The underdog story of the year. "Goon" není nic nového pod sluncem, ale funguje famózně právě díky tomu, že dobře pracuje s léty prověřeným rámcem filmů o outsiderech, kteří objeví svůj potenciál pro nějakou výstřední oblast lidských činností a postupem času si získávají sympatie nejen svého pochybovačného okolí, ale i diváků. Příznačně současné době, kdy už coming outy nejsou nic neobvyklého a všechny myslitelné cílové skupiny již našly místo v našem srdci, je načase, abychom opět s otevřenou náručí přijali tupého heterosexuálního bouchače. "Goon" je principielně "Rocky" přesazený na led, který hledá své místo v post-apatowovském světě. Není nikterak prostořeký, ani rozšafně vulgární, a už vůbec není žádný smart hošík, který dřepí u compu a vyjadřuje se popkulturními citacemi. Stejně jako Italský hřebec i tahle javorová mlátička je prosťáček k pohledání, který s upřímnou bezprostředností říká věci o oddanosti týmu a i on má právo se realizovat, byť neumí nic jiného než krvácet, rozdávat rány a nepadnout na kolena. V současnosti, kdy jsou bitky v hokeji zakázané, tak může být "Goon" opravdovým hrdinou své doby. Ukazuje totiž, že někomu nabančit nebo ustát několik ran, je také talent hodný uznání. "Goon" okouzluje samozřejmě díky tomu, že svého hrdinu nedělá machem, nýbrž dobrosrdečným ňoumou; prostě méďou, u kterého se může dívka dobře schoulit a k němuž můžou ostatní vzhlížet. Hrdinovu roli v dnešní post-feministické a post-comingoutové společnosti stvrzují právě vedlejší postavy. Typicky apatowovský (prostořeký floutek s košatým slovníkem) kámoš ho obdivuje a hlavní ženská postava z něj ovuluje (příznačně opustí svého smart přítele, typického zástupce vyšší střední třídy, ve svetříku, s upraveným vzhledem, a dokonce řekne, že když je s hrdinou, necítí potřebu spát s jinými chlapy). Ve výsledku "Goon" vlastně představuje podvratný snímek, protože v době politické korektnosti, emancipace, kultivovanosti a krize maskulinity prezentuje až gladiátorsky barbarskou podívanou plnou krvavých kontaktních rvaček, flusání, excesivní slovní vulgarity, nahoty a nevázaného sexu jako crownd-pleaser.
Co se s Kangem za sedm let od "Pout války" stalo? Ne že by před tím byl něco víc než ambiciózní řemeslník, ale jeho průlomové kasovní trháky "Swiri" a "Pouta války", alespoň držely pohromadě. "My Way" je ryzí nonsens, jenž kýč, patos a národní hrdinství dovádí až do roviny nechtěného campu. Možná je potíž jen v tom, že když Kanng točil "Pouta války", měl čerstvě nakoukané "Zachraňte vojína Ryna" a tentokrát jen vycházel ze svých tehdejších vzpomínek. Nebo se prostě jen v duchu druhého významu anglického názvu režisér vykašlal na hnidopišské historické či vojenské poradce a natočil to prostě podle sebe. Výsledek každopádně vypadá jako kdyby národní buditel spojil síly s pětiletým klučinou okouzleným modýlky vojenské techniky. Bojové sekvence postrádají jakoukoli prostorovou logiku, nemluvě o rešerši, jak opravdu vypadaly sovětské lágry, Atlantický val či Den D a svou netaktičností a bezkoncepční nepřehledností jsou až směšné. Celá story o Korejci, který prošel napříč druhou světovou od okupace Číny po Normandii, je jen pompézně znějící slogan. Ve skutečnosti prostě vyprávění přeskáče z Číny do Ruska a pak do Normandie, ale místo epické cesty se zaměřuje na hloupě schematické a hystericky přepjaté konflikty odehrávající se na jednom místě a moc neřeší cestu mezi nimi. Když k tomu přičteme celý jalový background s maratóncem, fakt, že se postavy chovají jak retardi (nejhůř dopadla Fan Bingbing), a nelítostnou agitku o morální výši Korejců, před níž má padnout na kolena Japonsko, představuje výsledek nesnesitelný blábol a doklad nesoudnosti režiséra, či v horším případě celého národa (pokud z téhle hrůzy bude hit). "My Way" si paradoxně k dobru může přičíst jen to, že odhaluje, jak máme obraz o bojištích druhé světové války zkreslený z filmů a jak je tento obraz nerealistický. Druhé pozoruhodné hledisko předjímá, že by z "My Way" nakonec mohl být hit; sice ne kvůli nějakým kvalitám, ale proto, že je to jediný film, kde Korejci najednou zažijí slast z toho, že hrdinové střílejí nejen bestiální Japonce, ale i nenáviděné Američany. PS: Definitivní tečkou za tímto mastodontem kýče je finální song, který nazpíval Andrea Bocelli! Na druhou stranu jeho alespoň omlouvá, že film neviděl.
Švédská kopírka bourneovek – stejný motiv člověka proměněného ve stroj na zabíjení, stejné hopkání křížem krážem po světě a dokonce i stejné bojové umění jako vzor pro drsné bitky v uzavřených a stísněných prostorách, jen je všechno viditelně lacinější. Nicméně v porovnání se srágorama jako "Hádův faktor", je "Hamilton" řemeslně precizní příspěvek žánru, který se úctyhodně snaží držet dech s nadupanější hollywoodskou konkurencí.
Je jasné, že "Ace Attorney" vznikl jako dojná kráva vytěžující popularitu své videoherní předlohy, ale v čem tato obliba spočívá, je z adaptace velmi těžké poznat. Základní koncept ještě lze ocenit: mangatě afektované pojetí soudních dramat dobře odhaluje schematičnost a naivitu svého výchozího žánru. Ale jedna věc je si koncept přečíst a něco zcela jiného je dvě a čtvrt hodiny sledovat zcela nesmyslný a nezajímavý soudní proces, jehož řešení je už od samého začátku jasné, takže celá ta hromada schematicky vyjevovaných zvratů vůbec nefunguje, jak by měla. Jelikož je vyprávění travestie, tak divák sleduje obyčejné soudní drama se vším všudy, jen postavy mají kostýmy a účesy věrné znakovité manga stylizaci a všichni afektovaně přehrávají. Pokud to někomu k pobavení stačí, budiž mu to přáno, ale přiznejme si, že je to hodně málo a že se to po pár minutách okouoká. Na to, aby byl "Ace Attorney" zábavný, je v něm zoufale málo opravdového humoru. Je pravda, že film je nejen z hlediska výpravy a kostýmů, ale také střihu a kamery ryze komiksový, ale to není nic nového, a už vůbec ne pro Miikeho. Naopak je smutné vidět, jak se z Miikeho čím dál tím víc stává pouze velmi dobrý řemeslník. To on sice byl vždycky, ale dříve měl větší tvůrčí volnost a evidentně pracoval s podnětnějšími scénáři (ať už ve smyslu, že byly dobré nebo naprosto zoufalé). Sice i zde se najde pár sekvencí, které stvrzují režisérovu inscenační bravuru a nápaditost, ale příznačně působí jako vystřižené z jiného filmu (nečekaně působivá sekvence odhalení sebevraždy).
Na přelomu 80. a 90. let byla hongkongská kinematografie na absolutním vrcholu, a to jak z hlediska kvality filmů či pestrosti produkce, ale také coby průmysl. Její ekonomická síla se mimo jiné manifestovala tím, že nejen áčkové blockbustery, ale i četné béčkové produkce zcela běžně natáčely v zahraničí a lákaly tak domácí publikum i světové distributory na tradiční žánrové atrakce zabalené do přidané hodnoty exotických lokalit, které filmům dodávaly zdání nákladnosti a tedy i domnělé kvality. Poslední film předního hongkongského řemeslníka přes akční thrillery Danteho Lama jakoby signalizoval, že se hongkongská kinematografie po patnácti letech pomalu zkouší dostat zpět na pozici, z níž tvrdě spadla. "The Viral Factor" divákům slibuje mezinárodně rozmáchlý akční thriller, jehož přestřelky a honičky jsou zasazeny před scenérie Blízkého východu, Číny a Malajsie. Film představuje Petriho misku, kde obludně mutují nejzákeřnější podoby bombastického akčního spektáklu, béčkových žánrovek, scenáristicky třeskutě naivního braku a těžkotonážního melodramatu. Pokud bude "The Viral Factor" předzvěstí dalších snímků, které jeho nedostatky překročí, může se na něj posléze vzpomínat jako na první nejistý krůček na znovuobjeveném území. Pro Lama sice stvrzuje jeho ambiciózní tendenci každým projektem překonávat spektakuleritu svých předchozích titulů, ale nemůže se vyrovnat vytříbenosti a bezchybné funkčnosti jeho předchozích akčních thrillerů Beast Stalker, Fire of Conscience a The Stool Pigeon. Zatímco jmenované snímky se držely osvědčených motivů urbánních thrillerů, tedy žánru, který ani v dobách největší krize z hongkongských kin nevymizel a vybudoval si i skrze nové příspěvky žánru stabilní schémata, "The Viral Factor" jakoby nově (znovu) přináší žánr thrillerů amerického ražení, kde jde o záchranu světa a zlotřilé padouchy nadnárodního formátu. Zdejší vyprávění neustále diváka vyhazuje z filmu hurónsky směšnými logickými nedotaženostmi a celkovou naivitou dění. Nejhorší je ale vše zastřešující rámec tvrdě plačtivého melodramatu, kde se stmelují léty rozdělené rodiny, překonávají se sociální propasti a letité (doslova mokré :)) sny získávají definitivní interpretaci (sekvence vytahování nechutně špekatého škvrněte z vody je už ryzí burleska). Přitom to má být akční thriller o honu za zloduchy, kteří se zmocnili smrtícího viru. 5/10
Na jednu stranu pozoruhodný projekt, neboť oživuje tradici Cat III filmů, které exploatují předsudky vůči Číně, coby zemi policejní brutality a zvůle, kde obyčejný jedinec nemá sebemenší práva a možnost dovolání se spravedlnosti. Film se pokouší maskovat svou exploatační podstatu nelineárním vyprávěním, formalistickými finesami a midcultovou symbolikou (zasazení řady scén do přírody a lánů vysoké trávy, které jsou netečné vůči afektovaným lidským konfliktům). Jenže nic z toho nedokáže zakrýt, že hlavní atrakcí jsou vytěžované předsudky a explicitní a mrazivě přímočará brutalita (znásilnění, sekvence policejních mučení při výslechu a nelítostné sadistické vraždy). Hlavní úskalí snímku ale spočívá v jeho podřízení se normám čínského trhu, což s sebou nese podmínku moralistního konce, kde všechny postavy, které se dopustily jakékoli nepravosti či někoho zabily, musejí být potrestány. Film o oprávněné mstě nevinného mladíka na prohnilých a zlovolných policistech tak paradoxně končí doslovnou moralitou, konstatovanou přes midcultový citát západního humoristy hlásající, že jediná pomsta, která opravdu funguje je odpuštění. Při uvážení děje snímku, ale především reálného kontextu, který exploatuje, je takové zakončení ryze obludné. V zásadě se tak film stává zavilou agitkou hlásající smír s terorem bohorovných představitelů státní moci.
Jako líbivý skandinávský film dle festivalové objednávky (depky, přízemnost, bizarní postavičky, krajina, velkohubá nonkonformita) je "Na sever" až předpisově čisté. 5/10
Směšně naivní festivalový midcult, který autobiografické prvky režisérova života zahaluje do dramaticky dojímavé fikce. Z jistého hlediska lze pochválit, že v okouzlení kýčovitými obrázky a prvoplánovými znaky se takřka ztrácí, že snímek je zcela nekonzistentní. Asi bude lepší, když se libanonský rodák žijící ve Švédsku bude věnovat spíš komunálním komediím, než když stejnou optikou vulgarizuje problematiku války, uprchlíků a šikany.
Cage coby z pekla uteklý Lešek Semelka názorně ukazuje směšnost fanboyovské obsese ratingovým štemplem R, neboli do sedmnáctři let nepřístupné (pouze v doprovodu dospělých). Vyprávění překvapí především tím, že se nejedná o adaptaci nějakého tuctového rádoby drsného komiksu z amerického mainstreamu, jež se vyznačuje nadutou drsností a úsměvně naivním přejímáním vážných motivů či křesťanské mytologie. Vše zde (stejně jako v mnoha ohledech podobné "Knize přežití") totiž trpí stejným syndromem úzkostné afektovanosti a apelativnosti jako čtení určené pro náctileté chlapce bez rozhledu. Především to platí pro sugerování dojmu, že film je hrozně nekonformní, když se co chvíli zakleje, rozprskne kečup nebo ukáže nahá žena (ale ne moc explicitně, aby se nám děti z toho nelekly). Právě svou neoblomnou vážností získává již tak pitomoučký snímek ryze absurdní rozměr, a ve výsledku tak má blíže spíše opusům od Tromy. Ale na rozdíl od Tromy postrádá jakýkoli nadhled, což ve výsledku zavdává k pobavení nikoli s filmem, ale na jeho úkor. Cage definitivně dospěl do stádia campu sama sebe a představuje jakousi Divine hollywoodské hvězdné sebestřednosti a namyšlenosti.
Nádherně nechutný normalizační pomník nesmrtelné ikoně české popkultury. Na jednu stranu je "Hvězda padá vzhůru" filmový řitní alpinismus pro obludu, která si vyprosila návrat z rádoby emigrace, ale současně jí lze vnímat i jako krutě podvratné dílo, které svůj objekt nevybíravě satirizuje. Disproporční převaha detailů Kájovy tváře vůči jiným postavám ve filmu a famózní improvizační scény hrdinova narcismu divákovi zpřítomňuje ambivalentnost muže, v jehož tváři se snoubí česká humpolácká jalovost, pohlavárovsky podlá sviňáckost a buranská odnož queeru. Fakt, že slavíkovou družkou je Molavcová, jejíž míra demence je stejně velká jeko její bujně se pohupující vnady, zase nelze vnímat jinak než jako podlý žert. A to nemluvě o celé absurdní premise totáčově muzikálové parafráze na Strakonického dudáka (asi další důvod obsazení Molavcové) pojatého optikou silvestrobvských estrád coby mix nejapných hudebně tanečních čísel, imbecilního humoru a promenády předních televizních/filmových ksichtů doby. Jako bonus je zde Sovák, klerý v outfitu ala Holzman hraje módního fotografa a lačně hltá tuzexovou colu.
Chytrá sebereflexivní óda na uhrančivost béčkové žánrové kinematografie, diváckou lásku ke hvězdám a především na muže s titulními iniciály - zavrhovaného, vysmívaného, haněného, podceňovaného, ale přesto milovaného, nezapomenutelného a nepřekonatelného. Be aware!
Po nevázaně originálním hlavolamu "Symbol" se Macumoto vrátil k podvracení žánrových schémat. Poté, co se v debutu "Big Man Japan" chopil kaidžú filmů (snímky s obřími monstry), potažmo tokusacu filmů (snímky se speciálními efekty a super hrdiny) se nyní pustil do dalšího ikonického žánru japonské kinematografie, samurajských filmů. Ačkoli úvodní sekvence s hrdinou na útěku skvostně zesměšňuje sérii "Lone Wolf and Cub", poté se režisér drží spíše tradičních samurajských dramat. Centrem vyprávění je harakiri, jehož mechaničnost a obřadnost režisér podvrací tím, že do striktně rigidního prostředí spojeného s rituálem umísťuje zcela praštěné a trapné komické výstupy. Hrdina odsouzený k vykonání harakiri totiž tentokrát má možnost si zachránit život tím, že během třiceti dní rozesměje zasmušilého syna knížete. Právě mechanická struktura v kombinaci s hloupostmi vytváří skvělou komedii, ale o to víc zarazí finále snímku, kde se tvůrce nečekaně přiklonil k melodramatické linii a navzdory předchozím absurditám zachoval svému samurajovi tradiční důstojnost. Ve výsledku tak film lze chápat i jako pojednání o životě komiků, kteří sice rozesmívají lidi svými výstupy, ale současně to mohou být vážní a hrdí lidé s velmi tradičním hodnotovým žebříčkem.
Podobně jako v německém televizním filmu "Isenhart" se i zde tvůrci pokusili spojit neotřesitelně populární žánr moderních detektivek s historickým prostřed, a také podobně neuspěli. Vojenský lékař se v roce 1790 shodou okolností stane hlavním vyšetřovatelem policejní jednotky ve Stockholmu, při čemž využívá svůj intelekt a své lékařské dovednosti k řešení kriminálních případů. Obyčejné životy se prolínají s velkými dějinnými událostmi a do toho hrdina marně touží po spanilé ženě svého despotického nadřízeného. Jenže premisa ne zcela odpovídá výsledku. Hlavní problém představuje roztříštěné vyprávění a scénář zcela vycucaný z prstu. Tvůrci evidentně chtěli vystavět obsáhlý příběh, kde se budou prolínat roviny detektivky, romance, historie, politiky a spektaklu. Jenže všechny elementy nedokázali skloubit do celistvého tvaru a tak vyprávění jen skáče mezi neukotvenými prvky. Ač je v propagaci dáván důraz na detektivní žánr, seriál by vlastně mnohem lépe obstál, kdyby se detektivní linie zcela zřekl a vzniklo místo toho výpravné historické drama akcentující dobovou politiku. Bohužel zdejší provedení detektivní linie představuje výsměch všem kvalitním detektivkám. Po vzoru druhořadých pásově vyráběných titulů televizní produkce jako "Místo činu" jsou případy krajně banální a jejich řešení vůbec není výsledkem nějaké dedukce či pátrání, nýbrž přichází zcela samo na pokyn scenáristy v podobě automatického a celého doznání pachatele sotva se potká s vyšetřovatelem. Jenže zatímco německé kriminálky si nehrají na sofistikovanost, PR oddělení za "Anno 1790" má tu drzost o svém hrdinovi prohlašovat, že případy řeší za pomoci svých lékařských dovedností. Naopak dokonce i "Místo činu" je proti "Anno 1790" o mnoho tříd lepší, neboť alespoň věnuje svou stopáž profilaci postav a motivací, aby pak rozluštění dávalo alespoň nějaký smysl, ale zde je vše jen otázkou zcela nemotivovaných zásahů shůry. Ale co, hlavně že hrdina je fešák a žena jeho srdce náležitě pohledná, každý záběr křičí rádoby progresivní ušmudlanou výpravou a pravidelně se divákům naservíruje troška krve a sem tam nějaká postelovka.
Labutí píseň soukupovské demence na stříbrném plátně. Epileptické pitvoření, doslovně naplňované předsudky, televizně cudná hambárna, jalové pokusy o parodii a samozřejmě buranská oslava pitomosti a neschopnosti coby kvalit, které definují a pozdvihují malého českého člověka - prostě všechny položky povinného seznamu televizní zábavy jsou zde zastoupené a představují maso i kostru celého nesmyslného projektu. Po hvězdné chvilce Jardy Sypala se naštěstí tento typ "humoru" z kin vytratil a přežívá v televizi, kde jej při životě udržují projekty českých Ed Woodů Ivana Mládka a Františka Ringo Čecha.
