Doma mi ležel volný lístek do kina, jehož platnost už měla brzy vypršet, a vlastně jen díky tomu jsem se donutila na "něco zajít". Výběr byl pro mě těžký, protože můj vztah s filmem prožívá krizi a o lákavosti programové nabídky raději pomlčím. Nicméně jsem se z důvodů kladného hodnocení a docela slušného traileru rozhodla pro Drive. A dobře jsem udělala! Nebudu sobě ani vám lhát, tenhle snímek mě popadl a vůbec mě nechce pustit. Občas je dobré se podívat na film s nulovým očekáváním a vše ponechat přirozenému vývoji. Nicolas Winding Refn je jméno, které zaprvé nabízí otázku, jak ho vyslovit, a zadruhé ho valná většina z nás slyší nebo čte úplně poprvé v životě. Co ale tento dánský rodák dokázal udělat s příběhem, který v podstatě nenabízí nic dechberoucího ani originálního, je skutečně chvályhodné. Genialita Drive spočívá v detailech, postupném vrstvení složek děje, atmosféře a jen letmém zachycení osobnosti Řidiče. Záběry na noční americké velkoměsto jsou na filmu snad to jediné americké. Refn totiž pojal zdánlivě okoukanou látku samotářského "drsňáka" v kolotoči zločinu a lásky neamerickým způsobem, skoro až artově a umělecky. Souhra kamery a hudby dává každé scéně přesně to vyznění a hloubku, které potřebuje. A jak je psáno v recenzi Karla Ryšky, o scéně ve výtahu si budete povídat ještě na konci roku jako o tom, co vás nejvíc rozsekalo. Takovou sílu prostě mnohé pasáže Drive mají. Kdo se ale aspoň trochu zajímá o film, neměl by si Drive nechat ujít. Příjemné překvapení roku, kvalitní produkt (ne)americké kinematografie, drsný a dojemný film zároveň, hvězdný reflektor pro vynikajícího Ryana Goslinga a zaručeně perfektní podívaná. Nebojte se a nespoléhejte na náhody, které vás mají přivést ke kvalitním filmům, jako já. Mohlo by být pozdě... a proto šup šup do kina. Drive stojí jednoznačně za to.
Perfektní seriál, který skoro po celou dobu (a nejvíc v první sérii) klouže na hranici mezi trapností a úžasností, ve výsledku vás ale pohltí a nepustí. Tedy pokud máte v oblibě sci-fi, báječné hrdiny a vaším tajným snem je cestovat v čase a vesmíru. Nedovolím si nedodat, že jsem všech 5 a půl řady stihla nasledovat během týdne a něco a že jsem regeneraci Davida Tennanta skvostně obrečela. Já, necitá všech necitů, pro vaši informaci....
Do poslední minuty perfektní a svěží zpracování nestárnoucí klasiky. Veškeré snahy o moderního Shakespeara, které jsem viděla, mi vždy přišli přemrštěné. Přitom bohatě stačí zasadit děj do současnosti, obléct herce do zcela normálních oděvů a výsledek je prostě úchvatný. A David Tennant? Nemám slov, jak je tenhle herec geniální!
Ještě teď si pamatuji, jak jsem ve svých deseti letech nadšeně odcházela z kina. Svět Star Wars mi byl v té době naprosto neznámý, ale Klony útočí ze mě už navždy udělaly jednoho velikého fanouška. Postupem času jsem viděla všechny epizody a vím už, že dvojka není z nejlepších, ale stále ji považuji za kvalitní díl. Anakin nám od Skryté hrozby poněkud vyrostl a je tedy čas na nějaké ty city. Nabízí se otázka, jestli to Lucas s tím sladkobolem trochu nepřehnal. Ano, přehnal, ale na oplátku rány divákovi zalepil řádnou dávkou úchvatných scén a hlavně trochu rozvášnil mistra Yodu v závěrečném souboji. Kdo by něco podobného čekal od půlmetrového zeleného skřítka o berličkách? Mistr Yoda je prostě ďábel :-D Klony útočí už nabízejí více narážek na staré epizody, ať už se jedná o objasnění vzniku a původního účelů klonové armády nebo i jen okrajové zmínění plánů Hvězdy smrti. Na scénu přichází nové tváře – mistr Windu, hrabě Dooku, Jango Fett nebo i později důležitý senátor Organo. A opět s kvalitním obsazením. To mě přivádí k představiteli Anakina, Haydenu Christiensenovi, který moc hereckého talentu nepobral a místy působil ne jako budoucí největší zloduch vesmíru, ale jako ufrfňané mimino. Jsem zastáncem názoru, že Hvězdné války nepotřebují hvězdně úžasné herecké výkony, ale ani podprůměry! Nejhorší to nebylo, ale všichni jsme měli jinou představu. Útěchou mi budiž, že v Pomstě Sithů už nedělal ostudu sobě ani celému konceptu SW. Závěr: V jádru povedený díl, který opět nedosahuje očekávaných kvalit, ale svit laserových mečů to hravě vykompenzuje. Jako vždy mu prostě neodolám :-D
Je už veřejnou pravdou, že první dvě epizody se Lucasovi moc nepovedly, ale je nutné si uvědomit, že ve světe Star Wars se na kvalitu zas tak hledět nesmí. Je to vesmírná pohádka, která okouzluje svými triky, humorem a epickým příběhem o Síle, rytířích Jedi a jedné rodině Skywalkerů. Hledat v něčem podobném umění je veskrz nepatřičné. Jelikož je Skrytá hrozba první díl našeho příběhu, je budoucí Darth Vader alias Anakin ještě malé dítě, které musí být náhodou objeveno charismatickou postavou mistra Quin-Gona v podání Liama Neesona, aby mohl nastoupit na dráhu rytíře řádu Jedi. Celý děj má úplně jinou atmosféru, protože ještě neexistuje žádné Impérium a nic, co bychom znali z dřívějška, resp. pozdějška. Je trochu infantilní, dětský, rozvleklý, ale s čistým srdcem říkám – nenudila jsem se. Jar Jar Binks je trnem v oku mnohým fanouškům, mě občas taky nesedl, ale má místy bezkonkurenční hlášky a bez něj by se polovina první Epizody ani neodehrála. Veškerá negativa dle mého hravě vynahradí Darth Maul, jehož souboj s Quin-Gonem a Obi-Wanem je fenomenální. Mimochodem kašlu na nějaké nesrovnalosti a chyby v tomto souboji. Závěr: Kdo čekal temný děj a vážné výrazy, nechť si pustí první trilogii s Impériem, protože Skrytá hrozba nemohla být jiná, než dětská a veselá. Ano, čekala jsem větší ohromení, ale zklamaná rozhodně nejsem.
