Nebezpečná metoda má v sobě zakomponováno několik důležitých rozporů. Příběh podobně jako Formanův Amadeus úmyslně vyhrocuje střet dvou generačních souputníků (zde jde samozřejmě o následovnictví, ale přesto o stejnou dobu) a vyzobává jen ty drobečky, které do mozaiky zobrazeného konfliktu zapadají, jakkoli se některé z nich pohybují čistě v oblasti hypotézy. Cronenberg se ze všech sil snaží být nestranným pozorovatelem a proto ukazuje Freuda jako pedantského manipulátora (sic sympatického) a Junga jako progresivnějšího následovníka, jehož komplexy by se daly počítat na prstech obou rukou. Jakkoli se psychoanalytická metoda historicky vymezuje vůči éře pozitivizmu, její nejdůležitější premisu paradoxně převzala - totiž snahu o exaktnost, měřitelnost a jednoznačnost. Film jako by stylově tuto akademičnost kopíroval. Je chladný, odtažitý a používá adekvátní prostředky. Výsledkem je destilovaně precizní filmařina, která se extrémům a experimentům vyhýbá. V tom tkví další zajímavý rozpor - Cronenberg vytvořil z legendy o vědeckém střetu dvou generací legendu o vášni a posedlosti, která paradoxně postrádá vášeň a posedlost. Je mi sympatické, že film o metodě, která se vyžívala v symbolech a zástupnosti znakové komunikace (převádění snových obsahů do "racionálních" výkladů našeho podvědomí), užívá sám - a velmi decentně - mnoha symbolů. Proč asi Freud podle svých slov přichází na své nejlepší nápady v dokonale udržované francouzské zahradě s pečlivě umetenými pěšinkami mezi rovnoměrně rozmstěnými záhonky? Je náhoda, že k prvnímu vyjádření sporu mezi Freudem a Jungem dojde u sochy Sfingy? Proč kamera při příjezdu do New Yorku snímá doutník ve Freudově natažené ruce až do doby než se těsně přiblíží k pohlaví Sochy svobody? Jenže to je jedna z mála cinefilských slastí, které mi režisér dopřál a já jsem, upřímně, čekal víc.
Není to až takové mlácení prázdné slámy jako Bokovka. Mluví se tu o spoustě nepříjemných věcí jako je rozpad rodiny, smrt manželky a ztrátě kulturní identity země. Herci jsou přesvědčiví a emoce věrohodné. Jenže se nemůžu zbavit dojmu, že se o všem opravdu jen "mluví". Všechny problémy jsou vyřešeny nakonec relativně hladce a těm špinavým věcem, které provázejí umírání, se film důsledně vyhýbá a radši diváka ukolébává (ke konci už velmi otravnými) všudypřítomnými tóny ukulele. Je to prostě jen hra na vážnost. Hollywoodský princip schovaný za pověst nezávislého filmu.
Oceňuju snahu o vytváření perspektiv různých postav, ale je škoda, že fokalizace nepronikla i do samotného stylu filmu, ale zůstala jen u občasných vsuvek, kdy jednotliví aktéři promlouvají jako talking heads přímo do kamery. Zbytek je nevýrazná a z průměru nevybočující komedie, která po čtyřech pajdá za slávou Minelliho muzikálů.
Přiznejme si, že třicetileté Ginger Rogers tu dvanáctiletou dívenku nevěříme ani omylem. To je ale asi tak jediný zápor tohohle filmu. Typicky studiové drama točené hladkým neviditelným stylem s trochu úchylnou zápletkou a vynikajícím humorem. Mile Wilderovské a Wilderovsky milé.
Uvědomuju si snahu o narativní inovaci v rámci hororu. Sebepodrývačskou snahu vyprávět o chlápkovi A, co honí chlápka B kvůli příběhu, v němž B píše brakovej román o cestě chlápka A za chlápkem B. Tu snahu ironizovat celý hororový mód už samotným faktem, že se prostředky brakového scifi vypráví o vzniku brakového scifi, které ale má snahu stát se realitou. Přesto mě opět Carpenterova nadnesenost a nepokrytá béčkovost námětu i zpracování děsně nudí a jako diváka irituje.
Několik poznámek na okraj: 1. Hlavní hrdina je Mr. Nobody. Je definován charakteristikami "zamilovaný řidič". O jeho minulosti nevíme nic. O jeho pocitech nevíme až na drobné výjimky, které ale definuje kontext nikoli vnějšně projevované emoce, taky nic. Neznáme ani jeho jméno. 2. Veškerá divácky přitažlivá akce se odehrává mimo obraz. Při loupačkách neopouští kamera auto a řidiče. Divák může takto mlčky čekat i několik minut. Vše podstatné o tom, co se děje mezi tím, se dozvídáme z kontextu. 3. Násilí je ve filmu brutální a estetizované (zpomalovačky, hudba), ale neslouží jako atrakce (tzn. není cool). Přes vněškovou podobnost s Tarantinovými filmy není násilí absurdní, nedělají se okolo něho vtipy, není zdrojem machovství ani humoru. 4. Díky dobré kamerové práci se obraz v autě často rozkládá do tří celků, které sledujeme souběžně. Záběr často zachycuje hrdinovu ruku na volantu, která tvoří dominantu a na níž sledujeme ozvěny emocí (zneklidnění, apod.), dále výhled z auta, který nám dává vědět, co se právě děje okolo, a nakonec hrdinův obličej ve zpětné zrcátku. Když k tomu připočteme paralelní diegetický (hovor) i nediegetický zvuk (v úvodní scéně - synchronně puštenou policejní vysílačku a rádiový přenos zápasu v baseballu, který jen tak mimochodem není pouze rušivým podkresem, ale prostředkem vyprávěcí paralely), máme tu moderní vyprávění, které si vystačí s klasickými vyprávěcími prostředky (tzn. žádné umělé rozkládání plátna do více obrazů, jako je tomu často právě u Tarantina). Zdá se mi, že Drive je plodem spíš evropské filmařské školy než té hollywoodské. K formální dokonalosti mu vlastně chybí jediná věc - kamera by v ideálním případě Goslinga neměla opouštět vůbec. V tomhle cítím jistou nedotaženost nebo promarněnou šanci vyprávět o motivacích a paralelních dějových liniích pouze kontextově.
