Profil
Hodnocení (1954)
Komentáře (412) Zajímavosti (1)
Biografie (17)
Obsahy (20)
Oblíbení režiséři
Oblíbené seriály
|
Moje komentáře |
 Bay Rong (2009) 
|
18.03.2010 |
| |
Hvězdná dvojice z filmařsky i významově ambiciózního "Rebela" tentokrát přichází s nepokrytě lacinou sebestřednou exhibicí. Jestliže jejich první spolupráce naznačovala, že by se Vietnam dostal svou obdobu filmů Tonyho Jaa (myšleno z hlediska národě emancipační roviny vyprávění a prezentace domácích bojových umění), "Clash" je sedmimílový krok opačným směrem – k schematickým brakům bez špetky ambicí a invence. Celý film je jen záminkou pro hlavní dvojici, aby se předváděla v líbivých pózách (přesněji řečeno Thanh Van Ngo se promenuje ve vyzývavých oblečcích a střídá zranitelnost s emancipovaností, zatímco Johnny Tri Nguyen je permanentně snímaný se zachmuřenou tváří v polodetailech). Akční scény postrádají nápad a jen strojově opakují atrakce z "Rebela", ale postrádají atraktivní choreografii i dramaturgii. Vyznění rychle splichtěného béčka je dotvářeno absurdně schematickým a překombinovaným příběhem, který vykrádá motivy z řady stěžejních děl akčního či kriminálního žánru i ze samotného "Rebela". Jelikož film má být ukázkou i hereckých dovedností aktérů (které jsou ovšem poměrně tristní), je celé vyprávění pojato smrtelně vážně a bez sebemenšího náznaku nadsázky či sebereflexe. |
|
Handsome Harry (2009)
|
21.02.2010 |
| |
Dokonale vystavěné pojednání o vině a způsobech, jakými se s ní lidé vyrovnávají, se současně lehce dotýhá tématu stáří. V tomto případě ale není pojato sentimentálně, nýbrž coby vlastnost či kvalita, která znamená, že postavy mají určitou minulost, která je poznamenala. Cena za Best Ensemble Cast z festivalu v Bostonu je plně zasloužená. Zdejší drama stojí cele na hereckých výkonech, v nichž se pomalu rozkrývá nejednoznačná minulost několika postav. Příznačně tomu, že film režírovala žena, přesněji řečeno feministiská filmařka, se zdejší maskulinní svět nenoří do machismu ani patosu, ale zůstává na obecné rovině úvah po vině a odpuštění, ovšem v prostoru mužského vnímání těchto hodnot. Film tak současně je pojednáním o maskulinitě coby souboru hodnot a jejím mnohoznačným pojetím skrze různé individuality. Právě díky tomu nevadí, že lze vyústění snímku odhadnout, protože jeho kvality spočívají jinde než v dramatických zvratech. Odhalování minulosti zde není pojato jako detektivní pátrání, nýbrž pomáhá divákům nahlédnout do hlubiny postav a jejich motivací - právě zde leží opravdové drama filmu. |
|
Yomigaeri no chi (2009)
|
21.02.2010 |
| |
Tojoda o "Krvi znovuzrození" mluví jako o svém druhém debutu, což je vpravdě výstižné označení. Po vynucené čtyřleté pauze se režisér vrátil na scénu s filmem, který je diametrálně odlišný od všeho, co dělal předtím. Namísto formálně dynamických snímků o lidech v moderním světě tentokrát přináší kontemplativní podobenství o životě, smrti, znovuzrození, hněvu a lásce zasazené do mytického přírodního prostoru s pouhými stopami primitivní civilizace. Nenajdeme zde ani dříve pro Toyodu typické rytmické sekvence a extravagantní kamerové kompozice, naopak se film skládá z převážně dlouhých a mnohdy statických záběrů, maximálně se kamera pohybuje v pomalých jízdách, aby se kradmo přiblížila svým objektům. Krom odlišnosti od předchozích Tojodových filmů naznačuje adekvátnost označení „debut“ také samotná produkční podstata díla – natáčení trvalo deset dní a snímek vykazuje dravost, ale také nesoudnost začínajících filmařů přesvědčených o síle vlastní vize. Výsledkem je formálně uhrančivý trip plný prostinkých poselství a podmanivých obrazů mísící vážnou symboliku s občasným absurdním nadhledem. ___ Recenze na Rejže.cz |
 Playgirls II (1995) odpad!
