografie mají vyšší umělecké hodnoty filmy jako JEJÍ PRVNÍ PLES (Un carnet de bal, 1937) nebo hororově laděný příběh VOZKA SMRTI (La charrette fantôme, 1939).

I za války se ve Francii točily desítky filmů ročně, Marie Bell však v letech 1940-1944 hrála jen ve třech filmech, navíc jen jednou v hlavní roli, a sice v melodramatickém příběhu o odvrácené tváři kariéry slavné herečky SOUKROMÝ ŽIVOT (Vie privée, 1942). Omezení její práce pro film souvisí s tím, že Marie Bell odmítla hrát pod dohledem německé společnosti Continental Film a jako členka Národní fronty divadelníků se navíc aktivně zúčastnila protifašistického odboje. K uměleckým vrcholům však v té době dospěla na jevišti Comédie Française a její ztvárnění titulní role v Racinově hře Fedra je dnes vnímáno jako historický milník ve vývoji francouzského divadla 20. století.

I po válce věnovala Marie Bell veškeré úsilí především divadlu, kromě Comédie Française vystupovala i na jiných scénách (například na jevišti již zmíněného Théâtre des Ambassadeurs). Před filmovou kameru se vrátila až po dvaceti letech a v menší roli ji můžeme zaznamenat ve slavném Viscontiho filmu GEPARD (Il gattopardo, 1963). S Viscontim pak natočila i další film HVĚZDY VELKÉHO VOZU (Vaghe stelle dell'Orsa, 1965), kde hrála matku hlavní hrdinky (Claudia Cardinale). Hvězdné mezinárodní obsazení pak doplnila v britském filmu HOTEL PARADISO (1966). Mezitím se s Annie Girardot v jedné roli v různých časových rovinách vystřídala v retrospektivně pojatém snímku DOBRÉ BYDLO (La bonne soupe, 1964). Herec Pierre Jourdan ji jako debutující režisér obsadil do hlavní role přepisu již zmíněné divadelní hry FEDRA (Phèdre, 1968).

Mezitím Marie Bell opustila závazky v Comédie Française a od roku 1958 byla přední herečkou divadla Théâtre du Gymnase. V letech 1962-1985 pak byla ředitelkou tohoto divadla a vedle uvádění osvědčené klasiky se nebála experimentovat i s díly mladých autorů. Jako herečka se v průběhu šedesátých let dvakrát vrátila ke své nejslavnější roli ve hře Fedra (kterou pak zfilmoval již zmíněný Pierre Jourdan). S aktivním hraním Marie Bell skončila na sklonku šedesátých let, ve funkci ředitelky divadla zůstala ale až do své smrti v roce 1985. Na její počest dnes divadlo nese název Théâtre du Gymnase-Marie Bell. Poslední filmovou roli odehrála v komedii ZAVŘENÉ OKENICE (Les volets clos, 1972), situované do Bretaně třicátých let.

V roce 1969 byla Marie Bell členkou poroty na mezinárodním filmovém festivalu v Cannes. V šedesátých letech obdržela i nejvyšší francouzské státní vyznamenání, řád Čestné legie; prezident Charles de Gaulle tímto gestem dodatečně ocenil její aktivity v době okupace. Marie Bell zemřela v Neuilly-sur-Seine 15. srpna 1985 ve věku 84 let. Pohřbena je v Monaku po boku svého manžela, herce Jeana Chevriera (1915-1975).

Pavel "argenson" Vlach

Fanoušci tvůrce

tvůrce nemá žádné fanoušky
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace