Kdyby tam nebyla ta strasliva furie Katharine Hepburnova, tak je to pet hvezdicek. Ale sledovat hodinu a pul jeji straslive a nelogicke pocinani, ktere by nevydrzel ani byk, natoz pak normalni muz, bylo silne kafe. A ten "happy end" me namichnul uplne nejvic...:-)
Film se pomaleji rozjíždí. Dokonce jsem měl v prvních dvaceti minutách nutkání odejít, ale zvědavost a pokora mi to přeci jen nedovolily. Nevíte dlouho vůbec nic a ani postavy nejsou zrovna dvakrát sdílné. Postupně vás ale snímek vtáhne do svého děje a vám to začíná všechno docházet. A to do takové míry, že se možná sami přstihnete, že už nechcete vědět víc, že už bylo té nemoci, depresí, sexuálního napětí a husté atmosféry příliš. Ale to vám film nedovolí a ještě přilévá olej do ohně. A konec, kdy páchá Cenci sebevraždu je psychicky takřka k nevydržení. Velmi dobrý, ale vůbec ne krásný film.
Upřímně, vydržel jsem se dívat až do konce (což se o spoustě filmů říct nedá) a proto si Podvraťáci zaslouží aspoň ty dvě hvězdy. Jediné, co bych já dodal, je, že se mi docela hodně líbí hudba během filmu (pozor - ne to, co jakože hrají Podvraťáci, to je popík) - nevim, jestli jsou všechny ty písničky na soundtracku, ale byla by to škoda, kdyby tam nebyly.
Nejvíc (nebo jen?) mě bavil Jan Hrušínský, bylo vidět, že si svou roli skutečně užívá.:-) Jinak fajn kamera, střih místy až moc "cool"...
Pro mě osobně dost velké zklamání. Nebýt podařeného mystifikačního závěru (rozhovor s Briony), dal bych dvě hvězdičky... Na druhou stranu, ty by si film plně zasloužil za obrazovo-zvukovo-hudební stránku, která je naprosto dokonalá. Dlouho jsem nebyl ze skvělé kamery, střihu a propojení zvuku s hudbou tak u vytržení jako u Pokání. Ale stejné rozčarování (v tom negativním smyslu) mi způsobil scénář. Film je tak neuvěřitelně rozvláčný a prázdný až hanba. Opravdu jediné světlé místo byl závěr, jinak mě na celém filmu udržovalo při vědomí akorát technické zpracování a to je, věru, málo..
Souhlasím s Pohrobkem, že tento film je dle mého asi nejlepším zpracováním Dumasovy předlohy. Ve srovnání se zpracováním z roku 1955 (s J. Maraisem) nebo z roku 1998 (s G. Depardieuem) vychází tahle verze určitě nejlépe.
Když přemýšlím nad důvody, proč je u každého oblíbená jiná verze, vychází mi z toho jediné: každý má rád jinou část příběhu a také každé z těchto tří zpracování se zaměřuje na jiný aspekt. Film z roku 1955 je zaměřený především na první část příběhu a na úpěnlivé snaze o věrnost předloze. Ve zpracování z roku 1975 (a ve velké míře i v té z roku 1998) zase dominuje akt pomsty. Na jedné straně část příběhu, než se Dantes dostane z pevnosti If, je vmáčknuta do cca 20-ti minut. Na straně druhé je podrobná likvidace Dantesových protivníků.
Já zjevně patřím do skupiny příznivců druhého z výše jmenovaných filmů, vždy se mi v tomto příběhu mnohem více líbilo osnování plánů na pomstu a pomalé ničení zrádců než sice zajímavý, leč vlastně přímočarý příběh uvěznění a přežití v nelidských podmínkách.
Silný film, zabývyjící se tématem stárnutí a generačními rozdíly. Režisér vytváří hustou atmosféru uvnitř jednoho bytu pomocí vynikající kamery, kterou rozbíjí okolní prostor, což jen přispívá ke stísněnosti. Práce s barvou je úžasná. Výborné jsou též herecké výkony všech představitelů.
