Nejspíš nejslabší z Pirátů. Zběsilost a dobrodružnost předchozích dílů mi tu výrazně chyběla. S kapitánem Jackem Sparrowem jako s hlavní postavou nemám vůbec žádný problém. Už v předchozích dílech mi jeho postava přišla nejlepší a nejzábavnější a fakt, že se tvůrci rozhodli Jacka dostat do popředí a prakticky se věnovat jen jemu jsem kvitoval s povděkem. Rob Marshall však ukázal, že na velkolepé podívané nemá koule. Už jeho předchozí muzikál Nine naznačoval, že by snad Robovi časem mohla dojít šťáva, noví Piráti toto nepotvrdili, ba ani nevyvrátili. Škoda absence podobných scén jako byla krádež Perly či bitka s mlýnským kolem, škoda absence postav jako Davy Jones a Barbossa (ano, Barbossa sice v Pirátech je, postrádá však šmrnc z předchozích dílů), Ian McShane jako Blackbeard je určitě kvalitní náhrada, ale v Pirátech bylo herectví vždy až druhořadé. Pro příště by to chtělo alespoň jednu námořní bitvu a vyměnit režiséra. S kým jsem krom Johnnyho neměl vůbec žádný problém byl Hans Zimmer, ale toho zmiňovat je jako sypat sůl do moře.
Nechápu vznik podobných filmů. Děj o ničem, rozuzlení vycucané z prstu, Dave Bautista jako by ve dvaačtyřiceti byl na akční role starý... Alespoň ta hudba a atmosféra za něco stály. Hodně zbytečný film.
Poloslazená romantika od Disneyho. Více netřeba dodávat. Jede se dle tradičních schémat, nic nevybočuje ze zažitých standardů podobných školních romanticko-komicko-dramatických filmů.
Hodně nerad dávám nejnižší hodnocení, vždy se snažím všude najít alespoň něco, kvůli čemu bych alespoň tu jednu hvězdičku napařit mohl. U Tactical Force to byla vyloženě pěkná fuška. Málokdy se stane, aby se k filmu přimotali rovnou tři epileptici. Hudební skladatel, kameraman a střihač prožívali zřejmě jeden ze svých nejhorších záchvatů, Michael Jai White si usmyslel, že kvůli podobnému filmu ani není nutné nabrat zpět svalovou hmotu (nedivím se mu) a Steve Austin se filmem evidentně pronudil. Pár fightů bylo alespoň průměrných, všechny však zabil střihač s kameramanem, který si usmyslel, že uprostřed souboje jsou diváci určitě zvědaví, co se děje s ostatními. Za souboje půl hvězdy, druhá půlka je za nejlepší scénu, a to "Michael Jai White si hraje s tužkou během přednášky".
O malinký kousíček lepší než první díl, který však na druhou hvězdu vytáhla Chloe Moretz. Její absence je v pokračování znát a obsazení Peyton List na samostatnou hvězdičku v hodnocení nestačí. Rodrick Rules je však o něco vtipnější a o něco méně trapnější než jeho předchůdce, proto si vyslouží skoro stejné hodnocení (2 a 1/2*). Za delší komentář to však nestojí.
Music Never Stopped patří k těm filmům, ke kterým jsem ihned po zhlédnutí začal shánět hudební doprovod. Hudba je krásně propojena do tragického příběhu syna se ztrátou krátkodobé paměti (50x a stále poprvé v o trochu vážnějším podání) a otce, pro kterého se opětovné sbližování se synem stane vykoupením a cestou za sebepoznáním. J.K. Simmons mi nemusel nic dokazovat, patřil a stále patří mezi mé oblíbence, Julia Ormond i s viditelně přibývajícími léty neztratila nic ze své přitažlivosti a Lou Taylor Pucci mě nebývale překvapil. Nebýt Jany Eyrové, tak je Music Never Stopped zatím nejlepší film letoška.
Téměř průměrný příběh dalšího válečného (Irák a Afghánistán) veterána, který má po návratu do vlasti problém s nalezením práce. A tak musí přijmout nabídku, která se na první pohled neodmítá. Preference má ty nejlepší a na doporučení se u podobných "zaměstnání" moc nehraje. Velmi chladný a emocionálně odtažitý Veteran, zasazený do prostředí ponurého Londýna (jeho "Projektové" části) nerozehrává zásadní příběh, ale zůstává minimalisticky při zemi, což hraje pro něj. Celou dobu sledujeme jen hlavního představitele, kterak se nutno říct vcelku realisticky vypořádává s kupícími se událostmi. Škoda jen samotného konce, ano, zřejmě takhle to v reálu opravdu většinou dopadne přesně takto, tvůrci si ale mohli připravit alespoň dovětek či nějaké důstojné zakončení. Přeci jen sledujeme film a ne příběh jednoho z mnoha. Dvě a půl.
Ničím neurážející, ale trochu infantilnější zábava. Děcka asi budou v sedmém nebi, ale mě Hop příliš neoslovil. Objevilo se pár scén, u kterých jsem se hlasitě zasmál, ale vzhledem ke stopáži (nekonečné) hodiny a půl, je to příliš málo. Hop mi nestojí ani za delší komentář, nemám k němu co dodat.
Stejně jako u Happy Go Lucky, tak ani tady na mě zběsilý, uječený, hyperaktivní a barevně vykřičený, britský styl humoru neplatil. Zasmál jsem se přesně dvakrát, jinak jsem jen kroutil hlavou, s jakými filmy se dnes dá v zahraničí jít do kin, nebo lépe řečeno, jak velkého trotla jsou lidi ze sebe před celým národem schopni udělat.
