Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Komedie
  • Drama
  • Akční
  • Animovaný
  • Krimi

Recenze (154)

plakát

Agónie - konec Rasputina (1981) 

Citát: „Všichni chtějí zázrak, trhají mě na části. Pro někoho jsem nový Kristus. Pro jiné antikrist.“ Film Agónie vypráví o konci života legendárního ruského mystika Grigorije Jefimoviče Rasputina. Snímek nám ukazuje jeho vliv na carskou rodinu a tím i na chod celé ruské monarchie, jeho zhýralý život. Tyto dvě věci byly trnem v oku řadě vlivných lidí. A přivodily i jeho smrt. Část zobrazeného Rasputinova života působí jako vlnobití. Je miláčkem především carevny, protže má dobrý vliv na nemoc jejího syna. Je i zhýralcem, který chce mít ženu, na kterou si ukáže, ale i posledním nuzákem válejícím se v blátě. Snaží se hýřit ve vysoké společnosti i se vrátit domů ke kořenům. Nakonec zůstává sám jen se sebou. Do snímku jsou vkládány také záběry mimo klasické vnímání – jde o černobílé historické dokumentární záběry připomínající různé události i barevné surrealistické vize.

plakát

Bílé slunce pouště (1970) 

Citát: „Soudružky ženy! Revoluce vás osvobodila. Teď nemáte pána. Říkejte mi prostě soudruhu Suchove.“ „A ještě vám povím, přelíbezná Kateřino Matvejevno, co mi připadáte doslova jak sněhobílá labuť...“ Příběh rudoarmějce Suchova je vyprávěn v dopisech jeho milované Kateřině Matvejevně, která na svého milého čeká někde uprostřed nekonečné Rusi. Suchov se k ní vrací z války přes turkestánskou poušť. Cestou získává přátele, kterými jsou mladý voják Petrucha, střelec said či celník Vereščagin, ale také harém devíti manželek Černého Abduly. Ten se svojí bandou terorizuje okolí. Právě bojem Suchova a jeho přátel, kteří chtějí ochránit ženy z harému, s bandou Černého Abdula celý příběh vrcholí. Bílé slunce pouště je na první pohled typickým easternem. Mezi nejpopulárnější sovětské filmy jej posouvá především zapojení humorného nadhledu a komediálních prvků, které hraničí až s parodií daného žánru – zejména v první polovině. Ta je i především vystavěna kontrastu moderního komunistického přístupu a zkostnatělého muslimského náboženství. To nejlépe ilustrují stařešinové sedící na bedně s dynamitem či zakrývání obličeje dívek vyhrnutými sukněmi. Tento kontrast je přítomný i v druhé půli, ale je posunut do vážnější linky a blíží se spíše k dramatu. Ideálně jsou tyto dvě linky spojené v postavě celníka Vereščagina. Jehož osobnost krásně dokreslují písně Bulata Okudžavy.

plakát

Strom přání (1976) 

