Londýnská zoologická zahrada ve 30. letech 20. století zažila modernistickou rekonstrukci z dílny společnosti Tecton Bertholda Lubetkina, který za využití armovaného betonu vybudoval progresivní pavilony pro slony, žirafy, gorily a další zvířata. Důraz kladl především na jednoduchost a prostornost - beton měl zvířatům nahradit jejich přirozené prostředí a poskytnout jim hygienický a netradiční prostor, v němž by vynikly jejich vlastnosti. László Moholy-Nagy zachycuje tyto architektonické inovace ve vztahu k návštěvníkům (sloni jsou bezprostředně krmeni kolemjdoucími, z restaurace návštěvníci odhazují zbytky jídla dalším zvířatům apod.). Škoda jen, že režisér nepopustil více uzdu své fantazii jako např. u experimentu Lichtspiel: Schwartz-Weiß-Grau...
Jeden z Brakhageho nejvíce politických filmů reaguje na televizní obraz války skrze dobové nacistické týdeníky a záběry z vybuchujícího Vietnamu. Brakhageova válečná elegie meditativně i agresivně zkoumá vnitřní kořeny násilí a obecně zobrazuje válku jako "přirozenou nemoc". Roztěkané pohledy na mrtvá těla, nacistické pohlaváry či devastující výbuchy režisér staví do kontrapunktu s klidnými záběry coloradské přírody a domácí každodennosti. Ve filmu lze mezi jednotlivými přechody spatřit i jedny z vůbec prvních Brakhageových ručně malovaných abstraktních koláží. "23rd Psalm Branch: Part I" je alespoň z mého pohledu o třídu lepší než autorovo opus magnum "Dog Star Man"...
Velmi produktivní britský režisér Lewin Fitzhamon realizoval více než 400 filmů všech možných žánrů. Nejvíce však inklinoval k divácky vděčnému a komerně úspěšnému žánru - komedii. Na plátna uvedl do té doby velmi nezvyklou dvojici mladých dívek Tilly a Sally, jejichž vylomeniny však zdaleka nenaplnily očekávání diváků (po několika dílech byla série zastavena) . V dochovaném fragmentu se obě dívky zmocní požárního vozu a s pomocí stříkající hadice se snaží vykřesat jakýs takýs humor - což je poněkud málo...
Večer 25. 10. 1994 si Rodney Graham v pronajatém motelu na předměstí Vancouveru vzal 5 miligramů hypnotika Halcion. Té samé noci ho bratr s kamarádem naložili do přistaveného auta a odvezli ho do jeho bytu v centru města, kde spokojeně dřímal až do rána. Film zachycuje 26 minutový výsek cesty autem, v němž omámený autor leží na zadním sedadle v "halcionovém spánku". Road movie pro skutečně otrlé...
ZMTRX je půlhodinová psychedelická projížďka skrze pestrou paletu explodujících barev. Skupina umělců pod názvem "Forcefield" se očividně inspirovala nevkusem raných 90. let. Laciné elektronické beaty a pazvuky podkreslují stroboskopickou palbu pastelových barev, bizarní trojici umělců kdesi na poušti a závěrečný vizuální trip, který se vám doslova vypálí do sítnice. Příjemná nostalgie po zašlých časech rozpuku rave scény...
Kuriózní Žuravľjova sci-fi o sovětském dobývání Měsíce na raketoplánu "CCCP 1 - Josef Stalin" v sobě kombinuje naivní dekorace měsíční krajiny s pečlivou technickou předpřípravou (na filmu se podílel Konstantin E. Ciolkovskij; jeho uvedení do kin se však nedožil). Žuravľjov naštěstí film nezanáší přílišným ideologickým balastem a spíše ho koncipuje jako dobrodružný film pro mládež. Pravda, místy značně bizarní (zejména např. samotné přistání již v roce 1946).
Infarktová rekonstrukce automobilové nehody mezi linkovým autobusem a nákladním vozidlem je zaprášenou atmosférickou jednohubkou z jugoslávských luhů a hájů. H-8 označuje začátek SPZtky viníka, kterému Tanhofer svůj film „věnoval“. Banální osudy pasažérů, letmá vzplanutí i vzájemné rozepře neodvratitelně směřují k úzkostné tragické kolizi. V každém případě originální…
Manželka Matylda s dítětem na klíně, dcery Draga a Božena běhající od zahradního pavilonu směrem ke kameře posloužily Grossmannovi ke zkoumání tvůrčích možností primitivní kamerové techniky. Statické záběry režisér dynamizuje pohybem vzdalujících se a navracejících se dcer a různými úhly kamery.
