Nebudu ve svém hodnocení tajit fakt, že to byl jeden z mých nejočekávanějších filmů roku. Námět vypadal velice lákavě, od postavy Niccola na režisérské sesli jsem očekával nějakou úroveň a vůbec jsem se na to celkově těšil opravdu silně. Ale přesto mě to ve výsledku neukojilo úplně tak, jak jsem si představoval. Jako by měl Niccol neustálé obavy, že by přidáním nějakých dalších informací či poodhalením bližších zákonitostí ohledně fungování futuristického světa divákům nějak hrozně zamotal hlavu či zkazil rovnou celý film, zda by to podle něj nebylo pro diváka zajímavé nebo to prostě rozpočet či stopáž nedovoloval, to nevím. In Time mi připadá trochu jako nedopečená buchta. Je chutná, ale ještě by v tý troubě mohla pár minut vydržet a byla by špičková. Co napsat na závěr? Chválu. Ne, i přestože je můj koment doposud zdánlivě laděn do negativity, mám z něho celkově dobrý pocit. Timberlake nebyl tak toporný, jak jsem se obával, Amanda Seyfried mu výtečně sekunduje, nápady fungují dobře, hudba nenadchne, ale celkový feeling filmu podkresluje víc než uspokojivě. Jenom mám dojem, že z toho prostě šlo vytřískat ještě mnohem více.
Gedo senki se mi nehodnotí snadno. Po nepříliš příznivých ohlasech odevšad jsem byl připraven na nejhorší, ale věřil jsem, že to tak zlé vůbec není. A ano, špatný film to rozhodně není. Bohužel ani natolik skvělý, aby vás na necelé dvě hodiny dokázal plně přišpendlit k židli – tak, jak to dovede Miyazaki senior. Je mi celkem líto Gora, že od něj coby od syna nejznámějšího japonského anime režiséra očekávali všichni stejné zázraky a potom jej takto zasypali negativními kritikami. Problém bych přitom neviděl až tolik v Gorovi, jako spíše v předloze (nevím, nečetl jsem) nebo ve scénáři (to je pravděpodobnější). Připadalo mi, že první polovinu se v podstatě vůbec nic nestalo, a když už, tak to nijak neovlivnilo hlavní děj a dalo by se skoro říct, že kdybych se na film začal dívat od poloviny, v podstatě bych přišel jen o minimum informací důležitých pro vývoj děje. Občas mě taky dost nepříjemně překvapovaly takové ty hloupé výkřiky do tmy typu "Jsi zraněný?", když vidíme, že hrdinovi valí krev jak pominutá. Ale dobře, nad tím se dá v pohodě mávnout rukou. Co mě ale kromě nudné první poloviny ještě zklamalo, byla zoufalá prostota příběhu. Mnohém více než japonské anime mi to svým častým klišé připomínalo nějaký animák ze západu. Opět netuším, zda za to může už samotná průměrnost předlohy právě ze západu, ze které se už asi nic lepšího vytřískat nepodařilo, nebo za tu nerozpracovanost opět může scénář. Proč se jeden z hrdinů může přeměnit na draka, proč vlastně Arren zabil svého otce, jakou moc to dotyčnému dává, když ví něčí pravé jméno? Nevím, proč by to tam nemohlo být objasněno. Stopáž to mělo dostatečně velkou a na úkor některé zbytečné či jenom zbytečně natáhnuté scény by to šlo v pohodě do filmu vtěstnat a nikomu by to nevadilo. Vším okolo scénáře ale vlastně už končí veškerá negativa a nyní můžu konečně přejít na chválu. V prvé řadě musím rozhodně velice pochválit hudbu, protože tak skvělý hudební podklad jsem u anime – co u anime, už sakra dlouhou dobu u jakéhokoliv snímku! – už hodně dlouho neslyšel a určitě se výrazně podepsala na mém (nad)hodnocení. Ať už instrumentální, tak zpívané (závěrečnou skladbu si teď pouštím snad už po desáté) songy jsou zkrátka perfektní a co se tedy hudební složky týče, nemám sebemenší výtku. Dalším zásahem je krásná kresba, která je sice u Ghibli samozřejmostí, ale stejně mě každým novým snímkem dokáží vždycky příjemně překvapit svým pokrokem v animaci, na níž se skvěle kouká. S tím jde ruku v ruce i výtečná akce, jíž je sice poskrovnu, ale když už je, tak stojí za to. Hlavní hrdinové – ať už kladní, tak záporní – jsou navíc sympaťáci (zvláště Arren) a je jen škoda, že třeba právě jeho charakter nemohl být ještě trochu více rozpitván. No a nakonec to má pár opravdu povedených scén, za které jsem se nakonec rozhodl přece jen nadhodnotit a dát 4*. Vím, že objektivně by si to asi snímek nezasloužil, ale zvláště po závěru mám zkrátka z filmu dobrý pocit a tak pro jednou budu hodnej a nadhodnotím.
Viděl jsem zatím jen čtyři epizody, ale už si připadám stejně, jako bych se přejedl spousty sladkýho a nechtěl pak najednou žádný jídlo ani cítit. U mě se to stává docela často, ale když se mi něco podobnýho stane u anime, je to celkem blbý. Grafika je sice fajn, akce zajímavá a vůbec se na to po vizuální stránce hezky kouká, jenže k čemu to je, když mám při sledování každého políčka pocit, že "tohle jsem přece už někde viděl" a mnohdy i v daleko lepším podání? Jednou tam vidím Soul Eatera (toho ponejvíce), podruhé zase Naruta, potřetí Fullmetal Alchemist... a více. No, nemám z toho zatím dobrý pocit. Šanci tomu určitě ještě někdy dám, ale zatím uděluji jen slabé 3* aspoň za velice slušnou stylizaci, i když se zase musím přiznat, že mi občas i tou stylizací dost připomínal třeba o řád lepší Bakemonogatari.
Yoko Ono točí ono oko. Tuším čí, ale páni, tou hloubkou snímku jsem teda ohromen. A to natolik, že vlastně ani nevím, jak to hodnotit... asi stejně jako všechny výtvory od Fluxu. Kdo to nějaký způsobem chápe, ten ať se podívá na kolegu Yoko jménem George Maciunas, ten má taky podobně vypečené kousky, při nichž vám nejedna slina ukápne blahem.
Na tento film jsem se hrozně dlouhou dobu chtěl podívat, ale stále jsem se nějakým způsobem neměl pořád k tomu, abych si ho pustil. Až jednoho krásného dne jsem se k tomu dokopal a musím říct, že tři hodiny u filmu mi ještě nikdy neuběhly tak rychle a pohodově jako právě se zpívající Julií Andrews. Pravda, pokud čekáte nějaký hlubokomyslný muzikál plný dramatických zvratů a složitého děje, jste na úplně blbé adrese. Film si na nic víc než jednoduchý, optimistický, roztančený a veselý film nehraje a přestože by téma nastupujícího nacismu mohlo svádět k moralizování, ždímání citů a srdcebolným chvilkám, tvůrci se naštěstí těmhle nástavbám ve snímku vyhnuli a diváku tak zbyde snímek, z něhož budete pozitivní energií nabiti až po okraj. A stejně jako po zhlédnutí Mary Poppins, i nyní mám nutkání se pídit po jednotlivých skladbách. Sakra, jak to ta Julie Andrews dělá, že mě svým vystupováním vždycky tak omámí?
Tohle je film, který ať se snažím jak chci, tak zkrátka nedokážu objektivně ohodnotit hvězdičkami. Málokdy bych o některém filmu řekl, že je extrém, ale tohle označení mi právě pro tenhle film přijde asi jako nejvhodnější. U žádného jiného filmu jsem se v poslední době v jedné sekundě nepopadal za břicho smíchy a v sekundě druhé byl hned posraný strachy a napjatej k prasknutí. Bohužel, tady jsem se královsky bavil převážně na účet tvůrců, což asi nebyl záměr. K tomu značně přispěla i podivná zápletka o emzácích, kteří se každou noc dramaticky svíjí ve sněhu, aby se zchladili (upřímně, vypadalo to jako pekelná masturbace) a zdánlivě dostávají okamžitý orgasmus, kdykoli se dotknou hrnku s čajem. Teda samozřejmě přeháním, závěrečná pointa vysvětluje proč, ale natočeno to je opravdu velmi humorně. Každopádně netuším, zda se mi to vlastně líbilo nebo ne. Na jednu stranu zajímavá kamera dotvářející spolu s hudbou velice tísnivou atmosféru funguje perfektně, Macháček roli děsivého instruktora zahrál opravdu skvěle a musím říct, že jsem skoro v každém napínavém záběru čekal, že někde bude číhat jeho hlava. Moralizování mi až tolik nevadilo, ale mohli teda vybrat daleko lepší herce a herečky, mnohdy to vypadalo, že jsou všichni mentálně retardovaní, tak nevím, co si o tom filmu celkově myslet. To je asi neohvězdičkovatelné, to se musí vidět a udělat si na to svůj vlastní názor. Edit: Nakonec jsem po hodně dlouhém přemýšlení dospěl k hodnocení 3*. Mizím odsud rychle, než si to rozmyslím :)
Věřím, že na svou dobu to muselo být nevídané dílo nejen po grafické stránce a do té doby, než byl uveden o sedm let později Ghost in the Shell, to asi bylo pro Japonce něco jako Avatar pro diváky doby současné. A musím říct, že narozdíl od Avatara, který u mě asi už po měsíci od zhlédnutí pořádně vyčpěl, mi připadá Akira stále jako velmi živé dílo, jež za ta léta ze své působivosti rozhodně neztratilo mnoho. Působivá akce, mysterie a příběh, co mě zaujal hned od prvního obrázku a krásně stupňoval na své zajímavosti. Jasně, menší výhrady mám, ale po zhlédnutí to ve mě zanechalo opravdu veliký zážitek, navíc jsem si krásně rozšířil obzory v tom, jak má vypadat takový pořádný filmový hajzl. Závěrem jen vyjádřím svou víru v duševní zdraví amerických kolegů, kteří tak zoufale touží do hrané verze zadaptovat (čti: posrat) tenhle japonský originál. Co na tom, že roli Miyako nabídli mé milované Heleně Bonham Carter, když scénář píše ten nenapravitelný člověk jménem Steve Kloves? Ano, ten exot, který psal s výjimkou pátého dílu scénáře ke všem dílům Harryho Pottera, má v plánu vzít do svých pazourů tuhle japonskou klasiku a svou klávesnicí ji znásilnit. Boha jeho, i když pomineme spolupráci tohohle individua na projektu, nevěřím tvůrcům, že z Akiry chtějí udělat něco více než stoprocentní blockbuster, kde o nic jiného než akci nepůjde. Protože jestli mi tvůrci budou chtít tvrdit, že z toho plánují udělat film, který se bude smrtelně vážně tvářit jako filozofické drama, pak bych to s dovolením vyhlásil jako vtip roku.
