Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Komedie
  • Drama
  • Animovaný
  • Akční
  • Krátkometrážní

Recenze (1 253)

plakát

Hannah Gadsby: Gender Agenda (2024) (pořad) 

Ne tak zábavné jako sólo práce od Hannah (byť si tam střihne pár hlodů taky, a zrovna pro mě dost kvalitních (jmenovitě, in no particular order, Netflix, Twitter a enby). Vystoupení Jes Tom bylo na rozjezd ok. Vystoupení Chloe Petts bylo nejen vtipné, ale i okořeněné účastí publika. Vystoupení Asha Ward mě nenadchlo, myslel jsem si, že tenhle typ "stoner" humoru jsme nechali za sebou, když je marihuana už převážně legalizovaná. Vystoupení DeAnne Smith bylo opět super, aneb jak nebrat gender příliš vážně. Vystoupení Dahlia Belle začalo dobře, ale pak to v mých očích trochu kleslo, spíš než vtipům jsem se smál jejich přednesu, v AJ bych to navzal slovem misdirection, tady nejspíš mxdirection. Vystoupení Krishna Istha bylo kvalitně zaobalené od začátku do konce s pěknými call-backy a s hezkým intrem od Hannah Gadsby. Vystoupení Alok byla hezká tečka na závěr, možná asi i proto, že pointy v něm byly více univerzální než ty předešlé.

plakát

Čúnibjó demo koi ga šitai! Depth of Field – Ai to nikušimi gekidžó (2012) 

Nejsem fanoušek mecha anime. Spočítal bych na prstech jedné ruky, kolik děl s mecha roboty jsem viděl. Když si člověk odmyslí vše kolem těchto sedmi miniepizod, tak ani toto dílo mě neuchvátilo a neženu se sledovat všechny Gundamy. Když si člověk přimyslí odmyšlené, tak závěrečné 2 epizody tomu dávají lepší rozměr, pořád tu je ale těch 5 nudných předtím. Jsem proto rád, že hlavní seriál nešel touto cestou. A co se týče cute anime girls v mecha robotech, tak si raději dám Bofuri.

plakát

Čúnibjó demo koi ga šitai! Ren Lite (2013) (seriál) 

Ren Lite má v prvé řadě absolutní banger v podobě závěrečné znělky. Opět tu máme 6 krátkých epizodek, které dohromady dají zhruba jednu plnohodnotnou. A opět je na co se koukat. Úvod Kumin vs Nibutani je roztomile chill stejně jako Kumin sama. Dvojka je klasické dobrodružství Rikky s Yuutou. Třetí epizoda je svým způsobem pokračování prequelu Rikky z prvního Lite, stejně tak jako epizoda pátá. Epizoda čtvrtá podobně dává další z mnoha soubojů Dekomori vs Nibutani, tentokrát v lokální variaci na černého petra. Šestá epizoda ukazuje, že prequelů z časů chunibyo není ušetřen nikdo, v tomto případě Nibutani, což potěší vzhledem k tomu, že v seriálu (falešná) Mori Summer tolik prostoru nemá.

plakát

Čúnibjó demo koi ga šitai! Lite (2012) (seriál) 

Soubor šesti krátkých epizodek, které dohromady dají zhruba jednu plnohodnotnou epizodu mě bavil. Rikka vs volejbal byla zábavná a bylo fajn, že když už je to high school anime, že taky vidíme nějakou výuku. Následující dva díly byly kvalitní forma prequelu jak pro Rikku, tak pro Yuutu. Díl s hovězím humorně ukazuje dětinskou a nezkušenou stránku Rikky. Díl s Kumin funguje zároveň jako představení postav i jako vhled do života Kumin. Závěr Dekomori vs Nibutani nabízí akci i zábavu, jak je člověk zvyklý ze seriálu a dal by se zařadit téměř do jakéhokoliv dílu.

plakát

Čúnibjó demo koi ga šitai! (2012) (seriál) 