Návrat Jediho považuji jednoznačně za nejslabší díl celé staré trilogie. Nevím proč, ale přijde mi, že se to dalo natočit lépe. Třeba i se stejným nábojem jako konec třetí epizody. A historce, jak najednou Luke má svého otce rád, jsem zrovna dvakrát neuvěřila… Nicméně jsem spokojená. Tento díl nepostrádá nic, co se mi na Hvězdných válkách tak líbí. Opět se zde střídá několik dějišť – lesní měsíc, Hvězda smrti a přilehlý prostor okolo, kde čekají „rebelové“ na možnost zahájit útok. Zde více než jindy mi přišla na mysl trapnost některých proslovů či dialogů, ale upřímně na to kašlu, protože kdybych nad celými Star Wars měla nějak moc přemýšlet, došla bych akorát k faktu, že se jedná o hovadinu. Hovadinu ale velmi lákavou, podmanivou, snovou, heroickou a zatraceně skvělou. Jako vždy báječný Han Solo a vydařené vyvrcholení vztahu Luke – Darth Vader (které ale mohlo být lepší) mi dokonce zavřou oči i před do očí bijící blbostí Ewoků (jak měli prorocky a rychle nachystané různé pasti na vojáky Impéria, zajímavé a k zamyšlení…ehm). Návrat Jediho hodně pokulhává, ale s klidem v duši uděluji 90%. Završení ságy mohlo být více nezapomenutelné, ale vem to čert. Navíc nad SW se přemýšlet moc nesmí…
Impérium vrací úder je velice hutná, dějově bohatá epizoda s notnou dávkou Temné síly, humoru a spoustou užitečných informací. Znovu se setkáváme se známými postavami, k nimž přibývá Hanův přítel Lando. Pošťuchování se mezi princeznou a Hanem se přiostřuje, nabírá na zábavnosti a scéna „Miluji tě! - Já vím.“ je tak úžasný kýč…K tomu všemu senilně se chovající mistr Yoda (opravdu velice vtipné), přeslavná scéna s přiznáním otcovství. U této pasáže bych jen upozornila na skvělou provázanost starých a nových dílů, která je možná náhodná, ale existuje. Anakin v druhé epizodě přijde o ruku a jako náhradu získá kovovou náhražku, ale Luke získá už normální ruku potaženou kůží. Vysvětlení může být dvoje – buď se respektuje fakt, že technologie v dějové posloupnosti pokročila, nebo bylo pro filmaře v roce 1980 moc složité vytvořit kovovou ruku. Ráda se ale přikláním k možnosti číslo jedna… Závěr: Impérium vrací úder neztrácí nic na kouzle předchozího dílu, obsahuje spoustu klíčových momentů a je to ukázka kvalitní sci-fi filmařiny, na kterou se pokaždé dívám s radostí. Jsem holt fanoušek…. 100%.
Film, od nějž nikdo nic nečekal a který se stal filmovou klasikou snad na věčnost. Stále mě na tom fascinuje, jak nás Lucas vlastně hodil do rozjetého vlaku, nic moc nevysvětlil, naservíroval nám Darth Vadera a Luka Skywalkera a poraďte si s tím. Jako první jsem viděla Epizodu II., takže by se dalo říci, že jsem věděla dříve o začátku, než o konci, a proto mě fascinuje, jaký kult se stal z příběhu, o jehož počátcích skoro nikdo nic nevěděl. Staré epizody jsou co se týče příběhu i vizuální stránky skromnější a stydlivější. Na rok 1977 se jedná ale o takřka přelomové dílo a uchvátilo i mě. Průbojná princezna Leia, lehce egoistický Han Solo v podání charismatem přetékajícího Harrisona Forda, který je kult SW číslo jedna a zároveň rovnítkem pro obecný pojem Star Wars, roztomilý R2-D2, ukecaný C3PO, „chodící koberec“ (úžasné pojmenování z úst princezny) Žvejkal, sympaťák Luke, zlosyn Vader a moudrý Obi-Wan – to všechno jsou neocenitelné produkty Lucasovi mozku. Nesmrtelné kulty a náplň celých Hvězdných válek. Příběh Nové naděje má spád, nenudí a převážně díky Solovi skvěle pobaví. Závěr: Hvězdné války – Epizoda IV. = počátek všeho, který nepotřebuje snad ani komentář. Jasných 100% - nestárnoucí příběh.
Mnou snad nejočekávanější snímek tohoto roku mám zdárně za sebou. Proč nejočekávanější? Stručně řečeno jsem naprosto posedlá tvorbou Haruki Murakamiho, což je pro neznalé autor knižní předlohy, nejpopulárnější japonský autor současnosti a loni byl dokonce nominován na Nobelovu cenu za literaturu. Přiznám se, že ačkoli jsem již četla 6 jeho knih včetně Norského dřeva, dějové linky si pamatuji jen matně. Ke každé knize jsem si uchovala spíše pocity a její myšlenky, než abych memorovala příběh. Paradoxně Norské dřevo u mne nepatří mezi ty oblíbenější kousky, ač je jeho nejpopulárnější knihou, ale to nic nemění na tom, že se jedná o skvostné dílo. Znalost předlohy může při sledování filmu přinést zklamání nebo spokojenost. Naopak její neznalost dle mého názoru přinese pouze dojmy, že je to něco zvráceného, nemravného, nudného a zcela bez poselství. Těžko si dokáži představit diváka, kterému by se film líbil tak jak je, aniž by znal pozadí ze stránek knihy. Murakamiho příběhy jsou plné životní filozofie, osamocenosti a jedinečnosti hrdinů, příznačné hudby a v neposlední řadě také otevřené sexuality, která ale není bezúčelná ani vulgární. Filmová podoba Norského dřeva ve mě zanechala silný dojem. Scénář se sice klouzal po povrchu a spoustu věcí nevysvětlil, ale mě to tak nějak nevadilo, protože jsem prostě na to "proč a jak" odpověď znala. Vizuální stránka byla úchvatná a hudba všeuměla Jonnyho Greenwooda z Radiohead se drala na světlo světa stejně razantním způsobem jako u Až na krev a samozřejmě dodala snímku na jedinečnosti. Norské dřevo, to je hra symbolů, pohledů, výrazů, nejasných a často nepochopitelných promluv, které dohromady vytvářejí něco zvláštního a osobně jsem s výsledkem spokojená. Je lehké film odsoudit jako neodpovídající své předloze, ale kdo by to natočil lépe?! Nikdo. Těch 300 stran nelze smáčknout do jednoho filmu tak, aby měl stejnou výpovědní hodnotu a kvalitu. Velice těžko se mi hodnotí, nicméně budu muset volit kladně. A ať už jen proto, že se jedná o otevřený příběh lásky jdoucí až na dřeň s krásnou vizuálně a sluchově zpracovanou stránkou, nebo jen proto, že mě film přiměl plně si uvědomit, jak je stejnojmenná píseň od Beatles pro celý příběh příznačná... Jednoduše... Murakami je bůh a režisér Anh Hung Tran borec, že se s tak náročným tématem vypořádal se ctí. Ono totiž natočit Murakamiho chce hodně sebevědomí. Těžko hodnotit, těžko kritizovat a těžko milovat. Adaptace Norského dřeva je krásný doplněk ke knize, ale opravdu se na ni nedívejte, pokud jste knihu nečetli. Šance, že by se vám film líbil, se dle mého mínění pohybuje někde kolem 0-10%.