Ku**vsky přesprostlá komedie o sexu bez sexu. Téměř nezastavitelná studnice nejrůznějších významů slov fuck, cock a shit v podání Danny McBridea, překrásná Natálka v tangách a vynikající hudební doprovod stále lepšího Steve Jablonskyho. To jsou tři největší klady a také tři věci, které si samy za sebe zaslouží hvězdičku. Na scénář si stěžovat nemůžu, protože vlastně žádný neexistoval, všechno je přiznaná improvizace. V tom případě je škoda, že v kadenci sexuálních narážek, nadávek a sprostých gest se nikdo Dannymu nemůže ani rovnat. Jako slovní onanie Dannyho McBridea, který si ke své hře se slovíčky přizval nejrůznější kamarády je výsledek průměrný.
Pořádně na mě dýchla nostalgie, ale jen díky tomu nadhodnocovat nehodlám. Emma Roberts je příjemný a tolik potřebný svěží vítr, který série potřebovala, bohužel jsou přítomny také únavné faktory v podobě Courteney Cox a Neve Campbell. Emmě však pomáhají vždy výborný David Arquette a Hayden Panettiere, která mi rozhodně svým novým účesem učarovala. Wes Craven asi udělal dobře, když se po sérii hovadin vrátil k jednomu ze svých největších dítek, škoda jen, že to muselo trvat celých jedenáct let. Narážky na dnešní Hollywoodskou impotenci, hororové klasiky a klišé zapříčinily, že se na čtvrtý Vřískot určitě ještě minimálně jednou podívám, ale jinak jde o čistokrevný průměr. PS: Emmu Roberts tímto začínám sledovat o něco podrobněji.
Pokud jsem Legii udělil jedinou hvězdičku, tady musím zákonitě přidat. Kazatel JE lepší film než Stewartova prvotina. Ale může za to jen jedna jediná věc - herci. Bettany jse stejně jako v Legii úplně mimo, avšak ostatní v čele s Karlem Urbanem válí. Hudba neuráží, scénář neexistuje a střih se evidentně vymknul kontrole. Výsledek vlastně jen přinesl to, co slibovaly upoutávky - o něco lepší Legii. Anděly vystřídali "faráři", posedlé zase upíři. Screen Gems měli dát námět do rukou jiného scénáristy a režiséra, věřím, že by tak vzniklo alespoň zábavné Guilty Pleasure. Takto jde o další promrhanou šanci za šedesát milionů. PS: Samotný film vypadá, jakoby byl natočen s třetinovým rozpočtem.
Aneb jak by nejspíš Bournea natočila dvojka Terry Gilliam a Tim Burton. Artový přesah mi nevadil, režisér Joe Wright si s ním evidentně poradil po svém a dobře, výborně do filmu byla zakomponována i hudba (na samostatný poslech téměř neposlouchatelná) a i Saoirse Ronan mi do role Haničky v říši divů sedla náramně. Ale... chování postav, smysl jejich počínání a mnoho nezodpovězených otázek sráží mé hodnocení hodně dolů. Navíc, Cate Blanchett by se měla na záporačky vybodnout. PS: Eric Bana by si zasloužil vlastní akčně špionskou sérii.
Jako sledovat půl druhé hodiny dlouhé intro k počítačové hře. Opravdu? Za sto padesát milionů dolarů byli tvůrci schopni přijít s tímto vizuálem? Dobře, k čertu s grafickou stránkou, nápad je to opravdu dobrý, ale když nejlepší a zároveň nejzábavnější částí je hipísácká vsuvka, tak je někde něco špatně. Animované filmy dneška by měly vypadat trochu jinak, jeden případ za všechny - postava matky vypadá, jako by byla věčně pořádně sjetá, na tom Marsu ale musejí mít pořádně kvalitní matroš. Jedna hvězda za Johna Powella a druhá za tlusťocha s Marťankou. Díky bohu za obrovský kasovní neúspěch, Zemeckis se snad bude od nynějška orientovat směrem k hraným filmům a Disney už s experimenty s technologií Motion Capture skoncuje.
Málem jsem přidal čtvrtou hvězdičku jen díky druhé čtvrtině, která prostě byla naplněná emocemi jako v poslední době žádný jiný sportovní film. Všechno ostatní tu už však několikrát bylo, schéma sportovního filmu (ať už podle skutečných událostí nebo podle výmyslů scénáristů) se téměř vždy musí zákonitě opakovat a je jen na filmovém štábu, jak k látce přistoupí a zda-li ukáží i něco jiného než něco stokrát provařeného. Sean McNamara sice natočil svůj doposud nejlepší film (při pohledu na jeho filmografii to není vůbec překvapivé), ale krom druhé čtvrtiny a vcelku podařeného hereckého projevu Kevina Sorba (a ano, i Dennis Quaid byl výraznější než ženské představitelky) jsem na této rutinní letní filmařině neshledal nic výjimečného. Navíc Thajské intermezzo hrálo až moc okatě na city a já osobně AnnuSophii moc nemusím. O malý kousanec nad průměrem.
