Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Akční
  • Komedie
  • Horor
  • Krimi

Recenze (550)

plakát

Jiao qu de niao (2018) 

Óda na prostory, které mizí bez rozloučení, s nimiž navíc odplouvá i kousek nás. Nebo? Důmyslné slow cinema, v němž se kromě polorozpadlých předměstí tříští i časoprostor, který je po cohleovské tradici jen placatým kruhem, v němž se postavy setkávají s vlastní budoucností. I kdyby vás netáhlo téma, už fenomenální úvodní scéna napoví, že formálně půjde o čistou radost. Práce s rámováním a pohybem herců takřka úchvatná. Prostřední část plná dětských hrátek mě na svou stranu stahovala postupně, ale její malá katarze je odzbrojující hlavně s ohledem na brilantní poslední třetinu. Škoda zbytečného přídavku těsně před titulky, ten první cut to black měl být i poslední. Ale Qiua jednoho dne uvidíme v Cannes, no doubt. 85 %

plakát

Sbohem ústa (2019) 

Říká se, že poslouchat japonský indie rock je jako dostat ránu polštářem. Jemné hlasy a tklivé melodie mají přitom moc roztříštit srdce. Podobnou tichou vodou je i protagonistka Haru, jejíž písně jsou jediným způsobem, jakým zvládne vyjádřit komplikované pocity o vlastní identitě, obzvlášť ve chvíli, kdy ústřední dvojici odbíjí poslední hodinka kreativní kariéry, po níž ani jedna netuší, co přijde. Paradoxně je film nejsilnější ve svých nejtišších momentech, mimo pódia čím dál prázdnějších auditorií, ve své nedořečenosti a fragmentárnosti, kdy vrství bolestné střípky minulosti s marnými pokusy současnosti. Samotné výstupy, v němž se omílají stále stejné toužebné písně o někom, koho hrdinka nikdy nezíská, jsou pak odzbrojujícím vyjádřením cykličnosti vztahu, který nejprve explodoval, aby mohl postupně utichnout. Něžná destrukce, která za křehkou slupkou skrývá smutnou skutečnost, že ani umělecké vyjádření nemusí vést k osobnímu vykoupení, pokud životní fázi sami neučiníte konec. 90 %

plakát

Halo - Season 1 (2022) (série) 

Že tvůrci adorovanou předlohu nechápou nebo přímo nechtějí pochopit, je moderním adaptacím vytýkáno možná až v přehnané míře, ale v případě Halo jen těžko uvažovat jinak, když jsou všechna kreativní rozhodnutí ve prospěch konformity a průměrnosti televizních sci-fi béček nultých let, a trochu otlučené (ale stále hmatatelné) kouzlo videohry je přítomné jen ve stopovém množství. Ať už záměrnými úskoky pryč od hlavního hrdiny, jeho násilným polidšťováním a odmaskováváním, které ho ovšem zevšedňuje, a naprosto zbabělou milostnou linií. Jako by tvůrci nechtěli zabředávat do skutečnosti, že jediný symbiotický (romantický?) vztah má Master Chief s umělou inteligencí, což je ovšem příliš zajímavé, aby to seriál zpracoval. Pokud jste o hry nezavadili, je možné si seriál užít jako trochu sterilní procházku po zrekonstruovaném obchoďáku, kde vás čas od času zaujme vodotrysk nebo krámek se zmrzlinou, ale po odchodu si nebudete pamatovat, že jste tam kdy byli. [Season 1 – 40 %]

plakát

Sleep (2023) 

Jeden z nejlepších debutů roku. Aniž bych chtěl znít vyhořele, už u thrilleru málokdy zůstanu v napětí až do závěrečných titulků, ale tady jsem byl až do poslední chvíle na pochybách. Yu precizně rámuje divácký zážitek, abyste zůstali přesně uprostřed a nemohli vyloučit ani jednu perspektivu. Aby láska vydržela, musíte přijmout šílenství. Rozkošně podvratné. 85 %

plakát

Saltburn (2023) odpad!

Plytká tiktokizace Pana Ripleyho, která jde za každou cenu po explicitní dřeni, aniž by kdy držela pohromadě nebo se alespoň náznakově zabývala psychologií postav, které jsou tak spíš loutkami pro cokoliv, co zrovna vypadne z "the twisted mind of Emerald Fennell". Otázka, proč by kdokoliv bral Barryho Keoghana pod křídlo, když od první chvíle vypadá jako maniak, je nakonec tou nejméně palčivou. Abych pochválil alespoň nablýskaný povrch, muselo by to mít vůbec nějaký tvar. 10 %

plakát

Pantheon - Season 2 (2023) (série) 

Existenčně nejtíživější věc od Interstellaru. Možná ještě hrůznější je ale uvědomění, že tohle je bez debat mistrovské dílo moderní science fiction, které ale pro hrst dolarů z daňových odpisů uniklo očím veřejnosti. Už rozumím, jak musel v devadesátém sedmém člověku, pun somewhat intended, vypálit mozek End of Evangelion.

plakát

Aku wa sonzai shinai (2023) 

