Honzad007

Kinematografická oslava inkluze.

Vybrat si pětici nadprůměrně inteligentních Youtuberů není žádné hrdinství. A už vůbec není hrdinství je nekonfrontovat s mnohem palčivějšími otázkami, než které dokument prezentuje. Šance na smysluplný exkurz do jednoho z nejzásadnějších fenoménů současné mladé generace tak byla naprosto nesmyslně ztracena. A to je škoda, protože když už si tvůrci vybrali ty světle pozitivnější zástupce tamních tvůrců, byla zde možnost i solidní argumentace z jejich strany (protože nic není černobílé a ani Youtube a jeho obsah není šmahem odsouzeníhodný). Místo toho zde ale novodobé celebrity dostali jen schopnost sebepropagace. Nejsledovanější je tak jen umně natočeným celovečerním vlogem bez špetky přesahu a s ultra nevyužitým potenciálem. PS: Silné momenty, které zůstaly ztraceny v překladu → matka, která se díky dcerám začala sociálními sítěmi rovněž živit/stalker sledující rodinu jednoho z Youtuberů/návštěva v nemocnici/rodičovský nesouhlas.

Hodnocení po čtyřech dílech: Z nadějného a současného námětu a z přítomnosti trendu severského válcování všech úrovní televizní i kinematografické zábavy se vyklubovalo přeceňované a naivní nic. Nesbo je sice skvělý detektivkář, ale mezinárodní politice a tajným službám rozumí zřejmě méně, než průměrný divák stejnožánrových seriálů a pozorovatel aktuálního dění. Scénář jakoby sepsala skupina středoškoláků, schází tomu aspoň elementární znalost těch nejzákladnějších principů, vše působí jako hra na politiku, hra na zpravodajce. Atmosféra je zde nulová i přes ohromný potenciál nejen kolaborační linky, moderní vizuál působí jako béčková kriminálka. Nikde žádná tíživost, žádné napětí, žádné pochyby nebo rozporuplné motivy. Těch nesmyslů, sotva započatých linek, zjednodušení a omylů, jež bijí do očí, je v Okupaci bohužel tolik, že nejdou přehlédnout pod výmluvou divácky srozumitelnější interpretace. Absolutně nevysvětlená (a s ohledem na rozbušku konfliktu - nikoliv Rusy samotné - bohužel i nepravděpodobná) motivace okupantů, až směšná turbulentní kariéra řadového bodyguarda, z nějž je najednou takřka dvojitý agent, plochá a nevykreslená postava premiéra - a mohl bych pokračovat. Tvůrci jakoby zůstali oslněni vlastním námětem nového druhu válečného konfliktu a v přehršli nápadů se sami ztratili hned od počátku. Tápou mezi tím, který rozměr je divácky důležitější, zda ten přibližující každodennost běžných Norů, či vysoká politická hra. Zápletka je tak rámována kompromisním kočkopsem, vyšší aréna se prolíná s tou nižší. Běžný život ale působí paradoxně naprosto sterilně a nevěrohodně, ten vyšší zase naivně a směšně povrchně. Měsíční skok mezi díly naprosto nevyužit, epizody se pak nepochopitelně věnují zcela dílčím odbočkám. Nerad komentuji či hodnotím teprve po třetině seriálu, ale nebýt zdejšího a pro mě nepochopitelného nadšení, dávno to už s Okupací vzdám. Zatím těžké zklamání, nebýt peněz a pár náhodných záblesků kvality totiž Okupace působí vedle Homelandu či House of Cards (zmiňuji jen namátkou, lze dosadit spousty dalších), jako by ji napsaly děti. 30 %

Kýčovitá křesťanská agitka každým coulem, která je ovšem velmi solidně natočená a hlavně staví na doslova zázračném příběhu. Ubrání patosu mohlo způsobit podstatně větší uvěřitelnost i dojetí, mnohé scény by si zasloužily mnohem dramatičtější atmosféru i serióznější herectví, ale na Američany to bezpochyby funguje. Nemluvě o tom, že kdyby hrála v českých kostelech tak skvělá hudba, možná by mne můj ateismus přešel...

