Profil
Hodnocení (2853)
Komentáře (1116) Zajímavosti (2)
Biografie (1)
Obsahy (50)
Kšefty (195)
Filmotéka (1464)
Oblíbené filmy
Oblíbení režiséři
Oblíbení herci
Oblíbené herečky
Oblíbené seriály
|
Moje komentáře |
 500 dní se Summer (2009) 
|
19.03.2010 |
| |
V Hollywoodu někdo přijde na to, že ne každý vztah končí svatbou, děj jde vyprávět nechronologicky, film naplnit všelikými nápady pro zahnání nudy a ejhle... máme tu svěží, nový a invativní přístup k žánru, nebývalou originalitu a realističnost. Nebudu lhát, že mě některé scény "s všelikými nápady" nebavily - nákup nábytku, scénu po prvním sexu či očekávání/realitu vnímám pozitivně. Jde však o úspěch dílčí, který film jako celek nijak zvlášť neodvrátil od standardů žánru, který je mi až na vzácné výjimky velmi cizí. To jest: milenci jsou tupě vzdychající romantičtí nudaři polepení hesly o jejich zábavnoti, z úst vypouštějí hlubokonesmyslné fráze o životě či lásce, jejich sekundanti jsou zvykle komická, ale nikoliv vtipná stvoření (pekelná, předčasně duševně vyspělá mladší sestra, tupí kolegové z práce) a každá scéna zavánějící smutkem je doplněna o nějaký roztomilý prvek, jenž určitě musí vyvolat u diváka úsměv. Často přiblblý. O tolikrát komentáři zmiňovanou hořkost jsem ani nezavadil, tu mohou zažívat leda postavy, divák ne. Silné **. |
|
Zaříkávač koní (1998)
|
18.03.2010 |
| |
Dlouho, předlouho léčil Redfordův kovboj nemocné duše žáby, koně a ženy... Líčil mi krásy montanské přírody, sepětí kovbojů se zvířaty, idylu mimoměstského života, který je naplněn harmonií natankovanou z nekonečné zeleně... Lidé si tam povídají tak nějak upřímně, přírozeně a přece moudře, vznešeně a bez povyšování. Či spíše uměle, podezřele, nedůvěryhodně, plytce... Hlavně, že si povídají o životě a objevují "pravdy", které každý pochopí. Spějí od ničeho k ničemu, ale aspoň ty rány na duši se jim zacelují. Zacelují se, mimo jiné, i časem. Asi proto je ten film tak nesnesitelně dlouhý. A být já cynik, tak něco řeknu... A k čertu, vždyť já jsem cynik, tak to řeknu: "Zaříkavač koní vypráví o tom, jak je fixace na jednu jedinou kamarádku a koně nebezpečná, aniž by o tom věděl." Slabé ***. |
|
Agora (2009)
|
17.03.2010 |
| |
Přečtením poměrně rozsáhlého hesla "Hypatie" na wikipedii jsem se utvrdil v názoru, že Agora se dopouští celé řady vynechání a komplementárně domýšlení. U filmu omezeného rozsahu o málo známém životě velmi známého člověka se takovému přístupu vyhnout jistě nelze, IMHO by ale neměl vést ke zplošťování charakterů, přespříliš jednoznačné čitelnosti a zkýčnění. Na jednu stranu velebí Hypatii jako tolerantní ženu, moudrou učitelku a zapálenou vědkyni, na druhou přehlíží, jak ji možná přílišná oddanost raciu vede k podivnému (ne)milostnému životu (film se jen tváří, že ji miluje někdo, koho ona ne) a její možné intelektuální elitářství. Hypatiino vědecké bádání se předkládá v emotivních scénách, plných vášnivých monologů a gest nadšení, málem až sexuálního vzrušení za zvuků gradující hudby, k pointě, prozření podtrženému ostrým střihem... V násilných scénách hraje tklivá hudba, která žaluje diváku: "Ach to je to tragédie," a přemlouvá jej k pláči - zpomalovačky a odvracení zraků kamery mírní divákovo utrpení a tak si sladkobolně může říct: "Achich, hrozné." Alexandrie je ovšem úchvatná, byť jsme na to v současné době už tak trochu zvyklí. Inu, špatnosti i dobroty Hollywoodu trochu smazaly Amenábarovo španělství... Ale ono to vlastně k jednoznačným sdělením Agory vcelku sedí. Tedy, multikulturní tolerance je dobro, fanatismus je zlo. Křesťanství ranného středověku nás vrhlo o tisíc let zpět (celou dobu mi bylo jasné, že ji k tomu Keplerovi ten Amenábar dotlačí - a pak to ještě napsal do dovětku, aby to došlo úplně, ale úplně každému). Křesťanství bylo (a je) misogynní (ona ta předkřesťanská společnost taky nebyla úplně pohlavně rovnostářká, byť to bylo asi o malinko lepší). Násilí nikdy není řešení. Věda je sexy a jde v ní nalézt smysl života. Tedy, ne že bych s mnohým ochotně nesouhlasil, ale je třeba to dokládat způsobem, jakým to Amenábar činí? Totiž - extrémně okatě ukazovat, jak racio za sebou táhne všechny dobré vlastnosti a slepá víra je ničí. Dělat z Hypatie idealizovanou Janu z Arku vědy. Předkládat své teze v umělých dialozích. Ale vcelku je ten film přeci dobrý - precizní v kostýmech a výpravě. S velikým Vesmírem, kterému musí být lhostejný nějaký konflikt vyznavačů onoho a tamtoho. I několik zajímavých postav, které jej, zvláště v druhé půli táhnou nahoru - jsou to někteří křesťané a především prefekt Orestes, kterému v konfliktu mezi vědou a vírou, láskou a Láskou očividně nepomohl princip NOMA. Bodejť by taky jo... Silné ***. |
