Subjektiv
Volitel Anonymity
okres Liberec
Cynik z cizí vůle, Konzument umění i kýče, Provokatér z nejistoty, Milovník škatulek, Prznitel významů, Vulgární moralista, Divák s posláním, Půlúspěšný vynálezce odstavců, Za sarkasmem dobře schovaný, Člověk, jenž ví kolik znaků se vejde do této kolonky
ICQ: Ukradli mi ho!
MSN: Messenger of Sexual Needs?
325 bodů
Moje komentáře
Kamisama Dolls (TV seriál) (2011)
Na to, že jsem ze seriálu Kamisama Dolls viděl 9 dílů si po pouhých pát měsících od sledování pamatuji velmi málo děje. Nechybil však můj dlouhodobý paměťový sklad, nýbrž seriál, který rozmělňuje svou už tak dost plytkou fabuli sledem různých velmi otravných vložek, které snad mají za cíl představit společné žití hlavního hrdiny s jeho sestřičkou a interakci s jeho kamarády a prsy jeho zájmu, na kterých se zase kreslíři jednou vyřádili. Efekt jde zřejmě proti záměru tvůrců, protože ukazuje zjednodušenost postav v míře rozsáhlejší než snesitelné. Platí to už pro postavy hlavní a ještě víc pro ty, které jsou z hlediska děje naprosto nepodstatné. +++++ Kyouhei, předurčený od prvního dílu k tomu, aby v průběhu seriálu převzal zodpovědnost, jeho sestra Utai, z jejíhož broconství prýští proud stále stejných pokusů o vtip, Hibino, kozatá odměna, Aki, tragická postava, jejíž osud má ukázat od počátku tušenou temnotu vůdců vesnice, ze které Kyouhei utekl, Kirio, jenž má prohloubit naše zjištění, jak jsou všichni šéfici zkažení... +++++ Ten je dobrý, ten je zlý, pak se ukáže, že je dobrý, zlý je tamten, pak se ukáže, že je to vlastně taky oběť. Tyhle povahové twisty považuji za trapné, neslouží k poznávání komplexních osobností, které těžko soudit, ale k tomu, aby si divák mohl vždy jednoduše říci: "Ahááá, tak proto von/vona je takovej/taková." Nejdříve máme jeden obrázek postavy, pak máme jiný. Oba tupé. Dokoukat jsem to nezvládl.
Tentai senshi Sunred 2 (TV seriál) (2009)
První seriál, jehož recept na vaření jsem použil. Už to dokazuje, že legračnější anime jen tak nenajdete.
Konnichiwa Anne: Before Green Gables (TV seriál) (2009)
V roce 1908 dostal svět první příležitost seznámit se s osudy sirotka Anne Shirley skrze román kanadské spisovatelky Lucy Maude Montgomery. Děj tohoto románu převelice populárního románu začíná v Anniných 11 letech, nicméně z jejích vzpomínek vyplývá, že její útlejší dětství nebylo příliš šťastné, naplněno nekonečnou, nedoceněnou dřinou, křikem a starostmi, jen s minimálním množstvím lásky. +++++ K výročí stého vydání se jiný kanadský autor Budge Wilson rozhodl napsat a vydal prequel s názvem Before Green Gables, který rozvíjí Annino dětství ve věku asi 6-11 let. Jelikož již v sedmdesátých letech vznikla v rámci World Masterpiece Theater anime adaptace původního románu režírována Takahatou, režisérem číslo 2 po Miyazakim ve studiu Ghibli, není až takovým překvapením, že se v rámci stejné řady zmocnili Japonci i prequelu. +++++ Anne nalézáme v "péči" rodině Thomasových. Bertha Thomasová, její pěstounka má na starost kopu vlastních, zlobivých dětí. Vzhledem k tomu, že její manžel má velké problémy s nalézáním práce a alkoholem, žije v neustálých obavách o budoucnost rodiny. Hromadící se podráždění nutno čas od času vybít, a tu se hodí k ruce Anne, Hromosvod, která již beztak dost trpí pomocí při domácí otročině a posměšky stran jejích pih a zrzavých vlasů. +++++ Anne je nicméně mimořádně bystré, živelné dítě s bujnou fantazií a dokáže si udržet zdravý rozum i dobrou náladu skrze útěky do vlastních, smyšlených světů a přátelství s fiktivními kamarády. Než se dostane příběh tam, kde jej před více než sto lety začala vyprávět Lucy Maude Montgomery, stane se ještě mnoho dobrého i zlého. +++++ Ačkoliv mi na základě adaptace připadá Before Green Gables jako spíše lehčí literatura, jež usiluje o silnou identifikaci čtenáře/diváka s hlavní postavou, prožívání stejných pocitů jaké prožívá ona, přece se jí nedá upřít vhled do lidských povah a osudů na mnohem hlubší úrovni, než se v anime běžně vidí. Postavy jsou konzistentní, vícerozměrné, skutečně živé. +++++ Seriál však nakonec zůstává jen u odpozorovaného plynutí času, strastiplného putování dívenky za šťastným koncem příběhu, sdělení, že pod zdáním povahy člověka je člověk jiný, obvykle o dost lepší. Co mi zpočátku připadalo osvěžující se postupem času stávalo lehce úmorným, čekal jsem na konec, ten kolikrát jakoby se vzdaloval. Zdálo se mi, že i autor, knihy či scénáře, netuším který, trpí podobným pocitem, neboť první Annina seriálová léta a tehdy poznané postavy popisuje mnohem podrobněji než události pozdější. Některé motivy se pak náhle ukončují raz dva. Tempo dění mi nepřišlo nastavené úplně vhodně. +++++ Vlivem nedostatku podnětnějších vjemů jsem se tak při sledování začal více soustředit na jiné stránky seriálu. Kresba zamrzla kdesi v sedmdesátých letech. Snad měli autoři vizi kontinuty s původním seriálem, ale dle některých indicií soudím, že jde spíše o trademark celé řady World Masterpiece Theater. Výsledek působí starosvětsky, i přes těžkosti Annina života často vyzývající k nostalgickému pousmání a rozjímání nad ztracenou dobou. +++++ Koncept World Masterpiece Theater vyvolává ambivalentní pocity. Na jedné straně je snad dobře, pokud tak vážně činí, že přináší pozornost dětí k literatuře, často kvalitní, přinejmenším aspoň té kvalitnější. Na druhou stranu, prodchnutí bezpodmínečnou úctou ke klasickým dílům jakoby sterilizovalo tvůrčí osobnosti a diktovalo adaptovat důstojně, rozvážně a způsobně. Stále stejným stylem, který přeci nemůže nikoho urazit. Jde o to, koho může takový přístup nadchnout. Mě ne, ale i tak přiznávám Anne převahu nad většinou současné anime produkce. Silné ***.