Chápu všeobecnou chválu a nadšení, ale osobně se mne nic takového netýká. Francouzi natočili příjemný a nenáročný film, který skutečně provířil distribuci našich kin a nakopal hýždě většině amerických komediálních slaďáren, ale tak nějak je pro mě těžké nad filmem jásat. Skvělý soundtrack, kvalitní vtípky a příjemný hlavní hrdina alias (k)lamač Romain Duris. To můžu od srdce pochválit. Nicméně se velice těžko přenáším přes osobnost Vanessy Paradis, která je mi nadmíru nesympatická, neuvěřitelná a její mezera mezi zuby mi snad způsobí noční můru. Je to holt těžké, když se vám hlavní hrdinka vůbec nelíbí... Celkově ale nemůžu nadávat. Sice se nikdy znovu nepodívám, protože nevidím důvod a zároveň nechci, ale to je vedlejší. Soukromému "chlapi-jsou-svině-večírku" s mými sestrami, pizzou a dobrými moky nijak neuškodil, tak co. Někde mezi 60/70%, přičemž se nemůžu rozhodnout, a k většímu číslu než těch 70 bych se nemohla v životě hlásit.
Čas od času se podívám čistě spontánně na film, který mě zaujme jen trailerem, dobrým obsazením a o ději nemám ani páru. Je to docela bezpečné - bez očekávání nemůžu být přece zklamaná, no ne? A taky nejsem. Film o farmaceutickém průmyslu, vnucování produktů a ve výsledku celý o Viagře bude nudit jen málokoho, ale zároveň málokoho nadchne. Hlavním hrdinům to spolu sluší a i přes časté postelové scény zde je jakýsi příběh. Možná až moc jednoduchý ("jsem nemocná, nechci se vázat, protože po tobě nemůžu chtít, aby ses o mě staral" atd.), ale svou funkci plní. Vtip tomu taky nechybí a pravdivý podklad dojem jen podpoří. Jednoduše můžu tento film okomentovat následovně - Edward Zwick jako ho neznáme, neškodný, na hranici kýče a neoriginality, ale zároveň docela příjemná oddechovka bez vyšších ambicí.
Že jsou dva díly skvělé, budiž... Ale i třetí? Jak to ti tvůrci z Pixaru ksakru dělají?! A to není jenom případ Toy Story. Vždyť oni stvořili můj nejoblíbenější animák Ratatouille, Nema, Úžasňákovi, Příšerky s.r.o., milion kraťasů a mnou zatím neprobádaného Wall-eho, který bude beztak zase žadonit o vysoké hodnocení. A určitě zaslouženě. Začínám mít pocit, že stejně jako nechápu genialitu pana Nolana, nepochopím ani Pixar, který tak ladně proplouvá světem animace a sráží snad všechny své soukmenovce z ostatních studií hodně nízko. Zaráží mě ještě jeden fakt. V Toy Story 3 se vyskytuje typická tendence filmových pokračování - zmnohonásobit nejtypičtější prvek, v tomto případě hračky. Je jich tu div ne celá armáda, což má většinou značit nulový potenciál původních postav pobavit a způsobuje fiasko, ale ne v tomto případě. Nové hračky skvěle dokořeňují celý děj, vytvářejí živnou půdu pro naše staré dobré známé a ti se pak můžou ocitat v dramatických či akčních scénách, kterým opět a zase není potřeba nic vytýkat. Animace, teď už s jedenáctiletým skokem, působí lépe. Tvůrci si dovolili zakomponovat nejenom již zmíněnou hromadu nových hraček, ale i náročnou scénu ve spalovně odpadků a třeba i takového plyšového záporáka Mazla, jehož povrch byvá pro animátory nejtěžší. A asi proto přišla nejtypičtější dětská hračka, plyšový medvídek, na řadu až v posledním díle. Co dodat. Nic. Snad jen: Vzhůru do nekonečna a ještě dál, amigos! Třeba tam někde v tom brzkém nekonečnu čeká zářivý plešatý mužíček ze zlata. Kdo ví...
Je to krásný pocit znát nějaké filmové pokračování, které není horší jako první díl. V případě Toy Story se odvažuji tvrdit, že kvalita je zcela vyrovnaná. Příběh je ve své podstatě rozdělen na dvě části - jedna se věnuje Woodymu a jeho kovbojské minulosti a ta druhá, dle mého názoru zajímavější, ostatním hračkám, jejich záchranné misi a Buzzovým patáliím. Právě ona druhá část obstarává většinu mého dobrého dojmu. Prostě... je zábavnější. Na animaci lze vidět jakýsi čtyřletý pokrok, především v detailech a stínech. Hodně se mi líbily i decentní narážky na jiné filmové kulty a prvky, které tam jsou přidány snad jako bonus pro starší diváky. Panu Brambůrkovi sekundovala skvělá paní Brambůrková, Rex zase výtečně bavil a prasátko Hamm se svým stydlivým kotoulem? To snad nepotřebuje komentář. Celé Toy Story snad nepotřebuje komentář. Mluví za sebe samo a hrozně dobře se to poslouchá.
"Vzhůru do nekonečna a ještě dál!" Toy Story, to je nestárnoucí film. Animovaná klasika, kterou jsem nejednou viděla už na prvním stupni základní školy a baví mě pořád i po deseti letech. Letos zrovna slaví svých "sweet 16" a nutno dodat, že je v kondici, jakou by mohli ostatní filmové počiny jenom závidět. Jsem velice ráda, že první celovečerní počítačově animovaný snímek se vyznačuje takovou kvalitou, zábavností a i příznačným příběhem. Animace byla, je a bude vždy spojena s dětmi a co je charakterizuje víc, než dětské hračky? Navíc co jiného bychom chtěli vidět ožít víc než hračky? A ono to taky vůbec nepůsobí blbě. Mluvícím zvířatům je přece jen těžší uvěřit, než že by v naší nepozornosti ožívaly hračky... No ne? Osobně se na Toy Story nesmírně ráda dívám, protože příběh není naplněn žádnými morálními žvásty o "přátelství, hrdinství a schopnosti odpouštět", což známe z každého druhého animáku. Je vtipný, zábavný, svižný a některým hračkám jen velice těžko odolávám, například takový dinosaurus Rex by mohl roztomilost a charisma přímo rozdávat :-D A samozřejmě pan Brambůrka a v neposlední řadě hrdinný Buzz Rakeťák. Toy Story je prostě něco, u čeho ráda vypnu, rozveselí mě a zcela sofistikovaným způsobem pobaví. A je úplně, ale úplně jedno, že hlavními hrdiny jsou obyčejné hračky....