Vzhledem k názvu a k minimálnímu odstupu od loňského Fightera se člověk srovnávání jaksi nevyhne. Obojí má prvky sociálního dramatu, v obou jde o cestu rockyovsky podceňovaného bojovníka na vrchol, obojí je tlačeno silnými emocemi a oba filmy spojují i prvky dobové aktuálnosti (válka v Iráku, hypotéka spojená s finanční krizí). Warrior je přese všechnu ne-líbivost klasickým (ale velmi dobrým) hollywoodským dramatem. Proto u mě osobně víc boduje nenápadný Fighter, který se víc soustředí na sociální zázemí hrdiny a jeho problematické rodinné vztahy, ale hlavně dává vyniknout celé škále tvůrčích postupů použitých při natáčení. Zatímco Warrior má jen zdánlivé prvky dokumentárnosti, Fighter je využívá mnohem důsledněji, aťuž ve stylu natáčení jednotlivých scén nebo v celkovém akcentu na "nepodstatné" scény, které divákovi konstituují svět hlavního hrdiny. Warrior se spíš drží hitchcockovského pravidla: "co není pro příběh podstatné, to vyhoď". Ale kdo jsem, abych polemizoval s Hitchcockem? :)
Hořké, ale skvělé anglické drama o muži, který našel cestu, jak si vážit sebe sama. Je působivé, že film se stejně jako Aischylovo dílo, které je mnohokrát ve filmu připomínáno, se drží schématu klasické řecké tragédie, jejíž konec není šťastný, ale přináší hlavnímu hrdinovi i divákovi silnou katarzi. Albert Finney byl královský. Zahrát tak strohou a zdrženlivou figuru s takovým citem je umění.
Po první sérii: Misfits jsou neodolatelní. Porušují asi všechna tabu teenagerských seriálů. Hrdinové jsou mladí, otravní, sprostí delikventi, kteří nemají ambice a většinu času myslí na sex. Během prvních šesti dílů zavraždí tři lidi. Své nabyté superschopnosti používají ke šmírování a - opět - sexu. Pokud je vůbec dokáží kontrolovat... Ale i pro tohle všechno jsou neskutečně vtipní a hlavně opravdoví a lidští. Pozoruhodné na seriálu je, že se odehrává stále ve stejných neutěšených kulisách malé části londýnského předměstí. Jakoby svět Misfits existoval jenom na vymezeném prostoru. Jsem zvědavý, jestli je tahle hra s toposem záměrná nebo ne. To asi ukáží další série. V každém případě chválím výběr herců, kteří nejsou v žádném případě zrovna modelové a perfektně pasují do svých rolí. Hudba v seriálu nemá chybu a především vás musí nadchnout londýnské akcenty, které v některých případech (Kelly) mění oxfordskou angličtinu, na kterou jsme jako diváci zvyklí, v prapodivnou směs neartikulovaných samohlásek.
Dialogy blížící se genialitě. Skvělá režie a perfektní svícení. Herecky přepjatě divadelní, což v tomto případě jen podtrhuje prostředí, v němž se film odehrává. Výborný kus filmařiny. Trochu studený, ale tím víc vystupuje do popředí autorský koncept. Škoda jen očekávatelného závěru, který působí lehce samoúčelně.
Jediný Tarantinův film, který není parodií sám na sebe nebo na dávno mrtvé žánry. Syžet filmu je příjemně uměřený, ale přesto tarantinovsky hravý. Zábavný cool nigga S. L. Jacksona se skvělými řečnickými kreacemi stojí v zajímavém protikladu k Pam Grier, jejíž postava osciluje od polohy protřelé podvodnice ke křehké stárnoucí dámě. Tempo je pomalé, tradičně retardované scénami mírně zhulených dialogů o ničem. Ale i tyhle pasáže nejsou tentokrát samoúčelné, ale slouží k vykreslení postav, což u Quentina nebývá zvykem. Závěrečná loupež, ačkoli se tváří, že chce konkurovat Dannyho parťákům, je nakonec nesena docela jednoduchám plánem, jehož několikeré zobrazení z pohledů různých postav vám ale nenechá vydechnout, dokud není zcela skončená. Závěrem: netarantinovský Tarantino. Asi to není právě ten styl, pro který ho všichni vynášejí do nebes, coby kultovního tvůrce, ale je to bezpochyby skvělá podívaná.
Poctivá záležitost, které možná čas ubral na děsivosti, ale rozhodně ne na kvalitě. V podstatě jedinou výtku mám k logice závěru snímku, kdy (spoiler) se Bennelova přítelkyně promění, ačkoli lusk s tou mimozemskou kytkou nikde poblíž neleží. Tam dostává smysl celého vyznění trochu na prdel. Jinak je atmosféra parádně noirová (vč. nezbytného voiceoveru) a děj sype od začátku až do konce. Jde vidět, že v rukou zručného řemeslníka se může i handicap padesátých let, kdy paranoia studené války dávala vzniknout hrozným paskvilům, proměnit v ryzí zlato.
