Veterán žurnalistiky John PIlger má k tomu, abych ho nazval špičkovým filmařem stále hodně daleko. O Válce, kterou nevidíme platí rozhodně to samé co o jeho předešlé tvorbě - je to stále jenom na devadesát minut (!) roztažená investigativní reportáž. Působí velmi staromódně, poctivě, ale jde stále jenom o reportáž, kde informační hodnota převyšuje ty filmové - s čímž já jako jako filmový, ne novinářský fanoušek nemohu vnitřně soucítit. Narozdíl od předešlého The War on Democracy se nevytaší Pilger s toliko zajímavým tématem. 55 %
Back and Forth jednoznačně není špatným dokumentem, lehce stravitelným, Dave Grohl je správně zapálený vypravěč... Ale pro koho je určen? Je silně deskriptivním filmem, tudíž pro fanoušky jaksi nadbytečný, příliš plochý, tudíž pro "intelektuály" také mimo. Středně, rádoby alternativní MTV fanoušky dneska ale jistě osloví (paradoxně jsem si při sledování nostalgicky uvědomoval, jaké to byly časy kdy tato zmiňovaná hudební stanice formovala svět a určovala trendy). Jako člověk - nezaujatý divák, který maximálně ví, že je s nějakými Foo Fighters také spojován Michel Gondry za jeden velmi podařený a uznávaný klip, jsem se slušně bavil hlavně v začátcích kapely a cestě samotného Grohla, vedle Damona Albarna a Jacka Whitea určitě nejaktivnější rocková hvězda současnosti, jehož současně živí i ničí jeho všudepřekypující talent. O to více nesnesitelná byla závěrečná dvacetiminutovka/promo na aktuální desku. Každopádně pokud očekáváte výjimečnost Some Kind of Monster, rovnou jděte o dům dál. 60 %
Postava Jacka Rebneyho je hodně zajímavá a už jenom jeho velmi podivný charakter ospravedlňuje plnohodnotný feature lengh dokument. Sice druhá polovina trochu upadá, ale snaha poodhalit jeho současný stav mysli pohání spolehlivě diváka dál při sledování. Audio rozhovor s režisérem Benem Steinbauerem je k nalezení zde. 70 %
Ačkoliv jsem velkým příznivcem a fanouškem Andrewa Niccola (sakra já mám rád i tu S1m0ne), tak jsem neodcházel příliš uspokojen. Vlastně mám naprosto stejně rozpačité pocity jako u průměrností prorostlého Equilibria, nápad milionový, provedení naprosto nevyužité a hlavně nezábavné (počítejte kolik mají tyto filmy naprosto shodných prvků). Nikdy se film pořádně nerozjede a v konečném důsledku využívání času vážně není zas až tak moc ani cool, ani chytré. Určitě ne tolik jak si naivní člověk po synopsy blázínkovsky představuje. Ono by s penězmi zas tak moc nezměnilo a Timberlake by 55 %
Nechápu tu zdejší přízeň, nedokázal jsem se naladit. Dlouho mě film svojí hloupostí takto neurážel, ale nevyčítám mu to. Pozor jsem přitom velký fanoušek Do útoku, ale v osmdesátkách měly "over the top" filmy zůstat. 30 %
Jako dokument naprosto nefungující útvar, bez jediného nápadu či snahy přinést něco nového. Z filmu se stala geekovina bez žádných zajímavých mluvčích (všichni jsou do jednoho "pouze" fanoušci) a ani průměrnému fanouškovi, za kterého se stále považuji, nedá nic navíc či podnětného. Opravdu se toto téma dalo zpracovat jenom takto povrchně? 40 %
Nemyslím si, že je téma nosné na plnohodnotný feature length... a chvílemi mi hlavně ústřední charakter (zároveň vypravěč) přišel jako pěkné kokot... Zajímavé dobrodružství, krásná krajina, slivovicí nezklamali, ale moderním dokumentem Amazonia Vertical dle mého není. 50 %
Viděl jsem zatím jenom Winning Time - výborný dokument. Určitě chci vidět víc, protože jenom pod záštitou tohoto projektu uvidíte spolu Barryho Levinsona, Petera Berga a Waynea Gretzkyho nebo Mikea Tysona (vůbec režisérská smetánka, včetně dokumentů přesahující původní třicítku v sérii, je obdivuhodná). Pro sportovního fanouška jednoznačně povinnost.