Dr. Karol Grosmann patří k průkopníkům slovinské kinematografie, která do Evropy pronikla zhruba deset let od vynálezu kinematografu. Jako advokát s vlastní kanceláří byl Grossmann finančně dobře zajištěný, a tak si při výletu do Drážďan mohl dovolit zakoupit amatérskou 17,5 mm kameru, díky níž mohl zachytit tepající naturel slovinského Ljutomeru. Děj Odcházení ze mše v Ljutomeru je vlastně již obsažen v samotném názvu filmu. V jednom statickém záběru Grossmann natočil masu místních lidí, která se rozchází z kostela po nedělní mši.
Jeden z mála peruánských avantgardních filmů modernisty Fernanda de Szyszloa je citelně inspirován Buñuelovou tvorbou (Andaluský pes vs. Zlatý věk). Atmosféru citové svázanosti a následného osvobození v podobě "ženy na pláži" režisér vykresluje zejména v náznacích a symbolech. Exaltované vášně však vrcholí vraždou "cyklisty" a návratem nazpět do zamřížovaného domova. Szyszlo metaforicky poukazuje na mravní a společenské represe v tehdejší peruánské společnosti, což je patrné i na jeho abstraktních plátnech.
Propagandistická agitka zobrazující Lenina jako spasitele všech Rusů, obroditele společnosti a znovusjednotitele pracujícího lidu. Michail Romm dokumentuje etapu Leninova života od roku 1918 do roku 1921 a mapuje zásadní události v jeho životě (slavnostní odhalení památníku Marxe a Engelse, pohřeb Sverdlova, druhý a třetí kongres Kominterny, setkání s americkým ekonomem Kristiansenem apod.). I těch 25 minut se pod medovými Leninovými proslovy roztahuje do neúnosné délky a servilní Rommova režie ničím nepřekvapí. Zlatá éra sovětské propagandy byla již v 50. letech zcela zahubena.
Alexander Gentelev na osudech tří mafiánů mapuje transformaci kriminálního podsvětí v ruské společnosti. Leonid Bilunov, Alimzhan Tokhtakhunov a Vitaly Demochka přinášejí cenná svědectví o mafiánských praktikách, vydírání, finančních machinacích a kriminálnických strukturách, které dodnes prorůstají do nejvyšších pozic ruské i evropské politiky. Byť si všichni tři protagonisté úhel vlastního pohledu uzpůsobují tak, aby v očích veřejnosti působili zejména v pozitivním duchu, z mnoha výpovědí je patrné, že krev na jejich rukou sice zaschla, ale nadále tam zůstává. Thieves by Law by konečně mohl inspirovat některého z českých dokumentaristů, aby místo prefabrikovaných sociálních témat natočil podobnou transformaci v českém prostředí...
Dvorní baletka Mariinského divadla Tamara Platonovna Karsavina tančí se zažehnutou loučí jakýsi orientální tanec. A to je všechno. Jedna ze stovek variací uměleckých vystoupení tehdejších celebritek před objektivem kamery nepřináší naprosto nic nového.
Vídeňský lékař a antropolog Rudolf Pöch při expedici do Jižní Afriky zachytil cennou interakci mezi primitivní kulturou a moderní technologií. Křovák Kubi sedí před trubicí od fonografu a s rozmáchlou gestikulací o něčem rozpráví. Po znovuobjevení zvukového válečku v roce 1984 byl zvuk a obraz synchronizován. Archivní materiál pro skalní etnografy...
Modré světlo je lyrickým zakončením éry tzv. “horských filmů”, v nichž étos přírody stál často v protikladu s lidskou přítomností. Debut Leni Riefenstahl velmi inklinuje k romantickým mýtům a de facto je prostou pohádkou, ve které rozčarování nad ztrátou zázračné průrvy v Mount Cristallo vede k destrukci hlavní hrdinky. Mimo jiné již zde lze vypozorovat nenápadné směřování k národněsocialistickým idelálům - kultivaci mýtů a uctívání přírody...
Priština, 10 let po válce. Film na pomezí dokumentu a fikce zachycuje prostřednictvím monologů sociálně deprivovaných dětí smutnou realitu současného Kosova. Děti prodávající cigarety, buráky a všelijaké cetky po ulicích vyprávějí vlastní pohnuté osudy bez nádechu jakékoliv budoucí naděje. Jenže Birgitte Stærmose si podkopává sama pod sebou větev tím, že do dětských úst vkládá natolik šroubované a emočně přebité monology, až to pěkné není. Smutné tváře dětí na pozadí oprýskaných budov tak po několika minutách nevzbouzí soucit, nýbrž vlažnou apatii...