Od močálu festivalové exploatace, kde končí sousta projektů tematizujících sociální a národnostní problémy současného světa, zachráněno "Na chvíli svobodni" finále, které přináší potřebnou katarzi. Právě díky momentu, kdy film vyjde z bezpečné ulity rozverného vyprávění, netřeba litovat protrpěného času s otravně schematickými dětskými figurami, líbivými momenty hraničícími s magickým realismem či teatrálně vypjatými sekvencemi hrdinů propadajících bezradnosti.
Johnnie To se vrátil. Sice jen do Hongkongu, a ne k formě, jež mu před lety zaslouženě vynášela mezinárodní pozornost, ale pořád je to krok výtaným směrem. "Život bez zásad" představuje moralitku o lidské hamižnosti, která zaujme svou dobovou aktuálností. Na dialozích postavené vyprávění pouze občas překvapí nějakým zvratem či scenáristickým nápadem. Naopak přináší v zásadě přímočarou řemeslně zručnou podívanou. Fakt, že prostředí gangsterů, lichvářů a policistů tentokrát neskýtá kýžené žánrové atrakce, by bylo možné chápat jako nepřímé vyjídření toho, že mnohem dramatičtější a osudovější situace přináší obchodování a riskování peněz. Jako film doby světové ekonomické krize a vrtkavých finančních trhů je to vítané dílo, byť na rozdíl od famózního "Domova snů" postrádá vypointovanost a diváckou poutavost.
"Gymkata" je spolu s "Hrou smrti" a "Black Belt Jones" dalším dokladem, že když Warner Bros. dali Bruce Leemu na natočení jeho první americké koprodukce k ruce Roberta Clouseho, nebrali asijskou hvězdu jako uznávanou osobnost, ale jen nějakého brakového tajrtlíka. Zetkový fušer Clouse se dnes jeví jako největší příživník na nehynoucí slávě Leeho, protože si známost rozhodně nevysloužil svými režijními kvalitami. Na druhou stranu si rozhodně zaslouží pozornost coby camp autor. "Gymkata" představuje fenomenální fantazii na téma studené války a programu hvězdných válek. Máme tu esenciální průnik naivitou, machismem, campem a úsměvně patetickým heroismem 80. let – jako by výsledek zvráceného křížení hrdě nacionálních akčňáren Chucka Norrise a klukovsky eskapistických fantazií MacGyvera. Ostatně sám hrdina, karatistický gymnasta, v sobě spojuje to nejlepší z choreograficky zpackaných bojových filmů, neboli Clouseho speciality, a MacGyvera (konkrétně tílko a mulet). Motivaci k jeho fyzickým eskapádám zavdává souboj národů o umístění vzdušné obrany či naopak raket dalekého doletu v typické středoevropské zemi Parmistán, které můžeme pro potřeby popisu spíš říkat Prehistoristán. Jugoslávské reálie zavdaly k portrétu střední Evropy jako regionu ustrnulého ve vývoji někdy okolo středověku. V Buranystánu se každoročně konají zcela nesmyslné hry bez hranic, během nichž zcela nesmyslně občas sudí někoho z účastníků zabijí a jejichž vítěz má právo požádat vládce země o cokoli. Toho chtějí využít světové mocnosti a vyžádat si ve Sto-let-za opicema-stánu strategické situování zbraní. Expert Clouse se postaral o to, aby už tak dementní premisa byla ztvárněná co možná nejpatlalštěji a s co možná největší nelogičností z hlediska času, prostoru i děje. Samozřejmě kdykoli je hrdina v nesnázích, objeví se v uličkách města či uprostřed lesů tu hrazda či koza (ta gymnastická, ne živá), aby s jejich užitím mohl zlikvidovat davy nepřátel. A nesmí chybět pár troufalých pokusů o herectví ze strany ústředního atleta či zcela absurdní milostná linie. Z celého snímku vyčnívá sekvence z města bláznů, která je svou vyšinutostí a funkční atmosférou jak vystřižená z něčeho od Moctezumy nebo Jodorovského, takže v akčním Cvičme v rytme vyznívá ještě bizarněji. Nejdivočejším faktem celého projektu nicméně zůstává, že se jedná o adaptaci jakéhosi románu.
Precizní příspěvek do žánru seriálových melodramat spojuje povrchnost kostýmních epopejí s precizně vystavěným moderním vyprávěním. Ačkoli příběhy zpravidla neobsahují žádné vyloženě dramatické konflikty či nervy drásající zvraty, vyprávění proměňuje nekonečné dialogové sekvence do série důmyslně gradujících sekvencí. Scénář přejímá postupy soudobých thrillerů s mnohočetnými deadliny a souběžně se vyvíjejícími liniemi, ale aplikuje je na v zásadě bezstarostný a titěrnými třenicemi prodchnutý život nižší šlechty a služebnictva. "Downton Abbey" představuje ideální průnik moderní aktualizace a tradičních postupů - na jednu stranu přichází se sofistikovaným vyprávěním, ale současně se drží osvědčených charakterových vzorců. Nicméně z ideologického hlediska se jedná o v zásadě proradně konzervativní dílo, které na aristokracii zdánlivě zlehčuje a místy až zesměšňuje, ale současně skrze tvrdý třídní systém idealizuje a prezentuje ho jako oporu společnosti - jakási sociální nerovnost s lidskou tváří.
"Sunny" je ve všech ohledech ukázkový snímek pro současnou jihokorejskou kinematografii. Na jedné straně představuje další doklad triumfu středně nákladných snímků, které čistě na základě scenáristických a hereckých kvalit lákají davy diváků. Ale současně dává vhled do společnosti definované povrchností a umělostí. Vyprávění o ženě v domácnosti, která se vrací ve vzpomínkách do doby dospívání, je rozkročené mezi současností a flashbacky do 80. let. Zatímco minulost je v pelíškovském stylu naivizována, současnost ač zdánlivě zatížená problémy jako jsou životní zklamání či rakovina v pokročilém stádiu má podobu fantazie z lifestylového magazínu. Korejská společnost se tak ukazuje jako společnost růžových brýlí, kde pravicová diktatura je viděna jako doba apolitické nevázanosti, zatímco současnost je stylizována do pouze zdánlivě tíživé, ale při tom laskavě komfortní soapopery. Nelze se pak divit, že žena umírající na rakovinu je zde schopná i v pokročilém stádiu nemoci mlátit drzé školačky po hlavách značkovou kabelkou a vypadat jako výstavní modelka. Jako divácká ukolébavka je "Sunny" dokonale funkční i odporné zároveň.
Aura šokantnosti, která se okolo filmu rozšířila po virálně rozšířené reakci jednoho pobouřeného burana na Sundance, je zde velmi na škodu, protože vůči snímku nastavuje zcela neadekvátní očekávání. Ačkoli "The Woman" principielně naplňuje definici hororu, narušení důvěrně známé reality něčím děsivým a neuchopitelným tentokrát nepřichází pro postavy nýbrž skrze film pro diváka. Lucky McKee přináší důmyslnou filmovou reflexi machismu a domácího násilí, při čemž díky fikční hyperbole odhaluje zneklidňující zvrácenost těchto reálných hrůz. Jestliže Lynch v "Modrém sametu" nahlédl pod roušku předměstské uhlazenosti, "The Woman" naplno odhaluje obludnost a monstrozitu toho, co se děje uvnitř okázale morální a civilizované společnosti. Nejpůsobivější je vyprávění právě v tom, jak poukazuje na zvrhlost tolerance vůči maskulinnímu teroru a působivě vyhrocuje následky z toho plynoucí. Díky precizně gradujícímu scénáři a důmyslné režii tvůrci vytváří nervy drásající napětí i v naprosto civilních scénách. Po všech stránkách dokonalý, záslužný film a jedno z nejzásadnějších emancipačních děl současnosti.
Tomáš Magnusek dal české kinematografii, co postrádala. Ačkoli exploatace zde má silnou tradici, doposud jí chyběla osoba, která by svou tvorbu brala smrtelně vážně (když tedy opomeneme populisty Klímu a Johna). Magnusek dokonce svou fušeřinou a zaníceností připomíná mladého Wese Cravena. Stejně jako legendární "Last House on the Left" také "Bastardi" spojují vypjatě exploatační sekvence s estrádním humorem i lidovou bodrostí a zaštiťují se vážností svého tématu, ale Magnusek Cravena dalece překonává v řemeslné neschopnosti, naivitě a přímočarosti. Producent, scenárista a herec v jedné osobě evidentně má velké trauma z dob svých učitelských let a tímto snímkem si je konečně ventiluje. Ačkoli by ale premisa zavdávala k drsnému rape and revenge filmu ala "Přání zabít", Magnusek alibisticky nebere spravedlnost do vlastních rukou a naopak nad chuligány srabácky vynáší boží soud. Když k tomu připočteme až tvrdošíjně důslednou dramaturgickou nekoncepčnost, rozpadlost a nemotivovanost, díky nimž jednotlivé dějové motivy nemají žádné vyznění (obzvláště celá linie s nemocí zástupkyně ředitele) jsou "Bastardi" famózní exploatace se vším všudy. A základní koncept, kde proti sobě stojí neherečtí sígrové a vykopávky české normalizační či raně devadesátkové audiovize, coby zastánci hodnot, je dokonalý. Už se těším na dvojku, která podle traileru slibuje dravou honičku na parkovišti před Lidlem (Magnusek je králem product placementu), požár nějaké boudy na dvorku a ještě víc starých ksichtů.