Zakrslý, vrásčitý, perverzní děda, co rád trousí hlášky a je nechutně mazaný. Půvabná ženská ninja, se kterou když se vyspíte, umřete. A nebojácný chlapík, jenž vám se svou katanou milerád ostříkne obrazovku červenou barvou. Jak působivé! Chyby své to určitě má, ale vše přebíjí poutavý příběh, sympatické postavy se zajímavými záporáky a líbivá akce. Pro fanoušky Berserka – a nejen pro ně – téměř povinnost.
...a tak Lelouch vyhlásil zemi, jejíž území pokrývalo celou jednu místnost o velikosti pár metrů čtverečních. Geniální! Po výborné první sérii se mi nechtělo věřit, že by byla druhá ještě lepší, ale fakt tomu tak je. Připomíná mi to trochu ono překvapení z nového Fullmetal Alchemist – po zhlédnutí starší verze jsem si myslel, že ta nová už snad lepší být ani nemůže, ale přece jen byla. Pünktlich to samý platí i u R2. Druhý výlet do CLAMPovského světa nabízí ještě více akce, krásné kresby, napětí, povedených dějových zvratů a potěší také návrat starých sympatických hrdinů (hlavně Karen a Rivala, z jejich comebacku jsem měl ohromnou radost), ale i nové postavy, z nichž můj žebříček zatím bezkonkurenčně vede Rollo Lamperouge. Sugoi! Vivat la Lelouch, vivat la Nippon!
„Krvácím v nemoderní barvě!” –– Vrchol britského humoru ve slušivém sci-fi kabátku a nebezpečně vysoká koncentrace vtipů na průměrný díl. Jak už bylo řečeno mnohokrát, tohle lze buď milovat, nebo nenávidět. Nejsem sice nějaký ortodoxní vyznavač tohoto seriálu a pravda, seriál má i své slabší epizody, ale jelikož jsem se od dob Mr. Beana u sledování nějakého seriálu ještě nepobavil natolik, až bych brečel smíchy, nelze jinak než dát plný počet. Holly a Kocour svými kecy bezkonkurenčně vládnou!
Jílkovou jsem už jako malý vedle Bobošíkové hrozně nemohl vystát. To, jak se snažila vypadat důležitě, jak se jí pořád hejbaly ty brejličky na nose nebo jak kolem sebe pádlovala rukama a hýkala na své hosty – to mně mnohdy připadalo vtipné, i když se bavilo o smrtelně vážných tématech, jindy útrpné, ale většinou mi to připadalo jako něco mezi tím, což je dost děsivá kombinace. Když jsem kdysi uviděl, že se znovu vynořila na televizních obrazovkách a ještě k tomu na ČT, jak říká s laškovně hýbajícím se obočím, že „mám slovo”, byl jsem teda dost paf. A po zhlédnutí několika dílů jsem byl ještě víc. Srovnávat to třeba i s tou primitivní nedělní Partií na Primě je podle mě úplný nesmysl, když je moderátorka totálně neschopná, neobjektivní, nedokáže krotit hosty a celý pořad akorát řve ve snaze vyhonit si náležitě před kamerami ego. Platit koncesionářský poplatek za takový cirkus? Pche!
Rád bych se taky připojil k nadšeným ohlasům, ale to bych musel vidět patrně asi nějakou jinou Pomstu Sithů, než viděla většina z vás. To, co jsem viděl, bylo dílo vesměs uplácané ze stejného písku, z něhož byly uplácány i předchozí dvě bábovičky nové trilogie. Čili je v něm opět kopa hloupých dialogů z Lucasova pera, nechtěně směšná romantická linka mezi Anakinem a Padmé a několik scén, které opravdu potěší oči a uši. Bohužel jako jakýsi spojovací můstek mezi starou a novou trilogií to zoufale nefunguje. Čím více se film blížil ke konci, tím více mi připadalo, že byl Lucas při psaní scénáře stále bezradnější a nevěděl, co vymyslet, aby se z tohoto dílu dalo navázat na počátek staré trilogie. Přeměna Anakina v Darth Vadera se podle mě teda moc nepovedla a nebyla přesvědčivá, Hayden Christensen mě svým hereckým umem (?) opravdu na prdel neposadil a postavu dvojí tváře se mu dle mého názoru nepovedlo dobře vystihnout. Na druhou stranu musím pochválit výkon Ewana McGregora, jenž mě v části minulé naopak zrovna moc neohromil a v podstatě celá závěrečná půlhodina byla co se pastvy pro oči a uši týče bezchybná. Jenže celkově to ve mě zanechalo takový divný pocit, že to mohlo být mnohem, mnohem lepší, mělo to ve mě zanechat opravdu silný a nezapomenutelný zážitek, potenciál ke ždímání emocí to mělo jak hrom a přesto toho bylo tak trestuhodně nevyužito. Kdybych to měl zařadit do žebříčku mých nejoblíbenějších dílů SW, skončilo by to asi poslední nebo předposlední před druhým dílem, těžko říct. Bohužel, ze třetího dílu jsem byl hodně zklamaný a i přes velmi solidní akci a monumentální hudbu nemůžu dát více než 3*.
Stejně jako Židi uznávají z Bible pouze Starý zákon, tak já uznávám ze Star Wars pouze starou trilogii. Ta mi kompletně přetavila názor na Star Wars, o které jsem do té doby v podstatě nejevil žádný zájem a považoval je pouze za jakýsi fetiš sci-fi geeků. O to víc jsem se těšil na zhlédnutí nové trilogie, zvlášť ještě s tak lákavým obsazením (Portman, McGregor, Neeson...), ale po jejím prvním díle jsem byl zklamán. Film značně postrádal tu kouzelnou, čarovnou, těžko blíže specifikovatelnou atmosféru původní trilogie, byl dost infantilní a užvaněný Jar Jar mě svými trapnými kecy vyloženě sral, ale na druhou stranu jsem měl husí kůži při sledování takových perfektních scén, jako byl třeba závod kluzáků nebo souboj Qui-Gonna a Obi-Wana proti Darth Maulovi za působivého Duel of the Fates, navíc Natalie Portman mě nezklamala a při dalším zhlédnutí jsem se rozhodl být milosrdný a dal slabší 4*. K druhému filmu už ale tak hodný nebudu. Má sice tradičně skvělou hudbu, pěkné efekty a nyní již o poznání méně infantilnosti (a Jar Jara), ale vyjma první a poslední čtvrthodiny to bylo jinak hrozně matné, nezajímavé (snažím se záměrně vyhnout slovíčku nudné, protože tak bych to zas nenazval), snad nic převratného se mezi začátkem a koncem nestalo a musím souhlasit s názory, že tenhle film je vlastně celkem zbytečný. Z čeho jsem měl ale neustálé nutkání chytat se za hlavu, byla nechutně blbá a kýčovitá romantická linka mezi Anakinem a Padmé. Že by Lucas nebyl asi ten nejlepší kandidát na psaní scénáře pro nějaký romantický slaďák mi bylo jasné, ale že by své hrdiny nechal vypouštět z úst až takové vražedné špeky, se mi teda ani v těch nejdivočejších snech nezdálo. Zlatá malina za nejhorší scénář a nejhoršího herce (H. Christensena) je tak snad dostatečně spravedlivé ocenění za takový paskvil a já doufám, že jej doma žena nebo aspoň někdo z jeho okolí po zhlédnutí druhé epizody pořádně praštil rákoskou přes ty matlácké prsty. Když už jsem teda nakousnul ty herce, nemůžu se nezmínit ještě o dalším zklamání: nezklamal mě jen Anakin v podání Christensena, ale tentokrát i zůstanuvší McGregor v roli Obi-Wana. Nevím, jestli to bylo opět "zásluhou" scénáře, ale v téhle postaršené verzi mi jinak oblíbený McGregor prostě znovu do role Obi-Wana nepasoval, zkrátka jsem mu nevěřil jeho roli, byl mi hrozně nesympatický. A to mi přitom v prvním díle pasoval do role padawana přímo dokonale, tak nevím, kde je chyba. Asi jsem ho už měl prostě na furt zafixovanýho jako toho padawana od Qui-Gonna, maybe. No, sečteno podtrženo, vychází mi hodně slabé 3*. A veliké zklamání.
