Představuju si, že sledování Rozbřesku je něco jako filmový ekvivalent bolestného, pomalého, neutuchajícího zneužívání, které ze zdravého člověka udělá prázdnou trosku neschopnou jediné pozitivní emoce. Nikoli ani tak proto, že se jedná o odpornou píčovinu, ale protože nám poskytuje naději na zlepšení v podobě slušného množství míst prozrazujících skutečný potenciál a režijní snahu. Povaha zpracovávané látky film ale vždy nemilosrdně strhne zpět do oné žumpy, již zoveme Stmíváním. Co na tom, že dostaneme naservírované hororové prvky, vynikající režijní zkratky, panenskou nervozitu nebo svatbu jako tradiční prostředí pro eskalaci vztahů a konfliktů, když je to vše naroubované na kostru infantilního mokrého snu jedné sobecké, tupé, bezohledné, manipulativní svině o tom, jak dostanu všechno, aniž bych pro to musela cokoli udělat, i kdybych tím měla ohrozit druhé? Stmívání se podařilo zprasit i jedinou skutečně nesobeckou věc, kterou jeho opovrženíhodná hrdinka kdy udělala, a proměnit ji v neskutečně urážlivý triumf lidské blbosti: mohou být mé činy vůbec označeny za nezištné sebeobětování z lásky, když nemám žádný vnitřní konflikt, nelituji, nemám nejmenší páru, co dělám a proč to dělám, jsem upřímně přesvědčena, že se neobětuji, že cizí starosti jsou jen hloupým přeháněním a že si prostě a jen jdu za svým? I romance je ve Stmívání tradičně beznámahová a bezkonfliktní – stačí si připomenout automatické zaláskování hlavních hrdinů či proslov hrdinky na konci třetího dílu o tom, jak láska není jejím hlavním motivem, a hned dostane ono pornograficky detailní zobrazování něčeho v dnešní době tak banálního a pomíjivého jako svatba nový význam. Nemáme tu odhalit něco o postavách, dynamiku vztahů, spatřit kontrast mezi nablýskaným pozlátkem a ošklivou realitou, ale máme obdivovat šaty a dort a boty a supermoderní luxusní dům a hlasitě se divit, kolik to asi muselo stát. Nejde o lásku, jde o majetek, věčné mládí a neomezené utrácení. Nejde o člověka, jde o to, co vám ten člověk může poskytnout. Závěrečná nálož násilí připomínající regulérní snuff není od celku odtržená, ale je naopak logickým vyústěním: nejedná se o trest za špatné rozhodnutí, ale o stejné orgasmické vyžívání se nad tím, jaká jsem morální mučednice. TOHLE, vážení, je skutečné ženské porno, masturbační materiál pro znuděné paničky a princezničky všech věků. Muži by ale za existenci téhle hroudy hnoje měli být vděční, neboť v ní mají skvělý nástroj pro odhadování žen: každá, která v Rozbřesku nachází jen sebemenší potěšení, zaslouží být bez pardonu kopnuta do prdele. / K nesmyslné formální podobě Rozbřesku coby evropského rakovinotvorného artu viz Tetsuo. Dlouhé záběrování mající kompenzovat neexistující hloubku obsahu je WTF jak sviň. O tom, že povrchní materialistická sračka oslavující bezohlednost najednou v půlce obrátí a dovoluje si poučovat mě o nemorálnosti a sobeckosti potratu, se radši rozepisovat nebudu, neb má vzteky pulzující čelní žíla by to taky nemusela vydržet.
„Tohle je příběh o tom, jak jsem umřel. Ale to teď není důležitý, pojďme se radši věnovat jedné šílenkyni s nejpopraskanějšími konečky a nejrychleji probíhající maniodepresivní poruchou v celém vesmíru.“ První věta a je vymalováno. Walt Disney je Satan, protože jednak Na vlásku je další v nekonečné řadě disneyovských adaptací, které popadly kruté násilnické horory bratří Grimmů a překroutily je v rozjuchanou ňuňuňu záležitost, v níž hlavním ponaučením je banální „buď svůj“. Právě Disneymu vděčíme za současnou totální zmatenost původního pojmu pohádky, a kdo z podobných od reality odtržených, únikových oblbováků (pardon, moderních příběhů) nemá zrovna Vánoce, teď tedy ví, komu má chcát na hrob. A dále nejenom že jsou u Disneyho schopni postavit proti sobě můj rozum a emoce, ale ještě umožní emocím vyhrát. Jak to, že se mi Na vlásku vlastně docela líbí, když vědomě vím, že se jedná o zcela amorální oslavu spratkovství, rozmazlenosti, absolutní neúcty k rodičům, současné mainstreamové odnože naivního feminismu a idiotské grrrl power? V Na vlásku je jedno, co děláte a jak se chováte, když hrajete za tým vagína, nevymstí se vám ani zamilovat se do grázlíka, který je schopen předhodit vás k pravděpodobnému znásilnění, ani provokovat násilnické ožraly, ani se ochotně bez přemýšlení vrhat vstříc nebezpečí. Nevadí, že jste povrchní a praštěné hyperaktivní tele, které je snadno rozptýleno lesklými předměty; protože jste žena, tak vaše činy nemají následky, vše je vám automaticky odpouštěno, nemusíte se nic učit ani se vyvíjet, jelikož jste dokonalá taková, jaká jste. A jako bonus máte dovoleno chovat se tak, jak by to muži v romantické roli nikdy neprošlo. Vedle hlavní postavy je vysoce sporná i propagovaná vzpoura omezujícímu rodičovskému vlivu, protože Locičino osamostatnění nenásleduje po nějakém zjištění, že matka je manipulativní, vyděračská mrcha, která nemá pravdu; jedná se jen o tupou sobeckou negaci, jejímž smyslem je právě a jen infantilní vzpoura bez ohledu na nikoho. Navíc Locika rodiče (jako každý dospívající v průběhu psychologického růstu) nesetřásá, ale jen vymění za lepší. V kontextu podobné nadšené bezohlednosti není už ani divu, že ono hluboké „jeden sen nahradí druhý“ nejsem schopna vnímat jako metaforu životní cesty, ale jako prosté „teď chce dcerunka botičky, a až je dostane, bude chtít poníka“. Jo a zmínila jsem, že Na vlásku je dějově obehrané, schematické a k uzoufání nudné? Tak proč se zároveň rozplývám, jak je to hezké, že všichni mají sen a že si tak pěkně zazpívají a že ty zvířátka dělaj tak vtipné opičinky? Disney mě lobotomizoval, jinak si to vysvětlit neumím.
Docela by mě zajímal myšlenkový proces, který vedl režiséra k tomu, že jeden z nejtestosteronovějších filmů všech dob předělal tak, že z Kurta Russella udělal růžolící nevýraznou panenku, která snad ještě ani nemá postgraduál. Go, tým vagína! Tip amatérům: že si naše podělaná doba žádá genderově vyvážené obsazení, je smutný fakt, s kterým bohužel moc nenaděláme. Představuje to ale zajímavou výzvu, kterou nelze ignorovat, pokud není zrovna cílem tupá únavná nuda typu Vetřelec vs. Predátor: s ženskou akční postavou je nutné pracovat jinak než s mužskou, poněvadž stupidní drsnou pózu a lá Vasqézová nikdo nežere a myslet si, že žena a muž jsou v akční roli jednoduše zaměnitelní, vede k nudě a bezvýraznosti (garantuju: kdyby hlavní postavou byl kterýkoli z těch breiviků, atmosféra by byla úplně někde jinde). Snad jediný opravdový úspěch na tomhle poli je Ellen Ripleyová a tenhle zanícený hemeroid na tom nic nezměnil; prequel Věci je příšerně, opakuji, PŘÍŠERNĚ zrežírovaný a teď ani nemám na mysli to, že režisér jakožto údajný fanoušek by jaksi neměl přehlížet zcela očividné kiksy v návaznosti. Snad tucet postav od sebe není naprosto nijak odlišitelný. Orientace v prostoru je zcela nezvládnutá a spíš než dojmem známého místa působí stanice jako právě objevovaná ruina. Napětí je budováno lekačkami. Triky jsou a) špatné b) dávající možnost si vše, dlouze a do detailů prohlédnout, takže si člověk připadá, jako by sledoval div ne pornografický fanfic (bez atmosféry, samozřejmě). Nakonec jedinou zapamatováníhodnou věcí je, že mizerná ústní hygiena vám zachrání život. Můj zubař nebude mít radost, až mu to vylepím na dveře. PS: K logice děje viz flanker 27.
My během tý první poloviny čekáme na jatka, ony prosím nepřicházejí a ta druhá polovina je jen vo nich. Koho by napadlo, že se to se Stonožkou bude mít jak s posledními Harry Pottery: tam taky první čtyři hodiny jen masturbovali na parkovišti a zbylých osm si za stejného dojmu akčně vytloukávali zuby. Jsem holt nevděčný bastard, neboť od uchylných a zvrácených filmů vyžaduji, abych při jejich sledování nemusela nudou sestavovat stonožku z vypelichaných plyšáků (a furt to byla větší zábava než cokoli v tomhle.......díle).
Čtvrtý Indy si dal rande s Langdonem, vyměnili si to nejhorší a uplácali zbytečný anachronismus. Zatímco ještě někdy v osmdesátých letech dokázal Spielberg spojit nenápadné prvky slapsticku a fyzického humoru s vážně míněným násilím, aniž by z toho vznikl hybrid zmatený ve vyznění a předpokládaném divákovi, teď vše nevybíravě akcentuje, a oboje ladění se tedy nutně a nepřehlédnutelně řeže. Není mi moc jasné, komu má být Tintin určen: dospělý nerd nepotřebuje, aby mu byl každý zvrat pomalu a pečlivě předříkáván jako malému degenerátovi, a dítě, i když jistě ocení stereotypní a podbízivý humor, si zase neporadí s náhlými výbuchy neodlehčeného násilí. Animace, ač technicky dokonalejší, jde slepou uličkou Polárního expresu: příliš umělá, aby mohla být skutečně přesvědčivá, ale dostatečně realistická, aby vzbuzovala odpor. Dobrodružný příběh odteď oficiálně znamená tuny neinovativní okázalé akce, která nepřestane ani na pět minut a již postavy podstupují, aniž by k tomu měly nějakou racionální motivaci. Bájo. Spielberg nám holt tu katastrofu jménem Křišťálová lebka hodlá rvát do chřtánu i nadále.