[1. díl: King's Ransom] Toto je příběh Waynea Gretzkyho po jeho přestupu z Edmontonu do hokejově zaostalé Kalifornie. Režírující Peter Berg se ve snímku i vyskytuje a klade kanadské legendě nepříliš objevné otázky (proč na golfu?). Spíše než přepumpovaně spoustu informací působí Ransom náladotvorně a na skromné stopáži ukazuje atmosféru v obou zainteresovaných městech. Samozřejmě komentář/zpověď Waynea je také zajímavá. King's Ransom 65 %
[8. díl: Winning Time: Reggie Miller vs. The New York Knicks] Tento snímek mi (jako basketbalové lamě) vypráví o hráči, který svým uměním sál krev hlavně New Yorkským favoritům. Byl to celkem parchant, který se provokováním vysloveně bavil, což se nedá říct o Spiku Leem, jež se nechtěně stal snadným terčem pozornosti médií i fanoušků. Winning Time 80 %.
Mohou nastat dvě silně polarizované situace v divákově vnímání. Buď může přihlížející vidět Jeskyni jako unikátní procházku po koutech země kam se nikdy nepodívá (a ne ve smyslu, je tam zima, viz. Encounters at the End of the World, ale protože jeskyni Frantíci zapečetí a přístup tam bude časem stále více a více výjimečnější i pro vědce a badatele!) nebo se dá nahlížet trochu hlouběji, jak německý autor žádá, vidět skrz a hledat otázky prehistorických počátku lidstva. Werner Herzog opět natočil silně autorský snímek, kterým dokáže imaginativně interpretovat své pocity a myšlenky. Já byl zhruba na půl cesty, ale věřím, že příští projekcí se již plně ponořím do tajů starších než 32 tisíc let. 85 %
Těžko říct z kolika procent je zábavnost a "kvalita" dokumentu Generace singles způsobena prací režisérky, nebo jde jenom o kvalitně vybrané ústřední charaktery, ale je důležité, že v celku snímek překvapivě funguje. Sledovaní lidé dostávají zajímavé, a občas i netuctové, otázky a sympaticky na ně také otevřeně odpovídají - a že to není snadné téma. Relativně mladou režisérku Janu Počtovou budu ještě sledovat a na její další projekt se teď i celkem těším. 70 %
James Marsh je tvůrcem dokumentů, které přesně odpovídají mému vkusu a trefuje se, podobně jako třeba Errol Morris, do mých kvalitativních požadavků na nonfiction snímky. Samozřejmě vedle nesmírně atraktivního a zajímavého tématu, o historii běžnému Čechovi zatajené, přidává ještě fešný audiovizuální kabátek (podobně jako Morris se Marsh nestydí používat střídmých rekonstrukcí a vlastních přidaných záběrů). Zaměřuje se spíše na lidi, které Nim ovlivnil, je pro ně katalyzátorem a příběhy zainteresovaných osob jsou mnohem zajímavější než dlouhé putování samotného opičáka. Emocemi není Project NIM sice tak napěchovaný jako Marshův předešlý snímek Muž na laně (to ani nešlo, zvířátka mě toliko netankují), ale určitě patří mezi špičku a to nejlepší co se mezi dokumenty v roce 2011 urodilo. 85 %
Přicházel jsem s výrazným skepticismem, ale odcházel jsem spokojen. Nejsem všeobecně fanoušek různých Bara-qatsi filmů (a bohužel můj zdejší oblíbený Harry Gregson-Williams není můj ještě oblíbenější Philip Glass), ale tohle v průběhu času fungovalo a koukalo se na pěkné záběry hezky. Nic víc, nic míň. Otázku "života, vesmíru a vůbec..." nechal dokument otevřenou, ale jsem zvědavý kolik nápadů nebohým youtube obětem Kevin Macdonald ukradne ve svém příštím snímku. 55 %
Joe Wright je zpět. Stačilo vytáhnout zaprášený steadycam (tedy jestli se tam vrstva poprašku stihla za jeden nepovedený zářez vytvořit) a natočil si téměř čistou žánrovku. Bohužel to, o co se ji snažil obohatit je, i přes příjemnou atmosféru, kde je každý agentem, úplně navíc a dává celému filmu trochu nádech nadbytečnosti (všechny nefungující vztahy s rodinkou, minimálně osudová minulost postav...). Z technických disciplín musím jmenovat výborný střih (obrazu i zvuku) a práci se světlem, která doplňuje zajímavou volbu lokací. Když se Wright vrhne za přizvukování Chemical Brothers do akce, kouzlí to nejlepší co v daném roce vedle Attack the Block vzniklo. 65 %
Vzhledem k debutu je suverénní režie Paula Thomase Andersona obdivuhodná (práce s herci a tempem vyprávění), stejně tak výkon Philipa Bakera Halla v hlavní roli také. Jen škoda, že je scénář často jenom dlouhým čekáním, které není kolikrát ani zakončeno uspokojivě. 55 %