Gentelevův dokument je zajímavý především informativně. Popisuje, jak Vory v Zakoně vlastně za komunismu vznikly, odhaluje, jakým způsobem se jejich podnikání vyvíjelo za doby privatizace a překvapivě otevřeně ukazuje, jak prorůstají poloilegální lobby bývalých (?) mafiánů do politiky a obchodu současného Ruska. Velké emoce nečekejte. Je taky trochu škoda, že krom špiček současného byznysu tohoto ražení, neuvidíme v televizi, jak vypadá život normálních pěšáků. Ale je jasné, že film nemůže obsáhnout úplně všechno.
Maltézský sokol rozžvýkaný a zabalený do dobrodružného balení. Studiová exotika, která očividně není exotikou, film-noir, který není noirem, femme fatale, která není femme fatale (to není spoiler, to je konstatování faktu, že Mary Astor by nemohla hrát svůdkyni ani po transplantaci obličejové tkáně) a válečný rasismus, který rasismem je. A oholený Bogart! Kam ten svět spěje?
Prvotina Kar-Wai Wonga je do jisté míry esencí toho, co na východoasijských filmech mám a nemám rád. Opusťme velkolepé opusy točené z velké míry pro západní publikum (Hrdina, Tygr a drak, Stvořeni pro lásku), protože ty náš pohled zkreslují. As Tears Go By má neoriginální, šablonovitý příběh a patetické vyústění. Projevuje se v něm absolutní necitlivost pokud jde o výběr hudby. Někdo by mohl namítnout, že synťáková doba v osmdesátých letech ovládala celý svět a že už to dnes vypadá jinak. Na to odpovídám: pusťte si téměř libovolný korejský romantický film posledních let (např. Scent of Chrysanthemums). Uslyšíte prakticky to samé. Ústřední herci (a to mám Laua i Maggie Cheung rád) neuvěřitelným způsobem přehrávají, protože vládne jakýsi podivný konsensus, že velké city musí mít velké projevy (z toho se naštěstí Wong i Kim Ki-Duk poučili). Zdůrazňování importu západního životního stylu (neboli nevkusu osmdesátkové dekády) je tu exponováno natolik, že jsem poznával některé druhy nábytku z těsně porevoluční doby. Jakoby asijská spirituální tradice patřila minulosti a tedy pouze do dobových eposů jako je výše zmíněný Hrdina. Toliko k tomu, co na asijských filmech nemusím a čím se vzdalují jakémukoli diváckému požitku. Proč tedy ty tři hvězdy? Wong Kar Wai svůj rukopis nezapře ani na tak ranném díle. Výtvarná stránka filmu je fascinující minimáně pro vědomí, co z ní za deset let vyroste. Pro tohle stojí za to Jak přicházejí slzy vidět.
I teď po dokoukání nějak nevěřím tomu, že jsem v titulcích viděl opravdu jména Jarchovský-Hřebejk. Vypadá to, že se kluci konečně odvážili udělat film s uměleckými ambicemi a že opravdu na natočení něčeho takového mají. Formální stránka je na české poměry neuvěřitelně vypiplaná. Odvážili se používat různé stylové roviny (střídání kamerového zrna, různého typu snímání a střihu), nebojí se vyprávět děj filmu odznova v prokládaných flashbacích, používat voiceovery a citovat Holana. Z toho všeho jsem nepokrytě nadšený, protože podobnou vůli jsem v českém filmu neviděl...no řekněme řadu let. V podstatě jediné co mi (krom místy nesnesitelně deklamující Geislerové) vadí, je, že klucí pražský taky nepochopili (nebo na to možná jen neměli kuráž), že k umění patří taky ponechat nějaký díl divákovi, jinými slovy schopnost neříct vše. Je sice hezké, že nám šikovný scénář celou dobu tajil, jak to ve skutečnosti s rodinnými vazbami v Tomášově rodině je, ale nahuštěný konec, kdy bylo vše (opravdu vše) v deseti minutách dopovězeno až do nejmenších podrobností, to trochu zkazil. Kdyby aspoň nebylo ze scény, v níž Vetchý Linhartové vynadal za její mejly, jasné, že s ní opravdu nic neměl, měl by divák trochu prostoru k vlastnímu přemýšlení. Wolfgang Iser by neměl radost. Přes tyhle moje drobné výtky, které naznačují jen částečnou spokojenost, musím říct, že ze samotného tvůrčího počinu J+H mám obrovskou radost. A proto si dovolím hodnocení trochu přestřelit.
"Co je?" - "O co ti jde? Snažíš se prokopat do Číny?" - "Tohle mi jde." - "Říká kdo?" - "Každá holka se kterou jsem spal." - "Tak to buď lžou, nebo mají vagínu z pytloviny." Je trochu legrační si uvědomit, že právě tenhle film je organickým pokračováním linie vztahových bláznivých komedií 40. let (a které maximálně zbožňuju). Všecko se samozřejmě přizpůsobilo době. Chlapácký alt Katherine Hepburn nahradil chraplák Mily Kunis a Justin Timberlake (který mě příjemně překvapil) ztrácí klukovskou nevinnost úplně jiným způsobem než Cary Grant, když pomáha Hepburnové chytat ztraceného leoparda. To podstatné ale zůstalo. Dobře napsané dialogy a výborná párová chemie. A k tomu všemu Woody Harrelson v jedné z nejzábavnějších rolí jeho kariéry.
Zatím kvalitativně se rovnající americké předloze, v čemž ale spočívá i hlavní zápor. Pokud je schopná se na českém seriálu sejít tak kvalitní sestava herců, scenáristů a režisérů, je trochu škoda, že kopírují - byť kvalitní - zahraniční produkci, namísto vytvoření originálního díla. Karel Roden je vynikající náhradou za Gabriela Byrna. Oproti tomu Hejlík a kočka Pauhofová mě zatím nepřesvědčili, že jejich postavám věřím ty přes kopírák přetlumočené dialogy. Po čtyřech dílech zatím opatrné čtyři.
