Být malá holka, chtěla bych jít do světa pikareskních lesních bytostí alespoň na procházku. Když bych byla hodně odvážná, poprosila bych kapitána von Hergota, aby mě svezl ve svém vozítku a „udělal zimu“. Když bych byla úplně nejodvážnější, možná bych se mu svěřila, jak moc by se mi líbilo, kdyby byl mým kamarádem a třeba tak trochu i dědečkem. Jenže, bohužel, už jsem vyrostla. A jak tak na celý ten svět mžourám bez růžových brýlí, dochází mi, že tady prostě něco nehraje. Nechtěla bych, aby moje děti jednou nechávaly v mechu víčka z pet lahví s tím, že jejich střapatí kamarádi nemají z čeho pít. V Kukyho světě jsou ti hodní made in China a ti zlí kradou přírodě všechny ty úžasně krásné a nanejvýš užitečné odpadky. Takže, milé děti, zapište si za uši, že lidské smetí do lesa nepatří. Ať už se vám sympatický kapitán Svěrák snaží namluvit cokoliv…
Typizovaná postava nic netušícího obtloustlého ňoumy se dostává do konfrontace s adamsovskou rodinkou kanibalů a výsledkem je komedie černá jako příliš propečený steak (druh masa si doplňte podle vlastní chutě). Podobný humor asi každému nesedne, ale proč se této kulinářské nadsázce bránit? Já se bavila i navzdory šílenému dabingu zlatých devadesátých s televizí Nova.
„Jak už jsme vás informovali v minulém vydání Australského Presu, ve skalách Hanging Rock zmizely během pikniku nedaleké dívčí internátní školy tři žačky a jejich vychovatelka. Pátrání je stále marné a naděje na jejich přežití v rozpálené buši každým dalším dnem klesá.“ Tak nějak by mohla vypadat zpráva v místních novinách. A divák tohoto filmu se toho nedozví o moc více než čtenář Presu. Snímek tedy nestojí na dějové dramatičnosti, ale spíše na tísnivé atmosféře rozeklaných skal, umocněné podmanivou hudbou. Příroda dokáže dívky nejen okouzlit, ale i uhranout, omámit a zlákat do propastí. Zároveň jim však nabízí svobodu a zbavuje je korzetů skutečných stejně jako korzetů falešné morálky a nesmyslných konvencí.
M Jude Denchové mně vždycky připomínala ledovou královnu. Chladnou, sebevědomou, s očima barvy ledovcového jezera. Žena, která ručí za klidný spánek poddaných Jejího Veličenstva, snad ani jinak působit nemůže. Přesto ji tentokrát okolnosti donutí city nejen odhalit, ale nakonec jim i podlehnout. Ještě, že je tu agent 007, který na nevinnost příliš nevěří. Ostatně, má své zkušenosti. Bondův protivník se snad úplně poprvé v dějinách tohoto „špionského eposu“ nesnaží ovládnout svět pro sebe, ale pro milovanou ženu. Příjemná změna, když psychopat v divákovi vykřeše jiskřičku porozumění nebo dokonce soucitu. Takže – kdo je tady vlastně padouchem číslo jedna? O skvělou akci je opět postaráno (jízda ropovodem musí být mnohem lepší než na bobové dráze nebo na toboganu – nedalo by se to nějak komerčně využít?) a ani bondgirls nezklamou. Poznámka na okraj: Bílý kocour vzkazuje všem pochybovačům: Zapomeňte na předsudky! Proč by jaderná fyzička se specializací na zneškodňování bomb nemohla být sexy?
Viděla jsem jeden jediný díl, a přece se nerozpakuji smést celou cestopisnou sérii do odpadků. Špindlerův Mlýn, Hančova a Vrbatova mohyla, Labská bouda – zkrátka Krkonoše. Kraj, který mám moc ráda a do kterého jsem se chtěla s Českou televizí alespoň virtuálně vydat. Místo výletu mě však čekala navýsost trapná exhibice dvou „moderátorů – komiků“. Pořad nějak zapomněl na to nejdůležitější – ukázat divákovi krásu hraničního pohoří, přesvědčit ho, že i tam je co obdivovat. Když se pak Vojtěch Bernatský vytasil v 1. zóně národního parku, vraceje se zpět na značenou cestu, s kolosálním hřibem (dobře, uznávám, dřevěným), myslela jsem, že omdlím. A slunící se „horská vůdkyně“? Ach jo, tohle je fakt průšvih.
Kdyby se z každého filmového políčka udělala jedna fotografie a nechala se vsadit do pozlaceného rámečku, měli by trhovci na německých hranicích minimálně rok co prodávat. Tolik kýče najednou se hned tak nevidí. Věřím, že australské pobřeží je romantické i bez bujného hřebce v příboji před právě zapadajícím sluncem. A bojím se, že zářící pannu Marii s otevřenou náručí bych neskousla ani jako člověk věřící. Příběh o klukovském přátelství je neslaný nemastný, táhne se jako přeslazený karamel a nic moc originálního nepřináší. Snad až na surreálný obraz jeptišek a hvězd. Asi si půjdu pustit Bylo nás pět…
Zabíjet se dá i bez povolení, má-li člověk dobrý důvod a léta praxe navrch. Když jde o pomstu, nezná James slitování ani Její Veličenstvo a starou dobrou Anglii. Stejně jako Dech života nabízí i tato Daltonovka více než jen téměř neprůstřelného hrdinu, který se svým ostrovtipem snadno vetře pod sukně sličným děvám. Tentokrát je agent 007 postavou psychologicky ještě prokreslenější – má svoji minulost, cítí smutek, bezmoc, vztek a soudě dle závěrečné scény i lásku, nejedná „jen“ na příkaz M, ale z vlastních pohnutek. A když dobrodružství končí, je pořádně „zdrchaný“. Právě tato realistická podoba Jamese Bonda se mi náramně zamlouvá… Poznámka na okraj: Bílý kocour se ptá: Hemingwayův dům funguje jako kočičí útulek? Nebo snad hotel? Kolik stojí letenka na Kubu v první třídě pro jednoho kocoura a jeho dvounohou služebnou? (Té by měla stačit přepravka v zavazadlovém prostoru.)