Dětský film, který je v 21. století už trochu mimo, ale kultovní status, kterého nabývá v zámoří je pochopitelný a zasloužený. Typický produkt 80. let a Marshallovské/Spielbergovské produkce je dnes zajímavý hlavně účastí Seana Astina a Joshe Brolina (kurňa ten klučina je přece ten drsňák z Tahle země není pro starý...), kteří jsou v dětských rolích ještě více neodolatelní než ve svých dospělích reinkarnacích. 50 %
Od prvním minut jsem byl skeptický, ale musím shrbeně uznat, že Musíme si promluvit o Kevinovi je snímek atmosferický a velmi depresivní, kde každá nadcházející minuta je intenzivnější než ta předchozí. Jedná se sice v podstatě o dlouhé čekání "Jak to sakra bylo? Co se tam stalo?", ale fungující a plně spolehlivé z pohledu diváka. Škoda, že filmy podobných kvalit již raději nikdy v životě nechci vědět podruhé, viz. Carrie, Slon či Rosemary má děťátko.... 70 %
[Viděl jsem SE edici, 162 minut] Nemůžu se sžít s faktem, z kolika procent je kvalita celého snímku Senna tvořena samotným příběhem, který je opravdu hollywoodský a strašně silný. S pořádným "záporákem" přišel přece už jenom na trh The King of Kong, a bez náboje, který přináší souboj Senny s Prostem je dokument maximálně poloviční. Režírující Asif Kapadia dostal všechno na stříbrném podnose a dál se nemusel moc snažit - a také nesnažil, protože osobně mi nepřijde jako řežisér s "přidanou hodnotou". Krásný příklad složitosti hodnocení dokumentární tvorby, zda hodnotit obsah či zpracování... 70 %
Po 50/50 téměř každému musí spadnou brada překvapením. Obdivuji jak opravdu "jednoduše" to (někomu) jde, jak přirozeně lze napsat scénář, resp. uvěřitelnou postavu, které budu baštit raka 100 minut a jeho kámoše, který jde do toho s ním naplno (scéna s knihou - best slzopudný moment 2011). Samozřejmě vzhledem k autobiografickému námětu musím slovo "jednoduchost" dávat do zasloužených uvozovek. Hlavně Gordon-Levitt je pro mě překvapením (nejsem jeho velkým fanouškem), protože táhne celý snímek téměř sám. I režisér Jonathan Levine, který natočil předtím podivnost Wackness si zaslouží pozornost, chyby nedělá a nechá vyniknout hlavní hvězdy filmu.
Až bude MTV opět vyhlašovat svoji absurdní kategorii nejlepší pár, tak doufám neopomenou zmínit Josepha Gordona-Levitta a Setha Rogena. 90 %
V mých očích další Ferrellův fail ve vážných rolích (to Horší to už nebude velmi vybledlo a časem odkvetlo). Hlavní vinu na tom má velmi nevýrazná režie, protože Dan Rush si nevěděl vůbec rady s herci - všichni hrají jak byste očekávali v tom nejhorším slova smyslu a navíc všechny vedlejší charaktery jsou plošší než prsa Noomi Rapace před pubertou. A navíc opravdu velmi otravná, neustále opakující se, indie instrumentálka v podkresu... 40 %
Pro mě jednoznačný žánrový král roku, protože se chvílemi velmi úspěšně vyhýbá klišé (případně si z nich utahuje), ale hlavně jsou všichni herci skvěle padnoucí do svých, celkem neoriginálních, úloh. Zároveň pro mě také překvapení a radost, že má Steve Carell už dva pětihvězdičkové celovečerní zářezy. 85 %
Osobně mi více sedly skeče z tohoto výběru, jinak platí vše co o původní SNL Best of. Epizodičnost, pár slabých epizod, ale Will Ferrell je prostě skvělý. 71 %
Pro člověka jako já, který se teprve nedávno zamiloval do konceptu SNL je tohle povinná vycházka do historie, protože Will Ferrell je jedním z nejvýznamnějších pilířů, na kterém kdy byla Sobotní šou ve své době postavena. Samozřejmě ne všechny skeče jsou stejně silné, a už vůbec ne kvalitativně vyrovnané, což může být námětem pro diskuzi, ale improvizace Willa Ferrella je obdivuhodná bez jakýchkoliv námitek. 70 %
Hrozně moc jsem si přál, aby se mi novinka George Clooneyho líbila, ten natáhl hvězdné obsazení (hlavně jako vždy kralující Philip Seymour Hoffman a výborný Paul Giamatti), ale výsledným efektem je rozvařenina, na kterou si za týden nevzpomenu. Marně jsem hledal atmosféru Michaela Claytona nebo i toho mnou proklínaného Dobrou noc a hodně štěstí. Ale Den zrady je dlouhou estrádou, kde všichni "pirátovsky" šijou boudu, ale divákovi je úplně jedno na koho, protože většina postav má hodně podivné motivace a vzorce chování. Chválím, vedle řemeslné zručnosti, snad jenom už to načasování US releasu do období vrcholících prezidentských primárek. 65 %