Inu x Boku SS (TV seriál) (2012)
Inu x boku snad vážně věří tomu, že je psychologickým anime. Pravda, v zásadě se v něm hraje především o pocity hlavní hrdinky a tato osoba dokonce vykazuje jistý vývoj, jenomže ten se nachází plně v zajetí schematismu a plakátových, plyšových pravd o lásce. Nebo si vážně máme myslet, že odstrkované citlivé holčičce udělá za týden v srdci jaro zahřívání dostatečným množstvím neodbytné, bezpodmínečné lásky? Že hned zatouží odhodit svůj zvyk každého setřít a pokračuje v něm chuděra jen proto, že jde o naučené chování? A proč sakra nosí erektogenní podvazky? Tuším. +++++ Snad aby si slintající hebefilové mohli představovat, že právě jejich vášnivá láska by měla podobně léčivé účinky. Erektivní soucit s dívenkou, která je vyloučena jak ze světa lidí, tak ze světa monster (cizinců? :) ) a nepatří nikam. +++++ Kdo nezatrpí při sledování jednotvárného citového života, v němž si Ririchiyo neustále střídavě anone odpovídá na otázku, jestli těm lidem, zvířatům, strašidlům věřit nebo nevěřit, mohl by nelibě nést jejího ponižujícího se, samozvaného slouhu. Ten "pes" slintá, má štěněcí kukuč a krom vrtění ocasem, aspoň doufám, vykazuje všechny příznaky pokročilého ochočení. Nepochybuji, že se časem divák dozví, že ve skutečnosti to v něm vře a oplývá všelikou složitostí. Jinými slovy, jeden plochý typ bude přelepen jiným. +++++ Zbylé postavy jen zaplňují prázdná místa v ději, povaha se omezuje pouze na jejich deviace, jako pojídání sladkostí či lesbickou lásku k dospívajícícm dívenkou projevovanou šišláním a vnucovaným ochmatáváním. Končím po třech dílech.
Shin Tennis no ōji-sama (TV seriál) (2012)
Původní sérii Prince of Tennis jsem neviděl, takže budu dost možná obviněn z nedostatku vhledu, ale snad jde o obvinění liché, neboť se hodlám zabývat kritikou prvků, které jsou na znalosti předchozího princového dění nezávislé. Ve skutečném tenisovém světě taky při aktuálním zápase houby záleží na tom, co jste hráli za zápasy minulý rok. A o tenis tady běží především. +++++ No, tenis... Kdyby jakýkoliv fanoušek bílého sportu viděl skutečný zápas snímaný tímto způsobem, neskutečně by trpěl. Detail na podávajícího. Vstupujeme do jeho hlavy, v níž se nám ukáže, jak moc touží vyhrát, jak zrovna na tomto zápase mu děsně záleží. Možná předevede nějaké silácké gesto, možná nasadí sveřepý výraz s cílem znejistět protivníka. Nadhazuje, ale mi často jen vidíme záběr na jeho obličej, pak zvuk odpalu a detail na svištící míček, přičemž není vidět, kam to sviští. Servis. Selešová by zahákala nějaký neartikulovatelný zvuk, ale zdejší hrdina pronese třeba: "Magnum!" což je vznešený název pro jeho speciální techniku, již léta piloval. Staticky snímaným publikem se nese obdivný šum a zasvěcené řeči. Než míček dopadne, padnou nejméně 3 věty. Míček dopadá poblíž soupeře, můžeme si jej prohlédnout v detailu, celku, polocelku i americkém plánu, nicméně jeho pozice na kurtu je většinou nejasná. Někdy míček odpálí a někdy zase ne. V obou případech jen občas tušíme, kterým směrem pálil a zda tam někde stojí soupeř. Jak se soupeř pohyboval po svém odpalu netušíme nikdy. +++++ Představte si fotbalový zápas, v němž neustále vidíte míč, teoreticky tedy to podstatné, ale ze vzdálenosti dvou metrů. Čas od času vidíte mihnout se bílou čáru a teprve z toho, jestli se kope roh, hází aut, pokračuje ve hře nebo rozehrává ze středu poznáte, co se vlastně stalo. Prince of tennis předvádí totéž v bledětenisovém. Užít si dík němu tenis je nemožné. +++++ On se v něm vlastně ani nehraje, protože zákony mechaniky v tomto světě neplatí. Tenis, v němž se tu zápasí, spadá do kategorie nadpřirozených jevů. Ani se nedá rozhodnout, která speciální technika je silnější. Jeden prostě vyhraje a ty se s tím diváku nějak srovnej. V jistém ohledu se to podobá bojovým šónen, jenže průběh tenisového zápasu limituje variabiltu na posloupnost: speciální technika, speciální technika, speciální technika, speciální technika, bod. +++++ Během zápasu se nám zprostředkovávájí různé, omluvte mě, primitivní pocity. Radost ze hry. Touha vyhrát. Frustrace. Únava. Sebedůvera. Odhodlání. Nejistota. Obdiv. Po zápasu následuje zdvořilostní chlapáctví či nesportovní pohrdání. Radost z vítězství. Zklamání. Obvykle hystericky nebo přehrávaně. +++++ O animaci, kresbě, hudbě či výkonech seiyuu nemá smysl hovořit, jsou všechny tak zoufale standardní, až si jeden myslí, že to natáčí roboti. Postav je tisíce a nemají v podstatě žádnou osobnost, jen image, pózu a styl hry. Končím po čtvrtém díle.
Danshi kōkōsei no nichijō (TV seriál) (2012)
Kluci v pubertě potřebují kontakt s opačným pohlavím, to je jasná věc. Hlavní hrdinové však studují ve škole, jež se dosud drží přesudků předminulého století. Holky tam mají vstup zakázán. O to víc a urgentněji s nimi cloumají pudy, mají potřebu se předvádět a to i v nepřítomnosti. Takový předvádějící se pud z řetězu utržený může být kolikrát i mimořádně legrační. No, na druhou stranu taky nemusí, což je případ více než poloviny poloviny situací, ke kterým v tomto seriálu skečů dochází. A jelikož si zjevně seriál jiné cíle než bavit diváka převracením pohlavně segregovaného, klukovského života do humorné podoby neklade, není moc důvodů vidět více než tři díly. Já vlastně nevidím žádný, že mě seriál neuráží nestačí.
