Film-noir: jsem fanynka žánru. Mám ráda literární adaptace vybraných autorů. Ráda srovnávám. Něco jsem o "Vášni" četla, dost jsem se těšila. Navnaděná seznamem doporučujících superlativů si s Fehérovou adaptací nevím rady. Kamera super, ale to by u noiru mělo být samozřejmostí. Viscontiho "Posedlost" (1942) v dobové a autorské výpovědi nic nepřekoná, erotický náboj a ironii, které do Rafelsonovy romantizované verze "Pošťák vždy zvoní dvakrát" (1981) otiskl Jack Nicholson, také ne.
I starý dobrý hollywood s Lanou Turnerovou se mi líbí víc. Asi tak.
"Milenci na odpoledne": v hlavních rolích György Cserhalmi, Mari Kissová a všudypřítomný modrý autobus Ikarus. Mladá vzdělaná single naivně zamilovaná do ženatého vysokoškolského kantora, ani sama zavolat mu si nedovolí. Dnešníma očima v zásadě typický film té doby, neurazí ani výrazně nenadchne. Docela moralitka, trošku sterilní, ale když tak nad tím přemýšlím, ráda jsem si film připomněla. Pozdní tvorba režiséra "Chladných dnů".
Vzpomenu-li "Dny čekání" (1971), tak dva z nejlepších maďarských filmů, které znám, spojuje herec Iván Darvas. "Chladné dny": Maďaři a Němci, Novi sad a události roku 1942 v retrospektivách jednoho desátníka a tří důstojníků v cele smrti čtyři roky poté. Výborně dávkované informace divákovi, hledisko společenské i osobní, také otázky morálky a svědomí, nejednoznačnost pravdy, neschopnost zúčastněných objektivně vidět a pojmenovat svůj podíl na dějinných událostech, nemožnost volby a správných rozhodnutí. Film, který bych chtěla vidět v kině.
"Šamanka": nedokonalý kruh plný symboliky živlů a smrti, křesťanských motivů, podzemí, pseudofilosofie a vyšinutých. Ráda bych napsala, že byli oba herecky skvělí, protože byli, ale její zběsilost ani hysterii nedokážu brát vážně. Nevím, čeho konkrétně je film metaforou, snad moderní civilizace, věřím ovšem, že alespoň Żulawski to ví. Nějakým způsobem na mne jeho esteticky hnusný film naplněný vnitřní energií udělal dojem.
Svižná, dobře nasnímaná oddechovka, která utekla rychleji, než jsem si uvědomila, že je o ničem, což od Soderbergha vážně nestačí. Gina Carano, představitelka hlavní hrdinky, je mnohem zajímavější než celý film.
Když si víc jak polovinu filmu přeju, aby už skončil, asi není něco v pořádku. Ritchieho vizuálně vypiplaná akce byla přesně taková, jaká jsem předpokládala, že asi bude. Přesto jsem z nějakého nepochopitelného důvodu naivně doufala, že mi Holmes pro náctileté diváky a líné čtenáře zvedne náladu... takže mi nezbývá, než si ji srovnat "Skandálem v Bělehradě" a těšit se na další díly. Televizní. Britské.
Říkám si, že "Zrcadlo" nepotřebuje zbytečně složité ani obsáhlé komentáře. Je to prostě s láskou natočený, v zásadě velmi jednoduchý film. Jednoduše o lásce.
Hloupý, naprosto zbytečný trapas, který by zaslouženě mohl znechutit pracující matky a vůbec většinu schopných žen, které si s padesátkou na krku nehrají na diblíka.
Večer jsem odmítla zdánlivě neodmítnutelnou silvestrovskou nabídku zajet si v noci do centra Vídně, nakonec rámusu bylo dost i tady. Dala jsem přednost Davidovi a Toníkovi, i když v obráceném pořadí: Bordwella jsem obratem zase zavřela a Banderase jsem dala celého. Takže poslední film, který jsem viděla v roce 2011, není otřesná blamáž s otřesnou, sebe sama parodující Sarah Jessicou Parkerovou "Nechápu, jak to dokáže", ale elegantně natočený, almodovarovsky vtipný, morálně zvrhlý, studený španělský kýč. S hodnocením si nejsem jistá. A asi nejsem jediná, kdo se měl chuť po skončení filmu podívat na "Spoutej mě!", alespoň na tu krásnou scénu "budu ti dobrým mužem a dobrým otcem našich dětí".