K filmu jsem přistupoval vyzbrojen mnoha reakcemi okolí a po přečtení několika celkem pochvalných recenzí. Většina z nich hodnotila kladně fakt, že se nejedná o další Rafťáky, Snowboarďáky či jiné ...ťáky, ale že film jde dál a zabývá se vážnějšími tématy. V podstatě do tohoto bodu se s recenzemi mohu shodnout, ale dál už se s většinou názorů rozcházím. Když jsem přemýšlel nad tím, proč u mě film vůbec nezafungoval, dospěl jsem k několika věcem. První, a asi nejdůležitějsí je, že hrdinky se od počátku chovají jako strašné krávy. Všechny tři. Což o to, to by samo o sobě nevadilo, pokud by to ovšem spadalo do jejich povahy, tak jak byla budována. Jenže: Jak je možné, že stydlivá a uzavřená Iška najednou stopuje auta "nahoře bez"? Nebo Karolínu, jejíž cynismus by nevydržel víc jak půlden ani kůň, holky bez obalu příjimájí jako nejlepší kamarádku? Podobných nelogičností je film bohužel plný... Postavy se nechovají logicky nejen podle skutečného života, ale ani podle rozvržení filmu, což boří veškeré pokusy vytvořit si k nim jakýkoli jiný, než odmítavý, vztah. Nakonec z toho všeho nejlépe vychází Vojta (dámy mi prominou můj šovinismus), jehož postava je jako jediná konzistentní a funkční. A co se týče příběhu, příjde mi stupidní a naivní - každý, kdo někdy absolvoval nějakou delší cestu stopem po Evropě mi dá zapravdu. Dávat dohromady Janákovi komedie a Pusinky je vskutku hloupost. Ony komedie totiž ve svém diskurzu, který si dobrovolně určily, fungují. Zatímco film Karin Babinské a Petry Ušelové v tom svém, byť poněkud "noblesnějším", diskurzu selhává.
Tak 4 a 1/2. Jak už to tak u životopisných filmů bývá, nemají vás vlastně jak překvapit. Děj je jasný a jeho zajímavost je dána především tím, jaký byl život daného hrdiny. Krátký život Jima Morrisona beze sporu zajímavý byl a Oliver Stone jej dokázal zpracovat skvěle. Oceňuji hlavně vynikající kameru, jejíž pohyby se měnily zároveň s Morrisonovým vnitřnm rozpoložením - tedy povětšinu času byla taková sjetá.:-) Poutavé byly i scény koncertní psychhedelie. Pro fanoušky The Doors absolutní nutnost, pro ostatní zajímavý film, který určitě stojí za zhlédnutí.
Rozhodně zajímavý a za podívání stojící snímek, na který však sedí již zmiňovaný citát z Bluntmanova příspěvku: "Filmy jsou život s vystříhanými nudnými částmi" - a v tomto filmu vystřiženy nebyly stejně jako v životě.
Prostředí dívčí léčebny drogově závislých je samo o sobě dost depresivní a tento snímek dojem ještě umocňuje. Místy až surrealisické stvárnění halucinací kombinovaných se vzpomínkami a realitou je neuvěřitelně silné. Film jako celek drží nastavenou laťku a až na pár drobných chvil neztrácí své tempo. Je až s podivem, že takovéto dílo mohlo vzniknout v roce 1985, vřele doporučuji všem. Plným právem 4 a 1/2 hvězdičky.
Možná jsem úplně nepochopil, o co tvůrcům jde. Každopádně u mě dosáhli jediného - obrovské nudy. Ta byla občas přetnuta několika "vznešenými" dialogy, které mě aspoň trochu pobavily, ale výsledek to příliš neovlivnilo. V propagčních materiálech se píše, že autor bude "za použití nejmodernějších technologií vyprávět příběh války..." - no nevím, asi jsou na tom ty nejmodernější technologie dost špatně (nebo to snad byl záměr???), že je výsledek takový, jaký je. Kdyby tvůrci místo počítačové animace raději na kus plátna namalovali pozadí, tak dosáhnou přinejmenším stejně dobrého výsledku, ne-li lepšího, a to při zlomku nákladů. Nebo aspoň ty spodky mohl mít Xerxes skutečné...:-)
J. Balík určitě patří mezi tu řemeslně zručnější část československé normalizační vlny. Jeho filmy v sobě mají na rozdíl od většiny ostatních notnou dávku uměleckosti a kvalitního zpracování. Balík zkrátka uměl točit filmy. U Atomové katedrály se mu však tak nedařilo a to hlavně díky nepříliš atraktivnímu prostředí, do kterého je film zasazen, a taky díky nepovedeným dialogům. Ty film hodně shazují dolů a na dnešního diváka působí vyloženě směšně. Na druhou stranu, kvalitní zpracování filmu zůstalo, zvlášť působivá je kamera nebo inscenace závěrečné scény.