Avantgardní symfonie složená pro čtyři ohraničené sekvence – motocykl, ženu, hory a abstraktní bloky. Dekeukeleire osciluje na hranici mezi tzv. čistým a abstraktním filmem. Poetický aspekt věcí je zde vyjádřen čistě fotogenicky a rytmus mezi záběry je odměřen s až precizní matematičností, v níž se jednotlivé sekvence skládají. Jakékoliv možné dynamické napětí je ignorováno a zůstává tak pouze u čisté poetiky, která vzniká výhradně pomocí fotogenie. Škoda, že první vlna belgické avantgardy je dodnes mnohými opomíjena, neboť její progrese je pro dějiny kinematografie klíčová.
Explozivní pocta filmovému médiu jako materiálu. Antoni Pinent metodou found-footage představuje vlastní pojetí historie kinematografie na fragmentech dnes již kanonizovaných klasik – Zpívání v dešti, Andaluský pes, Růžový panter, Wavelength, Road Runner ad. – které na sebe vrství a prolíná v duchu strukturalistických tendencí. Neoddiskutovatelná všudypřítomnost filmového materiálu (přeskakování filmových políček, viditelná zvuková stopa ad.) je především oslavou filmu v jeho hmatatelné podobě – oslavou obyčejného filmového pásu…
„Wir müssen streiken…“ Jeden z mála německých ryze proletářských filmů levicového režiséra Wernera Hochbauma zachycuje stávku přístavních dělníků v Hamburgu na přelomu let 1896 a 1897. Autenticita dané události je umocněna neherectvím skutečných dělníků, jejich žen a dětí, kteří poprvé stáli před objektivy kamer. U režiséra lze po formální stránce zřetelně rozpoznat vliv sovětské montážní školy, a to zejména Sergeje Ejzenštejna. Na rozdíl od něj je však Hochbaum málo progresivní ve vykreslení útlaku a nespravedlnosti obyčejných mas. Potenciál příběhu, v němž vůdce stávky a policista jsou bratři, je zbytečně upozaděn masovým hrdinou, respektive policejním aparátem na jedné straně a zotročeným dělnictvem na straně druhé.
Elektronická krajina plná abstraktních i konkrétních analogových objektů je jedním z prvních Emshwillerových video experimentů. Pomocí raného analogového syntezátoru režisér vytváří specifický experimentální prostor, do něhož umisťuje dvojici tanečníků. Jednotlivé odtržené údy tančí ve změti permanentně se transformujících těles a vytváří tak harmonii živých orgánů v neživém prostoru elektronicky modulovaných obrazců. Emshwiller dokázal plně využít tehdejších možností primitivní videotechniky, za což mu právem patří přední místo na poli amerického experimentálního filmu.
Experimentální protest filmařky a performerky Carolee Schneemann proti zvěrstvům ve Vietnamu využívá techniky rozostřené koláže. Režisérka zachycuje na 8 mm kameru válečné fotografie pořízené v zahraničních časopisech a novinách. Roztěkané pohyby kamery, černobílé rozmazané šmouhy a obyčejné snímky vietnamské válečné reality jsou podpořeny zvukovou skrumáží Jamese Tenneyho, který na ploše necelých deseti minut dokáže zkombinovat vietnamské náboženské zpěvy s fragmenty Bacha či evergreeny 60. let. Rozhodně to lepší z autorčiny tvorby.
Další vyšinutý projekt Freda Vogela se veze na vlně stále "populárnějších" fake snuffů, které dozajista danou subkulturu prasáků a úchylů zahřejí u srdce. Kultický obdiv ke smrti je u režiséra (vzhledem k jeho předchozí produkci) nejspíš nutkavou obsesí. Nedivil bych se, kdyby některý z fandů jeho morbidních "home movies" vzal sekeru a přetáhnul ho s ní. Doufám jen, že Fred si před tím zapne kameru...
Hysterická militaristická agitka upozorňující mj. na průmyslové šlendriánství způsobila Kalatozišvilimu značné problémy
obzvláště z armádních kruhů. Absurdní děj, v němž klíčovou úlohu hraje hřebík v botě, zvedá varovný prst proti všem, kdo kvalitně neodvádí svoji práci. Co naopak činí tento film výjimečným je absolutně orgiastická střihová skladba. Kalatozišvili pod vlivem Ejzenštejna sestavil učebnicový příklad toho nejlepšího, co sovětská montážní škola přinesla kinematografii...
