Herečka mezinárodního významu Maria Schell (vlastním jménem Margareta) se narodila ve Vídni sklony k umění zdědila po rodičích, matka Margareta Schell-Noé byla rakouskou herečkou, otec Ferdinand Schell byl básníkem a dramatikem švýcarského původu. Před nacistickou okupací rodina uprchla v roce 1938 do Švýcarska, kde Maria začala studovat. Prošla také církevním lyceem v Colmaru ve Francii, nakonec studovala herectví v Zürichu, přičemž zároveň pracovala jako sekretářka, aby mohla studia zaplatit. Později hrála ve švýcarských divadlech (Zürich, Basilej), prosadila se ale také v metropolích dalších německy mluvících zemí (Berlín, Vídeň, Mnichov).
Na filmovém plátně debutovala Maria Schell již jako šestnáctiletá ve švýcarském dramatu STEIBRUCH (1942). Více začala hrát až po válce, točila v Německu a Rakousku, již na přelomu 40. a 50. let se zařadila mezi přední herečky nastupující poválečné generace a svým nevšedním půvabem ozdobila řadu filmů, i když nijak náročného charakteru. Do širšího evropského povědomí se dostala s britským filmem ANGEL WITH THE TRUMPET (1950), což byl v angličtině natočený remake o dva roky staršího stejnojmenného německého titulu. Nadále točila střídavě v Německu a Británii, z anglických filmů stojí za zmínku její velká role v životopisném snímku KOUZELNÁ SKŘÍŇKA (The Magic Box, 1952). Zlomovým v její kariéře byl německý válečný film POSLEDNÍ MOST (Das letzte Brück, 1954), za který byla oceněna na festivalu v Cannes a také ve Finsku.
Stoupající popularita po celé Evropě a úspěch v Cannes přivedl Marii Schell do francouzských filmových ateliérů, kde poprvé hrála v historickém filmu NAPOLÉON (1955; hrála zde rakouskou arcivévodkyni Marii Louisu). Mimořádným úspěchem byl pak film GERVAISE (1956), přepis naturalistického románu Émila Zoly v režii René Clémenta, kde Maria Schell hrála hlavní roli. Za tu si odnesla pohár Volpi na mezinárodním festivalu v Benátkách. Tam také zaujala slavného italského režiséra L. Viscontiho, který jí svěřil titulní roli ve filmu NATÁLIE (Le notti bianche, 1957), což byl další úspěch festivalových přehlídek. Předešlý film GERVAISE byl mezitím nominován na Oscara jako nejlepší zahraniční film a to logicky vedlo k uvedení herečky v Americe.
Triumfální pouť filmovými studii Marii Schell po filmových studiích pokračovala pak v USA natočením filmu BRATŘI KARAMAZOVI (The Brothers Karamazov, 1958), který opět sbíral ocenění, především na americkém kontinentu. Po návratu do Evropy znovu točila v Německu a Francii, hned v roce 1959 se ale znovu vydala do USA, kde po boku Garyho Coopera hrála ve filmu STROM NA VĚŠENÍ (The Hanging Tree, 1959). Šlo o westernově laděný snímek a podobného žánru byl i následující film CIMARRON (1960), který byl v krátké době již čtvrtým filmem nominovaným na Oscara v hlavní roli s Marií Schell.
Početně omezená filmografie Marie Schell v šedesátých letech dokládá její zvýšený zájem o divadlo a návrat na divadelní prkna. Divadlo sice hrála od počátku své kariéry, ale je pochopitelné, že když v 50. letech točila několik filmů ročně v různých zemích, musela zákonitě jevištní činnost omezit. V roce 1963 byla ale hlavní hvězdou divadelního festivalu v Salzburgu a následně uspořádala turné s představeními především klasického repertoáru (Shakespeare, Goethe). Zároveň je ale nutno dodat, že film jí v té době neposkytoval úkoly odpovídající jejímu významu a nespokojená herečka dočasně na filmovou kariéru rezignovala. Posléze točila znovu převážně v Německu, spíše však pro televizi, znovu byla přizvána k práci do Francie, kde natočila komedii TAHAT ĎÁBLA ZA OCAS (Le diable par la queue, 1969). I v dalších letech pak točila pro německé, francouzské i italské producenty, velký návrat na stříbrné plátno se však již nekonal, většina jejích filmů z té doby je u nás navíc prakticky neznámá. Vidět jsme ji ale mohli v některých detektivních seriálech uvedených na našich obrazovkách (KOJAK; DERRICK).
Do celosvětového povědomí, i když jen menší úlohou, se znovu dostala, když se po bezmála dvaceti letech vrátila točit do USA a přijala roli Vond-Ah v dnes již klasické sci-fi SUPERMAN (1978). Jinak pro film tehdy Maria Schell pracovala už jen výjimečně, pokud natáčela, tak spíše pro televizi. Menší rolí se znovu připomněla ve francouzském filmu CESTUJÍCÍ ZE SANS-SOUCI (La passante du Sans-Souci, 1982) s hvězdným obsazením. Pro nás je pak určitě zajímavé, že předposlední film, který Maria Schell, natočila, vznikl v bývalém Československu. Šlo o německo-slovenskou pohádku KRÁĽ DROZDIA BRADA (1984), natočenou podle příběhu bratří Grimmů a Maria Schell zde hrála královnu. Úplně naposledy stála Schell před kamerou v dokumentu MEINE SCHWESTER MARIA (2002), který o ní natočil její bratr Maximilian.
V posledních letech života se Maria Schell stranila veřejného dění a po dlouhé nemoci zemřela v rodném Rakousku 26. dubna 2005 ve věku 79 let. Kromě již uvedených ocenění připomeňme, že v roce 1977 obdržela cenu za celoživotní přínos německému filmu. Celkem osmkrát získala prestižní německou mediální cenu Bambi, která jí pak podeváté byla udělena v roce 2002, opět za celoživotní dílo. Od roku 1974 byla také nositelkou německého Spolkového kříže za zásluhy.
Maria Schell byla dvakrát vdaná, jejím prvním manželem byl německý režisér, herec a producent Horst Hächler (*1928), s nímž žila v letech 1957-1965, podruhé se v roce 1966 vdala za rakouského herce a režiséra Veita Relina (*1926), jehož manželkou byla do rozvodu v roce 1988. Z každého manželství měla jedno dítě. Starší syn Oliver, taktéž herec, původně nosil po otci příjmení Hächler, dnes ale užívá po matce jméno Schell. Dcera Maria-Therés Relin (*1966) z druhého manželství je též herečkou. Herecké dráze se věnovali také Mariini sourozenci, bratr Maximilian Schell (*1930) a sestra Immy Schell (1935-1992).
Pavel "argenson" Vlach