Bonda jsem vždycky obdivovala. Frajera, který jen tak mezi dvěma sklenkami Martini zneškodní půlku KGB, ani v té nejprekérnější situaci neztrácí smysl pro humor, hlášky seká „jako Baťa cvičky“ a ženy střídá ještě o něco rychleji. Daltonův Bond takový není. Agent s povolením zabíjet se náhle zdráhá jen tak odprásknout ostřelovače nebo zlikvidovat ruského generála. V kulisách socialistické Bratislavy, ve vytahaném svetru a kožené bundě působí spíš jako vekslák, než dostane talentovanou, ale naivní violoncellistku do „pelechu“, chvíli trvá a světe div, celé dvě hodiny je jí věrný! I těch „cviček“ je zde o dost méně než v předchozích dílech. A přesto (nebo právě proto) je to poprvé, kdy Bondovi věřím úplně všechno a možná – pozor: rouhání, hereze, ukamenujte ji – je mi ze všech nula nula sedmiček nejsympatičtější. Pár kocouřích postřehů na závěr: Když žlutobílé žigulíky VB pronásledují „vytuněného“ Aston Martina, diváka znalého těchto vozítek chtě nechtě napadá otázka: Proč James sakra prostě jenom nepřidá plyn? Zajímavý je výlet do Afganistanu – byl v té zemi vůbec někdy klid?
Ve vysoké rychlosti si člověk nevšímá detailů. Takže k čemu zkoumat Bondův věk (jaké to překvapení – oni i tajní agenti stárnou!) nebo se pozastavovat nad vizáží exotické May Day, když celkový zážitek z jízdy je tak jako tak důležitější. Napínavý děj zběsilým parkúrem počínaje a eskapádami v bortícím se dole á la Indiana Jones konče mě snadno přesvědčil, že tahle kára na výstavy veterán klubu ještě nepatří. Nepovedený experiment z koncentračního tábora je jedním z nejslizčích psychopatů, kteří se doposud v sérii objevili. A že už jich bylo! Poznámka na okraj: Bílý kocour by se tak snadno jako ta nafintěná peršanka Jamesovi na klín nestulil. To by ho 007 musel moooooooc prosit!
Chtěl bych natočit film pro ženy. Zaslouží si přece něco kvalitního, ne? No, takže co bych k tomu tak potřeboval. Jasně, romantickýho hrdinu. Musí vypadat alespoň trochu k světu a mít dítě. Na chlapa s dítětem prej ženský letí. Co manželka? Ne, ta se mi nehodí. Tak ji nechám umřít – třeba při autonehodě. A to dítě, dejme tomu syn, by v tom autě mohl sedět s ní. A odnést si do života parádní psychický trauma. Koneckonců, proč jen psychický. Tak to bych měl nešťastného vdovce, který se láskyplně stará o svého tělesně postiženého synka. Chytré. Co dál? Otec se musí zamilovat. Třeba do… do nějaké Popelky. Popelky, která má zlou nevlastní sestru. Zlou, ale mnohem krásnější. Počkat, to už tady bylo. Hlavně abych natočil něco originálního. Už vím, prostě to prohodím. Otec se napřed zamiluje do sestry, Popelka si bude muset počkat. Zlá sestra, to se snadno řekne. Jenže jak zlá? Bude Popelku bít a donutí ji přebírat hrách? Houby, to není ono. Tenhle film nemá být žádná pohádka pro děti. Sestra musí být mnohem drsnější. Co takhle psychopatická vražedkyně? Chorobně žárlivá bestie s andělskou tváří? A celé se to bude odehrávat v rozkošném domě u jezera. Sakra, já jsem geniální!!!
Sportovní film s Vašutem – kdybych to bývala byla věděla, tak bych tu videokazetu stařičkému přehrávači nenabízela. Jenže já naštěstí neměla ponětí, do čeho že se to řítím, a tak se po prvotním zděšení zrodilo nečekaně milé překvapení. Přesvědčivý příběh o boxerské hvězdě, která se zrodila v nesprávné zemi, a především v nesprávné době. Budou nacisté její oslňující záři obdivovat, nebo se rozhodnou pro destrukci? Jen ten stále se opakující hudební motiv lkavé trubky nemusel být tak častý…
Wuxia filmy mě lákají. Bojovníci mrštnější než kočka, uhrančivě krásné princezny, kouzelné meče, exotika provoněná květy mei a pivoněk. Noc úplňku má očekávání splnila jen napůl. Yi-Gwak je sice slavný lovec démonů, ale ve filmu působí neuvěřitelně unyle, a navzdory ději jako by byl bez emocí. Tae-he Kim zvládla svoji roli pseudoandělské bojovnice mnohem lépe. Triky se snad dají označit jako dokonalé, ale možná, že v tom je právě ta chyba. Umělá krajina s vodopády, umělé paláce v Mezinebí CTRL C, CTRL V, i na wuxiu přehnané bojové scény s řetězy, prapodivně sestříhané. Nezřídka kýč, místy něco jako povedená, ale pořád jen počítačová hra, až moc často nesnesitelná romantika, sem tam slušná zábava, akce i vizuální zážitek. Laciný parfém k nám zavanul z daleké Koreje…
Jen pro tvé oči
O poznání menší taškařice, než když si James jen tak poletoval v meziplanetárním vakuu. Že by tedy nuda? Tak to ani náhodou. Spíš něco jako návrat ke kořenům. Skvělé honičky na lyžích i mezi olivovníky, padouch – hračička (Proč bych měl protivníka jen tak odprásknout, když ho můžu připoutaného k vlasaté krásce vláčet po korálech a ještě tak nakrmím případné žraloky?), bond girl s kuší (neodbytně připomínající Arwen Večernici), blahobytné sídlo v jednom z řeckých poustevnických klášterů, ke kterému turistické trasy rozhodně nevedou… Vše, co k Bondovi patří. I když pocitu, že tohle všechno už James zažil někdy dříve, jsem se zbavit nedokázala. Lyže, ponorky – pro agenta Bondova formátu to musela být trochu rutina. Poznámka na okraj: Bílý kocour s uspokojením pronesl: „Bílé kočky jsou, na rozdíl od Blofelda, věčné.“
Lepší film na Štědrý den jsme si s bílým kocourem už snad ani vybrat nemohli. Komedie, parodie, groteska – zkrátka ode všeho něco. Konzervativním „bondofilům“ by sice z mnohých scén mohla zaskočit kapří kost v krku, ale my se smáli, až se za bříška popadali. :o)
Oceňovaná, originální, jedinečná, bombastická, spektakulární, výjimečná, dechberoucí, atmosférická… Celá sbírka přívlastků, které se týkají vizuální stránky tohoto filmu a ze kterých vybírá nejvhodnější exempláře většina zdejších uživatelů. Asi si budu muset vytvořit expozici vlastní. Kýčovitá, přemrštěná, překombinovaná, nabubřelá, přeplněná efekty a zbytečnými hrátkami s kamerou… Atributy, které Drákulu zabijí spolehlivěji než česnek, kříž, stříbrná kulka i dřevěný kůl. Abych ale nebyla nespravedlivá, film nenudil…
Že by nový filmový žánr? Něco jako spaghetti bondovka? Děkuji, nechci. To se raději kouknu na taškařici s Budem Spencrem a Terencem Hillem. A argument, že muž se zlatou zbraní a třemi bradavkami operuje v rudých čínských vodách a ani karate školička nemá s Itálií nic společného, neberu… Poznámka na okraj: Bílý kocour se rozněžnil: „Ta bond girl je taaaaak krááááásná…“ A panička se rozčílila: „Co tam zase sakra pohledává ten americký pazneht zákona? American secret yokel from America.
