JFL

JFL

Jiří Flígl

Česko

homepage

253 bodů

Moje oblíbené filmy

  • poster

    Rudý úsvit (1984)

  • poster

    Kyborg (1989)

    hodnocení se vztahuje nejprve k verzi The Renegade Director's Cut a posléze k verzi Slinger - Albert Pyun’s Director’s Cut of Cyborg ------------ Filosofující auteur brakové kinematografie Albert Pyun má na kontě ledasjaký klenot, ale "Cyborg" patří mezi jeho nejambicióznější vize. Rovným dílem prosťáček i avantgardní vizionář, který vždy toužil točit filmy na širokoúhlý materiál, ve své tvorbě spojuje nejpokleslejší žánry s největšími myšlenkami a žánrové atrakce s osobitými koncepty či originálními světy. Bohužel jeho vize vždy musely čelit kompromisům - buďto měl coby režisér pod kontraktem relativní dostatek prostředků, ale pak také zpravidla neměl právo finálního sestřihu, nebo měl volnost nezávislé produkce, ale pak musel počítat s omezeními plynoucími z malého rozpočtu. "Cyborg" přesněji řečeno "Slinger", jak se měl film původně jmenovat, měl být jeho velkolepým projektem, jenž navíc díky nové vycházející hvězdě skýtal možnost spojit tvůrčí ambice s kasovním potenciálem. Jenže Pyunův sestřih se nesetkal s pochopením u představitelů Cannon Films i Van Damma, režisér byl z projektu odvolán a film byl přestříhán do podoby dnes dostupné na všech oficiálních vydáních. Začátkem roku 2011 se Pyunovi do rukou dostaly záznamy jeho finálních sestřihů k několika producenty znesvěceným dílům, včetně "Cyborga". Jím vydaný a na vypálených DVD distribuovaný "The Renegade Director's Cut" nebo též "Unreleased Director's Edition"představuje unikátní možnost vidět vizi brakového autorského Ikara degradovanou pouze kvalitou záznamu (výchozím materiálem byly dva VHS záznamy nekorigovaného telecine přepisu). Z čistě fanovského hlediska se ukazuje, že producenti po odvolání Pyuna do filmu zpětně začlenili režisérem nepoužitou sekvenci, kde piráti vyplení přímořskou vesnici. Naopak Pyunova verze obsahuje navíc sekvenci, kde je hrdina svědkem masakru rodiny malého chlapce, jemuž na začátku filmu vrátí míč uzmutý opilými piráty, a akční pasáže s Deborah Richter, která díky nim nemá pouze roli ženského přívěšku v mužském světě. Obě verze se především zásadně liší ve vyznění i formálním zpracování. Pyun "Cyborga" zamýšlel nejen jako mesianistický příběh, jehož kostra zůstává patrná i v oficiálním sestřihu, ale chtěl divákům předložit veskrze pesimistické vyprávění o konfrontaci vůle a ideálů jednotlivce s nelítostným světem plným utrpení. Hlavní hrdina v Pyunově podání není nezranitelný, ale je naopak permanentně vystavován vnitřním pochybnostem, skličujícím hrůzám minulosti i aktuální fyzické bolesti. Tyto motivy se ve filmu zpřítomňují především častými hrdinovými voiceovery, kde vede vnitřní dialog sám se sebou, přesněji řečeno se svým pochybovačným či slabošským já, a zábleskovými reminiscencemi do hrdinovi minulosti. Hlavní záporák zde dostává mnohem větší prostor a jeho četné proslovy, které byly z oficiální verze odstraněny, jej staví do role Ďábla zastrašujícího či pokoušejícího hrdinu (ostatně Pyun z pirátů udělal přímo uctívače Satana). Zásadní odlišnost Pyunovy verze ale spočívá v jejím formálním zpracování, konkrétně ve střihu, který zřejmě byl hlavním důvodem, proč byl od projektu odvolán. Režisér se ukazuje jako ryze avantgardní experimentátor a namísto konvenční skladby typické pro hlavní proud, uplatňuje především v akčních pasážích principy ruských montážníků i experimentálních filmařů, přičemž výsledek lze označit za filmový ekvivalent komiksových panelů v manze. Neskládá totiž jednotlivé dlouhé záběry za sebe s cílem vyjádřit lineární plynutí soubojů, ale záběry, které jsou v oficiální verzi použité vcelku, rozsekává na krátké části podle fází pohybu, které prokládá s protizáběry či záběry paralelní akce. Současně hojně pracuje s rychlostí záběrů, čímž vytváří