Spíš než dějově je Terapie zajímavá způsobem, jakým se snaží dostat k divákovi středobod vyprávění. Jedná se totiž o klasickou charakterovou studii ztvárněnou zcela neklasicky. Vůbec nejde o to, nakolik je Marek schopný psycholog, zda je Rodenovo ztvárnění věrohodné nebo jestli bychom dovolili, aby nám aspoň uvařil čaj (nedovolili). V centru dění totiž nestojí Marek jako terapeut, ale Marek jako člověk, jehož život jde s velkou pompou do háje v epickém záchvatu krize středního věku. Jeho pacienti tu sice fungují jako samostatné postavy se svými vlastními příběhy, ale není náhoda, že se jedná o a) zamilovanou poběhlici b) arogantního hajzlíka opustivšího rodinu c) komunikativní verzi jeho dcery d) rozpadající se pár. Není důležité, jak a jestli jim Marek pomůže, protože fungovat jako pacienti není jejich hlavní rolí; jsou vybráni tak, aby odráželi věci, s nimiž se hlavní postava potýká ve svém vlastním životě. Interakce s nimi je jen metaforou pro to, jak se Marek staví ke svým problémům, zda je přijímá a chce řešit (a jak). Ditino neustálé tvrzení, že Marek "se chce zbavit svých pacientů", je už jen úsměvným potvrzením. Právě proto Rodenova postava tak často ztrácí tvář a nervy, neumí si udržet nadhled a odstup a vůbec na profesionální rovině zcela selhává. PS: z hlediska herectví je Terapie překvapivě mdlá. Páteří jsou sice vynikající Roden, Melíšková a Pauhofová, ale vedlejšáci výsledný dojem značně strhávají. L. Hejlík má sice roli příšerného a otravného blba, ale svými neodstíněnými monology a namachrovanou dikcí dává slovu "příšernost" úplně nový ráz (srovnej se Štěpničkou, který hraje toho samého žvanila, jen o 30 let staršího). Geislerová po třistapadesáté recykluje svoji klasickou nebezpečnou femme fatale, čti nezodpovědnou, nesympatickou a blbou kurvu, kterou by byla schopna vykřesat snad i z Panny Marie, a Magálová si vystačí se dvěma výrazy a jedním pokrčením ramen. Jako jediná z vejdlejších herců stojí za pochvalu vynikající Doubravová, což je vzhledem k její neskutečně klišovité postavě (a že je jimi Terapie zahlcená, mimochodem) takřka zázrak. PPS: prosím, přestaňte s těma sračkama o vykradeném originálu a odporném, sprostém obšlehu. Americké "In Treatment" je podle všeho přiznaným a věrným, třebaže místy inovovaným remakem izraelského BeTipul, takže pokud je pro někoho česká "Terapie" děsná čistě jen proto, že se nejedná o původní materiál, pak očekávám, že hodnocení "In Treatment" půjde v příštích několika týdnech rapidně dolů. 12.11.2011 - po zhlédnutí klíčových momentů a dílů v In Treatment chápu opovrhování ošklivým, ošklivým remakem ještě míň. Pokud Roden s Pauhofovou nestrčí neemocionálního Byrnea a Georgeovou s jejím permanentně zastřeným hlasem do kapsy, pak se jim rozhodně vyrovnají. Při pohledu na Wiestovou skáču frustrací do stropu a mám sto chutí vzít svá slova o Magálové zpět. Terapie navíc In Treatment jasně převyšuje ve způsobu podávání banálních psychologických mouder, nevytahuje postavy mimo psychologickou ordinaci (stupidní, stupidní tah americké verze jdoucí zcela proti podstatě seriálu), neukazuje každou nedůležitou událost, když stačí k dosažení stejného efektu letmá zmínka nebo vizuální vodítko, a nebrání se občasné surreálnosti (předpokládám přítomné v BeTipul). Nejpatrnější jsou rozdíly v závěru: In Tretament se k němu horko těžko dokodrcá bez jakýchkoli emocí, rozhřešení vyhodí z okna a jen tak vyšumí. Terapie naproti tomu používá konec k emocionálnímu vyhrocení vztahů a odkazem na úplně první scénu ukazuje, že postavy se nezastaví na jednom místě, ale půjdou dál. Až se podívám na celý In Treatment, možná názor změním, ale teď jako nejodbornější odborník, jaký kdy odbornil, hrdě říkám: TERAPIE JE LEPŠÍ.
Asi se opět zpronevěřím své zásadě nehodnotit film podle toho, jak věrně se drží předlohy, ale podle toho, jak s výchozím materiálem nakládá, co si z něj bere a jak jej přetváří k vlastnímu originálnímu vyjádření. Problém s tímhle přístupem totiž nastává tehdy, když to vlastní originální vyjádření je bohapustá ideologická sračka, která v podstatě znemožnila vnímat dnes již nemoderní a neaktuální knihu ve správném kontextu a jež obhajuje nechutně oportunistickou morálku. Hawthornovo Šarlatové písmeno bylo o povaze hříchu, o vině, o zodpovědnosti za své činy, o přijetí trestu a následném vykoupení milosrdným Bohem. NEBYLA to harlekýnská úvaha o zpátečnické společnosti vymytých křesťanů a ukřivděné, nekonvenční, emancipované ženě, která má vše na háku, a je tedy stíhána zastaralými předsudky, přestože „neudělala nic špatného“ (ehm, jo, udělala) a „řídila se jen svým srdcem“ (no a, i když já bych ten orgán zodpovědný za zápletku lokalizovala poněkud níž). Jak jsem vždy pro vlastní názor a posouvání textu, tak vzít základní myšlenku, obrátit ji naruby a ve stejném kabátu ji prodat jako poctivou reprezentaci původního díla, přestože se jedná o klasický omlouvačský blábol, který s Hawthornem nemá nic společného, to už je i na mě moc. Nasrat, feministky. Ale za možnost zhodnotit, s čím musí Gary pracovat, patří můj upřímný ďykes.
Mám ráda Duncana Jonese. Mám ráda jeho schopnost natáčet nenápadné, chytré a přístupné filmy. Obdivuju, že umí vytvořit dvě v podstatě úplně stejné věci a dokázat, aby zdánlivě neměly nic společného. A baví mě jeho morální zanícenost, s níž je schopen dojít k nekompromisnímu dogmatickému závěru, že kdyby blaho společnosti mělo vykoupit mírné, nedobrovolné utrpení jen jednoho konkrétního otroka, stává se z oné společnosti fašistická diktatura. Ale je mi líto, za to, co provedl Zdrojovému kódu v jeho posledních minutách, by Jones zasloužil umlátit lopatou. A nepleťte se: nezuřím proto, že mi trvalo hodinu, než jsem dokázala zavřít šokem vypáčenou hubu nebo než jsem pochopila, co jsem to vlastně viděla. Mám dva lepší důvody: 1) konec zcela neguje způsob, jakým Jones doposavad pracoval s potlačením divákovy nedůvěry. Zdrojový kód perfektně balancoval na hranici mezi přílišným zjednodušením a detailním logickým propracováním do důsledků, a působil tedy dojmem nekomplikovaného, ale stále ještě chytrého narativu, který umožňuje zběžné prozkoumávání nového světa, aniž by omračoval svojí nereálností. Naproti tomu závěr nechává (mimo jiné i kvůli jednomu dost nešťastnému střihu) tak široký prostor pro interpretaci, k níž poskytuje tak málo vodítek, že přehledně budovanou strukturu v podstatě boří. Navíc jde o zbytečný přílepek, protože 2) Zdrojový kód už jeden konec má. Je jím pro mě snad nejkrásnější vyobrazení smrti vůbec: žádná prázdnota, žádný nový život, jen okamžik, který si sami zařídíme. Obraz absolutního štěstí. To, co následuje, je učebnicovým příkladem, jak nejlépe vzít Monu Lisu a vytřít si s ní prdel. Zatímco kapitán Stevens ví, kdy přestat, Jones nemá nejmenší tušení. Bravo, Duncane, i po třech filmech zůstáváš stále jen slibným tvůrcem. Nechť ti to vydrží až do smrti.
Dá se shrnout podobně jako třetí série jedním slovem: meh. Původní koncept byl jednak vydojen jak kozy sešlé čtyřicítky, jednak nemůže fungovat napasován na devadesát minut. Sprosťácký SPOILEROIDNÍ bonbonek na konec: Michaelův osud nemůže mít nijak zvláštní emocionální dopad, neb již víme, že bude plně nahrazen svým synem Michaelem. Asexuálnost vztahu Sára-Michael tedy zůstává, všichni jsou spokojeni a nikdo o nic nepřišel. Nesnáším, co se z tohohle seriálu stalo.
(Hodnocení je za 1. sérii, neb ač nejsou následující sezóny naprostým odpadem, pořád si odmítám připustit, že k té katastrofě vůbec došlo.) 1.série 5*: revoluce, scénáristická a stylová genialita, již mám namemorovanou. Chytře se staví na kombinaci prostředí, vynikajících postav, pomalu dávkovaných příprav na útěk a komplikací; veškeré překážky jsou očekávatelné a jsou logickým a pravděpodobným vyústěním toho, co se stalo dříve. Pole, kde se může odehrávat další děj, je soustavně rozšiřováno i rafinovanou distribucí informací – jelikož jsou nám poskytovány informace, ke kterým hlavní postava nemá přístup, zvyšuje se tím napětí té které scény, jelikož my ze své pozice domnělé vševědoucnosti nevidíme způsob, jak problém vyřešit. Tím, že jsou nám ale zároveň upírány informace, ke kterým hrdina přístup má (a ke kterým přístup zároveň logicky mít musí), nenabude výsledné rozuzlení nikdy podoby deus ex machina. 2. série 3,5*: Jelikož se 1.série zaměřovala cele na přípravy na útěk a detektivní linii a vzorec „překonáváme v omezeném prostředí malé překážky jednu po druhé“ již nelze aplikovat, musela se 2.série vzdát v podstatě všeho, kvůli čemu jsme si zamilovali 1.sérii. Zmizela výhoda uzavřeného prostoru a s ní i kompaktnost, neboť jedna událost již bezprostředně neovlivňuje druhou, ale tvoří samostatnou dějovou linii. 2.sérií začíná ten velký průser jménem snaha o kulervoucí akci, na niž dojela 4.série, neupřu jí ale body za rozvíjení morálních úvah: Co vše lze záchraně bližního obětovat? Osobní integritu a morálku? Bezpečí a život druhých lidí? Lze utéct z vězení a nevzít si z něj kousek s sebou? Je možné žít mezi zločinci a sám se zločincem nestat? 3.série 3*: Dá se shrnout jedním slovem: meh. Na jednu stranu se vracíme do starých kolejí, navíc obohacených o exotičnost a o poznání větší drsnost, na tu druhou zase mizí určující faktor vševědoucího geniálního hrdiny; zatímco v první sérii mohl Michael rozvíjet plán A K TOMU reagovat na nové události, zde už jenom reaguje. Nelze taky opomenout vzrůstající překomplikovanost, obehranost a opět, grr, všemocnou Společnost. Aspoň že to bylo milosrdně krátké. 4.série 1*: Tolik lidí nevstalo z mrtvých ani v Bibli. Všechny otravné tendence obou předchozích sezón byly akcentovány k nesnesitelnosti: Sára je ještě otravnější a neschopnější a její vztah s Michaelem je tak prost sexuální chemie, že ho nejsem schopna vnímat jinak než jako sourozenecký/mateřsko-synovský. Vzrůstá počet mrtvol, stupidních zvratů, měněných motivací a logických děr, jimiž by projel ne tank, ale tanková brigáda. Zdůrazňování akčního podtónu vede k tomu, že na každou epizodu připadá něco mezi 5 a 186 mrtvolami, zároveň se ale nedá říct, že by násilí bylo působivější (rozhodně ne ve srovnání s 1.sérií, kde šok a zhnusení dokázalo navodit pouhé použití zahradnických nůžek). Projekty, které by dříve zabraly celou sérii a neustále by se potýkaly s lidským faktorem a vnějšími obstrukcemi, se zde odehrávají v rámci jednoho dílu, jejich příprava trvá hodinu a jsou provedeny bezchybně ve stylu Dannyho parťáků; nemám z principu nic proti, jen to jaksi popírá všechno, co jsme doposavad viděli. Nostalgie je budována stylem „pamatuješ, co jsem ti řek ve vězení to odpoledne, co jsme už osm dní v řadě kopali díru?“ Rostoucí diskrepanci mezi tím, jaký vztah máme k určitým postavám my a jaký ostatní postavy, která se výrazněji začala projevovat v 2.sérii, „řeší“ scénáristé tím, že při interakci postav jsou zohledňovány nikoli minulé vztahy, ale pocity diváků. Příkladem za všechny budiž Bellick, odporný neschopný hajzlík, který si nikdy ničím nevysloužil důvěru svých „kolegů“, my s ním ale soucítíme a máme ho rádi, a tak ho tedy budou mít rády i ostatní postavy. A poslední hřebíček do rakve: všemocná Společnost, která řídí vše a všechny. Jsem tak trošku alergická na propagaci konspiračních bludů, které obhajují pozici „za všechno mohou ti nahoře, já jsem kvůli nim naprosto bezmocný, na nic nemám vliv, jsem ovládán a jediný způsob, jak se zbavit svých pout, je násilným převratem. Pak teprve zavládne mír a blaho.“ Je mi líto, považuji to za pozici pro ufňukané líné neschopy a rozhodně neschvaluju očividnou snahu PB tyto lidi v jejich sentimentu podporovat, ba si dokonce vychovávat nové vzorky. Být Američan, jsem docela uražená závěrečným naznačováním, že ve zkorumpovaných USA plných zlých oportunistů může pořádek zjednat pouze neschopná OSN. The Final Break 2*: viz trojka: meh. Původní koncept byl jednak vydojen jak kozy sešlé čtyřicítky, jednak nemůže fungovat napasován na devadesát minut. Sprosťácký bonbonek na konec: Michaelův osud nemůže mít nijak zvláštní emocionální dopad, neb již víme, že bude plně nahrazen svým synem Michaelem. Asexuálnost vztahu Sára-Michael tedy zůstává, všichni jsou spokojeni a nikdo o nic nepřišel. Bože, jak já tenhle seriál nenávidím.