Vyhlazovací tábor Jasenovac byl za druhé světové války největším koncovým územím pro tisíce Srbů, Židů, Romů a všelijakých odpůrců Nezávislého státu Chorvatsko. Systematické vyvraž'dování zde probíhalo již od roku 1941. Během čtyř let dokázali Ustašovci jenom v Jasenovaci zdecimovat okolo 840 000 lidí, přičemž obecné povědomí o tomto koncentračním táboru je prakticky nulové. Brutální katani Vjekoslav Luburic, Ljubo Miloš či Ivica Matkovic dennodenně masakrovali všechny bez rozdílu pohlaví, věku či národnosti. Na posty dozorců zde byli dosazování čistokrevní sadisté, kteří by nebyli schopni uspět na válečném poli. Dokument bez okolků podává jednotlivá svědectví osvobozených vězňů a zprostředkovává hrůzné podmínky, které v Jasenovaci panovaly. Množství záběrů na desítky umučených a zabitých lidí rozjitřuje emoce ještě i po více než šedesáti (!) letech...
Naprostá exploze perforativního vizuálu. Dirk de Bruyn, původem sociální pracovník, patří na piedestal australského avantgardního hnutí. 2nd Hand Cinema je autorovou osobitou oslavou zašlých časů kina a papundeklových gramodesek. Původní filmová políčka režisér zanáší chaotickými obrazci z potravinových barev a razítek, čímž dosahuje ojedinělého a blíže neidentifikovatelného diváckého zážitku.
V Norsku velmi populární celuloidové mystérium těží mysticismus z tehdy oblíbeného freudiánství a hypnózy. Šestice postarších kamarádů se rozjede na opuštěnou chatu poblíž jezera, kde podle legendy šmejdí jednonohej vrah, jehož jediným cílem je pomocí hypnózy stahovat okolojdoucí do chaluh. Odpudivě šablonovitý děj kulminuje do lehce uzívaného rozuzlení, v němž se legendární záhada jednoduše vyřeší a všichni přeživší se mohou spokojeně poplácat po zádech. Ve srovnání s tehdejší americkou produkcí ta norská značně paběrkuje.
Moermanova surrealistická variace na hrdinného Fantomase v sobě snoubí antiklerikální satiru s příběhem, jehož symbolická bizarnost řadí tento snímek k první vlně belgického filmového surrealismu. Fantomasova vizáž odkazuje k populární Feuilladově sérii, v níž emblematický hrdina pod rouškou tajemna odhaluje zločinné spiknutí. Moermanův hrdina naopak putuje světem, aby ukojil vlastní chtíč po lásce. Asociativní kompozice symbolů pak rozehrává „příběh za příběhem“, který fascinuje nejen svojí odlehčeností (poměry v klášteře, Fantomasův soud a poprava), ale i neobyčejnou vizuální rozmanitostí.
V Ukrajině žije okolo jednoho milionu bezprizorních dětí a adolescentů, kteří dennodenně balancují na hranici přežití. Shira Pinson zachycuje skupinku několika jedinců, jejichž život se skládá z čichání laciných lepidel, prostituce, metanolových vodek či krádeží. Každý ze zúčastněných si na svém bedru nese nějaké životní trauma, jež řeší útěkem od reality. Na mentalitě protagonistů se značně projevuje současný neutěšený stav na Ukrajině, který do budoucna nevěstí pro nikoho nic dobrého. Jedinou jistotou tak zůstává igelitový pytlík plný lepidla, lahev chlastu či agrese ventilovaná na nejbližších (v průběhu filmu dojde v komunitě k vraždě). Pinson naštěstí s nikým nemanipuluje a snímá zákoutí ukrajinských ulic z odstupu, přesto leckdy schematicky.
Moje komentáře
New Architecture at the London Zoo, The (1936)
Londýnská zoologická zahrada ve 30. letech 20. století zažila modernistickou rekonstrukci z dílny společnosti Tecton Bertholda Lubetkina, který za využití armovaného betonu vybudoval progresivní pavilony pro slony, žirafy, gorily a další zvířata. Důraz kladl především na jednoduchost a prostornost - beton měl zvířatům nahradit jejich přirozené prostředí a poskytnout jim hygienický a netradiční prostor, v němž by vynikly jejich vlastnosti. László Moholy-Nagy zachycuje tyto architektonické inovace ve vztahu k návštěvníkům (sloni jsou bezprostředně krmeni kolemjdoucími, z restaurace návštěvníci odhazují zbytky jídla dalším zvířatům apod.). Škoda jen, že režisér nepopustil více uzdu své fantazii jako např. u experimentu Lichtspiel: Schwartz-Weiß-Grau...