Zatímco první díl byl v rámci možností zajímavý, dějový a postavy neokoukané, o druhém lze říct snad jen to, že se v něm hodně kecá a kecá a neúspěšně vraždí, zkrátka se nic neděje. A napětí? Kam se proboha podělo nějaké napětí? Svižnost? Něco, co vysloveně donutí diváka film hltat? Monotónní dialogy, nijaká hudba, gradace zmizela neznámo kam.... Dívka, která si hrála s ohněm a její příběh ten potenciál zaujmout má, nicméně nevidím snad jediný důvod, proč by to mělo někoho chytnout?! Je to nudné a hlavně naprosto nenapínavé. Noomi Rapace (Lisbeth Salander) mírně zachraňuje situaci, Nyqvist (Blomkvist) ze sebe slavně vyždímal jakous takous emoci a zbytek postav je prezentován jako naprosto vedlejší, a tudíž ani herci nijak nevyniknou, natož aby dali najevo, že by teoreticky mohli. Co na tom víc komentovat? Po uspokojující kvalitě prvního dílu je mi skoro až k pláči. Obzvlášť, když si uvědomím, že knížka by napětí mohla rozdávat a stále by byla čtivější než ostatní. Dívka, která si hrála s ohněm skončila pravděpodobně v rukou režiséra (popř. scénáristy), který má schopnost bravůrně zmrvit jeden skvělý příběh. Ale jo, třetí díl tu šanci ještě dostane, nebudu přece srab....
Muži, kteří nenávidí ženy je jeden z menšího množství případů, kdy mohu říct, že jsem četla předlohu a film se ve větší míře vymyká mé fantazii, mým představám, které mi před více jak rokem probíhaly hlavou při samotné četbě. Rozhodně musím vyzvednout Noomi Rapace, která v podstatě jako jediná splnila mou představu nějaké postavy (Lisbeth Salanderové), a navíc předvedla nesmírně přesvědčivý výkon. Kdo má pochybnosti, stačí se s ní podívat na libovolné interview a člověk musí vidět, že osoba, která v civilu působí tak žensky a příjemně, musí mít talent, když zvládně ztvárnit tak komplikovanou a téměř až maskulinní osobu (celkový Lisbethin vzhled není ani tak kvůli příslušnosti k určité skupině lidí, ale spíš jako symbol jejího vyčlenění, nezájmu a odstupu). Nic podobného se nedá již tvrdit o ostatních hercích - např. Michael Nyqvist vysloveně potopil Kallea Blomkvista. Měl být charismatickým, vůdčím typem, který jen nezaclání ve stínu Lisbeth. Škoda. Scénář považuji za ukázkový příklad kvalitního "výcucu" toho nejzásadnějšího a asi i nejzajímavějšího z celé knihy, nicméně spousta neméně důležitých drobností chybí. Muži, kteří nenávidí ženy totiž není příběh jen o tom, že muži nenávidí a znásilňují ženy. Podtext je mnohem hlubší a plně se rozvíjí především v dalších dílech. A třeba taková Wennerströmova aféra je hodně zásadní. Nicméně nemůžu tvrdit, že bych byla zklamaná. Film jako samostatný je to povedený a v rámci adaptací se jedná o vydařený pokus. Možná, kdybych nebyla ovlivněna předlohou (nutno dodat, že ji nijak neuctívám ani nemiluji, natož abych chápala nálepku bestselleru, je to prostě jen dobrá odpočinková četba), nadšení by bylo větší. Slušných 70% je tedy tak akorátní a v budoucnu se ráda dozvím, jak se (ne)vydařily další dva díly. A samozřejmě americké remake, ke kterému zatím zastávám velice neurčité stanovisko....
Režisér Martin McDonagh mi zase po dlouhé době připomněl, co je největším kouzlem při plavbě světem filmu. Očekávání, že někde po stovce zhlédnutých filmů různé kvality se bude krčit snímek, který přiroste k srdci, pobaví, překvapí, nadchne a jednoduše bude jiný, než ty ostatní. Upřímně si nadávám a lituji, že jsem se V Bruggách neobjevila už mnohem dříve. Angličané znovu dokázali, že originalita nevymřela. Martin McDonagh napsal scénář, který je drsný, chytrý, vtipný, smutný, zábavný a hlavně svůj. To vše zároveň a s naprostou přirozeností. Celému příběhu dvou nájemných zabijáků vévodí nádherné středověké prostředí belgického města Bruggy se svou pohádkovostí a snovostí, kterou umocňují různé další aspekty (trpaslík, vánoční období, natáčení filmu...). Kupovidu tuto atmosféru nekazí ani nadměrné používání vulgarismů (a že jich je hodně!). Fascinovalo mě, jak si postavy dokázaly dělat prču snad ze všeho a zároveň mezi nimi proplouvala kvalitní linka dramatu. Vina člověka, výčitky, nevinnost dětsví... Hlavní hrdinové získaly to nejlepší z výběru ostrovních herců - Farrell, Gleeson i Fiennes jsou zcela uvěřitelní, přesvědčiví a hrají s neuvěřitelnou lehkostí, která vyžaduje um. Gleeson jakožto přátelský vrah, Farrell jako nevybouřený nováček a Fiennesův cholerismus se zásadami tvoří skvělou oporu scénáře a samotného filmu. Jedno je jisté - V Bruggách je Film upečený přesně na mou míru. Nebudu mít klid, dokud se mi nebude ve sbírce vyhřívat DVD a já se budu moct s těmito "milými" pány zase přesunout do Belgie. S klidným srdcem uděluji zasloužený plný počet, což je u mě teď už velmi ojedinělé. A poupravíme-li jednu hlášku z filmu... Jak může ku*va do p*dele někoho nebavit V Bruggách! Jak je to ku*va možný!
Mnou nejočekávanější film konce roku mi poskytl dvě hodiny kvalitní zábavy a slasti pro oči, což je přesně to, co jsem po pokračování Trona chtěla. Propracované trailery a nedávný Tron Day mě dokonce přivábily na 3D projekci a musím uznat, že jakkoli jsem neutrální vůči celému trojrozměrnému nadšení, v tomhle případě jsem si tu prostorovost náramně užila. Má jediná zkušenost s Avatarem mě nepřesvědčila, že mi tento formát má co nabídnout, avšak Tronův digitální svět je něco naprosto impozantního a jiného. Výborné a stylové bojové scény, vypiplaná vizuální stránka, skvěle "freaky" Michael Sheen (vhodné české adjektivum mě fakt nenapadá!), podmanivá hudba a svěží a neokoukané herecké obsazení (Olivia Wilde a Garrett Hedlund) - tak tomu říkám bravo. Jelikož jsem nepočítala s žádným filozofií a dramatickými scénami naplněmým "epic" filmem, nemůžu být v žádném případě zklamaná. Letošní filmová sezóna byla, co si budeme nalhávat, hodně slabá, ale takový závěr, jaký zařídil Tron Legacy si nechám líbit. Škoda, že už jsem svá přání Ježíškovi dávno napsala. Teď by tam stálo jediné - LIGHT CYCLE. A možná i více takových filmů...
