Moje oblíbené seriály

• Lovci duchů (TV seriál) (2005) Rodinné hodnoty jsou cool.

• Útěk z vězení (TV seriál) (2005) (Hodnocení je za 1. sérii, neb ač nejsou následující sezóny naprostým odpadem, pořád si odmítám připustit, že k té katastrofě vůbec došlo.) 1.série 5*: revoluce, scénáristická a stylová genialita, již mám namemorovanou. Chytře se staví na kombinaci prostředí, vynikajících postav, pomalu dávkovaných příprav na útěk a komplikací; veškeré překážky jsou očekávatelné a jsou logickým a pravděpodobným vyústěním toho, co se stalo dříve. Pole, kde se může odehrávat další děj, je soustavně rozšiřováno i rafinovanou distribucí informací – jelikož jsou nám poskytovány informace, ke kterým hlavní postava nemá přístup, zvyšuje se tím napětí té které scény, jelikož my ze své pozice domnělé vševědoucnosti nevidíme způsob, jak problém vyřešit. Tím, že jsou nám ale zároveň upírány informace, ke kterým hrdina přístup má (a ke kterým přístup zároveň logicky mít musí), nenabude výsledné rozuzlení nikdy podoby deus ex machina. 2. série 3,5*: Jelikož se 1.série zaměřovala cele na přípravy na útěk a detektivní linii a vzorec „překonáváme v omezeném prostředí malé překážky jednu po druhé“ již nelze aplikovat, musela se 2.série vzdát v podstatě všeho, kvůli čemu jsme si zamilovali 1.sérii. Zmizela výhoda uzavřeného prostoru a s ní i kompaktnost, neboť jedna událost již bezprostředně neovlivňuje druhou, ale tvoří samostatnou dějovou linii. 2.sérií začíná ten velký průser jménem snaha o kulervoucí akci, na niž dojela 4.série, neupřu jí ale body za rozvíjení morálních úvah: Co vše lze záchraně bližního obětovat? Osobní integritu a morálku? Bezpečí a život druhých lidí? Lze utéct z vězení a nevzít si z něj kousek s sebou? Je možné žít mezi zločinci a sám se zločincem nestat? 3.série 3*: Dá se shrnout jedním slovem: meh. Na jednu stranu se vracíme do starých kolejí, navíc obohacených o exotičnost a o poznání větší drsnost, na tu druhou zase mizí určující faktor vševědoucího geniálního hrdiny; zatímco v první sérii mohl Michael rozvíjet plán A K TOMU reagovat na nové události, zde už jenom reaguje. Nelze taky opomenout vzrůstající překomplikovanost, obehranost a opět, grr, všemocnou Společnost. Aspoň že to bylo milosrdně krátké. 4.série 1*: Tolik lidí nevstalo z mrtvých ani v Bibli. Všechny otravné tendence obou předchozích sezón byly akcentovány k nesnesitelnosti: Sára je ještě otravnější a neschopnější a její vztah s Michaelem je tak prost sexuální chemie, že ho nejsem schopna vnímat jinak než jako sourozenecký/mateřsko-synovský. Vzrůstá počet mrtvol, stupidních zvratů, měněných motivací a logických děr, jimiž by projel ne tank, ale tanková brigáda. Zdůrazňování akčního podtónu vede k tomu, že na každou epizodu připadá něco mezi 5 a 186 mrtvolami, zároveň se ale nedá říct, že by násilí bylo působivější (rozhodně ne ve srovnání s 1.sérií, kde šok a zhnusení dokázalo navodit pouhé použití zahradnických nůžek). Projekty, které by dříve zabraly celou sérii a neustále by se potýkaly s lidským faktorem a vnějšími obstrukcemi, se zde odehrávají v rámci jednoho dílu, jejich příprava trvá hodinu a jsou provedeny bezchybně ve stylu Dannyho parťáků; nemám z principu nic proti, jen to jaksi popírá všechno, co jsme doposavad viděli. Nostalgie je budována stylem „pamatuješ, co jsem ti řek ve vězení to odpoledne, co jsme už osm dní v řadě kopali díru?“ Rostoucí diskrepanci mezi tím, jaký vztah máme k určitým postavám my a jaký ostatní postavy, která se výrazněji začala projevovat v 2.sérii, „řeší“ scénáristé tím, že při interakci postav jsou zohledňovány nikoli minulé vztahy, ale pocity diváků. Příkladem za všechny budiž Bellick, odporný neschopný hajzlík, který si nikdy ničím nevysloužil důvěru svých „kolegů“, my s ním ale soucítíme a máme ho rádi, a tak ho tedy budou mít rády i ostatní postavy. A poslední hřebíček do rakve: všemocná Společnost, která řídí vše a všechny. Jsem tak trošku alergická na propagaci konspiračních bludů, které obhajují pozici „za všechno mohou ti nahoře, já jsem kvůli nim naprosto bezmocný, na nic nemám vliv, jsem ovládán a jediný způsob, jak se zbavit svých pout, je násilným převratem. Pak teprve zavládne mír a blaho.“ Je mi líto, považuji to za pozici pro ufňukané líné neschopy a rozhodně neschvaluju očividnou snahu PB tyto lidi v jejich sentimentu podporovat, ba si dokonce vychovávat nové vzorky. Být Američan, jsem docela uražená závěrečným naznačováním, že ve zkorumpovaných USA plných zlých oportunistů může pořádek zjednat pouze neschopná OSN. The Final Break 2*: viz trojka: meh. Původní koncept byl jednak vydojen jak kozy sešlé čtyřicítky, jednak nemůže fungovat napasován na devadesát minut. Sprosťácký bonbonek na konec: Michaelův osud nemůže mít nijak zvláštní emocionální dopad, neb již víme, že bude plně nahrazen svým synem Michaelem. Asexuálnost vztahu Sára-Michael tedy zůstává, všichni jsou spokojeni a nikdo o nic nepřišel. Bože, jak já tenhle seriál nenávidím.