|
Consuming Kids: The Commercialization of Childhood (2008)
|
17.03.2010 |
| |
Reklamní útočníci jako démoničtí pedofilové a doktůrci Mengele, kteří mají plný sklad? Trochu silná káva... Nerad bych oponoval hlavnímu tvrzení dokumentu, že americké děti jsou v dnešní době bombardovány reklamou s nezdravou intenzitou a že reklama je vymýšlena právě tak, aby na ně co nejvíc působila. Ani tvrzení, že děti ještě nemají rozvinuté kritické myšlení, tudíž na ně reklama dopadá s větší silou než na dospělé, mi není proti srsti. Názor, že reklama mění děti i na hlubší úrovni než jen v oblasti tužeb, co za výrobek koupit, považuji za hodný diskuze. Ale... některé metody, které pro oznámení a prosazení svých názorů používá dokument Consuming Kids (dále jen CK), si také nezadají s demagogickou propagandou. Na počátku si CK vystačí s pouhým naléhavým opakováním a omíláním toho, jak je reklama pro děti všudypřítomná. Důstojné dokumentu to není, ale za lež to považovat nelze. Horší je to již s různým emotivním přirovnáváním. Přemýšlejme: když nějaký politik hlásá vyhlazování Židů, je vhodné jej přirovnat k Hitlerovi? Myslím, že ano. Když se reklamníkovi i pedofilovi hodí pro dosažení svých cílů porozumění dětem, je na místě dát mezi ně "="? Myslím, že ne. Útoků na emoce je tu více, což je u dokumentu s politickým cílem pochopitelné, musí přece svého diváka nejenom přesvědčit, ale i zagitovat. Nicméně mě trochu překvapuje, že jde o cíl velmi konkrétní. A jak se útočí? Máme tu třebas proměnu preferencí dětiček, pokud jde o vytoužené povolání, doloženou však pouze "osobním pocitem" jednoho dětského psychologa a bez výzkumu, zda-li tyto tužby přetrvávají do budoucna. Dalším prohřeškem proti dokumentaristické etice je používání obrazového materiálu buď mimo původní kontext nebo dokonce přímo proti němu. Použité seriály a filmy ve skutečnosti totiž posuzování kvalit člověka podle toho, jakou značku hadrů nosí, nepodněcují, ale zesměšňují. Ano, mohly by být užity jako ilustrační materiál toho, že taková věc se děje, jenže CK nás chtěji přesvědčit, že se děje kvůli filmům a seriálům samotným (jež jsou nasáknuté reklamou, reklama se tím vine jak červená nit). Svá tvrzení dokument chytře dokládá tam, kde to lze učinit relativně snadno a tam, kde je to těžší, prostě k dokazování mlčí a jelikož se předtím tak snažil, divák dost možná uvěří. Tak tu máme kauzálně pospojovanou reklamu a obezitu, reklamu a násilí, reklamu a morálku... Subjektivovi nelíbí. Co se mu naopak líbilo, byla část věnovaná výchově dětí a rozvoji jejich intelektuálních a motorických schopností, s tím spojená (ne)účinnost všelikých výukových DVD. Za kterými samozřejmě stojí masivní reklama (tentokrát kupodivu zamířená na kriticky uvažující rodiče). Za vyloženě zajímavou a v samé podstatě zvrhlou pak považuji metodu výběru politiků, jejichž proslovy ve vztahu k tématu dokument obsahuje a jež jsou zvoleny tak, aby ukázaly onoho politika jako nezodpovědného hazardéra s láskou k penězům, který riskuje morální a duševní zdraví budoucí populace. A kteří to dle CK dělají? George W. Bush, konzervativní republikán, Ronald Reagan, konzervativní republikán. Aaaha, tak odtud taky vane větřík. Nezapomeňte, tento dokument myslí hlavně na děti, jako Jihočeské matky. Ale má i dost světlých míst. |
 Max a maxipříšerky (2009)
|
12.03.2010 |
| |
I po Maxovi a maxipříšerkách u mě Spinke Jonze zůstává jedním z těch amerických režisérů, o kterých se nebojím napsat: "Ti mají ale úžasné nápady (ač jde o adaptaci)." Jeho nejnovější film, bez zbytečné idealizace, bez zbytečné démonizace, vypráví o dětech, jaké jsou - mají své potřeby, chyby, kladné stránky... některé obecně lidské, jiné specificky dětské. Maxův výlet do fantazijního světa, v němž žijí maxipříšerky stavím nad "útěkářskou" Terabithii či Jacksonovic Nebeská stvoření. Ony totiž maxipříšerky nejsou oslavou dětské imaginativnosti jako spíše odrazem Maxova života a povahy, zejména ve vztahu k jeho rodině. Hoch je postaven do zvláštní situace: jako "král" se stává hlavou podivného "kmene" - s trochou zjednodušení matkou, sestrou i otcem mnoha "Maxů". Není divu, že jako pouhý chlapec na tuhle roli nemá... Jelikož maxipříšerky nejsou tak docela lidé, není pro ně problém pronášet věty, které bychom člověku nevěřili, ale které zároveň velmi trefně sdělují všeliké postřehy či myšlenky. Tohle zrcadélko má prostě pod čepicí. Jen se bojím, že výsledek je pro děti příliš alegorický. Dospělý, nemá-li problém nahlížet pod povrch, to může zkusit. BTW - Jeden z mála filmů, který si mohl dovolit skončit větou: "I love you, mom," aniž bych ho za to poplival. Skončil ale moudřeji. |
|
Řecké fíky (1976) odpad!