Tenhle film je vlastně svého druhu relikt starého studiového Hollywoodu. Nasvědčuje tomu styl hraní, statická kamera i samotný fakt, že jde o černobílý film, což už je na počátku šedesátých let možno brát jako anachronismus. Nicméně atraktnívní podívanou z něj dělá silné téma a chytrými vtípky napěchované dialogy Spencera Tracyho a Gene Kellyho.
Poslední dobou si užívám Bogartovy kamenné tváře v komediích, tedy žánru zcela protikladném k jeho charismatickým rolím drsných detektivů, vojáků a osamělců. Wilderova Sabrina byl sice prima kousek, ale tahle černá vánoční komedie s jemným slovním humorem mi sedla ještě víc. Ray a Ustinov byli víc než skvělí nahrávači. Jako bonus příjemná studiová atmosféra (v padesátých letech to ještě nemělo ironickou pachuť) a laskavý sladkobolný konec. Hádám můj oblíbený vánoční film.
Prozatím nemám než na skřeky úděsného nadšení! Absolvent v průběhu děje spálil všechny mosty za klasickým Hollywoodem, aby na nich vystavěl katedrálu. A konec, bože ten konec! Sladký po volnosti šedesátek a hořce sedmdesátkový, protože pro hrdiny už se není kam se vrátit. Je jenom cesta dopředu, i kdyby vedla do pekla. Jak by řekl Leo DiCaprio: "Je možné zdokonalit dokonalé?" Filmový orgasmus.
Celou první půlku filmu jsem si říkal, že Hitchcock už měl v sedmdesátých po kariéře a v konkurenci nového Hollywoodu působí jako plivátko mezi porcelánem. Kamerové triky působily tu směšně, tu samoúčelně a otevřená nahota jako by měla tenhle handicap vynahradit. Pak to ale Alfred rozjel na plný koule a já jsem nestíhal valit oči. Hitchcock měl zásadu, že pokud umisťuju děj do nějaké specifické lokace, měl bych ji představit tím, co je pro ni typické. Často volil až příliš zjevné symboly, z nichž nejkřiklavější byl asi případ závěrečné scény Na sever severozápadní linkou na Mount Rashmore. Ve Zběsilosti ale ukázal, že i jako domestikovaný Američan svým Britům rozumí a neváhá si z nich bez okolků střílet. Důkazem budiž vtipné scény s komisařovou manželkou, která miluje francouzskou kuchyni. Stále živý smysl pro černý humor prokázal ve scéně, kdy Barry Forster láme prsty Anně Massey, přičemž mu její noha brousí po obličeji. Je to zcela nový pohled na klasického Hitchcocka, ale zároveň velmi osvěžující, mistrovská podívaná.
Indiscreet mě přesvědčilo, že i s malým kašpárkem se dá hrát divadlo. Tím nemířím ke Carymu Grantovi, který je jako vždycky úžasný (obzvlášť, když se věnuje skotským reelům). Řeč je o absenci zápletky, kterou nahradily vtipné a jiskrné dialogy, které dají upomenout na starší (a nepřekonatelné) screwball komedie jako je Jeho dívka pátek nebo Leopardí žena. Špička to není, ale pozdní Grant je stále v dobré formě.
Pokud uvažujeme narativní kódy filmu jako způsoby jakými se dílo vztahuje ke světu, resp. k jeho modelovému diváku, jsme nutně u švédského snímku Ať vejde ten pravý na pochybách, komu je vlastně tenhle film určen. Zajímavým způsobem totiž slučuje neslučitelné. Režiséru Alfredsonovi se skutečně daří vytvářet optiku (fokalizaci) dětsky naivního pohledu na svět, který je vlastní - světe div se - dobrým filmům pro dospívající publikum. Mladý Oskar se potýká s vlastní uzavřeností (která možná? souvisí s rozpadem jeho rodiny), problémem šikany, která se k jeho uzavřenosti pojí a za pomoci Eli si osvojuje nejen hodnotu přátelství, ale taky zkoumá svoji vlastní sexualitu. Kdyby zůstalo jen u toho, neměl bych o čem psát. Druhý silně přítomný narativní kód ale mluví v temných tónech sídliště pozdní normalizační éry o chlastu a rozpadu hodnot a o morálním dilematu zabíjení jako prostředku přežití. S extrémní (hororovou) otevřeností servíruje diváku sérii krvavých vražd jako na podnose. Je zřejmé, že modelový divák obou kódů není tentýž. Když se to vezme kolem a kolem, jako protiváha Smívání a jako svého druhu narativní experiment je Ať vejde ten pravý osvěžujícím koktejlem. Nejsem však sám v sobě rozhodnutý, nakolik je tenhle krvavý šejk poživatelný.
Moje komentáře
Páskové (2008)
Ruští Rebelové. Hořkosladcí, melodičtí, nápadití, perfektní...
