Kdyby se narodil jako Brit, byl by již zřejmě ověnčen titulem Sir. To by se však nemohl věnovat tomu nejmilejšímu – českému jazyku a práci se slovem. Nejdříve češtinu učil, pak působil v rozhlase, psal scénáře k filmům, povídky, pohádky a spolu s legendárním Jaroslavem Uhlířem zlidovělé písně. Pan Zdeněk Svěrák je také zakladatelem nadace Paraple na pomoc vozíčkářům.
Dříve psal scénáře k filmům Jiřího Menzela VESNIČKO MÁ STŘEDISKOVÁ (1985), NA SAMOTĚ U LESA (1976), Oldřicha Lipského JÁCHYME, HOĎ HO DO STROJE (1974), MAREČKU, PODEJTE MI PERO! (1976) a Ladislava Smoljaka KULOVÝ BLESK (1978) a VRCHNÍ PRCHNI (1980). Některé scénáře tvořil společně se Smoljakem a stali se i díky založení DJC (1976) známou dvojicí. Cimrmanovskou tématiku převedli také na plátno v JÁRA CIMRMAN LEŽÍCÍ, SPÍCÍ (1983), ROZPUŠTÉNÝ A VYPUŠTĚNÝ (1984) či autobiografické NEJISTÉ SEZÓNĚ (1987). Díky scénáristickému umění otce a režisérskému nadání syna mohly vzniknou úspěšné „Svěrákovské filmy“ jako OBECNÁ ŠKOLA (1991), KOLJA (1996), TMAVOMODRÝ SVĚT (2001) či složitě vznikající VRATNÉ LÁHVE (2007). Nejen pro dětské diváky napsal scénáře svérázných pohádek TŘI VETERÁNI (1983) a LOTRANDO A ZUBEJDA (1997). Ve většině zmíněných filmů si také zahrál.
Svěrák prokázal, že mu sedí nejen komediální poloha, ale také charakterní herectví ve filmech CO JE VÁM, DOKTORE? (1984) a JAKO JED (1985). Českého lva má doma za scénář ke Koljovi. Sošku za hlavní mužský herecký výkon si však kvůli skvělému Polívkovi v Zapomenutém Světle neodnesl. Největším úspěchem se stalo udělení Oscara v kategorii nejlepší cizojazyčný film Koljovi.
Zdeněk Svěrák celý život pracoval tak, že ho při psaní scénářů honily termíny. Ve svých 70 letech si však již užívá časového prostoru pro tvůrčí činnost, jako je například snaha o zkompletování knihy 10 povídek. Stále je však herecky velmi aktivní ve vyprodávaném DJC, které nabízí ke zhlédnutí již 14 her a patnáctá je prý na cestě.
Na závěr jedna z myšlenek Zdeňka Svěráka: „Humor je kvalita, kterou tenhle národ má, a tím řeší své komplexy, svá neštěstí, svou bezmocnost. Mnohokrát ho zachránil a proto bychom si jej měli vážit.“
Ivo "Ywec" Petržílek
