Nino Besozzi

Herec Nino Besozzi počátkem 30. let dvacátého století vstoupil mezi přední milovníky italského filmu, a i když nepronikl do první ligy (kam patřili například Vittorio de Sica nebo Amedeo Nazzari), ještě řadu let po druhé světové válce byl oblíbeným představitelem elegantních seladonů. Narodil se v Miláně jako Giuseppe Besozzi a již od roku 1919 hrál divadlo v Sieně, během dvacátých let vystřídal postupně několik divadelních společností, hrál s legendami italského divadla, například s Irmou Gramaticou nebo Ruggerem Ruggerim, jeho parketou se staly především komedie.

Do světa filmu jej přivedl režisér Goffredo Alessandrini, který jej pověřil hlavní rolí mladého bankéře Roberta Berriho v romantické komedii SEKRETÁŘKA (La segretaria privata, 1931). Nenáročný námět o chudé dívce, která získá lásku svého zaměstnavatele, byl ve stejném roce zfilmován i v dalších zemích a přes nevysoké kvality se těšil značnému diváckému zájmu. S Elsou Merlini, jíž titulní role sekretářky přinesla slávu, se pak Besozzi setkal před kamerou ještě několikrát (TŘICET VTEŘIN LÁSKY - Trenta secondi d'amore, 1936; DÁMA V BÍLÉM - La dama bianca, 1938).

Jenom během třicátých let natočil Nino Besozzi přes dvacet titulů, v nichž hrál vesměs hlavní role a setkával se s největšími kráskami tehdejšího italského filmu jako byla například Elsa de Giorgi (VŽDY TĚ BUDU MILOVAT - T'amero sempre, 1933) nebo Assia Noris (NINO, NEBUĎ HLOUPÁ - Nina non far la stupida, 1937), několikrát bylo krásných hereček v jednom filmu i více, jak ostatně vyplývá z názvů BYLO NÁS SEDM SESTER (Eravamo sette sorelle, 1938) nebo TŘI DÍVKY HLEDAJÍ MANŽELA (Tre ragazze cercano marito, 1943), nutno ale dodat, že většinou se jednalo o nepříliš náročné veselohry nebo melodramata spadající do éry tzv. bílých telefonů. Kromě pokračujících aktivit v divadle začal Nino Besozzi ve třicátých letech pracovat také pro rozhlas.

K náročnějším hereckým úkolům se Nino Besozzi dostal ve 40. letech, titulní postavu slavného skladatele Gioacchina Rossinoho ztvárnil v kritiky dobře přijatém životopisném snímku ROSSINI (1940), zajímavé příležitosti mu pak několikrát poskytl režisér Camillo Mastrocinque (MASKA A TVÁŘ - La maschera e il volto, 1942). Po válce mu popularitu přinesl divácky velmi úspěšný film PRYČ S BÍDOU (Abbasso la miseria, 1945), v němž vytvořil manželský pár se slavnou Annou Magnani. Stejně tak jako ve filmu, tak i na divadle mezitím přešel k dramatičtějším polohám (Bezvýznamná žena od O. Wilda).

V padesátých letech se Nino Besozzi věnoval hlavně divadlu, zatímco film mu přinášel již jen vedlejší role, objevil se ale v několika úspěšných komediích (STALO SE VE VĚZNICI - Accadde al penitenziario, 1955), stále oblíbenému Vittoriu de Sicovi sekundoval v letní romantické komedii DOVOLENÁ NA ISCHII (Vacanze a Ischia, 1957), ze stejného soudku byl také film AZUROVÉ POBŘEŽÍ (Costa Azzurra, 1959), tentokrát v hlavní roli s Albertem Sordim. Naši diváci se s ním mohli seznámit po boku Sophie Loren ve filmu ŠTĚSTÍ BÝT ŽENOU (La fortuna di essere donna, 1956), kde hrál producenta Magnana. Jestliže Besozziho filmografii padesátých let dominovaly komedie, tak i na jevišti se vrátil ke komediálnímu žánru a hrál zejména v dílech domácích autorů.

Četnější spolupráci navázal později také s televizí, kde od konce 50. let hrál v adaptacích divadelních her a seriálech, po delší době se objevil před filmovou kamerou v režii Alberta Sordiho (PROMIŇTE, JSTE PRO NEBO PROTI? - Scusi, lei è favorevole o contrario?, 1966), jeho filmografii uzavírá postava plukovníka ve slovenském filmu Juraje Jakubiska DOVIDENIA V PEKLE, PRIATELIA (1970), který se však k našim divákům dostal až v roce 1990.

Nino Besozzi zemřel v Miláně 2. února 1971 jen pár dnů před svými 70. narozeninami.

Pavel "argenson" Vlach