Jo, jo... Dozvědět se od Friče, že Páter Vojtěch byl salát a že si půjde dát cigáro jsem potřeboval... Ve výsledku mi v paměti stejně utkví jen poměrně otravná Hadrbolcová v minisukni.
Nečekaná zábava od neuvěřitelně "umělecky impotentního" režiséra Oldřicha Kmínka. Sociální tématika v jeho podání vypadá jako ZAMÝŠLENÁ parodie a výsměch dělníkům (i když podobná věc se mu povedla už s Osadou mladých snů). Příběh by ve výsledku vystačil na půlhodinový krátkometrážní film a v rukou jiného režiséra by z něho byla akorát obyčejná nuda, ale kdepak Oldřich, ten prolomí hranici za kterou je film tak špatný, až je vtipný, o délku rovnající se v tomto případě součtu výšky všech kladenských továrních komínů. V celém příběhu se opakují akorát tři různá prostředí - Petrův dům, bar Zlatá klec a záběry z továrny, které často nejsou ani nijak vzájemně propojeny a objevují se zde záběry, naprosto nedávající žádný smysl. Navíc statické dlouho záběry z továren, prokládané unylým zpěvem E. F. Buriana, působí jako parodie na sovětské montážní filmy (zrovna toto téma se stokrát lépe povedlo Václavu Kubáskovi o rok později ve filmu Svítání). Z hereckého obsazení bezmezně adoruji Elu Šárkovou a nutno uznat, že nohu má opravdu pěknou a takhle jsem nikdy nikoho metat hvězdu neviděl. V jejím případě je zřejmá alespoň částečná inspirace Marlene Dietrichovou, která v podání Ely Šárkové vyznívá alespoň trochu snesitelně. Navíc nikdy nezapomenu, jak se znechuceně odvracela od Otomara, když ji nad postelí umírající Dádi vzal za ruku a přitiskl k sobě. Otomar by byl klasicky bezproblémový, jen předpokládám, že pro tuto roli musel přibrat na váze, aby mu vůbec bylo možné uvěřit, že má za dceru takového nesympatického vepříka jako je "malá" Dáďa Kmínková. Vůbec na Dádě stála a padala veškerá humorná stránka filmu - mluvit to neumí a pořád to jen natvrdle stojí a zírá do kamery (navíc se nemůžu zbavit pocitu, že se při zírání do kamery rýpala prstem v nose). Stejně jako je místy nelogický příběh, dostává film absurdní nádech i díky formě jakou je zpracován - jak by jinak bylo možné, aby Korbelář zapálil sirku a najednou mu do obličeje svítilo světlo jako ze silného reflektoru nebo aby rozsvítil v temném pokoji malou petrolejku a najednou je všude světla až z toho bolí oči? Sečteno podtrženo, čekal jsem od Oldy jen klasickou pitominu ve stylu jeho ostatních filmů ale dostalo se mi něčeho co několika násobně překonalo všechny moje největší očekávání. P.S.: Doteď nechápu, jak se Dáďa vešla do tak malé rakve...
Diagnosa X opravdu není dobrý film ( Mozky, mozky, mozky ). Trpím u afektované mluvy Adiny Mandlové, která se bezradně rozhlíží kolem sebe, trpím pří sledování Arna Veleckého (ještě že nehrál ve více filmech) a ze všeho nejvíce trpím u malé Věrky s vizáží upíra. Cením si sice interiérových záběrů jako dokladu dobové módy a vkusu, nemohu ale popřít, že působí příliš stroze, studeně a neútulně a v žádném případě ne jako zabydlený dům. Naopak děkuji za Rovenského s vnitřními hlasy a spoustu dvojsmyslných narážek - obsadit podváděného manžela při představení loutkového divadla do role Kašpárka, za jehož zády se schází princ s princeznou.... . Ale především si cením věc která mne překvapila nejvíc - na rozdíl od mnoha dalších soudobých československých filmů Diagnosa X není pouhým sledem na sebe špatně navazujících scén, ale místo toho jsou scény výrazně vzájemně provázané. Zároveň film poskytuje opakovaně dostatek vodítek pro orientaci v ději filmu, ve kterém se potom nelze ztratit.
Krátké animované filmy Dopravního podniku Praha. Při jejich promítání v Kinobuse v létě 2010 se překvapivě setkaly s mnohem kladnější diváckou odezvou než některé promítané filmy (zdravím Kawasakiho růži). Ve výsledku považuji za nejpodařenější "uncut" verzi dílu Nastupování.
"Asi před třemi měsíci jsem tu prosil o radu, že mám strašnou chuť pít krev. Kdykoliv vidím někoho jak se zraní a teče krev dostanu strašnou žízeň. Byl bych schopný toho člověka do tý rány i kousnout kdyby mi to nebylo blbý kvůli okolním lidem. A vy ste mi poradili, abych zašel za psychiatrem. Takže fakt dík za tu debilní radu, protože sem za ním byl a ten se mi vysmál a dělal si ze mě srandu, až mě nasral tak že sem se na něj vrhnul a kousnul ho do krku. Zavolal na mě policajty který sem pokousal taky, protože se tomu smáli. Takže sem byl obviněnej jak z útoku na lékaře tak i z útoku na veřejnýho činitele a protože mi je víc jak 15, tak už sem trestně zodpovědnej a šlo by to i k soudu, kde bych určitě pokousal i soudce nebejt toho, že na mě vypracovali posudek, kterej tvrdí že trpím nějakou psychózou a že bych se měl léčit. Ten pokousanej psychiatr mě už léčit nechce a tak budu muset dojíždět za jinym, kterej je podstatně dál. To ale neni to nejhorší. Nějak to prosáklo k nám do školy a teď se mi všichni smějou a házej po mě česnek. Doma pak smrdím česnekem i celej víkend. Já je všechny pokoušu a jestli to udělám tak budu mít další problémy. Ta léčba toho psychiatra vůbec nepomáhá. Dává mi nějaký uklidňující prášky, ale jak mě mají uklidnit, když mě sere že pořád smrdim česnekem a všichni se mi smějou." (pozn. převzato z lide.cz)
A uz jsou asi u sebe doma... pan ucitel zaleva kvetiny na balkonu... a zalil i gaye pod balkonem! Ha!
Gay (rikejme mu kalhotac) jde na... tak uz se libaj
To jsou strihy.
Delaji neco, co je asi felace, ale moc to tak nevypada
A prichazi puvodni gay - ucetni!
TO bude drama
Prida se?
Adině to nejvíc sluší vyválené v bahně, Rolfovi jeho gumový úsměv, Tréglovi zase grapefrujt místo mandarinky na hlavě. Hlavně, když tam je L.H. "Pat" Struna a J.W. "Mat" Speerger.
Smrt na cukrovém ostrově je stejně politicky odporný film jako Brynychův Smyk, přes tento ideologický balast je ale vcelku podařeným dobrodružným filmem. Náhodná rozhodně nebude ani výrazná žánrová podobnost s 27. a 28. dílem seriálu 30 případů majora Zemana, na jehož námětu se rovněž podílel Jiří Svetozár Kupka. Příběh se vyvíjí pomalu, jako v 30PMZ předcházelo závěrečnému akčnímu konci poměrně dlouhé "oťukávání" všech zúčastněných. Každý ze zúčastněných věděl, kdo je čí protivník, hlavní napětí pak spočívalo v tom zda se dcera novináře Pirnera Kateřina podvolí manželovi Kadlecovi nebo odjede s kladným hrdinou Trojanem. Jelikož je toto jeden ze dvou širokoúhlých filmů Jiřího Sequense v 60. letech, tak se přímo podbízí srovnání se stylovou stránkou toho druhého - Atentátu. Délka záběru se v průměru pohybuje na 13,2 sekundy, tedy o celé dvě sekundy výše než u o tři roky mladšího Atentátu, oproti tomu se mezi různými délkami záběrů objevují mnohem delší intervaly. Dlouhé záběry pak téměř do extrémů uvádí to, co bylo na Atentátu po stylové stránce prakticky nejzajímavější - přenášení pozornosti kamery z jedné postavy na druhou. V některých případech se ale záběry díky své délce stávají téměř statickými a dynamická pohyblivost záběrů, jak je divák zná z Atentátu se vytrácí. Oproti Atentátu zde mnohem častěji Sequens využívá při snímání dialogů metodu záběrů a protizáběrů, které tak ale tvoří naprostou většinu těch nejkratších záběrů a většina dramatických záběrů je delších než tyto dialogové. Naprostým překvapením byla vysoká hloubka ostrosti u barevného filmu. Barevný materiál dříve neposkytoval takové možnosti pro kompozici obrazu hloubky, kdy jsou ostré postavy jak v detailním záběru, tak i v dáli na pozadí obrazu. A už jen třešničkou na dortu byl Rudolf Hrušínský namaskovaný jako černoch se svítivě modrýma očima.