Při sledování Geassu mám vždycky neuvěřitelnou chuť zahrát si s někým šachy, i když jsem na ně jinak totální lempl. To víte, některý japonský anime s vámi zkrátka dokážou až nechutně manipulovat. Třeba kvůli Death Note se snad do smrti nenažeru v klidu jablka, protože při tom pokaždé vidím v hlavě Ryukův vysmátej ksicht a to pak v sobě někdy ten smích zkrátka nedokážu zadržet. Právě Death Note mi občas Geass trochu připomínal - relativně podobný námět, hlavní hrdinové jsou takovým tím typem sympatického, mazaného a chytrého antihrdiny a samozřejmě mají oba nějakou nadpřirozenou schopnost, pomocí níž se snaží změnit svět (resp. Japonsko) po svém, navíc byly oba seriály vytvořeny stejného roku, zajímavé... Lelouch mě ale se svým Geassem bavil o něco více, narozdíl od svého "kolegy" Lighta si přece jen seriál udržel svou vysokou úroveň do konce (ba dokonce ji ještě zlepšil!), takže pro mě v tomhle pomyslném souboji zvítězil Lelouch. :) Jdu se co nejdřív mrknout na R2 a jsem zvědav, zda překoná dle komentářů ostatních i u mě tuhle řadu. P.S. Já, Lelouch Britský, vám přikazuji mrknout se taky na tenhle seriál! :)
Tenhle film přesně odpovídá tomu, čemu bych nejraději dal 3,5*. Znáte to - takový ten typ filmu, kdy se vám v hlavě honí argumenty pro a proti, proč dát méně hvězd a nebo zas více hvězd. V mé hlavě to teď probíhá asi takto: '...fajn, je to moje oblíbená série, ale prostě jsem byl zklamanej po staré trilogii. Dám 3*.' – Hodím tedy tři hvězdy. Za moment ale moje druhé já říká: 'No počkej, vždyť to přece tak strašný vůbec nebylo, tak nevyšiluj, ty hovado. Byla tam přece parádní hudba tvýho oblíbence Williamse, libózní Natalie Portman a mělo to i pár dobře našlapaných scén, no, neříkej, že sis u tý scény se závodem kluzáků nehonil vzrušením brko! Honem to změň na čtyři hvězdy, když už, a nedělej ze sebe nějakýho rádobyintelektuálního kritika.' – oukej, měním teda zase na 4*. Pak můj zrak padne na hodnocení uživatelů pode mnou, kde se to občas blýskne i nějakou tou jednohvězdou nebo dvojhvězdou, a to je právě chvíle, kdy se zase probouzí mé ego kritika: 'Chlape, bože, hrábni si do svědomí. To dáváš 4* každé blbosti, u které jsou hezký holky? No jen si vzpomeň na tu otravnou bytost, tu hromadu infantilního humoru – no řekni, bylo tohle u staré trilogie? Jen si přiznej, že jseš z toho zklamanej. Hezky tam hoď zpátky ty 3* a mazej si pustit raději něco z tý starý trilogie.' – A takhle to pak pokračuje dál a dál, já stále nevím a nevím, co dát, no nakonec u mě přece jen o píď zvítězí světlá stránka mé milosrdné osobnosti, takže zůstávám na 4* a rychle, rychle mizím pryč, než mě zase začte svádět dark side ke třem hvězdám :)
Na Vánoce v mém televizním programu musí být zaručeně zakroužkovány tyhle položky: vánoční epizoda Mr. Beana, Popelka, z nostalgie alespoň jeden díl Chobotnic, Sám doma a pak samozřejmě Love Actually. Takový příjemný britský filmový dárek s příjemnými herci a příjemnou atmosférou si snad nikdy nezapomenu nadělit. Billy Mack v mém žebříčku nejsympatičtějších postav filmu bezkonkurenčně vede, jeho kecy a vystupování snad nelze jinak než nemilovat. Teda, možná konkurence je leda v Keiře Knightley, z níž bych taky oči/kameru nespustil, kdybych ji viděl naživo, pochopitelně bych se mohl taky pokusit o cedulkové vyznání lásky, ale... nevím nevím, jestli by mě slušně řečeno neposlala někam, jenže to už zase fantazíruju a je nejlepší chvíle ukončit tenhle zasranej koment, takže vám, dětičky, zacituju hlášku strejdy Billyho: „Don't buy drugs. Become a pop star, and they give you them for free!”
Nejoriginálnější osmdesátiminutový klip, jaký jsem měl kdy možnost vidět. Litry červené barvy na vlasy a vysoká čísla spálených kalorií Franky Potente zaručeně vzaly za své a pro mě připravily nezaměnitelný filmový drive, který až na přechody mezi jednotlivými verzemi příběhů ani na vteřinku nedrhne. Běží a běží stejně jako Lola, jako nebesky šukézní Lola, jejíž běhy jsou doprovázeny perfektní hudbou a nedává vám skoro prostor vydechnout.
Jestli bych měl jediný seriál nazvat totální klasikou, pak by to byl tenhle. Vrchol britského humoru, nonverbální komiky a vražedného dua pro mou bránici ve složení Rowan Atkinson a plyšový medvídek. Určité epizody jsem viděl už tolikrát, že se nestačím divit, že se mi stále neomrzely. Třeba každý rok na Vánoce prostě musím vidět vedle Popelky ještě vánoční epizodu s Beanem, jinak to pro mě nejsou ty pravý Vánoce :)
Miluju, když na mě Miyazaki přenáší ve svých filmech úchylku na létání. Miluju hudbu Joe Hisaishiho. A nejlepší kombinace je, když během scén s létáním hraje parádní hudba Joe Hisaishiho. To si pak připadám mnohdy jako v sedmém nebi a nebylo se čemu divit, když se tomu tak stalo i v tomhle snímku. Je to snímek ještě více uvolněnější než Totoro, ale to rozhodně jako zápor neberu, protože Miyazaki od svých předchozích kvalit ani v nejmenším nepolevil. Není to ani tak, že bych se týden nemohl z Kiki vytrousit blahem nebo že bych na nic jiného nemohl myslet, ale je to spíše takový film na zlepšení nálady, takový filmový balíček cukrátek s optimismem. Komu se líbil již výše zmiňovaný Totoro, určitě si zamiluje i Kiki s jejím sarkastickým kocourem Jijim, jehož nešlo nemít rád. P.S. Viděl jsem Kiki sice v angličtině, ale rozhodně to není vůbec špatné. Kirsten Dunst byla pro dabing Kiki vynikající volbou!
Jmenuji se Hana Vagnerová. A když vám řeknu, že hraju přirozeně, asi mi nebudete věřit. Stejně tak ti, milá Hanko, neuvěřím ani tu kopu drsnejch keců z tvých úst, při nichž se občas musím jen jízlivě pousmát. A že se to prsí titulem "nejdražší český seriál z produkce Novy"? Tak to je na pováženou, přátelé! Tenhle fakt mi opravdu vyrazil dech a naprosto ovlivnil můj pohled na tenhle seriál. Že bych kvůli tomu nahodil plný počet?
Co tohle mělo znamenat?! Po vydařeném prvním díle takový fail? Bohužel. Kromě scény s důlními vozíky snad nevím o ničem, co by stálo v tomhle filmu za pochvalu - možná krásná Kate Capshaw, ale to by nemusela tak nechutně přehrávat a lézt svou přítomností na plátně na nervy. Už dlouho jsem neviděl film, který by ve mě vzbuzoval tolik odporu, jako právě tenhle. Velmi slabé 2*, které jsem dal vesměs pouze za to, že jsem se nenudil a film dokoukal do konce, jinak bych napálil i ten jeden punkt. Sorry guys, ale tohle fakt nebyl můj šálek kávy.
Mám rád díla, u kterých si může divák leccos domyslet a vymyslet si vlastní verzi pohledu na věc. Tenhle seriál splnil mé očekávání do puntíku a i když jsem si v některých komentářích četl, že je to celkem pomalé a vyloženě nudné, nemůžu souhlasit. Mě to chytilo od prvního dílu a než jsem stačil vydechnout stejně roztomile jako Rakka, byl už konec. Fakt, není nic lepšího než si to pustit tak hezky na večer, kdy už máte všechny povinnosti za sebou a chcete se u něčeho uvolnit a při usínání trochu nad něčím zapřemýšlet, není lepší možnosti než si pustit právě Šedokřídlé. Je to o hovně a zároveň o všem, je to krásně hudebně podkresleno a nutí to vyloženě k přemýšlení. Ale z mysli to jen tak nedostanu a Rakka s Reki mi prostě zůstanou asi na hodně dlouho otištěny jako sympaťačky nevídaných rozměrů ;)
Kde čmuchali bratři (dobře, tak teď už jenom sourozenci, když se Larry nechal předělat na ženu) Wachowští po nápadech při vytváření Matrixu, bylo po zhlédnutí vynikajícího Ghost in the Shell už všem jasné. Ale že by i Nolan loupnul okem při psaní Inception po nějakém japonském anime? Dosti možno. A dosti možno to mohla být právě Paprika, která má v prvé řadě precizně vybroušený soundtrack, jenž je kapitolou sám o sobě, dále vrstevnatý detektivní příběh, v němž jsem se nejdříve trochu ztrácel, ale tak po půl hodině mi všecko cvaklo do sebe a užíval si snímek na plné obrátky, a spád, jenž vám nedá... spát. Ach jo, kéž bych měl ve snech také Papriku... *fňuk*
Paráda! Tohle je přesně ten Miyazaki, kterýho žeru. Zatímco mistrova prvotina jménem Naušika mě zase tolik neuhranula a byla pro mě "jenom" dobrým snímkem, tak Laputa mě pohltila naplno a stále jsem si říkal: "ano, ano, to je ono, přesně tohle jsem očekával!". Snímek s tak vymazleným mixem optimismu, vtipu a akce dokreslené nádhernou hudbou jsem už vážně dlouho neviděl (naposledy to byl Tonari no Totoro) - to prostě umí jen pár mistrů, mezi něž pan Miyazaki určitě patří. Z celého snímku jsem si ponejvíce vedle hudby zamiloval celou pirátskou familii v čele s energickou babkou, kteří byli naprosto perfektní; působili na mě tak trochu pratchettovsky, což myslím samozřejmě jako pozitivum. Ani na chvíli po celé dvě hodiny jsem se nenudil a na to, že se jedná o Miyazakiho teprve druhý film, musím jednoduše smeknout... a pustit si hned nějakou skladbu z filmu. :) Úplně subarashii!