Film těžký k popisu, snadný k prožívání. Podobný mistrovský scénář, který má toliko vyšperkované dialogy je v letošním roce jen těžké k nalezení - Aaron Sorkin a Steven Zaillian kralují současným pisálským tabulkám a z algoritmů dokonalosti by vybíhali oni jako ti dva unikátní (reference, cha). Hned v závěsu se drží Bennett Miller, jenž mě svojí předešlou spoluprací s Philipem Seymourem Hoffmanem neoslovil, ale zde září hlavně prací s herci, díky němu je právě obtížně nevyset na rtech Pitta, Hoffmana i Hilla po celou stopáž. 85 %
Na to, že Style Wars je feature lenght dokumentem roztažený pouze do 70 minut, tak nabízí překvapivě i trochu hlubší pohled na celou subkulturu. V osmdesátých letech se zřejmě méně tlachalo do prázdna a všechno šlo mnohem více od srdce, proto působí snímek upřímně a velmi celistvě (při dnešním datu premiéry bych musel být ale mnohem kritičtější). 80 %
Je pro mě celkem nepochopitelný hype, který kolem sebe nový Allen v roce 2011 vybudoval napříč kritikou, tak i běžnými diváky co mu konečně nasypali také milióny do pokladen (i když zdejší vysoko postavené komentáře hovoří o názorovém sblížení spíše se mnou). Režisér nabízí divákovi to co vždy, i když v posledních desetiletích s menší pravidelností, hlavně dialogy a stylizace Owena Wilsona přesně sedí do Allenova stylu. Problémem je, že to co má působit na Paříži inspirativně, působí uměle, a místo kouzla okamžiku dostávám další kus artificiální hmoty jako by se snažil scénárista/režisér naházet co nejvíce osobností. S ohledem na kvantitu a ne kvalitu si to mohl dovolit Ladislav Smoljak před třiceti lety, ale v 21. století říkám ne. Pasáže ze skutečného světa ale přesto fungují spolehlivě, to je hlavně zásluhou dobře vedených herců - to Woody Allen nikdy neztratí. 60 %
Přestože bych se naštěstí díky svému pohlaví nikdy nemohl ocitnout na stole doktorů Mantleových, tak z Cronenbergova filmu musí mrazit všechny jeho diváky bez ohledu na druhovou příslušnost. Ulítlý Kanaďan brilantně režíruje Jeremyho Ironse, který již nikdy poté nemohl předvést lepší herecký výkon (ani ve Smrtonostné pasti 3...;-)). Gradující znechucující atmosféra... nenapadá mě podobný snímek. 80 %
Dvě věty. Škoda Tomáše Řehořka, kterému jinak fandím (řekl bych, ale že by stačilo kdyby cukaně pobíhal ve střižně a režii by přenechal někomu zkušenému = lepšímu). Cítím se špinavý, že jsem to viděl. 20 %
Co si budeme nalhávat, Best Worst Movie pro českého diváka nabývá úplně jiné atraktivity než bylo původně zamýšleno (alespoň dle mého pohledu). Fanouška musí potěšit ta kolektivní radost, která čiší z upřímné sociální radosti ze společného sledování něčeho "tak strašného" jako je Troll 2 (btw: neviděl jsem). Každému pravidelnému divákovi musí být líto, že se podobné underground akce neodehrávají i ve filmově zaostalém Česku (brát prosím s rezervou). Z dokumentárního hlediska není na snímku zase až tak moc zajímavých elementů - sledujeme pouze tour k znovuuvedení Trolla 2 do kin a několik bizarních charakterů okolo tohoto procesu. Oživením stereotypního konceptu je ale určitě postava hodně ulítlého italského režiséra - pokud toto u Američanů neupevňuje cizí kulturní stereotypy, tak už nevím. Divácné nadšení za objektivně špatným filmem je ale to nejcenější co tvůrci vnášejí do placu. 70 %
Moje komentáře
Válka, kterou nevidíte (2010)
Veterán žurnalistiky John PIlger má k tomu, abych ho nazval špičkovým filmařem stále hodně daleko. O Válce, kterou nevidíme platí rozhodně to samé co o jeho předešlé tvorbě - je to stále jenom na devadesát minut (!) roztažená investigativní reportáž. Působí velmi staromódně, poctivě, ale jde stále jenom o reportáž, kde informační hodnota převyšuje ty filmové - s čímž já jako jako filmový, ne novinářský fanoušek nemohu vnitřně soucítit. Narozdíl od předešlého The War on Democracy se nevytaší Pilger s toliko zajímavým tématem. 55 %