Vstřícný plán se tematicky zaobírá něčím, co je současným divákem prakticky ve všech případech odsuzováno. Vstřícným plánem se myslí rozhodnutí pracujících splnit pracovní úkol na více procent než jim předepisuje norma. Takový suchý popis by se v rukách většiny socrealistických režisérů změnil v naprosto diletantské dílo. V případě Fridricha Ermlera a Sergeje Jutkeviče tomu tak úplně nebylo. Jejich snímek asi nebyl prvním z takto tematicky zaměřených filmů, ale ustanovil pro svůj žánr normy, především ve smyslu charakteristických postav. Inženýr, stranický tajemník (se slušivou kšiltovkou), mladá emancipovaná sovětská žena kontrastující se stařenou, jež představuje předcházející generaci. Film byl teprve druhým sovětským zvukovým snímkem a tak ještě ve výrazné míře kombinuje stylové prvky němých filmů se snímky zvukovými, zároveň jsou zde ještě znatelné vlivy pomalu odeznívajících avantgardních postupů. Namátkou stačí zmínit procházku po Petrohradu během bílé noci a záběry v nichž mezi stranickým tajemníkem a mladou ženou projíždí skupina cyklistů. Za avantgardní by se dalo ale považovat i použití industriálních hudebních motivů. Hudební složka zde není pouze přidaná hodnota, schopná existovat samostatně, ale vzájemně se s dějem filmu prolíná a prostupuje, nedá se vždy rozeznat, které části jsou diegetické, kdy se jedná o hudbu a kdy o zvuky vydávané továrními stroji. Její využití v některých okamžicích stupňuje dramatičnost nastalé situace. Problém pak nastává při rozlišování toho zda hodnotíme film, jehož příběh se místy stává zbytečně natahovaným a rozvleklým, anebo zda nám Vstřícný plán ukazuje spíše pozůstatky doby v níž vznikl.
V době, kdy v Americe začínal Fred Astaire s Ginger Rogers, v Třetí říši se Marika Rökk ještě neroztančila a křehká Lilian Harvey odjela na americkou štaci, Ejzenštejnův spolupracovník Grigorij Aleksandrov natočil anarchisticky bláznivou jazzovou komedii Celý svět se směje. Jazz, anarchie a především... vycpaná létající ovce! Pryč s budováním socialismu! Sovětský film může být vtipný a zábavný jako hollywoodský trhák. Že chybí jakkoliv propracovaný příběh a výsledný snímek je spíše sérií jednotlivých gagů? Přesně tak a vůbec to nevadí. Absurdní situace střídá absurdní situaci, a na inspiraci americkou groteskou odkazují již úvodní titulky filmu. Neříkám, že ten film je dokonalý, ono tomu je ve své podstatě právě naopak. V kontextu sovětského filmu pro mě jde po všech Ermlerech, Vasiljevech, Ejzenštejnech a Vertovech, avantgardních montážnických filmech o zcela novou a překvapivou diváckou zkušenost.
Ano, tento film vypovídá o hvězdném statutu Brigite Bargot víc než dost a více méně se mi jen potvrdil můj názor na ni. Velkou část záběrů tohoto filmu tvoří detaily na různé části Brigitina těla - především dlooooooooouhé a opálené nohy, obličej a rty a ve vyjmenovávání by se dalo ještě dále pokračovat. Povaha Bardotové jako hvězdy se tedy dá považovat za "žena-lízátko", protože pak nejde ani tolik jak hraje, ale jak se ukazuje. Díky tomu Bardotové pak vlastně ani nevadí, že nemá žádný hlas a neumí moc zpívat. Naprosto mi u ní chybí předválečné femme fatale a přitažlivé kouzlo glamour a nedokážu obdivovat hvězdu, jejíž kariéra je založena jen na hezké vizáži. Hudba, která rozhodně svou dobu zas až tak moc nepředběhla, mi spíše způsobila silnou bolest hlavy než cokoliv jiného. Nakonec jediným kladem filmu vlastně zůstane režijní zpracování jednotlivých klipů a pár světlých okamžiků, které jsou i relativně zábavné.
V roce 1928 měl Protazanov své nejlepší filmy již za sebou. Pryč jsou doby carského Ruska, kdy v jeho filmech hrál Ivan Mozžuchin role důstojníka Herrmana či otce Sergeje. Odešlo již i krátké údobí francouzské emigrace, kde Protazanov natočil vynikající drama Justice d'abord, opět s Mozžuchinem v hlavní roli. Pravda, svůj návrat do Ruska uvedl filmem Aelita, který je pravděpodobně prvním ruským sci-fi filmem, ale co pak? Jeho následující filmy se nijak výrazně nevyvíjely svojí formou a jejich hodnota upadala. Stále se částečně držely v konvencích salonních melodramat, do nichž vstupovaly motivy poplatné sovětské ideologii. Člověk z restaurantu byl již jen relativně nezáživným příběhem muže zaměstnaného v restauraci a jeho dcery, kteří se dostanou do nepříjemností s vedoucími podniku. V Řádu bílého orla je ale toto dotaženo ještě více do extrému. Dvě ohniska narativu tříští zbytečně děj a protikladnost linie odehrávající se mezi dělníky sice kontrastuje s životem v gubernátorových salonech, ale bez jakékoliv smysluplné funkceV Deseti dnech, které otřásly světem sice Ejzenštejn vypráví podobný příběh, který je ale stmelen dohromady montáží, kdežto Protazanov se těžko odpoutává od zažitého stylu a vrcholem avantgardnosti v jeho filmu je série několika prolínajících se záběrů. Výsledek z několika simultánně vyprávěných příběhů diváka spíše dezorientuje než cokoliv jiného. Protazanov pak pokračoval ještě dále ve své linii úpadku a film Vrtochy lásky byl už jen ukázkou toho kam vlastně svou tvůrčí drahou směřoval v 2. polovině 20. let. Nejvhodněji pak na Řád bílého orla sedí rčení jednoho mého "oblíbence" - "Je to průměrný průměr." A to se vším, co k tomu patří.
Film, který během své promítací doby donutil opustit kinosál více lidí než o semestr dříve Pasoliniho Saló... Kokeisl za státní grant nechal popustit uzdu své dokumentaristické a naturalistické zvrhlosti. Díkybohu za špatnou filmovou kopii, která díky neustálému přetrhávání a vypadávání dávkovala Kokeislovu nechutnou názornost do malých dávek. Tvůrce sám pouze rozvinul formu svých dřívějších polohraných dokumentů jakými byl například Stín ve světle nebo Procitnutí ženy. Manželství pod drobnohledem se mohlo oproti již zmíněným filmům "pyšnit" téměř dvojnásobnou stopáží filmu, jež umožnila zaobírat se některými částmi stádia vývoje lidského plodu až do přílišných podrobností, a to za použití přehnaně názorných pomůcek. I zde se objevovala zcela nezáživná dějová linka, která sloužila pouze jako prostředek zesilující "osvětovou" funkci filmu. Zábavné jsou pak pouze situace vynikající svou otevřenou metaforičností aneb jak se počne dítě? Stroje šijí muž pracuje u stroje a voda teče. Jak se dítě porodí? Otevře se zlatá brána ze stromu se utrhne jablko! Styl němého filmu zasazený hluboko do zvukového období s několika krátkými a zcela nepřesvědčivě vyznívajícími dialogy. Konzervativnost, nekonzervativnost, Kokeislovina je to určitě, formálně téměř identická s jeho němými osvětovými filmy a svým způsobem i "pohádkové" Popelce. Fuj, Pepiku, pěknou čuňárnu si natočil! :-/ A ostatní se radši podívejte na Vetřelce. P.S.: Karle, za prvé bylo na Saló docela dost lidí a za druhé nejde o ty co nešli, ale o ty co odešli.