Nebezpečná metoda (2011)
Nebezpečná metoda má v sobě zakomponováno několik důležitých rozporů. Příběh podobně jako Formanův Amadeus úmyslně vyhrocuje střet dvou generačních souputníků (zde jde samozřejmě o následovnictví, ale přesto o stejnou dobu) a vyzobává jen ty drobečky, které do mozaiky zobrazeného konfliktu zapadají, jakkoli se některé z nich pohybují čistě v oblasti hypotézy. Cronenberg se ze všech sil snaží být nestranným pozorovatelem a proto ukazuje Freuda jako pedantského manipulátora (sic sympatického) a Junga jako progresivnějšího následovníka, jehož komplexy by se daly počítat na prstech obou rukou. Jakkoli se psychoanalytická metoda historicky vymezuje vůči éře pozitivizmu, její nejdůležitější premisu paradoxně převzala - totiž snahu o exaktnost, měřitelnost a jednoznačnost. Film jako by stylově tuto akademičnost kopíroval. Je chladný, odtažitý a používá adekvátní prostředky. Výsledkem je destilovaně precizní filmařina, která se extrémům a experimentům vyhýbá. V tom tkví další zajímavý rozpor - Cronenberg vytvořil z legendy o vědeckém střetu dvou generací legendu o vášni a posedlosti, která paradoxně postrádá vášeň a posedlost. Je mi sympatické, že film o metodě, která se vyžívala v symbolech a zástupnosti znakové komunikace (převádění snových obsahů do "racionálních" výkladů našeho podvědomí), užívá sám - a velmi decentně - mnoha symbolů. Proč asi Freud podle svých slov přichází na své nejlepší nápady v dokonale udržované francouzské zahradě s pečlivě umetenými pěšinkami mezi rovnoměrně rozmstěnými záhonky? Je náhoda, že k prvnímu vyjádření sporu mezi Freudem a Jungem dojde u sochy Sfingy? Proč kamera při příjezdu do New Yorku snímá doutník ve Freudově natažené ruce až do doby než se těsně přiblíží k pohlaví Sochy svobody? Jenže to je jedna z mála cinefilských slastí, které mi režisér dopřál a já jsem, upřímně, čekal víc.
Děti moje (2011)
Není to až takové mlácení prázdné slámy jako Bokovka. Mluví se tu o spoustě nepříjemných věcí jako je rozpad rodiny, smrt manželky a ztrátě kulturní identity země. Herci jsou přesvědčiví a emoce věrohodné. Jenže se nemůžu zbavit dojmu, že se o všem opravdu jen "mluví". Všechny problémy jsou vyřešeny nakonec relativně hladce a těm špinavým věcem, které provázejí umírání, se film důsledně vyhýbá a radši diváka ukolébává (ke konci už velmi otravnými) všudypřítomnými tóny ukulele. Je to prostě jen hra na vážnost. Hollywoodský princip schovaný za pověst nezávislého filmu.
Módní návrhářka (1957)
Oceňuju snahu o vytváření perspektiv různých postav, ale je škoda, že fokalizace nepronikla i do samotného stylu filmu, ale zůstala jen u občasných vsuvek, kdy jednotliví aktéři promlouvají jako talking heads přímo do kamery. Zbytek je nevýrazná a z průměru nevybočující komedie, která po čtyřech pajdá za slávou Minelliho muzikálů.
Zuzanka v nesnázích (1942)
Přiznejme si, že třicetileté Ginger Rogers tu dvanáctiletou dívenku nevěříme ani omylem. To je ale asi tak jediný zápor tohohle filmu. Typicky studiové drama točené hladkým neviditelným stylem s trochu úchylnou zápletkou a vynikajícím humorem. Mile Wilderovské a Wilderovsky milé.
Šílenství (1995)
Uvědomuju si snahu o narativní inovaci v rámci hororu. Sebepodrývačskou snahu vyprávět o chlápkovi A, co honí chlápka B kvůli příběhu, v němž B píše brakovej román o cestě chlápka A za chlápkem B. Tu snahu ironizovat celý hororový mód už samotným faktem, že se prostředky brakového scifi vypráví o vzniku brakového scifi, které ale má snahu stát se realitou. Přesto mě opět Carpenterova nadnesenost a nepokrytá béčkovost námětu i zpracování děsně nudí a jako diváka irituje.
Multicar Movie Show (TV pořad) (1998)
Mnohem více trapné, než vtipné. Mnohem více satirické, než vtipné. Mnohem více umělecké, než vtipné. Účelně.
Drive (2011)
Několik poznámek na okraj: 1. Hlavní hrdina je Mr. Nobody. Je definován charakteristikami "zamilovaný řidič". O jeho minulosti nevíme nic. O jeho pocitech nevíme až na drobné výjimky, které ale definuje kontext nikoli vnějšně projevované emoce, taky nic. Neznáme ani jeho jméno. 2. Veškerá divácky přitažlivá akce se odehrává mimo obraz. Při loupačkách neopouští kamera auto a řidiče. Divák může takto mlčky čekat i několik minut. Vše podstatné o tom, co se děje mezi tím, se dozvídáme z kontextu. 3. Násilí je ve filmu brutální a estetizované (zpomalovačky, hudba), ale neslouží jako atrakce (tzn. není cool). Přes vněškovou podobnost s Tarantinovými filmy není násilí absurdní, nedělají se okolo něho vtipy, není zdrojem machovství ani humoru. 4. Díky dobré kamerové práci se obraz v autě často rozkládá do tří celků, které sledujeme souběžně. Záběr často zachycuje hrdinovu ruku na volantu, která tvoří dominantu a na níž sledujeme ozvěny emocí (zneklidnění, apod.), dále výhled z auta, který nám dává vědět, co se právě děje okolo, a nakonec hrdinův obličej ve zpětné zrcátku. Když k tomu připočteme paralelní diegetický (hovor) i nediegetický zvuk (v úvodní scéně - synchronně puštenou policejní vysílačku a rádiový přenos zápasu v baseballu, který jen tak mimochodem není pouze rušivým podkresem, ale prostředkem vyprávěcí paralely), máme tu moderní vyprávění, které si vystačí s klasickými vyprávěcími prostředky (tzn. žádné umělé rozkládání plátna do více obrazů, jako je tomu často právě u Tarantina). Zdá se mi, že Drive je plodem spíš evropské filmařské školy než té hollywoodské. K formální dokonalosti mu vlastně chybí jediná věc - kamera by v ideálním případě Goslinga neměla opouštět vůbec. V tomhle cítím jistou nedotaženost nebo promarněnou šanci vyprávět o motivacích a paralelních dějových liniích pouze kontextově.