Na první pohled obyčejné romantickomediální slice of life okořeněné krásnou animací soubojů typických spíše pro nějaké JRPG nebo shonen. Jakmile člověk ale začne přemýšlet o tom, proč se to děje (a vyhledá si, že pojem Chunibyo jako takový je i na Wikipedii), dostává to novou rovinu. Je dost možné, že jste si prošli tím samým. Rikka pro to má důvod svůj. Je zároveň vynikajícím rozhodnutím to, že seriál zařadil i další postavy s tímto syndromem, každou s trochu jiným syndromem i přístupem k němu. Stejně důležité (a zábavné) jsou i postavy bez něho, jmenovitě zejména absolutně chill postava Kumin a takový skoro protipól je sestra Rikky Toko, ta zase se svojí naběračkou má zero chill, na druhou stranu jakožto dospělý rodinný příslušník bez syndromu Chunibyo je to zcela pochopitelné. Na druhou stranu ale člověk chápe i Yuutu, a jeho přístup ke hrám Rikky je rozhodně v kategorii "couple goals". Navíc - pokud svými deziluzemi nikomu neubližuje? Proč si nudnou realitu trochu nepřikrášlit? Možná pokud do toho nezařadíte skluzy jak když ve fotbale úmyslně chcete dostat červenou kartu. Ale takto animovaně je to neskutečně zábavné. Pro fanoušky Megumin z Konosuba téměř povinnost, jen tady to jde víc do goth stylu.

plakát

Krematorium (2024) (seriál) 

Koncepčně zajímavé (minimálně pro mě, jakožto člověka "odkojeného" věcmi typu Spalovač mrtvol nebo Odpočívej v pokoji), trikově taky (černobílí (nejen) lidé), scénáristicky to určitě šlo vyladit. Postavy se chovají logicky své situaci (až na pár bláznivých výjimek), i nějaký ten černý humor se najde (byť je to, jak zmiňoval zde např. uživatel M.i.k.e, taková Addamsova rodina z Wishe). Jsem asi část diváctva, která se dívá kvůli krematoriu a ne kvůli divadlu Mír ani kvůli Jiřímu Lábusovi a jeho huberu kororu. Kdyby na mě vyskočil někdo černobílý, o kom vím, že je mrtvý, mělo by to spíš nádech hororu.

plakát

Jacob's Ladder (2019) 

Původní Jacob's Ladder chovám ve svém srdci vysoko, jelikož sloužil jako jedna z inspirací pro mou oblíbenou herní sérii. Nedávno jsem si znovu pustil i původní film, který jsem novýma (staršíma) očima docenil zase o trochu víc než posledně. Má remake co nabídnout oproti originálu? Vlastně ani moc ne, místo ikonického hororu tu máme tuctový thriller, o který v televizi zavadíte zhruba tak často jako v Praze jezdí metro (kde však o okaté básničky typu A Dream Within a Dream nejspíš nezavadíte). Potěšila mě tak nejvíce aktualizace války (byť původní film a jeho asociace s MKULTRA dávala větší smysl) a přítomnost herce Jesse Williams, který hrál jednu z hlavních postav ve hře Detroit: Become Human.

plakát

Carol a konec světa (2023) (seriál) 