Obnovená premiéra, 21.2.2009. Kdybych to viděla v roce 1996, kdy mi bylo 8 a hlavní postavy hráli lidé, kteří uměli skutečně zpívat a místy i trošku hrát, nemuselo být tak zle. Jenže v roce 2009 je Hůlkův herecký projev s přibývajícími léty a šednoucí hřívou stále trapnější, rozsah a barva hlasu Šárky Vaňkové nestojí za zmínku (a to mám silné podezření, že se zpívá výhradně na playback) a z Jiřího Langmajera vane až do zadních řad, že by nejraději byl kdekoli jinde, jen ne v centru tohoto přeplácaného a nevkusného spektáklu. Drákula je odfláknutá, opakuji odfláknutá a nepropracovaná rychlokvaška. Nicméně i té jsem schopna odpustit nulový obsah, divné kulisy a nechtěně sebeparodický tón v poslední třetině. I ta absentující choreografie a díry v dramaturgii by se daly snést. Co už se snést nedá, jsou primitivní veršovánky místo textů a nevýrazná a nezapamatovatelná hudba, která naprosto neodráží, ani nepodbarvuje to, co se děje na jevišti (na bombastický orchestr při „intimních“ a „tragických“ scénách se rezignovalo snad už před 50 lety). Tempo není, prožitek není, emoce nejsou. 10 minut po skončení představení jsem nebyla schopna vybavit si jedinou melodii. Jedna čtvrhvězda za ty tři svalnaté úchyly v červených podprsenkách a druhá za Bedřicha Levého, který je v kněžské sutaně nehorázně šukatelný, neb vypadá jak klon Marilyna Mansona. Buď navždy proklet, Dráákulóó!
Žel bohu nemohu hodnotit, jelikož jsem si při sledování radši četla chytré a hnusuprosté věci o tom, jak totálně žijeme v době rozpadu Římského impéria a vše je v naprosté prdeli. Poněvadž těch cca 20 minut, co jsem z celého tohohle žůžo bomba super společensky kritického eposu pochytila, patří spolu s 2 girls 1 cup a podřezávanými americkými vojáky k mým nejotřesnějším vizuálním zážitkům a Raven mě navíc nadšením z filmu neustále mlátil, je jen malá naděje, že si to ještě někdy zopakuju. Vždyť už teď se v noci kvůli těm 20 minutám probouzím s pláčem.
"And therein lies the great paradox of Lady Gaga; she’s too smart, too talented to make bad pop music, but she’s too shallow to NOT make bad pop music. And the only way she can deal with that is by becoming this over-the-top semi-ironic caricature of pop stardom which is a 'great original' idea which 'no one' has ever thought of before."
Mohla bych půl hodiny vykládat, proč je Telephone rádoby kůl, smysl nedávající mišmaš pro snadno potěšitelné slintaly od neskutečně talentované ženy, kterou bohužel zajímá spíš vlastní image než hudba, ale proč bych to dělala, když to už dávno někdo udělal za mě.
Bohužel se nemohu aktivně přičinit o založení českého baseketballového týmu, jelikož jsem ženská, a tudíž disponuji naprostou neschopností zavěsit, ale slibuji, že pokud by tu někdo takový úmysl pojal, budu první, kdo na stadionu bude v tangách a s bičíkem trénovat správnou techniku vrtění zadkem. PS: kdyby za nic jiného, tak za geniální řešení odvěkého problému "je to sportovní film, potřebujem závěrečnou řeč, ale to je tak trochu gay", si Parker se Stonem zaslouží věčné nablýštěné místo v historii kinematografie.
Nejsem hnidopich, ale když dojdu k závěru, že kdyby postavy neuvažovaly jako desetiletí kluci, nic z filmu by se nestalo, bude něco špatně. Z hlediska prosté logiky (a tím nemyslím zdánlivou hloupost, že malá holka pomlátí víc východních Němců v šusťákovkách než její papínek) Hanna nedává naprosto žádný smysl. Postavy nemají motivace, do problémů se dostávají samy svými stupidními volbami a jejich pokusy o řešení nevedou nikam. Celé to působí jako rozředěné natahované pokračování úspěšného filmu, které místo na substanci klade mnohem větší důraz na povrchní efekt. PS: vůbec poprvé mě při pomyšlení na třetí díl Kill Billa začalo trošku mrazit. PPS: kdo mi vysvětlí, jak funguje ten čudlík, jak otec odjel z Finska, proč jezdil v polobotkách, čeho se mělo dosáhnout odstraněním agentky, proč se papínek do celého podniku vůbec pouštěl a proč do něj zatahoval dceru, má u mě pivo. Že je Hanna bez nějakého důvodu odvezena přes půl kontinentu jen proto, aby předváděla svou roztomilou neschopnost normálně fungovat a mohla se konečně učesat, jsem ochotna odpustit. PPPS: Rob Roy je desetiletý kluk.
Jak jsem všemi deseti pro kreativní adaptace, tak výměnu nejednoznačné úvahy o podstatě náboženství za klasický feministický blábol oslavující ideální utopickou společnost silných a plně soběstačných žen, které si ten méněcenný neužitečný poddruh jménem muž chovají jen jako trubce, fakt nepovažuju za plnohodnotnou. Zatímco v The Wicker Man není jasného vítěze a film je možné interpretovat jako kritiku jak fanatismu, tak náboženství jako takového, tenhle suckfest své záporáky-feminácky bezostyšně staví na piedestal a jakýkoli pokus o hledání kritiky prezentované fanatické ideologie ztroskotává na prostém faktu, že režisér ženské postavy dává do přímé souvislosti se „vznešenými nevinnými oběťmi ze Salemu“, kdežto Malus (hm, copak asi tohle jméno znamená?) jako jediný výraznější muž vážně není nic jiného než tupý, podpantoflácký beta trubec (a považte k tomu: má alergii na včely a nemá rád svobodné matky! Šovinistickej sexista!!). Navíc agresivně protlačovaná metafora včelího úlu, a tedy přirozeného pořádku se okecat prostě nedá. Koho nedožere ideologická onanie, ten si může smlsnout na obehraných klišé a nelogičnostech stereotypní akční detektivky, a komu je i tohle málo, má tu do absurdnosti dovedenou přepjatost a melodrama (je k neuvěření, jak moc bylo vyznění těch samých replik ovlivněno pouhým tónem a kadencí hlasu a výrazem obličeje). Když se při odhadování dobrého filmu nelze spolehnout už ani na délku Cageových vlasů, tak na co se spolehnout lze? PS: v některých kruzích je remake údajně považovaný nikoli za misandrický, ale za misogynní. Dělá mi nicméně problém vidět misogynii v suchém přetlumočení orgasmických genderových tirád jenom proto, že Cage na ženské ječí „you bitches“ a dá jim párkrát přes držku. Když to vyřvávají feministické ikony, je to setřásání útlaku, ale když to chlap cituje, je to misogynie? Nasrat.
Milý deníčku, už nikdy se nebudu znovu dívat na filmy, které mě v raném mládí definovaly, to zklamání mi za to nestojí. Nevadí mi, že se Branagh silně odchyluje od nejlepšího gotického hororu vůbec, nevadí mi důraz na melodrama, nevadí mi vsunutí obehraných motivací a zpřehlednění. Vadí mi, že zatímco Shelleyová měla zcela očividně co říct i mimo prostého „člověk fantazíruje a moc to nedopadne“, Branagh nenabízí nic než zmatenou, mizerně (a tím myslím opravdu mizerně) sestříhanou a dost amatérsky režírovanou skrumáž tu hezkých, tu docela divných obrázků bez nějakého dalšího plánu (nepočítám-li jako další plán narážku na Michelangelovo Stvoření Adama, která je asi tak jemná jako mnohačetný úder kladivem do hlavy). Pryč je důraz na osobní zodpovědnost, na morálku, do háje jde psychologie postav a náznak, že Frankenstein je vlastně nebetyčný hajzlík, antihrdina s tendencí vidět v sobě Boha a sobecký hlupák, který do poslední chvíle neprohlédne, dokonce i to úvodní zdánlivě ostře protivědecké ladění vyzní zcela do ztracena. Tím nechci říct, že do filmu promítám, co bych v něm chtěla vidět, a pak se rozhořčuju, když to tam nenacházím. Tím chci říct, že Branagh všechna tahle témata někdy v průběhu filmu nakousne a pak je nechá ležet ladem. Těch pár scén, které ve mně rezonovaly v sedmnácti, sice stále zanechává aspoň slabou odezvu, ale to je tak všechno. Nezbývá než zamáčknout slzu a zpět se nadále neohlížet.
Jako někdo, kdo Saw 3D neviděl ve 3D, ale jen ve 2D, můžu zodpovědně říct, že 3D Saw 3D nijak zvlášť neprospělo. Ne kvůli obrazovým pičičandičkám typu prolétávající pily a blížící se naostřené trubky (buďme upřímní, 3D se k ničemu než k podobným kolotočárnám nehodí), ale kvůli tomu, že jelikož kusy létající tkáně vypadají na plátně poněkud lépe než slzy dojatého zachráněného, rozhodli se tvůrci poměr přeživší vs. nepřeživší lehce upravit. Asi to lépe odpovídá reálné pravděpodobnosti, ale potvrzuje to, že realita je mnohdy bohapustá nuda. Logické lapsy se množí geometrickou řadou (jak těžké asi může být najít člověka, který má největší spotřebu diktafonů, SM nářadíčka a opracovatelného kovu ve městě?), potenciálně napínavé scény jsou vzájemně prostříhávány co dvě vteřiny, aby bylo zajištěno, že napínavá nebude ani jedna, ale protentokrát je to výjimečně uspořádáno do nějakého vzdáleně smysluplného celku. A ty pasti! (tu první ocení každý zapálený misogyn, tu druhou zase každý antifák. Ten film je pro celou rodinu!) Ale že by se kruh vážně uzavíral? Ehm, ne. Fakt ne. Za pár let se nám Saw po třech nožkách hezky přibelhá zpátky (ochocho); s překombinovanou zápletkou, stupidními pointami a promarněným potenciálem, přesně tak jak to nemáme rádi.
Nemyslím, že premisa Saw je natolik chabá, aby "série" musela být jen nekonečnou recyklací prvních dvou (pro shovívavější diváky třech) dílů, která má vzbudit zdání komplexnosti. Mohl to být slabý Se7en, slušný povídkový film zaměřený na pasti a jako komiks bych to asi bezvýhradně žrala, ale tuhle celkem dvanáctihodinovou spatlaninu bez náznaku scenáristické námahy fakt neberu. Jestli aspoň šestka nebude čistě povídková, uhryžu si nohu.