Herecké obsazení: dva herci, které mám ráda. Western: žánr, kterého jsem zarytá fanynka. Místy jsem měla pocit, že takhle nějak ta doba určitě vypadala, že chování, charaktery i syrovost mohou odpovídat realitě, samozřejmě spíš než u klasiky "Rio Bravo", kterým jsem si po skončení filmu musela spravit náladu. Ale ohodnotit "Letní lásku" objektivně nesvedu, bylo by to blízko odpadu : jako celek je vyprávění přestylizované, ve výpovědi odcizené.
Podobné pocity mne přepadaly u některých scén makedonského westernu "Dust" (2002), který jsem viděla zhruba ve stejné době. Milcho Manchevski ovšem svedl tlumočit emoce a jeho film je stylově naprosto skvělý, ne jen prázdně efektní.
"Touhu, opatrnost" Lee Anga jsem už znala, kvůli vtipné programové změně jsem neviděla "Teroristy" Edwarda Yanga, na které jsem se pravda dost těšila, takže "Čas žít a čas zemřít" pro mne zůstává vrcholem veselské taiwanské přehlídky 2011. A vůbec bych filmy Hou Hsiao-hsiena v našich kinech uvítala mnohem spíš, než tu běžnou bídu, co nám distribuce pyšně nabízí.
Kdo bude hrát Vysockého? Ústřední herecký pár výborný. Kamera, reálie a dotek doby jakbysmet. Sergeje Šakurova (Vladimírův otec) jsem neviděla ve filmu ani nepamatuji. Jméno Sergeje Bezrukova nezapomenu, je vážně přesvědčivý a já jsem zvědavá, jak si stál před lety v kůži Puškina a Jesenina. Ale. Docela by mne zajímalo, jak dlouho a jak dobře si film bude stát nový film o Vysockém v ruských kinech. Nespoléhá na jeho písně, hlas ani mýtus, nevyzařuje energii, kterou disponují všemožné dokumenty a záznamy, které jsem o něm měla možnost vidět. Jsem překvapená, jak málo je v tomto směru divácký.
Autorem scénáře je Vladimírův syn Nikita, který se v příběhu samotném nesnaží vypořádat s legendou, která proslulého zpěváka provází: více méně jde jen o momenty z koncertního turné po Uzbekistánu rok před jeho smrtí.
Viděla jsem několik filmů natočených v době čínského výročí, aniž bych si často uvědomila důvod jejich vzniku, např. že jde o skrytou propagandu. Většinu z nich si znovu asi nepustím, "Hua Mulan" je zbytečně pohádková, "Confucius" sterilní, "Ochránci a zabijáci" odpudivě levicoví, atd…ale opravdu znechucená jsem byla jen jednou ("Jian guo da ye").
U příběhu detektiva Ti mi nevadí televizní vizuál, ani přemíra efektů, ale s tou loajalitou a smířením se na konci problém mám. Je jedno, zda si ho vyložím jako prosazení se ženy v mužském světě, poslušnost k diktatuře nebo prostě jen loajalitu k vyšší moci, závěr filmu prostě je poplatný politice. Škoda. Protože jako diváka mne v rámci žánru Tsui Hark nezklamal.
Nejprve jsem byla dost nadšená z formální stránky, z vyprávění, i z faktu, že jde o film k výročí a přitom jiný a hodně odvážný, měla jsem pocit, že jde spolu s vynikající "Pšenicí" Pinga He o stylově nejzajímavější nový čínský film, který jsem viděla v loňském roce. Mé nadšení vyprchalo docela rychle, najednou mám pocit, že je vážně černobílý: jsou to čínské postavy, které se (většinou) chovají statečně, charakterně nebo alespoň lidově…a Japonci zase představují fašismus nebo zaostalost. Ano, téma, na které se zapomínat nesmí, ale v zásadě je to jen umná propaganda.