|
12.03.2010 |
| |
Fíky jsem v tomto snímku neviděl, ani fíkový list. Taková nemravnost! Hlavní hrdinka tam o sobě tvrdí, že není děvka, ale já jsem teda větší děvku (navíc i svini) v životě nepotkal. Ale když už lže i ten název filmu... Správně by se to mělo jmenovat "Řecké přefiky", ovšem ani z těch člověk nic neuvidí. Satan totiž dobře ví, že do pekla vás dostane spíše smilstvem, k němuž film pokouší, než onanií u pornografie. |
|
World's Greatest Dad (2009)
|
11.03.2010 |
| |
Snaha odhalit povrchnost (americké) společnosti tak okatá a hrubá, až sama sklouzává k povrchnosti. Může to být nadsázka, může to být i promyšlený krok, vítězství nad divákem, který se ve své mysli na 99 minut stává tím, kdo pokrytectví společnosti odhalil, pochopil a vysmál se mu, ačkoliv je film vlastně o něm... Možná autoři o takového diváka nestojí. Nevím. Ale pokud tomu tak je, přijde mi to nečestné a nečisté... a jestli to tak není, pak je film levnou kritikou svého vlastního přístupu, aniž by si to uvědomoval. Zjednodušujícím fimem o určitém druhu lidské jednoduchosti. Slabé ***. |
|
Krvavý potok (2009) odpad!
|
11.03.2010 |
| |
Musím se vyzpovídat. Málem jsem dal Krvavému potoku jednu hvězdičku, protože v černobílém intru odvedl osvětlovač (nejenom s ohledem na žánr b-horror, i obecně to ušlo) dobrou práci. Schumacher a scénář však nehodili flintu do žita a nakonec si ten odpádek vybojovali. Kdepak s těmi jejich prohřešky začít? Nejdříve je tu surf na vlně nacismu, který sice o nacismu nevypovídá vůbec nic, ale nejspíš jde z nazizombieka větší strach než ze zombíka z NKVD či Čeky (nebo se dočkáme časem i podobných filmů?). OK, prkno se překotilo. Pak je tu jednání postav, které se zřejmě řídilo vrhem kostkou. Pár SPOILERŮ to osvětlí. Nejdříve odněkud přilétne dlouho nezvěstný muž, popadne arzenál a svého bráchu, letí kamsi, tam střílí po komsi a bratr se zmůže jen na drobné výrazy překvapení a kamarádské přesvědčování, aby tolik neblbnul. Rodinka, na kterou si vztekloun došlápl, totiž již po léta oddaně, byť velmi nerada, vyživuje příslušného zombíka. 70-letá, mladě vypadající dcerka nejdříve se tváří strašně zle, ale potom co bratři odprásknou jejího bratra a nepřímo způsobí smrt jejího otce, najde v sobě určitý pozitivní cit pro útočníky a nadšeně souhlasí, že se tedy tomu nesmrtelnému náckovi postaví. KONEC SPOILERŮ, byť o ději budu mluvit dál. Téma zbytku filmu totiž musí každý uhodnout. Ano, bratři se pustí do boje s tím zákeřným nemrtvým. Boj má jistá pravidla, která jsou vymyšlena víceméně náhodně, stačí že splňují jisté minimum požadavků. Zombík je strašně mocný, ale jeho moc má taková omezení, aby hned nemohl všechny kuchnout. Taky má slabinu, které je možno využít k jeho porážce. Děj se pak přelévá mezi různými pokusy tu slabinu nalézt a využít, vše za různého nekoncepčního runového blábolení a zmateně vrhaných kusů mystiky. End of Story. |
|
Pandorum (2009)
|
08.03.2010 |
| |
Začalo to Heinleinovými Sirotky Oblohy, pro mě osobně vrcholilo Aldissovým Nonstopem, ale kvalitně žilo dál, třebas v podobě Harrisonova Zajatého vesmíru. Řeč je o kosmické lodi vyslané za účelem osídlení vesmírných dálav, jejíž posádka tak docela neví, co se to nyní s lodí děje. V Pandoru nejsou příčinnou neznalostí řady generací, ale amnézie způsobená dlouhodobou hibernací. Rozdíl je to podstatný jen v tom, že v Pandoru všichni vědí, že jsou na kosmické lodi. Jaký nečekaný faktor však může vyhodit z kolejí největší triumf technického umu všeho lidstva? Je to trapné, ale jsou to zombíci. Sice nejenom oni, ale právě technonemrtví jsou mlýnským kamenem, který Alvart svému filmu přivázal ke krku a ten pak zpola utonul v šestákových vodách. Škoda, první minuty filmu si uzurpovala opuštěná, skřípotem naříkající, blikáním o pozornost žadonící a temná loď, v které se není koho zeptat, co se stalo, natož jak. Uzurpovala je a očarovala. Vidím, pravda, že