Liv Ullmann

V žilách jí koluje norská krev, přesto prvních sedm let prožila v Tokiu, Torontu a New Yorku. Až když jí zemřel otec, který pracoval v letectví, tak se rodina vrátila do Norska. Na necelý rok odjela studovat herectví do Londýna, po návratu účinkovala v divadle ve Stavangeru, odkud byl již malý krok do Norského národního divadla v Oslu. Začala se objevovat i ve filmu, ale nezaznamenala výraznější úspěch, dokud si ji nevybral Ingmar Bergman do své PERSONY.

S Bergmanem měli i mimoprofesní vztah, ze kterého vzešla dcera Linn (1966). Dva roky poté Liv ztvárnila hlavní role v "bergmanovkách" HODINA VLKŮ, HANBA a NÁRUŽIVOST. Za druhou jmenovanou získala švédskou cenu Guldbagge. Poté ji obsadil Jan Troell do EMIGRANTŮ, za zdejší výkon byla Liv nominována na Oskara. Spolupráci s Troellem si zopakovala v NOVÉ ZEMI a v NEVĚSTĚ PRO ZANDYHO. Navzdory tomu, že její osobní vztah s Bergmanem byl již pasé, opět se představila v jeho filmech. Za ŠEPOTY A VÝKŘIKY získala se svými kolegyněmi speciálního Donatellova Davida. Příštího roku byla opět poctěna nejprestižnější italskou hereckou cenou za SCÉNY Z MANŽELSKÉHO ŽIVOTA, které jí Bergman napsal přímo na tělo. Inspiraci hledal právě v jejich společném soužití. V sedmdesátých letech se ještě třikrát objevila pod Bergmanem. Za TVÁŘÍ V TVÁŘ se již podruhé ucházela o Oskara, pak přišlo HADÍ VEJCE a nakonec si zahrála s Ingrid Bergmanovou v PODZIMNÍ SONÁTĚ, zde získaly obě představitelky Donatellova Davida. Liv ho pak získala ještě jednou, když hrála v italském filmu SBOHEM, MOSKVO.

Liv Ullmanová se věnuje i režisérské práci, za její nejúspěšnější film lze pokládat NEVĚRU. I během své filmové kariéry nezanevřela na divadlo, zahrála si v mnoha Ibsenových dramatech. Věnuje se humanitární pomoci zemím třetího světa a je podruhé vdaná.

ČSFD.cz