Smířila bych se s natahovaností, vyblitou zelení, mizerným střihem i překombinovaností, kvůli které se zdá, že Saw IV má něco mezi 8 a 12 hodinami, neodpustím ale, že tvůrci vzali jedinou věc, kterou jsem na Saw považovala za skutečně dobrou a pozornosti hodnou, a vytřeli si s ní řiť: podivnou, zvrácenou, ale přece jen morálku a morální integritu. Původní koncept Jigsawa sloužil jako apel na osobní zodpovědnost a připomínka pekla a trestu v hédonickém světě, kde se žije bez následků, tady a teď. Na rozdíl od abstraktního Boha a nepředstavitelného pekla nabízel Jigsaw vidinu velice reálného trestu za skutečné, nikoli iluzivní hříchy, v podobě, jež je pro dnešní svět snad až příliš aktuální. To ale vše zmizelo na úkor co největší efektnosti a původní jasný předěl mezi tím, kdo je života hoden a kdo ne, byl nesmyslně rozmělněn, aby mohl být „souzen“ doslova každý: vrahy, feťáky a sebevrahy vystřídali otcové, kteří příliš dlouho zůstávají v depresi ze smrti syna, manželky, které se nechávají mlátit manželi, a policisté, kteří se provinili tím, že chtějí zachraňovat druhé lidi (ehm, pokrytectví, anyone?) Vtipné je, že když už je zkoušce podroben někdo, kdo si to zaslouží, tak nějak podvědomě víme, že někde v jiné místnosti právě trpí jeho oběť za to, že si nechala dávným neštěstím zničit život („Znásilňovals ženy“ vs. „Dovolilas, aby ti jedno znásilnění zničilo život.“/ „Využívals laskavosti druhých, abys mohl být závislý“ vs. „Tvoje laskavost umožnila jinému být závislý“ atp.) Ale co bych se dlouze vykecávala, nechť promluví někdo fundovaný http://www.youtube.com/watch?v=xVArEf4uRs0
Jednoznačně o řád horší než Dům tisíce mrtvol a na 4 to vytahuje jen závěrečný videoklip (který sám je jen přílepek, jenž NAPROSTO nedává smysl a neladí s ničím ve filmu, ale zásluhou hudby je efektní jak sviň a asi nejlíp ukazuje, jak měla nezvoraná verze Vyvrženců pekla vypadat). Nemůžu se zbavit dojmu, že se Zombie snažil o jakousi buranskou Thelmu a Louisu a původní nemotivované fascinující síly zla ukázat jako obyčejné lidi s pevnými rodinnými vazbami, kterým lze porozumět, o postavách se ale nedozvíme nic nového, co by nám je postavilo do nového světla, a tak ani při pohledu na jejich emotivní utrpení se nelze ubránit vtírající se myšlence, že se stále díváme na amorální hajzly, které neomlouvá vůbec nic. Jejich sympatičnost byla založena na tom, že dokáží bez omluv a výčitek svědomí využívat slabé a oběti jako materiál pro vlastní potěšení; to Zombie škrtá, neb zde se rodinku snaží omlouvat, aniž by její původní poživačnou zvrácenost nahradil něčím funkčním. Ve výsledku nám pak prezentuje skupinku sígrů, kteří "can give it, but can't take it". Další rozpor tkví v tom, že původní schéma zlé rodiny z Texaského masakru motorovou pilou je v souladu s dobovou náladou nekompromisní kritikou klasického rodinného modelu. V DTM Zombie tohle filmové klišé přebírá jako obyčejnou cool proprietu, ale ač nechutnost rodinky Fireflyových geekovsky zjemňuje, v zásadě nejde proti duchu antirodinného schématu. Nicméně tím, že se ve VP snaží přímočarý styl DTM obohatit OBHAJOBOU rodinného modelu v jeho zvrácené podobě, vytváří Zombie něco, co kvůli své fundamentální vnitřní rozporuplnosti naprosto nelze přijmout. Se znalostí Halloweenu usuzuji, že Zombieho komplexnost a dvojakost negativních postav baví, tvrdím ale, že se při jejich zpracovávání nedokáže zbavit povrchní kulervoucnosti a líbivého pozlátka a měl by se věnovat tomu, co umí opravdu perfektně: efektním šokujícím úchylárnám.
„Stop feeding us this pig slop,“ řekl pan Plinkett. „I‘m only half pig.“ Původní Pád do tmy zbožňuji jako Afghánec prznění malých chlapců, to mi ale nebrání pochopit, že chcete-li natáčet pokračování takhle tematicky úzce zaměřeného filmu, musíte se žel potýkat s mantinely, za které se nedostanete; v tomto konkrétním případě je jediným logickým funkčním krokem dál tupá akční řežba. Problém s žánrem tedy nemám. Problém mám s tím, že jsem se během sledování proměnila v Annie Wilkesovou a po jejím vzoru řvala: „Tak to minule nebylo!“ Ano, není chybou samo o sobě, že mrtvoly se nacházejí na zcela jiném místě, než by měly, a příšery i rozvržení prostředí je jiné, ale pokud sequel začíná doslova pět minut po skončení originálu a snaží se vzbudit dojem bezprostřední návaznosti, bylo by záhodno považovat tyhle věci za naprostý základ. To je ale jen mírnou výtkou ve srovnání s prostou nelogičností v chování postav a klišovitostí příběhu (profesionální jeskyňáři na rozdíl od amatérek lezou do jeskyně bez jakéhokoli vybavení, postavy se po právě prožité tragédii chovají jako uchlastaný voják pět let po návratu z Vietnamu, zvraty nemající jiné odůvodnění, než že dobře vypadají, atp.). Nejvíc mě ale sere, že přes veškerou atmosféru neznáma a klaustrofobie těžil první Pád do tmy lví díl svého kouzla z jasně a srozumitelně stanovených charakterů, jež nám byly sympatické a na nichž nám záleželo, kdežto zde máme nesourodou necharakterizovanou skupinku pouhého materiálu na jatka, jež je nám zcela ukradený. Ve zkratce: patnáctiletý producentův syn viděl Marshallův film, přišel mu děsně kůl a napsal scénář. Kdo tedy nemá rád eragonskou logiku a nadšení, nechť se na to vykašle.
Ad čegevarovy tlachy: Ženská se vědomě a se znalostí všech okolností a možných důsledků rozhodne pustit se do aférky hodné podprůměrně inteligentní sekretářky vedoucího lokální pobočky KFC (mmt, málo nuancí: ona tu aférku sama iniciuje!), načež veškerou zodpovědnost za vzniklé problémy a vinu na celé situaci hodí na chudáka chlapa, jako by ten nevstupoval do vztahu předem konsenzuálně definovaného jako fyzická necitová jednorázovka a měl nyní povinnost s dříve zdánlivě nezávislou ženskou zacházet jako s nesvéprávnou šestnáctiletou chuderkou násilně přehnutou na zadním sedadle rozhrkaného trabantu. Jestli se v tomhle měl skrývat jakýkoli (anti)emancipační nebo (anti)rodinný podtext (chvílemi je vážně problematické poznat, kterým směrem že se to houpe), tak jsem ráda, že jsem příliš tupá na to, abych jeho jemnosti vnímala. Jsem sice jen genderově neprobuzená pipka od plotny, ale z dvojice "přiznaně jednou nevěrný chlap" a "žena nehrající podle pravidel a vydírající svou mindou s úmyslem vzít si vše, co se jí zachce" mi přece jen jako sobecká nezodpovědná svině nepřipadá ten chlap. Pokrytečtější "emancipovanou" ženu extrémně závislou na chlapovi aby ve filmu pohledal. Jo a je to předvídatelná a stylově okoukaná nuda.
Neuvěřitelné, jak jednou za čas perfektně zafunguje kolektivní vědomí a přiměje i zarputilého fanouška špatných filmů, guilty pleasures, pivních nesmyslů a japonských úchyláren zahodit nadhled a smysl pro humor a okázale se jako nejpokrytečtější kýčař pohoršovat nad něčím, co je jen neškodně blbé a směšné. Styďte se, plantážníci.
Zatímco původní dokument ze série Cutting Edge „My Big Fat Gypsy Wedding“ je roztomilou přehlídkou totálního nevkusu a buranství, následovší „reality show“ se snaží prezentovat spíš jako sociologický nezaujatý náhled na britské „cikány“ (ne, tzv. „Irish travellers“ opravdu nemají s naší Menšinou nic společného). A že je z těch pěti dílů hodně vidět, že někdo tady nechtěl být považován za „xenofobního rasistického nácka“: obsahem série je v podstatě sled obrázků doprovázených suchým, nehodnotícím komentářem. Paradoxně ale právě díky této urputné snaze o nezaujatost a o korektní oblbování si divák může nakonec odnést cenné poznatky; příčinou je naprostý nesoulad mezi tvrzeným a viděným. Komentář: irští kočovníci silně lpějí na tradicích. Obraz: irští kočovníci jsou silně ovlivněni kulturou MTV. Komentář: u dívek se lpí na cudnosti. Obraz: správná dívka je navlečená do kurvího kroje. Komentář: předsvatební vztahy mužů a žen jsou tabu. Obraz: normou je „svádění“, neboli orální znásilňování. Komentář: kultura irských kočovníků je tradiční a upjatá. Obraz: sedmileté holčičky předvádějí pohyby, po nichž by zrudla i protřelá striptérka, a maminky u toho dojatě utírají slzičky. Komentář: irští kočovníci jsou duchovně založení. Obraz: nejdůležitější na biřmování jsou drahé šaty. Atd. Na jednu stranu je hezké, že se ten hodnotící duch a komentář všudypřítomného pokrytectví přes obrazovku nakonec protlačí a snad bylo tohle nastavení i záměr, ale já si holt cením víc přímého pojmenování než pokoutních cestiček.
Mgr. Bohumil Stejskal. Začalo to výsměchem jak z okouna, pokračovalo překvapivě nemilosrdnou chytilovskou sondou do života prosťáčka v pekelném kruhu kurev a skončilo v lokaci pro anální vajíčko neboli domácím videem „chlastáme s Kalužou a už se nemůžem dočkat, až to dáme na Youtube“. Skoro mám pocit, že výběr tématu proběhl náhodou, tvůrci sami moc dobře nevěděli, co chtějí točit, a když zcela mimoděk narazili na zlatou žílu, šokem najednou netušili, jak ji co nejlíp vytěžit. Možná je ta nesourodost a, žel, klouzání po povrchu daná filmařskými začátky, možná jenom tím, že tři dny jsou na poznání člověka prostě málo. Těším se na celovečerní, časosběrnou verzi.
V klubu cynických zmrdů a zupa kůl lidiček si tím pověst neudělám, ale plné hodnocení nedávám proto, že by PR byl směšně blbáckou estrádou vhodnou na prime time na Nově, ale protože ho považuju za kvalitní show a mám jej upřímně ráda. Důvodem je jednak to, že PR dost podrobně zachycuje proces tvorby a zpětnou vazbu, druhak proto že módu osobně považuju za jediné současné užité umění a způsob uměleckého vyjádření dostupný každému, a konečně jelikož je to jediná reality show, kterou znám, v níž lidé vystupují, protože jsou talentovaní a nadaní, nikoli proto že jsou to asociálové schopní ohromit jen hloubkou své blbosti. P.S. podrobnější popis jednotlivých sezón u mě v profilu.