tu loď navrhovali filmaři spíše než inženýři, ale může mi to vadit, když jako inkubátor strachu a paranoie svůj úkol plnila na sto procent? Nemohla by mít taková loď lepší obyvatele než paranoidní sexy Němku s doktorátem v bojové gymnastice, Vietnamce cvičeného v boji s čímsi na způsob naginaty, kůsy či čeho (jenže zubatější, poněvadž zubaté zbraně jsou filmovější), negroidního gangsta šamana a dva pány piloty? A samozřejmě ty zombíky... Také bych velmi ocenil, kdyby šokující závěrečná odhalení byla šokující i pro ty, kdo již něco o generačních a podobných lodích četli a nějaký ten film viděli. Ale máš kliku, Pandorum, Elysium, ta loď milá, ta ti tu třetí Subjektivovu hvězdu vybojovala. |
|
Je to i můj život (2009)
|
08.03.2010 |
| |
Komentář kromě SPOILERŮ obsahuje i myšlenky svědčící, že Subjektiva nedojímají umírající děti. Není tomu tak, dojímají ho i umírající dospělí. Nedojímá jej tento film. Člověk by se s radostí rozhovořil o citlivosti, s kterou Cassavetes zpracoval téma dívenky, jež už nechce rozdávat kusy svého těla na zachraňování starší sestry. Je ovšem otázkou, k čemu že to byl režisér citlivý. K tématu jistě ne, neboť pocit: "Ach ta, dívenka tak krásně umírala, smrk, a to bylo tak krásný, když nakonec bylo po ní. Fňuk. Taky bych chtěla, aby moje holčička dostala rakovinu, brek," který film vyvolává, by neměl patřit k emocionální výbavě člověka s rozumem i srdcem na správném místě. Nedůvěřivec zase bude mít problémy s rozhovory typu: "Ach sestřičko, já tě mám tááák ráda, ale tu ledvinu ti nedám a ty umřeš. Tady máš pěknou pusu, mám tě tááákhle ráda," "To je v pořádku, já bych ji snad ani nechtěla (ledvinu, ne pusu), já vím, že mě miluješ, a já tebe taky strašně miluju," "Holky moje, vy jste zlaté, vy se tak milujete, to je krása.." Nějaké to zaskřípění v rodinných vztazích se zpočátku sice objeví, ale odplaví ho dojetí fabrikované dle vzorkovníku hudby Hollywood Melancholy (2005-2010). Harmonii americké rodiny prostě nemůže rozrušit vůbec nic a divák to ví od počátku. Našla by se i řada dalších prohřešků, která vážné téma ponižuje na sladkobolný kýč, ale já na sepsání toho seznamu nemám. Tak tedy jen poznámka na okraj: v americkém soudnictví vítězí ve sporech ten, kdo více dojme soudkyni. Slabé **. |
|
Piráti z Karibiku - Truhla mrtvého muže (2006)
|
08.03.2010 |
| |
Je to lehké, je to hloupé, vzato kol a kolem to není ani moc epické, ale co... Těch pár nápaditých, výtečně přestřelených akčních scén (mlýnské kolo), musím ocenit, míhání jazyků hbitější než míhaní šavlí a kordů, též, i přes mírnou repetitivnost. I potrhle náhlé proměny situací (neustálé výměny držitelů Truhly). To dobré nechat, i **** bych dal, ve 150 minutách se však Verbinski nevyhnul chvílím nudy, které odhalují, jak se k téhle podívané neustále přilepují další a další kousíčky, až je to celé překynulé. Silné ***. |
|
Adam (2009)
|
08.03.2010 |
| |
Že trpí Aspergerovým syndromem jakýsi Adam, no prosím. Ale proč, proboha, jeho Aspergerovým syndromem musí trpět i stejnojmenný film, mi již jasné není. Skutečnost, že jeho Aspergerovým syndromem musí trpět Subjektiv, je skutečně k uzoufání. Už bez syndromu je Adam přeslazená kýčovitá vyprávěnka, která si však byla tak moc vědoma své nicotnosti, že se rozhodla: "A já budu něčím zvláštní." Zkoumajíc wikipedii zklamaně prohlásila: "Aj, aj, autismus už je pasé - Rain Man, Malaton..." Ale vyprávěnka to nevzdala a proklikala všechny odkazy od autismu směřující, Aspergera nevyjímaje. Spolykala to, natrávila a na diváka vyvrhla, ve vysvětlovacích chvílích i s encyklopedickou dikcí (žel informační hodnota trochu degradovala). A tak teď i Subjektiv ví, že musí být tolerantní, až se zamiluje do dívenky, která tuhle nemoc má, protože je to moc, moc citlivá bytůstka - miluje třebas hvězdičky, mývaly a mě. Jenom neví, jestli jsou citliví lidé hollywoodští filmaři. |
|
City Rats (2009)