Výborný dokument o \"boji\" místních zemědělců proti zlovůli peruánských úřadů a zahraničních společností, které chtějí zbourat polovinu města a místo něj postavit povrchový důl na zlato. Nejenže těžba přímo ovlivní životy tisíců obyvatel, ale také k ní bude potřeba velké množství tolik vzácné tekutiny - vody. Zemědělci se postaví na odpor těmto plánům a postupně získávají širší podporu po celém Peru a nakonec i v zahraničí. Podaří se jim vyhlásit referendum a pomocí médií tlačí na vrcholné představitele, aby dali projektu červenou. Jejich nenásilná snaha (všechny prosesty jsou v duchu Latinské Ameriky vlastně velkým happeningem s písněmi a tancem) nakonec vede úspěšně k cíli. Za starostu Tambogrande je zvolen jeden z místních zemědělců a vůdců opozice a vláda pod tlakem zastaví projekt povrchového dolu. Snímek je skvělý příiemným a civilním zpracováním. Ukazuje nám obyčejné lidi, kteří se spojí proti stejnému nepříteli; ostatně hlavním krédem dokumentu je otřepané: \"v jednotě je síla\". V tomto případě to platí beze zbytku. Dokument byl promítán v rámci festivalu Jeden svět 2007 a v záplavě válečných nebo jinak znepokojujících filmů působil nesmírně svěže a pozitivně. Jen více takových krásných filmů.
Pavlínka je jedním z těch málo známých filmů, které v době normalizace vznikly a zase zanikly. V tomto případě si však troufnu tvrdit, že je to dost velká škoda. Osobnost režiséra Karla Kachyni se ve filmu nezapře, a přestože je film točen víceméně na objednávku režimu - je v něm popisováno násilné potlačení dělnické stávky na konci 19. století - jedná se o civilní a příjemný vesnický příběh. Ono proletářské je ve snímku silně potlačeno a převažuje lyrická stránka. A tu Kachyňa zkrátka uměl na výbornou. Jedinou vážnější výtku bych tak směřoval k hudbě - Zdeněk Liška sice patřil k předním českým filmovým skladatelům, ale tady si moc práce nedal. Stále se opakující vtíravá melodie znějící asi tak po 95% času nebyla právě ta správná volba.
Film buduje velmi solidní a temnou atmosféru, kterou si drží až do téměř úplného konce. Bohužel ne až do úplného, takže posledních 10-15 minut dost shazuje celý předchozí dojem. Na druhou stranu hutné zpracování je velkým plusem snímku, pomohl mu hlavně střih, který vždy nastane právě ve chvíli, kdy čekáme nějaké to pokračování či vysvětlení. Zůstává tak viset ve vzduchu mnoho zajímavých otazníků a v divákovi je posilován efekt nevědomosti. Opravdu škoda toho konce, jinak by to bylo 4+. Takhle spíš 4-.
Film vypráví o nelehkých osudech tuniského přistěhovalce. Z počátku sledujeme jeho životní trampoty přímo spojené s jeho původem - ubytovna, imigrační úřad, shánění práce etc., ale postupně, jak se film i postavy vyvíjejí, se těžiště příběhu posouvá do mnohem intimnější a psychologičtější roviny. Čím blíže konci, tím více sledujeme spíše příběh člověka jako takového, než imigranta; jeho původ postupně téměř ztrácí roli, aby se jako bumerang vrátil v bleskové závěrečné scéně vyhoštění. Snímek si zaslouží pochvalu pro skvělou dramaturgii a především casting. Výběr herců byl znamenitý a i vedlejší postavy odehrály svůj part na 100%, čímž je výsledný kladný dojem ještě znásoben. Plně zasloužené 4 hvězdičky.