Tak u nás kdysi vypadala pohádka? Ne to není pohádka, jak ji dnes zná běžný Čech z filmů, se šťastným koncem. Její poetika se blíží spíš morbidním příběhům bratří Grimmů, z nichž mě v této chvíli napadá především pohádka "O umrlém dítěti", či některým baladám z Erbenovy Kytice. Brněnský Lloydfilm natočil tento film společně s několika dalšími krátkometrážními ve vídeňských ateliérech (bohužel? nedochovanými) a byly s Innemannovou Červenou karkulkou prvními zástupci pohádkového žánru v československé kinematografi. Nelze hledat předlohu v zombie hororu (jak zmiňuje Fingon), protože v té době snad ani žádný ještě neexistoval, ale nástup Růženky se blížil černému myslivci z Babičky They Červenkové (1921) a potažmo i hraběti Orlockovi z Murnauova Upíra Nosferatu. Evidentně pohádka ale částečně plnila i vzdělávací funkci, poučování o lidových zvycích a symbolech bylo jedním z pilířů příběhu. Ovšem opakovaný naznačený symbol, který slouží jako pomůcka pro méně chápavého diváka, aby si vytvořil správnou hypotézu o konci filmu, je ve většině případů až příliš názorný.
Vrcholné dílo Vávrova "recyklačního" období. Pokud je něco co mi na osobě Otakara Vávry vadí, tak je to především kopírování jiných tvůrců, které alespoň v předchozích letech nebylo tak očividné. Temné slunce vygradovalo tuto jeho bizarní úchylku do nebeských výšin. Ztratila se chladná Florence Marly a inženýr Prokop procházející situacemi, jež jsou bližší halucinacím způsobeným horečnatým blouzněním. Místo nich se zde objevuje unylý, nudný Prokop a Magda Vašáryová, jež není tou femme fatale jako Florence Marly ale pouze znuděná a zbohatlická mladá dívka. Přestože není blíže určené datum a čas, v němž se děj odehrává, zcela jednoznačně lze vyvodit z vodítek poskytnutých filmem, že se odehrává někdy v 80. letech. Ale o to by ani tolik nešlo, "dobová aktualizace" nemusí filmu nutně škodit, pokud ovšem tak není ve stylu Temného slunce. Pacifistický Čapkův román je přepracován a do jeho samotné podstaty vloženy dobově ideologicky poplatné motivy. Co zde mají co dělat záběry na dlouhovlasé hiippies, které jakoby kombinovaly Formanovy Vlasy a díl Mimikry ze Sequensova seriálu 30 případů majora Zemana. Vrcholem všeho je ale téměř identický syžet v němž se velké množství scén téměř do puntíku podobá svým protějškům ze starší Vávrovy adaptace Krakatitu. Korunu všemu pak nasadil závěr ne zcela nepodobný některému ze zombie hororů. Vhodné pouze pro otrlé jedince se silným žaludkem.
Ač můj vkus nikdy nebyl naladěn na novou vlnu a kinematografie 60. let, ať už česká nebo světová, mne v naprosté většině případů míjí, tak Atentát považuji za výborný film, který je výjimečný v kontextu Sequensovy tvůrčí dráhy a ve srovnání s některými předcházejími českými širokoúhlými filmy kvalitativně zcela nepochybně o několik kategorií výš. Zpracovává do filmové podoby příběh o tom, jak několik českých hrdinů za druhé světové války neslo svůj pomyslný kříž na Golgothu, aby zbavili československý národ kata Heydricha. Pravdou sice je, že tvůrci sami o sobě prohlašovali, že se snažili co nejvíce přiblížit skutečným událostem a dobové recenze skloňovaly věrnost realitě ve všech možných pádech, ale v žádném případě nelze uvažovat o tom, že by snímek byl do všech nejmenších detailů věrnou kopií toho, co se skutečně odehrálo. I pokud film zachycuje události tak významné jako Atentát, je nutné mít na paměti, že se filmový svět nerovná skutečnému a s výhradami přijít až v případě, kdy by režisér ve filmu postavil skutečnost na hlavu a zcela převrátil hodnoty činů, které opravdové osoby za svého života vykonaly. Navíc kdo může s přesnou jistotou určit, jaké materiály měli tvůrci během připravování filmu k dispozici. Ve výsledku Atentát ani neaspiruje na to, aby se stal věrnou kopií reality. K čemu by pak byly kompozice některých obrazů, jež připomínají spíše vizuální poetiku Františka Vláčila, než historický dokument prorežimního tvůrce. Neodvažuji se tvrdit, že jde o ty samé postupy u obou tvůrců - oproti Markétě Lazarové, kde je docela často důležitá akce zachycena rozostřeně na pozadí záběru, tak Sequens naopak zaostřuje na narativně důležité objekty a činnosti, čímž navozuje i více realistický dojem. U většiny scén režisér využil kompozici obrazu do hloubky, kdy je zabíráno větší množství postav od velkých detailů až po celky v jednom jediném záběru. Velmi často využívá pohybu panoramatického kamery k přenesení pozornosti diváka na jinou postavu, která se během záběru objeví v obraze, a ukončuje záběr velkým detailem na obličej postavy, kdy jsou na pozadí vidět další lidé, se nimiž byl hrdina ještě před několika vteřinami v interakci. Jaké bylo překvapení, když jsem zjistil při porovnání s filmem Ať žije republika, že Atentát má při o 30 minut kratší délce téměř třikrát méně záběrů, přesto působí obrazově velmi dynamicky. Kamera je totiž neustále v pohybu a neustále předává pozornost od jedné postavy k druhé. Představitelé hlavních rolí odvádějí skvělé výkony a není jim prakticky co vytknout. Samotná závěrečná sekvence, kdy již parašutisté čekají nevyhnutelný konec, je koncentrovanou ukázkou většiny užitých stylistických postupů ve filmu a ještě dlouho po závěrečných čtyřech výstřelech parafrázujících motiv z Beethovenovy Osudové symfonie mi v uších zněla slova: "Vzdejte se, nic se vám nestane!"
Naška, slečna z dobré rodinyDokument, který zachází ještě dál než než zcestná teorie hvězdného tria Mandlová-Baarová-Gollová. Hned na začátkuse divák dozví, že Baarová vůbec a Mandlová, ač měla hezká ramena, tak nebyla ta dáma z vyšší společnosti, takže taky nepřichází v úvahu. Nesmysl! Minimálně proto, že v Československu bylo mnoho schopných hereček s talentem a na Gollové toho nebylo o nic víc zajímavého než na ostatních. Je sice pravda, že je skvělé získat výpovědi lidí, jako je Eva Gérová, Zita Kabátová nebo Otakar Vávra, které jsou zajímavé a něčím přínosné pro informační hodnotu filmu, ale to ovšem není důvod pro přítomnost některých jiných osob. Nepochopil jsem, proč se zde objevil Vlastimil Harapes, aby nám jen řekl, že má rád Gollovou. A třešničkou na dortu byl samozvaný odborník Aleš Cibulka, který si akorát na podobných dokumentech a záležitostech snaží postavit kariéru a vůbec mu nevadí, že jeho knihy o Nataše Gollové obsahují faktografické chyby a dá se snadno předpokládat, že tento snímek je z velké části jeho dílem. Pokud tomu tak je, tak by se Cibule měl smažit. Jsem Vaše LjubaSuchá Ljuba to být nesmí, a to ani se psíma knedlíkama, nohou za krkem a bradavicí přes půl tváře. Zvlášt, když se pak ještě vydává za Hadinu. Gumice na Sucháče!