Ačkoli tento film zpravidla figuruje ve výčtech obskurních či exploatačních snímků, jedná se spíš o ambiciózní biografii. Tvůrci se sice svezli na šokantnosti Aminovy krutovlády a zajisté byl impulzem k vzniku pád jeho vlády (dva roky před uvedením filmu). Ačkoli se vyprávění věnuje také historkám o diktátorově polygamii, nenasytném sexuálním apetitu, kanibalismu, sadismu a maniakálnosti, především se drží faktů a historických milníků, při čemž se zaměřuje na celkový rozklad společnosti a praktické podoby Aminovy krutovlády. Podobně se i ve formálním zpracování snoubí braková mechaničnost jednotlivých sekvencí a lehká řemeslná i herecká neschopnost s výpravnými a logisticky náročnými sekvencemi genocidy či válečných operací. Na váženosti snímku dodává i fakt, že reálný britský žurnalista Denis Hills, který na vlastní kůži poznal pohostinnost Aminových věznic, zde ztvárnil sám sebe. Výsledkem je jakási exploatace pro obyčejné diváky, která otrlé publikum nechá chladné, ale ve své době si ne náhodou získala věhlas, který ji živí až dodnes, kdy spíš vyznívá jako lehce afektovaná biografie o "černém Hitlerovi" a "posledním skotském králi".
Béčková herkulovská peckovačka s přídechem sci-fi o tom, jak arijský übermensch uhrnae bandu prehistorických houmelsáků, zasadí se o vymření dinosaurů a zavede do polygamního světa monogamní žárlivost. S výjimkou několika málo famózních absurdit (mrtvola obřího netopíra jako rogalo) se to nijak neliší od řady jiných laciných fantasy v evropské produkci, tedy až na to, že díky jakoby prehistorickému světu to má překvapivě dobrou výpravu a kostýmy.
Propagační slogan "první izraelský horor" není úplně pravdivý a vlastně filmu škodí. "Vzteklina" totiž není horor, nýbrž důmyslný žánrový hybrid, který si pouze z hororů vypůjčuje sadu ikonických prvků, které následně přetváří vlastním stylem. Máme tu les jako ústřední lokalitu (po vzoru všemožných laciných hororů), skupinku zpovykané mládeže a postavu neuchopitelného vraha, který v lese nastražuje pasti na lidi. Jenže tím vše pouze začíná. jakoby si tvůrci řekli, jestli onen vrah je opravdu to nejhorší, co na postavy v lese čeká, a na základě toho vystavěli psychologický thriller plný famózních zvratů a empaticky profilovaných postav. Kdo chce, může snímek brát jako kritiku izraelské společnosti (s příslušně moralizujícím nádechem) a jistých jejích neduhů, případně jako dramatické vyhrocení genderových polarit. Ale i čistě jako příspěvek do současného trendu osobitých variací na tradiční žánrová východiska představuje "Vzteklina" skvěle fungující a poutavý film. Navíc v konkurenci hromady nepromyšlených či polovičatých projektů, které zásobují sezónní hlad po titulech na žánrově orientovaných festivalech, tento debut září svou dramaturgickou propracovaností.
Kouzelníci neexistují, pouze iluzionistové. Melancholický snímek o okouzlení obyčejnými věcmi a nevinnosti, která pominula spolu s nezkaženou dobou, představuje ohromující oživení osobitého stylu Jacquese Tatiho, podle jehož scénáře vznikl. Z jistého ohledu lze říct, že to je nejméně autorský projekt Chometa, ale současně to není úplně pravda. Chomet sice vytváří dokonalou kopii Tatiho, ale v případě animace to není plagiát, nýbrž spíš potvrzení Chometova citu pro detail a schopnosti decentním pohybem či karikaturní kresbou precizně vystihnout reálný předobraz svého výtvoru.
Fenomenální anti-porno. V pornografii skýtají tělesné sekvence coby hlavní atrakce skýtají maximální vypětí a děj představuje nezáživné chvilkové odpočinutí. Absurdní snímek podle scénáře Eda Wooda (na motivy jeho vlastní novely) tuto polaritu přesně obrací, když záběry, kde se obnažené ženštiny nakrucují (o striptýzu nemůže být řeč, prostě v jednom záběru šaty mají a pak už ne), realizuje krajně neeroticky, ba až úmorně. Naopak hrstka dějových prostřihů se díky své svou esenciální fušerskosti a nesmyslností stává hlavní atrakcí filmu, pro kterou se vyplatí přečkat zdlouhavě nudné tanečky. Vedle ústředního párečku otřesných herců (předobraz Bundyových, kde chlapík s vanou dělá hrdinu a apatická fiflena neustále říká, že se bojí) na sebe zaslouženě pozornost poutá woodovský veterán Criswell, který paradoxně díky evidentně se projevující stařecké demenci působí v každém záběru jako fenomenální zjev. Když je nouze největší, doplní stávající panoptikum mumie a vlkodlak.
Hranice mezi mainstreamem a campem může být velmi tenká. Dokonale to dokládá kanadská přiznaná variace na "Flashdance", kde dvojí život slévařky/tanečnice nahrazuje cesta kancelářské myšky za hvězdnou kariérou v aerobiku. Příběh je zde realizovaný maximálně bezelstným způsobem a ačkoli by premisa o matce samoživitelce jdoucí za svým snem mohla sugerovat emancipační směr, vyprávění hrdinku prezentuje jako v zásadě osobnosti-prostou figuru a soustředí se ryze na primární atrakce. Aerobik zde není pojatý jako výkonnostní disciplína (jako v o rok novějším "Dokonalí"), ale má spíš podobu taneční choreografie ve stylu "Flashdance". O to více potěší famózně slizká sekvence, kde tvůrci přímo ukazují tělesnost aerobiku a přímo ho dávají do paralely se sexem. O to bizarněji vyznívá pak finále, kde dvě aerobikové školy mají desetihodinový battle, na jehož konci už se obě finalistky jen mátožně komíhají. Vyznění kýčovitého snímku zásadně pomáhá evidentní vliv koproducenta Playboy Enterprises, který se projevuje lascivními dvojsmysly, jež z počáteční košilatosti vybruslí do svatouškovské cudnosti (úvodní sekvence svlékání/oblékání na cvičení, postelový dialog hrdinky) a občasným fetišismem (geniální záběr na rozkroky při cvičení).´Na jednu stranu skýtají "Božská těla" skvostnou zábavu na úkor filmu, ale současně se nelze ubránit dojatému okouzlení nad dobou, kdy takovéto dílko lidé brali vážně.
V porovnání s vynikajícím "Play" je toto pojednání o šikaně za vlasy přitažená nerealistická fantazie, která především vůbec neotvírá samotné centrální téma. Namísto toho se spokojí s fantaskní premisou o tom, jak násilí vede jen k dalšímu násilí a dětem absurdně podsouvá dospělácký pohled, když na konci cesty obou hrdinů profiluje jako dětinskou umanutost mocí v chlapeckém kolektivu a protilehlou dospělost s utvořením heterosexuálního páru. Premisa s inspirací v komiksech je nicméně podnětná, neboť jasně ukazuje, že povrchní soudy o primární škodlivosti a návodnosti násilí v médiích pouze vycházejí z vytržení sekvencí z kontextu, který ovšem prvky prezentuje ve zcela opačném světle. Možná také motivem inspirace v komiksu, která se odhalí jako naopak sebereflexivní kritika násilí se film ukazuje jako dílo spíš pro dospělé publikum, které chce vidět vítězství rozumu nad sílou, než pro děti.
Absurdní z prstu vycucaný blábol, který je esencí "oscarového filmu" v tom nejhorším slova smyslu, neboli o cizích zemích s růžovýma brýlema. Aneb: No paňmámo, podívejte na ty černý. No to je strašný v tom ghettu, a ty chudinky děti tam. Voni sou vlastně v jádru hodný, za všechno může to prostředí tam. Ale sem nevěděla, že černý můžou bejt i bohatý. Jo, ty si tam žili dobře. Ale stejně je to v tej Africe hrůza.
Po záslužném odvysílání "Ještě většího blbce než jsme čekali" na TV Barrandov zůstává "Divoké pivo" již jediným porevolučním trezorovým filmem. Při tom si v soudobé konkurenci rozhodně nezadá - takovou plejádu "hvězdných" českých ksichtů nenabízí ani (post-)totáčové silvestrovské estrády. Nonsensové vyprávění o dívce z Nepraktou ilustrované legendy, která dokáže pohledem proměnit pivo na elixír pravdomluvnosti, se nese v troškovsko-kameňákovém stylu, kde příběh zastává pouze funkci rámce pro famózně pitomé fórky a prvoplánově přízemní frky. Kde jinde uvidíte postelové scény takových kalibrů jako Luděk Sobota, Vítězslav Jandák nebo Václav Upír Krejčí, dementní verbální battle Soboty se Strýčkem Jedličkou či dokonce skvostnou velkou roli Ivana Jonáka, kde je plně zúročen jeho skvěle směšný hlásek konipásek? Navíc ve finále dojde i na kýžený full-frontal Markéty Hrubešové. Zatímco ostatní česká produkce dané doby se oháněla falešnými ambicemi, zde snad nonsensovost a camp byly přímo záměrem, protože jinak si nelze představit, že by mohl vzniknout takto fenomenální výsledek. "Divoké pivo" představuje velkolepou esenci upachtěnosti české lidové zábavy.