Možná jsem byl moc blízko plátna, možná jsem si neměl číst všechny oslavné komentáře, možná jsem neměl od filmu nic čekat, možná jsem měl špatnou náladu nebo možná... a to je vlastně fuk, je tu příliš "možná" najednou na to, aby to byla náhoda. Nauka o snech byla pro mě velkým zklamáním. Od počátku až do téměř samotného konce se mi nepodařilo se do filmu hlouběji ponořit. Veškeré na pohled krásné dění na plátně jsem sledoval s jakýmsi podivným odstupem. Místo toho, abych ani nedutal a proplouval příběhem, tak jsem stál spíše na břehu a když jsem už už pomalu vstupoval do řeky filmu-snu, tak mě vždy zavčas vytrhnula nějaká nejapná nebo zbytečně vulgární scéna a vrátila nazpět. A nezachránily to ani brilantní snové nápady - nohy v mrazáku jsou dokonalé! Těžko odhalit, čím to všechno bylo způsobeno, ale když se tak zamyslím, tak jsem měl z filmu dojem, jakoby se jednalo a o nějaký 105 minut dlouhý videoklip - krásné obrazy a téměř žádný obsah (že Gondry je i režisér videoklipů jsem se dověděl až tady, tak mě ani tahle informace moc nepřekvapuje). Zkrátka nemůžu dát víc a doufám, že mě, mí přátelé, za to nezavrhnete. -------------------------------------------------- Tak na film jsem šel pro jistotu podruhé, abych zjistil, jestli jsem náhodou na poprvé něco nepřehlédl, abych byl v jiné náladě, která filmu bude třeba přát víc a vůbec jsem byl zvědavy, co to se mnou udělá napodruhé. No, neudělalo to se mnou vůbec nic. Na svém prvním příspěvku nemohu změnit ani písmenko.
Musím jenom souhlasit s názorem Geminiho - člověk od počátku ví, jak to dopadne a přesto se dodívá do konce s otevřenou pusou a zatajeným dechem. Neuvěřitelné.
Zatím jsem film viděl jen jednou, pamatuju si hlavně skvěle natočené scény z moskevského metra - domova různých houmlesů, dětských prostitutů a dalších lidí, které poněkud povýšeně označujeme za \"dno společnosti\". Těším se na druhé shlédnutí, pak komentář určitě ještě doplním.
Myslím, že připodobnění Districtu k South Parku: Peklo na zemi je naprosto scestné. Zatímco v SP je hlavním zdrojem "humoru" především vulgární mluva vložená do úst malým dětem, v Districtu je prezentována pouze jako běžná součást každodennosti, jako ilustrace prostředí. Nejvíce komických momentů pramení ze satiry postavené na národnostním guláši, který je v tomto filmu přítomen ze všech stran. Snímek zároveň brnká na vážnou strunu politického extremismu, korupce, přehlížení či bagatelizování mezinárodních konfliktů či ropné krize. Vrcholným momentem pak je, když atomová raketa (s příznačným názvem "Freedom") vypálená Američany zasáhne místo Budapešti Bukurešť.:-) Ještě se vrátím k animaci, která se svou originalitou blíží i takovému majstrštyku jako je Trio z Belleville, i když to je samozřejmě jiná liga.
Moje komentáře
Leopardí žena (1938)
Kdyby tam nebyla ta strasliva furie Katharine Hepburnova, tak je to pet hvezdicek. Ale sledovat hodinu a pul jeji straslive a nelogicke pocinani, ktere by nevydrzel ani byk, natoz pak normalni muz, bylo silne kafe. A ten "happy end" me namichnul uplne nejvic...:-)
Červencová slavnost (1995)
Fingon to vystihl naprosto přesně.;-)
Iberia (2005)
Čistá audiovizuální poezie.
Tajný obřad (1968)
Film se pomaleji rozjíždí. Dokonce jsem měl v prvních dvaceti minutách nutkání odejít, ale zvědavost a pokora mi to přeci jen nedovolily. Nevíte dlouho vůbec nic a ani postavy nejsou zrovna dvakrát sdílné. Postupně vás ale snímek vtáhne do svého děje a vám to začíná všechno docházet. A to do takové míry, že se možná sami přstihnete, že už nechcete vědět víc, že už bylo té nemoci, depresí, sexuálního napětí a husté atmosféry příliš. Ale to vám film nedovolí a ještě přilévá olej do ohně. A konec, kdy páchá Cenci sebevraždu je psychicky takřka k nevydržení. Velmi dobrý, ale vůbec ne krásný film.