Citát: „Na světě scházejí tři věci: schody do nebe, most přes moře a spravedlnost v lidském srdci.“ Film Tengize Abuladzeho natočený na motivy veršovaných povídek Giorgi Leonidzeho vypráví příběh gruzínské vesnice z počátku dvacátého století. Jestliže budeme tento snímek vnímat v rámci volné trilogie o Dobru a zlu, tak Strom přání je vyprávěním o Dobru, zlu a kráse. Film začíná úžasným prologem, který sleduje umírajícího bílého koně (symbol Krista) v červených mácích. Je to Gediův kůň, tedy jednoho z hlavních hrdinů snímku. Přestože další dlouhá přibližně hodinu trvající expozice je spíše veselá a představuje zejména zábavně rázovité figury obývající vesnici, tento prolog předznamenává tragédii, ke které vše nevyhnutelně míří. Kůň, kterého strýc Cicikore zabije, aby se netrápil, nebude jedinou ztrátou, která pro Gediu z jeho rukou vzejde. Už na samotném prologu vidíme nádhernou barevnou stylizaci, která nás bude provázet celým filmem. Možná bílý kůň představuje Krista a rudé máky jeho prolitou krev, možná je kůň jen symbolem nevinnosti a máky její ztráty, ale především je bílý kůň ukázkou krásy a jeho smrt bolesti z její krásy, kterou nedokážeme stvořit, ale pouze zničit a zahubit. A o tom je i celý Strom přání. Hodinu dlouhou expozicí se prolínají krátké příběhy, v nichž nám autor představuje jednotlivé důležité postavy vesnice – samozvaného vůdce a moudrého starce Cicikoreho, bláznivého anarchistu Joramiho poslouchajícího blížící se vlak revoluce, pokryteckého popa, místní rozvernou krasavici, zaříkávačku Fufalu obětující svůj život nenaplněné lásce či vlasteneckého učitele. A také ústřední mileneckou dvojici krásnou Maritu a již zmíněného Gedia. Jejich láska však nemůže být naplněna. Marita je totiž provdána v domluveném sňatku za syna boháče, kterého nemiluje. Tento sňatek domluví Cicikore, který se v průběhu filmu promění z moudrého starce na strážce zkostnatělých tradic. Když Gedia poté Maritu navštíví, jsou viděni a Marita jako nevěrnice zostouzející celou vesnici je vezena na na oslu vesnicí. Ostatní lidé po ní hází bláto. Nepřidat se k davu či se bu dokonce postavit dokáží pouze výše zmíněné zábavné figurky (Fufala, učitel, anarchista), které jsou ale více za obdiv stojící osobnosti, než kdokoli z lynčujícího davu. Všichni nakonec končí v blátě, protože krásu, kterou měli a nechápali, zničili. A znovu vidíme červené máky, které jsou symbolem krve a ztráty. „Těžko se dá uvěřit, že tak krásný strom z ničeho nic vyrostl uprostřed prachu a smetí. Kde se na světě bere krása? Kam odchází? Proč mizí?“

plakát

Vzestup (1977) 

Citát: „Nelez do hovna, nesmeješ ho. Teď už vím, že je hlavní, abys byl podle svého svědomí sám sebou.“ - Sotnikov Velmi silné partyzánské drama natočila Larisa Šepiťková podle novely běloruského spisovatele Vasila Bykava. Vypráví příběh dvou ruských vojáků za druhé světové války. Ti se vypraví sehnat pro svoji jednotku jídlo. Přirozeným vůdcem dvoučlenného komanda je Rybakov. Vyzná se - má správnou čepici a ví, jak se pohybovat. Naproti tomu jeho parťák Sotnikov působí od začátku spíše jako přítěž. Na výpravu vyrazí i přesto, že je nemocný. Podaří se jim získat ovci, avšak při zpáteční cestě jsou přepadeni němci. Sotnikov je postřelený a chce se zatřelit, aby jej Němci nedostali živého. Rybakov se pro něj však vrátí a dotáhne jej do jedné z chalup, kde jej plánuje nechat dokud se neuzdraví. Jsou ovšem objeveni německými vojáky. V této chvíli se role obou začíná obracet. Tenkou linii mezi hrdinstvím a zbabělostí překračují oba, každý však jiným směrem. Umocnění dramatického zážitku zvláště při promluvách nemocného Sotnikova dosahuje Šepiťková i díky častým detailům na nasvícený obličej. Aby nám ukázala, co se odehrává v mysli (tentokrát Rybakova), využívá „falešných“ flashforwardů. Tedy jakýchsi představ budoucnosti, které se ovšem nestanou. Přestože se snímek odehrává za druhé světové války a toto téma je v něm bytostně přítomné, nejedná se o žádný akční partyzánský film plný přestřelek a bojových akcí. Jde mnohem víc o drama člověka, který teprve v mezní situaci ukáže svoji pravou tvář.

plakát

Briliantová ruka (1968) 

Že komedie Leonida Gajdaje patří k divácky oblíbeným, dokazuje vítězství Briliantové ruky v soutěži o komedii století. Úředníček Gorbunkov se nechtěně připlete do pašování šperků. Celý film poté slouží jako návnada policie, aby mohla zločince chytit. ___ Briliantová ruka vykazuje několik podobných motivů jako další Gajdajova komedie Ivan Vasiljevič mění povolání. Hrdinové se do svých svízelných situací dostávají neúmyslně. Většina zábavných scén ústí v jednoduché groteskní gagy. V obou filmech také vystupuje správce domu či ulice, který hyperbolicky lpí na pravidlech více než na lidech - „Člověku se má věřit jen v krajním případě.“ A zapomenout nesmím ani na černou kočku, která se jako „černá nit“ proplétá oběma snímky.

plakát

Ivan Vasiljevič mění povolání (1973) 