Moje komentáře
Goon (2011)
The underdog story of the year. "Goon" není nic nového pod sluncem, ale funguje famózně právě díky tomu, že dobře pracuje s léty prověřeným rámcem filmů o outsiderech, kteří objeví svůj potenciál pro nějakou výstřední oblast lidských činností a postupem času si získávají sympatie nejen svého pochybovačného okolí, ale i diváků. Příznačně současné době, kdy už coming outy nejsou nic neobvyklého a všechny myslitelné cílové skupiny již našly místo v našem srdci, je načase, abychom opět s otevřenou náručí přijali tupého heterosexuálního bouchače. "Goon" je principielně "Rocky" přesazený na led, který hledá své místo v post-apatowovském světě. Není nikterak prostořeký, ani rozšafně vulgární, a už vůbec není žádný smart hošík, který dřepí u compu a vyjadřuje se popkulturními citacemi. Stejně jako Italský hřebec i tahle javorová mlátička je prosťáček k pohledání, který s upřímnou bezprostředností říká věci o oddanosti týmu a i on má právo se realizovat, byť neumí nic jiného než krvácet, rozdávat rány a nepadnout na kolena. V současnosti, kdy jsou bitky v hokeji zakázané, tak může být "Goon" opravdovým hrdinou své doby. Ukazuje totiž, že někomu nabančit nebo ustát několik ran, je také talent hodný uznání. "Goon" okouzluje samozřejmě díky tomu, že svého hrdinu nedělá machem, nýbrž dobrosrdečným ňoumou; prostě méďou, u kterého se může dívka dobře schoulit a k němuž můžou ostatní vzhlížet. Hrdinovu roli v dnešní post-feministické a post-comingoutové společnosti stvrzují právě vedlejší postavy. Typicky apatowovský (prostořeký floutek s košatým slovníkem) kámoš ho obdivuje a hlavní ženská postava z něj ovuluje (příznačně opustí svého smart přítele, typického zástupce vyšší střední třídy, ve svetříku, s upraveným vzhledem, a dokonce řekne, že když je s hrdinou, necítí potřebu spát s jinými chlapy). Ve výsledku "Goon" vlastně představuje podvratný snímek, protože v době politické korektnosti, emancipace, kultivovanosti a krize maskulinity prezentuje až gladiátorsky barbarskou podívanou plnou krvavých kontaktních rvaček, flusání, excesivní slovní vulgarity, nahoty a nevázaného sexu jako crownd-pleaser.
My Way (2011)
Co se s Kangem za sedm let od "Pout války" stalo? Ne že by před tím byl něco víc než ambiciózní řemeslník, ale jeho průlomové kasovní trháky "Swiri" a "Pouta války", alespoň držely pohromadě. "My Way" je ryzí nonsens, jenž kýč, patos a národní hrdinství dovádí až do roviny nechtěného campu. Možná je potíž jen v tom, že když Kanng točil "Pouta války", měl čerstvě nakoukané "Zachraňte vojína Ryna" a tentokrát jen vycházel ze svých tehdejších vzpomínek. Nebo se prostě jen v duchu druhého významu anglického názvu režisér vykašlal na hnidopišské historické či vojenské poradce a natočil to prostě podle sebe. Výsledek každopádně vypadá jako kdyby národní buditel spojil síly s pětiletým klučinou okouzleným modýlky vojenské techniky. Bojové sekvence postrádají jakoukoli prostorovou logiku, nemluvě o rešerši, jak opravdu vypadaly sovětské lágry, Atlantický val či Den D a svou netaktičností a bezkoncepční nepřehledností jsou až směšné. Celá story o Korejci, který prošel napříč druhou světovou od okupace Číny po Normandii, je jen pompézně znějící slogan. Ve skutečnosti prostě vyprávění přeskáče z Číny do Ruska a pak do Normandie, ale místo epické cesty se zaměřuje na hloupě schematické a hystericky přepjaté konflikty odehrávající se na jednom místě a moc neřeší cestu mezi nimi. Když k tomu přičteme celý jalový background s maratóncem, fakt, že se postavy chovají jak retardi (nejhůř dopadla Fan Bingbing), a nelítostnou agitku o morální výši Korejců, před níž má padnout na kolena Japonsko, představuje výsledek nesnesitelný blábol a doklad nesoudnosti režiséra, či v horším případě celého národa (pokud z téhle hrůzy bude hit). "My Way" si paradoxně k dobru může přičíst jen to, že odhaluje, jak máme obraz o bojištích druhé světové války zkreslený z filmů a jak je tento obraz nerealistický. Druhé pozoruhodné hledisko předjímá, že by z "My Way" nakonec mohl být hit; sice ne kvůli nějakým kvalitám, ale proto, že je to jediný film, kde Korejci najednou zažijí slast z toho, že hrdinové střílejí nejen bestiální Japonce, ale i nenáviděné Američany. PS: Definitivní tečkou za tímto mastodontem kýče je finální song, který nazpíval Andrea Bocelli! Na druhou stranu jeho alespoň omlouvá, že film neviděl.
I nationens intresse (2012)
Švédská kopírka bourneovek – stejný motiv člověka proměněného ve stroj na zabíjení, stejné hopkání křížem krážem po světě a dokonce i stejné bojové umění jako vzor pro drsné bitky v uzavřených a stísněných prostorách, jen je všechno viditelně lacinější. Nicméně v porovnání se srágorama jako "Hádův faktor", je "Hamilton" řemeslně precizní příspěvek žánru, který se úctyhodně snaží držet dech s nadupanější hollywoodskou konkurencí.
Gyakuten Saiban (2012)
Je jasné, že "Ace Attorney" vznikl jako dojná kráva vytěžující popularitu své videoherní předlohy, ale v čem tato obliba spočívá, je z adaptace velmi těžké poznat. Základní koncept ještě lze ocenit: mangatě afektované pojetí soudních dramat dobře odhaluje schematičnost a naivitu svého výchozího žánru. Ale jedna věc je si koncept přečíst a něco zcela jiného je dvě a čtvrt hodiny sledovat zcela nesmyslný a nezajímavý soudní proces, jehož řešení je už od samého začátku jasné, takže celá ta hromada schematicky vyjevovaných zvratů vůbec nefunguje, jak by měla. Jelikož je vyprávění travestie, tak divák sleduje obyčejné soudní drama se vším všudy, jen postavy mají kostýmy a účesy věrné znakovité manga stylizaci a všichni afektovaně přehrávají. Pokud to někomu k pobavení stačí, budiž mu to přáno, ale přiznejme si, že je to hodně málo a že se to po pár minutách okouoká. Na to, aby byl "Ace Attorney" zábavný, je v něm zoufale málo opravdového humoru. Je pravda, že film je nejen z hlediska výpravy a kostýmů, ale také střihu a kamery ryze komiksový, ale to není nic nového, a už vůbec ne pro Miikeho. Naopak je smutné vidět, jak se z Miikeho čím dál tím víc stává pouze velmi dobrý řemeslník. To on sice byl vždycky, ale dříve měl větší tvůrčí volnost a evidentně pracoval s podnětnějšími scénáři (ať už ve smyslu, že byly dobré nebo naprosto zoufalé). Sice i zde se najde pár sekvencí, které stvrzují režisérovu inscenační bravuru a nápaditost, ale příznačně působí jako vystřižené z jiného filmu (nečekaně působivá sekvence odhalení sebevraždy).
Ni Zhan (2011)
Na přelomu 80. a 90. let byla hongkongská kinematografie na absolutním vrcholu, a to jak z hlediska kvality filmů či pestrosti produkce, ale také coby průmysl. Její ekonomická síla se mimo jiné manifestovala tím, že nejen áčkové blockbustery, ale i četné béčkové produkce zcela běžně natáčely v zahraničí a lákaly tak domácí publikum i světové distributory na tradiční žánrové atrakce zabalené do přidané hodnoty exotických lokalit, které filmům dodávaly zdání nákladnosti a tedy i domnělé kvality. Poslední film předního hongkongského řemeslníka přes akční thrillery Danteho Lama jakoby signalizoval, že se hongkongská kinematografie po patnácti letech pomalu zkouší dostat zpět na pozici, z níž tvrdě spadla. "The Viral Factor" divákům slibuje mezinárodně rozmáchlý akční thriller, jehož přestřelky a honičky jsou zasazeny před scenérie Blízkého východu, Číny a Malajsie. Film představuje Petriho misku, kde obludně mutují nejzákeřnější podoby bombastického akčního spektáklu, béčkových žánrovek, scenáristicky třeskutě naivního braku a těžkotonážního melodramatu. Pokud bude "The Viral Factor" předzvěstí dalších snímků, které jeho nedostatky překročí, může se na něj posléze vzpomínat jako na první nejistý krůček na znovuobjeveném území. Pro Lama sice stvrzuje jeho ambiciózní tendenci každým projektem překonávat spektakuleritu svých předchozích titulů, ale nemůže se vyrovnat vytříbenosti a bezchybné funkčnosti jeho předchozích akčních thrillerů Beast Stalker, Fire of Conscience a The Stool Pigeon. Zatímco jmenované snímky se držely osvědčených motivů urbánních thrillerů, tedy žánru, který ani v dobách největší krize z hongkongských kin nevymizel a vybudoval si i skrze nové příspěvky žánru stabilní schémata, "The Viral Factor" jakoby nově (znovu) přináší žánr thrillerů amerického ražení, kde jde o záchranu světa a zlotřilé padouchy nadnárodního formátu. Zdejší vyprávění neustále diváka vyhazuje z filmu hurónsky směšnými logickými nedotaženostmi a celkovou naivitou dění. Nejhorší je ale vše zastřešující rámec tvrdě plačtivého melodramatu, kde se stmelují léty rozdělené rodiny, překonávají se sociální propasti a letité (doslova mokré :)) sny získávají definitivní interpretaci (sekvence vytahování nechutně špekatého škvrněte z vody je už ryzí burleska). Přitom to má být akční thriller o honu za zloduchy, kteří se zmocnili smrtícího viru. 5/10
Fuk sau che chi sei (2010)
Na jednu stranu pozoruhodný projekt, neboť oživuje tradici Cat III filmů, které exploatují předsudky vůči Číně, coby zemi policejní brutality a zvůle, kde obyčejný jedinec nemá sebemenší práva a možnost dovolání se spravedlnosti. Film se pokouší maskovat svou exploatační podstatu nelineárním vyprávěním, formalistickými finesami a midcultovou symbolikou (zasazení řady scén do přírody a lánů vysoké trávy, které jsou netečné vůči afektovaným lidským konfliktům). Jenže nic z toho nedokáže zakrýt, že hlavní atrakcí jsou vytěžované předsudky a explicitní a mrazivě přímočará brutalita (znásilnění, sekvence policejních mučení při výslechu a nelítostné sadistické vraždy). Hlavní úskalí snímku ale spočívá v jeho podřízení se normám čínského trhu, což s sebou nese podmínku moralistního konce, kde všechny postavy, které se dopustily jakékoli nepravosti či někoho zabily, musejí být potrestány. Film o oprávněné mstě nevinného mladíka na prohnilých a zlovolných policistech tak paradoxně končí doslovnou moralitou, konstatovanou přes midcultový citát západního humoristy hlásající, že jediná pomsta, která opravdu funguje je odpuštění. Při uvážení děje snímku, ale především reálného kontextu, který exploatuje, je takové zakončení ryze obludné. V zásadě se tak film stává zavilou agitkou hlásající smír s terorem bohorovných představitelů státní moci.
