Isherwood

Sociologická sonda do jádra politiky tak hluboká, že spolehlivě bodá i po třiceti letech; zbožné přání všech analytiků, komentátorů i prostých voličů, aby to tak po sečtení vysypaných uren nebylo.

Všem mediálním zkazkám navzdory (přetažený rozpočet, přetáčky) předkládá Forster vcelku netradiční zombie podívanou, která jede spíše v duchu okázalého akčňáku, v němž se topí jedna středostavovská rodina a celý svět naokolo. Skvěle rytmizovaná režie (podpořená dobrým střihem) tlačí kupředu dějové vzduchoprázdno, které se omezuje na fakt, že z brilantní předlohy bere název a dvě, tři výraznější geopolitické narážky, přičemž si šlape vlastní cestou – aby došla až ke kořenům, tedy k hororu v laboratoři. Sevřenější dramaturgický oblouk, který by se neomezoval na vystřídání tří lokací, do nichž hlavní hrdina dorazí a minutu po něm i nemrtvá horda, by tomu ale každopádně neuškodil. [Chci tu bitvu o Moskvu, aspoň jako bonus na Blu-Ray.] 3 a ½.

Pseudoartová hra se symboly, neurčitými postavami a historkou o pomstě a (ne)odpuštění, ve které kraluje fantastická kamera a nechtěná směšnost Goslingova vyprázdněného pohledu, které v součtu vystačí na největší filmovou pózu a zároveň epic fail roku, protože už dlouho jsem neviděl film, u kterého by bylo tak moc vidět, čím chce být a zároveň funguje přesně naopak; chci si o tom přečíst dlouhý rozbor od nějakého filmového teoretika.

Sunset Blvd. digitálního věku šlape náramně do momentu, kdy se srazí s halucinogenním Inception, čímž dostane povážlivé šrámy především ve schopnosti být srozumitelnější ve vyprávění příběhu jako takového, přičemž snaha vybruslit z toho se mění v tvůrčí vršení jednoho nonsensu za druhým, takže druhá polovina filmu nedovede samostatně fungovat, ne natož tak ve fúzi s tou první; cameo "toho chlápka, o kterém už ani nikdo neví, jak se jmenuje" boží, dr. Kubrick úplně mimo (Zlatou malinu za masky, prosím!).

Tony Scott je na pravdě Boží a tak je trůn pro krále sexy filtrované filmařiny opět k dispozici jedinému člověku. Že Michael Bay potvrdí svůj status zrovna konverzační krimi komedií, jsem nečekal ani v tom nejplechovějším snu, což jde na vrub hlavně skvěle absurdnímu scénáři, výborným hercům a režisérově evidentní chuti natočit si zase jen tak něco pro vlastní zábavu, takže rozhodně nejlepší bayovina od... no, od Skály.

Vnitřní temnotou duše, zmítanou démony chybějících vzpomínek na vlastní minulost, si musel projít další komiksový hrdina. Nahozeno je to skvěle, Rosomák proti nevyzpytatelné yakuze nejde úplně tradiční komiksovou cestou, ale spíše se proplétá složitou mafiánsko-politickou sítí, za kterou by se nemusel stydět kdejaký agent-analytik CIA v terénu. Plus mu chybí zásadní schopnosti. Problém nastane v momentě, kdy adamantiové drápy protnou kůži, aby naporcovaly zlodušské pohůnky po desítkách. Hugh Jackman se může tvářit sveřepe sebevíc (a že se jenom můžeme utvrzovat o tom, že absolutně nikdo do žádné jiné komiksové role nezapadl lépe), ale když ho vyšlete do seriózní akce, působí to jaksi nepatřičně. Což je trochu tím, že oproti zbytku filmu je jaksi navíc, jen aby splnila požadavky blockbusteru. A samotná duševní pitva? Štkát nad tím, jak to parádně uměl B. S. je už nuda, ale i ten Matthew Vaughn to vlastně zmáknul lépe. Není to špatný film, jen by se rutinérským režisérům měly nechávat rutinérské komiksové postavy.

Del Toro přichází tak trochu s křížkem po funuse, přeci jen už byla velká města zdevastována Avengery, Transformery, či Supermanem natolik, že se z padajících mrakodrapů začíná stávat trochu stereotyp, kterému se snaží režisér vetknout osobitost tím, že dává k dobru docela přehlednou akci, a vizuální rozmáchlostí nejde až tolik za hranu. Na druhé straně ale do dvou hodin nenacpal ani jednu zásadnější postavu, opravdový charakter, který by táhnul lépe, než jaeger plechovou kocábku po ulici. Idris Elba má charisma, ale topí se v patetických proslovech (a dabingu), zbytek ansáblu silně nezajímavý – Ron Perlman je spíše ikonickým trademarkem, než-li funkční postavou. Uteče to rychle, ale nejzásadnější a nejpůsobivější scénou je stejně nakonec úprk malé Mako před kaiju skrze liduprázdnou ulici.

Zatímco dvojky tematicky podobných blockbusterů o šílencích, co chtějí ovládnout svět a do cesty se jim postaví hrstka posledních hrdinů, většinou bývají větší, hlučnější a nabubřelejší ve všech ohledech, Retaliation jde paradoxně cestou skromnosti a uměřenosti, která byla po Sommersově „over the top“ šílenosti evidentně jedinou rozumnou volbou, což sice není na škodu, ale i 4 roky od premiéry potřebuju obě ruce, abych vyjmenoval památné momenty, navíc Chu to nemá úplně v ruce jako celek, takže poslední půlhodinu už člověk trochu zívá, přičemž nad vodou to drží především fakt, že jednu sympatickou hereckou bandu vystřídala druhá, jen tady je někdo zapomněl lépe vyprofilovat.

Skvěle rozehraná partie na téma, kdo bude větší zmrd, si v závěru láme vaz tím, že finální zúčtování nechává hrdiny obkecávat dvacet minut, namísto rázných pěti; do odjezdu ze sídliště fantastická práce s žánrovými klišé - celek největší zklamání letošních Varů.

Film, kdy mi bylo tvůrců v sále za takový vlažný potlesk líto. Na straně druhé, těžko lze čekat povstávající publikum za snímek, který často nedává ani za mák smysl, motivace postav je absolutně nepochopitelná a celé si to nepustí diváka k tělu ani na chviličku. Ponorková nemoc na souši je stejně krutá jako ta na moři, ale já ji cítil vůči hrdinkám v závěru filmu taky.