Zlo možná neexistuje, ale Hamaguči je ďábel. Záhada bez zdánlivého řešení, která vás několikrát pochválí, když jste na správné stopě po smyslu zápletky i názvu, aby ve správnou chvíli nechala kyvadlo spadnout až na zem. Magickorealistické pojednání o čím dál tím omezenějším prostoru pro životní izolaci, která ale sama může být předmětem sobeckosti, pokud člověk propadne deziluzi o splynutí s přírodou. Oproti poměrně jednoznačnému Drive My Car roztříštěné a hůř uchopitelné, ale tematicky snad ještě bohatší, minimálně na diskuzi po skončení, která jistě bude generovat bohatou škálu názorů. Nedovedu si představit, že by pro mě něco jiného bylo letos výš. 100 %

plakát

Tôkyô Marîgôrudo (2001) 

Estetizace a romantizace nultých let je momentálně hodně v módě a Tokyo Marigold je nejnovějším přírůstkem do řady filmů, které se díky ní (zejména v niche kruzích asijských artovek) dočkaly nové vlny zájmu. Znovunalezené oblibě a zpětnému docenění přispívá několik faktorů. Nostalgie po době zdánlivě prostší, bez otravných sociálních sítí a nutnosti neustálé dostupnosti a srovnávání s okolím. Jistá jednoduchost romantických linek, které z velké většiny nebyly zatíženy moderní obligací komentovat společenské dění a sociální problémy (a pokud ano, dělaly to druhoplánově). Stesk po době optimistické, kdy bylo Japonsko skutečně středem technologického a popkulturního světa. A do značné míry i obtížná dostupnost filmů, které odvál čas a nikdy nepřekročily hranici DVD, a proto jejich dostupnost v rozkostičkovaném 480p a mázlost některých detailů vlastně omylem přispívá éterické snovosti. Samotné Tokyo Marigold je podobně rozostřenou podívanou, v němž sledujeme všechny typické prvky japonských romancí této éry (zadumaný voice-over hlavní hrdinky, opojný a vyumělkovaný vizuál), ovšem v první polovině dost přeskakuje na místě, čemuž nepomáhá ani schizofrenní soundtrack a nepříliš vykreslená osobnost protagonistky. Fantastická druhá půlka naopak prodává zkázonosnou romanci, hlavně skrz opravdu poctivou přirozenost dialogů a situací, které jsou svou obyčejnou trapností emocionálně takřka zničující. Tokyo Marigold je však podstatou dvojaký – portrétem krize mladých vztahů i jedné čerstvé absolventky v plném pracovním nasazení. Jen v jedné rovině je ale skutečně podnětný. 70 %

plakát

Oppenheimer (2023) 

Nolana jsem v posledních letech poněkud arogantně považoval za tvůrce, jemuž se snadno podléhá, ale taky se z něj postupně vyrůstá. Jakmile prokouknete jeho narativní intriky a lásku k zvukové a technické bombastičnosti, necháte se jí svést jednou, dvakrát, třikrát, možná i čtyřikrát. Postupně ale uvadá, obzvlášť pokud začnete hlouběji zkoumat stále se opakující příběhové vzorce, neschopnost prokreslení ženských postav nebo přílišné opírání o spektákl i ve chvílích, kdy by bylo na místě zvolnit. A ano, v nějaké formě se jeho negativa obtiskávají i do Oppenheimera, jsou však vyvážena a značně utlumena nejlepším Nolanovým scénářem za patnáct let – strhující a mnohovrstevnatou freskou muže, který zaprodal svět, ale svádí neúprosný boj o vlastní duši, přestože jej dávno prohrál. Film stejně velkolepý jako komorní, kdy o směřování světa rozhodují líbánky dědka v uniformě a všechny hrůzy, které nevidíte, zahryzávající se do svědomí z proslovů v tělocvičnách a obrázků z diaprojektorů. Vítám argument, že jde o horor v přestrojení za politické drama, ale dobrý film nepotřebuje jedinou správnou definici. Co naopak nevítám, je názor, že ohromujícího IMAX formátu je na tříhodinové dialogové drama takřka škoda – nešťastné rozšiřování příšerného mýtu, že z velkého plátna těží jen epické blockbustery, které jsou jaksi „hodné" takové prezentace, a menší filmy stačí zhlédnout doma na televizi s motion smoothingem. Ve velkoformátové projekci vyzní klíčové momenty skutečně mrazivě, viscerálně, fyzicky, a díky střihu jako vždy špičkové Jennifer Lame a těžkotonážnímu Göranssonovu soundtracku má každý útržek téhle hádanky dopad, který doslova vibruje kostmi. 100 %

plakát

Chlapec a volavka (2023) 

S novým a posledním Mijazakiho filmem se bude nepochybně spojovat hlavně osudová finalita, jakási poslední skica mistrného vypravěče, který zosobňuje staré časy animace v dobrém i zlém (převážně v tom dobrém). Samotný film ale působí víc jako dílo mladíka na vrcholu sil, zdatně bojujícího proti přehnané sentimentalitě i interpretativním čtením tematických linek. Stejně však z How Do You Live vyzařuje možná až omluvná upřímnost vůči nejbližším, která prozrazuje, že je poslední mistrovo kouzlo určeno nejen příštím generacím, ale zejména jednomu jedinému člověku. Nečekejte revoluci ani obraceč paradigmatu, velmi zjednodušeně jde opravdu o "Best of Miyazaki". Skutečná otázka je, kolik umělců s půl stoletím stráveným za kreslícím stolem může říct, že ve dvaaosmdesáti jako lusknutím prstu udržuje naživu magii, v níž se řada diváků odnaučila věřit. 90 % (Toho Shinjuku, Tokio)