Foo Fighters: Back and Forth (2011)
Back and Forth jednoznačně není špatným dokumentem, lehce stravitelným, Dave Grohl je správně zapálený vypravěč... Ale pro koho je určen? Je silně deskriptivním filmem, tudíž pro fanoušky jaksi nadbytečný, příliš plochý, tudíž pro "intelektuály" také mimo. Středně, rádoby alternativní MTV fanoušky dneska ale jistě osloví (paradoxně jsem si při sledování nostalgicky uvědomoval, jaké to byly časy kdy tato zmiňovaná hudební stanice formovala svět a určovala trendy). Jako člověk - nezaujatý divák, který maximálně ví, že je s nějakými Foo Fighters také spojován Michel Gondry za jeden velmi podařený a uznávaný klip, jsem se slušně bavil hlavně v začátcích kapely a cestě samotného Grohla, vedle Damona Albarna a Jacka Whitea určitě nejaktivnější rocková hvězda současnosti, jehož současně živí i ničí jeho všudepřekypující talent. O to více nesnesitelná byla závěrečná dvacetiminutovka/promo na aktuální desku. Každopádně pokud očekáváte výjimečnost Some Kind of Monster, rovnou jděte o dům dál. 60 %
Winnebago Man (2009)
Postava Jacka Rebneyho je hodně zajímavá a už jenom jeho velmi podivný charakter ospravedlňuje plnohodnotný feature lengh dokument. Sice druhá polovina trochu upadá, ale snaha poodhalit jeho současný stav mysli pohání spolehlivě diváka dál při sledování. Audio rozhovor s režisérem Benem Steinbauerem je k nalezení zde. 70 %
Vyměřený čas (2011)
Ačkoliv jsem velkým příznivcem a fanouškem Andrewa Niccola (sakra já mám rád i tu S1m0ne), tak jsem neodcházel příliš uspokojen. Vlastně mám naprosto stejně rozpačité pocity jako u průměrností prorostlého Equilibria, nápad milionový, provedení naprosto nevyužité a hlavně nezábavné (počítejte kolik mají tyto filmy naprosto shodných prvků). Nikdy se film pořádně nerozjede a v konečném důsledku využívání času vážně není zas až tak moc ani cool, ani chytré. Určitě ne tolik jak si naivní člověk po synopsy blázínkovsky představuje. Ono by s penězmi zas tak moc nezměnilo a Timberlake by 55 %
Ocelová pěst (2011)
Nechápu tu zdejší přízeň, nedokázal jsem se naladit. Dlouho mě film svojí hloupostí takto neurážel, ale nevyčítám mu to. Pozor jsem přitom velký fanoušek Do útoku, ale v osmdesátkách měly "over the top" filmy zůstat. 30 %
People vs. George Lucas, The (2010)
Jako dokument naprosto nefungující útvar, bez jediného nápadu či snahy přinést něco nového. Z filmu se stala geekovina bez žádných zajímavých mluvčích (všichni jsou do jednoho "pouze" fanoušci) a ani průměrnému fanouškovi, za kterého se stále považuji, nedá nic navíc či podnětného. Opravdu se toto téma dalo zpracovat jenom takto povrchně? 40 %
Amazonia vertical (2004)
Nemyslím si, že je téma nosné na plnohodnotný feature length... a chvílemi mi hlavně ústřední charakter (zároveň vypravěč) přišel jako pěkné kokot... Zajímavé dobrodružství, krásná krajina, slivovicí nezklamali, ale moderním dokumentem Amazonia Vertical dle mého není. 50 %
30 for 30 (TV seriál) (2009)
Viděl jsem zatím jenom Winning Time - výborný dokument. Určitě chci vidět víc, protože jenom pod záštitou tohoto projektu uvidíte spolu Barryho Levinsona, Petera Berga a Waynea Gretzkyho nebo Mikea Tysona (vůbec režisérská smetánka, včetně dokumentů přesahující původní třicítku v sérii, je obdivuhodná). Pro sportovního fanouška jednoznačně povinnost. [1. díl: King's Ransom] Toto je příběh Waynea Gretzkyho po jeho přestupu z Edmontonu do hokejově zaostalé Kalifornie. Režírující Peter Berg se ve snímku i vyskytuje a klade kanadské legendě nepříliš objevné otázky (proč na golfu?). Spíše než přepumpovaně spoustu informací působí Ransom náladotvorně a na skromné stopáži ukazuje atmosféru v obou zainteresovaných městech. Samozřejmě komentář/zpověď Waynea je také zajímavá. King's Ransom 65 % [8. díl: Winning Time: Reggie Miller vs. The New York Knicks] Tento snímek mi (jako basketbalové lamě) vypráví o hráči, který svým uměním sál krev hlavně New Yorkským favoritům. Byl to celkem parchant, který se provokováním vysloveně bavil, což se nedá říct o Spiku Leem, jež se nechtěně stal snadným terčem pozornosti médií i fanoušků. Winning Time 80 %.