Kdyby se Haggis rozhodl zremakovat v celovečerní podobě našeho Krtečka, tak by se mu to jistojistě důstojně podařilo. To však nic nemění na tom, že by se měl spíše vrátit k vlastní tvorbě, což mu jde ještě o něco lépe. Russell jako milující tatík, transformující se do plánovacího génia, hnaného pomstou systému ukazuje zase něco nového ze svého herectví a opět jsem mu všechno sežral i s navijákem. Narozdíl od Elizabeth Banks, rodinné scénky jsem jí ještě uvěřil, ve vězení a v autě už tak přesvědčivá nebyla, podobné žánry asi nejsou jejím šálkem čaje. Tohle však perfektně vyvážil Liam Neeson, který od teď snad všude bude hrát postavu z 96 hodin. Překvapila mě realita, provázející celý film (závěr s detektivem se snad mohl vypustit), proto mi do očí bije scéna, kdy se Elizabeth rozhodne v plné rychlosti vyzkoušet kvalitu asfaltu americké výroby, nebýt tohohle zaváhání a dovětku s detektivem, dávám plné hodnocení, takhle těch 4 a půl zaokrouhluji dolů.
Všechno to začal Colin Farrell v telefonní budce, o sedm let později se ho pokusili napodobit hned tři borci - Ryan Reynolds v bedně / rakvi, James Franco v díře a zatím naposledy Adrien Brody v autě. Musím říct, že koukat celý film na Farrella, Reynoldse nebo Franca bylo o mnoho zábavnější než koukat celý film na rozbitého Brodyho. Atmosféra tu jakž takž funguje, avšak to je asi tak vše. Brody se evidentně hodně snaží a v tom je právě ten problém - až moc se snaží. Scénárista mu moc nepomáhá, protože prvních čtyřicet minut se vlastně vůbec nic neděje, jen sledujeme Brodyho jak sedí, spí, kouká z auta a nadává. Na tom film hodně tratí a být celý jako druhá polovina, tak se mé hodnocení snad doplazilo až na tři hvězdičky, takhle bohužel.
První povídka držela mou pozornost do dvou třetin, pak už se to nějak zvrtlo a mě zvrat hodně zklamal. Atmosférou asi nejlepší ze všech tří. Druhá povídka si mě získávala jen prvních pár minut, za to třetí se mi líbila nejvíc. Série sexuálních úchylek by si možná zasloužila i druhý díl, ale hodně by se muselo zapracovat na scénář(ích)i.
Má mě rád, nemá mě rád bych zařadil vedle Moje první láska mezi povinnou filmovou "četbu" pro mladší diváky. Nenáročná, příjemná podívaná, plynně vyprávějící osudy dvou mladých, citově zmatených lidí. Neokoukané tváře způsobují, že se film tváří přirozeně a civilně, Anthony "Green" Edwards a Aidan "Šakal" Quinn potěšili, hudba příjemně dotvářela atmosféru padesátých let a to všechno znamená, že Rob Reiner se snad konečně vrátil ke svým režisérským začátkům. Výborný mi přišel nápad s převyprávěním událostí z pohledu obou hlavních představitelů, nepamatuji se, kde bych něco podobného viděl naposled. Podobně nenápadné a "malé" filmy mám rád, dokáží mě často překvapit a já jsem rád, že se jim za to můžu odměnit vysokým hodnocením.
Efektní a vizuálně překvapující Všemocný překonal veškerá má očekávání a zařadil se mezi ty nejpovedenější kousky, které jsem letos viděl. Nemůžu říct, že by se mi na něm líbilo úplně všechno, zejména scénáristické berličky, které jsou důkazem docházejících nápadů paní scénáristky, jakoby scénář chtěla napsat během čtyř dnů (stejně jako Eddie svou knihu). Větší nedostatky jsem však neviděl (nebo vidět nechtěl), Bradley Coopera moc nemusím, tady mi však poprvé ani trochu nevadil a rozhodl jsem se, že nad ním ještě lámat hůl nebudu. Po vizuální stránce je na co koukat, ať už na špinavou a trhavou realitu, tak na krystalicky čistou a barevně přepálenou "jízdu" na NZT. I když zrychlené cestování napříč metropolí mi způsobovalo točení hlavy a mírnou závrať, jde o výborný nápad a je vidět, že si tvůrci dali na vizuálu záležet. Celkově vzato jde o překvapivě působivou podívanou, kterou si určitě ještě minimálně jednou pustím.
Pohádku o Rapunzel od bratří Grimmů jsem nečetl, ale přibližně jsem věděl, o co v příběhu jde. Disney to pojal tentokrát trochu jinak a velkolepěji než je jeho zvykem, za což můžu přičíst jedině body k dobru. Co bych ubral - muzikálová čísla, ty mi nikdy u Disneyho filmů nešmakovaly. Upoutávky slibovaly divokou dobrodružou zábavu, výsledek je trochu jiný, ale i romantické a "dramatické" složky ve výsledku neuškodily. Navíc, vrcholem filmu je podle mě vypouštění lampionů, což má do divokého dobrodružství daleko. Nebýt tolik místy i opakujících se písní, dávám maximální hodnocení. Takhle pátá hvězdička utekla jen o vlásek. PS: Jestliže DreamWorks dali kocourovi v botách ze Shreka vlastní spin-off, nezlobil bych se, kdyby Disney věnoval vlastní film Maximusovi.
Tohle není ani na označení Gulity Pleasure. Je tady snad všechno špatně. Od nezáživných herců (včetně Petera Stormare), přes odfláknutý scénář až po televizní efekty. Ano, Dylan Dog stál jen dvacet mega, ale i s takovým rozpočtem se dají dělat velké věci. Bohužel, Dylan Dog mi z paměti zmizel ihned po závěrečných titulcích, a to upoutávky slibovaly alespoň průměrnou brakovou zábavu.
