zdepapepa

Solidní výkon od všech zúčastněných, zejména pak od pana Janáka (ironicky bych mu měl spíš měřit striktnějším metrem vzhledem k tomu, kolik šancí na pohádky na Vánoce dostává). KSP je pohádka odpočinková, klasická (žádné napodobování Hollywoodu) a bez ambicí na stříbrné plátno. Celý film táhne ústřední trojice, která má mezi sebou dohromady jednu mozkovou buňku a půjčují si ji navzájem. Většinou ji má Tobiáš, ztělesnění Lawful Good alignmentu. Emílie a Vilém mu zdatně sekundují a celkově bych si toto trio dovedl představit i v dalších filmech (nebo z toho třeba udělat minisérii). Ono celkově, když se rozdával rozum, tak ho nepobral vlastně nikdo - svatý Petr má v ... "klíči", když člověk vidí, jak se (ne)snaží dostat svůj klíč zpět. Stráže jsou spíš na okrasu, a z celého hradu je z klaďasů proaktivní snad jen princezna, která ale i přes kritiku úkolů pro nápadníky nic nedělá. Poslední zmínku si zaslouží vodník pohodář, který mi pro změnu evokoval Thoma Yorka v klipu Lotus Flower. Pár kvalitních hlášek, standardní vítězství dobra nad zlem. Co víc si přát? Určitě hodně (s každou další pohádkou je vidět, jak se některé elementy opakují 1:1), ale po zkušenostech z let minulých nelze KSP hodnotit příliš negativně.

Obliterated aneb proč se vyplatí si jako specialisty najímat aroace abstinenty. Na homage (nebo satiru nebo parodii, jak chcete) je to málo zábavné a věrné klasikám, jako samostatná tvorba to spadá převážně do kategorie "tohle by kina přeskočilo a šlo rovnou na VHS". Vidím v tom zejména zahozený potenciál - zajímavý ensemble team (vzpomněl jsem si na seriál Archer) a děj, který bystačil sotva na celovečerní film je roztažen do minisérie (zde jsem si vzpomněl na 24 s Jackem Bauerem). Ensemble team je naplněn zajímavými postavičkami, z nichž se jich hodně překrývá, ale každá je svým způsobem "so bad it's good". A kdo to vlastně je? Kapitánem týmu je PlayStation cutscene Brad Pitt/Chris Hemsworth, i když mu ve skutečnosti velí "když se snažíš zpaměti okopírovat postavu Amy Santiago". Pak tam jsou i "mami, kup mi Michelle Rodriguez" "Ne, máme Michelle Rodriguez doma", transplantovali jsme mozek Johnnyho Knoxvilla do těla Sama Elliotta, horny on main hacker(wo)man z filmů z přelomu tisíciletí, found family? já mám vlastní family a I refuse to be defined by being black or being gay so I'm gonna get defined by being hungry. Co tedy vlastně může Obliterated nabídnout? Akční zábavu, u které se nemusí příliš myslet. Pár šikovně schovaných Čechovových pistolí. Sexploitation scény (včetně jedné povedené mučící scény, která by bez tohoto aspektu byla polovičním zážitkem). Character development. Pár humorných rozboření stereotypů.

Kde původní seriál Squid Game byl spíše satirický a měl trochu jiné poselství, tady je vidět, že většinou jsou lidé dobří (když zrovna není příběh podle scénáře a nejde jim v něm o život), takže jako dodatek k původnímu seriálu sledující hodně sociologický aspekt se mi to líbilo (ostatně i v mém komentáři k původnímu seriálu jsem hodně o reality shows psal). Ale nic není sluníčkové celé. Stejně jako v jiných reality shows jsou různí "záporáci" (jak moc z toho dělá edit musí posoudit každý sám), i tady se jich pár najde - nejvíce mi utkvěly v paměti pán 432 a dvě pokrytecké dámy - jedna soudící člověka, že si vzal 2 jídla místo jednoho a následně kradoucí hamburger, který obdržel jiný hráč a druhá respektující domluvená pravidla na skleněném mostě až v momentě, když z toho má benefit. Bylo tak smutné pozorovat lidi, kteří na to doplatili - nikdo z ostatních se jich nezastal a naopak jako kdyby ti ostatní utrpěli selektivní ztrátu paměti. To je asi má jediná větší výtka - možná to tam všechno bylo, ale v prostoru 10 epizod na řadu se to ztratilo. Ironicky jsou tam momenty, které jsou dojeny nad rámec logiky a pak jsou tam momenty, kdy někdo do té doby po těžkém boji vypadne na náhodu a nedostane ani confession cam nebo chování postav nesourodé s tím, co se stalo. Klidně by se dalo natáčet/koukat dál, Netflix nemusí tolik řešit vysílací časy ani délku epizod. Podíval jsem se na making-of a evidentně tomu věnovali hodně času, tak proč ne i tomuto? Všude jinde ta odvedená práce vidět je - na podobě lokací, kostýmů, technickém zpracování i testování her. Jejich složení (her) i složení testů se mi líbilo (i ty nové), zejména flow dalgona-battleships-marbles.