Bondův protivník se tentokrát nesnaží megalomansky ovládnout svět - prý že by mu úplně stačila moc nad drogovým trhem. A je to příjemná změna – všech těch nadnárodních „Spectrů“ už bylo přeci jen dost. Děj se odehrává kdesi v Karibiku a ilegální plantáže s konopím nechrání jen horda ozbrojených černochů, ale také celá sbírka voodoo strašáků. Je proto škoda, že samotný voodoo obřad nepůsobí nikterak děsivě. K pohanským kultům i lidovému folklóru odkazuje také zvláštní schopnost krásné bond girl a především způsob, jakým může o tuto schopnost přijít (dobře, já vím, že většina vyznavačů voodoo se považuje za křesťany, ale asi už jsem zkažená hororovými světy). Kdyby fungovalo tlačítko back space na filmové scény, vymazala bych všechny ty, v nichž figuruje nechutný šerif Pepper (i kdyby měla být nekonečná honička na motorových člunech ještě nekonečnější). Jako by se sem zatoulal přesně z toho druhu amerických komedií, které bílý kocour tak nenávidí. Á propos - Poznámka na okraj: Bílý kocour nezaregistroval, že by si James objednal své „protřepat nemíchat“ Martini. To panička na „protřepat nemíchat“ mléčný koktejl nezapomněla…
Nežádoucím vedlejším účinkem klonování je podle nejnovějších laboratorních výzkumů totální ztráta charismatu – Blofeld budiž důkazem. Ovládání diamantového satelitu bezpečně zaneseno na walkmanové kazetě? Pásky se musely přeci snadno motat a trhat i v době, kdy byla MC technologie na vrcholu, a tak by troška futuristického vizionářství neuškodila… James nám lehce zestárl, ale neřekla bych, že by to filmu nějak uškodilo – to, že chlápka ve výtahu likviduje možná o něco déle, naopak přispívá k větší realističnosti příběhu. Suma sumárum jde však o šedivě nevýraznou bondovku, na niž by se dalo velmi lehce zapomenout - nebýt tedy geniálního titulkového songu a spalujícího pohledu do rakve v útrobách kremační pece. … Poznámka na okraj: Bílý kocour jásá. Bílá kočka má dvojče! A blyštivý obojek by se hodil jako věno, ne?
Tak především – Lasenby není až takové herecké nemehlo, jak by se mohlo ze zdejších komentářů zdát. To, co mě na jeho Bondovi lehce rozčiluje, vychází spíš ze samotného scénáře. Nemyslím si, že je nutné, aby každá agentova věta byla hláškou hodnou vytesání do kamene. S bonmoty by to mělo být jako s hodně aromatickým kořením – šafránu stačí vždy jen špetka. A totéž platí o Bondových téměř pansofistických znalostech. To se sakra musí vyznat i v exotických motýlech? No jo, tak aby byl komentář úplný – Blofeld by mohl charisma prodávat na vánočních trzích v alpském městečku pod svým sanatoriem, krkolomné honičky na lyžích a na bobech jsou zkrátka super a na konci jsem plakala… Poznámka na okraj: Bílý kocour měl pravdu. Bílá kočka přežila explozi ostrovní základny, aby mohla odcestovat do Švýcarska, radovat se ze sněhové nadílky a na miniaturních bobech ujet před výbuchem „Orlího hnízda“.
Co se lokací týče, snad nejatraktivnější bondovka vůbec – pobřeží poseté vulkány lahodí oku o něco více než dno oceánu z Thunderballu. James dozrává jako kvalitní víno, jeho hlášky jsou čím dál tím trefnější a bond girls krásnější. Masážní lehátko v lázních z úvodu filmu připomíná spíše ďábelský mučicí nástroj a napovídá, že tentokrát dostane agent 007 pořádně zabrat. Pokud bych chtěla hledat mouchy tajně odpočívající na téměř dokonalém filmu, musela bych do pátrání zapojit logiku – třeba: To si opravdu nikdo z místních obyvatel (krásnou agentku nevyjímaje) nevšiml, že jim za vesnicí roste základna obřích rozměrů, ze které čas od času startuje raketa? Ale, nechme mouchy chameleonům a možná, že přijde i Blofeld. Poznámka na okraj: Bílý kocour si je jist, že se bílá kočka zachránila. Sbalila několik piraň na sváču a prostě odešla do bezpečí. Žije jen devětkrát…
Přesunout hřiště finálového zápasu pod vodu je odvážný nápad. Podmořské souboje zrychlí tep divákům přivyklým na už poněkud fádní honičky v superrychlých autech, jen tak tak se držících na klikatých horských silničkách. Bitky v luxusních sídlech, na vojenských základnách – to vše už tady bylo. Pod hladinou je svět mnohem klidnější, voda klade člověku odpor, a tak i závěrečný duel černá kontra červená působí jakoby zpomaleně, možná rozvlekle … nudně. A snad si to uvědomoval i režisér bondovky – jen nevím, jestli nereálně zběsilá jízda lehce „transformeřího“ člunu je tou pravou kompenzací. Bod za žraločí bazének! :o) Poznámka na okraj: Bílý kocour si nevšiml, co se stalo s nebohým neplavcem po výbuchu člunu. A taky pochopil (po odborném výkladu chytřejších), že když vyletí s loďkou do vzduchu i atomovka, nedojde ke štěpné reakci a nic fatálního se vlastně nestane. To jsou věci!