Jeskyně zapomenutých snů (2010)
Mohou nastat dvě silně polarizované situace v divákově vnímání. Buď může přihlížející vidět Jeskyni jako unikátní procházku po koutech země kam se nikdy nepodívá (a ne ve smyslu, je tam zima, viz. Encounters at the End of the World, ale protože jeskyni Frantíci zapečetí a přístup tam bude časem stále více a více výjimečnější i pro vědce a badatele!) nebo se dá nahlížet trochu hlouběji, jak německý autor žádá, vidět skrz a hledat otázky prehistorických počátku lidstva. Werner Herzog opět natočil silně autorský snímek, kterým dokáže imaginativně interpretovat své pocity a myšlenky. Já byl zhruba na půl cesty, ale věřím, že příští projekcí se již plně ponořím do tajů starších než 32 tisíc let. 85 %
Generace singles (2011)
Těžko říct z kolika procent je zábavnost a "kvalita" dokumentu Generace singles způsobena prací režisérky, nebo jde jenom o kvalitně vybrané ústřední charaktery, ale je důležité, že v celku snímek překvapivě funguje. Sledovaní lidé dostávají zajímavé, a občas i netuctové, otázky a sympaticky na ně také otevřeně odpovídají - a že to není snadné téma. Relativně mladou režisérku Janu Počtovou budu ještě sledovat a na její další projekt se teď i celkem těším. 70 %
Project Nim (2011)
James Marsh je tvůrcem dokumentů, které přesně odpovídají mému vkusu a trefuje se, podobně jako třeba Errol Morris, do mých kvalitativních požadavků na nonfiction snímky. Samozřejmě vedle nesmírně atraktivního a zajímavého tématu, o historii běžnému Čechovi zatajené, přidává ještě fešný audiovizuální kabátek (podobně jako Morris se Marsh nestydí používat střídmých rekonstrukcí a vlastních přidaných záběrů). Zaměřuje se spíše na lidi, které Nim ovlivnil, je pro ně katalyzátorem a příběhy zainteresovaných osob jsou mnohem zajímavější než dlouhé putování samotného opičáka. Emocemi není Project NIM sice tak napěchovaný jako Marshův předešlý snímek Muž na laně (to ani nešlo, zvířátka mě toliko netankují), ale určitě patří mezi špičku a to nejlepší co se mezi dokumenty v roce 2011 urodilo. 85 %
Život v jednom dni (2011)
Přicházel jsem s výrazným skepticismem, ale odcházel jsem spokojen. Nejsem všeobecně fanoušek různých Bara-qatsi filmů (a bohužel můj zdejší oblíbený Harry Gregson-Williams není můj ještě oblíbenější Philip Glass), ale tohle v průběhu času fungovalo a koukalo se na pěkné záběry hezky. Nic víc, nic míň. Otázku "života, vesmíru a vůbec..." nechal dokument otevřenou, ale jsem zvědavý kolik nápadů nebohým youtube obětem Kevin Macdonald ukradne ve svém příštím snímku. 55 %
Hanna (2011)
Joe Wright je zpět. Stačilo vytáhnout zaprášený steadycam (tedy jestli se tam vrstva poprašku stihla za jeden nepovedený zářez vytvořit) a natočil si téměř čistou žánrovku. Bohužel to, o co se ji snažil obohatit je, i přes příjemnou atmosféru, kde je každý agentem, úplně navíc a dává celému filmu trochu nádech nadbytečnosti (všechny nefungující vztahy s rodinkou, minimálně osudová minulost postav...). Z technických disciplín musím jmenovat výborný střih (obrazu i zvuku) a práci se světlem, která doplňuje zajímavou volbu lokací. Když se Wright vrhne za přizvukování Chemical Brothers do akce, kouzlí to nejlepší co v daném roce vedle Attack the Block vzniklo. 65 %
Gambler (1996)
Vzhledem k debutu je suverénní režie Paula Thomase Andersona obdivuhodná (práce s herci a tempem vyprávění), stejně tak výkon Philipa Bakera Halla v hlavní roli také. Jen škoda, že je scénář často jenom dlouhým čekáním, které není kolikrát ani zakončeno uspokojivě. 55 %
Rošťáci (1985)
Dětský film, který je v 21. století už trochu mimo, ale kultovní status, kterého nabývá v zámoří je pochopitelný a zasloužený. Typický produkt 80. let a Marshallovské/Spielbergovské produkce je dnes zajímavý hlavně účastí Seana Astina a Joshe Brolina (kurňa ten klučina je přece ten drsňák z Tahle země není pro starý...), kteří jsou v dětských rolích ještě více neodolatelní než ve svých dospělích reinkarnacích. 50 %
