astarik

Ačkoliv postupný rozklad hmyzáka až na úroveň DNA byl celkem působivý a autor nepochybně miluje Glassovu quatsi trilogii, u tak krátkého snímku musí obraz dokonale fungovat s hudbou v pozadí, aby se dostavil slibovaný "umělecký nevšední zážitek". No a elektronická hudba tady prostě není dost výrazná a zajímavá...

Koukalo se na to dobře, stejně tak jako na všechny Wrightovi filmy a poslouchalo se to ještě líp, páč hudba je chvíli melancholická, chvíli až postpunková - každopádně vždycky výborně ladí a umocňuje spád filmu. Nicméně pointa a i ten samotný závěr mě zdaleka neuspokojily a zařadily tak Hannu do řady filmů, na které se rád podívám znovu, ale koule mi to bohužel (či bohudík) neurve... 70 %

Film jsem probulel jak želva a přesto se nemůžu zbavit dojmu, že jsem se skoro hodinu a půl díval na příběh bez děje, který by se dal shrnout do pěti minut a potřeba dojmout diváka je patrná z každého záběru. Ač zrovna J. Allen patří mezi mé oblíbené herečky, tak poetika filmu u mě víc jak na dvě hvězdy nestačí. Sorry. 45 %