U některých režisérů jejich filmový rukopis nepoznáte ani za zlatý prase. U jiných režisérů zase stačí vidět třeba jenom pár minut jejich snímku, aniž byste věděli dopředu, kdo to natočil, a už máte jasno. Oshii u mě jednoznačně patří do té druhé sorty. Meditativní tempo snímku, nádherné úvodní titulky, hudba Kenjiho Kawaie, štěkající baseti a hromada otázek, na které si odpovědi musí dohledat divák sám. A taky to, že než jsem se odhodlal k tomu hodnotit, musel jsem si to v hlavě řádně utřídit. Ode mě za 5*, protože jsem se nenudil a je mi jasné, že s každým dalším zhlédnutím tam najdu něco více... ostatně jako ve všech filmech Oshiiho.
Každý tvůrce musel nějak začínat a Miyazakiho debut rozhodně není na ostudu. Trochu jsem měl obavy z toho, do jaké míry bude Miyazaki vířit vody ekologie a zda to nepřeteče trochu přes okraj, ale nakonec to zas až tak vyhrocené nebylo a plamenné řeči o záchraně planety rozhodně nebolely tolik jako v "poser-se-z-mého-vizuálu!" Avatarovi. Naušika je sympaťačka, její mazel podobný Pikachu jakbysmet a celkově si nemůžu jinak na příběh, postavy či nápad stěžovat. Jenom mi to nepřipadalo tolik divácky přitažlivé jako právě budoucí mistrova dílka - bylo vidět, že tady oba pánové Miyazaki a Hisaishi ještě hledali svůj budoucí styl, kterým se budou ubírat, ale za to se na ně přece nelze nijak zlobit. Možná další zhlédnutí vyšvihne mé hodnocení ještě o jednu hvězdu výše, jinak jsou to teď takové čisté 4*.
155. nejlepší seriál? Pche. Jenom skrz naskrz typické klišé ze západu, i když by si to rádo hrálo na nějaké východní dílko. Ano, asi jsem byl moc naivní po přečtení zdejších komentářů hýřících superlativy a po doporučení kamarádky, která se mi o tom na Facebooku snad přes hodinu rozplývala a pěla na to málem slavnostní ódy. Ještě když to mnozí mylně nazvali anime, očekával jsem od toho něco úžasného v úrovni filmů Miyazakiho (proboha, taková úvaha je snad na double facepalm), takže není divu, že jsem byl potom zákonitě zklamán. Je to sice hezky zpracované, má to ono profláknutý schéma záchrany světa pomocí jednoho vyvoleného zasazené do zajímavého světa, pár sympatických postav, hezké souboje, docela pěknou hudbu a v první sérii také slušnou chytlavost, ale tím v podstatě končí veškeré přednosti tohoto seriálu. Pokud bych měl shrnout jednou větou to, co mi tady vadilo nejvíce, byla by to až nechutná zaměřenost na mladší publikum. Bohužel se vším, co k tomu patří – hromada infantilnosti (počínaje "humorem", spoustou šklebů a "komických" výstupů, roztomilými zvířátky a kdovíčím ještě konče), předvídatelnosti a moralizování jdoucí ruku v ruce s fobií tvůrců zabít či zranit jakoukoliv postavu. –– POZOR, lehký SPOILER! Za celý seriál jsem napočítal pouze dvě mrtvé (vedlejší) postavy, z čehož jedna se obětovala (samozřejmě žádným násilným způsobem) a druhá byla v podstatě odrovnána mimo obraz (teda, co si aspoň pamatuju). Vrcholem téhle "fobie" je samozřejmě závěr – kdo viděl, ví, o čem mluvím. KONEC SPOILERU. –– Teda ne že by se to v japonských anime nevyskytovalo, ale tady to bylo na můj vkus vážně už trochu moc. Některé postavy mi ve svém jednání přišly občas dost hloupé (hlavně Zuko mi ze začátku seriálu často připomínal Jezdce z Probuzení tmy, taky to vystupování ve stylu: "teď se mi to sice nepovedlo, ale příště budu mnohem zlejší, mnohem nemilosrdnější a prostě už vám nakopu koule", přičemž to takhle zopakuje x-krát a stále dokola) a vůbec chování některých postav a nějaké zvraty v příběhu mi přišly naprosto nelogické, některé díly zase vyloženě zbytečné, však víte, jen taková ta hustá omáčka na zdržení děje, proto u mě časem chytlavost seriálu opadla. Myslím, že kdyby se to sestříhalo zhruba do třiceti dílů, mohlo to být mnohem ucelenější a nemusel bych místy mít nutkání posunout děj někam dál. Chápu, že někomu výše zmíněné výtky nevadí, ale že by těch lidí bylo tolik, aby se ten seriál umístil tak vysoko v místních žebříčcích? Možná kdybych nebyl odrostlej na japonských šónenech a neměl tak přehnaná očekávání, asi bych z toho taky uchcával blahem a práskl tam též tu pětihvězdu, ale bohužel. Takhle to pro mě byla celkem zajímavá pohádka, která mi sice v mnoha ohledech skřípala, ale pokud nějak zrechnujeme jednotlivé série (1. série: slušné 4*, 2. série: silnější 3*, 3. série: slabší 3*), vychází mi z toho stále solidní trojhvězdí. Závěrem tři dodatky: 1) Aang mi byl mnohdy dost nesympatickej. 2) Nejsympatičtější postavy: Toph a Iroh. A možná ještě Appa, byť zrovna komunikativní postava to nebyla. 3) Jó, mám to prostě smůlu na Avatary. Jak ten animovaný z Nickelodeonu, tak i ten hraný od Camerona mě prostě nedokázali pořádně posadit na prdel.
Zase jeden z těch případů, se kterými se buď úplně minete nebo si je zkrátka beznadějně zamilujete. Nevím, jestli mám takovou úchylku na holky typu "sassy girl", ale Suzumiyu jsem si už po prvním díle (dobře, ten nultý nepočítám) fakt děsivě oblíbil. A u ostatních členů SOS brigády to samý - Asahininu roztomilou nesmělost, Kyonovu nezúčastněnost a pesimismus, pro změnu zase i Koizumiho optimismus a nejvíce Yukiny lakonické, v jedné a té stejné tónině přednášené, přesto tak zamotané odpovědi. Nechronologicky uspořádané epizody jsou podle mě zajímavým tahem, který dodává seriálu ještě takový těžce specifikovatelný šmrnc a naprosto vynikající ending, který jsem si musel vždycky po skončení přehrát, je jen takovou malou, sladkou třešničkou na jinak skvěle upečeném dortu, po němž budete mít sto chutí se Haruhin tanec taky naučit. :) Itadakimasu, dámy a pánové, tohle je fakt vydatnej chod.
Jasně že je to kalkul, na který kritici vyloženě slyší, ale ruku na srdce - kolik filmů z Top300 takových není? Navíc tenhle mě opravdu dostal svou precizností, parádními výkony Crowa a Connelly a samozřejmě příběhem, který se u mě strefil přímo do černého. Téma schizofrenie sice vybízí k přehánění, ale v tomhle filmu tomu tak není - sám z vlastní zkušenosti vím, čeho všeho je člověk trpící schizofrenií schopen a tenhle film přesně dokázal odhadnout to, co se může v hlavě takového člověka odehrávat. Ode mě 5* s čistých svědomím.
Moje komentáře
Vyměřený čas (2011)
Nebudu ve svém hodnocení tajit fakt, že to byl jeden z mých nejočekávanějších filmů roku. Námět vypadal velice lákavě, od postavy Niccola na režisérské sesli jsem očekával nějakou úroveň a vůbec jsem se na to celkově těšil opravdu silně. Ale přesto mě to ve výsledku neukojilo úplně tak, jak jsem si představoval. Jako by měl Niccol neustálé obavy, že by přidáním nějakých dalších informací či poodhalením bližších zákonitostí ohledně fungování futuristického světa divákům nějak hrozně zamotal hlavu či zkazil rovnou celý film, zda by to podle něj nebylo pro diváka zajímavé nebo to prostě rozpočet či stopáž nedovoloval, to nevím. In Time mi připadá trochu jako nedopečená buchta. Je chutná, ale ještě by v tý troubě mohla pár minut vydržet a byla by špičková. Co napsat na závěr? Chválu. Ne, i přestože je můj koment doposud zdánlivě laděn do negativity, mám z něho celkově dobrý pocit. Timberlake nebyl tak toporný, jak jsem se obával, Amanda Seyfried mu výtečně sekunduje, nápady fungují dobře, hudba nenadchne, ale celkový feeling filmu podkresluje víc než uspokojivě. Jenom mám dojem, že z toho prostě šlo vytřískat ještě mnohem více.