Ve stand-upu je obecně známý pojem "tight five", tj. pětiminutové vystoupení, které je dobře nacvičené. Tady je to spíš "tight ten", uběhlo to však rychle jako oné "pětiminutovky". Převažuje můj oblíbený žánr postřehů ze života, v menšině jsou různé osobní anekdoty, které tolik nemusím. Všechno je ale podáno živě, nevypadá to nudně naučeně, vypadá to jako rant vašeho nejlepšího kamaráda/nejlepší kamarádky, když si dají příliš mnoho alkoholu a potřebují se vymluvit o něčem, co je pro ně důležité.

Už už jsem chtěl chválit tento remake, protože původní Vanishing Point jsem viděl už před více než deseti lety (skoro se mi to nechce věřit) a protože přeci ten příběhový základ je i tady, ale tehdy jsem dostal spásnou myšlenku si připomenout i originál. Což bohužel shodilo remake o několik příček dolů. Ano, příběhový základ tam je. Problém nastává, když remake dáme pod drobnohled a srovnáme ho s originálem - na film o autě se tam překvapivě málo jezdí. Ubylo i zajímavých postav, které Kowalski na své pouti potká (jediným plusem v mých očích je zahrnutí indiánů, ti k USA určitě patří; na druhou stranu ale místo energického Super Soula máme tuctového The Voice). Ubyl také existenciální nádech a stejnou měrou přibyla čitelnější motivace hlavního hrdiny. To má sice výhodu v tom, že divák snadnějši vše pochopí (a možná se i dovede lépe vžít do hrdiny), na druhou stranu je tam velká nevýhoda v několika díky tomu vytvořených dírách v příběhu, které jsou občas odmávnuty, občas úplně ignorovány. Hodně věcem zkrátka šlo předejít. Třeba tvorbě filmového remaku, který je téměř ve všech směrech horší než originál. Drobný fun fact na závěr, který mě pobavil - během filmu se tam jeden prodavač postavy Vigga Mortensena zeptá "You a ranger?". Ve filmu 4 roky roky před vydáním Společenstva prstenu.

Zábavný akčňák, který má kvalitní set pieces, souboje i humor. Jakožto nečtenář Marvel komiksů mi původ Mandarina nevadil (co jsem četl, tak dost lidem vadil). Spíše hlavní záporák mě nenadchnul, což bude nejspíš hlavně tím, že se stále točí ty samé motivy a plány dokola. Určitou finalitu v podobě ničení dříve vybudovaných věcí lehce podkopává fakt, že Marvel filmů od té doby přibylo mnoho a že ani tento film nekončí úplně finálně. Rozhodně se na čtvrtého Iron Mana podívám, jelikož tento třetí byl jedním z nejpovedenějších.