Moje komentáře
Twilight sága: Rozbřesk - 1. část (2011)
odpad!Představuju si, že sledování Rozbřesku je něco jako filmový ekvivalent bolestného, pomalého, neutuchajícího zneužívání, které ze zdravého člověka udělá prázdnou trosku neschopnou jediné pozitivní emoce. Nikoli ani tak proto, že se jedná o odpornou píčovinu, ale protože nám poskytuje naději na zlepšení v podobě slušného množství míst prozrazujících skutečný potenciál a režijní snahu. Povaha zpracovávané látky film ale vždy nemilosrdně strhne zpět do oné žumpy, již zoveme Stmíváním. Co na tom, že dostaneme naservírované hororové prvky, vynikající režijní zkratky, panenskou nervozitu nebo svatbu jako tradiční prostředí pro eskalaci vztahů a konfliktů, když je to vše naroubované na kostru infantilního mokrého snu jedné sobecké, tupé, bezohledné, manipulativní svině o tom, jak dostanu všechno, aniž bych pro to musela cokoli udělat, i kdybych tím měla ohrozit druhé? Stmívání se podařilo zprasit i jedinou skutečně nesobeckou věc, kterou jeho opovrženíhodná hrdinka kdy udělala, a proměnit ji v neskutečně urážlivý triumf lidské blbosti: mohou být mé činy vůbec označeny za nezištné sebeobětování z lásky, když nemám žádný vnitřní konflikt, nelituji, nemám nejmenší páru, co dělám a proč to dělám, jsem upřímně přesvědčena, že se neobětuji, že cizí starosti jsou jen hloupým přeháněním a že si prostě a jen jdu za svým? I romance je ve Stmívání tradičně beznámahová a bezkonfliktní – stačí si připomenout automatické zaláskování hlavních hrdinů či proslov hrdinky na konci třetího dílu o tom, jak láska není jejím hlavním motivem, a hned dostane ono pornograficky detailní zobrazování něčeho v dnešní době tak banálního a pomíjivého jako svatba nový význam. Nemáme tu odhalit něco o postavách, dynamiku vztahů, spatřit kontrast mezi nablýskaným pozlátkem a ošklivou realitou, ale máme obdivovat šaty a dort a boty a supermoderní luxusní dům a hlasitě se divit, kolik to asi muselo stát. Nejde o lásku, jde o majetek, věčné mládí a neomezené utrácení. Nejde o člověka, jde o to, co vám ten člověk může poskytnout. Závěrečná nálož násilí připomínající regulérní snuff není od celku odtržená, ale je naopak logickým vyústěním: nejedná se o trest za špatné rozhodnutí, ale o stejné orgasmické vyžívání se nad tím, jaká jsem morální mučednice. TOHLE, vážení, je skutečné ženské porno, masturbační materiál pro znuděné paničky a princezničky všech věků. Muži by ale za existenci téhle hroudy hnoje měli být vděční, neboť v ní mají skvělý nástroj pro odhadování žen: každá, která v Rozbřesku nachází jen sebemenší potěšení, zaslouží být bez pardonu kopnuta do prdele. / K nesmyslné formální podobě Rozbřesku coby evropského rakovinotvorného artu viz Tetsuo. Dlouhé záběrování mající kompenzovat neexistující hloubku obsahu je WTF jak sviň. O tom, že povrchní materialistická sračka oslavující bezohlednost najednou v půlce obrátí a dovoluje si poučovat mě o nemorálnosti a sobeckosti potratu, se radši rozepisovat nebudu, neb má vzteky pulzující čelní žíla by to taky nemusela vydržet.
Na vlásku (2010)
„Tohle je příběh o tom, jak jsem umřel. Ale to teď není důležitý, pojďme se radši věnovat jedné šílenkyni s nejpopraskanějšími konečky a nejrychleji probíhající maniodepresivní poruchou v celém vesmíru.“ První věta a je vymalováno. Walt Disney je Satan, protože jednak Na vlásku je další v nekonečné řadě disneyovských adaptací, které popadly kruté násilnické horory bratří Grimmů a překroutily je v rozjuchanou ňuňuňu záležitost, v níž hlavním ponaučením je banální „buď svůj“. Právě Disneymu vděčíme za současnou totální zmatenost původního pojmu pohádky, a kdo z podobných od reality odtržených, únikových oblbováků (pardon, moderních příběhů) nemá zrovna Vánoce, teď tedy ví, komu má chcát na hrob. A dále nejenom že jsou u Disneyho schopni postavit proti sobě můj rozum a emoce, ale ještě umožní emocím vyhrát. Jak to, že se mi Na vlásku vlastně docela líbí, když vědomě vím, že se jedná o zcela amorální oslavu spratkovství, rozmazlenosti, absolutní neúcty k rodičům, současné mainstreamové odnože naivního feminismu a idiotské grrrl power? V Na vlásku je jedno, co děláte a jak se chováte, když hrajete za tým vagína, nevymstí se vám ani zamilovat se do grázlíka, který je schopen předhodit vás k pravděpodobnému znásilnění, ani provokovat násilnické ožraly, ani se ochotně bez přemýšlení vrhat vstříc nebezpečí. Nevadí, že jste povrchní a praštěné hyperaktivní tele, které je snadno rozptýleno lesklými předměty; protože jste žena, tak vaše činy nemají následky, vše je vám automaticky odpouštěno, nemusíte se nic učit ani se vyvíjet, jelikož jste dokonalá taková, jaká jste. A jako bonus máte dovoleno chovat se tak, jak by to muži v romantické roli nikdy neprošlo. Vedle hlavní postavy je vysoce sporná i propagovaná vzpoura omezujícímu rodičovskému vlivu, protože Locičino osamostatnění nenásleduje po nějakém zjištění, že matka je manipulativní, vyděračská mrcha, která nemá pravdu; jedná se jen o tupou sobeckou negaci, jejímž smyslem je právě a jen infantilní vzpoura bez ohledu na nikoho. Navíc Locika rodiče (jako každý dospívající v průběhu psychologického růstu) nesetřásá, ale jen vymění za lepší. V kontextu podobné nadšené bezohlednosti není už ani divu, že ono hluboké „jeden sen nahradí druhý“ nejsem schopna vnímat jako metaforu životní cesty, ale jako prosté „teď chce dcerunka botičky, a až je dostane, bude chtít poníka“. Jo a zmínila jsem, že Na vlásku je dějově obehrané, schematické a k uzoufání nudné? Tak proč se zároveň rozplývám, jak je to hezké, že všichni mají sen a že si tak pěkně zazpívají a že ty zvířátka dělaj tak vtipné opičinky? Disney mě lobotomizoval, jinak si to vysvětlit neumím.
Věc: Počátek (2011)
Docela by mě zajímal myšlenkový proces, který vedl režiséra k tomu, že jeden z nejtestosteronovějších filmů všech dob předělal tak, že z Kurta Russella udělal růžolící nevýraznou panenku, která snad ještě ani nemá postgraduál. Go, tým vagína! Tip amatérům: že si naše podělaná doba žádá genderově vyvážené obsazení, je smutný fakt, s kterým bohužel moc nenaděláme. Představuje to ale zajímavou výzvu, kterou nelze ignorovat, pokud není zrovna cílem tupá únavná nuda typu Vetřelec vs. Predátor: s ženskou akční postavou je nutné pracovat jinak než s mužskou, poněvadž stupidní drsnou pózu a lá Vasqézová nikdo nežere a myslet si, že žena a muž jsou v akční roli jednoduše zaměnitelní, vede k nudě a bezvýraznosti (garantuju: kdyby hlavní postavou byl kterýkoli z těch breiviků, atmosféra by byla úplně někde jinde). Snad jediný opravdový úspěch na tomhle poli je Ellen Ripleyová a tenhle zanícený hemeroid na tom nic nezměnil; prequel Věci je příšerně, opakuji, PŘÍŠERNĚ zrežírovaný a teď ani nemám na mysli to, že režisér jakožto údajný fanoušek by jaksi neměl přehlížet zcela očividné kiksy v návaznosti. Snad tucet postav od sebe není naprosto nijak odlišitelný. Orientace v prostoru je zcela nezvládnutá a spíš než dojmem známého místa působí stanice jako právě objevovaná ruina. Napětí je budováno lekačkami. Triky jsou a) špatné b) dávající možnost si vše, dlouze a do detailů prohlédnout, takže si člověk připadá, jako by sledoval div ne pornografický fanfic (bez atmosféry, samozřejmě). Nakonec jedinou zapamatováníhodnou věcí je, že mizerná ústní hygiena vám zachrání život. Můj zubař nebude mít radost, až mu to vylepím na dveře. PS: K logice děje viz flanker 27.
Constantine (2005)
Sebeobětování vs. mamon. Já ten Hollywood prostě žeru.
Lidská stonožka 2 (2011)
My během tý první poloviny čekáme na jatka, ony prosím nepřicházejí a ta druhá polovina je jen vo nich. Koho by napadlo, že se to se Stonožkou bude mít jak s posledními Harry Pottery: tam taky první čtyři hodiny jen masturbovali na parkovišti a zbylých osm si za stejného dojmu akčně vytloukávali zuby. Jsem holt nevděčný bastard, neboť od uchylných a zvrácených filmů vyžaduji, abych při jejich sledování nemusela nudou sestavovat stonožku z vypelichaných plyšáků (a furt to byla větší zábava než cokoli v tomhle.......díle).
Tintinova dobrodružství (2011)
Čtvrtý Indy si dal rande s Langdonem, vyměnili si to nejhorší a uplácali zbytečný anachronismus. Zatímco ještě někdy v osmdesátých letech dokázal Spielberg spojit nenápadné prvky slapsticku a fyzického humoru s vážně míněným násilím, aniž by z toho vznikl hybrid zmatený ve vyznění a předpokládaném divákovi, teď vše nevybíravě akcentuje, a oboje ladění se tedy nutně a nepřehlédnutelně řeže. Není mi moc jasné, komu má být Tintin určen: dospělý nerd nepotřebuje, aby mu byl každý zvrat pomalu a pečlivě předříkáván jako malému degenerátovi, a dítě, i když jistě ocení stereotypní a podbízivý humor, si zase neporadí s náhlými výbuchy neodlehčeného násilí. Animace, ač technicky dokonalejší, jde slepou uličkou Polárního expresu: příliš umělá, aby mohla být skutečně přesvědčivá, ale dostatečně realistická, aby vzbuzovala odpor. Dobrodružný příběh odteď oficiálně znamená tuny neinovativní okázalé akce, která nepřestane ani na pět minut a již postavy podstupují, aniž by k tomu měly nějakou racionální motivaci. Bájo. Spielberg nám holt tu katastrofu jménem Křišťálová lebka hodlá rvát do chřtánu i nadále.