Podobný film mi tu nějakou chvíli chyběl. Středověká řezničina, která se s celkem brutálním násilím moc nepáře a zároveň dokáže zaujmout i ostatním děním. Opominu pár historických kiksů, jako třeba dánové, mumlající maďarsky a navíc několik století poté, co celé Dánsko bylo pod nadvládou křesťanství, nebo fakt, že filmaři prakticky vymazali celé město Rochester a ponechali jen samotný hrad. Nižší rozpočet byl většinou taktně zamaskován a jediné, co mi vizuálně vadilo, byl střih. Herci do svých rolí sedli perfektně (včetně schválně přehrávajícího Giamattiho) a i tomu Purefoyovi jsem jeho templáře věřil. I přes pár nedodělků (hlavně po historické stránce) jsem se bavil a tří a půl hvězdičkové hodnocení zaokrouhluji nahoru.
Čínský rádoby epos o Guan Yunovi se zadrhl někde v půli cesty. Velkolepá výprava je zde cítit jen v náznacích a ani akční scény určitě nejsou to pravé ořechové. Donnie Yen mi více sedne do jiného typu filmu, kde místo zbraní používá své ruce a nohy, tady vypadá, jako by chtěl mít natáčení co nejrychleji za sebou a jediný, kdo mi výrazněji utkvěl v paměti byl Wen Jiang jako Cao Cao. Větší bitvy (hlavně na začátku) působí chaoticky a místy jsem měl problém se v jednotlivých scénách vyznat, vrcholem celého filmu je tak menší souboj v hájku, zahaleném mlhou. Co se nepovedlo v akčních pasážích se povedlo v těch dramatických, při kterých jsem neměl sebemenší problém, i když měl Guan yun chang scény, u kterých jsem se vyloženě nudil. Film velkou díru do světa neudělá a ani potenciální diváci na něj vzpomínat nebudou. Čistý průměr.
Cedar Rapids z části sází na humor Johna C. Reillyho, což fungovalo snad jen v rockerovi Coxovi nebo v Cyrusovi. Ed Helms film utáhnout může, ale musel by dostat do rukou opravdu vtipný scénář, snaží se seč může, ale z vod průměru Cedar Rapids nevytáhnul. Film se tak zařazuje mezi průměrné americké nezávisláky, které nejsou ani komedií, ani dramatem, ale balancují někde na hraně, přičemž se jim výběr strany do závěrečných titulků nepodaří.
Nevím, jestli mají v poslední době Američané vkus, co se týče komedií, když u nich zaboduje pomalu jakákoliv, kde se černoch převléká za velkého černocha, nebo dokonce častěji za velkou černošku. Jestli jim už jen fakt, že místo Martina Lawrence vidí Martinu Lawrenceovou, stačí ke štěstí... tak potěš koště. Zaplaťpánbůh je Agent v sukni ještě docela snesitelná komedie, co se tohoto velmi specifického podžánru týká. Za nic na světě však nemůžu podobnému výtvoru dát větší než podprůměrné hodnocení.
Steve Austin budí neuvěřitelný respekt už jen když nosí odpadkové koše a vytírá podlahu. Jen díky němu dávám alespoň jednu hvězdičku. Zbytek je stokrát ohraný příběh, kterak se podceňovaný ňouma dostal skoro až na vrchol. Nesmí chybět ani klasické vedlejší linie - trable s dívkou, nedůvěra rodičů, šikana. Celkem zbytečný film, který nestojí ani za to jedno zhlédnutí.
Nenáročná video oddechovka, která si na nic chytrého nehraje. Na každém třetím kroku je vidět céčková produkce a strašně odfláknutá technická stránka. Hrozné efekty bych ještě pochopil a překousl, ale šíleně mi vadila roztřesenost kamery v akčních scénách. Na druhou stranu mě překvapilo docela zářivé obsazení, na céčkovou produkci moc nevídané. Díky hercům a první polovině dávám podprůměrné hodnocení. Ale všechno zkazila technická stránka a konec tomu už jen nasadil korunu.
Klasický televizní film, který nepřináší nic objevného, zapamatováníhodného či zajímavého. Klasická zápletka, civilní herci (s alespoň příjemným Joe Flaniganem) a na komedii žádná sranda. To je v kostce vše, co Change of Plans může nabídnout.
O "Komandu" jsem snad ještě žádný film neviděl, alespoň teď si na žádný nevzpomenu. Co s ním ale provedl Adrian Vitoria se svým týmem, to je na pováženou. Příběh sám o sobě ani zkazit nejde, ale po technické stránce film z trácí i na klasickou televizní produkci. Hrozivá kamera a odfláknutý střih mě donutili si pár scén pouštět i několikrát, abych se v nich vyznal, alespoň je co poslouchat a zvuk společně s hudbou výsledek dostávají téměř do rovnováhy. S herci taky problém nemám, podprůměrné hodnocení tak jen díky zkaženému zážitku, který je výsledkem špatné práce kameramana a střihače.