Román Julese Vernea Michel Strogoff musel být bezesporu pro bělogvardějské ruské emigranty velmi citlivé téma. V době, kdy byli již téměř deset let pryč ze svojí vlasti, měli natáčet film, který se odehrává v době vlády cara a jeho hlavním hrdinou je statečný důstojník carské stráže, ztvárněný největší hvězdou ruského předrevolučního filmu, Ivanem Mozžuchinem. Pod značkou francouzské produkční společnosti Ciné France pak tito ruští filmaři (společně s francouzskými) v německé koprodukci natočili jeden z nejvýpravnějších evropských filmů němé éry, které jsem viděl. Důkazem toho byly nejen velké bitevní scény a ples na carském dvoře, ale i dlouhá stopáž a použití barevného materiálu firmy Technicolor při natáčení v tatarském táboře. Tytam jsou dlouhé záběry typické pro film carského období, režisér Turžanskij se inspiroval montážními technikami sovětské školy a Abela Ganceho. V žádném případě se tedy nejedná o nudný, zdlouhavý film s přepálenou stopáží, ale na němou éru je snímek překvapivě akční. Negativum, za které ale film v žádném případě nemůže, byl improvizovaný hudební doprovod, který se k filmu příliš nehodil a působil spíš rušivě.
Film šel do kin na podzim roku 1948, v době po únorové revoluci plné společensky velmi významných změn. Začala se zde již zcela výrazně projevovat rétorika levicové politiky, přesto se ale československý film ještě nedostal do schématické podoby budovatelských děl následujícího desetiletí a snažil se o využití uměleckých prostředků k výstavbě příběhu. Paralela s Wellesovým Občanem Kanem nespočívá pouze v námětu, ale zdánlivě i ve struktuře syžetu, jež je divákovi předkládán v několika flashbacích, tím ale jakékoliv souvislosti končí a nastupuje tvrdá kritika toho, jak peníze kazí člověka. Vrcholem pseudoumělecké narativní demence je pak vševidoucí kamera vypravěčka, která tvrdě zúčtovala s téměř všemi kvalitami filmu a o mnoho překonává nevěrohodnost kostýmů pro doby, jimiž spolu s hlavním hrdinou divák prochází. Z herců vyčnívá alespoň trochu svými kvalitami výborný Boháč a zcela výjimečně mi ani příliš nevadila Marie Vášová, jinak téměř dvouhodinová prezentace strojených a těžkopádných dialogů je opravdu náročná na diváckou pozornost. Ano a rovněž děkuji divačce z přední řady za sdělení, že dnes se přece točí ty samé filmy...
Velké množství ruských filmařů přišlo během bolševické revoluce o prakticky celý svůj majetek a uchýlilo se pod ochranu bělogvardějských sil na poloostrov Krym do Jalty. Zde pak v letech 1918 až 1919 dále pokračovali natáčením dalších film, než museli i toto úročiště opustit. Jedním z těchto snímků je i Bohatýr ducha. Za zmínku určitě stojí na svou dobu složitá kompozice obrazu. V interiérech využívá režisér Protazanov více plánů a velkou hloubku ostrosti, tudíž divák vidí ostře jak akce a osoby v popředí, tak všechny narativně významné akce na pozadí obrazu. Ve spojení se zvláštním svícením scény získává film expresivní nádech, který zároveň také pomáhá odvádět diváckou pozornost od místy velmi levně působícího vzhledu interiérů a nepříliš dokonalého namaskování revoltujících vesničanů. Příběh se drží v žánrových hranicích romantického melodramatu, bohužel vyvrcholení filmu schází typicky ruský tragický konec a ze slušného dramatu se nakonec stává nasládlá limonádová romantika. Happyend, jež by vyhovoval spíše západoevropskému filmovému publiku, by ale mohl již roku 1918, rok před definitivním ústupem bělogvardějců z Krymu, předznamenávat, že budnoucnost většiny emigrantů se bude, a na ojedinělé výjimky, nalézat v západoevropských zemích a krátká epizoda z let 1918 a 1919 bude pouze přestupní stanicí pro další kariéru v zahraničí.
Komentář k dílu s Alešem Cibulkou, Ondřejem Suchým a kulatou rozteklou.
Ze dvou výše jmenovaných "spisovatelů" nemám ani jednoho rád, natož pak i jejich prezentaci jako opravdových tvůrčích umělců, provádějících náročný výzkum nebo předkládajících obyčejným čtenářům zajímavé informace o jejich hereckých oblíbencích. Obsah knih Aleše Cibulky ani zdaleka neodpovíídá tomu, jak je prezentoval, množství faktografických chyb, rozhodnutí autora, který upřednostnil bulvárnější způsob tvorby před držením se faktů a tím i přispěl k dalšímu šíření nesmyslů a blábolů týkajících se českého filmu. Jeho snaha pouze přispívá ke glorifikaci Nataši Gollové, na úkor ostatních velmi kvalitních hereček české kinematografie, za pomoci naprosto nesmyslných argumentů o éteričnosti osobnosti zmíněné herečky, což se dalo zcela jasně vypozorovat již v dokumnetu na jehož tvorbě se Aleš Cibulka podílel - Naška, slečna z dobré rodiny. Povídání o pátrání po hřbitovech a hrobu Nataši Gollové je také poněkud podivné a pravděpodobně ne tak složité jak bylo líčeno.
Pan Ondřej Suchý nepůsobí sice tak průbojně jako Aleš Cibulka, ale jeho knihy v mnoha případech nejsou o mnoho hodnotnější. Povětšinou se soustředí na marginální události prakticky nedůležité a nevýznamné pro tvůrčí vývoj a memoárová literatura vzešlá z jeho pera se pak zabývá věcmi jako například, co ráda Ljuba Hermanová vařila, kolik měla manželů a že si v 80 letech byla schopná strčit nohu za krk. Nemohu mluvit například o TV pořadu Kavárnička dříve narozených, který jsem neměl možnost vidět, ale jeho literární tvorba se stejně jako knihy Aleše Cibulky veze po povrchních faktech naoko přitažlivých pro neznalého čtenáře. Nehledě na to, že takovému člověku bych se na sebe bál cokoliv prozradit, kdoví kdy to pak dá k lepšímu někde jinde, jako to bylo například se zmínkoou o vztahu Oldřicha Nového a Ljuby.
Nedá se ale tvrdit, že by tito dva spisovatelé byli ojedinělými případy v literatuře zabývající se českým filmem a herci, existuje celá řada dalších, ať méně či více chybujících.
Film pořízený očividně za málo peněz. Neznámí herci, malované hory na plátně a dost podivný kámen, přes který museli všichni zbytečně lézt. Ovšem ty pokličky co má Betty Blythe jsou nezapomenutelné, stejně jako věčný oheň nesmrtelnosti, jež ve skutečnosti vypadal jako deka vlající ve větru.
Moje komentáře
Skalní ševci (1931)
odpad!Jsou filmy, u kterých si člověk uvědomí, že upřímně nenávidí dechovku...
Píseň o velké lásce (1932)
Kdo by do Aši řekl, že je taková běhna...
Perníková chaloupka (1933)
Ultimativní hustokrutopřísežná jízda na tripu s vycpaným kocourem....
Němý svědek (1968)
Jo, jo... Dozvědět se od Friče, že Páter Vojtěch byl salát a že si půjde dát cigáro jsem potřeboval... Ve výsledku mi v paměti stejně utkví jen poměrně otravná Hadrbolcová v minisukni.