|
14.02.2010 |
| |
Tohle snad ani netočil Olmer. Záblesky doby a důsledné exploatování všemožných specifik devadesátkové reality, které charakterizovaly jeho opus magnum "Nahota na prodej" i první díl "Playgirls", zde de facto chybí a místo toho nastupuje absurdní vyprávěnka jak z růžové knihovny o tom, že bordelmamá teskní po lásce, což se projevuje tím, že touží po nejodpornějším slizounovi široko daleko. Jenže ten se zakouká do obludné bývalé modelky, která zase touží po biologovi s masochistickými sklony (její vnitřní monology, kde si bičovaného muže připodobňuje ke Kristovi, jsou ještě otřesnější než její ultratoporný herecký projev). PS: Za tu vlezlou titulní píseň by někdo zasloužil ztrestat. |
|
Playgirls (1995)
|
14.02.2010 |
| |
Jeden z genderově nejstereotypnějších filmů v české kinematografii, aneb podnikavé dívky dostanou zaslouženě přes prsty (přesně řečeno do zadku) a cudná dívčina odchází těhotná s luxem v ruce vstříc životu s manžílkem, kterého si získala tím, že mu prala prádlo a dělala snídaně (a nekritizovala ho za návštěvy v bordelu). "Playgirls" sice nejsou zdaleka tak dobově výživné jako "Nahota na prodej", ale některé záblesky typické české krajiny poloviny 90. let jsou úchvatné (Němčouři, esoterika, kšeftování s nemovitostmi a running joke s mobily). Jako exploatace precizně důsledné, ale ty stupidní deníčkové voiceovery hrdinek z toho dělají nekoukatelnou slátaninu. |
 [Rec] 2 (2009)
|
10.02.2010 |
| |
Často se objevující srovnání obou dílů "REC" s dvojicí "Vetřelec" (1979) a "Vetřelci" (1986) se ukázalo překvapivě nosné a to nejen z hlediska totožných motivů a konceptů (první díl – stísněnost, napětí, neznámé omezené ohrožení, hrstka postav, civilisté; druhý díl – adrenalin, akce, známá zmnožená hrozba, více postav, speciální ozbrojená jednotka), ale především co do přístupu. Tvůrci se vyhnuli klasickému neduhu sequelů, kde se pouze mechanicky vrší osvědčené věci prvního dílu v nastavovaném vyprávění. "REC 2" je naopak ukázkový příklad ideálního modelu pro pokračování – přijmout úspěch jako hozenou rukavici a pokusit se předchozí film překonat. První pohled kamery tentokráte místo ideálního pohledu na akci převzatého ze senzacechtivé dikce televizních reportáží příznačného pro předchozí díl přejímá styl videoherních stříleček. Ataky se tak mění na frenetickou změť vypjatých bleskových vjemů s několika protichůdnými plány pohybu (kamera, postavy před ní a útočníci). "REC 2" ale především vyrazí dech geniálním a dramaturgicky precizním scénářem. Jestliže první díl pomalu směřoval od přízemí zamořeného domu po podkroví, zde si to speciální jednotka na začátku namíří rovnou nahoru. Děj najede na tematickou linii, kterou přineslo závěrečné, a tehdy lehce absurdně působící, odhalení prvního dílu a drží se ho s takovou nekompromisní vervou, že rázně smázne jakékoli nevěřícné pochybnosti na straně diváků. Vpravdě grandiózní je pak způsob, jakým vyprávění využívá pohledy několika kamer – každá změna hlediska dává vyprávění novou množinu motivů a také nový rozměr napětí. Po adrenalinové třetině s policisty přichází úchvatně absurdní, černohumorná, ale také emotivně vypjatá část z pohledu druhé kamery a jejích nositelů, přičemž příchod třetí kamery film směřuje do ryze hororových nadpřirozených končin. Při tom všem je "REC 2" vynikající divácký film, který napíná i atakuje, střídá sarkasmus, kritiku i radostnou zlomyslnost z nekorektní zábavy a hlavně v rapidním tempu neustále valí chytré a neprvoplánové atrakce. V kině to byl vskutku fenomenálně intenzivní zážitek. [Festival otrlého diváka 2010] |
|
Trhala fialky dynamitem (1992)
|
07.02.2010 |