Ro(c)k podvraťáků (2006)
Upřímně, vydržel jsem se dívat až do konce (což se o spoustě filmů říct nedá) a proto si Podvraťáci zaslouží aspoň ty dvě hvězdy. Jediné, co bych já dodal, je, že se mi docela hodně líbí hudba během filmu (pozor - ne to, co jakože hrají Podvraťáci, to je popík) - nevim, jestli jsou všechny ty písničky na soundtracku, ale byla by to škoda, kdyby tam nebyly. Nejvíc (nebo jen?) mě bavil Jan Hrušínský, bylo vidět, že si svou roli skutečně užívá.:-) Jinak fajn kamera, střih místy až moc "cool"...
Pokání (2007)
Pro mě osobně dost velké zklamání. Nebýt podařeného mystifikačního závěru (rozhovor s Briony), dal bych dvě hvězdičky... Na druhou stranu, ty by si film plně zasloužil za obrazovo-zvukovo-hudební stránku, která je naprosto dokonalá. Dlouho jsem nebyl ze skvělé kamery, střihu a propojení zvuku s hudbou tak u vytržení jako u Pokání. Ale stejné rozčarování (v tom negativním smyslu) mi způsobil scénář. Film je tak neuvěřitelně rozvláčný a prázdný až hanba. Opravdu jediné světlé místo byl závěr, jinak mě na celém filmu udržovalo při vědomí akorát technické zpracování a to je, věru, málo..
Pulec, králík a Duch svatý (2007)
Cena diváků na festivalu dokumentárních filmů, Jihlava 2007.
Hrabě Monte Cristo (TV film) (1975)
Souhlasím s Pohrobkem, že tento film je dle mého asi nejlepším zpracováním Dumasovy předlohy. Ve srovnání se zpracováním z roku 1955 (s J. Maraisem) nebo z roku 1998 (s G. Depardieuem) vychází tahle verze určitě nejlépe. Když přemýšlím nad důvody, proč je u každého oblíbená jiná verze, vychází mi z toho jediné: každý má rád jinou část příběhu a také každé z těchto tří zpracování se zaměřuje na jiný aspekt. Film z roku 1955 je zaměřený především na první část příběhu a na úpěnlivé snaze o věrnost předloze. Ve zpracování z roku 1975 (a ve velké míře i v té z roku 1998) zase dominuje akt pomsty. Na jedné straně část příběhu, než se Dantes dostane z pevnosti If, je vmáčknuta do cca 20-ti minut. Na straně druhé je podrobná likvidace Dantesových protivníků. Já zjevně patřím do skupiny příznivců druhého z výše jmenovaných filmů, vždy se mi v tomto příběhu mnohem více líbilo osnování plánů na pomstu a pomalé ničení zrádců než sice zajímavý, leč vlastně přímočarý příběh uvěznění a přežití v nelidských podmínkách.
Podzimní almanach (1985)
Silný film, zabývyjící se tématem stárnutí a generačními rozdíly. Režisér vytváří hustou atmosféru uvnitř jednoho bytu pomocí vynikající kamery, kterou rozbíjí okolní prostor, což jen přispívá ke stísněnosti. Práce s barvou je úžasná. Výborné jsou též herecké výkony všech představitelů.
