JFL

"Tango a Cash" je viditelně rozpadlý projekt, jehož nesourodé segmenty točené jinými režiséry nakonec dohromady slátal přední hollywoodský dr. Frankenstein, Stuart Baird. Vznikl tak pastiš ve smyslu směsky vlivů a motivů, ale i coby slepenec rozličných tvůrčích a producentských záměrů. Nejzjevněji se to projevuje v závěru. Ten celý natáčel jiný režisér a z dosavadního relativně při zemi se držícího buddy bijáku dělá bombastickou a současně zcela jalovou akční extravaganzu, kde se šestáková klišé a bondovská sídla záporáků mísí s juvenilně fantasmagorickou hrou s angličáky jak z pozdějších dílů "Rychle a zběsile". Rozpolcenost filmu se projevuje nejen v rovině stylu, ale také v jeho nevyjasněné a svářící se orientaci. "Tango a Cash" je až unikátní v tom, jak na jedné straně utužuje toxický machismus a zhmotňuje vlhké sny fašounských policajtů, ale současně dokáže být neskrývaně queer. Vrcholné 80s nabubřele maskulinní akčňáky své homoerotické linie buďto velmi nepřesvědčivě ředily nefunkčními hetero motivy ("Top Gun") nebo je přímo okatě vyzdvihovaly ("Komando"). "Tango a Cash" na jedné straně třímá konzervativní prapor, když zlehčuje policejní brutalitu, oslavuje hraničářskou spravedlnost mimo mezí zákona, vysmívá se rehabilitaci vězňů a dokonce nechává policajty snít o divizi vyvíjející polovojenskou techniku (co v době, kdy americká policie nakupuje přebytky od armády, působí tragikomicky). Ale současně se filmem vine campová niť postupně odkládaných svršků, crossdressingu, symbolického i doslovného poměřování pinďourů, a to nemluvě nosném výkladu celého filmu jako příběhu opatrného comingoutu v hypermachistickém prostředí policejního aparátu. ____ NÁSLEDUJÍ QUEER SPOILERY ____ Když dynamiku mezi titulní dvojicí rozvedeme, ukazuje se upjatý Tango jako closeted gay, který se skrývá za sešněrovanou fasádou uniformních obleků. Jeho tragická linie spočívá v tom, že právě kvůli strachu z reakcí okolí nedokáže vyjevit svou náklonnost Cashovi, který svou otevřenou tělesností, živočišností a hlavně sebevědomou fluidní sexualitou představuje přímý Tangův protipól. Cash se bez zábran svléká s jinými muži ve výtahu i si bez ztráty vlastní identity obléká ženské šaty a zůstává v nich. Tango si naopak úpěnlivě drží fazónu i ve sprchách, byť se současně prokecne, že Cashe okukoval (ostatně dialog ve sprše také naznačuje, že Tango se vzrušil, když mu nejprve Cash řekne, že je piďa, ale záhy o něm mluví jako o "trojnožce"). Příznačně se Tango uvolní a odváže ve vězení plném naolejovaných mastodontů a prodchnutém přísliby homosexuálního dovádění. Ne náhodou zde dojde na dialog, že Tangovi ve vězení chybí jeho "šatník". Není proto divu, že když si Tango s viditelnou radostí ustanoví v cele homo dynamiku se svým spoluvězněm, tak se nikterak nemá k navrhovanému útěku. Odhodlá se k němu, až když se mu po Cashovi začne stýskat. Mimo vězení se jejich cesty nejprve opět rozcházejí, ale jak je řečeno, budou si svůj společný čas za mřížemi navždy pamatovat. Jejich vztah se zkomplikuje, když si Tango začne myslet, že Cash je heterák a spal s jeho sestrou Kiki. Namísto obvyklého řešení v macho filmech, kde by kolegovi rozbil hubu, nebo mu prostě dal požehnání, Tango sužovaný svou sourozeneckou i skrývanou gay láskou se jen zoufale snaží dopídit, co se opravdu stalo. Kiki i Cash, kteří zjevně Tanga mají prokouknutého, jsou tím oba pobaveni a užívají si možnost ho škádlit. Přes různé peripetie postupného sbližování a synchronizování obou hrdinů se pak dostaneme až do finále, kde se sice nejprve opakuje typické macho pošťuchování. To ale utne příznačně Kiki větou: "Připusťte si, že vám to společně klape.", načež po opatrném, ale výmluvném vyznání následuje happy end stvrzený pevným fyzickým spojením obou hrdinů (nabízí se i ustanovení bisexuální švédské trojky s incestním nádechem, ale to by přecjen bylo na Hollywood příliš progresivní). Camp rozměr celého filmu pak násobí fakt, že konzervativec Stallone zjevně neví, že hraje gay postavu, zatímco libertariánský šašek Russel svého queer rošťáka ztvárnil s vědomou vervou. Samozřejmě vše výše řečené je jen jedna z možných interpretací, ale umožňuje si film mnohem více užít.