23rd Psalm Branch: Part I (1967)
Jeden z Brakhageho nejvíce politických filmů reaguje na televizní obraz války skrze dobové nacistické týdeníky a záběry z vybuchujícího Vietnamu. Brakhageova válečná elegie meditativně i agresivně zkoumá vnitřní kořeny násilí a obecně zobrazuje válku jako "přirozenou nemoc". Roztěkané pohledy na mrtvá těla, nacistické pohlaváry či devastující výbuchy režisér staví do kontrapunktu s klidnými záběry coloradské přírody a domácí každodennosti. Ve filmu lze mezi jednotlivými přechody spatřit i jedny z vůbec prvních Brakhageových ručně malovaných abstraktních koláží. "23rd Psalm Branch: Part I" je alespoň z mého pohledu o třídu lepší než autorovo opus magnum "Dog Star Man"...
Tilly and the Fire Engines (1911)
Velmi produktivní britský režisér Lewin Fitzhamon realizoval více než 400 filmů všech možných žánrů. Nejvíce však inklinoval k divácky vděčnému a komerně úspěšnému žánru - komedii. Na plátna uvedl do té doby velmi nezvyklou dvojici mladých dívek Tilly a Sally, jejichž vylomeniny však zdaleka nenaplnily očekávání diváků (po několika dílech byla série zastavena) . V dochovaném fragmentu se obě dívky zmocní požárního vozu a s pomocí stříkající hadice se snaží vykřesat jakýs takýs humor - což je poněkud málo...
Halcion Sleep (1994)
odpad!Večer 25. 10. 1994 si Rodney Graham v pronajatém motelu na předměstí Vancouveru vzal 5 miligramů hypnotika Halcion. Té samé noci ho bratr s kamarádem naložili do přistaveného auta a odvezli ho do jeho bytu v centru města, kde spokojeně dřímal až do rána. Film zachycuje 26 minutový výsek cesty autem, v němž omámený autor leží na zadním sedadle v "halcionovém spánku". Road movie pro skutečně otrlé...
ZMTRX (2003)
ZMTRX je půlhodinová psychedelická projížďka skrze pestrou paletu explodujících barev. Skupina umělců pod názvem "Forcefield" se očividně inspirovala nevkusem raných 90. let. Laciné elektronické beaty a pazvuky podkreslují stroboskopickou palbu pastelových barev, bizarní trojici umělců kdesi na poušti a závěrečný vizuální trip, který se vám doslova vypálí do sítnice. Příjemná nostalgie po zašlých časech rozpuku rave scény...
Kosmicheskiy reys: Fantasticheskaya novella (1936)
Kuriózní Žuravľjova sci-fi o sovětském dobývání Měsíce na raketoplánu "CCCP 1 - Josef Stalin" v sobě kombinuje naivní dekorace měsíční krajiny s pečlivou technickou předpřípravou (na filmu se podílel Konstantin E. Ciolkovskij; jeho uvedení do kin se však nedožil). Žuravľjov naštěstí film nezanáší přílišným ideologickým balastem a spíše ho koncipuje jako dobrodružný film pro mládež. Pravda, místy značně bizarní (zejména např. samotné přistání již v roce 1946).
H-8 (1958)
Infarktová rekonstrukce automobilové nehody mezi linkovým autobusem a nákladním vozidlem je zaprášenou atmosférickou jednohubkou z jugoslávských luhů a hájů. H-8 označuje začátek SPZtky viníka, kterému Tanhofer svůj film „věnoval“. Banální osudy pasažérů, letmá vzplanutí i vzájemné rozepře neodvratitelně směřují k úzkostné tragické kolizi. V každém případě originální…
Na domacem vrtu (1905)
Manželka Matylda s dítětem na klíně, dcery Draga a Božena běhající od zahradního pavilonu směrem ke kameře posloužily Grossmannovi ke zkoumání tvůrčích možností primitivní kamerové techniky. Statické záběry režisér dynamizuje pohybem vzdalujících se a navracejících se dcer a různými úhly kamery.
Odhod z mase v Ljutomeru (1905)
Dr. Karol Grosmann patří k průkopníkům slovinské kinematografie, která do Evropy pronikla zhruba deset let od vynálezu kinematografu. Jako advokát s vlastní kanceláří byl Grossmann finančně dobře zajištěný, a tak si při výletu do Drážďan mohl dovolit zakoupit amatérskou 17,5 mm kameru, díky níž mohl zachytit tepající naturel slovinského Ljutomeru. Děj Odcházení ze mše v Ljutomeru je vlastně již obsažen v samotném názvu filmu. V jednom statickém záběru Grossmann natočil masu místních lidí, která se rozchází z kostela po nedělní mši.