Papa no iukoto o kikinasai! (TV seriál) (2012)
Když jsem zrovna zapomněl, jak se jmenuje poslední anime tematicky spřízněné s Aishiteruze Baby, připravilo pro mě Japonsko další. Dá se očekávat, že zapomenu i jej. Úprava reality do pohlazení po duši v těchto seriálech o starostech mladého muže s výchovou kdovíjak získaných dětiček, obvykle děvčátek, probíhá zřejmě stále stejně. +++++ Protagonista je vybaven neobyčejnou trpělivostí, láskyplností a obětavostí. To velí logika věci, budiž. Jinak by se na to přeci vykašlal. Aby dílko mělo nějakou zápletku a nechyběly dramatické momenty, dostává se starost o děti do konfliktu se zaměstnáním či studiem. Někdy se i svého snu o vzdělání či kariéře vzdá, ale to nevadí, neboť přeci získal něco mnohem lepšího. +++++ Okolí problémy chápe či nechápe, ale vždy je připraveno podat pomocnou ruku, protože cokoliv opravdu zlého je ze seriálu buď zcela vyloučeno, případně, když to vyloučit nelze, zde např. smrt rodičů, podáno divákovi tak, aby si poplakal tak nějak příjemně. Zase se budu opakovat, ale co mám dělat... často mívám ze stejného stejné pocity, jen si připadám unavenější a znuděnější. Tentokrát jde o pocit, že konfliktnost a krizovost situací je pouze klamným zdáním, v tomhle nažehleném, omašličkovaném světě nikdo doopravdy netrpí, maximálně roztomile fňuká, aby se záhy rozzářil úsměvečkem. +++++ Dívenky, které dostane protagonista, co mu nemohu přijít na jméno, na starost, zase ztělesňují ctnosti daného věku. Chápavé, vychované a pekelně roztomilé. Pokud náhodou mají vlastnost ne tak docela pozitivní, vsaďte se, že buď při její manifestaci nebo při upřímných omluvách se stanou ještě roztomilejšími. +++++ Cílené hlazení po duši. Obraz světa, v jakém sice nechceme žít, ale myslíme si, že ano. Svět, kde "terapie pevného objetí" funguje okamžitě a stoprocentně. Upřímně, není lepší, když vás po duši pohladí vyznání kamaráda: "Ty vole, po cestě jsem viděl tramvaji ženskou s neuvěřitelným zadkem," než takovéto seriály. Je totiž naprosto autentické a prosté vší zloby. Nedokážu vědět toto (vědět jen mělce, pravda, možná dokonce jen "vědět") a prožívat Papa no iukoto o kikinasai! To nejde. "Lásku" na mě seriál křičí právě tak, jako to činí ona kontroverzní psychologická metoda. Není před ní kam uhnout, jen utéct do dáli. Končím po třech dílech. P.S. V onom článku doporučuji i video.
Poyopoyo kansatsu nikki (TV seriál) (2012)
Kdysi v útlém mládí jsem čítával příhody britského zvěrolékaře, Jamese Herriota. Podle něj se občas toulavé kočky po seznámení s člověkem nastěhují k němu do domu. Adoptují jej. Přesně to se stalo opilé Moe Sato. Namísto kocoviny se probudila s kocourem. Zůstal. Jak se na pořádnou chlupatou, mńoukající kouli sluší, ovládl rodinu. Jmenuje se Poyo. Škrábe, mrouská, zjednává si respekt, vrní. +++++ Vcelku příjemný, skečovitý seriálek pro milovníky koček, kteří rádi budou objevovat v Poyovi své svéhlavé miláčky. Ovšem ne zase tak příjemný, abych jej označil za "must see". Jsa cynikem končím po třetím díle, kočkomilům nicméně opatrně doporučuji.
High School DxD (TV seriál) (2012)
Možnost vidět kozy v pohyblivých obrázcích je tááák lákavá. Tentokrát budou volné, juknou na nás bradavky z aček, bradavky z béček, bradavky z céček, bradavky z déček... kdo ví, kde se to zastaví? Nebudou to žádné vpáčeniny, ale pořádné špunty z kopaček! Trs animovaných prs! Kozy jako vozy! Otaku, strč brk skrz prs! +++++ Zápletka High School DxD je komplikovanější než standardní: "Přišel jsem se podívat na tu pračku, co Vám teče." "To jste tu správně, mám ji tady dole." "Tam dole? Tak to abych si připravil nářadí." "Vy máte ale krásné nářadí." Asi i proto v něm nebude nic zajímavého k vidění. Ztratil jsem s tímto generickým, nadpřirozeným ecchi, čas tří dílů.
Recorder to Randoseru (TV seriál) (2012)
Malí kluci chtějí být kolikrát honem velcí a ženy poměrně záhy vzpomínají na ztracené mládí. Nesní však nejen o nečem nesplnitelném, ale také nežádoucím, nepříjemném? Skrytě výchovný, komediální seriál Recoder to Randoseru se nás snaží přesvědčit, že ano. Pro sourozence Atsushi a Atsumi je totiž tento sen takovou lehkou noční můrou, z které se ale nemohou probudit, nýbrž ji musí žít. Atsushi ještě navštěvuje základní školu, ale je to chlap(ec) jak hora, vypadá nejméně na dvacet. Atsumi chodí na střední, ale její drobná postavička by lépe zapadla na první stupeň. +++++ Velká smůla. Co když Atsushiho seberou poldové, protože jeho rozhovor se spolužačkou vnímají jako snahu uchyla o perverzní povyražení? A vrátí ho Atsumi, až bude tvrdit, že je to její mladší bráška? Kdepak, budou problémy, spousta problémů. Trochu vtipné problémy... pro diváka, nikoliv pro sourozence. Ale jak kterého diváka a jak které problémy. Končím po třetím díle, anime nicméně nevnímám jako vyloženě nevkusné.
Rinne no Lagrange (TV seriál) (2012)
Chudák pan Lagrange, kdyby byl býval věděl, že jeho jméno ponese toto anime, jistě by pověsil matematiku i astronomii na hřebík dřív, než by si v nich vydobil slávu. Sotva jsem dopsal komentář o jednom anime, v němž velmi vzácní a speciální teenageři v přiléhavých kombinézách s mechy chrání Zemi před šmejdem (taky vypadá jako lidi) z kosmu, a už musím psát o anime, v němž velmi vzácní a speciální teenageři v přiléhavých kombinézách s mechy chrání Zemi před šmejdem (taky vypadá jako lidi) z kosmu. Zakleno jazykem Červeného trpaslíka: "Do kosmu!" +++++ Tentokrát však bojují jen tři dívenky a nikdo nikam nic nezasouvá. Snad by se takové hutné téma do 12 dílů nevešlo. Rozdíly vnímám jako ryze kosmetické a přiznávám se, že oba seriály (tím druhým je Aquarion EVOL) mi začaly nebezpečně splývat. O obou mi to řeklo vše, co mám zapotřebí. Končím po 3 dílech.
Aquarion Evol (TV seriál) (2012)
Zlouni z vesmíru zase jednou berou Zeměkouli šturmem, samozřejmě v mechách. Hodňouši zase jednou mají superschopnost, řídit mecha, a Matičku brání, v mechách. Kluci, holky, obě pohlaví mají své zástupce. Mohou se spolu spojit, ale jen muži s muži a ženy s ženami. Kroťte však nadšení, yaoi fanynky, yuri fanoušci, neboť spojit se = zasunout svého mecha do mecha někoho jiného. +++++ OK, takže zasouvání holky s klukem je kinši, to se nesmí. Každý znalec anime a židovských anekdot (viz dole) však ví, že to nic neznamená. Stačí najít vhodnou dvojku, která se pěkně roboticky propojí a ustanoví nový standard, tudíž v dalších dílech se krom mecha bitev budeme bát i hormonů fackujících dobrý vkus a propojování kdejaké s kdejakým. Bude se zasouvat, rudnout, možná i krvácet z nosu. Hádám, že tip "slaboduché" mi reputaci nezkazí. Končím po 3. či 4. díle (podle toho, zda je pilot jedním či dvěma díly). +++++ Raději vám tedy řeknu ten vtip. Dává Kohn Roubíčkovi hádanku. "Poslouchají, Roubíček, u řeky je pes a na druhém břehu vidí maso. Ten pes ho děsně chce. Ale nesmí přeplavat a most tam není. Jak se k němu dostane?" "No, to nevím, pane Kohn, prozradí mi to." "Ten pes normálně přeplave." "Jak přeplave? Vždyť nesmí." "Nesmí. Ale přeplave."