|
08.03.2010 |
| |
Milí diváci, připravili jsme si pro vás nihilistickou mozaiku osudů lidí, kteří se vzájemně míjejí, trpí samotou a nepochopením v skloželezobetonové džungli Londýna. Dáme vám zažít nejzkurvenější okamžiky jejich života. Téma je to věčně živé a formát atraktivní, umožňuje realizovat v jednom filmu hned několik scénářů. Možná si myslíte, že již nemůžeme přinést nic nového, ale... Viděli jste někdy prostitku s postiženýma nohama, jež vydělává kovbojsky stylizovaným souložením s tlustými magory zatímco ji pozoruje soused, který špatně maluje, špatně básní, špatně soucítí a v naší slečně hledá takto inspiraci? Nebo chlapíka, který hází ze střech melouny, jenž chce uspořádat život sebevražedkyně a zároveň volá telefonní šlapce, které chce také uspořádat život a ještě ji zbalit? Nebo mladíka, který svému autistickému bratru kupuje prostituty (nemohu za to, sex a prachy, takové je holt téma) a pak ho pozoruje, jak si užívá? My víme, že ne, na takové postavy můžeme přijít jen my. A jestli vám to přijde laciné, tak jste nepochopili smutný úděl lidí, které naše společnost vyloučila a my se s vámi nebudeme bavit! Ostatní mohou ale s prázdnosmutným výrazem zírat na jejich tragédii a kdo ví, možná jim dáme trochu naděje a možná ne. Jako v životě, jako v životě... Slabé ***. |
|
City Island (2009)
|
08.03.2010 |
| |
Otec bachař chodí do kurzu herectví, před rodinou to tají. Matka má pocit, že ji manžel nějak uniká, snad podvádí, před rodinou to tají. Dcera je striptérka, před rodinou to tají. Syna vzrušuje krmení extrémně obézních žen, před rodinou to tají. Otec má ještě jednoho syna s jinou ženou, kterého si vezme domů na probaci z vězení, obojí (vězení i příbuzenství) oba tají. A já se ptám: "Kdo ještě neví, jak tahle americká komedie bez humoru, ale plná rodinné soudržnosti skončí?" Řekneš-li, čtenáři: "Já," nejspíš bys měl požádat POMA, aby ti na ČSFD zrušil účet. Slabé **. |
|
Growing Op (2008)
|
08.03.2010 |
| |
Tráva není jen souvislý porost z rostlin z čeledi lipnicovitých, jak mi prozradila wikipedie, ale i báječný sociální tmel, nepřítel všech konfliktů, učitel pro život, třetí rodič a sourozenec v jednom. Je to přítel bezbřehého liberalismu, ekologie, domácího vzdělávání, pacifismu, sekularismu, zdravého životního stylu a schopnosti se přiblbe smát sebevětší hlouposti. Třebas příběhu o chlapci, který v tužbě po sexu ujme se vlastní socializace a přestěhuje těžiště svého vzdělávání z domova na střední školu. Nu a jelikož je logicky exotem, působí vznik mnoha komických, špatně vypointovaných situací. Také se zamiluje a někdo se zaminuje do něj... |
 Shin taketori monogatari: Sen-nen joō (1981)
|
05.03.2010 |
| |
Mladičký Hajime, nemít tatínka vědcem, vedl by nejspíš úplně obyčejný život. Teď je bohužel pronásledován tajemnými zločinci, kteří po něm a jeho tátovi chtějí... co vlastně? Ve světle globálního dění jeví se však jeho problémy malicherné, neboť astronomové objevili desátou planetu (Pluta tenkrát ještě nevyškrtli) a ta si to namířila rovnou na kolizní dráhu se Zemí. Ukazuje se, že Hajimeho trápení a smrtelné nebezpečí pro Zemi má leccos společného a Hajime se dík křehké krásce z jedné observatoře brzy dozví spousty tajených skutečností a zažije mnohá dobrodružství... ...která se ovšem zcela řídí pravidly, jež si autor, Leiji Matsumoto, kdysi stanovil a jen zřídka obměnil. Standardizované postavy - odvážný hoch, trochu přitroublý, křehká starostlivá samička, mladý sportovní hrdina... Nekonečné rozvíjení a opakování stále stejných událostí - procházení nebezpečnými místy, tajemnými tunely, pronásledování, dozvídání se dalších a dalších tajemství (když by některé postavy mohly a měly všechno říct rovnou)... Všechno stále stejný Leiji - kresba, stavba příběhu, hudba, postavy, způsob vyprávění. Už to nechutná, ne v tak zdlouhavé podobě. Viděny díly 1-9. |
|
Smash Cut (2009) odpad!