Tato telenovela samozřejmě není skvost, na druhou stranu nevím, proč se vysmívat formátu, kterého nejsem cílový divák a který coby typický žánrový produkt znám právě jen díky tomuto příběhu. Prostě respektuji odlišnou televizní kulturu, přestože mne v podstatě nezajímá, ani nepohrdám odlišným diváckým vkusem. Trvám sice na tom, že každý příběh se dá nějakým způsobem odvyprávět dvěma hodinami, a že stopáž "Divokého anděla" je příšerně přemrštěná, přesto jako odpad si představuji něco jiného. Natalia Oreiro a Facundo Arana jsou sympatičtí v civilu a navíc schopní televizní herci. Komu zatraceně může vadit holka tak pracovitá, pohledná a cílevědomá jako je Oreiro?
"Všechna náhodná setkání jsou schůzky". Moje řeč, proto jsem na tuhle hru ráda přistoupila. Úvodní scénu úvodního dílu doprovázela Pucciniho árie „Nessun dorma“ a já jsem okamžitě věděla, že se mi to bude líbit, přestože skutečně nejsem divačka latinskoamerických 200dílných seriálů, jejichž obsah by vystačil na dvouhodinový film. Dnes už i v některých jihoevropských státech vysílané argentinské „Ukradené životy“ jsou ovšem telenovela se vším všudy: formální strukturou a technickým provedením, stejně tak v linii narace budováním vztahů, proplétáním jednotlivých příběhů… vždy s důrazem na osudová setkání a hudební podkres. Telenovela s většinou jednoduše čitelným dějem, vývojem i závěrem, s nutnou dávkou patosu, emocí a herecké stylizace, ale velmi dobře vyprávěná a všemi skvěle zahraná.Tvůrci sledují zároveň milostné vztahy, kladou důraz na psychologii postav a široce rozvinutou kriminální zápletku s tématem novodobého otroctví motivovanou skutečným osudem, čímž dílo získává závažný společenský přesah, přestože jen v rámci limonádového žánru. Každé postavě je přisouzena role oběti. Monica Antonopulos je půvabná, Facundo Arana vážně sympaťák a zde má i co hrát. Výborný Adrián Navarro, jehož postava i motivace by určitě zasloužily více prostoru, svému Dantemu propůjčil přesnou dávku magnetismu i tajemství. Ano telenovela, ale v rámci žánru jde o naprosto suverénní dílo. Velice děkuji uživatelce argentina, na jejímž profilu jsem se o mě neznámém seriálu „Vidas Robadas“ dozvěděla.
Fábriho adaptace stejnojmenného románu Ference Sánty patří k nejlepším maďarským filmům, které jsem měla možnost vidět. Přestože ve mně zanechal maximální dojem, i po druhém zhlédnutí mám problém s artovou stylizací, jednoduše zbytečný přetlak metafor, tím spíše, že Hieronymuse Bosche a jeho estetiku hříchu nemusím. "Pátá pečeť" není dokonalá, ale dopad otázek a dojmů na diváka je stoprocentní, a navíc v mnoha ohledech vysoce převyšuje většinu filmů, které normálně hodnotím 5 hvězdičkami, nemluvě o morálním poselství. Nic není tak jednoznačné, jak se na první pohled jeví.
Klamné je léto 68 jak počasím, tak historickým vývojem v Československu. Film stojí na skvělém výkonu Danily Stojkoviće, který aniž by sklouzl ke karikatuře, přestože ji hraje, skvěle a nadčasově vystihuje touhu po respektu a důstojnosti, ničenou jak žoviálností vlastního otce, tak lehkomyslností syna.
Matteo z „Nejlepších let mladosti“ prostě není Maxim de Winter. Ona se mi líbila, ale snaha tvůrců nabalit na postavu manželky několik vedlejších linek s cílem dívku emancipovat (dokonce mám pocit, že ji i oslovili jménem), naprosto zbytečná. A vůbec zbytečný televizní film, i když o něco lepší než příšerná BBC adaptace z roku 1997. Vím, že Hitchcocka s Fontaineovou a Olivierem nikdo nepřekoná, tak proč jsem se na to dívala?
Druhou část filmu jsem neviděla, to už by byl ryzí masochismus, i když některé dialogy tupostí pobavily. Michael York by měl konečně zabít svého agenta: natočit za čtvrt století tolik balastu, je brutalita vůči divákům. Za trest by se na ty filmy měli denně dívat.