Gedo senki (2006)
Gedo senki se mi nehodnotí snadno. Po nepříliš příznivých ohlasech odevšad jsem byl připraven na nejhorší, ale věřil jsem, že to tak zlé vůbec není. A ano, špatný film to rozhodně není. Bohužel ani natolik skvělý, aby vás na necelé dvě hodiny dokázal plně přišpendlit k židli – tak, jak to dovede Miyazaki senior. Je mi celkem líto Gora, že od něj coby od syna nejznámějšího japonského anime režiséra očekávali všichni stejné zázraky a potom jej takto zasypali negativními kritikami. Problém bych přitom neviděl až tolik v Gorovi, jako spíše v předloze (nevím, nečetl jsem) nebo ve scénáři (to je pravděpodobnější). Připadalo mi, že první polovinu se v podstatě vůbec nic nestalo, a když už, tak to nijak neovlivnilo hlavní děj a dalo by se skoro říct, že kdybych se na film začal dívat od poloviny, v podstatě bych přišel jen o minimum informací důležitých pro vývoj děje. Občas mě taky dost nepříjemně překvapovaly takové ty hloupé výkřiky do tmy typu "Jsi zraněný?", když vidíme, že hrdinovi valí krev jak pominutá. Ale dobře, nad tím se dá v pohodě mávnout rukou. Co mě ale kromě nudné první poloviny ještě zklamalo, byla zoufalá prostota příběhu. Mnohém více než japonské anime mi to svým častým klišé připomínalo nějaký animák ze západu. Opět netuším, zda za to může už samotná průměrnost předlohy právě ze západu, ze které se už asi nic lepšího vytřískat nepodařilo, nebo za tu nerozpracovanost opět může scénář. Proč se jeden z hrdinů může přeměnit na draka, proč vlastně Arren zabil svého otce, jakou moc to dotyčnému dává, když ví něčí pravé jméno? Nevím, proč by to tam nemohlo být objasněno. Stopáž to mělo dostatečně velkou a na úkor některé zbytečné či jenom zbytečně natáhnuté scény by to šlo v pohodě do filmu vtěstnat a nikomu by to nevadilo. Vším okolo scénáře ale vlastně už končí veškerá negativa a nyní můžu konečně přejít na chválu. V prvé řadě musím rozhodně velice pochválit hudbu, protože tak skvělý hudební podklad jsem u anime – co u anime, už sakra dlouhou dobu u jakéhokoliv snímku! – už hodně dlouho neslyšel a určitě se výrazně podepsala na mém (nad)hodnocení. Ať už instrumentální, tak zpívané (závěrečnou skladbu si teď pouštím snad už po desáté) songy jsou zkrátka perfektní a co se tedy hudební složky týče, nemám sebemenší výtku. Dalším zásahem je krásná kresba, která je sice u Ghibli samozřejmostí, ale stejně mě každým novým snímkem dokáží vždycky příjemně překvapit svým pokrokem v animaci, na níž se skvěle kouká. S tím jde ruku v ruce i výtečná akce, jíž je sice poskrovnu, ale když už je, tak stojí za to. Hlavní hrdinové – ať už kladní, tak záporní – jsou navíc sympaťáci (zvláště Arren) a je jen škoda, že třeba právě jeho charakter nemohl být ještě trochu více rozpitván. No a nakonec to má pár opravdu povedených scén, za které jsem se nakonec rozhodl přece jen nadhodnotit a dát 4*. Vím, že objektivně by si to asi snímek nezasloužil, ale zvláště po závěru mám zkrátka z filmu dobrý pocit a tak pro jednou budu hodnej a nadhodnotím.
Ao no futsumashi (TV seriál) (2011)
Viděl jsem zatím jen čtyři epizody, ale už si připadám stejně, jako bych se přejedl spousty sladkýho a nechtěl pak najednou žádný jídlo ani cítit. U mě se to stává docela často, ale když se mi něco podobnýho stane u anime, je to celkem blbý. Grafika je sice fajn, akce zajímavá a vůbec se na to po vizuální stránce hezky kouká, jenže k čemu to je, když mám při sledování každého políčka pocit, že "tohle jsem přece už někde viděl" a mnohdy i v daleko lepším podání? Jednou tam vidím Soul Eatera (toho ponejvíce), podruhé zase Naruta, potřetí Fullmetal Alchemist... a více. No, nemám z toho zatím dobrý pocit. Šanci tomu určitě ještě někdy dám, ale zatím uděluji jen slabé 3* aspoň za velice slušnou stylizaci, i když se zase musím přiznat, že mi občas i tou stylizací dost připomínal třeba o řád lepší Bakemonogatari.
Eyeblink (1966)
Yoko Ono točí ono oko. Tuším čí, ale páni, tou hloubkou snímku jsem teda ohromen. A to natolik, že vlastně ani nevím, jak to hodnotit... asi stejně jako všechny výtvory od Fluxu. Kdo to nějaký způsobem chápe, ten ať se podívá na kolegu Yoko jménem George Maciunas, ten má taky podobně vypečené kousky, při nichž vám nejedna slina ukápne blahem.
Za zvuků hudby (1965)
Na tento film jsem se hrozně dlouhou dobu chtěl podívat, ale stále jsem se nějakým způsobem neměl pořád k tomu, abych si ho pustil. Až jednoho krásného dne jsem se k tomu dokopal a musím říct, že tři hodiny u filmu mi ještě nikdy neuběhly tak rychle a pohodově jako právě se zpívající Julií Andrews. Pravda, pokud čekáte nějaký hlubokomyslný muzikál plný dramatických zvratů a složitého děje, jste na úplně blbé adrese. Film si na nic víc než jednoduchý, optimistický, roztančený a veselý film nehraje a přestože by téma nastupujícího nacismu mohlo svádět k moralizování, ždímání citů a srdcebolným chvilkám, tvůrci se naštěstí těmhle nástavbám ve snímku vyhnuli a diváku tak zbyde snímek, z něhož budete pozitivní energií nabiti až po okraj. A stejně jako po zhlédnutí Mary Poppins, i nyní mám nutkání se pídit po jednotlivých skladbách. Sakra, jak to ta Julie Andrews dělá, že mě svým vystupováním vždycky tak omámí?
Vlčí bouda (1986)
Tohle je film, který ať se snažím jak chci, tak zkrátka nedokážu objektivně ohodnotit hvězdičkami. Málokdy bych o některém filmu řekl, že je extrém, ale tohle označení mi právě pro tenhle film přijde asi jako nejvhodnější. U žádného jiného filmu jsem se v poslední době v jedné sekundě nepopadal za břicho smíchy a v sekundě druhé byl hned posraný strachy a napjatej k prasknutí. Bohužel, tady jsem se královsky bavil převážně na účet tvůrců, což asi nebyl záměr. K tomu značně přispěla i podivná zápletka o emzácích, kteří se každou noc dramaticky svíjí ve sněhu, aby se zchladili (upřímně, vypadalo to jako pekelná masturbace) a zdánlivě dostávají okamžitý orgasmus, kdykoli se dotknou hrnku s čajem. Teda samozřejmě přeháním, závěrečná pointa vysvětluje proč, ale natočeno to je opravdu velmi humorně. Každopádně netuším, zda se mi to vlastně líbilo nebo ne. Na jednu stranu zajímavá kamera dotvářející spolu s hudbou velice tísnivou atmosféru funguje perfektně, Macháček roli děsivého instruktora zahrál opravdu skvěle a musím říct, že jsem skoro v každém napínavém záběru čekal, že někde bude číhat jeho hlava. Moralizování mi až tolik nevadilo, ale mohli teda vybrat daleko lepší herce a herečky, mnohdy to vypadalo, že jsou všichni mentálně retardovaní, tak nevím, co si o tom filmu celkově myslet. To je asi neohvězdičkovatelné, to se musí vidět a udělat si na to svůj vlastní názor. Edit: Nakonec jsem po hodně dlouhém přemýšlení dospěl k hodnocení 3*. Mizím odsud rychle, než si to rozmyslím :)
Akira (1988)
Věřím, že na svou dobu to muselo být nevídané dílo nejen po grafické stránce a do té doby, než byl uveden o sedm let později Ghost in the Shell, to asi bylo pro Japonce něco jako Avatar pro diváky doby současné. A musím říct, že narozdíl od Avatara, který u mě asi už po měsíci od zhlédnutí pořádně vyčpěl, mi připadá Akira stále jako velmi živé dílo, jež za ta léta ze své působivosti rozhodně neztratilo mnoho. Působivá akce, mysterie a příběh, co mě zaujal hned od prvního obrázku a krásně stupňoval na své zajímavosti. Jasně, menší výhrady mám, ale po zhlédnutí to ve mě zanechalo opravdu veliký zážitek, navíc jsem si krásně rozšířil obzory v tom, jak má vypadat takový pořádný filmový hajzl. Závěrem jen vyjádřím svou víru v duševní zdraví amerických kolegů, kteří tak zoufale touží do hrané verze zadaptovat (čti: posrat) tenhle japonský originál. Co na tom, že roli Miyako nabídli mé milované Heleně Bonham Carter, když scénář píše ten nenapravitelný člověk jménem Steve Kloves? Ano, ten exot, který psal s výjimkou pátého dílu scénáře ke všem dílům Harryho Pottera, má v plánu vzít do svých pazourů tuhle japonskou klasiku a svou klávesnicí ji znásilnit. Boha jeho, i když pomineme spolupráci tohohle individua na projektu, nevěřím tvůrcům, že z Akiry chtějí udělat něco více než stoprocentní blockbuster, kde o nic jiného než akci nepůjde. Protože jestli mi tvůrci budou chtít tvrdit, že z toho plánují udělat film, který se bude smrtelně vážně tvářit jako filozofické drama, pak bych to s dovolením vyhlásil jako vtip roku.