nikoli chronologický a přehledný obraz akce, ale spíše až kubistickou analýzu určité situace. Rozhodně se nelze divit, že Van Damme a producenti po zhlédnutí této verze Pyuna vyrazili. Současně je také třeba říci, že je s podivem, jak z některých pasáží zpětně vytvořili klasicky vystavěné a funkční sekvence (především akční scéna v rozbořeném domě v první třetině filmu). Na druhou stranu sám Pyun ze svého sestřihu vychází rovným dílem jako nepochopený umělec i tak trochu Ed Wood - nikoli ve smyslu neumětelství, ale v tom, že mu rozhodně nelze upřít autorskou vizi a velké ambice, ale jejich naplňování v ryze brakovém rámci a při užívání úsměvně přepjatých klišé působí přinejmenším kontrastně. Nicméně pravdou zůstává, že ať už mezi brakovými fušery či uznávanými režiséry, kteří osobitě zpracovávali žánrové příběhy (Seidžun Suzuki, Nicolas Winding Refn, Paul Greengrass a další), nenajdeme nikoho, kdo by se mohl s Pyunem a jeho osobitým stylem poměřovat. [verze The Renegade Director's Cut] _______________________ Začátkem roku 2014 vyšel na DVD a Blu-ray pod patronátem německé distribuční společnosti Digidreams Studios "Slinger - Albert Pyun’s Director’s Cut of Cyborg" (dostupné na německém Amazonu). Jedná se o kompozit vzniklý složením do HD remasterovaných záběrů z kino verze a sekvencí či částí záběrů z výše zmíněné VHS s Pyunovým pracovním sestřihem. Tato verze představuje zřejmě nejkompletnější režisérský sestřih, potažmo verzi, kterou nyní Pyun, stižený syndromem lucasovského věčného vylepšování, považuje za ideální. Od výše popsané pracovní verze jeho režisérského sestřihu se tato liší především umírněnějším střihem a v několika malých detailech. Nejvýraznějším je o krapet konvenčnější vyprávění, kdy Pyun opustil původní koncept, kde první dvě třetiny filmu byly flashbacky a do nich vnořené flashbacky rámované hrdinovým ukřižováním. Po vzoru Lucase si ale Pyun neodpustil film provázat se svým v době kompletování této verze teprve dokončovaným projektem "Cyborg Nemesis: The Dark Rift", který má být prequelem k "Cyborgovi", potažmo "Slingerovi", ačkoli záběr z něj je vsazený do režisérského sestřihu na jeho konec a uvozený titulkem "o 9 měsíců později" - je otázka, jestli tato časoprostorová anomálie je výsledkem informačního šumu stran nového projektu, režisérovy nesoudnosti (nebo projevující se roztroušené sklerózy, která ho před rokem postihla a brání mu v natáčení dalších filmů) nebo jestli se prostě vysvětlí po zhlédnutí odkazovaného filmu. Ačkoli je německé vydání označené jako "uncut", film postrádá veškeré krvavé detaily, které byly přítomné v "The Renegade Director's Cut" - díky čemuž např. není zcela patrné, že finální likvidace záporáka proběhla jeho rozpáráním vejpůl. Nabízí se otázka, jestli jen Pyun chtěl mít finální sestřih prostý explicitního násilí, nebo se jedná o následek německé legislativy, která omezuje násilné sekvence, což by předjímalo, že ani toto vydání není definitivní verze. Na druhou stranu konečně je "Cyborg" široce dostupný jako "Slinger" a všichni si mohou vychutnat ve všech významech ojedinělý projekt, kde nesoudný tvůrce dostal relativně štědrý rozpočet a vycházející hvězdu, ale namísto generického post-madmaxovského béčka se jal vytvořit epické postapokalyptické evangelium. V jeho světa bez Boha, ale zato propadlého uctívačům Satana, musí mesiáš sám dorůst své role (což kulminuje v sekvenci, kdy namísto toho, aby na kříži zemřel, sám se z něj skopne), ale ve výsledku je stejně bezmocný vůči zlovolným úmyslům lidí vyznávajícím ještě větší zlo než Satana, technologie. Kompozit, kde obraz v rámci jednoho záběru skáče z HD remasterovaných částí do VHS kvality a zpět, zase nepřehlédnutelně ukáže Pyunovy formální ambice projevující se preferencí delších záběrů či kamerových jízd s promyšlenou kompozicí postav. [verze Slinger - Albert Pyun’s Director’s Cut of Cyborg]

