Darksophie

Na začátku je asi fér přiznat, že jsem velký fanoušek hry a tedy s ohledem na to brát i mé hodnocení. Pravidlem bohužel bývá, že anime podle hry nejsou dobrá. Přestože úvodní trailery ukazovali, že animace bude hodně levná (což se i potvrdilo, protože ve většině nemůžeme mluvit o animaci, ale o statických obrázcích s voiceoverem, případně statický obrázek, kde jediné co se hýbe je pusa jedné z postav), ale doufala jsem, že příběh je dost silný na to, aby ustál i zmršenou grafickou stránku. Bohužel oproti hře se někdo rozhodl příběh dramaticky zkrátit a upravit, a tak pokud nemáte povědomí o tom co by se mělo dít a jaké mají postavy mezi sebou vazby, dostanete vlastně jen sérii scén, kdy vůbec netušíte proč a jak k nim pořádně došlo, jaký mají význam a proč by mezi sebou měli postavy mít jakýkoliv vztah, když se potkali všeho všudy dvakrát. Upřímně přiznávám, že neznat hru tak bych toto anime dropla.

Musím říct, že jako cvičení na poslech japonštiny je to perfektní. Hrdinka je tak jednoduchá, že stačí umět pár základních japonských slovíček a většinu jí rozumíte. Co se týče děje, tak tam už je to horší. A když chlapec začne hláškovat citace z otome her už to není totemo kawaii, ale totemo kowai. Jedna věc je, když vám určité věty říká 2D bishie ve hře, ale když to začne říkat reálný chlap zavání to pomalu předehrou ke znásilnění. Asi mám představu o romantice jinou.

K seriálu jsem se dostala díky anime sérii a bylo to moje první setkání s hranou čínskou televizní tvorbou. Od počátku jsem byla dost skeptická a rozhodně jsem si neříkala, že to bude něco na co bych se koukala opakovaně. Dokonce jsem původně uvažovala pouze o speciální edici s 20 díly, ale naštěstí jsem se rozhodla pro všech 50. Protože v tom, že si tenhle seriál nedám znovu jsem se rozhodně mýlila. Skvěle rozpracovaný příběh, s postavami, které se v rámci děje opravdu vyvíjejí a člověk je prostě nemůže nemilovat. Fantastická hudba, lokality, kostýmní výprava a skvělé herecké výkony (i když musím říct, že nejsem fanda přehrávání v komediálních situacích, asi to k asijské tvorbě tak nějak patří) S každým dalším dílem se moje láska k tomuhle seriálu jen zvětšovala a jediné čeho jsem se bála bylo, že to skončí nějakým fiaskem ala 8. série Hry o trůny. A to se naštěstí nestalo, tohle rozhodně uvidím ještě několikrát, takhle nadšená jsem už dlouho nebyla.

Naprosto nechápu jak je možné, že má tento "dokument" takto vysoké hodnocení, když nemá prakticky žádnou přidanou dokumentární hodnotu. Podle všeho se jedná o jednoduchý televizní dokument, což potvrzuje i jeho stopáž, která je v půlce přerušena dvouminutovým opakováním typu "viděli jste". Pokud si někdo předtím alespoň otevře Wikipedii tak se během chvíle dozví přesně to samé jako v tomto díle. Dokument staví na rozhovorech se sourozenci, jejich přáteli, rodinou a na jejich dojmech a osobních pocitech bez toho aby dal prostor k vyjádření i druhé straně nebo odborníkům na tuto problematiku. Navíc pravidelně dochází k situaci kdy dokument řekne určitou informaci a během pár minut jí popře. O samotném důvodu rozdělení se nedozvíme vůbec nic, kromě informace, že šlo o studii z 50-60.let, a jediný kdo se k ní vyjádří je asistentka, která sama říká, že jen občas zaslechla něco v kanceláři a asistent, který na dvacetileté studii strávil 10 měsíců, ale neví k čemu byla, jak byla nastavena ani jak se měla vyhodnotit, pouze popisoval chování dětí. Režisér se nám snaží vnutit pocit, že jde o velmi rozsáhlý problém, kolem kterého je obrovské utajení a že nikdo vlastně neví jestli za rohem nebude mít dvojče. Podle záběrů na veřejný popis dokumentů ke studii uložených na Yale se studie týkala celkem 9 dětí. Ke stejnému počtu dojdeme i když sečteme děti o kterých se zmiňují ostatní aktéři. Tedy rozhodně nešlo o rozsáhlou studii, protože 9 dětí prostě není ani rozsáhlý ani reprezentativní vzorek z kterého lze usuzovat statisticky významné výsledky, a tedy se není čemu divit, že nebyla publikována a ani nejde o velké množství účastníků jak se nám dokument snaží tvrdit. Navíc se nám snaží nastínit jakousi konspiraci, že se k záznamům nedá dostat protože určitá společnost nedala svolení, ale nedají možnost dané společnosti se vyjádřit. Vidíme jak jeden z bratrů volá a mluví s kancelářským chudákem, který samozřejmě vůbec nemá tušení o výzkumu před desítkami let a řekne mu, že se pokusí najít někoho kdo mu k tomu něco řekne. Co jiného by měl říct, kdyby o výzkumu věděl, pak by to teprve bylo podezřelé. V další scéně je jim voláno znovu, ale odpověď se již nedozvíme, protože je místo ní hudba. Nulová přidaná hodnota, vzájemně si odporující tvrzení v průběhu dokumentu, jen hromada pocitů bez reálných podkladů, o studii stále dokola slyšíme jen, že o ní nikdo nic neví a ještě k tomu snaha o manipulaci, aby těch pár informací vypadalo bombasticky. Kolik asi bylo v 50-60. letech rozděleno dvojčat prostě protože bylo opravdu jednoduší je udat do rodin na adopci? Víte to? Já ne a tenhle dokument vám rozhodně odpověď nedá a ani se o to nepokusí. Sami aktéři na konci přiznávají, že to jak jsou si podobní vlastně bylo jen o tom, že to dokázali správně sehrát a tedy byli zajímaví pro televizi. A z toho těží dodnes. Někdy je prostě potřeba zapojit kritické myšlení a nad tvrzeními, které vám někdo předkládá se trošku zamyslet.