Pí (1998)
4 a 1/2
Pusinky (2007)
K filmu jsem přistupoval vyzbrojen mnoha reakcemi okolí a po přečtení několika celkem pochvalných recenzí. Většina z nich hodnotila kladně fakt, že se nejedná o další Rafťáky, Snowboarďáky či jiné ...ťáky, ale že film jde dál a zabývá se vážnějšími tématy. V podstatě do tohoto bodu se s recenzemi mohu shodnout, ale dál už se s většinou názorů rozcházím. Když jsem přemýšlel nad tím, proč u mě film vůbec nezafungoval, dospěl jsem k několika věcem. První, a asi nejdůležitějsí je, že hrdinky se od počátku chovají jako strašné krávy. Všechny tři. Což o to, to by samo o sobě nevadilo, pokud by to ovšem spadalo do jejich povahy, tak jak byla budována. Jenže: Jak je možné, že stydlivá a uzavřená Iška najednou stopuje auta "nahoře bez"? Nebo Karolínu, jejíž cynismus by nevydržel víc jak půlden ani kůň, holky bez obalu příjimájí jako nejlepší kamarádku? Podobných nelogičností je film bohužel plný... Postavy se nechovají logicky nejen podle skutečného života, ale ani podle rozvržení filmu, což boří veškeré pokusy vytvořit si k nim jakýkoli jiný, než odmítavý, vztah. Nakonec z toho všeho nejlépe vychází Vojta (dámy mi prominou můj šovinismus), jehož postava je jako jediná konzistentní a funkční. A co se týče příběhu, příjde mi stupidní a naivní - každý, kdo někdy absolvoval nějakou delší cestu stopem po Evropě mi dá zapravdu. Dávat dohromady Janákovi komedie a Pusinky je vskutku hloupost. Ony komedie totiž ve svém diskurzu, který si dobrovolně určily, fungují. Zatímco film Karin Babinské a Petry Ušelové v tom svém, byť poněkud "noblesnějším", diskurzu selhává.
Doors (1991)
Tak 4 a 1/2. Jak už to tak u životopisných filmů bývá, nemají vás vlastně jak překvapit. Děj je jasný a jeho zajímavost je dána především tím, jaký byl život daného hrdiny. Krátký život Jima Morrisona beze sporu zajímavý byl a Oliver Stone jej dokázal zpracovat skvěle. Oceňuji hlavně vynikající kameru, jejíž pohyby se měnily zároveň s Morrisonovým vnitřnm rozpoložením - tedy povětšinu času byla taková sjetá.:-) Poutavé byly i scény koncertní psychhedelie. Pro fanoušky The Doors absolutní nutnost, pro ostatní zajímavý film, který určitě stojí za zhlédnutí.
Cléo od pěti do sedmi (1962)
Rozhodně zajímavý a za podívání stojící snímek, na který však sedí již zmiňovaný citát z Bluntmanova příspěvku: "Filmy jsou život s vystříhanými nudnými částmi" - a v tomto filmu vystřiženy nebyly stejně jako v životě.
Pavučina (1986)
Prostředí dívčí léčebny drogově závislých je samo o sobě dost depresivní a tento snímek dojem ještě umocňuje. Místy až surrealisické stvárnění halucinací kombinovaných se vzpomínkami a realitou je neuvěřitelně silné. Film jako celek drží nastavenou laťku a až na pár drobných chvil neztrácí své tempo. Je až s podivem, že takovéto dílo mohlo vzniknout v roce 1985, vřele doporučuji všem. Plným právem 4 a 1/2 hvězdičky.
Pějme píseň dohola (1990)
Tak 2 a 1/2, obcas dobre vtipky, ale vetsionu dost nuda. Selhala predevsim prace dramaturga...
Poklad Inků (1966)
Překvapivě zábavná a zajímavá "indánka" natočená podle knihy Karla Maye. Škoda, že to nedávají v televizi.
300: Bitva u Thermopyl (2006)
Možná jsem úplně nepochopil, o co tvůrcům jde. Každopádně u mě dosáhli jediného - obrovské nudy. Ta byla občas přetnuta několika "vznešenými" dialogy, které mě aspoň trochu pobavily, ale výsledek to příliš neovlivnilo. V propagčních materiálech se píše, že autor bude "za použití nejmodernějších technologií vyprávět příběh války..." - no nevím, asi jsou na tom ty nejmodernější technologie dost špatně (nebo to snad byl záměr???), že je výsledek takový, jaký je. Kdyby tvůrci místo počítačové animace raději na kus plátna namalovali pozadí, tak dosáhnou přinejmenším stejně dobrého výsledku, ne-li lepšího, a to při zlomku nákladů. Nebo aspoň ty spodky mohl mít Xerxes skutečné...:-)
Atomová katedrála (1984)
J. Balík určitě patří mezi tu řemeslně zručnější část československé normalizační vlny. Jeho filmy v sobě mají na rozdíl od většiny ostatních notnou dávku uměleckosti a kvalitního zpracování. Balík zkrátka uměl točit filmy. U Atomové katedrály se mu však tak nedařilo a to hlavně díky nepříliš atraktivnímu prostředí, do kterého je film zasazen, a taky díky nepovedeným dialogům. Ty film hodně shazují dolů a na dnešního diváka působí vyloženě směšně. Na druhou stranu, kvalitní zpracování filmu zůstalo, zvlášť působivá je kamera nebo inscenace závěrečné scény.