Pán a paní Craigovi v zatím nejslabším filmu Jima Sheridana. Sice s kompaktní atmosférou, ale v podstatě je to blamáž, tak co si s tím mám počít? Můj do poloviny 90. let velmi, velmi oblíbený tvůrce se sice stále drží svých témat, ale po odchodu z Irska se sám sobě ztrácí.
"Muže s kinoaparátem" a "Moskevskou modistku" nic nepřekoná, v tomto směru už asi není díla sovětské avantgardy, které by mne ještě mohlo pozitivně šokovat, to negativních zážitků bylo víc, většinou šlo o kultovní filmy kultovních tvůrců, u kterých pravda nejsem schopná objektivity, přeji jenom šlo o levici a revolucionáře. Přestože "Nový Babylon" vnímám jen jako učebnicovou ukázkou historicko-materialistické narace, musím uznat, že má perfektně propracovaný prostor před kamerou, skoro jsem měla problém sledovat hlavní postavy. Hvězdička navíc za Šostakoviče. Ale určitě chci vidět ještě následující drama "Sama uprostřed bílé smrti".
Mám za to, že Mooreová byla v době natáčení těhotná, což dík Haynesově vedení a kostýmům není na první pohled znát. Když jsem film v době premiéry viděla prvně, neznala jsem ženské filmy Douglase Sirka a tak jsem "Daleko do nebe" chápala hlavně jako výtvarně stylizované drama o netoleranci se skvělými hereckými výkony a schopnou režií. Dnes už vím, že Tod Haynes režiséru Sirkovi filmem vzdal hold, což jsem si plně uvědomila teprve nedávno při sledování melodramatu "All That Heaven Allows"(1955). Takže: vizuál a název dokonalé, celkově nedoceněné.
Kdo by to jen řekl, že upíři souloží a jsou potentní? Hmm. Nadšená vážně stylovým „Stmíváním“ a potom více méně zklamaná více méně trapnými dalšími díly této ságy, upírskými filmy (nepočítám-li Murnaua) a knižní předlohou nedotčená, se celkem těším na závěr příběhu. Vím, že bych se měla rychle vzpamatovat a konečně si pustit „Nový Babylon“, ale co naplat, když mě Bella a spol. baví. Jinak už mám ale vážně plné zuby rozpůlených filmů nacpaných vatou a uváděných s několikaměsíčním odstupem, jenže dnes večer jsem dobře naladěná, tak budu hodná, zapomenu na všechno, co mi vadilo nebo mne rozesmávalo, zapomenu, že jsem nula negativní... a zaokrouhlím nahoru.
Nejde o erotický film, nejde o horor. Jde o nepodařenou adaptaci Oscara Wildea. Na to, že příběh je aktualizován a odehrává se v šedesátých letech, nic světoborného, slabý průměr. Jedinou předností této pohříchu nudné vyprávěnky je Helmut Berger v hlavní roli. Filmografii pravda nemá jeden skvost, ale výborní režiséři (ano, třeba pozdní de Sica) uměli využít jeho kdysi pohledný exteriér, herecký typ i talent a je vážně smutné sledovat ho dnes, a to nemyslím jen jeho zoufalou loňskou návštěvu v talkshow Thomase Gottschalka. Dallamano jej sice neuměl stylizovat ani vést jako Visconti, ale to už bych asi chtěla moc, každopádně na spravení nálady z výše zmíněného pořadu stačilo.
Moje komentáře
Vášeň (1998)
Film-noir: jsem fanynka žánru. Mám ráda literární adaptace vybraných autorů. Ráda srovnávám. Něco jsem o "Vášni" četla, dost jsem se těšila. Navnaděná seznamem doporučujících superlativů si s Fehérovou adaptací nevím rady. Kamera super, ale to by u noiru mělo být samozřejmostí. Viscontiho "Posedlost" (1942) v dobové a autorské výpovědi nic nepřekoná, erotický náboj a ironii, které do Rafelsonovy romantizované verze "Pošťák vždy zvoní dvakrát" (1981) otiskl Jack Nicholson, také ne. I starý dobrý hollywood s Lanou Turnerovou se mi líbí víc. Asi tak.
