Reklama

Reklama

Kendži Mizoguči

Kendži Mizoguči

nar. 16.05.1898
Tokio, Japonsko

zem. 24.08.1956 (58 let)
Kjóto, Japonsko

Biografie

Kendži Mizoguči, významný japonský režisér a scénárista, se narodil v Tokiu jako jedno ze tří dětí tesaře. Rodina žila v umírněných středostavovských poměrech až do doby, než se otec za Rusko-japonské války (1904-1905) rozhodl vsadit na prodej vojenských pršiplášťů. Válka však skončila příliš brzy na to, aby se vložené investice vrátily; rodina se ocitla na pokraji bídy a byla nucena dát jeho starší sestru k adopci a přestěhovat se z Honga do Asakusy, tokijské zábavní čtvrti. Adoptivní rodina časem prodala sestru za gejšu, což byla událost, která Mizogučiho pohled na život hluboce poznamenala. Dalším určujícím faktorem bylo otcovo surové zacházení s matkou a sestrou - po zbytek života k němu cítil odpor.

Ve třinácti Mizoguči ukončil školu kvůli práci, studoval grafiku na ”Institutu Aohaši”a jeho prvním zaměstnáním byl reklamní návrhář v Kóbe (1913). V roce 1915 mu umírá matka, sestra otce dává do domova důchodců a jeho spolu s bratrem bere k sobě do Tokia. V roce 1920 zde Mizoguči začíná s herectvím a seznamuje se s tokijským filmovým průmyslem; po Velkém zemětřesení Kantó (1923, 140 tisíc obětí) se přesunul k zábavní společnosti ”Nikkatsu” (nejstarší větší japonské filmové studio) v Kjótu, stává se plnohodnotným režisérem a točí svůj první film, AI NI YOMIGAERU HI (Vzkříšení lásky, 1923). Pracuje zde až do skandálu, po kterém je dočasně propuštěn: Yuriko Ičijo, se kterou tehdy žil, mu přejela po zádech břitvou.

Mizogučiho raná díla byla průzkumnická, šlo zejména o žánrové záležitosti O'Neilla, Tolstého a remaky německého expresionismu. Točil rychle, film měl často hotový během týdnů – do konce 30. let jich měl na svém kontě přes padesát - většina z nich je dnes už ale ztracena. Několik z Mizogučiho pozdějších prací patří mezi tzv. “keiko eiga” nebo-li "tendenční filmy", ve kterých poprvé odhaloval svoje socialistické názory a formoval pro něj typické zaujetí tradičními předsudky. Později v životě Mizoguči tvrdil, že jeho skutečná režisérská kariéra se datuje uvedením snímků GION NO SHIMAI (Sestry z Gionu, 1936) a NANIWA EREJI (Naniwská elegije, 1936).

Uprostřed tvůrčího období začal byl oslavován jako režisér "nového realismu": byly to sociální dokumenty o Japonsku, které procházelo proměnou od feudalismu k modernismu. ZANGIKU MONOGATARI (Povídka o posledních chryzantémách, 1939) získalo, stejně jako dva výše jmenované filmy, cenu Ministerstva pro výchovu; film zkoumá druhořadé postavení ženy v převážně mužsky orientované společnosti. Ve stejné době Mizoguči také rozvinul svůj slavný filmařský přístup "jedna scéna-jeden záběr". Na Mizogučiho tak častých širokoúhlých záběrech měl výrazný podíl jeho pečlivý a spolehlivý filmový architekt, Hiroši Mizutani. Za války byl Mizoguči nadšeným přívržencem japonského fašistického režimu a vedl propagandistickou filmovou sekci císařské vlády.

Ačkoli byl, stejně jako jeho krajan Yasujiro Ozu, považován u japonského publika za staromódního, pro Západ byl znovuobjeven částečně také díky kritikům z vlivného filmového periodika ”Cahiers du cinéma” (založeno 1951 André Bazinem), jako byl Jacques Rivette. Po období inspirovaném bojem za volební právo japonských žen, které zrodilo radikální snímky jako JOSEI NO SHORI (Vítězství žen, 1946) a WAGA KOI WA MOENU (Má láska spaluje, 1949), se Mizoguči zaměřil na ”jidai-geki” – dramata vycházející z japonského folkóru respektive určitého dějinného období - která vytvářel za pomoci svého dlouholetého scénáristy a spolupracovníka Yošikaty Yody. Do této série prací patří i ŽIVOT MILOSTNICE O´HARU (1952), který mu získal mezinárodní uznání a který pokládá za svůj nejlepší film a POVÍDKY O BLEDÉ LUNĚ PO DEŠTI (1953), který byl na Benátském filmovém festivale oceněn Stříbrným lvem.

SPRÁVCE SANŠO (1954) si vzal námět z feudálního Japonska a přepracoval ho na konfuciánský mravoučný příběh. Natočil desítky filmů (hodně raných je dnes už ztraceno), ale pouze dva v barvě: SHIN HEIKE MONOGATARI (Povídky o klanu Taira, 1955) a YOKIHI (Princezna Yang Kwei-Fei, 1955). Mizoguči zemřel poměrně brzy, v 58 letech v Kjótu na leukémii. V té době už byl, spolu s Yasujirem Ozuandem a Akirou Kurosawou, považován za jednoho ze tří mistrů japonské kinematografie. V roce 1975 o něm Kaneto Šindo natočil dokument, “Kendži Mizoguči: Život filmového režiséra.”