  • poster

    Fontána pre Zuzanu 2 (1993)

    Famózní koláž zápaďácké akce, bravíčkovských fotorománů, post-totáčové exploatace a bollywoodu. Jestliže "Nahota na prodej" byla zrcadlem doby, pak žánrově vycizelovanější flák Dušana Rapoše je teenagerským vlhkým snem stejné éry. Paľo Habera dostál svému vzhledu českého Dempseyho, Helena Růžičková spojila svou image českého Buda Spencera s aluzí na samotného Bruce Leeho (viz traktát "Buď jako voda") a Láska šialená je vypalovačka jak žádná jiná.

  • poster

    Stopař (1986)

  • poster

    Gamer (2009)

    Pravidlo stanovené fanoušky hlásá, že „videoherní filmy jsou na pytel“, ale současně existuje také hrstka uznávaných adaptací (Mortal Kombat, anime Street Fighteři a Fatal Fury). To neříká vůbec nic o filmech samotných, ale naopak odhaluje velmi mnoho o fanech. Zakládají si na vymezení se vůči masovým konzumentům, ale přitom patří k nejvíce konzervativním segmentům trhu. Hollywood už definitivně pochopil, že pochlebovat jim znamená tučné výdělky. Pokud jde o videoherní filmy, chtějí fanoušci, aby se věrně držely předlohy a hlavně nevymýšlely cokoli netradičního – jak ukazuje absurdní uznání brakově pitomého "Mortal Kombatu", ale odstřelení nápaditých ("Silent Hill"), hravých ("DOA", " Super Mario Bros.") či subverzivních a sebereflexivních ("Street Fighter") adaptací. Není tedy žádným překvapením, že se na vrcholné dílo dua Neveldyne/Taylor snáší apriorní kritika. Nejedná se o vykrádačku „Běžícího muže“, ale naopak o jeho tvůrčí aktualizaci pro dobu hyperrealistických videoher a sociálních sítí, která pod zdánlivě prostinkým a chaotickým povrchem skrývá sofistikovanou variaci na kyberpunkovou ideu o spojení těla a technologie, které posune člověka na nový (ne lepší, ani horší) vývojový stupeň. Příznačně se zde spojuje pohled hráče, který je ve virtuálním prostoru hvězdou, ale v realitě nicka, s hlediskem fyzicky zdatného člověka, který je mistrem na bojišti, přičemž až jejich symbióza zajistí naprosté vítězství. Formální zpracování přináší geniální filmové ekvivalenty zážitků z virtuálního prostoru internetu a především hraní FPS arénovek typu "Unreal Tournament" či "Quake 3", kde smrt protivníka hráč vnímá pouze jako frag, ale nepozastavuje se nad aktem samotným – tomu odpovídá frenetický pohyb kamery a rychlý střih, jimiž se pozornost v okamžiku zásahu ihned přesouvá jinam, k dalším potencionálním cílům. Takže jen směle vstříc „nadintepretacím týkajícím se otisku videoherní kultury na plátno (...) a úvahám o anarchii nebo punku“, protože právě ty jsou základ tvorby Neveldina/Taylora, která samozřejmě není pro každého a obzvláště filmovým fanouškům adresuje jeden s gustem vystřižený fuck-off za druhým (zde mimo jiné opět grandiózními cameo rolemi, které tentokrát jdou proti statutu svých představitelů - Milo Ventimiglia jako zhovadilý úchylák, Lloyd Kaufman coby vypatlaná figurka bez vlastní vůle či kaskadérská hvězda Zoë Bell, jež nemá nejmenší šanci se předvést a jen plní funkci kannonenfutteru). --- více v recenzi na Aktuálně.cz.