|
05.03.2010 |
| |
Strašlivý film o režisérovi, který točí strašlivé filmy. Onen fiktivní režisér si tragédii svého nenadání uvědomuje. Z tohoto beznadějného tvůrce udělají okolnosti sériovo-masového vraha. A dokonané vraždy přinášejí mu přesvědčivé rekvizity a inspiraci (točí splatter horory). Při cestě za natočením vysněného filmu se již nehodlá, nemůže, nesmí zastavit. Nejdříve zabije omylem, následně promyšleně, nakonec zabíjí z nutnosti... Pak už ten kolotoč jen pokračuje až do mého úplného znudění. Strašlivý však není jen obsah, ale i způsob, jakým se prezentuje. Hádám sice, že si jej Demarbre zvolil záměrně, aby přehnal a zparodoval postupy, které definují filmové dno, jenže se tak sám a dobrovolně ocitl na dně též. Herci jsou příšerní, kamera se honí jak nějaký automat za každým jejich pohybem, střih uvnitř jednotlivých scén je jen k tomu, aby se mohly střídat záběry, ale jinak trhá scény na kusy, gore propriety jsou očividně latexové (co na tom, že záměrně), vtipy nanejvýš trapné, "hororovost" je převzatá odněkud z Addamsovic rodiny, ovšem zcela chybí její šarm, citování různých filmů je hrubé, primitivní... Celková úroveň odpovídá práci gymnaziální třídy, která dostala za úkol secvičit scénku na společenský večer školy v přírodě. Hlavní odlišnost spočívá v tom, že v takové třídě se většinou najde dost lidí se smyslem pro humor a jejich scénka je vtipná. Smash Cut zkrátka dokonale ukázal, jak se nemá dělat to, co se zdařilo stvořit v seriálu Garth Marenghi's Darkplace. |
|
So-Ra-No-Wo-To / Sora no oto (2010)
|
04.03.2010 |
| |
V zapadlé pevnosti u poklidného městečka kdesi na hranicích jistého státu, odbývají svou denní službu mladičké vojandy. Opravují tank, učí se zahrát na trubku budíček, objevují okolí, povídají si, uklízí, sní - prostě žijí. Na první pohled netypické anime z žánru slice of life, ale ona netypičnost je jen taková image. Holky jsou sice v armádě, ale každý stejně vidí, že jde o středoškolačky - jen ta uniforma je jiná. Válečný seriál to není. Seriál se sice odehrává v budoucnosti, ale nebýt tank na nohou, nikdo by si toho ani nevšiml. Sci-fi seriál to není. Všude spousta pověstí, které dívky poznávají... Ale ani fantasy to není. Jen utěšený život v ospalém městečku s tím dobrým i malinko horším, co k němu patří, vyvedený v nadstandardní (na seriál) animaci i kresbě. Viděny díly 1-9. |
|
Tatakau shisho: The Book of Bantorra (2009)
|
03.03.2010 |
| |
Když v prvních dílech autoři Bantorry nadhodili mytologii, svět, postavy, zazdálo se mi, že se bude konat kvalita. Svět, v němž se po smrti lidé mění v "knihy", které pak lze "číst" (prožívat zážitky mrtvého). Svět, v němž tyto knihy shromažďují bojovní knihovníci, neboť by tyto knihy mohly obsahovat něco nebezpečného, ale i užitečného. Svět, v němž se těchto knih chtějí zmocnit všelicí záporáci. Svět, v němž tito záporáci umí velmi nevybíravě vymývat mozky a měnit lidi na pohyblivé Maso bez vlastní vůle. Ten svět sliboval dobrodružství, spousty zákoutí k objevování, mnoho hrdinů k poznání... Ale ten svět se příliš neproměňoval, neukázal svou hloubku a šířku, vystačil si víceméne s tím, co řekl na začátku, hrdiny vybavil okoukanými traumaty a poskytl jim hysterické, uplakané katarze. Rezignoval na spletitou epiku. Seriál pohřbil svůj potenciál a nakonec nejspíš zapadne... Po 22 dílech slabé ***. |
|
Dekalog (1989)
|
01.03.2010 |
| |
Dekalog - Deset přikázání, která dal bůh Mojžíšovi na hoře Sinaj. Vznikne-li o souboru základních pravidel morálky seriál, jeho naplnění morálními a etickými problémy/rozhodováním, lze očekávat s důvěrou až stoprocentní. Aby však šlo o podívanou zajímavou a podnětnou, musí se látky chopit někdo, jenž téma nezpracuje s přístupem: "Já vám, milí diváci, teď ukáži, jak je dodržování těchto pravidel dobré, vedoucí k dobrým koncům a nedodržování špatné, vedoucí ke špatným koncům." Kieslowski se svým spoluscénáristou Piesewiczem (vzhledem ke kvalitě scénáře si zmínku zaslouží) naštěstí tuto banální možnost nezvolili. Naopak, inspirují se volněji, u přikázání ohmatávají hranice jejich definic i aplikovatelnosti. Vymýšlí tak komplikované životní situace, že rozhodování se a smiřování se skutečností nelze hrdinům ani trochu závidět. Vypráví příběhy, v nichž přikázání vystupují nezřetelně, v pouhých obrysech, ale právě tím dávají divákovi (který by možná ani netušil, že film hovoří o tom kterém přikázání, nedali-li by autoři svému dílu příslušné jméno) šanci hledat, myslet a ostřit svůj pohled. Třebaže jako film u mě na maximum obstály jen tři díly, jako seriál Dekalog jen těžko najde konkurenci a proto *****. |