Moje komentáře
Piráti z Karibiku: Na vlnách podivna (2011)
Nejspíš nejslabší z Pirátů. Zběsilost a dobrodružnost předchozích dílů mi tu výrazně chyběla. S kapitánem Jackem Sparrowem jako s hlavní postavou nemám vůbec žádný problém. Už v předchozích dílech mi jeho postava přišla nejlepší a nejzábavnější a fakt, že se tvůrci rozhodli Jacka dostat do popředí a prakticky se věnovat jen jemu jsem kvitoval s povděkem. Rob Marshall však ukázal, že na velkolepé podívané nemá koule. Už jeho předchozí muzikál Nine naznačoval, že by snad Robovi časem mohla dojít šťáva, noví Piráti toto nepotvrdili, ba ani nevyvrátili. Škoda absence podobných scén jako byla krádež Perly či bitka s mlýnským kolem, škoda absence postav jako Davy Jones a Barbossa (ano, Barbossa sice v Pirátech je, postrádá však šmrnc z předchozích dílů), Ian McShane jako Blackbeard je určitě kvalitní náhrada, ale v Pirátech bylo herectví vždy až druhořadé. Pro příště by to chtělo alespoň jednu námořní bitvu a vyměnit režiséra. S kým jsem krom Johnnyho neměl vůbec žádný problém byl Hans Zimmer, ale toho zmiňovat je jako sypat sůl do moře.
House of the Rising Sun (2011)
Nechápu vznik podobných filmů. Děj o ničem, rozuzlení vycucané z prstu, Dave Bautista jako by ve dvaačtyřiceti byl na akční role starý... Alespoň ta hudba a atmosféra za něco stály. Hodně zbytečný film.
Maturiťák (2011)
Poloslazená romantika od Disneyho. Více netřeba dodávat. Jede se dle tradičních schémat, nic nevybočuje ze zažitých standardů podobných školních romanticko-komicko-dramatických filmů.
Hangar 14 (2011)
Hodně nerad dávám nejnižší hodnocení, vždy se snažím všude najít alespoň něco, kvůli čemu bych alespoň tu jednu hvězdičku napařit mohl. U Tactical Force to byla vyloženě pěkná fuška. Málokdy se stane, aby se k filmu přimotali rovnou tři epileptici. Hudební skladatel, kameraman a střihač prožívali zřejmě jeden ze svých nejhorších záchvatů, Michael Jai White si usmyslel, že kvůli podobnému filmu ani není nutné nabrat zpět svalovou hmotu (nedivím se mu) a Steve Austin se filmem evidentně pronudil. Pár fightů bylo alespoň průměrných, všechny však zabil střihač s kameramanem, který si usmyslel, že uprostřed souboje jsou diváci určitě zvědaví, co se děje s ostatními. Za souboje půl hvězdy, druhá půlka je za nejlepší scénu, a to "Michael Jai White si hraje s tužkou během přednášky".
Deník malého poseroutky 2 (2011)
O malinký kousíček lepší než první díl, který však na druhou hvězdu vytáhla Chloe Moretz. Její absence je v pokračování znát a obsazení Peyton List na samostatnou hvězdičku v hodnocení nestačí. Rodrick Rules je však o něco vtipnější a o něco méně trapnější než jeho předchůdce, proto si vyslouží skoro stejné hodnocení (2 a 1/2*). Za delší komentář to však nestojí.
Music Never Stopped, The (2011)
Music Never Stopped patří k těm filmům, ke kterým jsem ihned po zhlédnutí začal shánět hudební doprovod. Hudba je krásně propojena do tragického příběhu syna se ztrátou krátkodobé paměti (50x a stále poprvé v o trochu vážnějším podání) a otce, pro kterého se opětovné sbližování se synem stane vykoupením a cestou za sebepoznáním. J.K. Simmons mi nemusel nic dokazovat, patřil a stále patří mezi mé oblíbence, Julia Ormond i s viditelně přibývajícími léty neztratila nic ze své přitažlivosti a Lou Taylor Pucci mě nebývale překvapil. Nebýt Jany Eyrové, tak je Music Never Stopped zatím nejlepší film letoška.
Veteran, The (2011)
Téměř průměrný příběh dalšího válečného (Irák a Afghánistán) veterána, který má po návratu do vlasti problém s nalezením práce. A tak musí přijmout nabídku, která se na první pohled neodmítá. Preference má ty nejlepší a na doporučení se u podobných "zaměstnání" moc nehraje. Velmi chladný a emocionálně odtažitý Veteran, zasazený do prostředí ponurého Londýna (jeho "Projektové" části) nerozehrává zásadní příběh, ale zůstává minimalisticky při zemi, což hraje pro něj. Celou dobu sledujeme jen hlavního představitele, kterak se nutno říct vcelku realisticky vypořádává s kupícími se událostmi. Škoda jen samotného konce, ano, zřejmě takhle to v reálu opravdu většinou dopadne přesně takto, tvůrci si ale mohli připravit alespoň dovětek či nějaké důstojné zakončení. Přeci jen sledujeme film a ne příběh jednoho z mnoha. Dvě a půl.
Hop (2011)
Ničím neurážející, ale trochu infantilnější zábava. Děcka asi budou v sedmém nebi, ale mě Hop příliš neoslovil. Objevilo se pár scén, u kterých jsem se hlasitě zasmál, ale vzhledem ke stopáži (nekonečné) hodiny a půl, je to příliš málo. Hop mi nestojí ani za delší komentář, nemám k němu co dodat.
Anuvahood (2011)
Stejně jako u Happy Go Lucky, tak ani tady na mě zběsilý, uječený, hyperaktivní a barevně vykřičený, britský styl humoru neplatil. Zasmál jsem se přesně dvakrát, jinak jsem jen kroutil hlavou, s jakými filmy se dnes dá v zahraničí jít do kin, nebo lépe řečeno, jak velkého trotla jsou lidi ze sebe před celým národem schopni udělat.