Warrior (2011)
Vzhledem k názvu a k minimálnímu odstupu od loňského Fightera se člověk srovnávání jaksi nevyhne. Obojí má prvky sociálního dramatu, v obou jde o cestu rockyovsky podceňovaného bojovníka na vrchol, obojí je tlačeno silnými emocemi a oba filmy spojují i prvky dobové aktuálnosti (válka v Iráku, hypotéka spojená s finanční krizí). Warrior je přese všechnu ne-líbivost klasickým (ale velmi dobrým) hollywoodským dramatem. Proto u mě osobně víc boduje nenápadný Fighter, který se víc soustředí na sociální zázemí hrdiny a jeho problematické rodinné vztahy, ale hlavně dává vyniknout celé škále tvůrčích postupů použitých při natáčení. Zatímco Warrior má jen zdánlivé prvky dokumentárnosti, Fighter je využívá mnohem důsledněji, aťuž ve stylu natáčení jednotlivých scén nebo v celkovém akcentu na "nepodstatné" scény, které divákovi konstituují svět hlavního hrdiny. Warrior se spíš drží hitchcockovského pravidla: "co není pro příběh podstatné, to vyhoď". Ale kdo jsem, abych polemizoval s Hitchcockem? :)
Profesor odchází (1994)
Hořké, ale skvělé anglické drama o muži, který našel cestu, jak si vážit sebe sama. Je působivé, že film se stejně jako Aischylovo dílo, které je mnohokrát ve filmu připomínáno, se drží schématu klasické řecké tragédie, jejíž konec není šťastný, ale přináší hlavnímu hrdinovi i divákovi silnou katarzi. Albert Finney byl královský. Zahrát tak strohou a zdrženlivou figuru s takovým citem je umění.
Život Davida Galea (2003)
Zbytečně vyhrocené a úmyslně vykonstruované drama, které neví, jestli má být tu thrillerem, tu intimním příběhem, tu morálním apelem.
Misfits: Zmetci (TV seriál) (2009)
Po první sérii: Misfits jsou neodolatelní. Porušují asi všechna tabu teenagerských seriálů. Hrdinové jsou mladí, otravní, sprostí delikventi, kteří nemají ambice a většinu času myslí na sex. Během prvních šesti dílů zavraždí tři lidi. Své nabyté superschopnosti používají ke šmírování a - opět - sexu. Pokud je vůbec dokáží kontrolovat... Ale i pro tohle všechno jsou neskutečně vtipní a hlavně opravdoví a lidští. Pozoruhodné na seriálu je, že se odehrává stále ve stejných neutěšených kulisách malé části londýnského předměstí. Jakoby svět Misfits existoval jenom na vymezeném prostoru. Jsem zvědavý, jestli je tahle hra s toposem záměrná nebo ne. To asi ukáží další série. V každém případě chválím výběr herců, kteří nejsou v žádném případě zrovna modelové a perfektně pasují do svých rolí. Hudba v seriálu nemá chybu a především vás musí nadchnout londýnské akcenty, které v některých případech (Kelly) mění oxfordskou angličtinu, na kterou jsme jako diváci zvyklí, v prapodivnou směs neartikulovaných samohlásek.
Vše o Evě (1950)
Dialogy blížící se genialitě. Skvělá režie a perfektní svícení. Herecky přepjatě divadelní, což v tomto případě jen podtrhuje prostředí, v němž se film odehrává. Výborný kus filmařiny. Trochu studený, ale tím víc vystupuje do popředí autorský koncept. Škoda jen očekávatelného závěru, který působí lehce samoúčelně.
REC (2007)
Hororový žánr žije! Jen si za ním musíte zajet do Španělska. Největší žánrová pecka od Kruhu a Záhady Blair Witch.
Jackie Brown (1997)
Jediný Tarantinův film, který není parodií sám na sebe nebo na dávno mrtvé žánry. Syžet filmu je příjemně uměřený, ale přesto tarantinovsky hravý. Zábavný cool nigga S. L. Jacksona se skvělými řečnickými kreacemi stojí v zajímavém protikladu k Pam Grier, jejíž postava osciluje od polohy protřelé podvodnice ke křehké stárnoucí dámě. Tempo je pomalé, tradičně retardované scénami mírně zhulených dialogů o ničem. Ale i tyhle pasáže nejsou tentokrát samoúčelné, ale slouží k vykreslení postav, což u Quentina nebývá zvykem. Závěrečná loupež, ačkoli se tváří, že chce konkurovat Dannyho parťákům, je nakonec nesena docela jednoduchám plánem, jehož několikeré zobrazení z pohledů různých postav vám ale nenechá vydechnout, dokud není zcela skončená. Závěrem: netarantinovský Tarantino. Asi to není právě ten styl, pro který ho všichni vynášejí do nebes, coby kultovního tvůrce, ale je to bezpochyby skvělá podívaná.
Invaze lupičů těl (1956)
Poctivá záležitost, které možná čas ubral na děsivosti, ale rozhodně ne na kvalitě. V podstatě jedinou výtku mám k logice závěru snímku, kdy (spoiler) se Bennelova přítelkyně promění, ačkoli lusk s tou mimozemskou kytkou nikde poblíž neleží. Tam dostává smysl celého vyznění trochu na prdel. Jinak je atmosféra parádně noirová (vč. nezbytného voiceoveru) a děj sype od začátku až do konce. Jde vidět, že v rukou zručného řemeslníka se může i handicap padesátých let, kdy paranoia studené války dávala vzniknout hrozným paskvilům, proměnit v ryzí zlato.