Zlaté ptáče (1932)
Nečekaná zábava od neuvěřitelně "umělecky impotentního" režiséra Oldřicha Kmínka. Sociální tématika v jeho podání vypadá jako ZAMÝŠLENÁ parodie a výsměch dělníkům (i když podobná věc se mu povedla už s Osadou mladých snů). Příběh by ve výsledku vystačil na půlhodinový krátkometrážní film a v rukou jiného režiséra by z něho byla akorát obyčejná nuda, ale kdepak Oldřich, ten prolomí hranici za kterou je film tak špatný, až je vtipný, o délku rovnající se v tomto případě součtu výšky všech kladenských továrních komínů. V celém příběhu se opakují akorát tři různá prostředí - Petrův dům, bar Zlatá klec a záběry z továrny, které často nejsou ani nijak vzájemně propojeny a objevují se zde záběry, naprosto nedávající žádný smysl. Navíc statické dlouho záběry z továren, prokládané unylým zpěvem E. F. Buriana, působí jako parodie na sovětské montážní filmy (zrovna toto téma se stokrát lépe povedlo Václavu Kubáskovi o rok později ve filmu Svítání). Z hereckého obsazení bezmezně adoruji Elu Šárkovou a nutno uznat, že nohu má opravdu pěknou a takhle jsem nikdy nikoho metat hvězdu neviděl. V jejím případě je zřejmá alespoň částečná inspirace Marlene Dietrichovou, která v podání Ely Šárkové vyznívá alespoň trochu snesitelně. Navíc nikdy nezapomenu, jak se znechuceně odvracela od Otomara, když ji nad postelí umírající Dádi vzal za ruku a přitiskl k sobě. Otomar by byl klasicky bezproblémový, jen předpokládám, že pro tuto roli musel přibrat na váze, aby mu vůbec bylo možné uvěřit, že má za dceru takového nesympatického vepříka jako je "malá" Dáďa Kmínková. Vůbec na Dádě stála a padala veškerá humorná stránka filmu - mluvit to neumí a pořád to jen natvrdle stojí a zírá do kamery (navíc se nemůžu zbavit pocitu, že se při zírání do kamery rýpala prstem v nose). Stejně jako je místy nelogický příběh, dostává film absurdní nádech i díky formě jakou je zpracován - jak by jinak bylo možné, aby Korbelář zapálil sirku a najednou mu do obličeje svítilo světlo jako ze silného reflektoru nebo aby rozsvítil v temném pokoji malou petrolejku a najednou je všude světla až z toho bolí oči? Sečteno podtrženo, čekal jsem od Oldy jen klasickou pitominu ve stylu jeho ostatních filmů ale dostalo se mi něčeho co několika násobně překonalo všechny moje největší očekávání. P.S.: Doteď nechápu, jak se Dáďa vešla do tak malé rakve...
Diagnosa X (1933)
Diagnosa X opravdu není dobrý film ( Mozky, mozky, mozky ). Trpím u afektované mluvy Adiny Mandlové, která se bezradně rozhlíží kolem sebe, trpím pří sledování Arna Veleckého (ještě že nehrál ve více filmech) a ze všeho nejvíce trpím u malé Věrky s vizáží upíra. Cením si sice interiérových záběrů jako dokladu dobové módy a vkusu, nemohu ale popřít, že působí příliš stroze, studeně a neútulně a v žádném případě ne jako zabydlený dům. Naopak děkuji za Rovenského s vnitřními hlasy a spoustu dvojsmyslných narážek - obsadit podváděného manžela při představení loutkového divadla do role Kašpárka, za jehož zády se schází princ s princeznou.... . Ale především si cením věc která mne překvapila nejvíc - na rozdíl od mnoha dalších soudobých československých filmů Diagnosa X není pouhým sledem na sebe špatně navazujících scén, ale místo toho jsou scény výrazně vzájemně provázané. Zároveň film poskytuje opakovaně dostatek vodítek pro orientaci v ději filmu, ve kterém se potom nelze ztratit.
Chováme se odpovědně (2009)
Krátké animované filmy Dopravního podniku Praha. Při jejich promítání v Kinobuse v létě 2010 se překvapivě setkaly s mnohem kladnější diváckou odezvou než některé promítané filmy (zdravím Kawasakiho růži). Ve výsledku považuji za nejpodařenější "uncut" verzi dílu Nastupování.
55 dní v Pekingu (1963)
Take your stinking paws off me, you damned dirty Chinese!
Stmívání (2008)
"Asi před třemi měsíci jsem tu prosil o radu, že mám strašnou chuť pít krev. Kdykoliv vidím někoho jak se zraní a teče krev dostanu strašnou žízeň. Byl bych schopný toho člověka do tý rány i kousnout kdyby mi to nebylo blbý kvůli okolním lidem. A vy ste mi poradili, abych zašel za psychiatrem. Takže fakt dík za tu debilní radu, protože sem za ním byl a ten se mi vysmál a dělal si ze mě srandu, až mě nasral tak že sem se na něj vrhnul a kousnul ho do krku. Zavolal na mě policajty který sem pokousal taky, protože se tomu smáli. Takže sem byl obviněnej jak z útoku na lékaře tak i z útoku na veřejnýho činitele a protože mi je víc jak 15, tak už sem trestně zodpovědnej a šlo by to i k soudu, kde bych určitě pokousal i soudce nebejt toho, že na mě vypracovali posudek, kterej tvrdí že trpím nějakou psychózou a že bych se měl léčit. Ten pokousanej psychiatr mě už léčit nechce a tak budu muset dojíždět za jinym, kterej je podstatně dál. To ale neni to nejhorší. Nějak to prosáklo k nám do školy a teď se mi všichni smějou a házej po mě česnek. Doma pak smrdím česnekem i celej víkend. Já je všechny pokoušu a jestli to udělám tak budu mít další problémy. Ta léčba toho psychiatra vůbec nepomáhá. Dává mi nějaký uklidňující prášky, ale jak mě mají uklidnit, když mě sere že pořád smrdim česnekem a všichni se mi smějou." (pozn. převzato z lide.cz)
Mistři hazardu (2005)
"Varuj se Hazzardu, vzpomeň si na Jardu."
Taxi zum Klo (1980)
A uz jsou asi u sebe doma... pan ucitel zaleva kvetiny na balkonu... a zalil i gaye pod balkonem! Ha! Gay (rikejme mu kalhotac) jde na... tak uz se libaj To jsou strihy. Delaji neco, co je asi felace, ale moc to tak nevypada A prichazi puvodni gay - ucetni! TO bude drama Prida se?
Krok do tmy (1938)
Adině to nejvíc sluší vyválené v bahně, Rolfovi jeho gumový úsměv, Tréglovi zase grapefrujt místo mandarinky na hlavě. Hlavně, když tam je L.H. "Pat" Struna a J.W. "Mat" Speerger.
Chlapci v modrém (1943)
Protektorátní slash!
Gitler kaput! (2008)
Guilty "Zina" pleasure ♥
Smrt na Cukrovém ostrově (1961)
Smrt na cukrovém ostrově je stejně politicky odporný film jako Brynychův Smyk, přes tento ideologický balast je ale vcelku podařeným dobrodružným filmem. Náhodná rozhodně nebude ani výrazná žánrová podobnost s 27. a 28. dílem seriálu 30 případů majora Zemana, na jehož námětu se rovněž podílel Jiří Svetozár Kupka. Příběh se vyvíjí pomalu, jako v 30PMZ předcházelo závěrečnému akčnímu konci poměrně dlouhé "oťukávání" všech zúčastněných. Každý ze zúčastněných věděl, kdo je čí protivník, hlavní napětí pak spočívalo v tom zda se dcera novináře Pirnera Kateřina podvolí manželovi Kadlecovi nebo odjede s kladným hrdinou Trojanem. Jelikož je toto jeden ze dvou širokoúhlých filmů Jiřího Sequense v 60. letech, tak se přímo podbízí srovnání se stylovou stránkou toho druhého - Atentátu. Délka záběru se v průměru pohybuje na 13,2 sekundy, tedy o celé dvě sekundy výše než u o tři roky mladšího Atentátu, oproti tomu se mezi různými délkami záběrů objevují mnohem delší intervaly. Dlouhé záběry pak téměř do extrémů uvádí to, co bylo na Atentátu po stylové stránce prakticky nejzajímavější - přenášení pozornosti kamery z jedné postavy na druhou. V některých případech se ale záběry díky své délce stávají téměř statickými a dynamická pohyblivost záběrů, jak je divák zná z Atentátu se vytrácí. Oproti Atentátu zde mnohem častěji Sequens využívá při snímání dialogů metodu záběrů a protizáběrů, které tak ale tvoří naprostou většinu těch nejkratších záběrů a většina dramatických záběrů je delších než tyto dialogové. Naprostým překvapením byla vysoká hloubka ostrosti u barevného filmu. Barevný materiál dříve neposkytoval takové možnosti pro kompozici obrazu hloubky, kdy jsou ostré postavy jak v detailním záběru, tak i v dáli na pozadí obrazu. A už jen třešničkou na dortu byl Rudolf Hrušínský namaskovaný jako černoch se svítivě modrýma očima.