Neobyčejně obyčejná, obyčejně neobyčejná Carol je možná atypická hrdinka pro tento druh seriálu, o to méně ale musí soupeřit s ostatními počiny - znám zejména akorát mužské hrdiny, ale právě např. Bojack Horseman nebo Archer jsou svou prací vzdálení obyčejným lidem. To se o Carol říct nedá. Vlastně skoro o nikom, jelikož díky blížícímu se konci světa (navzdory tomu, že je ještě několik měsíců vzdálený) pozbyl koncept "práce" smysl. Seriál celou situaci pomocí ostatních lidí prezentuje ironicky jako utopii, nahota se nijak zvlášť neřeší, oblohu pravidelně plní ohňostroje a lidé si plní své sny. Zlo samozřejmě nevymizelo (spíše mi přišlo, že vymizela zvířata, moc jsem jich neviděl), ale s výjimkou zhruba jedné epizody se seriál nese spíše v uklidňujících rytmech. Tím největším uklidňujícím rytmem byl pro mě hlas Carol (Martha Kelly) a její eskapády, do kterých jsem se pohodlně dokázal vžít. Ne každý má potřebu být jako její sestra, někomu stačí rutina/rozptýlení v podobě kancelářské práce, kde se člověk může spřátelit s kolegy (koneckonců valnou většinu času strávíme právě s nimi). To má ale vzhledem ke globální situaci, ne nepodobné té naší, kde sotva jsme dávali COVIDu sbohem, tak přišla válka na Ukrajině, dvojsečný efekt, kdy rázem máme víc co ztratit. Smekám tedy před lidmi jako je Carol, kteří vědí, co chtějí (nebo co nechtějí), jdou si za tím, i když to třeba zrovna není úplně nejpopulárnější, jako nejspíš asi bude i tento seriál. Nakonec jsou svým osobitým způsobem větší rebelové než rebelové v tom klasickém smyslu slova. V tom jí zdatně sekundují její kolegové v čele s Donnou a Louisem. Seriálem se však mihne mnoho dalších lidí, s větším či menším vlivem na děj a větším či menším prostorem pro jejich příběh. V současné podobě deseti epizod jsou některé věci vtipné v tom, že nemají žádné sáhodlouhé vysvětlení, některé věci jsou však smutné v tom, že zabírají trochu zbytečně místo (jmenovitě určité části 8. a celá 9. epizoda). Což zamrzí zejména proto, že desátá epizoda je kvalitní nášup, jak dějem, tak poselstvím, které nese. I tak ale, měl-li bych dát tvůrcům za toto nějaký trest, asi bych zvolil death by banana bread.

plakát

Loudermilk (2017) (seriál) 

Jak hodnotit něco jako je Loudermilk? Sám seriál podobně kritické recenze trefně komentuje. Rozhodně však ode mě nedostane tolik, co album Pool. To by dostala pouze dějová linka s Cutterem, která byla spíše smutná než zábavná a spíše otravná než dojemná (dost mi to připomnělo dějovou linku postavy Rickety Cricket z It's Always Sunny in Philadelphia). Díky bohu seriál na této dějové lince moc dlouho nezůstal (on celkově tolik na dějových linkách nelpí, zejména co se týče Samových záletů nebo reakcí postav na některé události). Ale aspoň Cutter dostal nějakou větší, což se bohužel nedá říct o některých členech Sober Friends. Celkově však seriál dostatečně ukazuje i odvrácenou stranu závislostí a také to, že to je živná půda pro komické i dramatické momenty.

plakát

Drive My Car (2021) 

Dočasně nemocí upoután do postele, měl jsem konečně dost času a pozornosti pustit si tento film, který jsem ve "watch later" měl již nějaký ten pátek. A dobře jsem udělal. Osobně mě nejvíce překvapilo, jak rychle ty téměř 3 hodiny rychle utekly. Co mě nepřekvapilo je kvalita plynutí děje a jeho přednes divákovi. Děj jako takový neskýtá moc prostoru pro invenci. Ta se objevuje až s detaily, které jsou do něj zahrnuté - vícejazyčné divadelní představení místo jednojazyčného, prolínání Strýčka Váni s hlavním hrdinou místo náhodně zvolené hry nebo vyprecizovaná dějová linka s nevěrou místo něčeho z Ordinace v Růžové Zahradě. Film ve mně zanechal primárně však dva dojmy - první dojem je poutavé vyprávění postav porušující pravidelně klasickou poučku "show, don't tell" (na mysli během psaní mi vyvstala např. Terapie, která byla téměř jenom povídání), kde ale vzhledem ke kontextu je člověk přikován k sedadlu jako kdyby na sobě měl bezpečnostní pás (zejména při předposlední scéně, která se téměř vysmívá režisérským učebnicím). Druhý dojem je jakási všechny lidi spojující lidskost. Žádné kasty, žádné třídy, žádné povyšování nad osobu šoférky nebo jiných pracujících lidí, žádná zábrana proti jiným jazykům. Jenom divadlo. A ikonický červený Saab 900. A semtam nějaký ten pěkný vizuální pohled. Třeba na dvě ruce čouhající ze střešního okénka držící cigarety.