• Ztraceni (TV seriál) (2004) 1. série: Fatálně může dojmu z „Lost“ uškodit jednak televizní ořez s otřesným dabingem a paradoxně i možnost sledovat během televizního přenosu pouze jednu epizodu týdně. „Lost“ jsou totiž dalším seriálem, který popírá vlastní seriálovost a pracuje s časem vyhrazeným přibližně 15 hlavním postavám takovým způsobem, že pobyt na exotickém ostrově si plně vychutnáte ne po 40 minutách, ale klidně až během šestinásobku té doby. Možná je ale vysvětlení prostší: scénář je založen na postavách tak dobře napsaných, osobitě zahraných a okoukaných ze života (a tím zajímavých), že výsledný spletenec prostě nedovolí se od seriálu odtrhnout. Atraktivní děj, vynikající vizuální stránka s perfektním nasvícením, filtry a kamerou, která na sebe nijak zvlášť neupozorňuje a naopak dokonale splývá s momentálními potřebami seriálu (i když to chvílemi znamená nepřehledné lítání ze strany na stranu), klasickým způsobem stavěný scénář umně střídající humorné a vážné momenty a budující napětí prolínáním paralelního děje a retrospektiv, to vše slouží jedinému cíli: co nejlépe charakterizovat hrdiny a přiblížit je divákovi. Jelikož právě postavy jsou primární oporou „Lost“, nijak nevadí ani s realističností se mydlící mystično, které se s přibývajícími díly dere na povrch a občas žene děj až na hranici absurdna. Uznávám ale, že je to vcelku originální cesta, kam se ubrat po vyřešení všech klasických robinsonovských potíží, pokud nechceme skončit jen u snahy dostat se z ostrova pryč. Ovšem při představě dalších čtyř sérií, jež mě údajně čekají, se mě začínají zmocňovat lehké obavy: už teď se u „Lost“ objevuje sem tam roztahanější epizoda a taky by mě zajímalo, jak dlouho se podaří udržet děj v přijatelných mezích tak, aby se neurval od uvěřitelné historky k čistě dobrodružné fantasmagorii. Takže čím dřív mi, údajně růžovou nosivšiho, Sawyera a Sayida, jehož arabský přízvuk je jednoduše k sežrání, zachráněj, tím líp pro výsledné hodnocení. 2. série: Již nemusíme pátrat po dosud neznámém charakterovém zázemí postav a zasazovat jejich chování na ostrově do souvislosti s tím, jak je známe z retrospektiv: karty jsou rozdány, vazby utvořeny, společnost ustanovena, jen toho nepřítele ještě zbývá najít. Flashbacky se pomalu ale jistě stávají pouhou výplní, neboť jejich funkce osvětlovat vlastnosti postav a klást do souvislosti dění na ostrově s minulostí již není potřebná. Nutnost dále s výživnými postavami nějakým způsobem pracovat vyřešili scénáristi přímo šalamounsky: odmítli považovat jejich vztahy za jednou provždy dané a začali je rozvíjet tím způsobem, že je nechali postupně se rozpadat, nicméně nezanedbávaje přitom motivaci jako později ve třetí sérii. Problém je ale tak trochu s novými hrdiny – kouzlo Locka, Jacka, Sawyera a dalších spočívá v tom, že jsme s nimi sžiti ještě z dob, kdy jsme je znali jako ničím výjimečné krabicáře, doktory či zlodějíčky, a jejich přerod v bojem utužené drsoně jsme sledovali postupně a tudíž nám jejich posun do nové roviny přijde přirozený. Nikoli tak u figur z druhé poloviny letadla, u nichž nám tento vývoj byl zatajen, a ty tak mohou působit přinejmenším ve srovnání s původní paletou hrdinů poněkud ploše. U těch nejdůležitějších je ovšem proces diváckého poznávání nastartován, nicméně až zpětně: jde více méně o klasický způsob propracování se od negativního dojmu k poznání, že v daném případě se jedná o neméně šťavnaté a temné figury, jako v případě těch z první řady (Anna Lucía a zcela překvapivě i Shannon, jejíž postava je za cenu drobných scénáristických ústupků v několika momentech dovedena do takové hloubky, že jí ji může spousta dalších jen závidět.) 3. série: Začínám si říkat, zda je opravdu nezbytné dodržovat číselnou symboliku v počtu epizod za cenu jejich neúnavného natahování. Bezpodmínečně nastala nutnost zodpovědět alespoň nějaké otázky, a tady musím vyseknout poklonu tvůrcům, kteří jsou přímo mistry v tom obkecávat jedinou věc po celý díl, nejlépe za doprovodu flashbacku osvětlujícího citový život té které postavy, a na konci pak už jen vložit do slov to, co je stejně už dávno známé. Z některých záhad se už pomalu stal kolorit, jejich zodpovězení snad už nikoho nepálí (Walt, medvědi, sochy?). Co ale stojí rozhodně za zmínku je, že čachry s duchy byly vyměněny za rejdy s časoprostorem, mystično bylo nakopáno ryzí sci-fi, a to, co jsme považovali za hlavní zdroj tajemna, se ukáže být stejně bezmocným jako sami ztracení (čímž se nám samozřejmě odhaluje látka na další dvouřadové rozmělňování). Za sebe ovšem můžu s klidným svědomím říct, že kdyby Lost skončili s poslední vteřinou posledního dílu třetí řady, necítila bych se jako divák sebeméně ošizená; potřebné odpovědi více méně máme, většina „pozemských“ záhad je aspoň zčásti osvětlena a útěk do vysvětlovacího minimalismu a lá Donnie Darko se jeví jako poslední záchytný bod před definitivní ztrátou důstojnosti. Čtyři hvězdy silně na háku.