Terapie (TV seriál) (2011)
Spíš než dějově je Terapie zajímavá způsobem, jakým se snaží dostat k divákovi středobod vyprávění. Jedná se totiž o klasickou charakterovou studii ztvárněnou zcela neklasicky. Vůbec nejde o to, nakolik je Marek schopný psycholog, zda je Rodenovo ztvárnění věrohodné nebo jestli bychom dovolili, aby nám aspoň uvařil čaj (nedovolili). V centru dění totiž nestojí Marek jako terapeut, ale Marek jako člověk, jehož život jde s velkou pompou do háje v epickém záchvatu krize středního věku. Jeho pacienti tu sice fungují jako samostatné postavy se svými vlastními příběhy, ale není náhoda, že se jedná o a) zamilovanou poběhlici b) arogantního hajzlíka opustivšího rodinu c) komunikativní verzi jeho dcery d) rozpadající se pár. Není důležité, jak a jestli jim Marek pomůže, protože fungovat jako pacienti není jejich hlavní rolí; jsou vybráni tak, aby odráželi věci, s nimiž se hlavní postava potýká ve svém vlastním životě. Interakce s nimi je jen metaforou pro to, jak se Marek staví ke svým problémům, zda je přijímá a chce řešit (a jak). Ditino neustálé tvrzení, že Marek "se chce zbavit svých pacientů", je už jen úsměvným potvrzením. Právě proto Rodenova postava tak často ztrácí tvář a nervy, neumí si udržet nadhled a odstup a vůbec na profesionální rovině zcela selhává. PS: z hlediska herectví je Terapie překvapivě mdlá. Páteří jsou sice vynikající Roden, Melíšková a Pauhofová, ale vedlejšáci výsledný dojem značně strhávají. L. Hejlík má sice roli příšerného a otravného blba, ale svými neodstíněnými monology a namachrovanou dikcí dává slovu "příšernost" úplně nový ráz (srovnej se Štěpničkou, který hraje toho samého žvanila, jen o 30 let staršího). Geislerová po třistapadesáté recykluje svoji klasickou nebezpečnou femme fatale, čti nezodpovědnou, nesympatickou a blbou kurvu, kterou by byla schopna vykřesat snad i z Panny Marie, a Magálová si vystačí se dvěma výrazy a jedním pokrčením ramen. Jako jediná z vejdlejších herců stojí za pochvalu vynikající Doubravová, což je vzhledem k její neskutečně klišovité postavě (a že je jimi Terapie zahlcená, mimochodem) takřka zázrak. PPS: prosím, přestaňte s těma sračkama o vykradeném originálu a odporném, sprostém obšlehu. Americké "In Treatment" je podle všeho přiznaným a věrným, třebaže místy inovovaným remakem izraelského BeTipul, takže pokud je pro někoho česká "Terapie" děsná čistě jen proto, že se nejedná o původní materiál, pak očekávám, že hodnocení "In Treatment" půjde v příštích několika týdnech rapidně dolů. 12.11.2011 - po zhlédnutí klíčových momentů a dílů v In Treatment chápu opovrhování ošklivým, ošklivým remakem ještě míň. Pokud Roden s Pauhofovou nestrčí neemocionálního Byrnea a Georgeovou s jejím permanentně zastřeným hlasem do kapsy, pak se jim rozhodně vyrovnají. Při pohledu na Wiestovou skáču frustrací do stropu a mám sto chutí vzít svá slova o Magálové zpět. Terapie navíc In Treatment jasně převyšuje ve způsobu podávání banálních psychologických mouder, nevytahuje postavy mimo psychologickou ordinaci (stupidní, stupidní tah americké verze jdoucí zcela proti podstatě seriálu), neukazuje každou nedůležitou událost, když stačí k dosažení stejného efektu letmá zmínka nebo vizuální vodítko, a nebrání se občasné surreálnosti (předpokládám přítomné v BeTipul). Nejpatrnější jsou rozdíly v závěru: In Tretament se k němu horko těžko dokodrcá bez jakýchkoli emocí, rozhřešení vyhodí z okna a jen tak vyšumí. Terapie naproti tomu používá konec k emocionálnímu vyhrocení vztahů a odkazem na úplně první scénu ukazuje, že postavy se nezastaví na jednom místě, ale půjdou dál. Až se podívám na celý In Treatment, možná názor změním, ale teď jako nejodbornější odborník, jaký kdy odbornil, hrdě říkám: TERAPIE JE LEPŠÍ.
Šarlatové písmeno (1995)
Asi se opět zpronevěřím své zásadě nehodnotit film podle toho, jak věrně se drží předlohy, ale podle toho, jak s výchozím materiálem nakládá, co si z něj bere a jak jej přetváří k vlastnímu originálnímu vyjádření. Problém s tímhle přístupem totiž nastává tehdy, když to vlastní originální vyjádření je bohapustá ideologická sračka, která v podstatě znemožnila vnímat dnes již nemoderní a neaktuální knihu ve správném kontextu a jež obhajuje nechutně oportunistickou morálku. Hawthornovo Šarlatové písmeno bylo o povaze hříchu, o vině, o zodpovědnosti za své činy, o přijetí trestu a následném vykoupení milosrdným Bohem. NEBYLA to harlekýnská úvaha o zpátečnické společnosti vymytých křesťanů a ukřivděné, nekonvenční, emancipované ženě, která má vše na háku, a je tedy stíhána zastaralými předsudky, přestože „neudělala nic špatného“ (ehm, jo, udělala) a „řídila se jen svým srdcem“ (no a, i když já bych ten orgán zodpovědný za zápletku lokalizovala poněkud níž). Jak jsem vždy pro vlastní názor a posouvání textu, tak vzít základní myšlenku, obrátit ji naruby a ve stejném kabátu ji prodat jako poctivou reprezentaci původního díla, přestože se jedná o klasický omlouvačský blábol, který s Hawthornem nemá nic společného, to už je i na mě moc. Nasrat, feministky. Ale za možnost zhodnotit, s čím musí Gary pracovat, patří můj upřímný ďykes.
Zdrojový kód (2011)
Mám ráda Duncana Jonese. Mám ráda jeho schopnost natáčet nenápadné, chytré a přístupné filmy. Obdivuju, že umí vytvořit dvě v podstatě úplně stejné věci a dokázat, aby zdánlivě neměly nic společného. A baví mě jeho morální zanícenost, s níž je schopen dojít k nekompromisnímu dogmatickému závěru, že kdyby blaho společnosti mělo vykoupit mírné, nedobrovolné utrpení jen jednoho konkrétního otroka, stává se z oné společnosti fašistická diktatura. Ale je mi líto, za to, co provedl Zdrojovému kódu v jeho posledních minutách, by Jones zasloužil umlátit lopatou. A nepleťte se: nezuřím proto, že mi trvalo hodinu, než jsem dokázala zavřít šokem vypáčenou hubu nebo než jsem pochopila, co jsem to vlastně viděla. Mám dva lepší důvody: 1) konec zcela neguje způsob, jakým Jones doposavad pracoval s potlačením divákovy nedůvěry. Zdrojový kód perfektně balancoval na hranici mezi přílišným zjednodušením a detailním logickým propracováním do důsledků, a působil tedy dojmem nekomplikovaného, ale stále ještě chytrého narativu, který umožňuje zběžné prozkoumávání nového světa, aniž by omračoval svojí nereálností. Naproti tomu závěr nechává (mimo jiné i kvůli jednomu dost nešťastnému střihu) tak široký prostor pro interpretaci, k níž poskytuje tak málo vodítek, že přehledně budovanou strukturu v podstatě boří. Navíc jde o zbytečný přílepek, protože 2) Zdrojový kód už jeden konec má. Je jím pro mě snad nejkrásnější vyobrazení smrti vůbec: žádná prázdnota, žádný nový život, jen okamžik, který si sami zařídíme. Obraz absolutního štěstí. To, co následuje, je učebnicovým příkladem, jak nejlépe vzít Monu Lisu a vytřít si s ní prdel. Zatímco kapitán Stevens ví, kdy přestat, Jones nemá nejmenší tušení. Bravo, Duncane, i po třech filmech zůstáváš stále jen slibným tvůrcem. Nechť ti to vydrží až do smrti.
Prison Break: The Final Break (TV film) (2009)
Dá se shrnout podobně jako třetí série jedním slovem: meh. Původní koncept byl jednak vydojen jak kozy sešlé čtyřicítky, jednak nemůže fungovat napasován na devadesát minut. Sprosťácký SPOILEROIDNÍ bonbonek na konec: Michaelův osud nemůže mít nijak zvláštní emocionální dopad, neb již víme, že bude plně nahrazen svým synem Michaelem. Asexuálnost vztahu Sára-Michael tedy zůstává, všichni jsou spokojeni a nikdo o nic nepřišel. Nesnáším, co se z tohohle seriálu stalo.
Útěk z vězení (TV seriál) (2005)
(Hodnocení je za 1. sérii, neb ač nejsou následující sezóny naprostým odpadem, pořád si odmítám připustit, že k té katastrofě vůbec došlo.) 1.série 5*: revoluce, scénáristická a stylová genialita, již mám namemorovanou. Chytře se staví na kombinaci prostředí, vynikajících postav, pomalu dávkovaných příprav na útěk a komplikací; veškeré překážky jsou očekávatelné a jsou logickým a pravděpodobným vyústěním toho, co se stalo dříve. Pole, kde se může odehrávat další děj, je soustavně rozšiřováno i rafinovanou distribucí informací – jelikož jsou nám poskytovány informace, ke kterým hlavní postava nemá přístup, zvyšuje se tím napětí té které scény, jelikož my ze své pozice domnělé vševědoucnosti nevidíme způsob, jak problém vyřešit. Tím, že jsou nám ale zároveň upírány informace, ke kterým hrdina přístup má (a ke kterým přístup zároveň logicky mít musí), nenabude výsledné rozuzlení nikdy podoby deus ex machina. 2. série 3,5*: Jelikož se 1.série zaměřovala cele na přípravy na útěk a detektivní linii a vzorec „překonáváme v omezeném prostředí malé překážky jednu po druhé“ již nelze aplikovat, musela se 2.série vzdát v podstatě všeho, kvůli čemu jsme si zamilovali 1.sérii. Zmizela výhoda uzavřeného prostoru a s ní i kompaktnost, neboť jedna událost již bezprostředně neovlivňuje druhou, ale tvoří samostatnou dějovou linii. 2.sérií začíná ten velký průser jménem snaha o kulervoucí akci, na niž dojela 4.série, neupřu jí ale body za rozvíjení morálních úvah: Co vše lze záchraně bližního obětovat? Osobní integritu a morálku? Bezpečí a život druhých lidí? Lze utéct z vězení a nevzít si z něj kousek s sebou? Je možné žít mezi zločinci a sám se zločincem nestat? 3.série 3*: Dá se shrnout jedním slovem: meh. Na jednu stranu se vracíme do starých kolejí, navíc obohacených o exotičnost a o poznání větší drsnost, na tu druhou zase mizí určující faktor vševědoucího geniálního hrdiny; zatímco v první sérii mohl Michael rozvíjet plán A K TOMU reagovat na nové události, zde už jenom reaguje. Nelze taky opomenout vzrůstající překomplikovanost, obehranost a opět, grr, všemocnou Společnost. Aspoň že to bylo milosrdně krátké. 4.série 1*: Tolik lidí nevstalo z mrtvých ani v Bibli. Všechny otravné tendence obou předchozích sezón byly akcentovány k nesnesitelnosti: Sára je ještě otravnější a neschopnější a její vztah s Michaelem je tak prost sexuální chemie, že ho nejsem schopna vnímat jinak než jako sourozenecký/mateřsko-synovský. Vzrůstá počet mrtvol, stupidních zvratů, měněných motivací a logických děr, jimiž by projel ne tank, ale tanková brigáda. Zdůrazňování akčního podtónu vede k tomu, že na každou epizodu připadá něco mezi 5 a 186 mrtvolami, zároveň se ale nedá říct, že by násilí bylo působivější (rozhodně ne ve srovnání s 1.sérií, kde šok a zhnusení dokázalo navodit pouhé použití zahradnických nůžek). Projekty, které by dříve zabraly celou sérii a neustále by se potýkaly s lidským faktorem a vnějšími obstrukcemi, se zde odehrávají v rámci jednoho dílu, jejich příprava trvá hodinu a jsou provedeny bezchybně ve stylu Dannyho parťáků; nemám z principu nic proti, jen to jaksi popírá všechno, co jsme doposavad viděli. Nostalgie je budována stylem „pamatuješ, co jsem ti řek ve vězení to odpoledne, co jsme už osm dní v řadě kopali díru?“ Rostoucí diskrepanci mezi tím, jaký vztah máme k určitým postavám my a jaký ostatní postavy, která se výrazněji začala projevovat v 2.sérii, „řeší“ scénáristé tím, že při interakci postav jsou zohledňovány nikoli minulé vztahy, ale pocity diváků. Příkladem za všechny budiž Bellick, odporný neschopný hajzlík, který si nikdy ničím nevysloužil důvěru svých „kolegů“, my s ním ale soucítíme a máme ho rádi, a tak ho tedy budou mít rády i ostatní postavy. A poslední hřebíček do rakve: všemocná Společnost, která řídí vše a všechny. Jsem tak trošku alergická na propagaci konspiračních bludů, které obhajují pozici „za všechno mohou ti nahoře, já jsem kvůli nim naprosto bezmocný, na nic nemám vliv, jsem ovládán a jediný způsob, jak se zbavit svých pout, je násilným převratem. Pak teprve zavládne mír a blaho.“ Je mi líto, považuji to za pozici pro ufňukané líné neschopy a rozhodně neschvaluju očividnou snahu PB tyto lidi v jejich sentimentu podporovat, ba si dokonce vychovávat nové vzorky. Být Američan, jsem docela uražená závěrečným naznačováním, že ve zkorumpovaných USA plných zlých oportunistů může pořádek zjednat pouze neschopná OSN. The Final Break 2*: viz trojka: meh. Původní koncept byl jednak vydojen jak kozy sešlé čtyřicítky, jednak nemůže fungovat napasován na devadesát minut. Sprosťácký bonbonek na konec: Michaelův osud nemůže mít nijak zvláštní emocionální dopad, neb již víme, že bude plně nahrazen svým synem Michaelem. Asexuálnost vztahu Sára-Michael tedy zůstává, všichni jsou spokojeni a nikdo o nic nepřišel. Bože, jak já tenhle seriál nenávidím.