Milenci na odpoledne (1983)
"Milenci na odpoledne": v hlavních rolích György Cserhalmi, Mari Kissová a všudypřítomný modrý autobus Ikarus. Mladá vzdělaná single naivně zamilovaná do ženatého vysokoškolského kantora, ani sama zavolat mu si nedovolí. Dnešníma očima v zásadě typický film té doby, neurazí ani výrazně nenadchne. Docela moralitka, trošku sterilní, ale když tak nad tím přemýšlím, ráda jsem si film připomněla. Pozdní tvorba režiséra "Chladných dnů".
Chladné dny (1966)
Vzpomenu-li "Dny čekání" (1971), tak dva z nejlepších maďarských filmů, které znám, spojuje herec Iván Darvas. "Chladné dny": Maďaři a Němci, Novi sad a události roku 1942 v retrospektivách jednoho desátníka a tří důstojníků v cele smrti čtyři roky poté. Výborně dávkované informace divákovi, hledisko společenské i osobní, také otázky morálky a svědomí, nejednoznačnost pravdy, neschopnost zúčastněných objektivně vidět a pojmenovat svůj podíl na dějinných událostech, nemožnost volby a správných rozhodnutí. Film, který bych chtěla vidět v kině.
Szamanka (1996)
"Šamanka": nedokonalý kruh plný symboliky živlů a smrti, křesťanských motivů, podzemí, pseudofilosofie a vyšinutých. Ráda bych napsala, že byli oba herecky skvělí, protože byli, ale její zběsilost ani hysterii nedokážu brát vážně. Nevím, čeho konkrétně je film metaforou, snad moderní civilizace, věřím ovšem, že alespoň Żulawski to ví. Nějakým způsobem na mne jeho esteticky hnusný film naplněný vnitřní energií udělal dojem.
Zkrat (2011)
Svižná, dobře nasnímaná oddechovka, která utekla rychleji, než jsem si uvědomila, že je o ničem, což od Soderbergha vážně nestačí. Gina Carano, představitelka hlavní hrdinky, je mnohem zajímavější než celý film.
Sherlock Holmes: Hra stínů (2011)
Když si víc jak polovinu filmu přeju, aby už skončil, asi není něco v pořádku. Ritchieho vizuálně vypiplaná akce byla přesně taková, jaká jsem předpokládala, že asi bude. Přesto jsem z nějakého nepochopitelného důvodu naivně doufala, že mi Holmes pro náctileté diváky a líné čtenáře zvedne náladu... takže mi nezbývá, než si ji srovnat "Skandálem v Bělehradě" a těšit se na další díly. Televizní. Britské.
Odnikud někam (2010)
Kdyby své rozhodnutí dát vale prázdnotě nepotvrdil doslovným vystoupením z auta, byl to pětihvězdičkový film.
Zrcadlo (1975)
Říkám si, že "Zrcadlo" nepotřebuje zbytečně složité ani obsáhlé komentáře. Je to prostě s láskou natočený, v zásadě velmi jednoduchý film. Jednoduše o lásce.
Nechápu, jak to dokáže (2011)
Hloupý, naprosto zbytečný trapas, který by zaslouženě mohl znechutit pracující matky a vůbec většinu schopných žen, které si s padesátkou na krku nehrají na diblíka.
Kůže, kterou nosím (2011)
Večer jsem odmítla zdánlivě neodmítnutelnou silvestrovskou nabídku zajet si v noci do centra Vídně, nakonec rámusu bylo dost i tady. Dala jsem přednost Davidovi a Toníkovi, i když v obráceném pořadí: Bordwella jsem obratem zase zavřela a Banderase jsem dala celého. Takže poslední film, který jsem viděla v roce 2011, není otřesná blamáž s otřesnou, sebe sama parodující Sarah Jessicou Parkerovou "Nechápu, jak to dokáže", ale elegantně natočený, almodovarovsky vtipný, morálně zvrhlý, studený španělský kýč. S hodnocením si nejsem jistá. A asi nejsem jediná, kdo se měl chuť po skončení filmu podívat na "Spoutej mě!", alespoň na tu krásnou scénu "budu ti dobrým mužem a dobrým otcem našich dětí".