|
Gympl (2007)
|
01.03.2010 |
| |
Vítejte, vítejte! Vnější znaky mohly by vás másti, ale nejste ve sborovně, nýbrž v bizarním obludáriu, které realitu odráží tisíckrát nevěrněji než Petřínská zrcadla. Po levé straně vidíte ušlápnutého troubu, který chce být na žáky milý, změnit zatuchlou podobu českého školství, dát do škamen svobodu a vymést poslední zbytky husáctví. Je tak pokrokový a kladný, že neváhá s žáky šukat, fetovat a páchat trestnou činnost. Inu, vzor pedagoga, který teprve přijde. Nyní však pevně vládne zapšklá, neukojená ředitelka vystavená před vámi. Tlusté obroučky brýlí a pitvorný pohled značí velkého slepičího ducha, který se skloní před mladším samcem i tlustým kontem. Je libo karikaturně přetepleného hošana či hyperaktivního nablbocvikáře? Máme. Taktéž střeleného fyzikáře a zatrpklého češtináře, oba blbci k pohledání. Mamina matikářka, která jediná mi přišla jakžtakž odpovídající, nezachránila situaci. Není divu, že pod vedením takových existencí pátrají nebohé citlivé duše středoškoláků po smyslu bytí ve spreji, jointu, frndě, lahvi a sebepoškozování. Vědomi si hodnoty těchto hodnot, sebevědomě nadšlapují a sypou ze sebe jednu hustohlášku za druhou, vztekají se, kopají. A bodejť by ne, vzory učitelské zdařile sekundují těm rodičovským. Rozpadlé rodiny, špatná sociální situace, nezájem, nedostatek času i citu - toť viníci všeho grafitění, které jediné s mrdem na komíně dává žití šťávu a směřování. Ú, ó, tenhle film je o všem, o všem, o všem. Takže je tak mělký, až je o ničem, o ničem, o ničem. No ovšem. Další promělčení pitvorností dokonává dílo zkázy. Nebohá Bydžovská shrbená námahou jako novodobý Atlas tíhou gymplovských nebes, ani zručný kameraman noci, komínů, vlaků a metra, ba ani důvěryhodně tupá tvář Mádlova, ani jeho přesvědčivě přesvědčený kop bez otočky nemohou vnést do téhle kaše z hlášek, ksichtění se, přehrávání, chtěné vtipnosti, koz (pěkných, to zase jo) a seznamu školně-mládežnicko-rodinných problémů (a že je to seznam, na tom trvám!) chuť, tvar, ani důstojnost. |
|
Fairy Tail (2009)
|
26.02.2010 |
| |
Fairy Tail představuje jeden z toho druhu shounen seriálů, v nichž se rozsáhlý svět plný nadpřirozena, hrdinů světla i nejtemnějších padouchů nechává jen pomaličku objevovat a stále do sebe uvádí nové a nové postavy, které spolu složitě interagují, intrikují, ale hlavně a především spolu bojují a bojují stále lépe a lépe. Plní stále těžší a těžší úkoly. A vědí o tom největším zlu stále více a více. Ano, Fairy Tail je bratrem Naruta, Hunter x Hunter či, s trochou fantazie, Inuyashi. V centru dění stojí podobně neústupný, nijak geniální, ale odvážný a dobrý hlavní hrdina, bojovník tělem i duší, kolem něj přátelé připraveni mu kdykoliv podat platnou pomocnou ruku. Fairy Tail je tedy bratrem, ale dle mého názoru není bratrem nejzvedenějším. Infantilní chování postav, přílišný výskyt "humorných" momentů, schematické, hysterické výlevy těch nejzákladnějších emocí - to vše tu v negativním slova smyslu překonává zmíněnou konkurenci, přičemž pro změnu zaostává v tom, v čem konkurence vyniká, v soubojích, které pramálo sázejí na charisma válečníků, schopnost kombinovat schopnosti a "taxonomii" dovedností. Ne, slepé odhodlání, megalomanství a pestrobarevnost zatím hrají prim. Taktéž zatím vítězí pouze správňáci, takže o napětí je velká, velká nouze. Po 19 dílech slabé *** s tím, že potenciál světa Fairy Tail ještě nebyl zabit a seriál může mít vzestupnou tendenci. |
|
Hetalia: Axis Powers (2009)
|
22.02.2010 |
| |