Hroch (1973)
odpad!Pravděpodobně nejhorší český film, co jsem zatím ve svém životě viděl (mám na mysli, co jsem viděl až do konce:-).
Tambogrande (2006)
Výborný dokument o \"boji\" místních zemědělců proti zlovůli peruánských úřadů a zahraničních společností, které chtějí zbourat polovinu města a místo něj postavit povrchový důl na zlato. Nejenže těžba přímo ovlivní životy tisíců obyvatel, ale také k ní bude potřeba velké množství tolik vzácné tekutiny - vody. Zemědělci se postaví na odpor těmto plánům a postupně získávají širší podporu po celém Peru a nakonec i v zahraničí. Podaří se jim vyhlásit referendum a pomocí médií tlačí na vrcholné představitele, aby dali projektu červenou. Jejich nenásilná snaha (všechny prosesty jsou v duchu Latinské Ameriky vlastně velkým happeningem s písněmi a tancem) nakonec vede úspěšně k cíli. Za starostu Tambogrande je zvolen jeden z místních zemědělců a vůdců opozice a vláda pod tlakem zastaví projekt povrchového dolu. Snímek je skvělý příiemným a civilním zpracováním. Ukazuje nám obyčejné lidi, kteří se spojí proti stejnému nepříteli; ostatně hlavním krédem dokumentu je otřepané: \"v jednotě je síla\". V tomto případě to platí beze zbytku. Dokument byl promítán v rámci festivalu Jeden svět 2007 a v záplavě válečných nebo jinak znepokojujících filmů působil nesmírně svěže a pozitivně. Jen více takových krásných filmů.
Pavlínka (1974)
Pavlínka je jedním z těch málo známých filmů, které v době normalizace vznikly a zase zanikly. V tomto případě si však troufnu tvrdit, že je to dost velká škoda. Osobnost režiséra Karla Kachyni se ve filmu nezapře, a přestože je film točen víceméně na objednávku režimu - je v něm popisováno násilné potlačení dělnické stávky na konci 19. století - jedná se o civilní a příjemný vesnický příběh. Ono proletářské je ve snímku silně potlačeno a převažuje lyrická stránka. A tu Kachyňa zkrátka uměl na výbornou. Jedinou vážnější výtku bych tak směřoval k hudbě - Zdeněk Liška sice patřil k předním českým filmovým skladatelům, ale tady si moc práce nedal. Stále se opakující vtíravá melodie znějící asi tak po 95% času nebyla právě ta správná volba.
Můj otec (TV film) (2003)
Film Můj otec byl pro mě milým překvapením. Jen škoda "odbytého" konce, který vyznívá (stejně jako odcházející hlavní hrdina) poněkud do ztracena.
Noc a mlha (1955)
no comment... asi jen, že bezprostředně po zhlédnutí jsem měl nutkání se jít vyzvracet, pak tiše plakat a nakonec se jít nezřízeně opít...
Proroctví z temnot (2002)
Film buduje velmi solidní a temnou atmosféru, kterou si drží až do téměř úplného konce. Bohužel ne až do úplného, takže posledních 10-15 minut dost shazuje celý předchozí dojem. Na druhou stranu hutné zpracování je velkým plusem snímku, pomohl mu hlavně střih, který vždy nastane právě ve chvíli, kdy čekáme nějaké to pokračování či vysvětlení. Zůstává tak viset ve vzduchu mnoho zajímavých otazníků a v divákovi je posilován efekt nevědomosti. Opravdu škoda toho konce, jinak by to bylo 4+. Takhle spíš 4-.