| |
Mnohaúrovňová exploatace a produkční tunel maskované jako rozpustilá komedie. Jen škoda, že vtipy se omezují na toporné zoufalosti ve stylu Trnky brnky. |
|
Qie ting feng yun (2009)
|
31.01.2010 |
| |
Narozdíl od svého času napjatě očekávaného "Confessions of Pain" s jeho odtažitě vycizelovaným stylem a překombinovaným scénářem je "Overheard" konečně plnohodnotným návratem (větší části) tvůrčího týmu stojícího za zázrakem jménem "Volavka". Forma ani scénář tu neexhibují a naopak nechávají veškerý prostor postavám. V souladu s tím a faktem, že ve filmu nejsou žádné akční a principielně ani dynamické žánrové scény, se role hlavní atrakce přenáší na skvostné herecké obsazení v čele s jedněmi z nejlepších herců působících v současném Hongkongu - Lau Ching Wan, Louis Koo, Daniel Wu a Alex Fong, kterým v menších partech sekundují Waise Lee, Michael Wong. Pozvolné vyprávění pečlivě buduje napětí překvapivě klasickými a nekřiklavými prostředky – důsledné předestření výchozí situace a její decentní stupňování, přičemž v obou fázích se staví na pečlivém rozzáběrování, které přehledně ukáže všechny prvky scény. Overheard překvapí svým stylem, který na jedné straně vychází z postupů současné hongkongské kinematografie orientované na zahraniční trh (hyperrealismus, opuštění osobitého spektakulárního stylu 80. a 90. let), ale současně se vyhýbá povrchní plochosti. Jestliže o jiných high concept filmech z Hongkongu posledních let (včetně zmíněného "Confessions of Pain") lze říci, že jsou jen nablýskané exotická cingrlátka určená k okouzlení zahraničních diváků, "Overheard" ukazuje, že v Hongkongu může vzniknout film globálního (chcete li hollywoodského, ve smyslu univerzální přístupnosti) ražení. |
 Čtvrtý druh (2009)
|
24.01.2010 |
| |
Nejhorší na tomto filmu je, že kvůli zoufalé snaze vyvolávat dojem reality se v závěrečných titulcích dostalo uznání hercům, kteří předvedli mizerné výkony (v čele s režisérem, který v záběrech rozhovoru s doktorkou vypadá jak někdo, kdo ve čtyři ráno v zaplivaném nonstopu lavíruje na hranici opilosti a doléhajícího spánku, ale ještě v pošetilé snaze sbalit tu buchtu na baru finguje zaujetí jejími řečmi), zatímco skvěle zneklidňující představitelka "reálné" doktorky zůstala nejmenována. Angažování Mily Jovovich naznačuje, že půjde o hystericky vypjatý film, a v tomto ohledu tvůrci nezklamali. Dalším vodítkem kvality je fakt, že se snímek natáčel v Kanadě a jihovýchodní Evropě, což ho přiřazuje do kategorie laciných videobraků s pány Van Damme, Lundgren a Seagal. Stejně jako tyto fláky se ani "Čtvrtý druh" nepokouší zahrát za málo peněz hodně muziky, jako to dělají produkčně nuzné horory ambiciózních fanoušků i profesionálů. Vyvolávání dojmu reality zde není užito jako omluva pro minimální prostředky při natáčení či formální rámec pro nápadité uchopení žánrové premisy, ale prostě jen plytká snaha svézt se na aktuálním trendu. Narozdíl od "Záhady Blair Witch" či "Cloverfieldu", "REC" i "Paranormal Activity" film po odhalení faktu, že je jen vykonstruovaná fikce, nemá už co nabídnout. A co se týče tématu únosů lidí mimozemšťany, "Čtvrtý druh" nesahá ani po prach na podrážkách mrazivě naléhavému snímku "Oheň v oblacích" (1993). |
|
Tokumei kakarichô Tadano Hitoshi: Saigo no ... (2008)
|
23.01.2010 |
| |