Musíme si promluvit o Kevinovi (2011)
Od prvním minut jsem byl skeptický, ale musím shrbeně uznat, že Musíme si promluvit o Kevinovi je snímek atmosferický a velmi depresivní, kde každá nadcházející minuta je intenzivnější než ta předchozí. Jedná se sice v podstatě o dlouhé čekání "Jak to sakra bylo? Co se tam stalo?", ale fungující a plně spolehlivé z pohledu diváka. Škoda, že filmy podobných kvalit již raději nikdy v životě nechci vědět podruhé, viz. Carrie, Slon či Rosemary má děťátko.... 70 %
Senna (2010)
[Viděl jsem SE edici, 162 minut] Nemůžu se sžít s faktem, z kolika procent je kvalita celého snímku Senna tvořena samotným příběhem, který je opravdu hollywoodský a strašně silný. S pořádným "záporákem" přišel přece už jenom na trh The King of Kong, a bez náboje, který přináší souboj Senny s Prostem je dokument maximálně poloviční. Režírující Asif Kapadia dostal všechno na stříbrném podnose a dál se nemusel moc snažit - a také nesnažil, protože osobně mi nepřijde jako řežisér s "přidanou hodnotou". Krásný příklad složitosti hodnocení dokumentární tvorby, zda hodnotit obsah či zpracování... 70 %
50/50 (2011)
Po 50/50 téměř každému musí spadnou brada překvapením. Obdivuji jak opravdu "jednoduše" to (někomu) jde, jak přirozeně lze napsat scénář, resp. uvěřitelnou postavu, které budu baštit raka 100 minut a jeho kámoše, který jde do toho s ním naplno (scéna s knihou - best slzopudný moment 2011). Samozřejmě vzhledem k autobiografickému námětu musím slovo "jednoduchost" dávat do zasloužených uvozovek. Hlavně Gordon-Levitt je pro mě překvapením (nejsem jeho velkým fanouškem), protože táhne celý snímek téměř sám. I režisér Jonathan Levine, který natočil předtím podivnost Wackness si zaslouží pozornost, chyby nedělá a nechá vyniknout hlavní hvězdy filmu. Až bude MTV opět vyhlašovat svoji absurdní kategorii nejlepší pár, tak doufám neopomenou zmínit Josepha Gordona-Levitta a Setha Rogena. 90 %
Everything Must Go (2010)
V mých očích další Ferrellův fail ve vážných rolích (to Horší to už nebude velmi vybledlo a časem odkvetlo). Hlavní vinu na tom má velmi nevýrazná režie, protože Dan Rush si nevěděl vůbec rady s herci - všichni hrají jak byste očekávali v tom nejhorším slova smyslu a navíc všechny vedlejší charaktery jsou plošší než prsa Noomi Rapace před pubertou. A navíc opravdu velmi otravná, neustále opakující se, indie instrumentálka v podkresu... 40 %
Bláznivá, zatracená láska (2011)
Pro mě jednoznačný žánrový král roku, protože se chvílemi velmi úspěšně vyhýbá klišé (případně si z nich utahuje), ale hlavně jsou všichni herci skvěle padnoucí do svých, celkem neoriginálních, úloh. Zároveň pro mě také překvapení a radost, že má Steve Carell už dva pětihvězdičkové celovečerní zářezy. 85 %
Saturday Night Live: The Best of Will Ferrell - Volume 2 (TV pořad) (2004)
Osobně mi více sedly skeče z tohoto výběru, jinak platí vše co o původní SNL Best of. Epizodičnost, pár slabých epizod, ale Will Ferrell je prostě skvělý. 71 %
Saturday Night Live: The Best of Will Ferrell (TV film) (2002)
Pro člověka jako já, který se teprve nedávno zamiloval do konceptu SNL je tohle povinná vycházka do historie, protože Will Ferrell je jedním z nejvýznamnějších pilířů, na kterém kdy byla Sobotní šou ve své době postavena. Samozřejmě ne všechny skeče jsou stejně silné, a už vůbec ne kvalitativně vyrovnané, což může být námětem pro diskuzi, ale improvizace Willa Ferrella je obdivuhodná bez jakýchkoliv námitek. 70 %
Den zrady (2011)
Hrozně moc jsem si přál, aby se mi novinka George Clooneyho líbila, ten natáhl hvězdné obsazení (hlavně jako vždy kralující Philip Seymour Hoffman a výborný Paul Giamatti), ale výsledným efektem je rozvařenina, na kterou si za týden nevzpomenu. Marně jsem hledal atmosféru Michaela Claytona nebo i toho mnou proklínaného Dobrou noc a hodně štěstí. Ale Den zrady je dlouhou estrádou, kde všichni "pirátovsky" šijou boudu, ale divákovi je úplně jedno na koho, protože většina postav má hodně podivné motivace a vzorce chování. Chválím, vedle řemeslné zručnosti, snad jenom už to načasování US releasu do období vrcholících prezidentských primárek. 65 %