Jūbei ninpūchō (1993)
Zakrslý, vrásčitý, perverzní děda, co rád trousí hlášky a je nechutně mazaný. Půvabná ženská ninja, se kterou když se vyspíte, umřete. A nebojácný chlapík, jenž vám se svou katanou milerád ostříkne obrazovku červenou barvou. Jak působivé! Chyby své to určitě má, ale vše přebíjí poutavý příběh, sympatické postavy se zajímavými záporáky a líbivá akce. Pro fanoušky Berserka – a nejen pro ně – téměř povinnost.
Code Geass: Hangyaku no Lelouch R2 (TV seriál) (2008)
...a tak Lelouch vyhlásil zemi, jejíž území pokrývalo celou jednu místnost o velikosti pár metrů čtverečních. Geniální! Po výborné první sérii se mi nechtělo věřit, že by byla druhá ještě lepší, ale fakt tomu tak je. Připomíná mi to trochu ono překvapení z nového Fullmetal Alchemist – po zhlédnutí starší verze jsem si myslel, že ta nová už snad lepší být ani nemůže, ale přece jen byla. Pünktlich to samý platí i u R2. Druhý výlet do CLAMPovského světa nabízí ještě více akce, krásné kresby, napětí, povedených dějových zvratů a potěší také návrat starých sympatických hrdinů (hlavně Karen a Rivala, z jejich comebacku jsem měl ohromnou radost), ale i nové postavy, z nichž můj žebříček zatím bezkonkurenčně vede Rollo Lamperouge. Sugoi! Vivat la Lelouch, vivat la Nippon!
Červený trpaslík (TV seriál) (1988)
„Krvácím v nemoderní barvě!” –– Vrchol britského humoru ve slušivém sci-fi kabátku a nebezpečně vysoká koncentrace vtipů na průměrný díl. Jak už bylo řečeno mnohokrát, tohle lze buď milovat, nebo nenávidět. Nejsem sice nějaký ortodoxní vyznavač tohoto seriálu a pravda, seriál má i své slabší epizody, ale jelikož jsem se od dob Mr. Beana u sledování nějakého seriálu ještě nepobavil natolik, až bych brečel smíchy, nelze jinak než dát plný počet. Holly a Kocour svými kecy bezkonkurenčně vládnou!
Máte slovo (TV pořad) (2008)
odpad!Jílkovou jsem už jako malý vedle Bobošíkové hrozně nemohl vystát. To, jak se snažila vypadat důležitě, jak se jí pořád hejbaly ty brejličky na nose nebo jak kolem sebe pádlovala rukama a hýkala na své hosty – to mně mnohdy připadalo vtipné, i když se bavilo o smrtelně vážných tématech, jindy útrpné, ale většinou mi to připadalo jako něco mezi tím, což je dost děsivá kombinace. Když jsem kdysi uviděl, že se znovu vynořila na televizních obrazovkách a ještě k tomu na ČT, jak říká s laškovně hýbajícím se obočím, že „mám slovo”, byl jsem teda dost paf. A po zhlédnutí několika dílů jsem byl ještě víc. Srovnávat to třeba i s tou primitivní nedělní Partií na Primě je podle mě úplný nesmysl, když je moderátorka totálně neschopná, neobjektivní, nedokáže krotit hosty a celý pořad akorát řve ve snaze vyhonit si náležitě před kamerami ego. Platit koncesionářský poplatek za takový cirkus? Pche!
Star Wars: Epizoda III - Pomsta Sithů (2005)
Rád bych se taky připojil k nadšeným ohlasům, ale to bych musel vidět patrně asi nějakou jinou Pomstu Sithů, než viděla většina z vás. To, co jsem viděl, bylo dílo vesměs uplácané ze stejného písku, z něhož byly uplácány i předchozí dvě bábovičky nové trilogie. Čili je v něm opět kopa hloupých dialogů z Lucasova pera, nechtěně směšná romantická linka mezi Anakinem a Padmé a několik scén, které opravdu potěší oči a uši. Bohužel jako jakýsi spojovací můstek mezi starou a novou trilogií to zoufale nefunguje. Čím více se film blížil ke konci, tím více mi připadalo, že byl Lucas při psaní scénáře stále bezradnější a nevěděl, co vymyslet, aby se z tohoto dílu dalo navázat na počátek staré trilogie. Přeměna Anakina v Darth Vadera se podle mě teda moc nepovedla a nebyla přesvědčivá, Hayden Christensen mě svým hereckým umem (?) opravdu na prdel neposadil a postavu dvojí tváře se mu dle mého názoru nepovedlo dobře vystihnout. Na druhou stranu musím pochválit výkon Ewana McGregora, jenž mě v části minulé naopak zrovna moc neohromil a v podstatě celá závěrečná půlhodina byla co se pastvy pro oči a uši týče bezchybná. Jenže celkově to ve mě zanechalo takový divný pocit, že to mohlo být mnohem, mnohem lepší, mělo to ve mě zanechat opravdu silný a nezapomenutelný zážitek, potenciál ke ždímání emocí to mělo jak hrom a přesto toho bylo tak trestuhodně nevyužito. Kdybych to měl zařadit do žebříčku mých nejoblíbenějších dílů SW, skončilo by to asi poslední nebo předposlední před druhým dílem, těžko říct. Bohužel, ze třetího dílu jsem byl hodně zklamaný a i přes velmi solidní akci a monumentální hudbu nemůžu dát více než 3*.
Star Wars: Epizoda II - Klony útočí (2002)
Stejně jako Židi uznávají z Bible pouze Starý zákon, tak já uznávám ze Star Wars pouze starou trilogii. Ta mi kompletně přetavila názor na Star Wars, o které jsem do té doby v podstatě nejevil žádný zájem a považoval je pouze za jakýsi fetiš sci-fi geeků. O to víc jsem se těšil na zhlédnutí nové trilogie, zvlášť ještě s tak lákavým obsazením (Portman, McGregor, Neeson...), ale po jejím prvním díle jsem byl zklamán. Film značně postrádal tu kouzelnou, čarovnou, těžko blíže specifikovatelnou atmosféru původní trilogie, byl dost infantilní a užvaněný Jar Jar mě svými trapnými kecy vyloženě sral, ale na druhou stranu jsem měl husí kůži při sledování takových perfektních scén, jako byl třeba závod kluzáků nebo souboj Qui-Gonna a Obi-Wana proti Darth Maulovi za působivého Duel of the Fates, navíc Natalie Portman mě nezklamala a při dalším zhlédnutí jsem se rozhodl být milosrdný a dal slabší 4*. K druhému filmu už ale tak hodný nebudu. Má sice tradičně skvělou hudbu, pěkné efekty a nyní již o poznání méně infantilnosti (a Jar Jara), ale vyjma první a poslední čtvrthodiny to bylo jinak hrozně matné, nezajímavé (snažím se záměrně vyhnout slovíčku nudné, protože tak bych to zas nenazval), snad nic převratného se mezi začátkem a koncem nestalo a musím souhlasit s názory, že tenhle film je vlastně celkem zbytečný. Z čeho jsem měl ale neustálé nutkání chytat se za hlavu, byla nechutně blbá a kýčovitá romantická linka mezi Anakinem a Padmé. Že by Lucas nebyl asi ten nejlepší kandidát na psaní scénáře pro nějaký romantický slaďák mi bylo jasné, ale že by své hrdiny nechal vypouštět z úst až takové vražedné špeky, se mi teda ani v těch nejdivočejších snech nezdálo. Zlatá malina za nejhorší scénář a nejhoršího herce (H. Christensena) je tak snad dostatečně spravedlivé ocenění za takový paskvil a já doufám, že jej doma žena nebo aspoň někdo z jeho okolí po zhlédnutí druhé epizody pořádně praštil rákoskou přes ty matlácké prsty. Když už jsem teda nakousnul ty herce, nemůžu se nezmínit ještě o dalším zklamání: nezklamal mě jen Anakin v podání Christensena, ale tentokrát i zůstanuvší McGregor v roli Obi-Wana. Nevím, jestli to bylo opět "zásluhou" scénáře, ale v téhle postaršené verzi mi jinak oblíbený McGregor prostě znovu do role Obi-Wana nepasoval, zkrátka jsem mu nevěřil jeho roli, byl mi hrozně nesympatický. A to mi přitom v prvním díle pasoval do role padawana přímo dokonale, tak nevím, kde je chyba. Asi jsem ho už měl prostě na furt zafixovanýho jako toho padawana od Qui-Gonna, maybe. No, sečteno podtrženo, vychází mi hodně slabé 3*. A veliké zklamání.