Jedna z mála "osmdesátkových" zahraničních pohádek, která mi nevadí a ráda se na ni podívám i vícekrát. Velikou zásluhu na tom má herecké obsazení (Cary Elwes a Robin Wright) a celkově velice vtipné ladění. Některé hlášky jsou absolutně bezchybné (např. HNV nebo tatíček král se svou reakcí na sebevraždu atd.)! V podstatě by se dalo říct, že kdyby tak dobré byly všechny pohádky, nezlobila bych se. Dokonce i akceptuji to laciné zabalení děje do "vyprávění děděčka svému vnukovi". Zábava, kterou Princezna Nevěsta nabízí, vše velice jednoduše vykompenzuje. 70%
Obyčejný film pro děti o tom, kterak chlapec k vejci přišel a vychoval si z něho zvířátko. Nemohla jsem se ubránit srovnání s filmem Eragon, který byl tak zpackaný, že až uboze připomíná tuhle pohádku. Já a moje příšera je film pojednávající o veleznámé příšeře ze skotského jezera Loch Ness a není to opravdu nic víc než pohádka pro malé děti a ty z dospělých, co se snadno rozněžní nad zprvu zranitelnou příšerkou, kterou poté chtějí "zlí lidé" ulovit a pokud ne sníst, tak se aspoň kasat, že ji ulovili zrovna oni. První polovina filmu by ještě ušla, ale zbytek se díky scénáři přímočaře řítí do záhuby. Hudba šílená, herci nic moc (včetně Emily Watson), napětí nulové a zarámování příběhu do vyprávění nějakým cizím lidem mi přišlo až příliš laciné. Nicméně skotská krajina, válečná atmosféra a fakt, že se jedná o téměř nízkorozpočtovou fantasy pohádku pro malé, mi dovolují udělit aspoň skromné dvě hvězdičky. Být o 8 let mladší, byl by to pro mě jistě báječný film.
Na nového Pottera se vždy velmi těším a docela mne mrzí, že jsem na něj do kina začala chodit až když se režisérského křesla chopil Yates. Pardon, ale aby se mu ze (zatím) tří pokusů plně povedl jen jeden? Upřímně si vždycky povzdechnu a uklidňuji se tím, že vynikajícího Vězně z Azkabanu už nám nikdo nevezme a nenahradí pouze variací na HP. Budu-li upřímná, nevím, co s přesně o Relikvii smrti 1 mám vůbec myslet. Kdybych si pořádně pamatovala knihu, možná bych si byla schopna utvořit jasnější názor, ale takhle docela tápu. Ústřední trio hraje film od filmu lépe a za to je chválím (a jako každý si říkám, kam se poděla ta drobná dítka z jedničky?). Bill Nighy tam neměl co dělat, většina skvělých postav by se dala přirovnat k vycpávkám, protože ty drobky snad nemůžou ani stačit, aby jejich jména ještě zmiňovali v titulkách (PROČ?!!?). Atmosféra filmu neměla daleko ke schizofrenismu. Hudba je však to jediné, o čem můžu říct, že mě zklamalo na plné čáře. Pokud se někdo o Princi dvojí krve vyjádřil negativně a ve smyslu, že to je jen nijaká předehra k epickému dění posledního dílu, nechápu ho. Relikvie je slušný díl, ale zbytečně natahovaný a nedějový. Jo, ráda trávím svůj čas ve světě, kde hůlky vládnou, ale asi bych to dnes už o moc dýl nezvládla. Prosím, moc prosím, naservírujte mi v červenci film, na který budu zírat ještě s falešnýma zubama v domově důchodců, nebudu se ho moct nabažit a Snapeovu smrt obrečím jak nikdá! Pokud se tak stane, budu klidně respektovat i tento vývar. Snad se tedy nezklamu, že hlavní chod bývá chutnější. PS: Možná to vyznívá negativně, ale já opravdu netuším, co si myslet. Musela bych se znovu podívat na všechny filmy a přečíst knihu.
Nezvykle realistický film o vyprchání citů mezi dvěma lidmi. Rutina, nezájem, nerozhodnost. Oba si najdou jiné spřízněné duše, oba vědí, že něco neklape a přesto je bolestivé učinit všemu po těch šesti letech konec. Příjemní herci a celkově na Korejce nezvyklé pojetí filmu mi prostě sedlo. A i ten zdánlivě kýčovitý moment, kdy každý zvlášť pláče ve svém bytě, mě prostě oslovil. Až si nadávám, že mi tak dlouho trvalo se podívat!
Při závěrečných titulcích jsem si musela v duchu říct jednu větu: "Jsi dobrá, že jsi u toho neusnula!". Považuji takřka za heroický výkon, že jsem u tak šnečího snímku vydržela bdělá i ve dvě ráno. Hedvábná cesta není hloupý film a už vůbec není bez potenciálu. Problém je, že tvůrci onen potenciál zahrabali do malého počtu dialogů či snad plnohodnotných výpovědí, nechali povětšinou mluvit kameru a pár not Ryuichi Sakamota. Celková rozvleklost děje filmu vůbec nesvědčí. On ten milostný trojúhelník zabalený v hedvábí, buďme upřímní, není nic originálního, ovšem mohla se z něj vytřískat aspoň srdcervoucí romance, na kterou milerádi nezapomenete ještě v průběhu sledování! Michael Pitt je prototypem antiherce, který Hedvábnou cestu pohřbil ještě hlouběji, než špatný přístup režiséra a scénáristů. Zrovna v takovém filmu musí herci promlouvat pohledy, ale zrovna ty jeho byly naprosto o ničem. Neuvěřila jsem mu vůbec nic, natož abych vytušila, že tu Japonku opravdu miluje. To jsem si musela vysloveně domyslet. Keira Knightley tady zabíjela talent, nic jiného mě nenapadá. A Alfred Molina? Ani ten už hereckou nudu prostě není schopen oživit. Hedvábná cesta mohl být příjemný, poetický romantický film. Místo toho se jedná jen o 100 minut hezkých obrázků s nulovou emoční hodnotou. Přívlastek "nijaký" je asi nejvhodnější...