"Úžasný Digitální Cirkus je místo, které si mohou užít lidé jakéhokoliv věku." Tak pravil Caine. A já souhlasím. The Amazing Digital Circus (TADC) jde ve šlépějích věcí typu Don't hug me, I'm scared nebo Garten of Banban, záměrně se ale vyhýbám slovu kopie a budu TADC v tomto směru bránit. Měl bych to pak nazvat kopií Sword Art Online? Trona? I Have No Mouth and I Must Scream? The Stanley Parable? Na to je TADC příliš svérázný, inspirace se ale nezapře. Spíše než horor to beru jako takovou psycho černou komedii, těžko ve mně může budit strach BSOD, zvuk modemu nebo "clipující" či "glitchující" věci, když jsem s nimi sžitý. Na nějaký gore se taky může honem rychle zapomenout. Připomíná mi to spíš klasické cartoony (jmenovitě například Courage, the cowardly dog, z něhož je tam i jedna homage), které dovedou pracovat s atmosférou - na to TADC využívá také kvalitní animace a znalost filmových triků a záběrů (např. "kubrick stare"). Atmosféra j také kvalitní zejména i proto, že i když je TADC defacto isekai, tak kde například Sword Art Online jde cestou typického akčního power fantasy, TADC jde nekompromisní cestou beznaděje (což je jednak celkem realistické a druhak je to skvěle vidět v obličeji Pomni, který memeticky zaplavil internet; ono celkově TADC zaplavil internet, v době psaní textu má pilot za 11 dní už 30 milionů zhlédnutí), které připomíná stařičké I Have No Mouth and I Must Scream. Animace však stařičká není (jak by se mohlo z prvních pár vteřin pilotu zdát), seriál jde s dobou - už má merch, nějaký ten lore díky obrázkům na dveřích a v neposlední řadě také fanarty, tam bych ale přiřkl největší úděl Pomni (typicky stydlivá moe) a Jaxovi (ten má zase nakročeno k tomu být další tumblr sexyman). Vzato kolem a kolem jsem si na začátku sledování myslel, že seriál vystřílel všechnu munici, nicméně kombinace dobrodružství typu "gather the gloinks" opepřené hledáním východu vedené ensemble castem, který má i možnost se měnit je plodný koncept u něhož si vzpomenu třeba na Infinity Train. A pokud přidají na hororu, přidám i já na počtu hvězd. EDIT 29.02.2024 - vzhledem k tomu, jak jsem se bavil u prostého oznamovacího videa s reklamou na merch (POMNI WAKE UP TIME TO GO ON AN ADVENTURE; je vidět, že Gooseworx je velmi aware, co se týče fandomu), tak by bylo nefér zůstat pouze u 4 hvězd, takže zvedám na 5.

Tento typ písničky mě vždy fascinoval a nikdy jsem nebyl schopný ho řádně napsat. Tedy - takový, který má nějaký dějový vývoj a vyvrcholení, nejen hudebně nebo textově. To tento klip splňuje skvěle, dokonce povyšuje i tak kvalitní píseň Thank You od Dido. Napjaté rodinné vztahy se mísí se vztahem fanouška a jeho idolu (natolik, že se vžil výraz něco "stanovat" nebo že je někdo "stan") a divák napjatě sleduje, jak příběh dopadne. Celé to navíc už v době na přelomu tisíciletí odhadlo popularitu žánru beat+zvuky deště.