Princ a pruďas (2011)
Ku**vsky přesprostlá komedie o sexu bez sexu. Téměř nezastavitelná studnice nejrůznějších významů slov fuck, cock a shit v podání Danny McBridea, překrásná Natálka v tangách a vynikající hudební doprovod stále lepšího Steve Jablonskyho. To jsou tři největší klady a také tři věci, které si samy za sebe zaslouží hvězdičku. Na scénář si stěžovat nemůžu, protože vlastně žádný neexistoval, všechno je přiznaná improvizace. V tom případě je škoda, že v kadenci sexuálních narážek, nadávek a sprostých gest se nikdo Dannymu nemůže ani rovnat. Jako slovní onanie Dannyho McBridea, který si ke své hře se slovíčky přizval nejrůznější kamarády je výsledek průměrný.
Vřískot 4 (2011)
Pořádně na mě dýchla nostalgie, ale jen díky tomu nadhodnocovat nehodlám. Emma Roberts je příjemný a tolik potřebný svěží vítr, který série potřebovala, bohužel jsou přítomny také únavné faktory v podobě Courteney Cox a Neve Campbell. Emmě však pomáhají vždy výborný David Arquette a Hayden Panettiere, která mi rozhodně svým novým účesem učarovala. Wes Craven asi udělal dobře, když se po sérii hovadin vrátil k jednomu ze svých největších dítek, škoda jen, že to muselo trvat celých jedenáct let. Narážky na dnešní Hollywoodskou impotenci, hororové klasiky a klišé zapříčinily, že se na čtvrtý Vřískot určitě ještě minimálně jednou podívám, ale jinak jde o čistokrevný průměr. PS: Emmu Roberts tímto začínám sledovat o něco podrobněji.
Kazatel (2011)
Pokud jsem Legii udělil jedinou hvězdičku, tady musím zákonitě přidat. Kazatel JE lepší film než Stewartova prvotina. Ale může za to jen jedna jediná věc - herci. Bettany jse stejně jako v Legii úplně mimo, avšak ostatní v čele s Karlem Urbanem válí. Hudba neuráží, scénář neexistuje a střih se evidentně vymknul kontrole. Výsledek vlastně jen přinesl to, co slibovaly upoutávky - o něco lepší Legii. Anděly vystřídali "faráři", posedlé zase upíři. Screen Gems měli dát námět do rukou jiného scénáristy a režiséra, věřím, že by tak vzniklo alespoň zábavné Guilty Pleasure. Takto jde o další promrhanou šanci za šedesát milionů. PS: Samotný film vypadá, jakoby byl natočen s třetinovým rozpočtem.
Hanna (2011)
Aneb jak by nejspíš Bournea natočila dvojka Terry Gilliam a Tim Burton. Artový přesah mi nevadil, režisér Joe Wright si s ním evidentně poradil po svém a dobře, výborně do filmu byla zakomponována i hudba (na samostatný poslech téměř neposlouchatelná) a i Saoirse Ronan mi do role Haničky v říši divů sedla náramně. Ale... chování postav, smysl jejich počínání a mnoho nezodpovězených otázek sráží mé hodnocení hodně dolů. Navíc, Cate Blanchett by se měla na záporačky vybodnout. PS: Eric Bana by si zasloužil vlastní akčně špionskou sérii.
Máma mezi Marťany (2011)
Jako sledovat půl druhé hodiny dlouhé intro k počítačové hře. Opravdu? Za sto padesát milionů dolarů byli tvůrci schopni přijít s tímto vizuálem? Dobře, k čertu s grafickou stránkou, nápad je to opravdu dobrý, ale když nejlepší a zároveň nejzábavnější částí je hipísácká vsuvka, tak je někde něco špatně. Animované filmy dneška by měly vypadat trochu jinak, jeden případ za všechny - postava matky vypadá, jako by byla věčně pořádně sjetá, na tom Marsu ale musejí mít pořádně kvalitní matroš. Jedna hvězda za Johna Powella a druhá za tlusťocha s Marťankou. Díky bohu za obrovský kasovní neúspěch, Zemeckis se snad bude od nynějška orientovat směrem k hraným filmům a Disney už s experimenty s technologií Motion Capture skoncuje.
Soul Surfer (2011)
Málem jsem přidal čtvrtou hvězdičku jen díky druhé čtvrtině, která prostě byla naplněná emocemi jako v poslední době žádný jiný sportovní film. Všechno ostatní tu už však několikrát bylo, schéma sportovního filmu (ať už podle skutečných událostí nebo podle výmyslů scénáristů) se téměř vždy musí zákonitě opakovat a je jen na filmovém štábu, jak k látce přistoupí a zda-li ukáží i něco jiného než něco stokrát provařeného. Sean McNamara sice natočil svůj doposud nejlepší film (při pohledu na jeho filmografii to není vůbec překvapivé), ale krom druhé čtvrtiny a vcelku podařeného hereckého projevu Kevina Sorba (a ano, i Dennis Quaid byl výraznější než ženské představitelky) jsem na této rutinní letní filmařině neshledal nic výjimečného. Navíc Thajské intermezzo hrálo až moc okatě na city a já osobně AnnuSophii moc nemusím. O malý kousanec nad průměrem.