O Renčově Lídě Baarové jsem toho slyšel a četl tolik, že jsem očekával pouze aspoň trošku milé překvapení. Horší to přece být nemůže, říkal jsem si. Omyl. Renč je patetický a trapný kýčař, ale zároveň umělec - z tak obrovské sumy, se silným námětem, slušnou hereckou sestavou a Soukupovou hudbou dokázal vytvořit jedno velké, nepochopitelné, ploché a umělé kinematografické lejno. Ze scénáře, dialogů a nulové vypovídací hodnoty jsem měl stejný pocit, jako kdysi po skončení Lidic. Rozdíl je ovšem v tom, že Renč u Baarové nedokázal řemeslně zvládnout vůbec nic a selhává na každém poli, v každé kategorii, v každém aspektu. Hubač se ve scénáři obává projevit názor, skáče z jednoho rozměru do druhého a ve výsledku neříká vůbec nic. Celý snímek je odpornou karikací, směšnou hrou na něco víc, dokonalým důkazem, že peníze a pozornost nezaručují kvalitu a úspěch. Vylepšit to nakonec může už snad jen sám Renč, pokud nám za pár let řekne, že tímhle filmem českou společnost jenom geniálně trollil. Pokud to ale neudělá, zaslouží si tak maximálně plivanec do ksichtu. Jeho Lída Baarová totiž po divácích plive dokonale.

Spoiler! Mně naopak přesofistikované vysvětlení vyhovovalo. Bohužel, závěrečnému odhalení paradoxně škodí jako vždy výborný Wenworth Miller. Nikdo jiný by totiž něco takového nemohl vymyslet, než Michael Scofield. Od poloviny filmu taky bylo jasno...

Vedle Star Wars nejunikátnější, nejpřekvapivější a nejvíc dechberoucí filmový návrat (nejen) roku 2015. Jurskému světu nic neschází, nic nepřebývá a velmi důstojně navazuje na film, kterým Spielberg před dvaceti lety oslnil celý svět. Spolu s Trevorrowem se mu to podařilo i tentokrát - tím, že dokázal na plátno přivést blockbuster, jemuž marvelovské šablony nesahají ani po kotníky.

Daniel Radcliffe sice už neovládá obranu proti černé magii, ale "jeho" filmy jsou stále kouzelné. What if je totiž přesně z těch snímků, u nichž ničemu vůbec nevadí jejich předvídatelnost. Půvabnost Zoe Kazan roste úměrně s délkou příběhu, Daniel je pořád tak přirozeně toporný, že to přesně sedí k zdánlivě průměrnému Wallacovi a dialogy i scény jsou tak inteligentně napsané, že se divák nenudí a celou dobu má chuť se lehce usmívat.

Přetažené, nabotnalé a přebytečně dlouhé drama, které sice dokáže bavit, ale nepůsobí jako celek. Problematický je od počátku vizuál, který jakoby vypadl z dřívější komedií Roberta D. Jr. či z posledních marvelovských pecek. Přitom to není na místě a divákovi musí být až postupem času takřka vnucováno, že tady nám pan herec nepředstavuje svou komediální, nýbrž herecky sakra náročnou část vlastního já. Spolu s Robertem Duvallem a Verou Farmigou tak tvoří trojici, která film naprosto přesvědčivě táhne, jen je škoda, že je The Judge rozkročen do tolika stran. Soudní drama, které ale vlastně vůbec nereflektuje soudovské rozhodování jako takové, kritika ďáblových advokátů pouze v úvodu rozjetá, druhé koleje nezáviděníhodného vztahu obou bratrů, postižení třetího bratra, vzpomínka na mládí a možnost nově nabytého otcovství, rozvod ve zdánlivě idylickém vztahu - to vše hraje na pozadí primárního narativu, jímž je chemie mezi oběma Roberty a jemuž je kvůli přebytku linek ubíráno. Za zhlédnutí to stojí, za opakované nikoliv díky nevyužitému potenciálu. Škoda.

Depkařské drama o existenciální krizi holywoodského "výrobku", jenž se superhrdinské nálepky chce zbavit divadelním vykoupením. Bohužel zde forma přesahuje obsah, kamera jedním záběrem je dechberoucí a tak přirozená, že divákovi dochází až velmi posléze, na ten úkor však schází tempo a jakákoliv gradace, kterou nezachrání ani předvídatelný závěr premiéry, jež vlastně dokreslovala Rigganův život. Bezpochyby je to úctyhodný počin, takřka bezchybné ztvárnění nemoci z popularity, bohužel se však celý snímek tak vleče, že vlastně nedokáže vtáhnout a umožnit ono klíčové souznění. Přesto si vypíchnutí zaslouží dvě základní komponenty, jež z Birdmana dělají mimořádný film - výkon Michaela Keatona a kamera Antonia Sancheze. Dejte jim tu zlatou sošku, prosím.