Code Geass: Hangyaku no Lelouch (TV seriál) (2006)
Při sledování Geassu mám vždycky neuvěřitelnou chuť zahrát si s někým šachy, i když jsem na ně jinak totální lempl. To víte, některý japonský anime s vámi zkrátka dokážou až nechutně manipulovat. Třeba kvůli Death Note se snad do smrti nenažeru v klidu jablka, protože při tom pokaždé vidím v hlavě Ryukův vysmátej ksicht a to pak v sobě někdy ten smích zkrátka nedokážu zadržet. Právě Death Note mi občas Geass trochu připomínal - relativně podobný námět, hlavní hrdinové jsou takovým tím typem sympatického, mazaného a chytrého antihrdiny a samozřejmě mají oba nějakou nadpřirozenou schopnost, pomocí níž se snaží změnit svět (resp. Japonsko) po svém, navíc byly oba seriály vytvořeny stejného roku, zajímavé... Lelouch mě ale se svým Geassem bavil o něco více, narozdíl od svého "kolegy" Lighta si přece jen seriál udržel svou vysokou úroveň do konce (ba dokonce ji ještě zlepšil!), takže pro mě v tomhle pomyslném souboji zvítězil Lelouch. :) Jdu se co nejdřív mrknout na R2 a jsem zvědav, zda překoná dle komentářů ostatních i u mě tuhle řadu. P.S. Já, Lelouch Britský, vám přikazuji mrknout se taky na tenhle seriál! :)
Star Wars: Epizoda I - Skrytá hrozba (1999)
Tenhle film přesně odpovídá tomu, čemu bych nejraději dal 3,5*. Znáte to - takový ten typ filmu, kdy se vám v hlavě honí argumenty pro a proti, proč dát méně hvězd a nebo zas více hvězd. V mé hlavě to teď probíhá asi takto: '...fajn, je to moje oblíbená série, ale prostě jsem byl zklamanej po staré trilogii. Dám 3*.' – Hodím tedy tři hvězdy. Za moment ale moje druhé já říká: 'No počkej, vždyť to přece tak strašný vůbec nebylo, tak nevyšiluj, ty hovado. Byla tam přece parádní hudba tvýho oblíbence Williamse, libózní Natalie Portman a mělo to i pár dobře našlapaných scén, no, neříkej, že sis u tý scény se závodem kluzáků nehonil vzrušením brko! Honem to změň na čtyři hvězdy, když už, a nedělej ze sebe nějakýho rádobyintelektuálního kritika.' – oukej, měním teda zase na 4*. Pak můj zrak padne na hodnocení uživatelů pode mnou, kde se to občas blýskne i nějakou tou jednohvězdou nebo dvojhvězdou, a to je právě chvíle, kdy se zase probouzí mé ego kritika: 'Chlape, bože, hrábni si do svědomí. To dáváš 4* každé blbosti, u které jsou hezký holky? No jen si vzpomeň na tu otravnou bytost, tu hromadu infantilního humoru – no řekni, bylo tohle u staré trilogie? Jen si přiznej, že jseš z toho zklamanej. Hezky tam hoď zpátky ty 3* a mazej si pustit raději něco z tý starý trilogie.' – A takhle to pak pokračuje dál a dál, já stále nevím a nevím, co dát, no nakonec u mě přece jen o píď zvítězí světlá stránka mé milosrdné osobnosti, takže zůstávám na 4* a rychle, rychle mizím pryč, než mě zase začte svádět dark side ke třem hvězdám :)
Láska nebeská (2003)
Na Vánoce v mém televizním programu musí být zaručeně zakroužkovány tyhle položky: vánoční epizoda Mr. Beana, Popelka, z nostalgie alespoň jeden díl Chobotnic, Sám doma a pak samozřejmě Love Actually. Takový příjemný britský filmový dárek s příjemnými herci a příjemnou atmosférou si snad nikdy nezapomenu nadělit. Billy Mack v mém žebříčku nejsympatičtějších postav filmu bezkonkurenčně vede, jeho kecy a vystupování snad nelze jinak než nemilovat. Teda, možná konkurence je leda v Keiře Knightley, z níž bych taky oči/kameru nespustil, kdybych ji viděl naživo, pochopitelně bych se mohl taky pokusit o cedulkové vyznání lásky, ale... nevím nevím, jestli by mě slušně řečeno neposlala někam, jenže to už zase fantazíruju a je nejlepší chvíle ukončit tenhle zasranej koment, takže vám, dětičky, zacituju hlášku strejdy Billyho: „Don't buy drugs. Become a pop star, and they give you them for free!”
Lola běží o život (1998)
Nejoriginálnější osmdesátiminutový klip, jaký jsem měl kdy možnost vidět. Litry červené barvy na vlasy a vysoká čísla spálených kalorií Franky Potente zaručeně vzaly za své a pro mě připravily nezaměnitelný filmový drive, který až na přechody mezi jednotlivými verzemi příběhů ani na vteřinku nedrhne. Běží a běží stejně jako Lola, jako nebesky šukézní Lola, jejíž běhy jsou doprovázeny perfektní hudbou a nedává vám skoro prostor vydechnout.
Mr. Bean (TV seriál) (1989)
Jestli bych měl jediný seriál nazvat totální klasikou, pak by to byl tenhle. Vrchol britského humoru, nonverbální komiky a vražedného dua pro mou bránici ve složení Rowan Atkinson a plyšový medvídek. Určité epizody jsem viděl už tolikrát, že se nestačím divit, že se mi stále neomrzely. Třeba každý rok na Vánoce prostě musím vidět vedle Popelky ještě vánoční epizodu s Beanem, jinak to pro mě nejsou ty pravý Vánoce :)
Doručovací služba slečny Kiki (1989)
Miluju, když na mě Miyazaki přenáší ve svých filmech úchylku na létání. Miluju hudbu Joe Hisaishiho. A nejlepší kombinace je, když během scén s létáním hraje parádní hudba Joe Hisaishiho. To si pak připadám mnohdy jako v sedmém nebi a nebylo se čemu divit, když se tomu tak stalo i v tomhle snímku. Je to snímek ještě více uvolněnější než Totoro, ale to rozhodně jako zápor neberu, protože Miyazaki od svých předchozích kvalit ani v nejmenším nepolevil. Není to ani tak, že bych se týden nemohl z Kiki vytrousit blahem nebo že bych na nic jiného nemohl myslet, ale je to spíše takový film na zlepšení nálady, takový filmový balíček cukrátek s optimismem. Komu se líbil již výše zmiňovaný Totoro, určitě si zamiluje i Kiki s jejím sarkastickým kocourem Jijim, jehož nešlo nemít rád. P.S. Viděl jsem Kiki sice v angličtině, ale rozhodně to není vůbec špatné. Kirsten Dunst byla pro dabing Kiki vynikající volbou!
Expozitura (TV seriál) (2008)
Jmenuji se Hana Vagnerová. A když vám řeknu, že hraju přirozeně, asi mi nebudete věřit. Stejně tak ti, milá Hanko, neuvěřím ani tu kopu drsnejch keců z tvých úst, při nichž se občas musím jen jízlivě pousmát. A že se to prsí titulem "nejdražší český seriál z produkce Novy"? Tak to je na pováženou, přátelé! Tenhle fakt mi opravdu vyrazil dech a naprosto ovlivnil můj pohled na tenhle seriál. Že bych kvůli tomu nahodil plný počet?
Indiana Jones a Chrám zkázy (1984)
Co tohle mělo znamenat?! Po vydařeném prvním díle takový fail? Bohužel. Kromě scény s důlními vozíky snad nevím o ničem, co by stálo v tomhle filmu za pochvalu - možná krásná Kate Capshaw, ale to by nemusela tak nechutně přehrávat a lézt svou přítomností na plátně na nervy. Už dlouho jsem neviděl film, který by ve mě vzbuzoval tolik odporu, jako právě tenhle. Velmi slabé 2*, které jsem dal vesměs pouze za to, že jsem se nenudil a film dokoukal do konce, jinak bych napálil i ten jeden punkt. Sorry guys, ale tohle fakt nebyl můj šálek kávy.