Blitz (2011)
Tohle Jasonovi nerad dělám, ale půl druhé hodiny filmové lobotomie občas způsobí, že ani nevíte, na co klikáte...
Vor v zakoně, vládce podsvětí (2010)
Gentelevův dokument je zajímavý především informativně. Popisuje, jak Vory v Zakoně vlastně za komunismu vznikly, odhaluje, jakým způsobem se jejich podnikání vyvíjelo za doby privatizace a překvapivě otevřeně ukazuje, jak prorůstají poloilegální lobby bývalých (?) mafiánů do politiky a obchodu současného Ruska. Velké emoce nečekejte. Je taky trochu škoda, že krom špiček současného byznysu tohoto ražení, neuvidíme v televizi, jak vypadá život normálních pěšáků. Ale je jasné, že film nemůže obsáhnout úplně všechno.
Dobrodružství v Panamě (1942)
Maltézský sokol rozžvýkaný a zabalený do dobrodružného balení. Studiová exotika, která očividně není exotikou, film-noir, který není noirem, femme fatale, která není femme fatale (to není spoiler, to je konstatování faktu, že Mary Astor by nemohla hrát svůdkyni ani po transplantaci obličejové tkáně) a válečný rasismus, který rasismem je. A oholený Bogart! Kam ten svět spěje?
Wong gok ka moon (1988)
Prvotina Kar-Wai Wonga je do jisté míry esencí toho, co na východoasijských filmech mám a nemám rád. Opusťme velkolepé opusy točené z velké míry pro západní publikum (Hrdina, Tygr a drak, Stvořeni pro lásku), protože ty náš pohled zkreslují. As Tears Go By má neoriginální, šablonovitý příběh a patetické vyústění. Projevuje se v něm absolutní necitlivost pokud jde o výběr hudby. Někdo by mohl namítnout, že synťáková doba v osmdesátých letech ovládala celý svět a že už to dnes vypadá jinak. Na to odpovídám: pusťte si téměř libovolný korejský romantický film posledních let (např. Scent of Chrysanthemums). Uslyšíte prakticky to samé. Ústřední herci (a to mám Laua i Maggie Cheung rád) neuvěřitelným způsobem přehrávají, protože vládne jakýsi podivný konsensus, že velké city musí mít velké projevy (z toho se naštěstí Wong i Kim Ki-Duk poučili). Zdůrazňování importu západního životního stylu (neboli nevkusu osmdesátkové dekády) je tu exponováno natolik, že jsem poznával některé druhy nábytku z těsně porevoluční doby. Jakoby asijská spirituální tradice patřila minulosti a tedy pouze do dobových eposů jako je výše zmíněný Hrdina. Toliko k tomu, co na asijských filmech nemusím a čím se vzdalují jakémukoli diváckému požitku. Proč tedy ty tři hvězdy? Wong Kar Wai svůj rukopis nezapře ani na tak ranném díle. Výtvarná stránka filmu je fascinující minimáně pro vědomí, co z ní za deset let vyroste. Pro tohle stojí za to Jak přicházejí slzy vidět.
Nevinnost (2011)
I teď po dokoukání nějak nevěřím tomu, že jsem v titulcích viděl opravdu jména Jarchovský-Hřebejk. Vypadá to, že se kluci konečně odvážili udělat film s uměleckými ambicemi a že opravdu na natočení něčeho takového mají. Formální stránka je na české poměry neuvěřitelně vypiplaná. Odvážili se používat různé stylové roviny (střídání kamerového zrna, různého typu snímání a střihu), nebojí se vyprávět děj filmu odznova v prokládaných flashbacích, používat voiceovery a citovat Holana. Z toho všeho jsem nepokrytě nadšený, protože podobnou vůli jsem v českém filmu neviděl...no řekněme řadu let. V podstatě jediné co mi (krom místy nesnesitelně deklamující Geislerové) vadí, je, že klucí pražský taky nepochopili (nebo na to možná jen neměli kuráž), že k umění patří taky ponechat nějaký díl divákovi, jinými slovy schopnost neříct vše. Je sice hezké, že nám šikovný scénář celou dobu tajil, jak to ve skutečnosti s rodinnými vazbami v Tomášově rodině je, ale nahuštěný konec, kdy bylo vše (opravdu vše) v deseti minutách dopovězeno až do nejmenších podrobností, to trochu zkazil. Kdyby aspoň nebylo ze scény, v níž Vetchý Linhartové vynadal za její mejly, jasné, že s ní opravdu nic neměl, měl by divák trochu prostoru k vlastnímu přemýšlení. Wolfgang Iser by neměl radost. Přes tyhle moje drobné výtky, které naznačují jen částečnou spokojenost, musím říct, že ze samotného tvůrčího počinu J+H mám obrovskou radost. A proto si dovolím hodnocení trochu přestřelit.
Kamarád taky rád (2011)
"Co je?" - "O co ti jde? Snažíš se prokopat do Číny?" - "Tohle mi jde." - "Říká kdo?" - "Každá holka se kterou jsem spal." - "Tak to buď lžou, nebo mají vagínu z pytloviny." Je trochu legrační si uvědomit, že právě tenhle film je organickým pokračováním linie vztahových bláznivých komedií 40. let (a které maximálně zbožňuju). Všecko se samozřejmě přizpůsobilo době. Chlapácký alt Katherine Hepburn nahradil chraplák Mily Kunis a Justin Timberlake (který mě příjemně překvapil) ztrácí klukovskou nevinnost úplně jiným způsobem než Cary Grant, když pomáha Hepburnové chytat ztraceného leoparda. To podstatné ale zůstalo. Dobře napsané dialogy a výborná párová chemie. A k tomu všemu Woody Harrelson v jedné z nejzábavnějších rolí jeho kariéry.