Bond takový, jakého ho mám nejraději. Šarmantní a sexy byl už v obou filmech předchozích, o to nic, ale smysl pro lehký anglický humor je vlastnost, která se u agenta s povolením zabíjet dosud příliš neprojevovala. Nadsázka, jemná ironie a místy až náznak parodie žánru (viz babča vrátná s kulometem) filmu jednoznačně prospěly. Skvělé je i obsazení Bondova protivníka – posunout hranice zločinu se totiž rozhodne chlápek, který vypadá spíše jako obtloustlý americký turista než zvráceně geniální milionář… Poznámka na okraj: He loves only milk, only milk, he loves milk! Bílý kocoure, takhle ten song určitě nebyl!!! :o)
Zdá se, že James v Rusku je o něco drsnější než James v tropickém klimatu prvního filmu. Svého povolení zabíjet využívá o něco častěji a uhodit roztomilou agentku tak, až „vezme druhou o zem“, také nepředstavuje žádný morální problém. Děj je komplikovanější, špioni rafinovaní, agentka Spectru č. 3 zřejmě získala praxi jako vedoucí bachařka v Osvětimi a hlava zločinecké organizace se preventivně neukáže vůbec. Nevím, ale přímočarost v Dr. No mě bavila víc a James byl tak nějak sympatičtější. Poznámka na okraj: Bílého kocoura zaujala … bílá kočka. Ta že má být pravou packou ultrazločince? Nevěřícně vrtí ocasem…
V podstatě jednoduchá zápletka, žádní dvojití agenti a jiné špionážní spletence, jasné rozdělení dobra a zla, dobrodružství na ostrově jak vystřiženém z nabídky luxusní cestovky, ne příliš efektní, ale velmi účinná likvidace hlavního „záporáka“, zachráněný svět a trocha té romantiky na závěr, aby si i divačky v bikinkách přišly na své. Mňam, tyhle přísady namíchané do osvěžující pinacolady chutnají moc a moc dobře!
Poznámka na okraj: Bílého kocoura zaujala podobnost mezi scénou, v níž James prchá spirálovitou kanalizací, a nejslavnější scénou titulkovou (pohled skrz hlaveň pistole).
Přejetá kočka Mína, kterou srazil náklaďák; Alík, syn Azorův - ten starý podvraťák; Armáda zajíců, co v dubnu zahynou; V zatáčce u Jevan spolu se srnou; Zvířátka pozůstalá z klacíků vrší hrobky; Tlapkama slzy otíraj; Jednou se všechna semknou; Svítící oči z temnot - vyčistí od řidičů kraj. (Tři sestry) A taky jeden kapustňák…
Až surrealistická variace na Draculu Brama Stokera se hemží odkazy na politické dějiny Německa. Podoba mezi vůdcem vampýrů a Hitlerem je více než nápadná, na fašistické Německo odkazuje i všudypřítomná atmosféra tísně a ohrožení. Děj filmu lze interpretovat i v souvislosti se studentskými bouřemi v 60. letech 20. století. Nikdy nekončící milostný akt, kterému přihlíží celá vesnice, je pak hořkou narážkou na život v sexuálně nevázaných komunitách.
Film pro cílovou skupinu, které už jsem (bohužel? bohudík?) poněkud odrostla. Ale i romantika určená náctiletým může zpříjemnit sobotní večer (když se nálada na artovou intelektuálštinu ne a ne dostavit). Sympatická ústřední dvojice, poslouchatelná muzika a láska, co i balet se street dancem spřátelí. Předvídatelnost, absolutní neherectví Channinga Tatuma a závěrečná taneční (ne)třešnička na (ne)dortu, která v Hříšném tanci byla tak osvěžující. Vaše návštěva byla moc milá, ale příště už sem prosím nechoďte, miss Anne Fletcher.
O postavě Petera Cushinga se už rozepsal liquido26. Jeho charakteristika je pravdivá do posledního písmenka, ale když už napsat á, nemělo by se zapomenout ani na bé. Vrchní inkvizitor může být zcela oprávněně vnímán jako lidská zrůda, která se svojí krutostí od upířího knížete zase tolik neliší. Ale drobná odlišnost tu přeci jen je. Gustav chtěl být celý život „dobrým člověkem“, i když neomluvitelně chyboval. Hluboká propast mezi tím, co můžeme v nejlepší víře považovat za správné, a tím, co správné opravdu je. Role, která není ani kladná, ani záporná. Pro mě v takovémto hororu nečekaná, i když samozřejmě nikterak rozpracovaná, hra s psychologií postavy.
Naturalismus jako z učebnice literatury pro střední školy v samotném tématu filmu i otevřenosti některých scén. Postavy se zoufale snaží vymanit z prostředí, ze kterého pocházejí - Arabella marně sní o Austrálii, Jude o životě craisminsterského učence. Sue nechce víc než spokojený život po boku muže, kterého miluje. I když je tak trochu vdaná za jiného a Jude je tak trochu její bratranec. Bouřit se proti zaběhnutému společenskému řádu se však nevyplácí a po krátkém období zdánlivé idyly následuje erbenovsky krutý trest. Zbývají jen pocity viny a jediným východiskem je pokání a návrat k Bohu. Tedy alespoň pro Sue. Film romantický, a přesto beznadějně depresivní. Děj teče pomalu jako kalná řeka, ale nenudí. Scény nabité erotikou neuráží a mladičké Kate Winslett to v rouše Evině sluší navzdory tomu, že do sexy dračice má v tomto filmu opravdu hodně daleko.