Moneyball (2011)
Film těžký k popisu, snadný k prožívání. Podobný mistrovský scénář, který má toliko vyšperkované dialogy je v letošním roce jen těžké k nalezení - Aaron Sorkin a Steven Zaillian kralují současným pisálským tabulkám a z algoritmů dokonalosti by vybíhali oni jako ti dva unikátní (reference, cha). Hned v závěsu se drží Bennett Miller, jenž mě svojí předešlou spoluprací s Philipem Seymourem Hoffmanem neoslovil, ale zde září hlavně prací s herci, díky němu je právě obtížně nevyset na rtech Pitta, Hoffmana i Hilla po celou stopáž. 85 %
Style Wars (1983)
Na to, že Style Wars je feature lenght dokumentem roztažený pouze do 70 minut, tak nabízí překvapivě i trochu hlubší pohled na celou subkulturu. V osmdesátých letech se zřejmě méně tlachalo do prázdna a všechno šlo mnohem více od srdce, proto působí snímek upřímně a velmi celistvě (při dnešním datu premiéry bych musel být ale mnohem kritičtější). 80 %
Půlnoc v Paříži (2011)
Je pro mě celkem nepochopitelný hype, který kolem sebe nový Allen v roce 2011 vybudoval napříč kritikou, tak i běžnými diváky co mu konečně nasypali také milióny do pokladen (i když zdejší vysoko postavené komentáře hovoří o názorovém sblížení spíše se mnou). Režisér nabízí divákovi to co vždy, i když v posledních desetiletích s menší pravidelností, hlavně dialogy a stylizace Owena Wilsona přesně sedí do Allenova stylu. Problémem je, že to co má působit na Paříži inspirativně, působí uměle, a místo kouzla okamžiku dostávám další kus artificiální hmoty jako by se snažil scénárista/režisér naházet co nejvíce osobností. S ohledem na kvantitu a ne kvalitu si to mohl dovolit Ladislav Smoljak před třiceti lety, ale v 21. století říkám ne. Pasáže ze skutečného světa ale přesto fungují spolehlivě, to je hlavně zásluhou dobře vedených herců - to Woody Allen nikdy neztratí. 60 %
Pár správných chlapů (1992)
Až moc dlouhé čekání na to, kdy Jack Nicholson vysloví svoji nejslavnější větu (ta samotná je za 100 %). 65 %
Příliš dokonalá podoba (1988)
Přestože bych se naštěstí díky svému pohlaví nikdy nemohl ocitnout na stole doktorů Mantleových, tak z Cronenbergova filmu musí mrazit všechny jeho diváky bez ohledu na druhovou příslušnost. Ulítlý Kanaďan brilantně režíruje Jeremyho Ironse, který již nikdy poté nemohl předvést lepší herecký výkon (ani ve Smrtonostné pasti 3...;-)). Gradující znechucující atmosféra... nenapadá mě podobný snímek. 80 %
Czech Made Man (2011)
Dvě věty. Škoda Tomáše Řehořka, kterému jinak fandím (řekl bych, ale že by stačilo kdyby cukaně pobíhal ve střižně a režii by přenechal někomu zkušenému = lepšímu). Cítím se špinavý, že jsem to viděl. 20 %
Best Worst Movie (2009)
Co si budeme nalhávat, Best Worst Movie pro českého diváka nabývá úplně jiné atraktivity než bylo původně zamýšleno (alespoň dle mého pohledu). Fanouška musí potěšit ta kolektivní radost, která čiší z upřímné sociální radosti ze společného sledování něčeho "tak strašného" jako je Troll 2 (btw: neviděl jsem). Každému pravidelnému divákovi musí být líto, že se podobné underground akce neodehrávají i ve filmově zaostalém Česku (brát prosím s rezervou). Z dokumentárního hlediska není na snímku zase až tak moc zajímavých elementů - sledujeme pouze tour k znovuuvedení Trolla 2 do kin a několik bizarních charakterů okolo tohoto procesu. Oživením stereotypního konceptu je ale určitě postava hodně ulítlého italského režiséra - pokud toto u Američanů neupevňuje cizí kulturní stereotypy, tak už nevím. Divácné nadšení za objektivně špatným filmem je ale to nejcenější co tvůrci vnášejí do placu. 70 %