Film náleží do mediální franšízy „Tajný vrchní úředník Tadano Hitoši“, která čítá dvě série komiksů, čtyři série televizního seriálu, čtyři speciální díly k televizní sérii a televizní film. Ačkoli se jedná o snímek určený pro kina, má spíše podobu několika spojených dílů televizního seriálu; především kvůli klasicky plochému televiznímu obrazu, televiznímu způsobu snímání scén a hereckým projevům. Celá franšíza je zacílená na japonské kancelářské úředníky, kterým s nadsázkou idealizuje jejich svět a zviditelňuje jejich sny. Hrdina Tadano Hitoši vypadá jako neschopný odstrkovaný úředníček, který je svými kolegy přehlížen, ale to je ve skutečnosti pouze dobrá maska, neboť Hitoši je donchuánský specialista na řešení ožehavých úkolů, které mu zadává sám nejvyšší ředitel korporace, pro níž pracuje. Film (stejně jako komiksy a TV seriál) staví humorně nadsazené scénky na dvojí identitě hrdiny. Jeho každodenní úřednická maska zavdává k řadě vtipů na téma hrdinovy nemotornosti, nevzhlednosti a opovržení jeho kolegů, ale současně na sebe také váže spoustu scén, kdy se s vážně míněným patosem glorifikují tradiční hodnoty japonských úředníků jako úslužnost, oddanost a maximální obětavost. Naopak agentské alterego hrdiny na sebe váže enormně nadsazené scény jeho stylovosti, šarmantnosti, nadlidských fyzických schopností, mistrovských schopností v řešení úkolů všeho druhu a samozřejmě také jeho úspěchů u žen, které jsou ztvárněné jako absurdní intermezza s nápaditými metaforami pro sexuální vyvrcholení. V souladu se zájmy cílové dicácké skupiny vystupují v epizodních rolích ve filmu i seriálu hvězdičky japonských pornofilmů - zde konkrétně Maria Ozawa a Azumi Harusaki. |
|
Sherlock Holmes (2009)
|
22.01.2010 |
| |
Jak sám řekl Downey při přebírání Zlatého globu, bez něho by film neměl šanci. Snímek přichází s vynikající ústřední dvojicí Holmes-Watson (nečekaně přesný a charismatickýJude Law), jejichž interakce je radost sledovat. Škoda, že většinu filmu zabírají nudné peckovačky, nezáživné vyšetřování již od začátku absurdního případu a tuna ničím neozvláštněných klišé. Opakovaně se potvrdilo, že Ritchieho filmy stojí na obsazení postav, přičemž příběh samotný a všelijaké kudrlinky ve vyprávění jsou na první pohled možná hezké, ale napodruhé už vyvolávají akorát znuděné zívnutí. Kdyby film byl pojatý jako sitcom z domácnosti Holmese a Watsona, byla by to grandiózní zábava, takto film zůstává béčkovým brakem se skvělými postavami a hromadou nevyužitého potenciálu (konflikt racionality a pověr, Teslovsky fantastické aparáty i samotný akčně směřovaný detektivní rámec). |
|
Nanayomachi (2008)
|
21.01.2010 |
| |
Naomi Kawase opustila svou rodnou japonskou prefekturu Nara, kam byly zasazené jej předchozí hrané snímky, a dokonce se i spojila s hvězdnými herci. Projekt sice může apriorně zavánět festivalovým kalkulem a snahou zaplatit si dovolenou v Thajsku, ale výsledek je dílo, které plně náleží do režisérčiny filmografie. Zdejší pojetí duchovního spojení mezi lidmi, které přesahuje roviny verbální komunikace, sice nedosahuje intenzity a intimity "Lesu truchlení" (v televizi jako "Smuteční les Mogari"), ale také dokáže uhranout. Kawase přichází s relaxačním filmem, který negraduje, pouze v poklidu ukazuje přiospalý svět, kde precizní doteky thajské masáže z těl postav pomalu uvolňují křečovitě uzavřené emoce. |
|
L' Am-Stram-Gram (1999)
|
20.01.2010 |
| |
Sedm minut sebestředného okouzlení estetikou Dálného východu, které je ještě více rozevláté než Brabcův "Máj". Mylène Farmer je evidentně velká fanynka asijské kinematografie, ale její fascinace je stejně povrchní jako postoj kreslíře kýčovitých obrázků k západu slunce a stejně fanatická jako u otaku, kteří se také rádi stylizují do ikonických figur. Nedokládá to pouze tento klip, ale také video k songu "Peut-Être Toi" od Production I.G.. Ego zdejší star bohužel přebíjí i charakteristický styl režiséra a devalvuje ho na rovinu vypočítavé sebeparodie. |
|
|