Moje komentáře
Kuky se vrací (2010)
Být malá holka, chtěla bych jít do světa pikareskních lesních bytostí alespoň na procházku. Když bych byla hodně odvážná, poprosila bych kapitána von Hergota, aby mě svezl ve svém vozítku a „udělal zimu“. Když bych byla úplně nejodvážnější, možná bych se mu svěřila, jak moc by se mi líbilo, kdyby byl mým kamarádem a třeba tak trochu i dědečkem. Jenže, bohužel, už jsem vyrostla. A jak tak na celý ten svět mžourám bez růžových brýlí, dochází mi, že tady prostě něco nehraje. Nechtěla bych, aby moje děti jednou nechávaly v mechu víčka z pet lahví s tím, že jejich střapatí kamarádi nemají z čeho pít. V Kukyho světě jsou ti hodní made in China a ti zlí kradou přírodě všechny ty úžasně krásné a nanejvýš užitečné odpadky. Takže, milé děti, zapište si za uši, že lidské smetí do lesa nepatří. Ať už se vám sympatický kapitán Svěrák snaží namluvit cokoliv…
Lucky Stiff (1988)
Typizovaná postava nic netušícího obtloustlého ňoumy se dostává do konfrontace s adamsovskou rodinkou kanibalů a výsledkem je komedie černá jako příliš propečený steak (druh masa si doplňte podle vlastní chutě). Podobný humor asi každému nesedne, ale proč se této kulinářské nadsázce bránit? Já se bavila i navzdory šílenému dabingu zlatých devadesátých s televizí Nova.
Piknik na Hanging Rock (1975)
„Jak už jsme vás informovali v minulém vydání Australského Presu, ve skalách Hanging Rock zmizely během pikniku nedaleké dívčí internátní školy tři žačky a jejich vychovatelka. Pátrání je stále marné a naděje na jejich přežití v rozpálené buši každým dalším dnem klesá.“ Tak nějak by mohla vypadat zpráva v místních novinách. A divák tohoto filmu se toho nedozví o moc více než čtenář Presu. Snímek tedy nestojí na dějové dramatičnosti, ale spíše na tísnivé atmosféře rozeklaných skal, umocněné podmanivou hudbou. Příroda dokáže dívky nejen okouzlit, ale i uhranout, omámit a zlákat do propastí. Zároveň jim však nabízí svobodu a zbavuje je korzetů skutečných stejně jako korzetů falešné morálky a nesmyslných konvencí.
Melancholia (2011)
Ohnivá opona za divadlem života padá, spektákl končí a my herci jsme nekonečně bezvýznamní… Tleskám, pane režisére…
Jeden svět nestačí (1999)
M Jude Denchové mně vždycky připomínala ledovou královnu. Chladnou, sebevědomou, s očima barvy ledovcového jezera. Žena, která ručí za klidný spánek poddaných Jejího Veličenstva, snad ani jinak působit nemůže. Přesto ji tentokrát okolnosti donutí city nejen odhalit, ale nakonec jim i podlehnout. Ještě, že je tu agent 007, který na nevinnost příliš nevěří. Ostatně, má své zkušenosti. Bondův protivník se snad úplně poprvé v dějinách tohoto „špionského eposu“ nesnaží ovládnout svět pro sebe, ale pro milovanou ženu. Příjemná změna, když psychopat v divákovi vykřeše jiskřičku porozumění nebo dokonce soucitu. Takže – kdo je tady vlastně padouchem číslo jedna? O skvělou akci je opět postaráno (jízda ropovodem musí být mnohem lepší než na bobové dráze nebo na toboganu – nedalo by se to nějak komerčně využít?) a ani bondgirls nezklamou. Poznámka na okraj: Bílý kocour vzkazuje všem pochybovačům: Zapomeňte na předsudky! Proč by jaderná fyzička se specializací na zneškodňování bomb nemohla být sexy?
Výletníci (TV pořad) (2011)
odpad!Viděla jsem jeden jediný díl, a přece se nerozpakuji smést celou cestopisnou sérii do odpadků. Špindlerův Mlýn, Hančova a Vrbatova mohyla, Labská bouda – zkrátka Krkonoše. Kraj, který mám moc ráda a do kterého jsem se chtěla s Českou televizí alespoň virtuálně vydat. Místo výletu mě však čekala navýsost trapná exhibice dvou „moderátorů – komiků“. Pořad nějak zapomněl na to nejdůležitější – ukázat divákovi krásu hraničního pohoří, přesvědčit ho, že i tam je co obdivovat. Když se pak Vojtěch Bernatský vytasil v 1. zóně národního parku, vraceje se zpět na značenou cestu, s kolosálním hřibem (dobře, uznávám, dřevěným), myslela jsem, že omdlím. A slunící se „horská vůdkyně“? Ach jo, tohle je fakt průšvih.
Prosincoví kluci (2007)
Kdyby se z každého filmového políčka udělala jedna fotografie a nechala se vsadit do pozlaceného rámečku, měli by trhovci na německých hranicích minimálně rok co prodávat. Tolik kýče najednou se hned tak nevidí. Věřím, že australské pobřeží je romantické i bez bujného hřebce v příboji před právě zapadajícím sluncem. A bojím se, že zářící pannu Marii s otevřenou náručí bych neskousla ani jako člověk věřící. Příběh o klukovském přátelství je neslaný nemastný, táhne se jako přeslazený karamel a nic moc originálního nepřináší. Snad až na surreálný obraz jeptišek a hvězd. Asi si půjdu pustit Bylo nás pět…
Povolení zabíjet (1989)
Zabíjet se dá i bez povolení, má-li člověk dobrý důvod a léta praxe navrch. Když jde o pomstu, nezná James slitování ani Její Veličenstvo a starou dobrou Anglii. Stejně jako Dech života nabízí i tato Daltonovka více než jen téměř neprůstřelného hrdinu, který se svým ostrovtipem snadno vetře pod sukně sličným děvám. Tentokrát je agent 007 postavou psychologicky ještě prokreslenější – má svoji minulost, cítí smutek, bezmoc, vztek a soudě dle závěrečné scény i lásku, nejedná „jen“ na příkaz M, ale z vlastních pohnutek. A když dobrodružství končí, je pořádně „zdrchaný“. Právě tato realistická podoba Jamese Bonda se mi náramně zamlouvá… Poznámka na okraj: Bílý kocour se ptá: Hemingwayův dům funguje jako kočičí útulek? Nebo snad hotel? Kolik stojí letenka na Kubu v první třídě pro jednoho kocoura a jeho dvounohou služebnou? (Té by měla stačit přepravka v zavazadlovém prostoru.)