Jak jako že "studentský film"? "Ant Hill" je bezchybně vystavěný a realizovaný film s úžasnou animací plnou hravých detailů a navíc se sympaticky cynickým srdcem.

Dystopické podobenství o vazalské práci v kapitalistickém systému a potřebě revolty kulhá kvůli scénáři, který se na jednu strnu snaží vršit mystéria, ale nedokáže udržet koherentní vnitřní logiku svého světa. Ovšem paradoxně proti vyprávění, které se straní realismu, stojí hlavní přednost filmu, jíž je impozantní lokace omšelého důlního komplexu doladěná neinvazivní výpravou, která tezovitému filmu dodává překvapivě realistický rozměr.

Debata o ideologických aspektech "30 případů majora Zemana" je sice důležitá a vždy na místě, ale při tom tento politický televizní projekt, respektive jisté jeho díly můžou odhalovat netušené roviny při zohlednění jejich žánrových a stylových ekvivalentů v produkci na západ od želené opony. Brakové podhoubí seriálu vychází markantně najevo v dílech "Studna" s jeho hororovými elementy a "Vyznavači ohně" evokujícími dobové válečné dobrodružky. "Mimikry" zase vykazují všechny znaky exploatační kinematografie - počínaje bulvárně hysterickým zpracováním medializované události a předsudečným vykreslením hudebního undergroundu, přes šokantní motiv užívání drog, až po schéma apelativních otevřených konců. Ale zatímco ostatní dva zmíněné díly v rámci svých žánrů fungují relativně solidně, "Mimikry" už ani nelze vymanit ze zábavných tenat campového pohledu. Vedle hysterického obrazu mániček a undergroundu, zmatečného vyprávění, směšného obsazení, křečovité melodramaticko-detektivní linie se Zemanovou dcerou a jejím kofrem či bizarního úvodu jak vystřiženého z montypythonovské parodie na evropské artové snobárny vyvolává výbuchy smíchu také vedení herců. Ačkoli na sebe strhává pozornost hlavně Lábusova feťácká kreace, vrcholem dílu jsou absurdně natahované momenty, kdy se major Zeman se skelným pohledem chystá pronést něco dramatického, ale které spíš působí, že Brabec zapomněl text. [Brakfest warm-up 2021]

Propaganda natolik průzračně schematická a současně řemeslně zručná, až se ani nechce věřit, že to celé nebyla vědomá travestie. Zatímco plakátově křiklavá propaganda typu "Zítra se bude tančit všude" za každých okolností drží jalovost a lobotomizaci, Kadár a Klos vlastně tím, že ideologickou nemravnost balí do precizního stylu thrilleru, jako by až podvraceli nejen formát propagandistického filmu, ale i oněch západních pulpových thrillerů. [Brakfest warm-up 2021]

Pure cringe. Dokáže tohle váš Horst Fuchs?

Plavu si, ani nevím kam, skrz závoje deště za zvukem, který může být vzpomínkou na minulost, bolestí srdce i ozvěnou něčeho nadpozemského. Možná vše byla realita, ze které si někdo pamatuje všechno. Nebo sen ze spánku někoho, komu se nic nezdá. Možná obojí. Zatímco některé filmy skýtají extra zážitek pod vlivem substancí, jiné počítají s klimbajícím divákem. Apichatpong Weerasethakul svými filmy diváky ukolébává, přičemž jim vždy po chvíli pošeptá pár vět, které někdy rozvibrují naši mysl, někdy nás jen pobaví svou jemnou úsměvností a jindy nás přimějí opustit zbytečné koncepty reality, logiky a lineární následnosti. Kdo na to přistoupí, tomu se nedostane žádného prozření, jen dvě hodiny splývá ve stavu, kde dotyk vesmíru má stejnou váhu jako zurčení deště. "Memoria" mi sice neučarovala tolik jako hypnotičtější a mysterióznější režisérovy vrty do časoprostoru pocitů, ale nechat se jí unášet bylo i tak příjemné. Jak paradoxní, že takovýmto filmem zahajuje festival, jehož diváci se zrovna zběsile stresují nad kombinatorikou časových harmonogramů a programových priorit. Mnohem lepší je jím končit ozvěny onoho festivalu. Šary Vary 2021