Dracula (divadlo) (2009)
odpad!Obnovená premiéra, 21.2.2009. Kdybych to viděla v roce 1996, kdy mi bylo 8 a hlavní postavy hráli lidé, kteří uměli skutečně zpívat a místy i trošku hrát, nemuselo být tak zle. Jenže v roce 2009 je Hůlkův herecký projev s přibývajícími léty a šednoucí hřívou stále trapnější, rozsah a barva hlasu Šárky Vaňkové nestojí za zmínku (a to mám silné podezření, že se zpívá výhradně na playback) a z Jiřího Langmajera vane až do zadních řad, že by nejraději byl kdekoli jinde, jen ne v centru tohoto přeplácaného a nevkusného spektáklu. Drákula je odfláknutá, opakuji odfláknutá a nepropracovaná rychlokvaška. Nicméně i té jsem schopna odpustit nulový obsah, divné kulisy a nechtěně sebeparodický tón v poslední třetině. I ta absentující choreografie a díry v dramaturgii by se daly snést. Co už se snést nedá, jsou primitivní veršovánky místo textů a nevýrazná a nezapamatovatelná hudba, která naprosto neodráží, ani nepodbarvuje to, co se děje na jevišti (na bombastický orchestr při „intimních“ a „tragických“ scénách se rezignovalo snad už před 50 lety). Tempo není, prožitek není, emoce nejsou. 10 minut po skončení představení jsem nebyla schopna vybavit si jedinou melodii. Jedna čtvrhvězda za ty tři svalnaté úchyly v červených podprsenkách a druhá za Bedřicha Levého, který je v kněžské sutaně nehorázně šukatelný, neb vypadá jak klon Marilyna Mansona. Buď navždy proklet, Dráákulóó!
Somrák s brokárnou (2011)
Žel bohu nemohu hodnotit, jelikož jsem si při sledování radši četla chytré a hnusuprosté věci o tom, jak totálně žijeme v době rozpadu Římského impéria a vše je v naprosté prdeli. Poněvadž těch cca 20 minut, co jsem z celého tohohle žůžo bomba super společensky kritického eposu pochytila, patří spolu s 2 girls 1 cup a podřezávanými americkými vojáky k mým nejotřesnějším vizuálním zážitkům a Raven mě navíc nadšením z filmu neustále mlátil, je jen malá naděje, že si to ještě někdy zopakuju. Vždyť už teď se v noci kvůli těm 20 minutám probouzím s pláčem.
Pokoj bez oken (TV film) (2001)
Vynikající námět táhne ke dnu neskutečně provinční zpracování. Další moje dětská láska chcípla.
Paparazzi (TV film) (2009)
"And therein lies the great paradox of Lady Gaga; she’s too smart, too talented to make bad pop music, but she’s too shallow to NOT make bad pop music. And the only way she can deal with that is by becoming this over-the-top semi-ironic caricature of pop stardom which is a 'great original' idea which 'no one' has ever thought of before."
Telephone (TV film) (2010)
Mohla bych půl hodiny vykládat, proč je Telephone rádoby kůl, smysl nedávající mišmaš pro snadno potěšitelné slintaly od neskutečně talentované ženy, kterou bohužel zajímá spíš vlastní image než hudba, ale proč bych to dělala, když to už dávno někdo udělal za mě.
Pivní bratři (1998)
Bohužel se nemohu aktivně přičinit o založení českého baseketballového týmu, jelikož jsem ženská, a tudíž disponuji naprostou neschopností zavěsit, ale slibuji, že pokud by tu někdo takový úmysl pojal, budu první, kdo na stadionu bude v tangách a s bičíkem trénovat správnou techniku vrtění zadkem. PS: kdyby za nic jiného, tak za geniální řešení odvěkého problému "je to sportovní film, potřebujem závěrečnou řeč, ale to je tak trochu gay", si Parker se Stonem zaslouží věčné nablýštěné místo v historii kinematografie.
Hanna (2011)
Nejsem hnidopich, ale když dojdu k závěru, že kdyby postavy neuvažovaly jako desetiletí kluci, nic z filmu by se nestalo, bude něco špatně. Z hlediska prosté logiky (a tím nemyslím zdánlivou hloupost, že malá holka pomlátí víc východních Němců v šusťákovkách než její papínek) Hanna nedává naprosto žádný smysl. Postavy nemají motivace, do problémů se dostávají samy svými stupidními volbami a jejich pokusy o řešení nevedou nikam. Celé to působí jako rozředěné natahované pokračování úspěšného filmu, které místo na substanci klade mnohem větší důraz na povrchní efekt. PS: vůbec poprvé mě při pomyšlení na třetí díl Kill Billa začalo trošku mrazit. PPS: kdo mi vysvětlí, jak funguje ten čudlík, jak otec odjel z Finska, proč jezdil v polobotkách, čeho se mělo dosáhnout odstraněním agentky, proč se papínek do celého podniku vůbec pouštěl a proč do něj zatahoval dceru, má u mě pivo. Že je Hanna bez nějakého důvodu odvezena přes půl kontinentu jen proto, aby předváděla svou roztomilou neschopnost normálně fungovat a mohla se konečně učesat, jsem ochotna odpustit. PPPS: Rob Roy je desetiletý kluk.
Rituál (2006)
Jak jsem všemi deseti pro kreativní adaptace, tak výměnu nejednoznačné úvahy o podstatě náboženství za klasický feministický blábol oslavující ideální utopickou společnost silných a plně soběstačných žen, které si ten méněcenný neužitečný poddruh jménem muž chovají jen jako trubce, fakt nepovažuju za plnohodnotnou. Zatímco v The Wicker Man není jasného vítěze a film je možné interpretovat jako kritiku jak fanatismu, tak náboženství jako takového, tenhle suckfest své záporáky-feminácky bezostyšně staví na piedestal a jakýkoli pokus o hledání kritiky prezentované fanatické ideologie ztroskotává na prostém faktu, že režisér ženské postavy dává do přímé souvislosti se „vznešenými nevinnými oběťmi ze Salemu“, kdežto Malus (hm, copak asi tohle jméno znamená?) jako jediný výraznější muž vážně není nic jiného než tupý, podpantoflácký beta trubec (a považte k tomu: má alergii na včely a nemá rád svobodné matky! Šovinistickej sexista!!). Navíc agresivně protlačovaná metafora včelího úlu, a tedy přirozeného pořádku se okecat prostě nedá. Koho nedožere ideologická onanie, ten si může smlsnout na obehraných klišé a nelogičnostech stereotypní akční detektivky, a komu je i tohle málo, má tu do absurdnosti dovedenou přepjatost a melodrama (je k neuvěření, jak moc bylo vyznění těch samých replik ovlivněno pouhým tónem a kadencí hlasu a výrazem obličeje). Když se při odhadování dobrého filmu nelze spolehnout už ani na délku Cageových vlasů, tak na co se spolehnout lze? PS: v některých kruzích je remake údajně považovaný nikoli za misandrický, ale za misogynní. Dělá mi nicméně problém vidět misogynii v suchém přetlumočení orgasmických genderových tirád jenom proto, že Cage na ženské ječí „you bitches“ a dá jim párkrát přes držku. Když to vyřvávají feministické ikony, je to setřásání útlaku, ale když to chlap cituje, je to misogynie? Nasrat.
Frankenstein (1994)
Milý deníčku, už nikdy se nebudu znovu dívat na filmy, které mě v raném mládí definovaly, to zklamání mi za to nestojí. Nevadí mi, že se Branagh silně odchyluje od nejlepšího gotického hororu vůbec, nevadí mi důraz na melodrama, nevadí mi vsunutí obehraných motivací a zpřehlednění. Vadí mi, že zatímco Shelleyová měla zcela očividně co říct i mimo prostého „člověk fantazíruje a moc to nedopadne“, Branagh nenabízí nic než zmatenou, mizerně (a tím myslím opravdu mizerně) sestříhanou a dost amatérsky režírovanou skrumáž tu hezkých, tu docela divných obrázků bez nějakého dalšího plánu (nepočítám-li jako další plán narážku na Michelangelovo Stvoření Adama, která je asi tak jemná jako mnohačetný úder kladivem do hlavy). Pryč je důraz na osobní zodpovědnost, na morálku, do háje jde psychologie postav a náznak, že Frankenstein je vlastně nebetyčný hajzlík, antihrdina s tendencí vidět v sobě Boha a sobecký hlupák, který do poslední chvíle neprohlédne, dokonce i to úvodní zdánlivě ostře protivědecké ladění vyzní zcela do ztracena. Tím nechci říct, že do filmu promítám, co bych v něm chtěla vidět, a pak se rozhořčuju, když to tam nenacházím. Tím chci říct, že Branagh všechna tahle témata někdy v průběhu filmu nakousne a pak je nechá ležet ladem. Těch pár scén, které ve mně rezonovaly v sedmnácti, sice stále zanechává aspoň slabou odezvu, ale to je tak všechno. Nezbývá než zamáčknout slzu a zpět se nadále neohlížet.
Saw 3D (2010)
Jako někdo, kdo Saw 3D neviděl ve 3D, ale jen ve 2D, můžu zodpovědně říct, že 3D Saw 3D nijak zvlášť neprospělo. Ne kvůli obrazovým pičičandičkám typu prolétávající pily a blížící se naostřené trubky (buďme upřímní, 3D se k ničemu než k podobným kolotočárnám nehodí), ale kvůli tomu, že jelikož kusy létající tkáně vypadají na plátně poněkud lépe než slzy dojatého zachráněného, rozhodli se tvůrci poměr přeživší vs. nepřeživší lehce upravit. Asi to lépe odpovídá reálné pravděpodobnosti, ale potvrzuje to, že realita je mnohdy bohapustá nuda. Logické lapsy se množí geometrickou řadou (jak těžké asi může být najít člověka, který má největší spotřebu diktafonů, SM nářadíčka a opracovatelného kovu ve městě?), potenciálně napínavé scény jsou vzájemně prostříhávány co dvě vteřiny, aby bylo zajištěno, že napínavá nebude ani jedna, ale protentokrát je to výjimečně uspořádáno do nějakého vzdáleně smysluplného celku. A ty pasti! (tu první ocení každý zapálený misogyn, tu druhou zase každý antifák. Ten film je pro celou rodinu!) Ale že by se kruh vážně uzavíral? Ehm, ne. Fakt ne. Za pár let se nám Saw po třech nožkách hezky přibelhá zpátky (ochocho); s překombinovanou zápletkou, stupidními pointami a promarněným potenciálem, přesně tak jak to nemáme rádi.
Saw 5 (2008)
Nemyslím, že premisa Saw je natolik chabá, aby "série" musela být jen nekonečnou recyklací prvních dvou (pro shovívavější diváky třech) dílů, která má vzbudit zdání komplexnosti. Mohl to být slabý Se7en, slušný povídkový film zaměřený na pasti a jako komiks bych to asi bezvýhradně žrala, ale tuhle celkem dvanáctihodinovou spatlaninu bez náznaku scenáristické námahy fakt neberu. Jestli aspoň šestka nebude čistě povídková, uhryžu si nohu.