Druhá sezóna SAO trpí úplně stejným problémem jako ta první. Na začátku skvěle nastoupí, první polovina je napínavá a vtahující a pak místo toho, aby po vyřešení hlavní zápletky skončila, tak pokračuje ještě půl série, kdy se neděje nic zásadního a je to prostě nuda k ukousání. Zde by bohužel opravdu platilo, že méně dílů je někdy opravdu více než zbytečně natahovaná série.

Velká očekávání plodí velká zklamání a dovolím si tvrdit, že tento film je prostě přeceněný. Cítila jsem se jako při čekání na Godota, kdy konečně přijde nějaká hlubší myšlenka a film najednou dostane další rozměr. Godot však nedorazil a stejně tak celý příběh skončil stejně plochý jako i začal. Asi by se to dalo nějak odpustit pokud by film byl tím, za co se vydává, tedy komedií, ale upřímně jsem za dvě hodiny času nenašla nic čemu bych se měla zasmát. Jednotlivé zážitky po cestě mají obrovský potenciál pro rozpracování, ale vidíme je sotva pár minut a poté se k nim už nikdo nevrací. Postavy jsou naprosto 2D bez jakýchkoliv niterných prožitků a rozhodně nepůsobí, že by je události kamkoliv zásadně posouvali. Ano děti rasismus je špatný, ale existuje o tom dost mnohonásobně lepších filmů, které si zaslouží váš čas mnohem více.

Nic proti minimalistickým sci-fi, sama jsem fandou tohoto žánru, ale pokud jste už nějaké takové filmy viděli, případně máte načteno v této oblasti klasické autory jako jsou Asimov, Clarke či Bradbury, tak vás nic nepřeklapí. Neurazí, nenadchne, pouze kopíruje klasické předlohy a při použití trošky logiky znáte závěr filmu už po půl hodině.

Chcete vidět hromadu mimozemšťanů? Chcete vybuchující lodě a monumentální dlouhé bitvy? Chcete vidět hrdiny, při kterých budou pubertální dívky vzdychat ještě několik hodin potom? Tak to jste tu špatně.... Pro ty ostatní, kteří se nebojí dát šanci pomalejšímu tempu a nechat se vtáhnout pár kamerami a užít si tu atmosféru obrovské hvězdné plochy je tohle skvělý snímek. Jak je vidět k dobrému filmu nejsou potřeba obrovské přepálené rozpočty a někdy méně znamená více. Po hodně dlouhé době mě něco opravdu dostalo do kolen. Opravdu skvělé sci-fi.

Velká očekávání často rodí velká zklamání... A tak je to i v případě Hobita. Asi je fér předem přiznat, že knižní předlohu miluji a tedy jsem hodně kritická. Místy asi příliš. To co na Hobitovi bylo vždy to kouzelné, byl příběh. Jednoduchý prostý kouzelný pohádkový příběh. A právě tohle jednoduché kouzlo se u tohoto filmu prostě nedostavilo. Mám pocit jako by se někdo rozhodl, že původní předloha je pro dnešní dobu příliš málo epická a snažil se vytvořit hrdinský a mocný epos. Problém, ale je, že Hobit není monumentálním příběhem jako Pán prstenů. Kdysi bylo CGI pomocníkem, dnes mám pocit, že film spíš ubíjí. Pamatujete tu scénu mezi sloupy v Morii v Pánovi prstenů? To jak vám to vzalo dech a říkali jste si "Wau"... Hobit je těchto záběrů plný, ale už nikde to nefunguje tak jak by mělo. Klobouk dolů před borci z technického oddělení co měli na starosti triky, ale u filmu mě spíše zajímá příběh. A ten je zde bohužel vyprávěn ne zrovna zdařile. Nechápejte mě špatně, Hobit není špatný film.... jen to asi není to, co jsem očekávala...

Krásný film o časech kdy láska byla asi jednoduší než dnes. Judy Garland byla báječná a já ty písničky nemůžu dostat již několik dní z hlavy. Film jako by nikam nespěchal, a přestože jsem se celou dobu bavila nemůžu říci, že by mě to nadchlo jako třeba Zpívání v dešti. Něco mi v tom chybí, snad trošku větší spád, snad trošku komplikovanější děj, těžko říci. Ale i tak je škoda, že se takové milostné příběhy dnes již netočí.