Ruská sci-fi to nejsou pouze náročné snímky Tarkovského (Stalker, Solaris) či postapokalyptická dramata (Dopisy mrtvého). Najdeme mezi nimi i vědecko-fantastické komedie „vorlíčko-macourkovského typu“. Takovým filmem je i příběh vynálezce Šurika, kterému se podaří vynalézt stroj času.

plakát

Stíny zapomenutých předků (1964) 

Tragický příběh lásky Ivana a Maryčky je krásným pohledem do života na Podkarpatské Rusy na přelomu 19. a 20. století. Film doplňují nádherné lidové písně, které vypráví spolu s lyrickými obrazy krásný i když smutný příběh.

plakát

Zločin a trest (1970) 

Podle mnoha lidí je právě Kulidžanovo zpracování nejlepší. Možná za to může velká doslovnost, která bývá u mnoha milovníků literární předlohy vyžadována. Což ale podle mě je u filmu, na tak znmého díla málo. Málokdo přece sleduje osud Raskolnikova kvůli tomu, aby se dozvěděl, jak dopadne. ____ Pro mě byla nejzajímavější první půlhodina snímku. Už úvodní titulková sekvence, v níž Raskolnikov běží před četníky slibovala zajímavější uchopení románu. To podpořilo i čtení matčina dopisu, které se odehrálo v rozhovoru s Raskolnikovem. Nejzajímavější pro mne byla scéna prvního setkání Raskolnikova s Marmeladovem v hostinci, kde hospodský jakoby napovídal otázky do jejich rozhovoru. Zbytek filmu však již v těchto zajímavě nastíněných invencích nepokračuje, což je škoda. ____ Zajímavost snímku podtrhují velmi dobré herecké výkony a širokoúhlý obraz. Po jeho skončení jsem se však nemohl ubránit pocitu, že snímek měl nakročeno mnohem dál, než kam se nakonec dostal.

plakát

Stalker (1979) 

Kdysi jsem tomuhle filmu dal tři hvězdičky a prozíval ho. Dnes jej považuji za jeden z nejúžasnějších snímku o víře člověka. „Dokud bude tento vřed otevřen pro všechnu tu sebranku, neudu spát, nebudu mít klid. Nebo mi to možná nitro nedovolí? - Vždyť je to jediné místo, kam mohou přijít, když už nemají žádnou naději. Proč ničíte víru?“ __Citát: „Dokud bude tento vřed otevřen pro všechnu tu sebranku, nebudu spát, nebudu mít klid. Nebo mi to možná nitro nedovolí? - Vždyť je to jediné místo, kam mohou přijít, když už nemají žádnou naději. Proč ničíte víru?“ Profesor a Spisovatel se vedeni tajemným Stalkerem vydávají do tajemné Zóny. Záhadného místa, uprostřed nějž se nachází komnata, která plní ta nejupřímnější přání. Snímek začíná černobílými záběry na rodinu Stalkera. Ten vyzvedne své „klienty“ a skrze vojenské hlídky společně pronikají do Zóny. Tam se do obrazu dostanou barvy a i sám Stalker jakoby ožije. Následuje jejich společné putování ke komnatě. Právě tato cesta se nakonec zdá být na rozdíl od komnaty tím důležitým cílem. Stalker je vede oklikou kvůli domnělým nebezpečím, která však nikdy hrdinové snímku ani my nespatříme. Ke konci chce Profesor komnatu vyhodit do povětří, protože se bojí toho, co by si tam mohli lidé přát. Nakonec to neudělá a do komnaty ani jeden nevstoupí. Rozhodnou se, že na její moc nevěří. A právě tato ztráta víry se tím stává hlavním tématem snímku.

plakát

Obyčejný fašismus (1965) 

Unikátní střihový dokument se skládá z filmového materiálu, který Rusové ukořistili po obsazení Berlína. Právě z něj je poskládaná většina snímku a doplněna sarkastickým komentářem – u nás v podání Miroslava Horníčka. Už název Obyčejný fašizmus a i snímek samotný ukazuje, jak snadné je sklouznout k uctívání totalitní moci a zvrácené ideologie, kterou ta fašistická nepochybně byla. Snímek je propagandistický a ukazuje nejen jeden úhel pohledu, ale také podporuje ideu jiného totalitního zřízení, které bylo v té době v Rusku. Zároveň však pomáhá bortit kult osobnosti a zůstává důležitým mementem naší historie.