Personifikované představení složitosti mezinárodních vztahů, spletitosti historie a kulturních specifik. Státy jako hoši, děti a mladí muži, kteří se spolu hádají, perou, kamarádí, hrozí si, mluví a tím vším se znaží bavit i poučit diváka. Itálie vyrábí sérivoě bílé vlajky, Amerika si hraje na spravedlivého hrdinu a pojídá hamburgery, Francie je posedlý krásou, Čína má všude svou čvrť, Rusko děsí Litvu, Lotyšsko a Estonsko, Německo je silný, přesný, dobrácký, ale trochu nudný, Lichtenštejnsko roztomile závislá na svém starším bratru Švýcarsku atd. atd. Občasná trefa do černého střídá hluchá místa. K odreagování lze, i díky délce 5 minut na díl, doporučit. |
|
Kráska v nesnázích (2006)
|
22.02.2010 |
| |
Hřebejk s Jarchovským si v posledních filmech (nebo jsem si toho jen dříve nevšímal) vypěstovali zlozvyk navěšovat na postavy různé "aktualitky" či absurdní vlastnosti, které musí být zapamatovatelné a hláškotvorné. Náklady v podobě uvěřitelnosti charakterů a důstojnosti filmu jsou obrovské, zisk legrace a výpovědní hodnoty mizivý. Příklady: v době, kdy je na vzestupu Student Agency, musí postava Geislerové pracovat tamtéž, ačkoliv její profesní život nehraje ve filmu vlastně žádnou roli. Lije si kolu do drahého vína, aby tím ukázala buranství českého národa, i když by takovou věc v lepším podniku provedl málokdo. Nalhává svým dětem, že mají tátu v Indii, což má být asi napůl vtipné, napůl dojemné, ale je to jen bizarně trapné. Schmitzerova postava má zase svá pravidla a ráda ukazuje pinďoura. Všichni (myšleno asi "všichni zdejší Češi") podle vyjebávají s jedinou kladnou postavou představovanou Abrhámem. A přece, nebýt všech těch drobných sdělení, kterými tvůrčí duo vynáší soudy o tom a hned zase tamtom, a bizarností, které se snaží za každou cenu rozesmát a křečovitě ukázat, jak je život pestrý, Kráska by se snad i dokázala vyšplhat alespoň na úroveň mírně nadprůměrného rodinného dramatu. Silné **. |
|
It's Always Sunny in Philadelphia (2005)
|
22.02.2010 |
| |
Bohužel žijeme v době, v níž se použití termínů politická korektnost/nekorektnost rozbujelo v takové míře, že se pomalu dostáváme ze stavu, v němž být politicky nekorektní je u určitých skupin obyvatelstva prostě módní, do stavu, v němž být politicky korektní je politicky nekorektní. Jednou třeba přijde čas a lidé budou moci prostě říci svůj názor, aniž by bylo nutné ho označit těmito nálepkami (hrůza, i já sám to občas dělám, tak mě tahle doba dostala). Dokud je to ovšem pouze módní, budou zřejmě vznikat i seriály jako je It's Allways Sunny in Philadelphia. Z IASP cítím v podstatě nulovou snahu o tvorbu umění, mírnou snahu o vyjádření se k (věčně) aktuálním společenským problémům, vcelku velkou snahu rozhýbat divákovu bránici, ale především pak snahu po zaplnění určitého segmentu trhu právě tak, jako jiný segment zaplňuje a jiný divácký požadavek plní Přátelé. IASP nabízí stejně ploché a schematické postavy, jen trochu jiného charakteru - namísto uječených, přecitlivělých objímačů, poctivou blondýnku obklopenou hajzly, primitivy, podvodníky, sraby a ubožáky, kterým žádná špatnost není cizí, jen když přijdou k prachům a pichu. Z toho samozřejmě vzniká celá řada více či méně komických situací, mně naštěstí sedících o malilinko víc než ty, které prožívá Joey, Rachel, Monica, Chandler, Phoebe a Ross. Světlejší výjimku pak tvoří ty, které trochu zesměšňují tu neustálou "výchovu k dobrému občanství", jež je v masmédiích téměř všudypřítomná. Ale pozorný pohled odhalí, že IASP se jen tváří, že k tomuto proudu stojí v opozici. Ve skutečnosti je jen křiklavější, uřvanější a mírně originálnější součástí téhož. A nyní si můžete celý předchozí text škrtnout a vzít na vědomí fakt, že mé hodnocení, silné ***, odráží jen míru toho, jak jsem se při sledování seriálu smál. |
|
Ōkamikakushi (2010)
|
19.02.2010 |
| |
Po pouhých šesti dílech si netroufnu na závazné hvězdičkové hodnocení, ovšem dojem se pohybuje někde u silných **, ve sledování pokračovat nehodlám... Hiro se právě přestěhoval do nového města a nestačí se divit. Lidé v něm se sice navenek chovají normálně, ovšem čas od času někdo zmizí či snad je zabit a jindy zase v šílenství podléhá lásce či chtíči. Ba možná právě proto bývá odstraněn... Tu již lze spekulovat, jak mezi obyčejným, kýčně sladkým anime středoškolněním a "děsivým" odstraňováním, dospěje se k jakémusi "moudru" o lásce, sexualitě, dospívání a lidství obecně. Jistě chápete, že Subjektiv dostal strach. |
|
|