Kill Me Baby (TV seriál) (2012)
První díl jsem se párkrát zasmál, druhý díl jsem velmi zřídka zasmál, třetí díl jsem se jednou zasmál. Extrapolace bývají ošidné, ale také mohou člověku ušetřit čas. Čtvrtý díl Subjektiv neuvidí. On totiž jiný důvod než legraci pro sledování skečovitého komediálního seriálu, jenž je vyveden primitivní animací i kresbou dle nízkorozpočtového anime kánonu, nevidí. Nechce pointy vtipů předvídat, ale činí tak, neboť pointy visí především na vlastnostech postav. Těch vlastností je pár a když se s nimi člověk seznámí, uhodne. Nechce vidět stále stejné schéma vtipů, ale vidí, neboť pointy visí především na vlastnostech postav. Těch vlastností je pár a když se s nimi člověk seznámí, uhodne, že čtenáře štve už jen to, že píšu znovu tutéž větu. Přitom jsem hodný... napsal jsem ji jen dvakrát. Dojem kolem **.
Senhime zesshō Symphogear (TV seriál) (2012)
Čas od času marně přemýšlím, proč vlastně některá anime vznikají, když nemají kousek kouzla. U Symphogearu se těsně před rezignací na namáhání mozku dostavilo osvícení. Ha, páni Otaku, myslíte si, že vás chtějí autoři oblažit dobrodružným anime s charismatickými postavami a komplexním dějem? Chyba, připravili pro Vás stopáží přetažené, jakýms takýms příběhem poslepované pásmo špatných videoklipů. Promo video. +++++ Malé info z ANN: Music: někdo, někdo, někdo, Noriyasu Agematsu, Original creator: někdo, Noriyasu Agematsu. Tento pán zřejmě přišel s geniální myšlenkou, že spoře oděné dívčiny by mohly získávat superschopnosti dík zpěvu jeho písniček. Aby to nevypadalo úplně pitomě, tak bojují s monstry, která se nazývají Noise. Sice zatím není jasné proč nosí tento název, ale kdo ví, třebas nám to "seriál" vyjeví. +++++ Těžko říci, zda to byla lenost či nedostatek sebedůvěry daná vizuálním debutováním, jisto je, že scénář se přidržuje zuby nehty všeho, co už má v anime pevně dané rysy. Transformace, totálně předvídatelný vývoj vztahu hlavních hrdinek, nejhrubší možná typizace postav, design kombinézek i konflikt mezi suprhrdinským a středoškolním životem... můžete si odškrtnout s tunou dalšího balastu. Snad aby ještě pěvky vyrazily na pláž či do bazénu. Po třech dílech vzdávám.
Thermae Romae (TV seriál) (2012)
Některé Japonce očividně traumatizuje obvinění z neschopnosti asiatů vytvořit cokoliv novátorského a ze života založeného na zručném kopírování a přebírání. Rozhodli se vrátit úder celé Západní civilizaci. A kde má počátky Západní civilizace? V Římě a žido-křesťanské víře. Tito Japonci vrací úder a uzavírají kruh +++++ Neschopný lázeňský architekt Lucius zažívá frustraci. Tak rád by vytvořil nějaké pořádné dílo, které by jej zapsalo do historie, jenže na to nemá. Olymp mu však přesto přeje a tak jej díl co díl nechává cestovat do moderních japonských lázní, umýváren a koupelen naší doby. Jeden kulturní šok střídá druhý a Lucius čerpá inspiraci. Za pár minut jej však záludná Fortuna, po vydatném obcování s múzami, vyvrhne zpět do všední římské reality. Konečně se může dát do stavebního xeroxování. +++++ A tak pořád dokola... stejná hysterická hnutí mysli, stejné obdivné výkřiky, stejně úslužní Japonci, stejné schéma a nakonec tedy i stejné závěrečné titulky, což je chyba nejmenší. Všiml jsem si také, že se tam objevily pokusy o vtip, musel jsem však hodně napínat pozornost. Viděl jsem první dva dvojdíly, ten poslední, v němž se zřejmě vypořádají s Židy (či polním koupáním), si nechám ujít.
Deadman Wonderland (TV seriál) (2010)
Deadman Wonderland mi přijde jako takový mladší bráška Elfen Liedu. Dosáhl jen o něco menší popularity a stejně jako on těží z vyšinutosti postav, vraždomatického alter ega hlavní, tajemné, jinak dětinské hrdinky a neustálého prolévání krve a slz. Snaha nechat vytéct na obrazovku obou kapalin co největší množství dosahuje takové úpornosti, až to chvílemi cvičí bránicí, obzváště v situaci, kdy jistá Mengeleová vlhne při provádění oftalmektomie. Tvůrci však zřejmě usilovali o to, abych byl zhrozen a šokován tou nelidskou bestií. +++++ Mezi krví přichází minutová traumata, která formují na léta osobnosti, aby se tyto v okamžiku náhlého prozření vlivem záblesku Gantova dobra mohly opět přepnout do svých opravdových, láskyplných já. Lidské duše v Deadman Wonderland jsou prostě klopné obvody, tu bistabilní, jindy monostabilní, ondy astabilní. Patetická sebeobětování, hysterická oplákavání mrtvých, umírajících i zraněných, psychopatické úsměvy záporáků... Všechno se to kolem mě valí, tu příliš rychle, tu příliš hlasitě a okatě, vždy tupě a prvoplánově. Vzalo mě to tak moc, že jsem nezvládl poslední díl. To se mi stává zřídka minout pouze jeden a i to cosi vypovídá - o seriálu, i o mně, přiznávám.