Esta pared no es medianera (1952)
Jeden z mála peruánských avantgardních filmů modernisty Fernanda de Szyszloa je citelně inspirován Buñuelovou tvorbou (Andaluský pes vs. Zlatý věk). Atmosféru citové svázanosti a následného osvobození v podobě "ženy na pláži" režisér vykresluje zejména v náznacích a symbolech. Exaltované vášně však vrcholí vraždou "cyklisty" a návratem nazpět do zamřížovaného domova. Szyszlo metaforicky poukazuje na mravní a společenské represe v tehdejší peruánské společnosti, což je patrné i na jeho abstraktních plátnech.
Zhivoy Lenin (1958)
Propagandistická agitka zobrazující Lenina jako spasitele všech Rusů, obroditele společnosti a znovusjednotitele pracujícího lidu. Michail Romm dokumentuje etapu Leninova života od roku 1918 do roku 1921 a mapuje zásadní události v jeho životě (slavnostní odhalení památníku Marxe a Engelse, pohřeb Sverdlova, druhý a třetí kongres Kominterny, setkání s americkým ekonomem Kristiansenem apod.). I těch 25 minut se pod medovými Leninovými proslovy roztahuje do neúnosné délky a servilní Rommova režie ničím nepřekvapí. Zlatá éra sovětské propagandy byla již v 50. letech zcela zahubena.
Vor v zakoně, vládce podsvětí (2010)
Alexander Gentelev na osudech tří mafiánů mapuje transformaci kriminálního podsvětí v ruské společnosti. Leonid Bilunov, Alimzhan Tokhtakhunov a Vitaly Demochka přinášejí cenná svědectví o mafiánských praktikách, vydírání, finančních machinacích a kriminálnických strukturách, které dodnes prorůstají do nejvyšších pozic ruské i evropské politiky. Byť si všichni tři protagonisté úhel vlastního pohledu uzpůsobují tak, aby v očích veřejnosti působili zejména v pozitivním duchu, z mnoha výpovědí je patrné, že krev na jejich rukou sice zaschla, ale nadále tam zůstává. Thieves by Law by konečně mohl inspirovat některého z českých dokumentaristů, aby místo prefabrikovaných sociálních témat natočil podobnou transformaci v českém prostředí...
Danse du flambeau, La (1909)
Dvorní baletka Mariinského divadla Tamara Platonovna Karsavina tančí se zažehnutou loučí jakýsi orientální tanec. A to je všechno. Jedna ze stovek variací uměleckých vystoupení tehdejších celebritek před objektivem kamery nepřináší naprosto nic nového.
Bushman Speaking into the Phonograph (1908)
Vídeňský lékař a antropolog Rudolf Pöch při expedici do Jižní Afriky zachytil cennou interakci mezi primitivní kulturou a moderní technologií. Křovák Kubi sedí před trubicí od fonografu a s rozmáchlou gestikulací o něčem rozpráví. Po znovuobjevení zvukového válečku v roce 1984 byl zvuk a obraz synchronizován. Archivní materiál pro skalní etnografy...
Modré světlo (1932)
Modré světlo je lyrickým zakončením éry tzv. “horských filmů”, v nichž étos přírody stál často v protikladu s lidskou přítomností. Debut Leni Riefenstahl velmi inklinuje k romantickým mýtům a de facto je prostou pohádkou, ve které rozčarování nad ztrátou zázračné průrvy v Mount Cristallo vede k destrukci hlavní hrdinky. Mimo jiné již zde lze vypozorovat nenápadné směřování k národněsocialistickým idelálům - kultivaci mýtů a uctívání přírody...
Ønskebørn (2009)
Priština, 10 let po válce. Film na pomezí dokumentu a fikce zachycuje prostřednictvím monologů sociálně deprivovaných dětí smutnou realitu současného Kosova. Děti prodávající cigarety, buráky a všelijaké cetky po ulicích vyprávějí vlastní pohnuté osudy bez nádechu jakékoliv budoucí naděje. Jenže Birgitte Stærmose si podkopává sama pod sebou větev tím, že do dětských úst vkládá natolik šroubované a emočně přebité monology, až to pěkné není. Smutné tváře dětí na pozadí oprýskaných budov tak po několika minutách nevzbouzí soucit, nýbrž vlažnou apatii...