• Noir (TV seriál) (2001) Moje teprve druhé anime a na rozdíl od Mononoke hime láska na první pohled, čímž ovšem nechci říct, že by byl můj oblíbený večerníček prost kazů. Seriál má velmi pomalý rozjezd a dal by se rozdělit do třech vzájemně výrazně odlišných fází, které jsou spolu sice povedeně propojené, nicméně na konci vás může překvapit, kamže jste se to od původního vyznění dostali: po nadprůměrném pilotním dílu sklouzává Noir do první stereotypní fáze mechanicky plněných zakázek, které jsou v podstatě totožné a v příběhu nemají zvláštní opodstatnění. Zhruba po třetině stále se zlepšujících akčních dílů se dostáváme ke kořenům story a ta získává o poznání provázanější podobu, aby se ke konci naposledy přerodila, tentokrát v čistokrevnou antickou tragédii. A dále: mimo jediného, donekonečna opakovaného, záběru kaluže a upatlané vidličky zde nenajdete nic, co by byť jen vzdáleně připomínalo krev. A to je dle mého tak všechno, v čem by se divák hnidopich mohl nespokojeně porýpat. Struktura děje je velmi propracovaná a srozumitelná, tvůrci pracují s ohromným mytologickým pozadím. Nicméně hlavní myšlenku a olbřímí půdorys seriálu se nebojí před divákem rafinovaně skrývat a upozadit na úkor mile obyčejných a dá se říci i nepodstatných vyplňujících scén, to, o co skutečně jde, je nám předkládáno po malých kouscích, díky nimž se náš úhel pohledu díl od dílu pomalu rozšiřuje a na konci se budete divit, jak vás tak přirozené a přitom skoro až trapně jednoduché vysvětlení nenapadlo rovnou. Vztahy a charaktery nevypočitatelných hrdinek jsou tvořeny drobnostmi, které se ve výsledku skládají do jednoho velkého a uchvacujícího obrazu. Animace je jedním slovem mistrovská: ať už jde o samotnou kresbu, pohyb a design postav či spolupráci prostředí na atmosféře (ulice večerní Paříže, noční chrám nebo studená kamenná lázeň), vždy to funguje na jedničku a stejně tak citlivá a přesná kamera je rovněž ukázkou ryzí profesionality. Jestli existuje něco, bez čeho by byl Noir sotva poloviční, pak je to hudba, která sama hraje čtvrtou hlavní roli, přímo ovlivňuje dění a skoro se dá říct, že to samé, co se odehrává v seriálu, má svůj dokonalý odraz v hudebním doprovodu (schválně: zvolí Kirika spíše Secret Game nebo Canta per me?). Našla jsem zkrátka svoji další srdcovku, kvůli niž už žel bohu nejsem nadále schopná slovo „Noir“ vyslovovat jinak než s japonským přízvukem.