Nebudu tajit, že jsem do kina šla s vědomím, že až budu psát tyto řádky, zakončím je plným hodnocením. A nebudu skrývat ani skutečnost, že jsem odcházela jen velmi ztěží a s pocitem, který se nebezpečně blíží přesvědčení, že jsem dnes viděla nejlepší film v životě. Vůbec se nebojím něco takového tvrdit, ačkoli je zážitek pořád ještě čerstvý. Proč? Protože pokud jsem někdy něco takového čekala, určitě by za tím stál muž jménem Christopher Nolan. Režisér, který překračuje hranice svého povolání. Osobnost, k níž chovám největší obdiv. Originální tvůrce, který v těchto těžkých dobách filmových sraček (tento výraz nebudu omlouvat!) dokáže porazit popcorn a ukázat divákům, že není film jako film. Že jen takové filmy si zaslouží obdiv. Že hlavní hrdina nemusí trousit jednu hlášku za druhou, abychom se bavili. Dokáže vzbudit přímo fyzické emoce, napětí, zvědavost, úžas, i protočit mozkové závity, které u mnohých hrozí zakrněním. Inception je film, pro nějž alespoň v mé slovní zásobě neexistuje přívlastek, který by obsáhl jeho podstatu, kvalitu a zážitek, který mi přinesl. Ještě před několika týdny jsem žasla při třetím sledování Dokonalého triku a myslela si, že nic lepšího snad nemůže být. Může! Až mě děsí představa, že by Nolan pokračoval s touto tendencí, že každý jeho snímek je lepší a lepší. Jaký pak bude třetí Batman? A co potom? Je to vůbec možné? Dlouho nebyl nikdo schopen říct, o čem vlastně Inception bude. Je těžké to říct i teď. Svět snů a podvědomí je snad nejsložitější podstata našeho bytí vůbec. S trochou nadsázky se dá říct, že je to "věc", na kterou si nemůžeme šáhnout, nemá zákony a je značně nepředvídatelná. Je tedy fascinující, že Nolan dokázal právě z těchto faktů čerpat a natočit naprosto komplexní, poutavý a dokonce srozumitelný film. Ano, teď se dostávám k otázce složitosti. Každý Inception musí zákonitě vnímat jinak. Jinak složitě. Ale nikdo se nemůže spokojit s jedním shlédnutím. Osobně podotýkám, že tohle je jiné kafe, než Dokonalý trik nebo Memento. U Inception s vámi Nolan hraje fér až téměř do poslední minuty, kdy vám ovšem podkopne nohy. A to ještě víc, než u Dokonalého triku. Účinek se nerovná onomu "kick" z příběhu, kdy se proberete a vše je ok. Tohle je podpásový "kick", s kterým je nutné se vyrovnat. Dle mého neslouží jako příslib k jakémukoli "-quelu", nýbrž pobídka k zamyšlení, která se neobejde bez dalšího shlédnutí. Pro tohle byl film stvořen - pokaždé jiný a přece stejný zážitek. Pokaždé objevit nový kousek skládanky a nikdy se neunavit. Osobně miluju ten pocit, když mi v rámci filmu postupně docvakávají maličkosti. Příkladem budiž moment, kdy v první polovině Cobb sleduje svůj totem se zbraní v ruce. Proč asi, ptá se člověk v tu chvíli... Celé Inception je plné scén, které jednoduše ohromují. Kdybych měla vybrat jednu jedinou, projeví se ve mě milovnice násilnějších scén. V tomto případě se jedná o Arthurovi mlátičky ve stavu beztíže. Naprosto geinální! Nolan má neuvěřitelně šťastnou ruku i při výberu herců. "Počátková" kombinace je vynikající. Leonardo DiCaprio ve svém prvním sci-fi filmu opět jenom dokazuje, jak je vynikající herec. Před rokem bych tohle snad ani nenapsala, ale jde vidět že zraje. Tak snad dozraje k Oscarovi dřív, než Kate Winslet. Ellen Page jako mladá nadějná herečka se mi hned napoprvé velice dobře zapsala, stejně jako Joseph Gordon-Levitt, který jednoduše válel. Nebudu to okecávat - směsice herců a hereček, která se zde objevila, je jednoduše BOMBAstická. Hudební doprovod Hanse Zimmera, který mi i teď zní v uších, se rovněž povedl. Díky Temnému rytíři a Inception se konečně odtrhl od orchestrálek typu Piráti z Karibiku, což je krok správným směrem. Pokud se někdo dočetl až k těmto slovům, je mu jasné, že jsem unešena. Nolan je pro mě jistou dobu něco jako světlý bod ve fimovém průmyslu. Jsem schopna říct, že ho totálně žeru. V jistém transformovaném smyslu stejnou měrou, jako fanynky Twilight žerou "patizóna". Jemu jsem plně věnovala svá očekávání a důvěru. Nezklamal mě. Překvapil mě. Ohromil mě. Psychicky mě odrovnal. V tom dobrém, samozřejmě. Kvůli Inception před stopatnácti lety vynalezli film. Kvůli Inception se má chodit do kina. Povinnost pro všechny, co mají chuť něco zažít a nezůstat jen pasivními loutkami dnešní produkce. Inception si zaslouží chválu. Kdo mu ji nevěnuje je pro mě jako někdo, kdo pravidělně chodí na mše, ale nevěří v Ježíše... "Dreams feel real while we're in them. It's only when we wake up that we realize something was actually strange."
Dokonalý trik jsem viděla v kině před třemi lety a byla jsem unešena. Letos (2010) jsem se podívala již potřetí a opravdu netuším, jaký trik na mě Nolan použil, ale já slzela! A to se mi prosím stává tak jednou za dekádu. Dokonalý trik rozhodně nepůsobí jako film, u kterého byste brečeli. O to víc je to pak překvapivé... a milé. Už nějakou dobu trvdím, že Nolan je režisér, který se pro své povolání narodil a co film, to skvost. Dle mého názoru je dokonce nejlepší režisér své generace! Tento snímek je v podstatě prezentován stejným způsobem, jak John Cutter popisuje trik. Příslib - Nolan vám ukáže něco obyčejného, triky, kterým bez problému věříte, obyčejné lidské výčitky mezi dvěma přáteli... Proměna - Nolan vám ukáže s obyčejnou věcí věc neobyčejnou. U diváka začnou pochyby.... je to pravda nebo ne? Který z nich, Borden nebo Angier, předvádí skutečná kouzla? Oba, jeden, žádný? A poslední část, vrchol nebo-li "prestige", je zakončení plné úžasu a mnohdy údivu. Většina si i přes docela jasný závěr musela pokládat otázky, jak to vlastně doopravdy bylo. Já mám svou verzi, která i když má svá slabá místa, stačí mi natolik, abych si film vychutnala nejen jako snímek o tricích a šálení lidí, ale také o dvou lidech, které rozdělila smrt jedné ženy a kteří svůj spor řešili na poli své kariéry, byť s ohromnou posedlostí. Výborné herecké obsazení snad netřeba zmiňovat. Hugh Jackman předvádí standartní výkon, který jednoduše potěší. Christian Bale malinko pokulhává, ale to on ze mě vymáčkl první slzu... Michael Caine - bez komentáře. Pan Herec. Rebecca Hall je vynikající mladá herečka a scéna, kdy se hádá s manželem, je naprosto dokonale zahraná! Andy Serkis, David Bowie a i Scarlett nijak nezaostávají. Nic není pro film lepší, než když se v něm objeví kvalitní herecký výběr. Shrnutí: Pro mě je The Prestige alias Dokonalý trik opravdu dokonalý film. Je v něm všechno. Má všechno, co dobrý film má mít. Nechává prostor divákovi na zamyšlení. Nolan je génius a kdo tohle nevidí, není normální. Amen.