No.6 (TV seriál) (2011)
KOMENTÁŘ OBSAHUJE SPOILERY. Jsou chvíle, kdy se mi zdá, že No. 6 se nám snaží říci něco o zlaté kleci, v níž žijí příslušníci bohatých národů, Japonce a Čechy nevyjímaje. Ve světě, v němž to zlé se buď neděje vůbec nebo se děje za zdí mezi barbary, kteří je na sobě páchají sami, ale my rozhodně neneseme žádnou zodpovědnost. Když člověk rozmýšlí tímto způsobem, může tu podledhnout pocitu, že to tak horké nebude, jindy bezmoci, nasrání či provinilosti. +++++ Nechci tu ale vést rozpravu nad oprávněností odsudku Západu s Japonskem, nýbrž o tom, zda No. 6 skutečně přichází s touto myšlenkou. Pokud ano, proč se v něm vyskytuje takové množství s tímto tématem naprosto nespojených, ba kolizních prvků? Vidím důvod v tom, že se divákům mělo především dostat komplexního, bohatého, košatého a atraktivního příběhu. Výsledkem je namísto toho neuvěřitelná přeplácanost, vnitřní rozpornost, tupost a zbytečnost.. +++++ Vezměte si třebas město 6 samo (číslování měst je hádám ukradeno z Kallocainu). Navenek dokonalé místo pro život, v němž se jsou na sebe všichni milí, laskaví a hodní. Ovšem ve skutečnosti je řízeno bandou maniaků bez úcty k životu, kteří bez skrupulí vysílají své vraždící psy do okolního světa, o němž normální obyvatelé nemají tušení, aby si z něj brali co potřebují (nebo jen tak, jak mi chvílemi přišlo). +++++ Jak se ale rekrutují ti vraždící vojáci a co činí lidi z vedoucích pozic tak zvrácenými? Většina velkých antiutopických děl si tuto otázku klade a nějakým způsobem se snaží fungování společnosti popsat. Práve to je na nich to nejzajímavější. Nahlížíme-li do duší zdejších hrdinů, tak především proto, abychom viděli, jak společnost formuje jejich myšlení. No. 6 redukoval tento prvek na pocit obyvatel očíslovaných měst: "Žiji v ráji na zemi, nic zlého se neděje." Žádná zajímavá mediální masáž se neprovádí. +++++ Zřejmý není ani důvod, proč špičky města 6 rozpoutávají vraždění (s jedinou výjimkou) na druhé straně zdí. Není to ani větší komfort pro obyvatele, ani kompetice o zdroje, nic ani vzdáleně racionálního. Dělají to prostě proto, že jsou zlí. Jen tak, z plezíru. +++++ Zlé, technikou prolezlé, vědecké město však nestačilo a tak se proti němu postavil hodný, opravdu živoucí, nadpřirozený, božský les. Vypadá to jako vhodný "archetypální" protipól, ovšem má to pro vyprávění velmi neblahé důsledky. Hrdinové totiž svých cílů, tedy vytvoření skutečného a nikoliv domnělého ráje na zemi, nedosahují svými vlastními silami, ale v podstatě pouze a jen invokací nadpřizených sil. Mohou se zázračně léčit, porazit ozbrojené složky, zrušit apokalypsu a vstát z mrtvých. Jistě, před tím konají různá hrdinství i bez toho, ale ona v podstatě nemají žádný význam, snad krom toho, že se na konci seriálu mohou společně setkat na místě "zvaném Armageddon". Typický Deus ex sylvis. Vyvrcholení nám předkládá k uvěření, že stržením bran města dojde k řešení všech problémů a zavládne mír. Hezké by to bylo, ale daleká jinakost lidi (k naší ostudě) obvykle nedráždí tolik jako blízká jinakost. +++++ Vy vyprávění se tak objevuje řada zbytečných, redundantních prvků, které zaplácávají čas a svádějí pozornost diváka nevhodným směrem. Zbytečné je vztahové klopýtání Shiona a Krysy, téměř zbytečná je Shionova matka, zbytečné je, aby se "bohyně" manifestovala v Safu... Z hlediska příběhu samého. Pokud bychom totiž připustili, že všechno snažení cílí k tomu, aby se do seriálu nacpalo co největší množství patosu, šokantních situací, důvodů k pláči a tupých řečí o síle srdce a lidské sounáležitosti, pak svoji funkci plní. Slabé **.
Mahō shōjo Lalabel: Umi ga yobu natsuyatsumi (1980)
Proti mému krutému hodnocení by se samozřejmě dalo namítnout, že tento filmeček je součástí širší série o malé čarodějče Lalabel, kterou jsem neviděl. Upřímně řečeno, jsem tomu rád. Argument o mé neznalosti navíc opomíjí skutečnost, že tak jednoduchoučké vztahy, jaké mají zdejší postavy jsou čitelné během pár vteřin: Lalabel, pár jejích sidekicků, zlomyslný, neschopný čarodějnický protivník, jeho sidekick... Zlo hloupě a neškodně zaútočí, při svém skoro triumfu bude poraženo a jelikož jede Lalabel na výlet k moři, 15 minut s tím spojených trampot bude mít mořskou tématiku. Rybařeníčko. Sluněníčko. Melounky. Plavečky. Máme tu ovšem teprve 80. léta, takže žádné zdůrazňování probouzející se pohlavnosti hrdinek se nekoná. Dobře tak tomu, špatně pak něčemu jinému. +++++ Význam bonusů a přílepků k seriálům a filmům spočívá zřejmě v tom, aby se na ně co nejrychleji zapomnělo. Jejich omezená distribuce působí, že nemohou své univerzum nijak rozvinout a obohatit, protože by to odradilo již zlákaného diváka. Takže se tupě plácají v nicotnosti a pouze parazitují na těch chudácích, kteří musí mít každičký kousek sbírky jménem Lalabel či jiné. Přesně tím MSL: UGYN nejspíš je - nejzbytečnějším kouskem kolekce, která, kdyby neexistoval, by bez něj byla kompletní, ale když už existuje, tak bez něj kompletní být nemůže. Není v tom cosi urážejícího? Téměř odpad.
Suteneko Tora-chan (1947)
Člověku se v dospělosti těžko hodnotí jednoduchoučké, výchovné dramátko pro děti, v níž lehce žárlivé a svéhlavé koťátko dojde ke zmoudření skrze uvědomění si a prožití své vlastní závislosti na ostatních. Není ale bez zajímavosti vidět styl kresby té doby, vidět zřetelný vliv druhé strany Pacifiku a pak rozjímat, jak se ta vlna odražená, pozměněná nedávno tak trochu přelila zpět. Pozorovat vláčnost, až rozvláčnost animace. Občas se potěšit z pár momentů z cesty ztraceného koťátka: všelikých zvířátek a skřetů, co z mraků metají blesky... Ale odměnou to moc velká není.
Mahō shōjo lyrical Nanoha The Movie 1st (2010)
Vezmi jeden seriál o Nanoze, vystříhej z ní většinu jejího rodinného života a ejhle, nový film! Hlavně se nesnaž něco nově vymyslet. Třebas z toho vznikne avantgardní mahou shoujo. Něco jako ta videa z youtube "Star Wars in 30 seconds"... Neee, ta jsou alespoň trošičku vtipná. Jestlipak to bude v druhém díle stejné? Sázím se, že bude, ale pokoušet to nehodlám.
.hack//Quantum (video film) (2010)
hack zas a znova, ta série zneumřela do zombie mnohem víc než Kája Gott, o kterém se to s oblibou tvrdívá. Quantum sice dostal dosud nejdráže zmalovaný sarkofág, tedy v sérii nejdokonalejší animaci, ale to neznamená, že by neměl být v kobce nejhlubší. Jmenuje se to sterilní fantazie nebo nestydatá drzost, co umožňuje autorům činit třicekrát totéž a říkat tomu "nové zpracování"? To je jasné, že po tolikáté už to umí tak, aby to vypadalo aspoň trochu slušně, ale slušnosti tomu přece chybí. Slabé **.