Na sever (2009)
Jako líbivý skandinávský film dle festivalové objednávky (depky, přízemnost, bizarní postavičky, krajina, velkohubá nonkonformita) je "Na sever" až předpisově čisté. 5/10
Zozo (2005)
Směšně naivní festivalový midcult, který autobiografické prvky režisérova života zahaluje do dramaticky dojímavé fikce. Z jistého hlediska lze pochválit, že v okouzlení kýčovitými obrázky a prvoplánovými znaky se takřka ztrácí, že snímek je zcela nekonzistentní. Asi bude lepší, když se libanonský rodák žijící ve Švédsku bude věnovat spíš komunálním komediím, než když stejnou optikou vulgarizuje problematiku války, uprchlíků a šikany.
Drive Angry (2011)
Cage coby z pekla uteklý Lešek Semelka názorně ukazuje směšnost fanboyovské obsese ratingovým štemplem R, neboli do sedmnáctři let nepřístupné (pouze v doprovodu dospělých). Vyprávění překvapí především tím, že se nejedná o adaptaci nějakého tuctového rádoby drsného komiksu z amerického mainstreamu, jež se vyznačuje nadutou drsností a úsměvně naivním přejímáním vážných motivů či křesťanské mytologie. Vše zde (stejně jako v mnoha ohledech podobné "Knize přežití") totiž trpí stejným syndromem úzkostné afektovanosti a apelativnosti jako čtení určené pro náctileté chlapce bez rozhledu. Především to platí pro sugerování dojmu, že film je hrozně nekonformní, když se co chvíli zakleje, rozprskne kečup nebo ukáže nahá žena (ale ne moc explicitně, aby se nám děti z toho nelekly). Právě svou neoblomnou vážností získává již tak pitomoučký snímek ryze absurdní rozměr, a ve výsledku tak má blíže spíše opusům od Tromy. Ale na rozdíl od Tromy postrádá jakýkoli nadhled, což ve výsledku zavdává k pobavení nikoli s filmem, ale na jeho úkor. Cage definitivně dospěl do stádia campu sama sebe a představuje jakousi Divine hollywoodské hvězdné sebestřednosti a namyšlenosti.
Hvězda padá vzhůru (1974)
odpad!Nádherně nechutný normalizační pomník nesmrtelné ikoně české popkultury. Na jednu stranu je "Hvězda padá vzhůru" filmový řitní alpinismus pro obludu, která si vyprosila návrat z rádoby emigrace, ale současně jí lze vnímat i jako krutě podvratné dílo, které svůj objekt nevybíravě satirizuje. Disproporční převaha detailů Kájovy tváře vůči jiným postavám ve filmu a famózní improvizační scény hrdinova narcismu divákovi zpřítomňuje ambivalentnost muže, v jehož tváři se snoubí česká humpolácká jalovost, pohlavárovsky podlá sviňáckost a buranská odnož queeru. Fakt, že slavíkovou družkou je Molavcová, jejíž míra demence je stejně velká jeko její bujně se pohupující vnady, zase nelze vnímat jinak než jako podlý žert. A to nemluvě o celé absurdní premise totáčově muzikálové parafráze na Strakonického dudáka (asi další důvod obsazení Molavcové) pojatého optikou silvestrobvských estrád coby mix nejapných hudebně tanečních čísel, imbecilního humoru a promenády předních televizních/filmových ksichtů doby. Jako bonus je zde Sovák, klerý v outfitu ala Holzman hraje módního fotografa a lačně hltá tuzexovou colu.
JCVD (2008)
Chytrá sebereflexivní óda na uhrančivost béčkové žánrové kinematografie, diváckou lásku ke hvězdám a především na muže s titulními iniciály - zavrhovaného, vysmívaného, haněného, podceňovaného, ale přesto milovaného, nezapomenutelného a nepřekonatelného. Be aware!
Samuraj bez meče (2011)
Po nevázaně originálním hlavolamu "Symbol" se Macumoto vrátil k podvracení žánrových schémat. Poté, co se v debutu "Big Man Japan" chopil kaidžú filmů (snímky s obřími monstry), potažmo tokusacu filmů (snímky se speciálními efekty a super hrdiny) se nyní pustil do dalšího ikonického žánru japonské kinematografie, samurajských filmů. Ačkoli úvodní sekvence s hrdinou na útěku skvostně zesměšňuje sérii "Lone Wolf and Cub", poté se režisér drží spíše tradičních samurajských dramat. Centrem vyprávění je harakiri, jehož mechaničnost a obřadnost režisér podvrací tím, že do striktně rigidního prostředí spojeného s rituálem umísťuje zcela praštěné a trapné komické výstupy. Hrdina odsouzený k vykonání harakiri totiž tentokrát má možnost si zachránit život tím, že během třiceti dní rozesměje zasmušilého syna knížete. Právě mechanická struktura v kombinaci s hloupostmi vytváří skvělou komedii, ale o to víc zarazí finále snímku, kde se tvůrce nečekaně přiklonil k melodramatické linii a navzdory předchozím absurditám zachoval svému samurajovi tradiční důstojnost. Ve výsledku tak film lze chápat i jako pojednání o životě komiků, kteří sice rozesmívají lidi svými výstupy, ale současně to mohou být vážní a hrdí lidé s velmi tradičním hodnotovým žebříčkem.
Anno 1790 (TV seriál) (2011)
Podobně jako v německém televizním filmu "Isenhart" se i zde tvůrci pokusili spojit neotřesitelně populární žánr moderních detektivek s historickým prostřed, a také podobně neuspěli. Vojenský lékař se v roce 1790 shodou okolností stane hlavním vyšetřovatelem policejní jednotky ve Stockholmu, při čemž využívá svůj intelekt a své lékařské dovednosti k řešení kriminálních případů. Obyčejné životy se prolínají s velkými dějinnými událostmi a do toho hrdina marně touží po spanilé ženě svého despotického nadřízeného. Jenže premisa ne zcela odpovídá výsledku. Hlavní problém představuje roztříštěné vyprávění a scénář zcela vycucaný z prstu. Tvůrci evidentně chtěli vystavět obsáhlý příběh, kde se budou prolínat roviny detektivky, romance, historie, politiky a spektaklu. Jenže všechny elementy nedokázali skloubit do celistvého tvaru a tak vyprávění jen skáče mezi neukotvenými prvky. Ač je v propagaci dáván důraz na detektivní žánr, seriál by vlastně mnohem lépe obstál, kdyby se detektivní linie zcela zřekl a vzniklo místo toho výpravné historické drama akcentující dobovou politiku. Bohužel zdejší provedení detektivní linie představuje výsměch všem kvalitním detektivkám. Po vzoru druhořadých pásově vyráběných titulů televizní produkce jako "Místo činu" jsou případy krajně banální a jejich řešení vůbec není výsledkem nějaké dedukce či pátrání, nýbrž přichází zcela samo na pokyn scenáristy v podobě automatického a celého doznání pachatele sotva se potká s vyšetřovatelem. Jenže zatímco německé kriminálky si nehrají na sofistikovanost, PR oddělení za "Anno 1790" má tu drzost o svém hrdinovi prohlašovat, že případy řeší za pomoci svých lékařských dovedností. Naopak dokonce i "Místo činu" je proti "Anno 1790" o mnoho tříd lepší, neboť alespoň věnuje svou stopáž profilaci postav a motivací, aby pak rozluštění dávalo alespoň nějaký smysl, ale zde je vše jen otázkou zcela nemotivovaných zásahů shůry. Ale co, hlavně že hrdina je fešák a žena jeho srdce náležitě pohledná, každý záběr křičí rádoby progresivní ušmudlanou výpravou a pravidelně se divákům naservíruje troška krve a sem tam nějaká postelovka.
Jak ukrást Dagmaru (2001)
odpad!Labutí píseň soukupovské demence na stříbrném plátně. Epileptické pitvoření, doslovně naplňované předsudky, televizně cudná hambárna, jalové pokusy o parodii a samozřejmě buranská oslava pitomosti a neschopnosti coby kvalit, které definují a pozdvihují malého českého člověka - prostě všechny položky povinného seznamu televizní zábavy jsou zde zastoupené a představují maso i kostru celého nesmyslného projektu. Po hvězdné chvilce Jardy Sypala se naštěstí tento typ "humoru" z kin vytratil a přežívá v televizi, kde jej při životě udržují projekty českých Ed Woodů Ivana Mládka a Františka Ringo Čecha.
Na chvíli svobodní (2008)
Od močálu festivalové exploatace, kde končí sousta projektů tematizujících sociální a národnostní problémy současného světa, zachráněno "Na chvíli svobodni" finále, které přináší potřebnou katarzi. Právě díky momentu, kdy film vyjde z bezpečné ulity rozverného vyprávění, netřeba litovat protrpěného času s otravně schematickými dětskými figurami, líbivými momenty hraničícími s magickým realismem či teatrálně vypjatými sekvencemi hrdinů propadajících bezradnosti.
Život bez zásad (2011)
Johnnie To se vrátil. Sice jen do Hongkongu, a ne k formě, jež mu před lety zaslouženě vynášela mezinárodní pozornost, ale pořád je to krok výtaným směrem. "Život bez zásad" představuje moralitku o lidské hamižnosti, která zaujme svou dobovou aktuálností. Na dialozích postavené vyprávění pouze občas překvapí nějakým zvratem či scenáristickým nápadem. Naopak přináší v zásadě přímočarou řemeslně zručnou podívanou. Fakt, že prostředí gangsterů, lichvářů a policistů tentokrát neskýtá kýžené žánrové atrakce, by bylo možné chápat jako nepřímé vyjídření toho, že mnohem dramatičtější a osudovější situace přináší obchodování a riskování peněz. Jako film doby světové ekonomické krize a vrtkavých finančních trhů je to vítané dílo, byť na rozdíl od famózního "Domova snů" postrádá vypointovanost a diváckou poutavost.
Gymkata (1985)
"Gymkata" je spolu s "Hrou smrti" a "Black Belt Jones" dalším dokladem, že když Warner Bros. dali Bruce Leemu na natočení jeho první americké koprodukce k ruce Roberta Clouseho, nebrali asijskou hvězdu jako uznávanou osobnost, ale jen nějakého brakového tajrtlíka. Zetkový fušer Clouse se dnes jeví jako největší příživník na nehynoucí slávě Leeho, protože si známost rozhodně nevysloužil svými režijními kvalitami. Na druhou stranu si rozhodně zaslouží pozornost coby camp autor. "Gymkata" představuje fenomenální fantazii na téma studené války a programu hvězdných válek. Máme tu esenciální průnik naivitou, machismem, campem a úsměvně patetickým heroismem 80. let – jako by výsledek zvráceného křížení hrdě nacionálních akčňáren Chucka Norrise a klukovsky eskapistických fantazií MacGyvera. Ostatně sám hrdina, karatistický gymnasta, v sobě spojuje to nejlepší z choreograficky zpackaných bojových filmů, neboli Clouseho speciality, a MacGyvera (konkrétně tílko a mulet). Motivaci k jeho fyzickým eskapádám zavdává souboj národů o umístění vzdušné obrany či naopak raket dalekého doletu v typické středoevropské zemi Parmistán, které můžeme pro potřeby popisu spíš říkat Prehistoristán. Jugoslávské reálie zavdaly k portrétu střední Evropy jako regionu ustrnulého ve vývoji někdy okolo středověku. V Buranystánu se každoročně konají zcela nesmyslné hry bez hranic, během nichž zcela nesmyslně občas sudí někoho z účastníků zabijí a jejichž vítěz má právo požádat vládce země o cokoli. Toho chtějí využít světové mocnosti a vyžádat si ve Sto-let-za opicema-stánu strategické situování zbraní. Expert Clouse se postaral o to, aby už tak dementní premisa byla ztvárněná co možná nejpatlalštěji a s co možná největší nelogičností z hlediska času, prostoru i děje. Samozřejmě kdykoli je hrdina v nesnázích, objeví se v uličkách města či uprostřed lesů tu hrazda či koza (ta gymnastická, ne živá), aby s jejich užitím mohl zlikvidovat davy nepřátel. A nesmí chybět pár troufalých pokusů o herectví ze strany ústředního atleta či zcela absurdní milostná linie. Z celého snímku vyčnívá sekvence z města bláznů, která je svou vyšinutostí a funkční atmosférou jak vystřižená z něčeho od Moctezumy nebo Jodorovského, takže v akčním Cvičme v rytme vyznívá ještě bizarněji. Nejdivočejším faktem celého projektu nicméně zůstává, že se jedná o adaptaci jakéhosi románu.
Panství Downton (TV seriál) (2010)
Precizní příspěvek do žánru seriálových melodramat spojuje povrchnost kostýmních epopejí s precizně vystavěným moderním vyprávěním. Ačkoli příběhy zpravidla neobsahují žádné vyloženě dramatické konflikty či nervy drásající zvraty, vyprávění proměňuje nekonečné dialogové sekvence do série důmyslně gradujících sekvencí. Scénář přejímá postupy soudobých thrillerů s mnohočetnými deadliny a souběžně se vyvíjejícími liniemi, ale aplikuje je na v zásadě bezstarostný a titěrnými třenicemi prodchnutý život nižší šlechty a služebnictva. "Downton Abbey" představuje ideální průnik moderní aktualizace a tradičních postupů - na jednu stranu přichází se sofistikovaným vyprávěním, ale současně se drží osvědčených charakterových vzorců. Nicméně z ideologického hlediska se jedná o v zásadě proradně konzervativní dílo, které na aristokracii zdánlivě zlehčuje a místy až zesměšňuje, ale současně skrze tvrdý třídní systém idealizuje a prezentuje ho jako oporu společnosti - jakási sociální nerovnost s lidskou tváří.
Sunny (2011)
"Sunny" je ve všech ohledech ukázkový snímek pro současnou jihokorejskou kinematografii. Na jedné straně představuje další doklad triumfu středně nákladných snímků, které čistě na základě scenáristických a hereckých kvalit lákají davy diváků. Ale současně dává vhled do společnosti definované povrchností a umělostí. Vyprávění o ženě v domácnosti, která se vrací ve vzpomínkách do doby dospívání, je rozkročené mezi současností a flashbacky do 80. let. Zatímco minulost je v pelíškovském stylu naivizována, současnost ač zdánlivě zatížená problémy jako jsou životní zklamání či rakovina v pokročilém stádiu má podobu fantazie z lifestylového magazínu. Korejská společnost se tak ukazuje jako společnost růžových brýlí, kde pravicová diktatura je viděna jako doba apolitické nevázanosti, zatímco současnost je stylizována do pouze zdánlivě tíživé, ale při tom laskavě komfortní soapopery. Nelze se pak divit, že žena umírající na rakovinu je zde schopná i v pokročilém stádiu nemoci mlátit drzé školačky po hlavách značkovou kabelkou a vypadat jako výstavní modelka. Jako divácká ukolébavka je "Sunny" dokonale funkční i odporné zároveň.
Woman, The (2011)
Aura šokantnosti, která se okolo filmu rozšířila po virálně rozšířené reakci jednoho pobouřeného burana na Sundance, je zde velmi na škodu, protože vůči snímku nastavuje zcela neadekvátní očekávání. Ačkoli "The Woman" principielně naplňuje definici hororu, narušení důvěrně známé reality něčím děsivým a neuchopitelným tentokrát nepřichází pro postavy nýbrž skrze film pro diváka. Lucky McKee přináší důmyslnou filmovou reflexi machismu a domácího násilí, při čemž díky fikční hyperbole odhaluje zneklidňující zvrácenost těchto reálných hrůz. Jestliže Lynch v "Modrém sametu" nahlédl pod roušku předměstské uhlazenosti, "The Woman" naplno odhaluje obludnost a monstrozitu toho, co se děje uvnitř okázale morální a civilizované společnosti. Nejpůsobivější je vyprávění právě v tom, jak poukazuje na zvrhlost tolerance vůči maskulinnímu teroru a působivě vyhrocuje následky z toho plynoucí. Díky precizně gradujícímu scénáři a důmyslné režii tvůrci vytváří nervy drásající napětí i v naprosto civilních scénách. Po všech stránkách dokonalý, záslužný film a jedno z nejzásadnějších emancipačních děl současnosti.
Bastardi (2010)
Tomáš Magnusek dal české kinematografii, co postrádala. Ačkoli exploatace zde má silnou tradici, doposud jí chyběla osoba, která by svou tvorbu brala smrtelně vážně (když tedy opomeneme populisty Klímu a Johna). Magnusek dokonce svou fušeřinou a zaníceností připomíná mladého Wese Cravena. Stejně jako legendární "Last House on the Left" také "Bastardi" spojují vypjatě exploatační sekvence s estrádním humorem i lidovou bodrostí a zaštiťují se vážností svého tématu, ale Magnusek Cravena dalece překonává v řemeslné neschopnosti, naivitě a přímočarosti. Producent, scenárista a herec v jedné osobě evidentně má velké trauma z dob svých učitelských let a tímto snímkem si je konečně ventiluje. Ačkoli by ale premisa zavdávala k drsnému rape and revenge filmu ala "Přání zabít", Magnusek alibisticky nebere spravedlnost do vlastních rukou a naopak nad chuligány srabácky vynáší boží soud. Když k tomu připočteme až tvrdošíjně důslednou dramaturgickou nekoncepčnost, rozpadlost a nemotivovanost, díky nimž jednotlivé dějové motivy nemají žádné vyznění (obzvláště celá linie s nemocí zástupkyně ředitele) jsou "Bastardi" famózní exploatace se vším všudy. A základní koncept, kde proti sobě stojí neherečtí sígrové a vykopávky české normalizační či raně devadesátkové audiovize, coby zastánci hodnot, je dokonalý. Už se těším na dvojku, která podle traileru slibuje dravou honičku na parkovišti před Lidlem (Magnusek je králem product placementu), požár nějaké boudy na dvorku a ještě víc starých ksichtů.
Rise and Fall of Idi Amin (1980)
Ačkoli tento film zpravidla figuruje ve výčtech obskurních či exploatačních snímků, jedná se spíš o ambiciózní biografii. Tvůrci se sice svezli na šokantnosti Aminovy krutovlády a zajisté byl impulzem k vzniku pád jeho vlády (dva roky před uvedením filmu). Ačkoli se vyprávění věnuje také historkám o diktátorově polygamii, nenasytném sexuálním apetitu, kanibalismu, sadismu a maniakálnosti, především se drží faktů a historických milníků, při čemž se zaměřuje na celkový rozklad společnosti a praktické podoby Aminovy krutovlády. Podobně se i ve formálním zpracování snoubí braková mechaničnost jednotlivých sekvencí a lehká řemeslná i herecká neschopnost s výpravnými a logisticky náročnými sekvencemi genocidy či válečných operací. Na váženosti snímku dodává i fakt, že reálný britský žurnalista Denis Hills, který na vlastní kůži poznal pohostinnost Aminových věznic, zde ztvárnil sám sebe. Výsledkem je jakási exploatace pro obyčejné diváky, která otrlé publikum nechá chladné, ale ve své době si ne náhodou získala věhlas, který ji živí až dodnes, kdy spíš vyznívá jako lehce afektovaná biografie o "černém Hitlerovi" a "posledním skotském králi".
Mondo di Yor, Il (1983)
Béčková herkulovská peckovačka s přídechem sci-fi o tom, jak arijský übermensch uhrnae bandu prehistorických houmelsáků, zasadí se o vymření dinosaurů a zavede do polygamního světa monogamní žárlivost. S výjimkou několika málo famózních absurdit (mrtvola obřího netopíra jako rogalo) se to nijak neliší od řady jiných laciných fantasy v evropské produkci, tedy až na to, že díky jakoby prehistorickému světu to má překvapivě dobrou výpravu a kostýmy.
Kalevet (2010)
Propagační slogan "první izraelský horor" není úplně pravdivý a vlastně filmu škodí. "Vzteklina" totiž není horor, nýbrž důmyslný žánrový hybrid, který si pouze z hororů vypůjčuje sadu ikonických prvků, které následně přetváří vlastním stylem. Máme tu les jako ústřední lokalitu (po vzoru všemožných laciných hororů), skupinku zpovykané mládeže a postavu neuchopitelného vraha, který v lese nastražuje pasti na lidi. Jenže tím vše pouze začíná. jakoby si tvůrci řekli, jestli onen vrah je opravdu to nejhorší, co na postavy v lese čeká, a na základě toho vystavěli psychologický thriller plný famózních zvratů a empaticky profilovaných postav. Kdo chce, může snímek brát jako kritiku izraelské společnosti (s příslušně moralizujícím nádechem) a jistých jejích neduhů, případně jako dramatické vyhrocení genderových polarit. Ale i čistě jako příspěvek do současného trendu osobitých variací na tradiční žánrová východiska představuje "Vzteklina" skvěle fungující a poutavý film. Navíc v konkurenci hromady nepromyšlených či polovičatých projektů, které zásobují sezónní hlad po titulech na žánrově orientovaných festivalech, tento debut září svou dramaturgickou propracovaností.
Iluzionista (2010)
Kouzelníci neexistují, pouze iluzionistové. Melancholický snímek o okouzlení obyčejnými věcmi a nevinnosti, která pominula spolu s nezkaženou dobou, představuje ohromující oživení osobitého stylu Jacquese Tatiho, podle jehož scénáře vznikl. Z jistého ohledu lze říct, že to je nejméně autorský projekt Chometa, ale současně to není úplně pravda. Chomet sice vytváří dokonalou kopii Tatiho, ale v případě animace to není plagiát, nýbrž spíš potvrzení Chometova citu pro detail a schopnosti decentním pohybem či karikaturní kresbou precizně vystihnout reálný předobraz svého výtvoru.
Orgy of the Dead (1965)
Fenomenální anti-porno. V pornografii skýtají tělesné sekvence coby hlavní atrakce skýtají maximální vypětí a děj představuje nezáživné chvilkové odpočinutí. Absurdní snímek podle scénáře Eda Wooda (na motivy jeho vlastní novely) tuto polaritu přesně obrací, když záběry, kde se obnažené ženštiny nakrucují (o striptýzu nemůže být řeč, prostě v jednom záběru šaty mají a pak už ne), realizuje krajně neeroticky, ba až úmorně. Naopak hrstka dějových prostřihů se díky své svou esenciální fušerskosti a nesmyslností stává hlavní atrakcí filmu, pro kterou se vyplatí přečkat zdlouhavě nudné tanečky. Vedle ústředního párečku otřesných herců (předobraz Bundyových, kde chlapík s vanou dělá hrdinu a apatická fiflena neustále říká, že se bojí) na sebe zaslouženě pozornost poutá woodovský veterán Criswell, který paradoxně díky evidentně se projevující stařecké demenci působí v každém záběru jako fenomenální zjev. Když je nouze největší, doplní stávající panoptikum mumie a vlkodlak.
Božská těla (1984)
Hranice mezi mainstreamem a campem může být velmi tenká. Dokonale to dokládá kanadská přiznaná variace na "Flashdance", kde dvojí život slévařky/tanečnice nahrazuje cesta kancelářské myšky za hvězdnou kariérou v aerobiku. Příběh je zde realizovaný maximálně bezelstným způsobem a ačkoli by premisa o matce samoživitelce jdoucí za svým snem mohla sugerovat emancipační směr, vyprávění hrdinku prezentuje jako v zásadě osobnosti-prostou figuru a soustředí se ryze na primární atrakce. Aerobik zde není pojatý jako výkonnostní disciplína (jako v o rok novějším "Dokonalí"), ale má spíš podobu taneční choreografie ve stylu "Flashdance". O to více potěší famózně slizká sekvence, kde tvůrci přímo ukazují tělesnost aerobiku a přímo ho dávají do paralely se sexem. O to bizarněji vyznívá pak finále, kde dvě aerobikové školy mají desetihodinový battle, na jehož konci už se obě finalistky jen mátožně komíhají. Vyznění kýčovitého snímku zásadně pomáhá evidentní vliv koproducenta Playboy Enterprises, který se projevuje lascivními dvojsmysly, jež z počáteční košilatosti vybruslí do svatouškovské cudnosti (úvodní sekvence svlékání/oblékání na cvičení, postelový dialog hrdinky) a občasným fetišismem (geniální záběr na rozkroky při cvičení).´Na jednu stranu skýtají "Božská těla" skvostnou zábavu na úkor filmu, ale současně se nelze ubránit dojatému okouzlení nad dobou, kdy takovéto dílko lidé brali vážně.
Min bedste fjende (2010)
V porovnání s vynikajícím "Play" je toto pojednání o šikaně za vlasy přitažená nerealistická fantazie, která především vůbec neotvírá samotné centrální téma. Namísto toho se spokojí s fantaskní premisou o tom, jak násilí vede jen k dalšímu násilí a dětem absurdně podsouvá dospělácký pohled, když na konci cesty obou hrdinů profiluje jako dětinskou umanutost mocí v chlapeckém kolektivu a protilehlou dospělost s utvořením heterosexuálního páru. Premisa s inspirací v komiksech je nicméně podnětná, neboť jasně ukazuje, že povrchní soudy o primární škodlivosti a návodnosti násilí v médiích pouze vycházejí z vytržení sekvencí z kontextu, který ovšem prvky prezentuje ve zcela opačném světle. Možná také motivem inspirace v komiksu, která se odhalí jako naopak sebereflexivní kritika násilí se film ukazuje jako dílo spíš pro dospělé publikum, které chce vidět vítězství rozumu nad sílou, než pro děti.
Tsotsi (2005)
odpad!Absurdní z prstu vycucaný blábol, který je esencí "oscarového filmu" v tom nejhorším slova smyslu, neboli o cizích zemích s růžovýma brýlema. Aneb: No paňmámo, podívejte na ty černý. No to je strašný v tom ghettu, a ty chudinky děti tam. Voni sou vlastně v jádru hodný, za všechno může to prostředí tam. Ale sem nevěděla, že černý můžou bejt i bohatý. Jo, ty si tam žili dobře. Ale stejně je to v tej Africe hrůza.
Divoké pivo (1995)
Po záslužném odvysílání "Ještě většího blbce než jsme čekali" na TV Barrandov zůstává "Divoké pivo" již jediným porevolučním trezorovým filmem. Při tom si v soudobé konkurenci rozhodně nezadá - takovou plejádu "hvězdných" českých ksichtů nenabízí ani (post-)totáčové silvestrovské estrády. Nonsensové vyprávění o dívce z Nepraktou ilustrované legendy, která dokáže pohledem proměnit pivo na elixír pravdomluvnosti, se nese v troškovsko-kameňákovém stylu, kde příběh zastává pouze funkci rámce pro famózně pitomé fórky a prvoplánově přízemní frky. Kde jinde uvidíte postelové scény takových kalibrů jako Luděk Sobota, Vítězslav Jandák nebo Václav Upír Krejčí, dementní verbální battle Soboty se Strýčkem Jedličkou či dokonce skvostnou velkou roli Ivana Jonáka, kde je plně zúročen jeho skvěle směšný hlásek konipásek? Navíc ve finále dojde i na kýžený full-frontal Markéty Hrubešové. Zatímco ostatní česká produkce dané doby se oháněla falešnými ambicemi, zde snad nonsensovost a camp byly přímo záměrem, protože jinak si nelze představit, že by mohl vzniknout takto fenomenální výsledek. "Divoké pivo" představuje velkolepou esenci upachtěnosti české lidové zábavy.