Impatience (1928)
Avantgardní symfonie složená pro čtyři ohraničené sekvence – motocykl, ženu, hory a abstraktní bloky. Dekeukeleire osciluje na hranici mezi tzv. čistým a abstraktním filmem. Poetický aspekt věcí je zde vyjádřen čistě fotogenicky a rytmus mezi záběry je odměřen s až precizní matematičností, v níž se jednotlivé sekvence skládají. Jakékoliv možné dynamické napětí je ignorováno a zůstává tak pouze u čisté poetiky, která vzniká výhradně pomocí fotogenie. Škoda, že první vlna belgické avantgardy je dodnes mnohými opomíjena, neboť její progrese je pro dějiny kinematografie klíčová.
Film Quartet / Polyframe (2008)
Explozivní pocta filmovému médiu jako materiálu. Antoni Pinent metodou found-footage představuje vlastní pojetí historie kinematografie na fragmentech dnes již kanonizovaných klasik – Zpívání v dešti, Andaluský pes, Růžový panter, Wavelength, Road Runner ad. – které na sebe vrství a prolíná v duchu strukturalistických tendencí. Neoddiskutovatelná všudypřítomnost filmového materiálu (přeskakování filmových políček, viditelná zvuková stopa ad.) je především oslavou filmu v jeho hmatatelné podobě – oslavou obyčejného filmového pásu…
Persons Unknown (TV seriál) (2010)
Tak tahle konspirace se bohužel nepovedla. Scenáristický pel mel zasazený do inkubátoru odříznutého městečka přináší akorát jediné - uzívanou nudu.
Brüder (1929)
„Wir müssen streiken…“ Jeden z mála německých ryze proletářských filmů levicového režiséra Wernera Hochbauma zachycuje stávku přístavních dělníků v Hamburgu na přelomu let 1896 a 1897. Autenticita dané události je umocněna neherectvím skutečných dělníků, jejich žen a dětí, kteří poprvé stáli před objektivy kamer. U režiséra lze po formální stránce zřetelně rozpoznat vliv sovětské montážní školy, a to zejména Sergeje Ejzenštejna. Na rozdíl od něj je však Hochbaum málo progresivní ve vykreslení útlaku a nespravedlnosti obyčejných mas. Potenciál příběhu, v němž vůdce stávky a policista jsou bratři, je zbytečně upozaděn masovým hrdinou, respektive policejním aparátem na jedné straně a zotročeným dělnictvem na straně druhé.
Scape-Mates (video film) (1972)
Elektronická krajina plná abstraktních i konkrétních analogových objektů je jedním z prvních Emshwillerových video experimentů. Pomocí raného analogového syntezátoru režisér vytváří specifický experimentální prostor, do něhož umisťuje dvojici tanečníků. Jednotlivé odtržené údy tančí ve změti permanentně se transformujících těles a vytváří tak harmonii živých orgánů v neživém prostoru elektronicky modulovaných obrazců. Emshwiller dokázal plně využít tehdejších možností primitivní videotechniky, za což mu právem patří přední místo na poli amerického experimentálního filmu.
1859 (2008)
"LSD je ilegální, 1859 nikoliv". Trefné vyjádření Freda Wordena o 11 minutovém tripu napříč krajinou barevných tónů, tíživého ticha a pulzující energie...
Viet Flakes (1965)
Experimentální protest filmařky a performerky Carolee Schneemann proti zvěrstvům ve Vietnamu využívá techniky rozostřené koláže. Režisérka zachycuje na 8 mm kameru válečné fotografie pořízené v zahraničních časopisech a novinách. Roztěkané pohyby kamery, černobílé rozmazané šmouhy a obyčejné snímky vietnamské válečné reality jsou podpořeny zvukovou skrumáží Jamese Tenneyho, který na ploše necelých deseti minut dokáže zkombinovat vietnamské náboženské zpěvy s fragmenty Bacha či evergreeny 60. let. Rozhodně to lepší z autorčiny tvorby.
Murder Collection V.1 (video film) (2009)
odpad!Další vyšinutý projekt Freda Vogela se veze na vlně stále "populárnějších" fake snuffů, které dozajista danou subkulturu prasáků a úchylů zahřejí u srdce. Kultický obdiv ke smrti je u režiséra (vzhledem k jeho předchozí produkci) nejspíš nutkavou obsesí. Nedivil bych se, kdyby některý z fandů jeho morbidních "home movies" vzal sekeru a přetáhnul ho s ní. Doufám jen, že Fred si před tím zapne kameru...