Dech života (1987)
Bonda jsem vždycky obdivovala. Frajera, který jen tak mezi dvěma sklenkami Martini zneškodní půlku KGB, ani v té nejprekérnější situaci neztrácí smysl pro humor, hlášky seká „jako Baťa cvičky“ a ženy střídá ještě o něco rychleji. Daltonův Bond takový není. Agent s povolením zabíjet se náhle zdráhá jen tak odprásknout ostřelovače nebo zlikvidovat ruského generála. V kulisách socialistické Bratislavy, ve vytahaném svetru a kožené bundě působí spíš jako vekslák, než dostane talentovanou, ale naivní violoncellistku do „pelechu“, chvíli trvá a světe div, celé dvě hodiny je jí věrný! I těch „cviček“ je zde o dost méně než v předchozích dílech. A přesto (nebo právě proto) je to poprvé, kdy Bondovi věřím úplně všechno a možná – pozor: rouhání, hereze, ukamenujte ji – je mi ze všech nula nula sedmiček nejsympatičtější. Pár kocouřích postřehů na závěr: Když žlutobílé žigulíky VB pronásledují „vytuněného“ Aston Martina, diváka znalého těchto vozítek chtě nechtě napadá otázka: Proč James sakra prostě jenom nepřidá plyn? Zajímavý je výlet do Afganistanu – byl v té zemi vůbec někdy klid?
Vyhlídka na vraždu (1985)
Ve vysoké rychlosti si člověk nevšímá detailů. Takže k čemu zkoumat Bondův věk (jaké to překvapení – oni i tajní agenti stárnou!) nebo se pozastavovat nad vizáží exotické May Day, když celkový zážitek z jízdy je tak jako tak důležitější. Napínavý děj zběsilým parkúrem počínaje a eskapádami v bortícím se dole á la Indiana Jones konče mě snadno přesvědčil, že tahle kára na výstavy veterán klubu ještě nepatří. Nepovedený experiment z koncentračního tábora je jedním z nejslizčích psychopatů, kteří se doposud v sérii objevili. A že už jich bylo! Poznámka na okraj: Bílý kocour by se tak snadno jako ta nafintěná peršanka Jamesovi na klín nestulil. To by ho 007 musel moooooooc prosit!
Příliš hezké, než aby to byla pravda (TV film) (1988)
Chtěl bych natočit film pro ženy. Zaslouží si přece něco kvalitního, ne? No, takže co bych k tomu tak potřeboval. Jasně, romantickýho hrdinu. Musí vypadat alespoň trochu k světu a mít dítě. Na chlapa s dítětem prej ženský letí. Co manželka? Ne, ta se mi nehodí. Tak ji nechám umřít – třeba při autonehodě. A to dítě, dejme tomu syn, by v tom autě mohl sedět s ní. A odnést si do života parádní psychický trauma. Koneckonců, proč jen psychický. Tak to bych měl nešťastného vdovce, který se láskyplně stará o svého tělesně postiženého synka. Chytré. Co dál? Otec se musí zamilovat. Třeba do… do nějaké Popelky. Popelky, která má zlou nevlastní sestru. Zlou, ale mnohem krásnější. Počkat, to už tady bylo. Hlavně abych natočil něco originálního. Už vím, prostě to prohodím. Otec se napřed zamiluje do sestry, Popelka si bude muset počkat. Zlá sestra, to se snadno řekne. Jenže jak zlá? Bude Popelku bít a donutí ji přebírat hrách? Houby, to není ono. Tenhle film nemá být žádná pohádka pro děti. Sestra musí být mnohem drsnější. Co takhle psychopatická vražedkyně? Chorobně žárlivá bestie s andělskou tváří? A celé se to bude odehrávat v rozkošném domě u jezera. Sakra, já jsem geniální!!!
Pěsti ve tmě (1986)
Sportovní film s Vašutem – kdybych to bývala byla věděla, tak bych tu videokazetu stařičkému přehrávači nenabízela. Jenže já naštěstí neměla ponětí, do čeho že se to řítím, a tak se po prvotním zděšení zrodilo nečekaně milé překvapení. Přesvědčivý příběh o boxerské hvězdě, která se zrodila v nesprávné zemi, a především v nesprávné době. Budou nacisté její oslňující záři obdivovat, nebo se rozhodnou pro destrukci? Jen ten stále se opakující hudební motiv lkavé trubky nemusel být tak častý…
Noc úplňku (2006)
Wuxia filmy mě lákají. Bojovníci mrštnější než kočka, uhrančivě krásné princezny, kouzelné meče, exotika provoněná květy mei a pivoněk. Noc úplňku má očekávání splnila jen napůl. Yi-Gwak je sice slavný lovec démonů, ale ve filmu působí neuvěřitelně unyle, a navzdory ději jako by byl bez emocí. Tae-he Kim zvládla svoji roli pseudoandělské bojovnice mnohem lépe. Triky se snad dají označit jako dokonalé, ale možná, že v tom je právě ta chyba. Umělá krajina s vodopády, umělé paláce v Mezinebí CTRL C, CTRL V, i na wuxiu přehnané bojové scény s řetězy, prapodivně sestříhané. Nezřídka kýč, místy něco jako povedená, ale pořád jen počítačová hra, až moc často nesnesitelná romantika, sem tam slušná zábava, akce i vizuální zážitek. Laciný parfém k nám zavanul z daleké Koreje…
Jen pro tvé oči (1981)
Jen pro tvé oči O poznání menší taškařice, než když si James jen tak poletoval v meziplanetárním vakuu. Že by tedy nuda? Tak to ani náhodou. Spíš něco jako návrat ke kořenům. Skvělé honičky na lyžích i mezi olivovníky, padouch – hračička (Proč bych měl protivníka jen tak odprásknout, když ho můžu připoutaného k vlasaté krásce vláčet po korálech a ještě tak nakrmím případné žraloky?), bond girl s kuší (neodbytně připomínající Arwen Večernici), blahobytné sídlo v jednom z řeckých poustevnických klášterů, ke kterému turistické trasy rozhodně nevedou… Vše, co k Bondovi patří. I když pocitu, že tohle všechno už James zažil někdy dříve, jsem se zbavit nedokázala. Lyže, ponorky – pro agenta Bondova formátu to musela být trochu rutina. Poznámka na okraj: Bílý kocour s uspokojením pronesl: „Bílé kočky jsou, na rozdíl od Blofelda, věčné.“
Moonraker (1979)
Lepší film na Štědrý den jsme si s bílým kocourem už snad ani vybrat nemohli. Komedie, parodie, groteska – zkrátka ode všeho něco. Konzervativním „bondofilům“ by sice z mnohých scén mohla zaskočit kapří kost v krku, ale my se smáli, až se za bříška popadali. :o)
Drákula (1992)
Oceňovaná, originální, jedinečná, bombastická, spektakulární, výjimečná, dechberoucí, atmosférická… Celá sbírka přívlastků, které se týkají vizuální stránky tohoto filmu a ze kterých vybírá nejvhodnější exempláře většina zdejších uživatelů. Asi si budu muset vytvořit expozici vlastní. Kýčovitá, přemrštěná, překombinovaná, nabubřelá, přeplněná efekty a zbytečnými hrátkami s kamerou… Atributy, které Drákulu zabijí spolehlivěji než česnek, kříž, stříbrná kulka i dřevěný kůl. Abych ale nebyla nespravedlivá, film nenudil…
Muž se zlatou zbraní (1974)
Že by nový filmový žánr? Něco jako spaghetti bondovka? Děkuji, nechci. To se raději kouknu na taškařici s Budem Spencrem a Terencem Hillem. A argument, že muž se zlatou zbraní a třemi bradavkami operuje v rudých čínských vodách a ani karate školička nemá s Itálií nic společného, neberu… Poznámka na okraj: Bílý kocour se rozněžnil: „Ta bond girl je taaaaak krááááásná…“ A panička se rozčílila: „Co tam zase sakra pohledává ten americký pazneht zákona? American secret yokel from America.
Žít a nechat zemřít (1973)
Bondův protivník se tentokrát nesnaží megalomansky ovládnout svět - prý že by mu úplně stačila moc nad drogovým trhem. A je to příjemná změna – všech těch nadnárodních „Spectrů“ už bylo přeci jen dost. Děj se odehrává kdesi v Karibiku a ilegální plantáže s konopím nechrání jen horda ozbrojených černochů, ale také celá sbírka voodoo strašáků. Je proto škoda, že samotný voodoo obřad nepůsobí nikterak děsivě. K pohanským kultům i lidovému folklóru odkazuje také zvláštní schopnost krásné bond girl a především způsob, jakým může o tuto schopnost přijít (dobře, já vím, že většina vyznavačů voodoo se považuje za křesťany, ale asi už jsem zkažená hororovými světy). Kdyby fungovalo tlačítko back space na filmové scény, vymazala bych všechny ty, v nichž figuruje nechutný šerif Pepper (i kdyby měla být nekonečná honička na motorových člunech ještě nekonečnější). Jako by se sem zatoulal přesně z toho druhu amerických komedií, které bílý kocour tak nenávidí. Á propos - Poznámka na okraj: Bílý kocour nezaregistroval, že by si James objednal své „protřepat nemíchat“ Martini. To panička na „protřepat nemíchat“ mléčný koktejl nezapomněla…
Diamanty jsou věčné (1971)
Nežádoucím vedlejším účinkem klonování je podle nejnovějších laboratorních výzkumů totální ztráta charismatu – Blofeld budiž důkazem. Ovládání diamantového satelitu bezpečně zaneseno na walkmanové kazetě? Pásky se musely přeci snadno motat a trhat i v době, kdy byla MC technologie na vrcholu, a tak by troška futuristického vizionářství neuškodila… James nám lehce zestárl, ale neřekla bych, že by to filmu nějak uškodilo – to, že chlápka ve výtahu likviduje možná o něco déle, naopak přispívá k větší realističnosti příběhu. Suma sumárum jde však o šedivě nevýraznou bondovku, na niž by se dalo velmi lehce zapomenout - nebýt tedy geniálního titulkového songu a spalujícího pohledu do rakve v útrobách kremační pece. … Poznámka na okraj: Bílý kocour jásá. Bílá kočka má dvojče! A blyštivý obojek by se hodil jako věno, ne?
V tajné službě Jejího veličenstva (1969)
Tak především – Lasenby není až takové herecké nemehlo, jak by se mohlo ze zdejších komentářů zdát. To, co mě na jeho Bondovi lehce rozčiluje, vychází spíš ze samotného scénáře. Nemyslím si, že je nutné, aby každá agentova věta byla hláškou hodnou vytesání do kamene. S bonmoty by to mělo být jako s hodně aromatickým kořením – šafránu stačí vždy jen špetka. A totéž platí o Bondových téměř pansofistických znalostech. To se sakra musí vyznat i v exotických motýlech? No jo, tak aby byl komentář úplný – Blofeld by mohl charisma prodávat na vánočních trzích v alpském městečku pod svým sanatoriem, krkolomné honičky na lyžích a na bobech jsou zkrátka super a na konci jsem plakala… Poznámka na okraj: Bílý kocour měl pravdu. Bílá kočka přežila explozi ostrovní základny, aby mohla odcestovat do Švýcarska, radovat se ze sněhové nadílky a na miniaturních bobech ujet před výbuchem „Orlího hnízda“.
Žiješ jenom dvakrát (1967)
Co se lokací týče, snad nejatraktivnější bondovka vůbec – pobřeží poseté vulkány lahodí oku o něco více než dno oceánu z Thunderballu. James dozrává jako kvalitní víno, jeho hlášky jsou čím dál tím trefnější a bond girls krásnější. Masážní lehátko v lázních z úvodu filmu připomíná spíše ďábelský mučicí nástroj a napovídá, že tentokrát dostane agent 007 pořádně zabrat. Pokud bych chtěla hledat mouchy tajně odpočívající na téměř dokonalém filmu, musela bych do pátrání zapojit logiku – třeba: To si opravdu nikdo z místních obyvatel (krásnou agentku nevyjímaje) nevšiml, že jim za vesnicí roste základna obřích rozměrů, ze které čas od času startuje raketa? Ale, nechme mouchy chameleonům a možná, že přijde i Blofeld. Poznámka na okraj: Bílý kocour si je jist, že se bílá kočka zachránila. Sbalila několik piraň na sváču a prostě odešla do bezpečí. Žije jen devětkrát…
Thunderball (1965)
Přesunout hřiště finálového zápasu pod vodu je odvážný nápad. Podmořské souboje zrychlí tep divákům přivyklým na už poněkud fádní honičky v superrychlých autech, jen tak tak se držících na klikatých horských silničkách. Bitky v luxusních sídlech, na vojenských základnách – to vše už tady bylo. Pod hladinou je svět mnohem klidnější, voda klade člověku odpor, a tak i závěrečný duel černá kontra červená působí jakoby zpomaleně, možná rozvlekle … nudně. A snad si to uvědomoval i režisér bondovky – jen nevím, jestli nereálně zběsilá jízda lehce „transformeřího“ člunu je tou pravou kompenzací. Bod za žraločí bazének! :o) Poznámka na okraj: Bílý kocour si nevšiml, co se stalo s nebohým neplavcem po výbuchu člunu. A taky pochopil (po odborném výkladu chytřejších), že když vyletí s loďkou do vzduchu i atomovka, nedojde ke štěpné reakci a nic fatálního se vlastně nestane. To jsou věci!