Papírový měsíc (1973)
Pre-Lolita v mixéru s Frankem Caprou s doprovodem úžasné kamery.
Terapie (TV seriál) (2011)
Zatím kvalitativně se rovnající americké předloze, v čemž ale spočívá i hlavní zápor. Pokud je schopná se na českém seriálu sejít tak kvalitní sestava herců, scenáristů a režisérů, je trochu škoda, že kopírují - byť kvalitní - zahraniční produkci, namísto vytvoření originálního díla. Karel Roden je vynikající náhradou za Gabriela Byrna. Oproti tomu Hejlík a kočka Pauhofová mě zatím nepřesvědčili, že jejich postavám věřím ty přes kopírák přetlumočené dialogy. Po čtyřech dílech zatím opatrné čtyři.
Kdo seje vítr (1960)
Tenhle film je vlastně svého druhu relikt starého studiového Hollywoodu. Nasvědčuje tomu styl hraní, statická kamera i samotný fakt, že jde o černobílý film, což už je na počátku šedesátých let možno brát jako anachronismus. Nicméně atraktnívní podívanou z něj dělá silné téma a chytrými vtípky napěchované dialogy Spencera Tracyho a Gene Kellyho.
We're No Angels (1955)
Poslední dobou si užívám Bogartovy kamenné tváře v komediích, tedy žánru zcela protikladném k jeho charismatickým rolím drsných detektivů, vojáků a osamělců. Wilderova Sabrina byl sice prima kousek, ale tahle černá vánoční komedie s jemným slovním humorem mi sedla ještě víc. Ray a Ustinov byli víc než skvělí nahrávači. Jako bonus příjemná studiová atmosféra (v padesátých letech to ještě nemělo ironickou pachuť) a laskavý sladkobolný konec. Hádám můj oblíbený vánoční film.
Absolvent (1967)
Prozatím nemám než na skřeky úděsného nadšení! Absolvent v průběhu děje spálil všechny mosty za klasickým Hollywoodem, aby na nich vystavěl katedrálu. A konec, bože ten konec! Sladký po volnosti šedesátek a hořce sedmdesátkový, protože pro hrdiny už se není kam se vrátit. Je jenom cesta dopředu, i kdyby vedla do pekla. Jak by řekl Leo DiCaprio: "Je možné zdokonalit dokonalé?" Filmový orgasmus.
Zběsilost (1972)
Celou první půlku filmu jsem si říkal, že Hitchcock už měl v sedmdesátých po kariéře a v konkurenci nového Hollywoodu působí jako plivátko mezi porcelánem. Kamerové triky působily tu směšně, tu samoúčelně a otevřená nahota jako by měla tenhle handicap vynahradit. Pak to ale Alfred rozjel na plný koule a já jsem nestíhal valit oči. Hitchcock měl zásadu, že pokud umisťuju děj do nějaké specifické lokace, měl bych ji představit tím, co je pro ni typické. Často volil až příliš zjevné symboly, z nichž nejkřiklavější byl asi případ závěrečné scény Na sever severozápadní linkou na Mount Rashmore. Ve Zběsilosti ale ukázal, že i jako domestikovaný Američan svým Britům rozumí a neváhá si z nich bez okolků střílet. Důkazem budiž vtipné scény s komisařovou manželkou, která miluje francouzskou kuchyni. Stále živý smysl pro černý humor prokázal ve scéně, kdy Barry Forster láme prsty Anně Massey, přičemž mu její noha brousí po obličeji. Je to zcela nový pohled na klasického Hitchcocka, ale zároveň velmi osvěžující, mistrovská podívaná.
Indiskrétní příběh (1958)
Indiscreet mě přesvědčilo, že i s malým kašpárkem se dá hrát divadlo. Tím nemířím ke Carymu Grantovi, který je jako vždycky úžasný (obzvlášť, když se věnuje skotským reelům). Řeč je o absenci zápletky, kterou nahradily vtipné a jiskrné dialogy, které dají upomenout na starší (a nepřekonatelné) screwball komedie jako je Jeho dívka pátek nebo Leopardí žena. Špička to není, ale pozdní Grant je stále v dobré formě.
Ať vejde ten pravý (2008)
Pokud uvažujeme narativní kódy filmu jako způsoby jakými se dílo vztahuje ke světu, resp. k jeho modelovému diváku, jsme nutně u švédského snímku Ať vejde ten pravý na pochybách, komu je vlastně tenhle film určen. Zajímavým způsobem totiž slučuje neslučitelné. Režiséru Alfredsonovi se skutečně daří vytvářet optiku (fokalizaci) dětsky naivního pohledu na svět, který je vlastní - světe div se - dobrým filmům pro dospívající publikum. Mladý Oskar se potýká s vlastní uzavřeností (která možná? souvisí s rozpadem jeho rodiny), problémem šikany, která se k jeho uzavřenosti pojí a za pomoci Eli si osvojuje nejen hodnotu přátelství, ale taky zkoumá svoji vlastní sexualitu. Kdyby zůstalo jen u toho, neměl bych o čem psát. Druhý silně přítomný narativní kód ale mluví v temných tónech sídliště pozdní normalizační éry o chlastu a rozpadu hodnot a o morálním dilematu zabíjení jako prostředku přežití. S extrémní (hororovou) otevřeností servíruje diváku sérii krvavých vražd jako na podnose. Je zřejmé, že modelový divák obou kódů není tentýž. Když se to vezme kolem a kolem, jako protiváha Smívání a jako svého druhu narativní experiment je Ať vejde ten pravý osvěžujícím koktejlem. Nejsem však sám v sobě rozhodnutý, nakolik je tenhle krvavý šejk poživatelný.