Isherwood

Po zážitku zkušenost. A taky vnitřní redefinice toho, kdy ještě má smysl platit nesmyslné částky za sezení před obřím plátnem s dokonalým audio setem. Té zasloužené chvály je všude kolem požehnaně, tak snad jen tolik, že oproti prvnímu dílu tomu možná chybí jistá lehkost, která jakoby pramenila z toho, že Villeneuve, vědom si obřích očekávání, odmítá udělat sebemenší chybný krok stranou. Který ale paradoxně nastane ve chvíli, kdy ve snaze vejít se do stopáže pod tři hodiny, a udržet v kině co nejširší diváckou masu, hlavně v poslední třetině, sestříhává tak, že ty chybějící fragmenty (zvlášť, když jste to četli) úplně cítíte a v duchu žadoníte, že chcete klidně ještě o hodinu více. Ale jinak je to všechno tak, jak jsme si dva roky zbožně přáli. Absolutní peak hollywoodského řemesla v nejlepší možné podobě. Obrazový skvost a totální overkill píšečného sound designu, kterému uctivě ustoupily i Zimmerovy galaktické chorály. Poprvé jsem opravdu pochopil, jak se cítili lidé, kterým před čtyřmi dekádami v kině pustili Hvězdné války.

Masterpiece! I po dvaceti letech. Když měl seriál premiéru, Medal of Honor spolu s Call of Duty byli na denním hráčském menu, vylodění v Normandii z Ryana jsme na omleté VHS sjížděli v internátní klubovně do zblbnutí, takže svérázného docenění došlo Band of Brothers naprosto bezezbytku. Jenže dvě dekády utekly, člověk trochu nabere zkušenosti, něco nakouká, válku má díky mediálním pokrytí v mobilu vlastně online a najednou ten desetihodinový kolos vnímá úplně jinak. Ten nesmyslný masakr v Ardenách už není tak cool, rozervaná těla jakbysmet. Najednou je zde deset minipříběhů o jednom obrovském odhodlání, o opravdových „ordinary men“, kteří šli dělat „extraordinary things“, který přesně stojí na hraně oslavné ódy a prostého armádního patosu, přičemž nikdy nesklouzne ke kýči, ani líbivému podbízení. HBO vysolilo na svou dobu extravagantní rozpočet, který tvůrci napumpovali do skvostné výpravy i početného komparzu, jemuž bláto i sníh zalézají za nehty. Ty drobné záchvaty lidskosti (medikova anabáze za mě vládne) pak jenom stvrzují sílu vyprávění. Žánrový benchmark a seriálový etalon, který i nadále v mnohém vládne a většinu konkurence nechává dalece za sebou.

Echo devadesátek, posílající strojem času pohlednici o zlotřilé AI, se chvílemi tváří, že má nad divákem navrch, ale nenechte se ukolébat v přiznané pitomosti, protože běžící skaut Cruise to s McQuarriem posílají nekompromisně do současnosti. Vůbec totiž nejde o to, CO, ale JAK. Vidět film, který v akčních scénách vrství krom kaskadérských atrakcí taky dějové zvraty „good guys vs. bad guys vs. (another) bad guys“, je absolutní divácký požitek. Jestliže byl Fallout lunaparkem akční zábavy, Dead reckoning je top formou tvůrčí soustředěnosti. Možná jsou Benátky předčasným vrcholem, ale vyústění epizody s vláčky, kdy dojde docenění druhý díl herního Uncharted, to nakonec uzavře na letošní vrchol popcornové zábavy, a bez problému zaparkuje tento díl za nedostižné Rogue Nation.

Znáte to, neobejde se bez toho žádná rodinná sešlost, pábitelský strejda dá pár panáků a začne vyprávět. Vy víte, že chvílemi fabuluje notně za hranou, přeci jen už ty historky z dřívějška trochu znáte, protože jsou notorickou součástí rodinného kánonu, ale stejně vám to nedá a posloucháte dál. Pokud by vyprávěl ještě chvíli déle, odejdete od stolu, ale ono ne. Vyprávění jede a je to neskutečná zábava, která má šmrnc a lehkost, a vy jenom vrníte blahem. A i když víte, kam to celé směřuje, stejně jste napjatí a kroutíte hlavou, jak to všechno mohlo ve finále vyjít i projít. Pak to skončí a jste upřímně dojatí. A mermomocí jdete znovuobjevovat zdroj, kterým to celé začalo.

Mazin-Druckmann paradox. Nevím, nakolik bych si to užíval coby divák neznalý předlohy, na druhou stranu bych se pozici „tabula rasa“ nebránil. Tak či tak, je to podívaná z alternativního vesmíru, ve kterém nic zásadního nechybí a všechno navíc je jenom ku prospěchu. Při vynechání dlouhých minut plížení a krvavých soubojů, zůstane cca oněch 8 – 9 hodin dějového materiálu (kredity za point posílám sem), který je zužitkován naprosto ukázkově. Minimum clickerů nejde na vrub tvůrcům, ale k dobru Joelově zkušenosti, který putování vede promyšleně, a veškerá setkání s nimi jsou dílem momentů, kdy se promyšlený plán podělá. Drobné výhrady detailněji u jednotlivých dílů, jinak výsostná spokojenost.

It wasn’t time that did it. [Asi spoilery.] Je to tam. Joel v ‚raging‘ módu a hlavně památný finální rozhovor, který „udělal“ hru, ve mně opět rozehrál struny emocí jako před lety. Co je vlastně dobro, kde leží vyšší zájem a co (ne)jsme schopni obětovat pro druhé. Rozsoudit to nelze, lze se o tom jenom nekonečně dohadovat.

Davidova komunita by zasloužila jednu komplexnější epizodu navíc, ale i tak vrchovatě naplňují Sartrova slova, že peklo jsou ti druzí. I když je Bohem cordyceps.

Režijní masterclass, bez ironie. Aneb kterak bosenská režisérka ceněných festivalových dramat vyrukovala s jednou z (prozatím) nejlepších epizod áčkového seriálu. Má to úplně jiný feeling než předchozí díly, kamera jde víc do detailů, plně využívá sněžných scenérií, herci jsou tlumení a strohé dialogy nechávají bublat emoce po pokličkou nerudných obličejů. Když to pak vytryskne (dílna, dětský pokoj), sesype se to na diváka jak lavina. Intenzivní a vyčerpávající zážitek v nejlepším slova smyslu.

Na emoce to brnká stejně účinně, jako Gustavo na kytaru, což stvrzuje tvůrčí záměr, vézt se na (překvapivě) komorní vlně, která ty divácky vděčné „velké“ momenty přináší spíše nečekaně a na chvíli, protože je třeba před nimi utéct. Což samozřejmě cením na max, ale nepopírám, že kdyby rozběsněný Bloater řádil ještě o chvíli déle, neměl bych námitek.

Vlastně mě udivuje ten hlad okolo, lačnící po akci a děsu, a mimoděk tak stvrzuje všechny zkazky o toxicitě herní komunity. Seriál se postupně vymaňuje z okovů předlohy, jde si vlastními cestami, jen si prstem na mapě hlídá směr. Pedro s Bellou už se v tom zaparkovali jak starý pickup ve výloze bistra. Očekávání padla, už nejsem divák, ale čistý „cargo“, který tihle dva vzali s sebou.