Vstrečnyj (1932)
Vstřícný plán se tematicky zaobírá něčím, co je současným divákem prakticky ve všech případech odsuzováno. Vstřícným plánem se myslí rozhodnutí pracujících splnit pracovní úkol na více procent než jim předepisuje norma. Takový suchý popis by se v rukách většiny socrealistických režisérů změnil v naprosto diletantské dílo. V případě Fridricha Ermlera a Sergeje Jutkeviče tomu tak úplně nebylo. Jejich snímek asi nebyl prvním z takto tematicky zaměřených filmů, ale ustanovil pro svůj žánr normy, především ve smyslu charakteristických postav. Inženýr, stranický tajemník (se slušivou kšiltovkou), mladá emancipovaná sovětská žena kontrastující se stařenou, jež představuje předcházející generaci. Film byl teprve druhým sovětským zvukovým snímkem a tak ještě ve výrazné míře kombinuje stylové prvky němých filmů se snímky zvukovými, zároveň jsou zde ještě znatelné vlivy pomalu odeznívajících avantgardních postupů. Namátkou stačí zmínit procházku po Petrohradu během bílé noci a záběry v nichž mezi stranickým tajemníkem a mladou ženou projíždí skupina cyklistů. Za avantgardní by se dalo ale považovat i použití industriálních hudebních motivů. Hudební složka zde není pouze přidaná hodnota, schopná existovat samostatně, ale vzájemně se s dějem filmu prolíná a prostupuje, nedá se vždy rozeznat, které části jsou diegetické, kdy se jedná o hudbu a kdy o zvuky vydávané továrními stroji. Její využití v některých okamžicích stupňuje dramatičnost nastalé situace. Problém pak nastává při rozlišování toho zda hodnotíme film, jehož příběh se místy stává zbytečně natahovaným a rozvleklým, anebo zda nám Vstřícný plán ukazuje spíše pozůstatky doby v níž vznikl.
Celý svět se směje (1934)
V době, kdy v Americe začínal Fred Astaire s Ginger Rogers, v Třetí říši se Marika Rökk ještě neroztančila a křehká Lilian Harvey odjela na americkou štaci, Ejzenštejnův spolupracovník Grigorij Aleksandrov natočil anarchisticky bláznivou jazzovou komedii Celý svět se směje. Jazz, anarchie a především... vycpaná létající ovce! Pryč s budováním socialismu! Sovětský film může být vtipný a zábavný jako hollywoodský trhák. Že chybí jakkoliv propracovaný příběh a výsledný snímek je spíše sérií jednotlivých gagů? Přesně tak a vůbec to nevadí. Absurdní situace střídá absurdní situaci, a na inspiraci americkou groteskou odkazují již úvodní titulky filmu. Neříkám, že ten film je dokonalý, ono tomu je ve své podstatě právě naopak. V kontextu sovětského filmu pro mě jde po všech Ermlerech, Vasiljevech, Ejzenštejnech a Vertovech, avantgardních montážnických filmech o zcela novou a překvapivou diváckou zkušenost.
Spécial Bardot (TV film) (1967)
Ano, tento film vypovídá o hvězdném statutu Brigite Bargot víc než dost a více méně se mi jen potvrdil můj názor na ni. Velkou část záběrů tohoto filmu tvoří detaily na různé části Brigitina těla - především dlooooooooouhé a opálené nohy, obličej a rty a ve vyjmenovávání by se dalo ještě dále pokračovat. Povaha Bardotové jako hvězdy se tedy dá považovat za "žena-lízátko", protože pak nejde ani tolik jak hraje, ale jak se ukazuje. Díky tomu Bardotové pak vlastně ani nevadí, že nemá žádný hlas a neumí moc zpívat. Naprosto mi u ní chybí předválečné femme fatale a přitažlivé kouzlo glamour a nedokážu obdivovat hvězdu, jejíž kariéra je založena jen na hezké vizáži. Hudba, která rozhodně svou dobu zas až tak moc nepředběhla, mi spíše způsobila silnou bolest hlavy než cokoliv jiného. Nakonec jediným kladem filmu vlastně zůstane režijní zpracování jednotlivých klipů a pár světlých okamžiků, které jsou i relativně zábavné.
Belyj oryol (1928)
V roce 1928 měl Protazanov své nejlepší filmy již za sebou. Pryč jsou doby carského Ruska, kdy v jeho filmech hrál Ivan Mozžuchin role důstojníka Herrmana či otce Sergeje. Odešlo již i krátké údobí francouzské emigrace, kde Protazanov natočil vynikající drama Justice d'abord, opět s Mozžuchinem v hlavní roli. Pravda, svůj návrat do Ruska uvedl filmem Aelita, který je pravděpodobně prvním ruským sci-fi filmem, ale co pak? Jeho následující filmy se nijak výrazně nevyvíjely svojí formou a jejich hodnota upadala. Stále se částečně držely v konvencích salonních melodramat, do nichž vstupovaly motivy poplatné sovětské ideologii. Člověk z restaurantu byl již jen relativně nezáživným příběhem muže zaměstnaného v restauraci a jeho dcery, kteří se dostanou do nepříjemností s vedoucími podniku. V Řádu bílého orla je ale toto dotaženo ještě více do extrému. Dvě ohniska narativu tříští zbytečně děj a protikladnost linie odehrávající se mezi dělníky sice kontrastuje s životem v gubernátorových salonech, ale bez jakékoliv smysluplné funkceV Deseti dnech, které otřásly světem sice Ejzenštejn vypráví podobný příběh, který je ale stmelen dohromady montáží, kdežto Protazanov se těžko odpoutává od zažitého stylu a vrcholem avantgardnosti v jeho filmu je série několika prolínajících se záběrů. Výsledek z několika simultánně vyprávěných příběhů diváka spíše dezorientuje než cokoliv jiného. Protazanov pak pokračoval ještě dále ve své linii úpadku a film Vrtochy lásky byl už jen ukázkou toho kam vlastně svou tvůrčí drahou směřoval v 2. polovině 20. let. Nejvhodněji pak na Řád bílého orla sedí rčení jednoho mého "oblíbence" - "Je to průměrný průměr." A to se vším, co k tomu patří.