Letní láska (2006)
Herecké obsazení: dva herci, které mám ráda. Western: žánr, kterého jsem zarytá fanynka. Místy jsem měla pocit, že takhle nějak ta doba určitě vypadala, že chování, charaktery i syrovost mohou odpovídat realitě, samozřejmě spíš než u klasiky "Rio Bravo", kterým jsem si po skončení filmu musela spravit náladu. Ale ohodnotit "Letní lásku" objektivně nesvedu, bylo by to blízko odpadu : jako celek je vyprávění přestylizované, ve výpovědi odcizené. Podobné pocity mne přepadaly u některých scén makedonského westernu "Dust" (2002), který jsem viděla zhruba ve stejné době. Milcho Manchevski ovšem svedl tlumočit emoce a jeho film je stylově naprosto skvělý, ne jen prázdně efektní.
Čas žít a čas zemřít (1985)
"Touhu, opatrnost" Lee Anga jsem už znala, kvůli vtipné programové změně jsem neviděla "Teroristy" Edwarda Yanga, na které jsem se pravda dost těšila, takže "Čas žít a čas zemřít" pro mne zůstává vrcholem veselské taiwanské přehlídky 2011. A vůbec bych filmy Hou Hsiao-hsiena v našich kinech uvítala mnohem spíš, než tu běžnou bídu, co nám distribuce pyšně nabízí.
Vysockij. Spasibo, čto živoj (2011)
Kdo bude hrát Vysockého? Ústřední herecký pár výborný. Kamera, reálie a dotek doby jakbysmet. Sergeje Šakurova (Vladimírův otec) jsem neviděla ve filmu ani nepamatuji. Jméno Sergeje Bezrukova nezapomenu, je vážně přesvědčivý a já jsem zvědavá, jak si stál před lety v kůži Puškina a Jesenina. Ale. Docela by mne zajímalo, jak dlouho a jak dobře si film bude stát nový film o Vysockém v ruských kinech. Nespoléhá na jeho písně, hlas ani mýtus, nevyzařuje energii, kterou disponují všemožné dokumenty a záznamy, které jsem o něm měla možnost vidět. Jsem překvapená, jak málo je v tomto směru divácký. Autorem scénáře je Vladimírův syn Nikita, který se v příběhu samotném nesnaží vypořádat s legendou, která proslulého zpěváka provází: více méně jde jen o momenty z koncertního turné po Uzbekistánu rok před jeho smrtí.
Bílý bílý svět (2010)
Už předchozím dramatem "Zítra ráno" na mne Novković udělal dojem. Zřejmě se na jeho tvorbu brzy zaměřím.
Wu xia (2011)
Po dvou prachbídných filmech Petera Chana příjemné překvapení.
Di renjie (2010)
Viděla jsem několik filmů natočených v době čínského výročí, aniž bych si často uvědomila důvod jejich vzniku, např. že jde o skrytou propagandu. Většinu z nich si znovu asi nepustím, "Hua Mulan" je zbytečně pohádková, "Confucius" sterilní, "Ochránci a zabijáci" odpudivě levicoví, atd…ale opravdu znechucená jsem byla jen jednou ("Jian guo da ye"). U příběhu detektiva Ti mi nevadí televizní vizuál, ani přemíra efektů, ale s tou loajalitou a smířením se na konci problém mám. Je jedno, zda si ho vyložím jako prosazení se ženy v mužském světě, poslušnost k diktatuře nebo prostě jen loajalitu k vyšší moci, závěr filmu prostě je poplatný politice. Škoda. Protože jako diváka mne v rámci žánru Tsui Hark nezklamal.
Nanjing! Nanjing! (2009)
Nejprve jsem byla dost nadšená z formální stránky, z vyprávění, i z faktu, že jde o film k výročí a přitom jiný a hodně odvážný, měla jsem pocit, že jde spolu s vynikající "Pšenicí" Pinga He o stylově nejzajímavější nový čínský film, který jsem viděla v loňském roce. Mé nadšení vyprchalo docela rychle, najednou mám pocit, že je vážně černobílý: jsou to čínské postavy, které se (většinou) chovají statečně, charakterně nebo alespoň lidově…a Japonci zase představují fašismus nebo zaostalost. Ano, téma, na které se zapomínat nesmí, ale v zásadě je to jen umná propaganda.