Důvod vzniku druhého dílu, který má stejnou výpovědní hodnotu jako první, nic nového nepřináší a je ještě zamotanější než jednička (ty cityce mi vážně přišly až moc časté!) mi jaksi uniká. I přes to se jedná o zajímavý film k zamyšlení s půvabnou animací, takže jsem schopná přivřít oko .... 70%
Po zhlédnutí Advent Children jsem si "prubla" i tenhle prequelový kraťas a nemám, co bych vytkla. Zase se jedná o výtvor primárně určený ke konzumaci fanouškům Final Fantasy, ale i neználek jako já si může tento krátký příběh užít. Navíc krásně doplňuje děj Advent Children, má vždy ohromující animaci "made in Japan" a prostě .... Asi bez komentáře. V případě Last Order bych si ale už doporučovala něco o ději a zápletce zjistit, přece jen z menší stopáže, jakou tento kousek má, toho FF nedotčený divák asi moc nepochytí...
Moje komentáře
Drive (2011)
Doma mi ležel volný lístek do kina, jehož platnost už měla brzy vypršet, a vlastně jen díky tomu jsem se donutila na "něco zajít". Výběr byl pro mě těžký, protože můj vztah s filmem prožívá krizi a o lákavosti programové nabídky raději pomlčím. Nicméně jsem se z důvodů kladného hodnocení a docela slušného traileru rozhodla pro Drive. A dobře jsem udělala! Nebudu sobě ani vám lhát, tenhle snímek mě popadl a vůbec mě nechce pustit. Občas je dobré se podívat na film s nulovým očekáváním a vše ponechat přirozenému vývoji. Nicolas Winding Refn je jméno, které zaprvé nabízí otázku, jak ho vyslovit, a zadruhé ho valná většina z nás slyší nebo čte úplně poprvé v životě. Co ale tento dánský rodák dokázal udělat s příběhem, který v podstatě nenabízí nic dechberoucího ani originálního, je skutečně chvályhodné. Genialita Drive spočívá v detailech, postupném vrstvení složek děje, atmosféře a jen letmém zachycení osobnosti Řidiče. Záběry na noční americké velkoměsto jsou na filmu snad to jediné americké. Refn totiž pojal zdánlivě okoukanou látku samotářského "drsňáka" v kolotoči zločinu a lásky neamerickým způsobem, skoro až artově a umělecky. Souhra kamery a hudby dává každé scéně přesně to vyznění a hloubku, které potřebuje. A jak je psáno v recenzi Karla Ryšky, o scéně ve výtahu si budete povídat ještě na konci roku jako o tom, co vás nejvíc rozsekalo. Takovou sílu prostě mnohé pasáže Drive mají. Kdo se ale aspoň trochu zajímá o film, neměl by si Drive nechat ujít. Příjemné překvapení roku, kvalitní produkt (ne)americké kinematografie, drsný a dojemný film zároveň, hvězdný reflektor pro vynikajícího Ryana Goslinga a zaručeně perfektní podívaná. Nebojte se a nespoléhejte na náhody, které vás mají přivést ke kvalitním filmům, jako já. Mohlo by být pozdě... a proto šup šup do kina. Drive stojí jednoznačně za to.
Pán času (TV seriál) (2005)
Perfektní seriál, který skoro po celou dobu (a nejvíc v první sérii) klouže na hranici mezi trapností a úžasností, ve výsledku vás ale pohltí a nepustí. Tedy pokud máte v oblibě sci-fi, báječné hrdiny a vaším tajným snem je cestovat v čase a vesmíru. Nedovolím si nedodat, že jsem všech 5 a půl řady stihla nasledovat během týdne a něco a že jsem regeneraci Davida Tennanta skvostně obrečela. Já, necitá všech necitů, pro vaši informaci....
Hamlet (TV film) (2009)
Do poslední minuty perfektní a svěží zpracování nestárnoucí klasiky. Veškeré snahy o moderního Shakespeara, které jsem viděla, mi vždy přišli přemrštěné. Přitom bohatě stačí zasadit děj do současnosti, obléct herce do zcela normálních oděvů a výsledek je prostě úchvatný. A David Tennant? Nemám slov, jak je tenhle herec geniální!