Ben-tō (TV seriál) (2011)
Na anime diváka neustále úročí seriály, v nichž musí hrdinové zachránit svět nebo alespoň Japonsko, případně získat dívku svého srdce nebo být v něčem úctyhodném naprosto nejlepší. Na první pohled vznešená témata, ovšem na ten druhý rozemletá na prošlou kaši, která už se každému dávno zajedla. Seriál o lidech, kteří bojují v supermarketech o zlevněné potraviny tak působí nejen svěže, ale volbou tematu i jako pomyslný políček do tváře současného neutěšeného stavu anime tvorby. Vysoké se stalo nízkým a nízké čerstvým větrem v zatuchlé bažině. Nízké je teď vznešené, má šlechtické tituly (nom de guerre), získává vyznamenání (čestná nálepka) a dodržuje rytířský (či samurajský, chcete-li) kodex cti. +++++ Postavit anime na hlavu považuji za dobrý nápad, ovšem nakonec Bento není v tomto nijak výjimečné. Narozdíl od většiny svých sourozenců netrpí tím, že by tvůrci podlehli iluzi: "Máme nápad, teď už to bude jen rutina." Svůj nápad rozvíjí výpůjčkami žánrových prvků z anime i hraných filmů. Když jsem sledoval první díl a o seriálu si nepřečetl vůbec nic, měl jsem zpočátku pocit, že budu sledovat nějaký podivný paranoidně mysteriózní seriál, abych dospěl k přesvědčení, že jde především bojový shounen a pak došlo i na vkusné ecchi, nesmělé středoškolské (a snesitelné!) zakoukání, lehkou psychologii, chvíle mírně detektivní a funkční komediální momenty těžící (nejenom) z absurdity existence hrdých slevových válečníků. Těžící rozumně dlouho, dokud žíla nese. S vědomím, že punčochy mohou být pekelně sexy, Ledová čarodějko. Slabé ****.
Appleseed XIII (video film) (2011)
CGI loutky se mi snaží namluvit, že jsou to živé postavy, ale naprostá nepřirozenost jejich pohybů je okamžitě usvědčuje ze lži. Dost smutné u díla z cyklu, jenž na mě zapůsobil především (s ohledem na rok vzniku) technickou dokonalostí animace a, proč to nepřiznat, především jednou vynikající akční scénou. Appleseed XIII sice vychází na BlueRay a o pár let později, žel zjevně vysokým číslem dělený rozpočet vzal seriálu nejen možnost přeskočit nastavenou laťku, vzal mu veškerou možnou důstojnost. +++++ Můžeme nicméně pozorovat jiné symptomy syndromu x-tého dílu filmového díla než prostou vizuální nabubřelost. Víme, že si někdo objednal návrat do Appleseedovského světa, OK. Žel též tušíme, že kromě vidiny chechtáků, případně fanouškovské nostalgie, nevěděl, proč by se to mělo udělat a jak lze vlastně Appleseed rozvinout tak, aby to mohlo někoho zajímat. Tudíž opatrnicky a zbytečně předvádí variace na známe principy zdejšího fikčního světa a nechává Deunan a Briareose bahnit se v jejich vztahu, který pravděpodobně nemůže prodělat žádnou změnu, protože fanoušci by to nejspíše neunesli či se tak o nich smýšlí. Myslím, že by se měli rozejít, protože Briareos nemůže provozovat plnohodnotný sexuální styk. Stejně jako já s tímto seriálem po třetím díle. Dojem kolem * i díky zholčičovatění Deunan. Nebyla to náhodou dospělá ženská, doslova ostřílená?
Steins;Gate (TV seriál) (2011)
Když propadl Okabe Rintaró nebo Hóóin Kjóma paranoie, přičemž to vůbec neznamenalo, že po něm nejdou, posílal své SMS do (nespoiluju), nechával se šokovat změny reality, které působily (nespoiluji), ani ve snu by mě nenapadlo, že koukám na harémovku. Rozplétání neznámého, snaha pochopit šílenství okolo, kterou jsem sdílel s hlavními hrdiny i strach, že SERN udeří - vše mě chytlo. Navíc, zdejší hrdinové by mně k sobě táhli, i kdyby se jim nedělo vůbec nic. +++++ Dosud jsem v žádném díle neměl možnost poznat hlavního (ani vedlejšího) hrdinu, který si hraje na šíleného, geniálního vědce, zatímco v skrytu duše dobře ví či tuší, že mu genialita chybí, psychiatr by o něj nejevil zájem a povahu má v zásadě dobráckou. Jeho obézní, rozvážný kolega, měl snesitelné množství odchylek, navržených s určitou schopností vcítit se do lidí s nadváhou. Ani naprostá většina hrdinek nepředváděly chování, jež by uráželo žánrový (sci-fi thriller) vkus. Pro mě s výjimkou příliš často se vyskytující Mayuri. +++++ To platí (a teď již SPOILUJI) pro část "odhalovací". V okamžiku, kdy jsou již odhaleny principy posílání zpráv zpět a Okabe začne napravovat minulé "chyby", seriál ztrácí napětí, zepizodní, zvolní v tempu. Chyb je mnoho, napravují se postupně a pomalu, přičemž napravení vede ke zlu ještě horšímu, takže se musí nápravy resetovat a seriál se ocitá na začátku, ovšem nyní již všemu rozumíme a jsme připraveni fatalisticky přijmout osud, nevyhnutelný. Finální Deus ex i toto popře: některé věci holt napravit jdou. Kupodivu hlavně ty nejvíce traumatizující. No, OK. (a již zase NESPOILUJI) +++++ Je to především exkurze do duší dívek a přepjatá emocionalita, jež vzala (thrillerovou) duši seriálu, po které již jen tu a tam se střídavými úspěchy opět sahal. Mohly být hvězdy navíc, takto jen silné ***.
Last Exile: Ginyoku no Fam (TV seriál) (2011)
Nový i starý Exile útočili společně na slabé místo mé jinak možná až příliš zatvrzelé divácké povahy. Mám holt rád netradičně vypadající vzducholodičky a letadýlka, filmovou dělostřelbu, bitvy na nebi, kondenzační stopy a uniformy. Nejde o žádný obdiv k militarismu jako takovému, prostě si užívám dynamickou estetiku trajektorií aeroplánů a geometrických formací vojsk, kterou s sebou institucionalizovaný masový boj nese. Iluze i stroje řízené počítači by mi postačily. Krev nepotřebuji. Nový Last Exile mi to vše nabídl a já se skoro stydím, že jsem mu vcelku dlouho podléhal. +++++ V dobách několik let po událostech původní série se mocná Federace Ades, jemuž de iure vládne hodňoučká mladičká císařovna, ale de facto jakýsi mladičký, mocichtivý velkoadmirál, pouští do světovládné války, v níž postupně polyká maličké sousedy okolo. Na řadě je mírumilovné království Turan, stačí pár triků a pryč je stárnoucí král i turanská flotila. Princezna následnice je zajata, mladičká pubescentka, sestřička uniká a formuje exilovou vládu na palubě jisté lodě potenciálního spojence. Princeznička má k ruce hlavní hrdinku Fam, jež umí s minilodičkou zničit i zajmout velkou válečnou loď jak nic. +++++ Do této chvíle se přes nějaké nepodstatné peripetie děj vcelku sune kupředu, ovšem pak následuje řada dílů, jejichž účel pro vyprávění je velmi pochybný. Jednak utvrzuje a formuje vztahy, které už jsou dávno utvrzeny a zformovány, druhak nabízí radostné epizodky typu slavení narozenin či košťatový hokej a konečně boj, který ovšem nijak nemění situaci. Nikdo neumírá, nikdo nezískává (ani divák) nové informace, o postavy se nebojíme, protože se usmívají jakoby šlo o nějakou hru. V lepším případě vypadají soustředěně, protože tu "hru" fakt chtějí vyhrát. Určitou výjimkou jsou události na hranicích státu Glacchies a události v zatím posledním, 11 dílu, který ale zase na druhou stranu předchozí dění do značné míry resetuje. +++++ Nu, i přes necharismatičnost ústřední dívčí trojice Fam, Princeznička, Kopilotka budu ještě pokračovat.