Divoký anděl (TV seriál) (1998)
Tato telenovela samozřejmě není skvost, na druhou stranu nevím, proč se vysmívat formátu, kterého nejsem cílový divák a který coby typický žánrový produkt znám právě jen díky tomuto příběhu. Prostě respektuji odlišnou televizní kulturu, přestože mne v podstatě nezajímá, ani nepohrdám odlišným diváckým vkusem. Trvám sice na tom, že každý příběh se dá nějakým způsobem odvyprávět dvěma hodinami, a že stopáž "Divokého anděla" je příšerně přemrštěná, přesto jako odpad si představuji něco jiného. Natalia Oreiro a Facundo Arana jsou sympatičtí v civilu a navíc schopní televizní herci. Komu zatraceně může vadit holka tak pracovitá, pohledná a cílevědomá jako je Oreiro?
Vidas robadas (TV seriál) (2008)
"Všechna náhodná setkání jsou schůzky". Moje řeč, proto jsem na tuhle hru ráda přistoupila. Úvodní scénu úvodního dílu doprovázela Pucciniho árie „Nessun dorma“ a já jsem okamžitě věděla, že se mi to bude líbit, přestože skutečně nejsem divačka latinskoamerických 200dílných seriálů, jejichž obsah by vystačil na dvouhodinový film. Dnes už i v některých jihoevropských státech vysílané argentinské „Ukradené životy“ jsou ovšem telenovela se vším všudy: formální strukturou a technickým provedením, stejně tak v linii narace budováním vztahů, proplétáním jednotlivých příběhů… vždy s důrazem na osudová setkání a hudební podkres. Telenovela s většinou jednoduše čitelným dějem, vývojem i závěrem, s nutnou dávkou patosu, emocí a herecké stylizace, ale velmi dobře vyprávěná a všemi skvěle zahraná.Tvůrci sledují zároveň milostné vztahy, kladou důraz na psychologii postav a široce rozvinutou kriminální zápletku s tématem novodobého otroctví motivovanou skutečným osudem, čímž dílo získává závažný společenský přesah, přestože jen v rámci limonádového žánru. Každé postavě je přisouzena role oběti. Monica Antonopulos je půvabná, Facundo Arana vážně sympaťák a zde má i co hrát. Výborný Adrián Navarro, jehož postava i motivace by určitě zasloužily více prostoru, svému Dantemu propůjčil přesnou dávku magnetismu i tajemství. Ano telenovela, ale v rámci žánru jde o naprosto suverénní dílo. Velice děkuji uživatelce argentina, na jejímž profilu jsem se o mě neznámém seriálu „Vidas Robadas“ dozvěděla.
Pátá pečeť (1976)
Fábriho adaptace stejnojmenného románu Ference Sánty patří k nejlepším maďarským filmům, které jsem měla možnost vidět. Přestože ve mně zanechal maximální dojem, i po druhém zhlédnutí mám problém s artovou stylizací, jednoduše zbytečný přetlak metafor, tím spíše, že Hieronymuse Bosche a jeho estetiku hříchu nemusím. "Pátá pečeť" není dokonalá, ale dopad otázek a dojmů na diváka je stoprocentní, a navíc v mnoha ohledech vysoce převyšuje většinu filmů, které normálně hodnotím 5 hvězdičkami, nemluvě o morálním poselství. Nic není tak jednoznačné, jak se na první pohled jeví.
Klamné léto '68 (1984)
Klamné je léto 68 jak počasím, tak historickým vývojem v Československu. Film stojí na skvělém výkonu Danily Stojkoviće, který aniž by sklouzl ke karikatuře, přestože ji hraje, skvěle a nadčasově vystihuje touhu po respektu a důstojnosti, ničenou jak žoviálností vlastního otce, tak lehkomyslností syna.
Rok ďábla (2002)
Když byl film čerstvě v kinech, tak jsem se bavila. Problém je, že dnes mě to ani trochu nezajímá.
Rebeka (TV film) (2008)
Matteo z „Nejlepších let mladosti“ prostě není Maxim de Winter. Ona se mi líbila, ale snaha tvůrců nabalit na postavu manželky několik vedlejších linek s cílem dívku emancipovat (dokonce mám pocit, že ji i oslovili jménem), naprosto zbytečná. A vůbec zbytečný televizní film, i když o něco lepší než příšerná BBC adaptace z roku 1997. Vím, že Hitchcocka s Fontaineovou a Olivierem nikdo nepřekoná, tak proč jsem se na to dívala?
Září (TV film) (1996)
Druhou část filmu jsem neviděla, to už by byl ryzí masochismus, i když některé dialogy tupostí pobavily. Michael York by měl konečně zabít svého agenta: natočit za čtvrt století tolik balastu, je brutalita vůči divákům. Za trest by se na ty filmy měli denně dívat.
Dream House (2011)
Pán a paní Craigovi v zatím nejslabším filmu Jima Sheridana. Sice s kompaktní atmosférou, ale v podstatě je to blamáž, tak co si s tím mám počít? Můj do poloviny 90. let velmi, velmi oblíbený tvůrce se sice stále drží svých témat, ale po odchodu z Irska se sám sobě ztrácí.
Nový Babylon (1929)
"Muže s kinoaparátem" a "Moskevskou modistku" nic nepřekoná, v tomto směru už asi není díla sovětské avantgardy, které by mne ještě mohlo pozitivně šokovat, to negativních zážitků bylo víc, většinou šlo o kultovní filmy kultovních tvůrců, u kterých pravda nejsem schopná objektivity, přeji jenom šlo o levici a revolucionáře. Přestože "Nový Babylon" vnímám jen jako učebnicovou ukázkou historicko-materialistické narace, musím uznat, že má perfektně propracovaný prostor před kamerou, skoro jsem měla problém sledovat hlavní postavy. Hvězdička navíc za Šostakoviče. Ale určitě chci vidět ještě následující drama "Sama uprostřed bílé smrti".
Daleko do nebe (2002)
Mám za to, že Mooreová byla v době natáčení těhotná, což dík Haynesově vedení a kostýmům není na první pohled znát. Když jsem film v době premiéry viděla prvně, neznala jsem ženské filmy Douglase Sirka a tak jsem "Daleko do nebe" chápala hlavně jako výtvarně stylizované drama o netoleranci se skvělými hereckými výkony a schopnou režií. Dnes už vím, že Tod Haynes režiséru Sirkovi filmem vzdal hold, což jsem si plně uvědomila teprve nedávno při sledování melodramatu "All That Heaven Allows"(1955). Takže: vizuál a název dokonalé, celkově nedoceněné.
Šílený Max (1979)
První film, který jsem viděla na videu.
Twilight sága: Rozbřesk - 1. část (2011)
Kdo by to jen řekl, že upíři souloží a jsou potentní? Hmm. Nadšená vážně stylovým „Stmíváním“ a potom více méně zklamaná více méně trapnými dalšími díly této ságy, upírskými filmy (nepočítám-li Murnaua) a knižní předlohou nedotčená, se celkem těším na závěr příběhu. Vím, že bych se měla rychle vzpamatovat a konečně si pustit „Nový Babylon“, ale co naplat, když mě Bella a spol. baví. Jinak už mám ale vážně plné zuby rozpůlených filmů nacpaných vatou a uváděných s několikaměsíčním odstupem, jenže dnes večer jsem dobře naladěná, tak budu hodná, zapomenu na všechno, co mi vadilo nebo mne rozesmávalo, zapomenu, že jsem nula negativní... a zaokrouhlím nahoru.
Dorian Gray (1970)
Nejde o erotický film, nejde o horor. Jde o nepodařenou adaptaci Oscara Wildea. Na to, že příběh je aktualizován a odehrává se v šedesátých letech, nic světoborného, slabý průměr. Jedinou předností této pohříchu nudné vyprávěnky je Helmut Berger v hlavní roli. Filmografii pravda nemá jeden skvost, ale výborní režiséři (ano, třeba pozdní de Sica) uměli využít jeho kdysi pohledný exteriér, herecký typ i talent a je vážně smutné sledovat ho dnes, a to nemyslím jen jeho zoufalou loňskou návštěvu v talkshow Thomase Gottschalka. Dallamano jej sice neuměl stylizovat ani vést jako Visconti, ale to už bych asi chtěla moc, každopádně na spravení nálady z výše zmíněného pořadu stačilo.