Goldfinger (1964)
Bond takový, jakého ho mám nejraději. Šarmantní a sexy byl už v obou filmech předchozích, o to nic, ale smysl pro lehký anglický humor je vlastnost, která se u agenta s povolením zabíjet dosud příliš neprojevovala. Nadsázka, jemná ironie a místy až náznak parodie žánru (viz babča vrátná s kulometem) filmu jednoznačně prospěly. Skvělé je i obsazení Bondova protivníka – posunout hranice zločinu se totiž rozhodne chlápek, který vypadá spíše jako obtloustlý americký turista než zvráceně geniální milionář… Poznámka na okraj: He loves only milk, only milk, he loves milk! Bílý kocoure, takhle ten song určitě nebyl!!! :o)
Srdečné pozdravy z Ruska (1963)
Zdá se, že James v Rusku je o něco drsnější než James v tropickém klimatu prvního filmu. Svého povolení zabíjet využívá o něco častěji a uhodit roztomilou agentku tak, až „vezme druhou o zem“, také nepředstavuje žádný morální problém. Děj je komplikovanější, špioni rafinovaní, agentka Spectru č. 3 zřejmě získala praxi jako vedoucí bachařka v Osvětimi a hlava zločinecké organizace se preventivně neukáže vůbec. Nevím, ale přímočarost v Dr. No mě bavila víc a James byl tak nějak sympatičtější. Poznámka na okraj: Bílého kocoura zaujala … bílá kočka. Ta že má být pravou packou ultrazločince? Nevěřícně vrtí ocasem…
Dr. No (1962)
V podstatě jednoduchá zápletka, žádní dvojití agenti a jiné špionážní spletence, jasné rozdělení dobra a zla, dobrodružství na ostrově jak vystřiženém z nabídky luxusní cestovky, ne příliš efektní, ale velmi účinná likvidace hlavního „záporáka“, zachráněný svět a trocha té romantiky na závěr, aby si i divačky v bikinkách přišly na své. Mňam, tyhle přísady namíchané do osvěžující pinacolady chutnají moc a moc dobře! Poznámka na okraj: Bílého kocoura zaujala podobnost mezi scénou, v níž James prchá spirálovitou kanalizací, a nejslavnější scénou titulkovou (pohled skrz hlaveň pistole).
Nekonečný víkend (2008)
Přejetá kočka Mína, kterou srazil náklaďák; Alík, syn Azorův - ten starý podvraťák; Armáda zajíců, co v dubnu zahynou; V zatáčce u Jevan spolu se srnou; Zvířátka pozůstalá z klacíků vrší hrobky; Tlapkama slzy otíraj; Jednou se všechna semknou; Svítící oči z temnot - vyčistí od řidičů kraj. (Tři sestry) A taky jeden kapustňák…
Jonathan (1970)
Až surrealistická variace na Draculu Brama Stokera se hemží odkazy na politické dějiny Německa. Podoba mezi vůdcem vampýrů a Hitlerem je více než nápadná, na fašistické Německo odkazuje i všudypřítomná atmosféra tísně a ohrožení. Děj filmu lze interpretovat i v souvislosti se studentskými bouřemi v 60. letech 20. století. Nikdy nekončící milostný akt, kterému přihlíží celá vesnice, je pak hořkou narážkou na život v sexuálně nevázaných komunitách.
Let's Dance (2006)
Film pro cílovou skupinu, které už jsem (bohužel? bohudík?) poněkud odrostla. Ale i romantika určená náctiletým může zpříjemnit sobotní večer (když se nálada na artovou intelektuálštinu ne a ne dostavit). Sympatická ústřední dvojice, poslouchatelná muzika a láska, co i balet se street dancem spřátelí. Předvídatelnost, absolutní neherectví Channinga Tatuma a závěrečná taneční (ne)třešnička na (ne)dortu, která v Hříšném tanci byla tak osvěžující. Vaše návštěva byla moc milá, ale příště už sem prosím nechoďte, miss Anne Fletcher.
Dcery zla (1971)
O postavě Petera Cushinga se už rozepsal liquido26. Jeho charakteristika je pravdivá do posledního písmenka, ale když už napsat á, nemělo by se zapomenout ani na bé. Vrchní inkvizitor může být zcela oprávněně vnímán jako lidská zrůda, která se svojí krutostí od upířího knížete zase tolik neliší. Ale drobná odlišnost tu přeci jen je. Gustav chtěl být celý život „dobrým člověkem“, i když neomluvitelně chyboval. Hluboká propast mezi tím, co můžeme v nejlepší víře považovat za správné, a tím, co správné opravdu je. Role, která není ani kladná, ani záporná. Pro mě v takovémto hororu nečekaná, i když samozřejmě nikterak rozpracovaná, hra s psychologií postavy.
Jude (1996)
Naturalismus jako z učebnice literatury pro střední školy v samotném tématu filmu i otevřenosti některých scén. Postavy se zoufale snaží vymanit z prostředí, ze kterého pocházejí - Arabella marně sní o Austrálii, Jude o životě craisminsterského učence. Sue nechce víc než spokojený život po boku muže, kterého miluje. I když je tak trochu vdaná za jiného a Jude je tak trochu její bratranec. Bouřit se proti zaběhnutému společenskému řádu se však nevyplácí a po krátkém období zdánlivé idyly následuje erbenovsky krutý trest. Zbývají jen pocity viny a jediným východiskem je pokání a návrat k Bohu. Tedy alespoň pro Sue. Film romantický, a přesto beznadějně depresivní. Děj teče pomalu jako kalná řeka, ale nenudí. Scény nabité erotikou neuráží a mladičké Kate Winslett to v rouše Evině sluší navzdory tomu, že do sexy dračice má v tomto filmu opravdu hodně daleko.