Hřebík v botě (1931)
Hysterická militaristická agitka upozorňující mj. na průmyslové šlendriánství způsobila Kalatozišvilimu značné problémy obzvláště z armádních kruhů. Absurdní děj, v němž klíčovou úlohu hraje hřebík v botě, zvedá varovný prst proti všem, kdo kvalitně neodvádí svoji práci. Co naopak činí tento film výjimečným je absolutně orgiastická střihová skladba. Kalatozišvili pod vlivem Ejzenštejna sestavil učebnicový příklad toho nejlepšího, co sovětská montážní škola přinesla kinematografii...
Jasenovac (1945)
Vyhlazovací tábor Jasenovac byl za druhé světové války největším koncovým územím pro tisíce Srbů, Židů, Romů a všelijakých odpůrců Nezávislého státu Chorvatsko. Systematické vyvraž'dování zde probíhalo již od roku 1941. Během čtyř let dokázali Ustašovci jenom v Jasenovaci zdecimovat okolo 840 000 lidí, přičemž obecné povědomí o tomto koncentračním táboru je prakticky nulové. Brutální katani Vjekoslav Luburic, Ljubo Miloš či Ivica Matkovic dennodenně masakrovali všechny bez rozdílu pohlaví, věku či národnosti. Na posty dozorců zde byli dosazování čistokrevní sadisté, kteří by nebyli schopni uspět na válečném poli. Dokument bez okolků podává jednotlivá svědectví osvobozených vězňů a zprostředkovává hrůzné podmínky, které v Jasenovaci panovaly. Množství záběrů na desítky umučených a zabitých lidí rozjitřuje emoce ještě i po více než šedesáti (!) letech...
2nd Hand Cinema (2007)
Naprostá exploze perforativního vizuálu. Dirk de Bruyn, původem sociální pracovník, patří na piedestal australského avantgardního hnutí. 2nd Hand Cinema je autorovou osobitou oslavou zašlých časů kina a papundeklových gramodesek. Původní filmová políčka režisér zanáší chaotickými obrazci z potravinových barev a razítek, čímž dosahuje ojedinělého a blíže neidentifikovatelného diváckého zážitku.
Dødes tjern, De (1958)
V Norsku velmi populární celuloidové mystérium těží mysticismus z tehdy oblíbeného freudiánství a hypnózy. Šestice postarších kamarádů se rozjede na opuštěnou chatu poblíž jezera, kde podle legendy šmejdí jednonohej vrah, jehož jediným cílem je pomocí hypnózy stahovat okolojdoucí do chaluh. Odpudivě šablonovitý děj kulminuje do lehce uzívaného rozuzlení, v němž se legendární záhada jednoduše vyřeší a všichni přeživší se mohou spokojeně poplácat po zádech. Ve srovnání s tehdejší americkou produkcí ta norská značně paběrkuje.
Monsieur Fantômas (1937)
Moermanova surrealistická variace na hrdinného Fantomase v sobě snoubí antiklerikální satiru s příběhem, jehož symbolická bizarnost řadí tento snímek k první vlně belgického filmového surrealismu. Fantomasova vizáž odkazuje k populární Feuilladově sérii, v níž emblematický hrdina pod rouškou tajemna odhaluje zločinné spiknutí. Moermanův hrdina naopak putuje světem, aby ukojil vlastní chtíč po lásce. Asociativní kompozice symbolů pak rozehrává „příběh za příběhem“, který fascinuje nejen svojí odlehčeností (poměry v klášteře, Fantomasův soud a poprava), ale i neobyčejnou vizuální rozmanitostí.
Flowers Don’t Grow Here (2006)
V Ukrajině žije okolo jednoho milionu bezprizorních dětí a adolescentů, kteří dennodenně balancují na hranici přežití. Shira Pinson zachycuje skupinku několika jedinců, jejichž život se skládá z čichání laciných lepidel, prostituce, metanolových vodek či krádeží. Každý ze zúčastněných si na svém bedru nese nějaké životní trauma, jež řeší útěkem od reality. Na mentalitě protagonistů se značně projevuje současný neutěšený stav na Ukrajině, který do budoucna nevěstí pro nikoho nic dobrého. Jedinou jistotou tak zůstává igelitový pytlík plný lepidla, lahev chlastu či agrese ventilovaná na nejbližších (v průběhu filmu dojde v komunitě k vraždě). Pinson naštěstí s nikým nemanipuluje a snímá zákoutí ukrajinských ulic z odstupu, přesto leckdy schematicky.