Un-Go (TV seriál) (2011)
Sherlockoidní detektivky zná každý. Za pomoci Poirotovy šedé kůry mozkové či Holmesových neotřesitelných deduktivních schopností řeší se případy spletité více a ještě více. Třebaže pomocníci umí obstojně střílet a Sherlock ovládá umění zápasu, zdolávají zločince spíše pomocí intelektu a lstí. Takový Yuuki Shinjurou se od nich příliš neliší, snad krom toho, že jeho případy bývají méně složité, jeho dedukce jakoby se někdy trefovaly spíše náhodou do správných závěrů, od každého podezřelého má navíc možnost si vynutiti odpověd na jednu libovolnou otázku a o pravdivosti této odpovědi nemusí pochybovat. Také neoplývá příliš velkým charismatem, nepěstuje kaktusy, nenudí se, není stará panna, nehraje na housle, nemá neviditelnou manželku či 312 fóbií. Jen jednu, později dvě prapodivné asistentky, které umožňují scénáristovi, aby si ulehčil práci a nechal skrze ně Shinjurovi posílat důkazy a informace, které jej poměrně rychle směřují k odhalení pachatele, aby byl vždy a znovu oloupen o slávu a svět o pravdu, již nahradí společensky přijatelnější lež. +++++ Paranoidní povaha mnoha anime, futuristické a magické prvky zase jednou zaplevelují jinak bez obtíží konzumovatelný detektivní žánr. Vidím v tom především hormonální přípravky pro zvýšení atraktivity, hloupé divácké feromony. Druhým účelem je zřejmě jakási politická a etická výchova mladého diváka, ta ovšem trpí neskutečnou naivitou, ale i neschopností se srozumitelně vyjádřit. Seriál sice jakoby ukazoval složitou povahu reality, ale ve skutečnosti dělá něco docela jiného. Odhaluje "skutečnost" tak, že odstraňuje jednoduchou konstruovanou lež a nahrazuje ji jednoduchou pravdou (alespoň pravdou v tomto fikčním světě). Složitost zdejšího světa nespočívá v komplikovanosti odpovědí, ale ve složitosti jejich získání - odpovědi samy jsou primitivní. +++++ Snad bych se tím ani neměl zabývat, jenže... Un-Go to obsahuje. Ikoničtí detektivové prostě vyšetřovali zločiny, případné přesahy k politice, morálce atd. jsou u nich spíše dílčí. Shinjurovy osudy o těchto tématech zřejmě leccos vypovídat mají. Jenže se jim to nedaří, přičemž Un-go neumí tento nedostatek ničím nahradit.
Guilty Crown (TV seriál) (2011)
Dle mého názoru sice Japonsku do budoucna hrozí nejspíše plíživý demografický úpadek, ovšem natočit o něm seriál nepovažují zřejmě tamní autoři za příliš lákavou myšlenku. Škoda, děj roztažený na generace nabízí potenciál mnoha, byť poněkud nedějových, epizod. Zato Japonsko ovládané nelidskou paravojenskou organizací, jakože dobrou ale skrz naskrz špatnou, to pilují neustále, bohužel nikoliv k dokonalosti. +++++ Kdysi příště odehrála se NEMOC a ta NEMOC odeslala na onen svět mnoho lidí. Zoufalý svět usoudil, že jen vláda pevné ruky zvládne zastavit či alespoň rozumně omezit řádění infekce. Když už ale jednou ruka pevná pěvně v rukou vládu měla, pustiti ji nechtěla, omlouvajíc se slovy: "Ale ta zlá infekce by se mohla vrátit." Ovcolidi jí věřili, svěřili se do péče bačů a jejich ovčáckých psů. Dokonce se zdálo, že se jim to líbí. +++++ Všichni však nadšením nepláli, či pláli nadšením pro jiné cíle. Ti bojující si říkají Hrobaři, ale v rámci PR jim v TV vždy přisoudí přídomek "teroristi". I mladý Shu nejspíš soudí, že jde o řádné zrůdy. Mladý, naivní a křehký Shu... Jenže neštěstí nechodí po horách, chodí po kuu lolitkách a Shu v prvním díle jednu potká. Proti vší logice, ale v souladu s očekáváním protřelého anime harcovníka, nechá tato Inori do sebe Shua proniknout, nikoliv však tam a tím, kam a čím to nás muže láká, nýbrž k jádru jejího DNA, v němž dříme nějaká ta síla. Jooo, schopnost vytahovat lidem z hrudi čepele a střelné zbraně zakódované v intronech se hodí, máte-li být anime protagonistou. Shu bere, Shu chrání, Shu bojuje, Shu ZHrobaří. Pomalu prohlíží zlo bojovníků za světové zdraví... Získává sebevědomí, sbírá odvahu, láme dívčí srdéčka a kosí mechy. Odhaluje temné skutečnosti. A každý díl losuje novou schopnost, která se překvapivě vždy hodí jak ulitá na situaci. +++++ Smutek mě jímá opět vidět ne ze zcela pitomých důvodů zfašizovaný svět utopen v moři plytkosti. Vždyť valná část režimů, jež odpírala a osekávala lidem svobodu, se odvolávala či stále odvolává na jakési vnější či vnitřní nebezpečí, jemuž je třeba se postavit se zbraní v ruce, odhodlaně a pevně. Mechanizmy uchopování a držení moci však zájem autorů neprobouzí. Ono vysvětlení se prostě předloží, logika v něm úplně nechybí, divák se může utěšit tím, že sleduje promyšlené dílo a ponořit se do scén středoškolského života prokládaných bojovými akcemi, v níž shuův deus ex intron hraje naprosto zásadní roli. +++++ Jednou se ničí nějaká zbraň, jindy se získává informace, pak chrání důležitá osoba, potom eskortuje z morálních důvodů človíček nedůležitý ... V počítačové hře bychom to označili za poměrně pestrou kampaň, ale u seriálu pojmeme podezření, že si tvůrci kupují čas. Plodí díly s epizodkami, jimiž své téma ředí až pijeme téměř vodu, ačkoliv hlavním hrdinou osud smýká na všechny strany, od nejistoty k poznání, od bojácnosti k odvaze, od bezstarostnosti k traumatu a následně k zakalení odhodlání. +++++ Prohysterčeným překlápěním Shuua ze stavu do stavu se zřejmě kompenzuje neměnnost postav ostatních, pokud tedy za změnu nepovažujeme náhlé přehodnocování jejich vztahů k protagonistovi. Hlavní ženská postava kuuru rorita, jež z neexistujících důvodů hovoří a jedná směrem k Shuuovi pouze v hádánkách a očekává, že on bude jejímu zmatenému chování rozumět. Mnoha lidem se ženy mohou jevit nepochopitelně, ovšem ať se to nám mužům to líbí nebo ne, v jejich jednání jakási logika, narozdíl od téhle Inori, zakódována téměř vždy je, jenom se ji většinou snažíme špatně uchopit. Citlivé, tajnůstkářské, odvážné, šeptající popstar zpěvačky s tajemnými schopnostmi, kterým rudne líčko při kdejaké banalitě, zatímco jsou oblečeny tak, že jim frnda leze z hadříků, nepovažuji za charakter, který by mě (možná krom vzhledu), mohl čímkoliv zaujmout. +++++ Výrazná typizace postav do ostře řezaných placek nekončí u ní. Roztomilá žvatlalka v kombinéze nejpřiléhavější, záporáci vyšinutí tak absurdně, že by v našem světě úplně každý diagnostikoval jejich šílenství, charismatický, blond, vlasatý, mladý revolucionář, zástupy skoro anonymních "shuubudičů" a jako vrchol vozíčkářka, která je hrdá, ve všem samostatná, schopná dosáhnout uznání a být platným členem společnosti i přes své postižení. Snaha ukázat paraplegika jako hrdou postavu tu vede k tomu, že tahle vzteklounka nemá krom toho kolečkového křesla a vzdorné samostatnosti již žádnou vlastnost, čímž na první pohled paradoxně svou invaliditu neustále zdůrazňuje. +++++ Konečně, ani fungování světa není propracované. Například mě trápí otázka, jak se mohla zformovat skupina Hrobařů. Zdá se, že se členové nějakým podivným způsobem zhmotnili kolem svého velitele. A takových otázek by bylo víc a Guilty Crown nejeví snahu je zodpovídat, ba se tváří, že neexistují. +++++ Očekávám, že seriál nakonec doklopýtá k nějakému kataklyzmatickému konci, kde se bude hrát opravdu o vše, láska zvítězí nad lží a nenávistí, pravda se s ní náhodně sveze a kdo ví, třebas i budou odhaleny hrozné skutečnosti a záporácké motivace, které nikdo nikdy nepochopí. Jistě se přitom bude tahat z kdejakých hrudí kdejaké udělátko. Beze mě. Končím po 11 dílu. Slabé **.
