criticson

Závěrečný hobití opus zcela vykrystalizoval v plochou digimalbu, silně evokující počítačovou hru, s nulovou dramaturgickou inovací. Tvůrci bezostyšně kopírují své nejlepší nápady z předešlé trilogie, např. totožné kamerové přelety nad bitevním polem, a nebýt skvělého Martina Freemana a ke konci dobře rozehraného Richarda Armitageho, nemá Hobit čím zaujmout, neboť třeskuté akční efekty se rychle omrzí. Způsob vyprávění se od prvního dílu též nikam neposunul. Hobit by se rád tvářil vážně jako předchozí trilogie, nicméně tíha osudovosti se v Pánovi prstenů odvíjela od jednotlivých rozhodování silně motivovaných postav. V případě Hobita šla práce s charaktery do pozadí před přemrštěnou stylizací, čímž forma výrazně převážila nad obsahem. Až Torovo jméno v závěrečných titulkách mi bolestně připomnělo, jak moc jsem si přál Hobita coby hravou pohádku a la Pytlíkovy patálie. Ona niterná cesta malého človíčka k velkým věcem však zůstala skryta pod nánosem digitálního balastu a naprosto zbytečných vyprávěcích odboček.

Z mého dětství si pamatuji pohádky trochu jinak. Jistě, mnohdy černobílé, nicméně pokaždé kouzelné a s jasným sdělením! Maleficent si získává onu dětskou diváckou část svou překvapivě líbivou vizualitou, dospělejší publikum ošlehané životem pak má s jistou sečtělostí pokývat nad rozpolcenou osobností Růženčiny nemesis, jež v sobě probudí takřka mateřský instinkt a znovu objeví své pravé já. Takové zpracování jistě není od věci, hrdinčina transformace však nesmí probíhat na úkor ostatních postav, jejichž charaktery jsou zde prezentovány až bolestně zkratkovitě. Stejně tak celková pointa vyznívá silně misantropně. Ikonický zámek, k němuž směřují zraky všech dětí i zdejších protagonistů, obývá zahořklé šovinistické prase, jehož nenávist a agrese zhoubně prosakuje celým filmem, přičemž o Růženčiny zájmy zde jde až v poslední řadě. Divák je tak doslova vnucen přiklonit se na stranu Angeliny, přitakat na srozuměnou, že svět je plný nenávisti a zla, a raději se usadit v magickém vřesovišti, než v zištností nakažené realitě. Raději dávám přednost originálu.

Zpočátku to znělo šíleně, ale čím déle jsem poslouchat, respektive sledoval, tím víc to celé postupně nabylo smyslu. Film si s divákem neskrývavě hraje a spíš než kinematografický počin připomíná počítačovou hru, kterou hrajete dokola a dokola. Vlastně jde o formát, se kterým jsem se v tak účinné a progresivní formě ještě nesetkal. Příběh je důmyslně vykonstruován tak, že s každým novým dnem, střihem a posunem z Cruisova života jej poznáváme o něco víc. Jsme vrženi do víru bitvy, jež v konceptu opakovaného probuzení ztělesňuje skutečné peklo, ať už reálné, či posmrtné. Hlavní protagonisté spolu dokonale ladí a jakkoli bizarně to zní, svým způsobem dospívají, jelikož jeden bez druhého jsou pouze ztracenými loutkami v předem prohrané bitvě. Tak a teď bych rád viděl Toma a Emily v ryze vztahovém dramatu. S rukou na srdci totiž přiznávám, že mě zajímá víc chemie mezi nimi, než všechny Alfy a Omegy pod sluncem.