Plangi

Tak mám pocit, že ústřední "submisivní" trio z každé příběhové linie má za sebou povedenou lobotomii a divím se, že se jejich dobyvatelé srdcí po těch tisících změnách rozhodnutí miluji-nesnáším-chci-nemůžu na ně prostě nevykašlali. Oproti první sérii spousta vaty a točení se v kruzích nepochopení a nevyřčených myšlenek, což již otravuje. Ale abych jen nečpěl síru, jistou dávku katarze jsem si odnesl a zakončení všech tří příběhů bylo milé.

Super Lovers se stala mou pomyslnou vstupní branou do gay animovaných romanťáren japonské produkce. Ta rodinná pouta byla teda úlet hraničící s mezí únosnosti - Matka jako syn, citově naprosto nevyvinutí jedinci, kteří každý ve své sobeckosti masírují nervy a duši nejen sobě navzájem, ale hlavně všem ostatním v okolí. Bohužel to nejvíce schytává další rovněž citově nevyvinutý jedinec - nejmladší adoptovaný bratr. A světe div se, ochranářský komplex nejstaršího bratra začne propukat v mnohem hlubší vztah. A tím začíná dlouhá cesta k ujasnění si, zda ten stojí na citových nebo opět čistě sobeckých základech. To bylo podle mě to nejzajímavější hned vedle postupu příběhu o vzájemném soužití 4 diametrálně odlišných bratrů. Samotná romantika byla vhledem k okolnostem divná a opravdu malý kousek chyběl k překročení další meze únosnosti. Od extrému k extrému, ale jako začátek s anime subžánrem shounen-ai OK...***

Film, který nepotřebuje nějaké hlubší rozbory. Prostě je, těší masy a mne. Drží se zaběhnutých schémat, která obohacuje svěžím obsazením, neotřelým vtipem a skvěle padnoucím soundtrackem. Osobně bych uvítal trochu víc intimní (rozumějte méně exponovaný) akt "Jacques finally meets Blue" a krapet větší drama spojené s nuceným coming outem hlavního hrdiny. Holt nemohu mít vše...ale ten moc fajn pocit po opakovaných projekcích ve mne zůstává. 5*

Hodně slabé. Carrie Fisher si zasloužila důstojnější odchod do filmového nebe, jelikož její Leia byla tím jediným, co ve mne vzbudilo nostalgicky hřejivou emoci. Charakteristické znaky původní Lucasovy hexalogie, tj. osudovost, silné charaktery (krom zmíněné princezny), smysl dávající příběh nadobro odvály a nahradila je bezradnost, nudné figurky, křeč a sled nesmyslů. Místo zážitku z předaleké galaxie jsem během sledování pouze počítal iritující momenty...a bylo to jako počítat ovečky před spaním.

První Blade Runner miluji jakožto nejlepší sci-fi, které spatřilo oko divákovo, moje. Když jsem se dozvěděl, že se má natočit pokračování, hned mi přišla na mysl otázka. Má cenu ještě příběh rozvádět? Nemá. Ale jelikož kluci američtí poslední dobou rádi x-quelují a remakují všelicos a dali se do toho, tak jsem si řekl OK, přeci jen jsem blázen do dystopických filmových vizí budoucnosti a pokud se chystá návrat té mojí nejoblíbenější, rád se nechám překvapit. Dvojka BR má pár "příliš" na své svébytné kráse, které mě donutily trochu si zaskřípat zuby: příliš dlouhý, příliš doslovný, příliš roztahaná linka s Anou de Armas (žádná chemie, osudovost - nuda), příliš plků Jareda Leta. Nicméně, dech beroucí zážitek, jenž jsem si odnesl z kina, ve mně rezonuje tak mocnou silou, že ačkoliv jsme tady ve stejném BR světě, bohužel pojatém až příliš jinou optikou, která mi není dvakrát po chuti, jsem schopen přihmouřit oči a vpálit těsně pod plný počet. P.S.: Jsem rád, že soundtrack se tolik neodchýlil od Vangelisova majstrštyku a i když bych uvítal více života do táhlého ambientu pánů Wallfische a Zimmera, atmosféru staronového BR univerza pomáhá dotvořit bravurně.

Trochu jiné kafe než první díl. Dystopická budoucnost nabrala mnohem temnějších obrysů do ještě víc syrovějšího cyberpunku. Vizálně - akusticky perfektní. Bohužel, film se ztrácí v nánose nabobtnalých dialogů, které působí, jakoby někdo do sledování filmu začal předčítat nezáživné existenciální žvásty, které nemají s dějem absolutně co v dočinění. Celkově mám nyní z japonských cyberpunkových anime špatný pocit. Forma tady je. Úžasná, boží, fantastická. Děj tady je taky, ale povětšinou překombinovaný nebo naopak řídký, pořád to samé. Škoda. 60%

Některé filmy zanechají hodně v divákovi pouze prvním zhlédnutím. Měl jsem u něj zůstat. Opakovaná projekce bohužel postrádá ten efekt okouzlení a hned tu jsou podstatné výtky. Stopáž necelé hodiny a půl se strašně vleče, protože se víceméně nic neděje. Možná to chtělo dát si práci nejen s dokonalostí formy. A hlavní myšlenka? Ta bude krmit nejedno cyberpunkové dílo včera, dnes a zítra, ale chtělo by to trochu zapracovat do hloubky a ne jen filozofovat a suše participovat na již mnohem sofistikovaněji zpracovaném v roce 1982, tedy 0 filmové kyberpáně. Soundtrack jeden z nejlepších, co jsem kdy slyšel. 75%

Nedávno jsem podruhé zhlédnul dokument The Celluoid Closet, kde mj. zaznělo, že gay postavy vystupující v amerických filmech cca. v 50. a 60. letech minulého století měly jasný úděl „Jsi-li gay, budeš trpět a špatně dopadneš…“ Nebudu zastírat, že jsem se na zkouknutí mého prvního polského filmu s queer tématikou velice těšil, ale v konečném důsledku mi přišlo, že vyznění filmu patří právě do poloviny minulého století. Když k tomu přičtu velice odfláknutý vývoj děje, nemohu hodnotit jinak než podprůměrem a doufat v nějaké lepší polské příště…

Další srdcovka do sbírky. Ačkoliv se jedná o 100+1 krát viděné téma, navíc pojaté velice minimalistickým způsobem (málo dialogů, jedna dvě vedlejší dějové linie...), film je natočen s neskutečným citem, který buďto divák přijme, nebo ne. Já osobně byl emočně odbourán.

Nádherné obrazy velice barvitého světa Japonska v paralelním vesmíru by se v případě Beyond the Clouds daly sledovat bez dialogů a za použití méně kýčovité hudby (až moc přemlsán soundtrackem z Ghost in the Shell). A bylo by to možná lepší. Krásný příklad toho, jak vypravěčské neumětelství a nedotaženost příběhu kazí plnohodnotný zážitek z filmu. Jsem nasrán, ale vizuálně omámen.