Tři dny ke svobodě (2010)
Kdyby se Haggis rozhodl zremakovat v celovečerní podobě našeho Krtečka, tak by se mu to jistojistě důstojně podařilo. To však nic nemění na tom, že by se měl spíše vrátit k vlastní tvorbě, což mu jde ještě o něco lépe. Russell jako milující tatík, transformující se do plánovacího génia, hnaného pomstou systému ukazuje zase něco nového ze svého herectví a opět jsem mu všechno sežral i s navijákem. Narozdíl od Elizabeth Banks, rodinné scénky jsem jí ještě uvěřil, ve vězení a v autě už tak přesvědčivá nebyla, podobné žánry asi nejsou jejím šálkem čaje. Tohle však perfektně vyvážil Liam Neeson, který od teď snad všude bude hrát postavu z 96 hodin. Překvapila mě realita, provázející celý film (závěr s detektivem se snad mohl vypustit), proto mi do očí bije scéna, kdy se Elizabeth rozhodne v plné rychlosti vyzkoušet kvalitu asfaltu americké výroby, nebýt tohohle zaváhání a dovětku s detektivem, dávám plné hodnocení, takhle těch 4 a půl zaokrouhluji dolů.
Wrecked (2010)
Všechno to začal Colin Farrell v telefonní budce, o sedm let později se ho pokusili napodobit hned tři borci - Ryan Reynolds v bedně / rakvi, James Franco v díře a zatím naposledy Adrien Brody v autě. Musím říct, že koukat celý film na Farrella, Reynoldse nebo Franca bylo o mnoho zábavnější než koukat celý film na rozbitého Brodyho. Atmosféra tu jakž takž funguje, avšak to je asi tak vše. Brody se evidentně hodně snaží a v tom je právě ten problém - až moc se snaží. Scénárista mu moc nepomáhá, protože prvních čtyřicet minut se vlastně vůbec nic neděje, jen sledujeme Brodyho jak sedí, spí, kouká z auta a nadává. Na tom film hodně tratí a být celý jako druhá polovina, tak se mé hodnocení snad doplazilo až na tři hvězdičky, takhle bohužel.
Little Deaths (2011)
První povídka držela mou pozornost do dvou třetin, pak už se to nějak zvrtlo a mě zvrat hodně zklamal. Atmosférou asi nejlepší ze všech tří. Druhá povídka si mě získávala jen prvních pár minut, za to třetí se mi líbila nejvíc. Série sexuálních úchylek by si možná zasloužila i druhý díl, ale hodně by se muselo zapracovat na scénář(ích)i.
Má mě rád, nemá mě rád (2010)
Má mě rád, nemá mě rád bych zařadil vedle Moje první láska mezi povinnou filmovou "četbu" pro mladší diváky. Nenáročná, příjemná podívaná, plynně vyprávějící osudy dvou mladých, citově zmatených lidí. Neokoukané tváře způsobují, že se film tváří přirozeně a civilně, Anthony "Green" Edwards a Aidan "Šakal" Quinn potěšili, hudba příjemně dotvářela atmosféru padesátých let a to všechno znamená, že Rob Reiner se snad konečně vrátil ke svým režisérským začátkům. Výborný mi přišel nápad s převyprávěním událostí z pohledu obou hlavních představitelů, nepamatuji se, kde bych něco podobného viděl naposled. Podobně nenápadné a "malé" filmy mám rád, dokáží mě často překvapit a já jsem rád, že se jim za to můžu odměnit vysokým hodnocením.
Všemocný (2011)
Efektní a vizuálně překvapující Všemocný překonal veškerá má očekávání a zařadil se mezi ty nejpovedenější kousky, které jsem letos viděl. Nemůžu říct, že by se mi na něm líbilo úplně všechno, zejména scénáristické berličky, které jsou důkazem docházejících nápadů paní scénáristky, jakoby scénář chtěla napsat během čtyř dnů (stejně jako Eddie svou knihu). Větší nedostatky jsem však neviděl (nebo vidět nechtěl), Bradley Coopera moc nemusím, tady mi však poprvé ani trochu nevadil a rozhodl jsem se, že nad ním ještě lámat hůl nebudu. Po vizuální stránce je na co koukat, ať už na špinavou a trhavou realitu, tak na krystalicky čistou a barevně přepálenou "jízdu" na NZT. I když zrychlené cestování napříč metropolí mi způsobovalo točení hlavy a mírnou závrať, jde o výborný nápad a je vidět, že si tvůrci dali na vizuálu záležet. Celkově vzato jde o překvapivě působivou podívanou, kterou si určitě ještě minimálně jednou pustím.
Na vlásku (2010)
Pohádku o Rapunzel od bratří Grimmů jsem nečetl, ale přibližně jsem věděl, o co v příběhu jde. Disney to pojal tentokrát trochu jinak a velkolepěji než je jeho zvykem, za což můžu přičíst jedině body k dobru. Co bych ubral - muzikálová čísla, ty mi nikdy u Disneyho filmů nešmakovaly. Upoutávky slibovaly divokou dobrodružou zábavu, výsledek je trochu jiný, ale i romantické a "dramatické" složky ve výsledku neuškodily. Navíc, vrcholem filmu je podle mě vypouštění lampionů, což má do divokého dobrodružství daleko. Nebýt tolik místy i opakujících se písní, dávám maximální hodnocení. Takhle pátá hvězdička utekla jen o vlásek. PS: Jestliže DreamWorks dali kocourovi v botách ze Shreka vlastní spin-off, nezlobil bych se, kdyby Disney věnoval vlastní film Maximusovi.