Voltairova chyba (2000)
Film vypráví o nelehkých osudech tuniského přistěhovalce. Z počátku sledujeme jeho životní trampoty přímo spojené s jeho původem - ubytovna, imigrační úřad, shánění práce etc., ale postupně, jak se film i postavy vyvíjejí, se těžiště příběhu posouvá do mnohem intimnější a psychologičtější roviny. Čím blíže konci, tím více sledujeme spíše příběh člověka jako takového, než imigranta; jeho původ postupně téměř ztrácí roli, aby se jako bumerang vrátil v bleskové závěrečné scéně vyhoštění. Snímek si zaslouží pochvalu pro skvělou dramaturgii a především casting. Výběr herců byl znamenitý a i vedlejší postavy odehrály svůj part na 100%, čímž je výsledný kladný dojem ještě znásoben. Plně zasloužené 4 hvězdičky.
Nauka o snech (2006)
Možná jsem byl moc blízko plátna, možná jsem si neměl číst všechny oslavné komentáře, možná jsem neměl od filmu nic čekat, možná jsem měl špatnou náladu nebo možná... a to je vlastně fuk, je tu příliš "možná" najednou na to, aby to byla náhoda. Nauka o snech byla pro mě velkým zklamáním. Od počátku až do téměř samotného konce se mi nepodařilo se do filmu hlouběji ponořit. Veškeré na pohled krásné dění na plátně jsem sledoval s jakýmsi podivným odstupem. Místo toho, abych ani nedutal a proplouval příběhem, tak jsem stál spíše na břehu a když jsem už už pomalu vstupoval do řeky filmu-snu, tak mě vždy zavčas vytrhnula nějaká nejapná nebo zbytečně vulgární scéna a vrátila nazpět. A nezachránily to ani brilantní snové nápady - nohy v mrazáku jsou dokonalé! Těžko odhalit, čím to všechno bylo způsobeno, ale když se tak zamyslím, tak jsem měl z filmu dojem, jakoby se jednalo a o nějaký 105 minut dlouhý videoklip - krásné obrazy a téměř žádný obsah (že Gondry je i režisér videoklipů jsem se dověděl až tady, tak mě ani tahle informace moc nepřekvapuje). Zkrátka nemůžu dát víc a doufám, že mě, mí přátelé, za to nezavrhnete. -------------------------------------------------- Tak na film jsem šel pro jistotu podruhé, abych zjistil, jestli jsem náhodou na poprvé něco nepřehlédl, abych byl v jiné náladě, která filmu bude třeba přát víc a vůbec jsem byl zvědavy, co to se mnou udělá napodruhé. No, neudělalo to se mnou vůbec nic. Na svém prvním příspěvku nemohu změnit ani písmenko.
Dvanáct rozhněvaných mužů (1957)
Musím jenom souhlasit s názorem Geminiho - člověk od počátku ví, jak to dopadne a přesto se dodívá do konce s otevřenou pusou a zatajeným dechem. Neuvěřitelné.
Kdo, když ne my (1998)
Zatím jsem film viděl jen jednou, pamatuju si hlavně skvěle natočené scény z moskevského metra - domova různých houmlesů, dětských prostitutů a dalších lidí, které poněkud povýšeně označujeme za \"dno společnosti\". Těším se na druhé shlédnutí, pak komentář určitě ještě doplním.
Vzpoura hraček (1946)
Tenhle film jsem viděl poprvé v mateřské škole někdy kolem roku 1988, neskutečně na mě zapůsobil a patří k mým nejoblíbenějším dodnes.
Distrikt! (2004)
Myslím, že připodobnění Districtu k South Parku: Peklo na zemi je naprosto scestné. Zatímco v SP je hlavním zdrojem "humoru" především vulgární mluva vložená do úst malým dětem, v Districtu je prezentována pouze jako běžná součást každodennosti, jako ilustrace prostředí. Nejvíce komických momentů pramení ze satiry postavené na národnostním guláši, který je v tomto filmu přítomen ze všech stran. Snímek zároveň brnká na vážnou strunu politického extremismu, korupce, přehlížení či bagatelizování mezinárodních konfliktů či ropné krize. Vrcholným momentem pak je, když atomová raketa (s příznačným názvem "Freedom") vypálená Američany zasáhne místo Budapešti Bukurešť.:-) Ještě se vrátím k animaci, která se svou originalitou blíží i takovému majstrštyku jako je Trio z Belleville, i když to je samozřejmě jiná liga.