  • poster

    TRON: Legacy 3D (2010)

  • poster

    Kikudžiro (1999)

  • poster

    Muž, který ukradl slunce (1979)

    Druhý film Kazuhika Hasegawy představuje na svou dobu unikátní průnik mezi nezávislou a studiovou produkcí i mezi autorským a komerčním filmem. Ústřední postavy ztvárnily velké herecké hvězdy Kendži Sawada a Bunta Sugawara a celostátní distribuci zajišťovalo studio Tóhó. Film však vznikl v nezávislé produkci a na jeho výrobě se podílely některé z hlavních postav japonského nezávislého filmu začátku osmdesátých let. Hlavní hrdina, středoškolský učitel přírodních věd, už má po krk každodenní úmorné cesty nacpaným metrem a ignorantských studentů. Cestou z úmorné každodennosti se pro něho stane sestrojení atomové bomby. Mnohem náročnějším úkolem než bombu sestrojit se však ukáže vymyslet, co vlastně má z pozice nově nabité moci požadovat. Jako v mnoha ohledech podobný novější americký film "Volný pád" je japonský snímek především nelichotivým zrcadlem své doby a smýšlení tehdejší společnosti i nové generace v Japonsku, pro kterou atomová bomba nepředstavuje reálnou zkušenost, ale nadreálný prvek z fantastických příběhů. Zároveň také představuje důmyslně vystavěný obraz mysli svého hrdiny. Jak kolísá jeho nálada, pohybuje se i film mezi jedovatou satirou na nukleární zbrojení a psychedelickou fantazií o nepřemožitelnosti a nadlidské síle vycházející z klišé žánrových filmů.

  • poster

    Šílený Max: Zběsilá cesta (2015)