• Elfen Lied (TV seriál) (2004) Nyu? Nyu! Nyuuuu…Nyu, nyu, nyu, nyu.. N-n-n-yuu? Nyu, nyu, ♫♫♫. NYU!!!

• Červený trpaslík (TV seriál) (1988)

• Futurama (TV seriál) (1999) Good news, everyone. Máme tu nabušenou zásilku futuristické ztřeštěniny, která co do originality i zábavnosti nechává Simpsonovy daleko za sebou. Vynechám základy, které jsou pro úspěch podobného seriálu nezbytností (perfektní animace, přirozený dabing vycházející kreslounům rovnou z úst i suchý hláškovitý humor) a dostávám se k tomu, co dělá Futuramu jedním z vrcholů sit-comu; pečlivě a do detailu vyprofilované postavy, které svou živoucností přežijí i nějakou tu slabší zápletku, a jsou to právě ony, kdo nese na svých bedrech celý seriál; mnohdy je jediný dialog či promluva několika protagonistů daleko zajímavější než celý hlavní příběh toho kterého dílu. Prostředí tisíc let vzdálené budoucnosti je vytěženo do poslední špetky a je to zásluha hlavně originálních kombinací odkazů a parafrází 21. století (které zasazeny do budoucnosti dostávají nový rozměr) a těch nejpraštěnějších představ o tisíc let vzdálené době, to vše postaveno na osobních problémech postav, že s ubíhajícími díly a sériemi je Futurama stále kvalitnější. Bohužel, invence zůstává často jen u detailů, nepostihuje zápletky (nepočítám-li například fantasmagorickou výpravu do Fryova konečníku), takže často se nám dostane srdcervoucího, nijak zvlášť původního příběhu, který jako by vypadl z jiného vesmíru (zvlášť Bender, vháněn tvůrci do neustálých milostných avantýr majících za úkol zjemnit jeho prasácký charakter odnesl nejvíc). Jak bude kdo seriál přijímat, taky hodně závisí na tom, jaký postoj zaujme k specifickému (trapnému? lehce úsměvnému? bránici rvoucímu?) humoru, který je neodmyslitelnou složkou Futuramy a s kterým pokud se nevyrovnáte, máte jen velmi malou šanci, že vás tahle sonda do futuristického doručovatelství výrazněji strhne. Ale víte vy co?? Bite my shiny metal ass, you jerks!

• Mai-HiME (TV seriál) (2004)

• Andělé v Americe (TV seriál) (2003)