Verhoeven celou svou tvorbu zasvětil tomu, že do sakrálních (žánrových) světů navracel profánní (excesivně fyzické i emocionální) aspekty, které z nich byly vytlačeny předchozí tradicí. Jeho (snad jen prozatím) poslední film pak představuje skvostné završení této tendence, když po hollywoodských žánrech i národních historických milnících a lokálních společenských fenoménech obrátil svou pozornost k samotné církvi. "Benedetta" tak přináší jízlivě úsměvnou dekonstrukci církve jako pragmatického aparátu založeného na iluzi naděje. Stejně jako v předchozích filmech také tentokrát Verhoevenovo dílo nabízí zdánlivě jednorozměrnou podívanou. Ale za touto žánrově zcela funkční a pro mnohé pobuřující, zavilou i zábavnou povrchní vrstvou se jen o stupínek hlouběji nachází širé pole podnětných rovin. Pro někoho tak "Benedetta" zůstane cynickou či dokonce exploatační a objektivizující prasárničkou, ale pro jiné bude  mimo jiné důmyslným portrétem úžasně mnohoznačné titulní postavy. Skrze ni se osobní i organizovaná víra odhaluje jako nástroj institucionální i osobní moci a paradoxně v rámci určitého dějinného kontextu i možné emancipace, byť pouze ve smyslu kariérním a existenčním, ale příznačně nikoli co do osobní svobody. A také skrze vývoj hrdinky ukazuje, že spirituální jurodivost a tělesný orgasmus k sobě mají blíže, než si mnozí chtějí přiznat.

Bažina podmanivých výjevů a uhrančivé atmosféry, do které je tak opojné zabřednout. Na jejím konci sice nečeká žádný zázračný poklad, ale cesta je to o nic méně náramná. "Zelený rytíř" je film na plátno a do kina, kde se divák musí podvolit Loweryho vizi a rytmu snímku. Kdo čekal výpravnou artušovskou fantasy mainstreamového střihu bude krajně rozčarován. Tohle je naopak kreativní ilustrace původní rytířské básně postavená na tempu zcela opačném oproti hollywoodskému standardu. Pompézní epičnost se mísí s přízemně mondénními prožitky, komorní fantaskní epizody zase střídají intermezza poukazující na velkolepá dobrodružství ve světě, který lidé sdílejí s duchy, fantaskními bytostmi i vlastními démony a kde se rytířské ctnosti sváří s prachsprostou ješitností a malostí. Stejně jako každý starý příběh i "Sir Gawain a Zelený rytíř" se liší podle toho, kdo jej vypráví, protože dotyčný vyzdvihne či upozadí určité motivy oproti jiným, případně přidá vlastní konec. O to úžasnější je, že za absurdně směšných 15 mega mohl Lowery realizovat nekompromisní vizi, která je stejnou měrou plytká i okouzlující. Nakonec tak jeho "Zelený rytíř" zůstává i ódou na chrabrost společnosti A24, která spolu s Annapurna Pictures představuje poslední, ale o to silnější a srdnatější baštu alternativy vůči dominantnímu a uniformnímu mainstreamu americké produkce.

Nejlepší akční film všech dob. Naprostá master class kamery, střihu a vyprávění za běhu dávno před tím, než nad těmito věcmi všichni slintali u nějakého Bournea. Pozastavovat se tady nad tím, že plány záporáků nějak moc hladce vycházejí nebo že McClane svou nezničitelností připomíná superhrdinu, je jako řešit počet kalorií u zákusků z Erhartovy cukrárny. Tohle je čirá dokonalost filmařského řemesla, dvě hodiny napěchované materiálem tak minimálně na tři bijáky a esence devadesátkové žánrové filmařiny vytočená daleko za jedenáctku. Nemluvě o tom, že film takovéhoto záběru s tolika reálnými newyorskými lokacemi osazenými akcí už nikdy nemůže vzniknout. Willis sice možná měl esenciálnější part v "Posledním skautovi" a nuancovanější projev v "12 opicích", ale tady v Jacksonovi dostal ideálního parťáka, který jeho ikonického zhuntovaného poldu pomohl vycizelovat k archetypální dokonalosti. A vidět to v kině na velkém plátně byl splněný sen.