    Bude to znít jako stařecké mrmlání, ale takovéhle filmy se prostě dneska už netočí, a právě v tom lze hledat klíč k zaslouženému unisono nadšení, které "Fury Road" provází. Nový "Šílený Max" představuje se zázemím dnešních technologií realizovaný film z dávno minulé éry - stylem vyznívá jako esence osmdesátkových australských brakovek rozprostřená do podoby epické fresky po vzoru vrcholu éry autorského Hollywoodu sedmdesátých let. "Fury Road" prostě je Millerova "Apocalypse Now" či "Heaven's Gate". V propagační kampani neustále zdůrazňované přízvisko "vizionářský režisér" tentokrát nebylo planou floskulí, ale adekvátním konstatováním, a to ve všech významech slova. Miller se ukazuje nejen jako tvůrce s do detailů promyšlenou vizí, ze které spřádá portrét osobitého a do nejmenších detailů promyšleného postapokalyptického světa, ale současně jako tvůrce zcela propadlý své blouznivé vizi, jejíž záře je současně pohlcující i fascinující. Proto také ačkoli je "Fury Road" stejnou mírou variací původní trilogie i jejím pokračováním, zůstává bytostně osobitá a solitérní. A tak ačkoli fanoušci budou identifikovat různé podobné prvky mezi trilogií a novinou, film se nikdy nevydá cestou moru současné popkultury, quotespottingu. Není tu žádná recyklace, žádné pomrkávání na fanoušky, žádné odkazy k jiným filmům a popkultuře, ba dokonce ani žádné franšízové elementy. "Fury Road" není exkluzivní a elitářská jako soudobé blockbustery, které podkuřováním různým diváckým segmentům vytvářejí enklávy pravověrných. Miller do naondulovaných a přesofistikovaných vod soudobého mainstreamu vypustil svou běsnící bestii, která si s hřmotem pekelného stroje razí cestu přes všechny poučky o návycích cílových publik, komerční trendy, producentský kalkul a vůbec se neohlíží na to, jak vypadá soudobý blockbuster a co v něm údajně funguje a proč. Film stejně jako jeho svět je současně rozklížený, vyšinutý a přesto zcela koherentní a funkční. Archetypální tříaktový koncept vyprávění je zde převálcován jednou permanentní konfrontací a non stop vypětím (až pak první záběr, kde postavy nejsou v pohybu, či bezprostředním ohrožení a jen spolu mluví, působí jak z jiného světa). Z útrob zdegenerovaného macho žánru akčního filmu vyrůstá matriarchátní podobenství, kde mužské figury překvapivě stojí ve vedlejší roli. A to vše je zasazené do pulzujícího světa, který nenahlížíme zvenku, ale jsme do něj vrženi a mimoděk, doslova na okraji zorného pole zatímco nás postavy ve frenetickém tempu nesou dále, nahlížíme jeho praktické fungování, ale především jeho komplexní mystiku, která vzešla ze všudypřítomného šílenství a bolesti. Miller v jednom rozhovoru uvedl, že měl rád onen pocit, kdy jako malý vyšel z kina a připadal si, že vylezl z horské dráhy a že se na ni chce hned vrátit. Zatímco sezónní blockbustery posledních let se přes diváky jen přehnaly, ale záhy z nich zůstala jen matná vzpomínka na horizontu, "Fury Road" diváky v plné rychlosti nabere a stejně jako hlavního hrdinu je paralyzované a vystrčené před kapotu prožene vřavou vize svého tvůrce. Jestliže postapokalypsa dříve vháněla novu krev do žil archetypálním hrdinským příběhům a pachuť dávno minulé a časem odváté éry westernů či rytířských příběhů nahrazovala opojným příslibem, že právě v budoucnosti s pádem civilizace znovu přijde doba hrdinů (podrobněji zde), pak "Fury Road" ve zkáze světa stejným způsobem znovunastoluje platnost mytologického eposu. Ačkoli zdejší vyprávění vykazuje styčné body s Iliadou a Odysseou, současně svou matriarchální rovinou odkazuje ještě k dávnějším tradicím. Ačkoli pak evidentně podrývá machismus a patriarchát, současně při tom v souladu s řečenou revitalizací archetypů přináší oslavu hrdinství a mužnosti. Jejich zdejší podoba ovšem není toliko klasická, nýbrž stejnou mírou mýticky absolutní ale i postfeministicky komplexní. Když utichne ryk motorů a rozplyne se kouř z výbuchů, ukáže se tragičnost i paradoxnost heroismu nejen Maxe, ale především druhého hlavního hrdiny, jenž se poblázněn mýtem patriarchátu hnal jako běsný vlčák války vstříc branám Valhaly, ale opravdového hrdinství dosáhl až když se oprostil od otcovské figury a přijal role pomocníka a ochránce po boku matek. Neméně komplexně „Fury Road“ pojímá i ženy, které zde po vzoru legendárních matriarchátních společenstev zosobňují nejen život a plodivou či regenerativní sílu, ale také vystupují jako bojovnice. Při tom ale nejsou omezené na jednorozměrný ideál drsňáckých bohyň války. Stejně jako mužské postavy mají každá svůj vlastní příběh a motivace, jež jsou v náznacích patrné z vyprávění, a právě ty podmiňují jejich hrdinství, které je díky své uvěřitelnosti a motivovanosti o to působivější. --- k dalším aspektům filmu viz recenzi pro Cinepur

  • poster

    Big Lebowski (1998)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace