pm

Že je život často k zoufání a lež může být pravdivější než pravda, vědí nejenom Maggie s Brickem… To, co této adaptaci bývá nejčastěji vytýkáno, chápu jako její přednosti: není to divadelní ani statické, naopak živoucí a výsostně moderní, herecký koncert těžící z kvalitní divadelní předlohy. Latentní homosexualita mladých amerických fotbalistů, kterou režisér zmínit nemohl, aby vyšel vstříc dobové cenzuře, byla v zásadě problémem Williamsovým a příběh by nikam neposunula, a nevěra Maggie už vůbec ne. Děj tak není uhlazen, ale naopak v něm lépe vynikne prohnilost jižanské rodiny rozpadlé rozkladem morálky a tradičních hodnot… Osobně nejvíce oceňuji, že závěrečnou aktivitu Brooks přenesl z Maggie na Bricka, dává to filmu nejen romantický, ale naprosto nový rozměr…

Krásná a navíc naprosto dokonalá odpověď na Zinnemanovu klasiku "V pravé poledne". "Rio Bravo" není sterilní, statické, utahané ani ukecané! Mám pocit, milí místní borci, že jste nutně museli vidět jiný film. Rio Bravo je dokonalé...Angie Dickinsonová je dokonale okouzlující. S odstupem padesáti let, i po x-tém zhlédnutí.

Toto drama v době svého uvedení rozpoutalo bouřlivou diskusi na téma literárních adaptací: původní Ostrovského hry se nijak věrně nedrží. Síla filmu netěží z předlohy, nýbrž Rjazanovova umu ukočírovat několik silných hereckým osobností (velmi velmi trefně vybraných a obsazených), z energického hudebního doprovodu Andreje Petrova (příjemně ovlivněného Šostakovičem) a výtečně inscenovaných mizanscén (hlavně těch s Vasiljevovým cikánským souborem). Ale především z Nikity Michalkova v roli muže, který popřením svých citů k Larise, zaprodáním lásky a zasnoubením se z ryze zištných důvodů ztratí nejenom svou nezávislost, ale především sebe sama. Bohémský rejdař Sergej Sergejevič Parátov je dokonalým prototypem mužů opojených mocí a egem, které Michalkov ztvárňoval často a rád, mužů balancujících na hranici dobra a zla, kterých lidskou a charakterovou nedostatečnost maskoval svým šarmem…Přiznávám, že když jsem film viděla v 80-tých letech prvně, byla jsem zklamaná: herec pro mne rozhodně nebyl klasicky přitažlivým milovníkem, kterými se hemží romantické filmy… Dnes v cynismu Kruté romance nacházím mnohé: drsnější Jane Austenovou, uhlazenější Nebezpečné známosti, melodrama, písničkovou romanci, navíc výbornou a nad míru vtipnou sociálně kritickou komedii. A viděla jsem ji tolikrát, že to až hraničí s nenormálností.

Geniální.

Svůj mezi cizími. Realista. Svobodomyslný vysokoškolský profesor sociologie, jenž byl trnem v oku (ne)jednomu soudruhovi ve vedení univerzity, slíbil rozhovor mladé lehkomyslné studentce žurnalistiky Uně. On neznal její pravé úmysly, natož kdo za nimi stojí, ona ani zdaleka netušila, do čeho se pouští, tím spíše, kam až jejich vztah zajde. Ublížili si navzájem. O rok dříve, než herecky skvostní Rade Šerbedžija a Soňa Savić excelovali v hořké společenské satiře „Život je lep“ , natočili spolu těžké romantické drama "Una", které taky z hlavy jen tak nedostanu. Milostná zápletka kolorovaná dobovou společenskou situací. Výborné, a svým způsobem vtipné, je navrch obsazení Mileny Dravić do role Mišelovy ženy: kdyby film někdo točil o generaci dříve, lepší představitelku Uny by nenašel. Netušila jsem, že film už vyšel na dvd, jsem vážně vděčná, že jsem ho mohla vidět. Díky, Fero !!! Dnes po druhém zhlédnutí si říkám, že plný počet není nijak přemrštěné hodnocení. Film, který s nápaditou nediegetickou zvukovou stopou, tvořenou především jeho myšlenkami ze záznamu a jejími komentáři, diváka tvrdě podrobuje nadčasovým otázkám vztahů, lásky, etiky, hlouposti i zodpovědnosti. Scéna, kdy se šokovaný Mišel v kanceláři proděkana podepisuje a přitom poslouchá jeho hloupě zbytečná slova na pozadí Unou nahraných vlastních cynických, ale často velmi trefných názorů na studenty a ideologie, je dokonalá. Film, který jsem si okamžitě a maximálně oblíbila. (Platí i na po pátém a dalším zhlédnutí.)