Manželství pod drobnohledem (1940)
Film, který během své promítací doby donutil opustit kinosál více lidí než o semestr dříve Pasoliniho Saló... Kokeisl za státní grant nechal popustit uzdu své dokumentaristické a naturalistické zvrhlosti. Díkybohu za špatnou filmovou kopii, která díky neustálému přetrhávání a vypadávání dávkovala Kokeislovu nechutnou názornost do malých dávek. Tvůrce sám pouze rozvinul formu svých dřívějších polohraných dokumentů jakými byl například Stín ve světle nebo Procitnutí ženy. Manželství pod drobnohledem se mohlo oproti již zmíněným filmům "pyšnit" téměř dvojnásobnou stopáží filmu, jež umožnila zaobírat se některými částmi stádia vývoje lidského plodu až do přílišných podrobností, a to za použití přehnaně názorných pomůcek. I zde se objevovala zcela nezáživná dějová linka, která sloužila pouze jako prostředek zesilující "osvětovou" funkci filmu. Zábavné jsou pak pouze situace vynikající svou otevřenou metaforičností aneb jak se počne dítě? Stroje šijí muž pracuje u stroje a voda teče. Jak se dítě porodí? Otevře se zlatá brána ze stromu se utrhne jablko! Styl němého filmu zasazený hluboko do zvukového období s několika krátkými a zcela nepřesvědčivě vyznívajícími dialogy. Konzervativnost, nekonzervativnost, Kokeislovina je to určitě, formálně téměř identická s jeho němými osvětovými filmy a svým způsobem i "pohádkové" Popelce. Fuj, Pepiku, pěknou čuňárnu si natočil! :-/ A ostatní se radši podívejte na Vetřelce. P.S.: Karle, za prvé bylo na Saló docela dost lidí a za druhé nejde o ty co nešli, ale o ty co odešli.
Sněhová Růženka (1922)
Tak u nás kdysi vypadala pohádka? Ne to není pohádka, jak ji dnes zná běžný Čech z filmů, se šťastným koncem. Její poetika se blíží spíš morbidním příběhům bratří Grimmů, z nichž mě v této chvíli napadá především pohádka "O umrlém dítěti", či některým baladám z Erbenovy Kytice. Brněnský Lloydfilm natočil tento film společně s několika dalšími krátkometrážními ve vídeňských ateliérech (bohužel? nedochovanými) a byly s Innemannovou Červenou karkulkou prvními zástupci pohádkového žánru v československé kinematografi. Nelze hledat předlohu v zombie hororu (jak zmiňuje Fingon), protože v té době snad ani žádný ještě neexistoval, ale nástup Růženky se blížil černému myslivci z Babičky They Červenkové (1921) a potažmo i hraběti Orlockovi z Murnauova Upíra Nosferatu. Evidentně pohádka ale částečně plnila i vzdělávací funkci, poučování o lidových zvycích a symbolech bylo jedním z pilířů příběhu. Ovšem opakovaný naznačený symbol, který slouží jako pomůcka pro méně chápavého diváka, aby si vytvořil správnou hypotézu o konci filmu, je ve většině případů až příliš názorný.
Temné slunce (1980)
Vrcholné dílo Vávrova "recyklačního" období. Pokud je něco co mi na osobě Otakara Vávry vadí, tak je to především kopírování jiných tvůrců, které alespoň v předchozích letech nebylo tak očividné. Temné slunce vygradovalo tuto jeho bizarní úchylku do nebeských výšin. Ztratila se chladná Florence Marly a inženýr Prokop procházející situacemi, jež jsou bližší halucinacím způsobeným horečnatým blouzněním. Místo nich se zde objevuje unylý, nudný Prokop a Magda Vašáryová, jež není tou femme fatale jako Florence Marly ale pouze znuděná a zbohatlická mladá dívka. Přestože není blíže určené datum a čas, v němž se děj odehrává, zcela jednoznačně lze vyvodit z vodítek poskytnutých filmem, že se odehrává někdy v 80. letech. Ale o to by ani tolik nešlo, "dobová aktualizace" nemusí filmu nutně škodit, pokud ovšem tak není ve stylu Temného slunce. Pacifistický Čapkův román je přepracován a do jeho samotné podstaty vloženy dobově ideologicky poplatné motivy. Co zde mají co dělat záběry na dlouhovlasé hiippies, které jakoby kombinovaly Formanovy Vlasy a díl Mimikry ze Sequensova seriálu 30 případů majora Zemana. Vrcholem všeho je ale téměř identický syžet v němž se velké množství scén téměř do puntíku podobá svým protějškům ze starší Vávrovy adaptace Krakatitu. Korunu všemu pak nasadil závěr ne zcela nepodobný některému ze zombie hororů. Vhodné pouze pro otrlé jedince se silným žaludkem.
Nástup (1952)
Karel byl nějaký zelený, asi mu z těch fašistů a pohraničníků také nebylo dobře jako mě.
Atentát (1964)
Ač můj vkus nikdy nebyl naladěn na novou vlnu a kinematografie 60. let, ať už česká nebo světová, mne v naprosté většině případů míjí, tak Atentát považuji za výborný film, který je výjimečný v kontextu Sequensovy tvůrčí dráhy a ve srovnání s některými předcházejími českými širokoúhlými filmy kvalitativně zcela nepochybně o několik kategorií výš. Zpracovává do filmové podoby příběh o tom, jak několik českých hrdinů za druhé světové války neslo svůj pomyslný kříž na Golgothu, aby zbavili československý národ kata Heydricha. Pravdou sice je, že tvůrci sami o sobě prohlašovali, že se snažili co nejvíce přiblížit skutečným událostem a dobové recenze skloňovaly věrnost realitě ve všech možných pádech, ale v žádném případě nelze uvažovat o tom, že by snímek byl do všech nejmenších detailů věrnou kopií toho, co se skutečně odehrálo. I pokud film zachycuje události tak významné jako Atentát, je nutné mít na paměti, že se filmový svět nerovná skutečnému a s výhradami přijít až v případě, kdy by režisér ve filmu postavil skutečnost na hlavu a zcela převrátil hodnoty činů, které opravdové osoby za svého života vykonaly. Navíc kdo může s přesnou jistotou určit, jaké materiály měli tvůrci během připravování filmu k dispozici. Ve výsledku Atentát ani neaspiruje na to, aby se stal věrnou kopií reality. K čemu by pak byly kompozice některých obrazů, jež připomínají spíše vizuální poetiku Františka Vláčila, než historický dokument prorežimního tvůrce. Neodvažuji se tvrdit, že jde o ty samé postupy u obou tvůrců - oproti Markétě Lazarové, kde je docela často důležitá akce zachycena rozostřeně na pozadí záběru, tak Sequens naopak zaostřuje na narativně důležité objekty a činnosti, čímž navozuje i více realistický dojem. U většiny scén režisér využil kompozici obrazu do hloubky, kdy je zabíráno větší množství postav od velkých detailů až po celky v jednom jediném záběru. Velmi často využívá pohybu panoramatického kamery k přenesení pozornosti diváka na jinou postavu, která se během záběru objeví v obraze, a ukončuje záběr velkým detailem na obličej postavy, kdy jsou na pozadí vidět další lidé, se nimiž byl hrdina ještě před několika vteřinami v interakci. Jaké bylo překvapení, když jsem zjistil při porovnání s filmem Ať žije republika, že Atentát má při o 30 minut kratší délce téměř třikrát méně záběrů, přesto působí obrazově velmi dynamicky. Kamera je totiž neustále v pohybu a neustále předává pozornost od jedné postavy k druhé. Představitelé hlavních rolí odvádějí skvělé výkony a není jim prakticky co vytknout. Samotná závěrečná sekvence, kdy již parašutisté čekají nevyhnutelný konec, je koncentrovanou ukázkou většiny užitých stylistických postupů ve filmu a ještě dlouho po závěrečných čtyřech výstřelech parafrázujících motiv z Beethovenovy Osudové symfonie mi v uších zněla slova: "Vzdejte se, nic se vám nestane!"