Dylan Dog: Dead of Night (2011)
Tohle není ani na označení Gulity Pleasure. Je tady snad všechno špatně. Od nezáživných herců (včetně Petera Stormare), přes odfláknutý scénář až po televizní efekty. Ano, Dylan Dog stál jen dvacet mega, ale i s takovým rozpočtem se dají dělat velké věci. Bohužel, Dylan Dog mi z paměti zmizel ihned po závěrečných titulcích, a to upoutávky slibovaly alespoň průměrnou brakovou zábavu.
Ironclad (2011)
Podobný film mi tu nějakou chvíli chyběl. Středověká řezničina, která se s celkem brutálním násilím moc nepáře a zároveň dokáže zaujmout i ostatním děním. Opominu pár historických kiksů, jako třeba dánové, mumlající maďarsky a navíc několik století poté, co celé Dánsko bylo pod nadvládou křesťanství, nebo fakt, že filmaři prakticky vymazali celé město Rochester a ponechali jen samotný hrad. Nižší rozpočet byl většinou taktně zamaskován a jediné, co mi vizuálně vadilo, byl střih. Herci do svých rolí sedli perfektně (včetně schválně přehrávajícího Giamattiho) a i tomu Purefoyovi jsem jeho templáře věřil. I přes pár nedodělků (hlavně po historické stránce) jsem se bavil a tří a půl hvězdičkové hodnocení zaokrouhluji nahoru.
Osamělý válečník (2011)
Čínský rádoby epos o Guan Yunovi se zadrhl někde v půli cesty. Velkolepá výprava je zde cítit jen v náznacích a ani akční scény určitě nejsou to pravé ořechové. Donnie Yen mi více sedne do jiného typu filmu, kde místo zbraní používá své ruce a nohy, tady vypadá, jako by chtěl mít natáčení co nejrychleji za sebou a jediný, kdo mi výrazněji utkvěl v paměti byl Wen Jiang jako Cao Cao. Větší bitvy (hlavně na začátku) působí chaoticky a místy jsem měl problém se v jednotlivých scénách vyznat, vrcholem celého filmu je tak menší souboj v hájku, zahaleném mlhou. Co se nepovedlo v akčních pasážích se povedlo v těch dramatických, při kterých jsem neměl sebemenší problém, i když měl Guan yun chang scény, u kterých jsem se vyloženě nudil. Film velkou díru do světa neudělá a ani potenciální diváci na něj vzpomínat nebudou. Čistý průměr.
Cedar Rapids (2011)
Cedar Rapids z části sází na humor Johna C. Reillyho, což fungovalo snad jen v rockerovi Coxovi nebo v Cyrusovi. Ed Helms film utáhnout může, ale musel by dostat do rukou opravdu vtipný scénář, snaží se seč může, ale z vod průměru Cedar Rapids nevytáhnul. Film se tak zařazuje mezi průměrné americké nezávisláky, které nejsou ani komedií, ani dramatem, ale balancují někde na hraně, přičemž se jim výběr strany do závěrečných titulků nepodaří.
Agent v sukni (2000)
Nevím, jestli mají v poslední době Američané vkus, co se týče komedií, když u nich zaboduje pomalu jakákoliv, kde se černoch převléká za velkého černocha, nebo dokonce častěji za velkou černošku. Jestli jim už jen fakt, že místo Martina Lawrence vidí Martinu Lawrenceovou, stačí ke štěstí... tak potěš koště. Zaplaťpánbůh je Agent v sukni ještě docela snesitelná komedie, co se tohoto velmi specifického podžánru týká. Za nic na světě však nemůžu podobnému výtvoru dát větší než podprůměrné hodnocení.
Knockout (2011)
Steve Austin budí neuvěřitelný respekt už jen když nosí odpadkové koše a vytírá podlahu. Jen díky němu dávám alespoň jednu hvězdičku. Zbytek je stokrát ohraný příběh, kterak se podceňovaný ňouma dostal skoro až na vrchol. Nesmí chybět ani klasické vedlejší linie - trable s dívkou, nedůvěra rodičů, šikana. Celkem zbytečný film, který nestojí ani za to jedno zhlédnutí.
Krvavá odplata (video film) (2011)
Nenáročná video oddechovka, která si na nic chytrého nehraje. Na každém třetím kroku je vidět céčková produkce a strašně odfláknutá technická stránka. Hrozné efekty bych ještě pochopil a překousl, ale šíleně mi vadila roztřesenost kamery v akčních scénách. Na druhou stranu mě překvapilo docela zářivé obsazení, na céčkovou produkci moc nevídané. Díky hercům a první polovině dávám podprůměrné hodnocení. Ale všechno zkazila technická stránka a konec tomu už jen nasadil korunu.
Change of Plans (TV film) (2011)
Klasický televizní film, který nepřináší nic objevného, zapamatováníhodného či zajímavého. Klasická zápletka, civilní herci (s alespoň příjemným Joe Flaniganem) a na komedii žádná sranda. To je v kostce vše, co Change of Plans může nabídnout.
Čas hrdinů (2011)
O "Komandu" jsem snad ještě žádný film neviděl, alespoň teď si na žádný nevzpomenu. Co s ním ale provedl Adrian Vitoria se svým týmem, to je na pováženou. Příběh sám o sobě ani zkazit nejde, ale po technické stránce film z trácí i na klasickou televizní produkci. Hrozivá kamera a odfláknutý střih mě donutili si pár scén pouštět i několikrát, abych se v nich vyznal, alespoň je co poslouchat a zvuk společně s hudbou výsledek dostávají téměř do rovnováhy. S herci taky problém nemám, podprůměrné hodnocení tak jen díky zkaženému zážitku, který je výsledkem špatné práce kameramana a střihače.