Persona 4 The Animation (TV seriál) (2011)
Lhát sám sobě může člověku řádně zkazit život. Podle Persony 4 dokonce i zkrátit. Své o tom zjistí Narukami Yu, jenž společně se svými přáteli objeví cestu do země za televizní obrazovkou. V tam-světě potkávají známé z toho svého, kteří pro komfort svůj a okolí nasazují sobě masku, předstírají býti jiným než jsou. Jenže ve světě za "vysílaným obrazem" se před skutečností neschováte. Buď přijmete a uznáte svoji pravou povahu nebo vás tato roztrhá na fidloprčičky frkodrťákem. Pardon, zhmotnělou perzónou se spoustou výstupků, výrůstků a podobných vymožeností. Ještě štěstí, že tam chodí i ten Yu s kámoši, aby za hlasitého pokřikování na sobělháře: "Tak uznej, že seš takovej, za to se nemusíš stydět," mydlí odmítanou perzónu svojí přijatou a tudíž ovládanou perzónou. +++++ Alenka z králičí nory a Zazrcadlova, bohužel vážnou konkurenci nezískala. Seriál složený z dílů jednotné struktury, schématu, nálady a celkového přístupu vůbec by to nezvládl ani tehdy, kdyby jeden z nich byl dobrý. Yu a spol. v každé epizodě nejdříve tápou, kdo nese zodpovědnost za tajemná zmizení do telezemě. Sledují tzv. Půlnoční TV, v níž se dozví, kdo další bude "vtažen". Pak onu osobu sledují, občas se s ní i baví. Nakonec se vydají ji zachránit, přičemž tato přijme svoje pravé já. Nakonec se nedozví téměř nic a tak další díl mohou na začátku opět tápat. +++++ Člověk by si myslel, že 20 minut na vylíčení člověka v obrazech způsobem, aby získal zřetelné obrysy, je tak tak, ale autoři soudili jinak. Oněch 20 minut raději věnují poradám "Co teda budeme dělat?", "Kdo by to jen mohl být?", "Vypadáme při tom sledování nenápadně?" a tak všelijak podobně. Neštěstí. Seriál vyprávějící o nutnosti porozumění sobě samému osekává duše na jeden, dva povahové rysy. V anime se s něčím takovým setkáváme běžně, ale v dílku, jež psýché tematizuje? Neštěstí. +++++ Nemyslete si, že mi hubu zavřou ty souboje bizarně oschopněných zhmotnění duše. Vždyť se na ně skoro nedá koukat. Rychlý střih a rozkmitanost celého obrazu se pokoušejí zakrýt, že peněz na poctivou animaci se nedostalo a musíme se spokojit s pár objekty, jejich vzájemným posouváním, zvětšováním či rotací. Výsledkem je nepřehlednost, která díky blikání různých výbojů a plamenů působí bolení hlavy. Viděny díly 1-9, konec.
Tamayura: Hitotose (TV seriál) (2011)
Permanentní prázdniny dívčí čtyřky z Tamayury pokračují... Opět chodí na výlety, fotí, jedí dorty a krom toho jiné starosti v životě nemají. Okolí je zahrnuje láskou a ony z toho mají úsměv od ucha k uchu. V nejhorším se setkává s přátelským pošťuchováním a dobíráním. I smrt tatínka kdysi v dávné minulosti jakoby přišla jen proto, aby se nad jeho osobou mohli všichni rozněžňovat. Štěstí se v dnešní době zřejmě nedá vyhnout. +++++ Tamayura, seriál, který vás obejme a zahřeje. Ale co když nepotřebuji? Tak to asi nebude to pravé. Ale co když potřebuji doopravdy? Ani tak to nebude to pravé. Přesto v něm určitá moc na dočasné zahnání špatné nálady sídlí. U mě však v tomto ohledu lépe fungují klukovská dobrodružství či všeliké Amélie. Končím po 4 dílech, nehodnoceno, dojem kolem ***.
Tamayura (video film) (2010)
Bývaly doby, kdy v anime fotografovala pořádně jen robotka Alfa. Dneska se zmocní foťáku kdejaké středoškolské třeštiprdlo a od nás se čeká, že se budeme rozplývat nad roztomilou čtyřkou dívenek, které fotí, pískají, padají a zřejmě mají celý život prázdniny. Ono to překvapivě po dlouhou dobu funguje, jenže pak se vás začne zmocňovat pocit, že už jste viděli, jak dívenky jedly dort, jak byly na výletě, jak se snažily vyfotit monstrkočku, jak se rozplývaly nad roztomilostí bratříčka jednoho z nich, jak divoce řídí sestra jiné z nich, jak babička fotografky chválí fotografie a kterak neustále hledají "Tamayury", o nichž věří, že jsou to jakési duše či duchové... +++++ Bohužel cynický Subjekti ví, že jde o tzv. orby, jejichž původ je mnohem prozaičtější, než by si záhadologové přáli. Vzniká díky odrazu světla na maličkých prachových částečkách případně kapičkách vody, a to zvláště fotografuje-li se s bleskem umístěným blízko objektivu. Nicméně to s kvalitou seriálu souvisí jen málo. +++++ Za závažnější přečin proti zábavnosti považuji fakt, že mi všechny díly a zážitky splynuly do zaměnitelnosti. První díl jak třetí i čtvrtý, druhý jak první, do toho neustále vyhrává Humoreska č.7, abychom pochopili jak moc na nás vše má působit bezstarostnostnou radostí. OK, snad ve dvou dílech. Ale ještě seriál!?