Příběhy slavných (TV seriál) (2002)
Naška, slečna z dobré rodinyDokument, který zachází ještě dál než než zcestná teorie hvězdného tria Mandlová-Baarová-Gollová. Hned na začátkuse divák dozví, že Baarová vůbec a Mandlová, ač měla hezká ramena, tak nebyla ta dáma z vyšší společnosti, takže taky nepřichází v úvahu. Nesmysl! Minimálně proto, že v Československu bylo mnoho schopných hereček s talentem a na Gollové toho nebylo o nic víc zajímavého než na ostatních. Je sice pravda, že je skvělé získat výpovědi lidí, jako je Eva Gérová, Zita Kabátová nebo Otakar Vávra, které jsou zajímavé a něčím přínosné pro informační hodnotu filmu, ale to ovšem není důvod pro přítomnost některých jiných osob. Nepochopil jsem, proč se zde objevil Vlastimil Harapes, aby nám jen řekl, že má rád Gollovou. A třešničkou na dortu byl samozvaný odborník Aleš Cibulka, který si akorát na podobných dokumentech a záležitostech snaží postavit kariéru a vůbec mu nevadí, že jeho knihy o Nataše Gollové obsahují faktografické chyby a dá se snadno předpokládat, že tento snímek je z velké části jeho dílem. Pokud tomu tak je, tak by se Cibule měl smažit. Jsem Vaše LjubaSuchá Ljuba to být nesmí, a to ani se psíma knedlíkama, nohou za krkem a bradavicí přes půl tváře. Zvlášt, když se pak ještě vydává za Hadinu. Gumice na Sucháče!
Carův kurýr (1926)
Román Julese Vernea Michel Strogoff musel být bezesporu pro bělogvardějské ruské emigranty velmi citlivé téma. V době, kdy byli již téměř deset let pryč ze svojí vlasti, měli natáčet film, který se odehrává v době vlády cara a jeho hlavním hrdinou je statečný důstojník carské stráže, ztvárněný největší hvězdou ruského předrevolučního filmu, Ivanem Mozžuchinem. Pod značkou francouzské produkční společnosti Ciné France pak tito ruští filmaři (společně s francouzskými) v německé koprodukci natočili jeden z nejvýpravnějších evropských filmů němé éry, které jsem viděl. Důkazem toho byly nejen velké bitevní scény a ples na carském dvoře, ale i dlouhá stopáž a použití barevného materiálu firmy Technicolor při natáčení v tatarském táboře. Tytam jsou dlouhé záběry typické pro film carského období, režisér Turžanskij se inspiroval montážními technikami sovětské školy a Abela Ganceho. V žádném případě se tedy nejedná o nudný, zdlouhavý film s přepálenou stopáží, ale na němou éru je snímek překvapivě akční. Negativum, za které ale film v žádném případě nemůže, byl improvizovaný hudební doprovod, který se k filmu příliš nehodil a působil spíš rušivě.
Kariéra (1948)
Film šel do kin na podzim roku 1948, v době po únorové revoluci plné společensky velmi významných změn. Začala se zde již zcela výrazně projevovat rétorika levicové politiky, přesto se ale československý film ještě nedostal do schématické podoby budovatelských děl následujícího desetiletí a snažil se o využití uměleckých prostředků k výstavbě příběhu. Paralela s Wellesovým Občanem Kanem nespočívá pouze v námětu, ale zdánlivě i ve struktuře syžetu, jež je divákovi předkládán v několika flashbacích, tím ale jakékoliv souvislosti končí a nastupuje tvrdá kritika toho, jak peníze kazí člověka. Vrcholem pseudoumělecké narativní demence je pak vševidoucí kamera vypravěčka, která tvrdě zúčtovala s téměř všemi kvalitami filmu a o mnoho překonává nevěrohodnost kostýmů pro doby, jimiž spolu s hlavním hrdinou divák prochází. Z herců vyčnívá alespoň trochu svými kvalitami výborný Boháč a zcela výjimečně mi ani příliš nevadila Marie Vášová, jinak téměř dvouhodinová prezentace strojených a těžkopádných dialogů je opravdu náročná na diváckou pozornost. Ano a rovněž děkuji divačce z přední řady za sdělení, že dnes se přece točí ty samé filmy...
Bohatýr ducha (1918)
Velké množství ruských filmařů přišlo během bolševické revoluce o prakticky celý svůj majetek a uchýlilo se pod ochranu bělogvardějských sil na poloostrov Krym do Jalty. Zde pak v letech 1918 až 1919 dále pokračovali natáčením dalších film, než museli i toto úročiště opustit. Jedním z těchto snímků je i Bohatýr ducha. Za zmínku určitě stojí na svou dobu složitá kompozice obrazu. V interiérech využívá režisér Protazanov více plánů a velkou hloubku ostrosti, tudíž divák vidí ostře jak akce a osoby v popředí, tak všechny narativně významné akce na pozadí obrazu. Ve spojení se zvláštním svícením scény získává film expresivní nádech, který zároveň také pomáhá odvádět diváckou pozornost od místy velmi levně působícího vzhledu interiérů a nepříliš dokonalého namaskování revoltujících vesničanů. Příběh se drží v žánrových hranicích romantického melodramatu, bohužel vyvrcholení filmu schází typicky ruský tragický konec a ze slušného dramatu se nakonec stává nasládlá limonádová romantika. Happyend, jež by vyhovoval spíše západoevropskému filmovému publiku, by ale mohl již roku 1918, rok před definitivním ústupem bělogvardějců z Krymu, předznamenávat, že budnoucnost většiny emigrantů se bude, a na ojedinělé výjimky, nalézat v západoevropských zemích a krátká epizoda z let 1918 a 1919 bude pouze přestupní stanicí pro další kariéru v zahraničí.
Všechnopárty (TV pořad) (2005)
Komentář k dílu s Alešem Cibulkou, Ondřejem Suchým a kulatou rozteklou. Ze dvou výše jmenovaných "spisovatelů" nemám ani jednoho rád, natož pak i jejich prezentaci jako opravdových tvůrčích umělců, provádějících náročný výzkum nebo předkládajících obyčejným čtenářům zajímavé informace o jejich hereckých oblíbencích. Obsah knih Aleše Cibulky ani zdaleka neodpovíídá tomu, jak je prezentoval, množství faktografických chyb, rozhodnutí autora, který upřednostnil bulvárnější způsob tvorby před držením se faktů a tím i přispěl k dalšímu šíření nesmyslů a blábolů týkajících se českého filmu. Jeho snaha pouze přispívá ke glorifikaci Nataši Gollové, na úkor ostatních velmi kvalitních hereček české kinematografie, za pomoci naprosto nesmyslných argumentů o éteričnosti osobnosti zmíněné herečky, což se dalo zcela jasně vypozorovat již v dokumnetu na jehož tvorbě se Aleš Cibulka podílel - Naška, slečna z dobré rodiny. Povídání o pátrání po hřbitovech a hrobu Nataši Gollové je také poněkud podivné a pravděpodobně ne tak složité jak bylo líčeno. Pan Ondřej Suchý nepůsobí sice tak průbojně jako Aleš Cibulka, ale jeho knihy v mnoha případech nejsou o mnoho hodnotnější. Povětšinou se soustředí na marginální události prakticky nedůležité a nevýznamné pro tvůrčí vývoj a memoárová literatura vzešlá z jeho pera se pak zabývá věcmi jako například, co ráda Ljuba Hermanová vařila, kolik měla manželů a že si v 80 letech byla schopná strčit nohu za krk. Nemohu mluvit například o TV pořadu Kavárnička dříve narozených, který jsem neměl možnost vidět, ale jeho literární tvorba se stejně jako knihy Aleše Cibulky veze po povrchních faktech naoko přitažlivých pro neznalého čtenáře. Nehledě na to, že takovému člověku bych se na sebe bál cokoliv prozradit, kdoví kdy to pak dá k lepšímu někde jinde, jako to bylo například se zmínkoou o vztahu Oldřicha Nového a Ljuby. Nedá se ale tvrdit, že by tito dva spisovatelé byli ojedinělými případy v literatuře zabývající se českým filmem a herci, existuje celá řada dalších, ať méně či více chybujících.
She (1925)
Film pořízený očividně za málo peněz. Neznámí herci, malované hory na plátně a dost podivný kámen, přes který museli všichni zbytečně lézt. Ovšem ty pokličky co má Betty Blythe jsou nezapomenutelné, stejně jako věčný oheň nesmrtelnosti, jež ve skutečnosti vypadal jako deka vlající ve větru.