Haibane renmei (TV seriál) (2002)
Mám rád díla, u kterých si může divák leccos domyslet a vymyslet si vlastní verzi pohledu na věc. Tenhle seriál splnil mé očekávání do puntíku a i když jsem si v některých komentářích četl, že je to celkem pomalé a vyloženě nudné, nemůžu souhlasit. Mě to chytilo od prvního dílu a než jsem stačil vydechnout stejně roztomile jako Rakka, byl už konec. Fakt, není nic lepšího než si to pustit tak hezky na večer, kdy už máte všechny povinnosti za sebou a chcete se u něčeho uvolnit a při usínání trochu nad něčím zapřemýšlet, není lepší možnosti než si pustit právě Šedokřídlé. Je to o hovně a zároveň o všem, je to krásně hudebně podkresleno a nutí to vyloženě k přemýšlení. Ale z mysli to jen tak nedostanu a Rakka s Reki mi prostě zůstanou asi na hodně dlouho otištěny jako sympaťačky nevídaných rozměrů ;)
Nejslabší! Máte padáka! (TV pořad) (2002)
Ten blonďatej zjev jsem už jako malej špunt hrozně neměl rád. O to víc jsem si zamiloval geniální parodii s Bohdalovou, Lábusem a Kaiserem :)
Paprika (2006)
Kde čmuchali bratři (dobře, tak teď už jenom sourozenci, když se Larry nechal předělat na ženu) Wachowští po nápadech při vytváření Matrixu, bylo po zhlédnutí vynikajícího Ghost in the Shell už všem jasné. Ale že by i Nolan loupnul okem při psaní Inception po nějakém japonském anime? Dosti možno. A dosti možno to mohla být právě Paprika, která má v prvé řadě precizně vybroušený soundtrack, jenž je kapitolou sám o sobě, dále vrstevnatý detektivní příběh, v němž jsem se nejdříve trochu ztrácel, ale tak po půl hodině mi všecko cvaklo do sebe a užíval si snímek na plné obrátky, a spád, jenž vám nedá... spát. Ach jo, kéž bych měl ve snech také Papriku... *fňuk*
Tenkū no shiro Laputa (1986)
Paráda! Tohle je přesně ten Miyazaki, kterýho žeru. Zatímco mistrova prvotina jménem Naušika mě zase tolik neuhranula a byla pro mě "jenom" dobrým snímkem, tak Laputa mě pohltila naplno a stále jsem si říkal: "ano, ano, to je ono, přesně tohle jsem očekával!". Snímek s tak vymazleným mixem optimismu, vtipu a akce dokreslené nádhernou hudbou jsem už vážně dlouho neviděl (naposledy to byl Tonari no Totoro) - to prostě umí jen pár mistrů, mezi něž pan Miyazaki určitě patří. Z celého snímku jsem si ponejvíce vedle hudby zamiloval celou pirátskou familii v čele s energickou babkou, kteří byli naprosto perfektní; působili na mě tak trochu pratchettovsky, což myslím samozřejmě jako pozitivum. Ani na chvíli po celé dvě hodiny jsem se nenudil a na to, že se jedná o Miyazakiho teprve druhý film, musím jednoduše smeknout... a pustit si hned nějakou skladbu z filmu. :) Úplně subarashii!
Nebeští jezdci (2008)
U některých režisérů jejich filmový rukopis nepoznáte ani za zlatý prase. U jiných režisérů zase stačí vidět třeba jenom pár minut jejich snímku, aniž byste věděli dopředu, kdo to natočil, a už máte jasno. Oshii u mě jednoznačně patří do té druhé sorty. Meditativní tempo snímku, nádherné úvodní titulky, hudba Kenjiho Kawaie, štěkající baseti a hromada otázek, na které si odpovědi musí dohledat divák sám. A taky to, že než jsem se odhodlal k tomu hodnotit, musel jsem si to v hlavě řádně utřídit. Ode mě za 5*, protože jsem se nenudil a je mi jasné, že s každým dalším zhlédnutím tam najdu něco více... ostatně jako ve všech filmech Oshiiho.
Naušika z Větrného údolí (1984)
Každý tvůrce musel nějak začínat a Miyazakiho debut rozhodně není na ostudu. Trochu jsem měl obavy z toho, do jaké míry bude Miyazaki vířit vody ekologie a zda to nepřeteče trochu přes okraj, ale nakonec to zas až tak vyhrocené nebylo a plamenné řeči o záchraně planety rozhodně nebolely tolik jako v "poser-se-z-mého-vizuálu!" Avatarovi. Naušika je sympaťačka, její mazel podobný Pikachu jakbysmet a celkově si nemůžu jinak na příběh, postavy či nápad stěžovat. Jenom mi to nepřipadalo tolik divácky přitažlivé jako právě budoucí mistrova dílka - bylo vidět, že tady oba pánové Miyazaki a Hisaishi ještě hledali svůj budoucí styl, kterým se budou ubírat, ale za to se na ně přece nelze nijak zlobit. Možná další zhlédnutí vyšvihne mé hodnocení ještě o jednu hvězdu výše, jinak jsou to teď takové čisté 4*.
Avatar: Legenda o Aangovi (TV seriál) (2005)
155. nejlepší seriál? Pche. Jenom skrz naskrz typické klišé ze západu, i když by si to rádo hrálo na nějaké východní dílko. Ano, asi jsem byl moc naivní po přečtení zdejších komentářů hýřících superlativy a po doporučení kamarádky, která se mi o tom na Facebooku snad přes hodinu rozplývala a pěla na to málem slavnostní ódy. Ještě když to mnozí mylně nazvali anime, očekával jsem od toho něco úžasného v úrovni filmů Miyazakiho (proboha, taková úvaha je snad na double facepalm), takže není divu, že jsem byl potom zákonitě zklamán. Je to sice hezky zpracované, má to ono profláknutý schéma záchrany světa pomocí jednoho vyvoleného zasazené do zajímavého světa, pár sympatických postav, hezké souboje, docela pěknou hudbu a v první sérii také slušnou chytlavost, ale tím v podstatě končí veškeré přednosti tohoto seriálu. Pokud bych měl shrnout jednou větou to, co mi tady vadilo nejvíce, byla by to až nechutná zaměřenost na mladší publikum. Bohužel se vším, co k tomu patří – hromada infantilnosti (počínaje "humorem", spoustou šklebů a "komických" výstupů, roztomilými zvířátky a kdovíčím ještě konče), předvídatelnosti a moralizování jdoucí ruku v ruce s fobií tvůrců zabít či zranit jakoukoliv postavu. –– POZOR, lehký SPOILER! Za celý seriál jsem napočítal pouze dvě mrtvé (vedlejší) postavy, z čehož jedna se obětovala (samozřejmě žádným násilným způsobem) a druhá byla v podstatě odrovnána mimo obraz (teda, co si aspoň pamatuju). Vrcholem téhle "fobie" je samozřejmě závěr – kdo viděl, ví, o čem mluvím. KONEC SPOILERU. –– Teda ne že by se to v japonských anime nevyskytovalo, ale tady to bylo na můj vkus vážně už trochu moc. Některé postavy mi ve svém jednání přišly občas dost hloupé (hlavně Zuko mi ze začátku seriálu často připomínal Jezdce z Probuzení tmy, taky to vystupování ve stylu: "teď se mi to sice nepovedlo, ale příště budu mnohem zlejší, mnohem nemilosrdnější a prostě už vám nakopu koule", přičemž to takhle zopakuje x-krát a stále dokola) a vůbec chování některých postav a nějaké zvraty v příběhu mi přišly naprosto nelogické, některé díly zase vyloženě zbytečné, však víte, jen taková ta hustá omáčka na zdržení děje, proto u mě časem chytlavost seriálu opadla. Myslím, že kdyby se to sestříhalo zhruba do třiceti dílů, mohlo to být mnohem ucelenější a nemusel bych místy mít nutkání posunout děj někam dál. Chápu, že někomu výše zmíněné výtky nevadí, ale že by těch lidí bylo tolik, aby se ten seriál umístil tak vysoko v místních žebříčcích? Možná kdybych nebyl odrostlej na japonských šónenech a neměl tak přehnaná očekávání, asi bych z toho taky uchcával blahem a práskl tam též tu pětihvězdu, ale bohužel. Takhle to pro mě byla celkem zajímavá pohádka, která mi sice v mnoha ohledech skřípala, ale pokud nějak zrechnujeme jednotlivé série (1. série: slušné 4*, 2. série: silnější 3*, 3. série: slabší 3*), vychází mi z toho stále solidní trojhvězdí. Závěrem tři dodatky: 1) Aang mi byl mnohdy dost nesympatickej. 2) Nejsympatičtější postavy: Toph a Iroh. A možná ještě Appa, byť zrovna komunikativní postava to nebyla. 3) Jó, mám to prostě smůlu na Avatary. Jak ten animovaný z Nickelodeonu, tak i ten hraný od Camerona mě prostě nedokázali pořádně posadit na prdel.
Suzumiya Haruhi no yūutsu (TV seriál) (2006)
Zase jeden z těch případů, se kterými se buď úplně minete nebo si je zkrátka beznadějně zamilujete. Nevím, jestli mám takovou úchylku na holky typu "sassy girl", ale Suzumiyu jsem si už po prvním díle (dobře, ten nultý nepočítám) fakt děsivě oblíbil. A u ostatních členů SOS brigády to samý - Asahininu roztomilou nesmělost, Kyonovu nezúčastněnost a pesimismus, pro změnu zase i Koizumiho optimismus a nejvíce Yukiny lakonické, v jedné a té stejné tónině přednášené, přesto tak zamotané odpovědi. Nechronologicky uspořádané epizody jsou podle mě zajímavým tahem, který dodává seriálu ještě takový těžce specifikovatelný šmrnc a naprosto vynikající ending, který jsem si musel vždycky po skončení přehrát, je jen takovou malou, sladkou třešničkou na jinak skvěle upečeném dortu, po němž budete mít sto chutí se Haruhin tanec taky naučit. :) Itadakimasu, dámy a pánové, tohle je fakt vydatnej chod.
Čistá duše (2001)
Jasně že je to kalkul, na který kritici vyloženě slyší, ale ruku na srdce - kolik filmů z Top300 takových není? Navíc tenhle mě opravdu dostal svou precizností, parádními výkony Crowa a Connelly a samozřejmě příběhem, který se u mě strefil přímo do černého. Téma schizofrenie sice vybízí k přehánění, ale v tomhle filmu tomu tak není - sám z vlastní zkušenosti vím, čeho všeho je člověk trpící schizofrenií schopen a tenhle film přesně dokázal odhadnout to, co se může v hlavě takového člověka odehrávat. Ode mě 5* s čistých svědomím.