Už od začátku mě vypekl trailer. Z toho mého mála očekávání nezbylo skoro nic, tudíž film vesele sypal jednu zajímavou scénu za druhou. To se točilo zejména kolem vztahu kuchař-strávník. Jak tento film mám ale vlastně hodnotit? Nelze popřít paralely mezi tímto vztahem a vztahem režisér-divák, či spíše tvůrce/umělec-recenzent/kritik. Nejlépe to vystihl komentář z jednoho fóra od uživatele s přezdívkou MischiefofRats: Kritikové mají šílenou moc nad úspěchem nebo selháním jakékoliv kreativní práce nebo kariéry umělce a na tvůrčí straně existuje konstantní frustrace a zahořklost, že ti, kteří tuto práci nemůžou vykonávat MŮŽOU mávnutím ruky zničit ty, kteří do celoživotní tvorby dávají krev, pot a slzy. Na tomhle světě kritikové mají místo a je důležité, protože kritikové často vidí to, co umělci ne. S tímto na vědomí, kritika-pro-pobavení často obsahuje krutou příchuť radostné škodolibosti. Kolik z nás vidělo nějakého dvacátníka na YouTube jak se pouští do nějakého filmu za doprovodu stovek tisíc zhlédnutí u videa? Kolik nefér recenzí, vůči kterým se nelze bránit bylo vydáno na Yelp na úkor podniků, které si nezaslouží takovýto přístup? Kolik malých podniků a restaurací bylo potopeno díky lásce či nenávisti z médií? Kolik samolibých, privilegovaných lidí, kteří se považují za tvůrce chutí sabotovalo kreativní úsilí umělce z důvodů, které nesouvisí s uměním samotným? Dokáže to být neskutečně toxické. Chci říct - zapřemýšlejte, kolik času, úsilí, dovedností, peněz a odhodlání stojí založit restauraci, napsat knihu, vyrobit film - a populární kritik může napsat článek za dva dny, vydat ho a odsoudit celý podnik k záhubě, jen tak. ALE, zároveň s tím, občas výsledky kreativního snažení jsou špatné a zaslouží si drobnohled. Je to nekonečný zápas. Tento příspěvek do diskuse se mi vážně líbí. Není to druh filmu, který by se snažil rozseknout debatu, ale je to satira, má to co říct a říká to jako nůž do žeber. Šéfkuchař není hodný člověk. Je to domýšlivý a úchylný psychopat posedlý ovládáním, který z restaurace udělal kult a chystá se zabít tucet lidí dopodrobna připraveným plánem, protože nechce jít k terapeutovi a léčit se. Je špatný. Objektivně, je špatný. Ale jako padouch je přesvědčivý, protože tak trochu má pravdu a přitom má také část viny. Už mu lezou krkem lidé, kteří jeho umění používají jako status a dohnávají ho k nepřístupnosti - ale on také udělal rozhodnutí jim to dovolit, zvedal ceny úmyslně, dokud si to nemohli dovolit jen "ti, co berou". Leze mu to krkem, protože kritikové přilétnou, znudění a vynášejí bezmyšlenkovité rozsudky nad prací, kterou by ani zdaleka nemohli napodobit - ale zároveň za svůj úspěch vděčí jim. Leze mu to krkem, protože prostředky pro jeho umění, kapitál za jeho možností zpracovat svou práci je žeton, který směňuje se zkorumpovanými a pochybnými investory, kteří ovládat a vydělávat na jeho umění bez jakéhokoliv pochopení jeho vize či docenění jeho skutečného talentu - ale zároveň přijal účast těchto investorů. Lezou mu krkem patolízalové jako je Tyler, kteří se nikdy nepostaví do zranitelné pozice skutečné tvorby umění a riskování, ale kteří věří, že jejich uctívání a zbožňování lidí jako je on jim vynesou laskavost nebo spojení s umělci jako je on. On Tyler evidentně trochu rozponává, že si z něj jen dělají šprým, ale do poslední chvíle než šéfkuchař ochutná jeho jídlo, evidentně je část z něho, která stále věří, že tam možná skutečně patří a že si to zasloužil, že je zasvěcený do magie aniž by vynaložil svůj pot, svoji krev, svoje slzy, roky svého života - ale není to pravda. Tyler není jenom fanoušek nebo kritik - Tyler vede parasociální románek s tímto šéfkuchařem a jeho prací a myslí si, že jeho otrocká konzumace jeho práce ho OPRAVŇUJE k úctě, pozornosti a ohledu tohoto šéfkuchaře. Tohle je kritika spotřeby fandomů, na 110%, a šéfkuchař jím evidentně opovrhuje - ale jaké obecenstvo pro své jídlo má bez fanoušků? Existuje mnoho "foodies" jako je Tyler - skuteční, realističtí lidé, kteří nejsou karikatura jako on - kteří jsou téměř stejně samolibí a loajální a stejně tak si nárokují věci a kteří řídí jídelní průmysl vyšší třídy svými penězi. Oni jsou to uznalé publikum, ať už je jejich fandom toxický nebo ne. A to se tento komentář zaměřil pouze na jednoho z hostů, o kterých tento film pojednává. Není to ale pokrm o jedné chuti, každý host přináší do filmu jiný pohled na věc. A nápodobně, ne-li někdy i více, přispívá i personál.

Solidní set rozkouskovaný na tři díly, které jsou dále rozkouskované podle různých probíraných témat. Něco se strefuje, něco je takové "eh", celkově však převažuje první kategorie. Líbí se mi, že styl podání z předchozích stand-upů zůstává stejný - konekonců i sama Michelle Wolf konstatuje ve třetím díle, že neumí napodobování ani přízvuky (kromě jednoho asijského). Pokud hledáte pobavení, které nezná hranic, ale které zároveň dokáže být relativně inkluzivní, rozhodně je Michelle Wolf a její It's Great to Be Here sázka na jistotu.