Mizogučiho filmy oslavují ženství. Bývá nazýván prvním velkým ”feministickým režisérem”, i když dnešní divák může namítat, že jeho pojetí neodpovídá moderním představám o feminismu. Odmítal ušlápnuté a utlačované japonské ženy. Ukazoval, že vztah mezi mužem a ženou, může nabýt mnohem větší ušlechtilosti. Řada jeho filmů se zaobírá postavením gejši, ale jeho protagonistky mohly pocházet odkudkoli: prostitutky, dělnice, pouliční aktivistky, ženy z domácnosti i feudální princezny.

Jeho snímky nás odkazují k japonskému umění. Měl rád dlouhé záběry a bohaté barvité mizanscény, zřídka využíval ”západní” záběr z blízka; typická scéna zabrala několik minut, a kladla nároky na světlo a rozmístění - podobně jako v dílech Josefa von Sternberga. Formalizovaná krása je zde vyvážena vtažením diváka prostřednictvím námětu zručně vybízejícímu k sympatiím s hlavními postavami; jeho vrcholná díla mají současně vyjímečně silný emocionální náboj.

Mizogučiho posedlost po opakování je proslulá – pro řadu svých hereček se mohl lehce stát noční můrou. V dlouhých záběrech prakticky nebyl prostor pro chybu: kolují historky o tom, jak některé záběry nechal opakovat téměř stokrát. Kinuyo Tanaka, zavedená Mizogučiho herečka, jednou spočetla, že po ní v rámci příprav na roli vyžadoval přečíst celou knihovnu. Mizoguči ovlinil mimojiné Marcela L'Herbiera, Josefa von Sternberga, Williama Wylera a Johna Forda.

Marek "džanik" Janík

Režisér

Filmy
1956

Ulice hanby

1955

Císařovna Jang Kwei-Fei

 

Nový příběh rodu Taira

1954

Správce Sanšo

 

Ukřižovaní milenci

 

Uwasa no onna

1953

Gion bajaši

 

Povídky o bledé luně po dešti

1952

Život milostnice Oharu

Reklama

Reklama

1951

Musašino fudžin

 

Slečna Oju

1950

Obraz paní Juki

1949

Plameny mé lásky

1948

Dívky noci

1947

Láska herečky Sumako

1946

Džosei no šóri

 

Utamaro o meguru gonin no onna

1945

Hiššóka

 

Meitó Bidžómaru

1944

Danjuro sandai

 

Mijamoto Musaši

1941

Čušingura v údobí Genroku

 

Život herce

1940

Žena z Osaky

1939

Příběh odkvetlých chryzantém

1938

Roei no uta

 

Á, kokjó

1937

Aienkjó

1936

Sestry z Gionu

 

Ósacká elegie

1935

Gubijinsô

 

Maria no ojuki

 

Ojô Okichi

 

Osenina zkáza

1934

Aizo toge

 

Jinpu-ren

 

Šinpúren

1933

Gion matsuri

 

Taki no shiraito

1932

Manmo kenkoku no reimei

 

Toki no ujigami

1931

Šikamo karera wa juku

1930

Rodná země

 

Tojin okichi

1929

Asahi wa kagayaku

 

Nihon bashi

 

Symfonie metropole

1928

Chikyu wa mawaru: Dai-san-bu Kuso hen

 

Hito no issho

 

Musume kawaiya

1927

Jihi shincho

 

Ko-on

1926

Doka o

 

Kaikoku danji

 

Kaminingyo haru no sasayaki

 

Kane

 

Passions of a Woman Teacher

 

Shin onoga tsumi

1925

A, a tokumukan kanto

 

Akai yuhi ni terasarete

 

Daiči wa hohoemu: Daiippen

 

Gakuso o idete

 

Musen Fusen Uchien Puchan

 

Ningen

 

Nogi taisho to Kumasan

 

Shirayuri wa nageku

 

The Song of Home

 

Uchen-Puchan

1924

Akatsuki no shi

 

Džosei wa cujoši

 

Gendai no jo-o

 

Jin kyo

 

Jinkyo

 

Kanashiki hakuchi

 

Kanraku no onna

 

Koi wo tacu ono

 

Kyokubadan no jo-o

 

Samidare sóši

 

Shichimencho no yukue

1923

813

 

Ai ni jomigaeru hi

 

Haikyo no naka

 

Haizan no uta wa kanashi

 

Joen no chimata

 

Joru

 

Kokyo

 

Krev a duše

 

Přístav v mlze

 

Seishun no yumeji

 

Toge no uta

 

Yorû utsukushikî akumâ

Krátkometrážní
1929

Tokio vykročilo

1925

Gaijo no suketchi

Scenárista

Producent

Spisovatel

Seriály
1973

Onna Sono Ai no Sirizu - kniha

Střihač

Ovládací panel

Fanklub

(13)

Reklama

Reklama