Saw 4 (2007)
odpad!Smířila bych se s natahovaností, vyblitou zelení, mizerným střihem i překombinovaností, kvůli které se zdá, že Saw IV má něco mezi 8 a 12 hodinami, neodpustím ale, že tvůrci vzali jedinou věc, kterou jsem na Saw považovala za skutečně dobrou a pozornosti hodnou, a vytřeli si s ní řiť: podivnou, zvrácenou, ale přece jen morálku a morální integritu. Původní koncept Jigsawa sloužil jako apel na osobní zodpovědnost a připomínka pekla a trestu v hédonickém světě, kde se žije bez následků, tady a teď. Na rozdíl od abstraktního Boha a nepředstavitelného pekla nabízel Jigsaw vidinu velice reálného trestu za skutečné, nikoli iluzivní hříchy, v podobě, jež je pro dnešní svět snad až příliš aktuální. To ale vše zmizelo na úkor co největší efektnosti a původní jasný předěl mezi tím, kdo je života hoden a kdo ne, byl nesmyslně rozmělněn, aby mohl být „souzen“ doslova každý: vrahy, feťáky a sebevrahy vystřídali otcové, kteří příliš dlouho zůstávají v depresi ze smrti syna, manželky, které se nechávají mlátit manželi, a policisté, kteří se provinili tím, že chtějí zachraňovat druhé lidi (ehm, pokrytectví, anyone?) Vtipné je, že když už je zkoušce podroben někdo, kdo si to zaslouží, tak nějak podvědomě víme, že někde v jiné místnosti právě trpí jeho oběť za to, že si nechala dávným neštěstím zničit život („Znásilňovals ženy“ vs. „Dovolilas, aby ti jedno znásilnění zničilo život.“/ „Využívals laskavosti druhých, abys mohl být závislý“ vs. „Tvoje laskavost umožnila jinému být závislý“ atp.) Ale co bych se dlouze vykecávala, nechť promluví někdo fundovaný http://www.youtube.com/watch?v=xVArEf4uRs0
Vyvrženci pekla (2005)
Jednoznačně o řád horší než Dům tisíce mrtvol a na 4 to vytahuje jen závěrečný videoklip (který sám je jen přílepek, jenž NAPROSTO nedává smysl a neladí s ničím ve filmu, ale zásluhou hudby je efektní jak sviň a asi nejlíp ukazuje, jak měla nezvoraná verze Vyvrženců pekla vypadat). Nemůžu se zbavit dojmu, že se Zombie snažil o jakousi buranskou Thelmu a Louisu a původní nemotivované fascinující síly zla ukázat jako obyčejné lidi s pevnými rodinnými vazbami, kterým lze porozumět, o postavách se ale nedozvíme nic nového, co by nám je postavilo do nového světla, a tak ani při pohledu na jejich emotivní utrpení se nelze ubránit vtírající se myšlence, že se stále díváme na amorální hajzly, které neomlouvá vůbec nic. Jejich sympatičnost byla založena na tom, že dokáží bez omluv a výčitek svědomí využívat slabé a oběti jako materiál pro vlastní potěšení; to Zombie škrtá, neb zde se rodinku snaží omlouvat, aniž by její původní poživačnou zvrácenost nahradil něčím funkčním. Ve výsledku nám pak prezentuje skupinku sígrů, kteří "can give it, but can't take it". Další rozpor tkví v tom, že původní schéma zlé rodiny z Texaského masakru motorovou pilou je v souladu s dobovou náladou nekompromisní kritikou klasického rodinného modelu. V DTM Zombie tohle filmové klišé přebírá jako obyčejnou cool proprietu, ale ač nechutnost rodinky Fireflyových geekovsky zjemňuje, v zásadě nejde proti duchu antirodinného schématu. Nicméně tím, že se ve VP snaží přímočarý styl DTM obohatit OBHAJOBOU rodinného modelu v jeho zvrácené podobě, vytváří Zombie něco, co kvůli své fundamentální vnitřní rozporuplnosti naprosto nelze přijmout. Se znalostí Halloweenu usuzuji, že Zombieho komplexnost a dvojakost negativních postav baví, tvrdím ale, že se při jejich zpracovávání nedokáže zbavit povrchní kulervoucnosti a líbivého pozlátka a měl by se věnovat tomu, co umí opravdu perfektně: efektním šokujícím úchylárnám.
Descent: Part 2, The (2009)
odpad!„Stop feeding us this pig slop,“ řekl pan Plinkett. „I‘m only half pig.“ Původní Pád do tmy zbožňuji jako Afghánec prznění malých chlapců, to mi ale nebrání pochopit, že chcete-li natáčet pokračování takhle tematicky úzce zaměřeného filmu, musíte se žel potýkat s mantinely, za které se nedostanete; v tomto konkrétním případě je jediným logickým funkčním krokem dál tupá akční řežba. Problém s žánrem tedy nemám. Problém mám s tím, že jsem se během sledování proměnila v Annie Wilkesovou a po jejím vzoru řvala: „Tak to minule nebylo!“ Ano, není chybou samo o sobě, že mrtvoly se nacházejí na zcela jiném místě, než by měly, a příšery i rozvržení prostředí je jiné, ale pokud sequel začíná doslova pět minut po skončení originálu a snaží se vzbudit dojem bezprostřední návaznosti, bylo by záhodno považovat tyhle věci za naprostý základ. To je ale jen mírnou výtkou ve srovnání s prostou nelogičností v chování postav a klišovitostí příběhu (profesionální jeskyňáři na rozdíl od amatérek lezou do jeskyně bez jakéhokoli vybavení, postavy se po právě prožité tragédii chovají jako uchlastaný voják pět let po návratu z Vietnamu, zvraty nemající jiné odůvodnění, než že dobře vypadají, atp.). Nejvíc mě ale sere, že přes veškerou atmosféru neznáma a klaustrofobie těžil první Pád do tmy lví díl svého kouzla z jasně a srozumitelně stanovených charakterů, jež nám byly sympatické a na nichž nám záleželo, kdežto zde máme nesourodou necharakterizovanou skupinku pouhého materiálu na jatka, jež je nám zcela ukradený. Ve zkratce: patnáctiletý producentův syn viděl Marshallův film, přišel mu děsně kůl a napsal scénář. Kdo tedy nemá rád eragonskou logiku a nadšení, nechť se na to vykašle.
Osudová přitažlivost (1987)
Ad čegevarovy tlachy: Ženská se vědomě a se znalostí všech okolností a možných důsledků rozhodne pustit se do aférky hodné podprůměrně inteligentní sekretářky vedoucího lokální pobočky KFC (mmt, málo nuancí: ona tu aférku sama iniciuje!), načež veškerou zodpovědnost za vzniklé problémy a vinu na celé situaci hodí na chudáka chlapa, jako by ten nevstupoval do vztahu předem konsenzuálně definovaného jako fyzická necitová jednorázovka a měl nyní povinnost s dříve zdánlivě nezávislou ženskou zacházet jako s nesvéprávnou šestnáctiletou chuderkou násilně přehnutou na zadním sedadle rozhrkaného trabantu. Jestli se v tomhle měl skrývat jakýkoli (anti)emancipační nebo (anti)rodinný podtext (chvílemi je vážně problematické poznat, kterým směrem že se to houpe), tak jsem ráda, že jsem příliš tupá na to, abych jeho jemnosti vnímala. Jsem sice jen genderově neprobuzená pipka od plotny, ale z dvojice "přiznaně jednou nevěrný chlap" a "žena nehrající podle pravidel a vydírající svou mindou s úmyslem vzít si vše, co se jí zachce" mi přece jen jako sobecká nezodpovědná svině nepřipadá ten chlap. Pokrytečtější "emancipovanou" ženu extrémně závislou na chlapovi aby ve filmu pohledal. Jo a je to předvídatelná a stylově okoukaná nuda.
Strážci vesmíru (TV seriál) (1993)
Neuvěřitelné, jak jednou za čas perfektně zafunguje kolektivní vědomí a přiměje i zarputilého fanouška špatných filmů, guilty pleasures, pivních nesmyslů a japonských úchyláren zahodit nadhled a smysl pro humor a okázale se jako nejpokrytečtější kýčař pohoršovat nad něčím, co je jen neškodně blbé a směšné. Styďte se, plantážníci.
Big Fat Gypsy Weddings (TV seriál) (2011)
Zatímco původní dokument ze série Cutting Edge „My Big Fat Gypsy Wedding“ je roztomilou přehlídkou totálního nevkusu a buranství, následovší „reality show“ se snaží prezentovat spíš jako sociologický nezaujatý náhled na britské „cikány“ (ne, tzv. „Irish travellers“ opravdu nemají s naší Menšinou nic společného). A že je z těch pěti dílů hodně vidět, že někdo tady nechtěl být považován za „xenofobního rasistického nácka“: obsahem série je v podstatě sled obrázků doprovázených suchým, nehodnotícím komentářem. Paradoxně ale právě díky této urputné snaze o nezaujatost a o korektní oblbování si divák může nakonec odnést cenné poznatky; příčinou je naprostý nesoulad mezi tvrzeným a viděným. Komentář: irští kočovníci silně lpějí na tradicích. Obraz: irští kočovníci jsou silně ovlivněni kulturou MTV. Komentář: u dívek se lpí na cudnosti. Obraz: správná dívka je navlečená do kurvího kroje. Komentář: předsvatební vztahy mužů a žen jsou tabu. Obraz: normou je „svádění“, neboli orální znásilňování. Komentář: kultura irských kočovníků je tradiční a upjatá. Obraz: sedmileté holčičky předvádějí pohyby, po nichž by zrudla i protřelá striptérka, a maminky u toho dojatě utírají slzičky. Komentář: irští kočovníci jsou duchovně založení. Obraz: nejdůležitější na biřmování jsou drahé šaty. Atd. Na jednu stranu je hezké, že se ten hodnotící duch a komentář všudypřítomného pokrytectví přes obrazovku nakonec protlačí a snad bylo tohle nastavení i záměr, ale já si holt cením víc přímého pojmenování než pokoutních cestiček.
Mgr. Radovan Kaluža (studentský film) (2011)
Mgr. Bohumil Stejskal. Začalo to výsměchem jak z okouna, pokračovalo překvapivě nemilosrdnou chytilovskou sondou do života prosťáčka v pekelném kruhu kurev a skončilo v lokaci pro anální vajíčko neboli domácím videem „chlastáme s Kalužou a už se nemůžem dočkat, až to dáme na Youtube“. Skoro mám pocit, že výběr tématu proběhl náhodou, tvůrci sami moc dobře nevěděli, co chtějí točit, a když zcela mimoděk narazili na zlatou žílu, šokem najednou netušili, jak ji co nejlíp vytěžit. Možná je ta nesourodost a, žel, klouzání po povrchu daná filmařskými začátky, možná jenom tím, že tři dny jsou na poznání člověka prostě málo. Těším se na celovečerní, časosběrnou verzi.
Heidi klum: svět modelingu (TV pořad) (2005)
V klubu cynických zmrdů a zupa kůl lidiček si tím pověst neudělám, ale plné hodnocení nedávám proto, že by PR byl směšně blbáckou estrádou vhodnou na prime time na Nově, ale protože ho považuju za kvalitní show a mám jej upřímně ráda. Důvodem je jednak to, že PR dost podrobně zachycuje proces tvorby a zpětnou vazbu, druhak proto že módu osobně považuju za jediné současné užité umění a způsob uměleckého vyjádření dostupný každému, a konečně jelikož je to jediná reality show, kterou znám, v níž lidé vystupují, protože jsou talentovaní a nadaní, nikoli proto že jsou to asociálové schopní ohromit jen hloubkou své blbosti. P.S. podrobnější popis jednotlivých sezón u mě v profilu.