Star Wars: Epizoda II - Klony útočí (2002)
Ještě teď si pamatuji, jak jsem ve svých deseti letech nadšeně odcházela z kina. Svět Star Wars mi byl v té době naprosto neznámý, ale Klony útočí ze mě už navždy udělaly jednoho velikého fanouška. Postupem času jsem viděla všechny epizody a vím už, že dvojka není z nejlepších, ale stále ji považuji za kvalitní díl. Anakin nám od Skryté hrozby poněkud vyrostl a je tedy čas na nějaké ty city. Nabízí se otázka, jestli to Lucas s tím sladkobolem trochu nepřehnal. Ano, přehnal, ale na oplátku rány divákovi zalepil řádnou dávkou úchvatných scén a hlavně trochu rozvášnil mistra Yodu v závěrečném souboji. Kdo by něco podobného čekal od půlmetrového zeleného skřítka o berličkách? Mistr Yoda je prostě ďábel :-D Klony útočí už nabízejí více narážek na staré epizody, ať už se jedná o objasnění vzniku a původního účelů klonové armády nebo i jen okrajové zmínění plánů Hvězdy smrti. Na scénu přichází nové tváře – mistr Windu, hrabě Dooku, Jango Fett nebo i později důležitý senátor Organo. A opět s kvalitním obsazením. To mě přivádí k představiteli Anakina, Haydenu Christiensenovi, který moc hereckého talentu nepobral a místy působil ne jako budoucí největší zloduch vesmíru, ale jako ufrfňané mimino. Jsem zastáncem názoru, že Hvězdné války nepotřebují hvězdně úžasné herecké výkony, ale ani podprůměry! Nejhorší to nebylo, ale všichni jsme měli jinou představu. Útěchou mi budiž, že v Pomstě Sithů už nedělal ostudu sobě ani celému konceptu SW. Závěr: V jádru povedený díl, který opět nedosahuje očekávaných kvalit, ale svit laserových mečů to hravě vykompenzuje. Jako vždy mu prostě neodolám :-D
Star Wars: Epizoda I - Skrytá hrozba (1999)
Je už veřejnou pravdou, že první dvě epizody se Lucasovi moc nepovedly, ale je nutné si uvědomit, že ve světe Star Wars se na kvalitu zas tak hledět nesmí. Je to vesmírná pohádka, která okouzluje svými triky, humorem a epickým příběhem o Síle, rytířích Jedi a jedné rodině Skywalkerů. Hledat v něčem podobném umění je veskrz nepatřičné. Jelikož je Skrytá hrozba první díl našeho příběhu, je budoucí Darth Vader alias Anakin ještě malé dítě, které musí být náhodou objeveno charismatickou postavou mistra Quin-Gona v podání Liama Neesona, aby mohl nastoupit na dráhu rytíře řádu Jedi. Celý děj má úplně jinou atmosféru, protože ještě neexistuje žádné Impérium a nic, co bychom znali z dřívějška, resp. pozdějška. Je trochu infantilní, dětský, rozvleklý, ale s čistým srdcem říkám – nenudila jsem se. Jar Jar Binks je trnem v oku mnohým fanouškům, mě občas taky nesedl, ale má místy bezkonkurenční hlášky a bez něj by se polovina první Epizody ani neodehrála. Veškerá negativa dle mého hravě vynahradí Darth Maul, jehož souboj s Quin-Gonem a Obi-Wanem je fenomenální. Mimochodem kašlu na nějaké nesrovnalosti a chyby v tomto souboji. Závěr: Kdo čekal temný děj a vážné výrazy, nechť si pustí první trilogii s Impériem, protože Skrytá hrozba nemohla být jiná, než dětská a veselá. Ano, čekala jsem větší ohromení, ale zklamaná rozhodně nejsem.
Star Wars: Epizoda VI - Návrat Jediho (1983)
Návrat Jediho považuji jednoznačně za nejslabší díl celé staré trilogie. Nevím proč, ale přijde mi, že se to dalo natočit lépe. Třeba i se stejným nábojem jako konec třetí epizody. A historce, jak najednou Luke má svého otce rád, jsem zrovna dvakrát neuvěřila… Nicméně jsem spokojená. Tento díl nepostrádá nic, co se mi na Hvězdných válkách tak líbí. Opět se zde střídá několik dějišť – lesní měsíc, Hvězda smrti a přilehlý prostor okolo, kde čekají „rebelové“ na možnost zahájit útok. Zde více než jindy mi přišla na mysl trapnost některých proslovů či dialogů, ale upřímně na to kašlu, protože kdybych nad celými Star Wars měla nějak moc přemýšlet, došla bych akorát k faktu, že se jedná o hovadinu. Hovadinu ale velmi lákavou, podmanivou, snovou, heroickou a zatraceně skvělou. Jako vždy báječný Han Solo a vydařené vyvrcholení vztahu Luke – Darth Vader (které ale mohlo být lepší) mi dokonce zavřou oči i před do očí bijící blbostí Ewoků (jak měli prorocky a rychle nachystané různé pasti na vojáky Impéria, zajímavé a k zamyšlení…ehm). Návrat Jediho hodně pokulhává, ale s klidem v duši uděluji 90%. Završení ságy mohlo být více nezapomenutelné, ale vem to čert. Navíc nad SW se přemýšlet moc nesmí…
Star Wars: Epizoda V - Impérium vrací úder (1980)
Impérium vrací úder je velice hutná, dějově bohatá epizoda s notnou dávkou Temné síly, humoru a spoustou užitečných informací. Znovu se setkáváme se známými postavami, k nimž přibývá Hanův přítel Lando. Pošťuchování se mezi princeznou a Hanem se přiostřuje, nabírá na zábavnosti a scéna „Miluji tě! - Já vím.“ je tak úžasný kýč…K tomu všemu senilně se chovající mistr Yoda (opravdu velice vtipné), přeslavná scéna s přiznáním otcovství. U této pasáže bych jen upozornila na skvělou provázanost starých a nových dílů, která je možná náhodná, ale existuje. Anakin v druhé epizodě přijde o ruku a jako náhradu získá kovovou náhražku, ale Luke získá už normální ruku potaženou kůží. Vysvětlení může být dvoje – buď se respektuje fakt, že technologie v dějové posloupnosti pokročila, nebo bylo pro filmaře v roce 1980 moc složité vytvořit kovovou ruku. Ráda se ale přikláním k možnosti číslo jedna… Závěr: Impérium vrací úder neztrácí nic na kouzle předchozího dílu, obsahuje spoustu klíčových momentů a je to ukázka kvalitní sci-fi filmařiny, na kterou se pokaždé dívám s radostí. Jsem holt fanoušek…. 100%.
Star Wars: Epizoda IV - Nová naděje (1977)
Film, od nějž nikdo nic nečekal a který se stal filmovou klasikou snad na věčnost. Stále mě na tom fascinuje, jak nás Lucas vlastně hodil do rozjetého vlaku, nic moc nevysvětlil, naservíroval nám Darth Vadera a Luka Skywalkera a poraďte si s tím. Jako první jsem viděla Epizodu II., takže by se dalo říci, že jsem věděla dříve o začátku, než o konci, a proto mě fascinuje, jaký kult se stal z příběhu, o jehož počátcích skoro nikdo nic nevěděl. Staré epizody jsou co se týče příběhu i vizuální stránky skromnější a stydlivější. Na rok 1977 se jedná ale o takřka přelomové dílo a uchvátilo i mě. Průbojná princezna Leia, lehce egoistický Han Solo v podání charismatem přetékajícího Harrisona Forda, který je kult SW číslo jedna a zároveň rovnítkem pro obecný pojem Star Wars, roztomilý R2-D2, ukecaný C3PO, „chodící koberec“ (úžasné pojmenování z úst princezny) Žvejkal, sympaťák Luke, zlosyn Vader a moudrý Obi-Wan – to všechno jsou neocenitelné produkty Lucasovi mozku. Nesmrtelné kulty a náplň celých Hvězdných válek. Příběh Nové naděje má spád, nenudí a převážně díky Solovi skvěle pobaví. Závěr: Hvězdné války – Epizoda IV. = počátek všeho, který nepotřebuje snad ani komentář. Jasných 100% - nestárnoucí příběh.
Norské dřevo (2010)
Mnou snad nejočekávanější snímek tohoto roku mám zdárně za sebou. Proč nejočekávanější? Stručně řečeno jsem naprosto posedlá tvorbou Haruki Murakamiho, což je pro neznalé autor knižní předlohy, nejpopulárnější japonský autor současnosti a loni byl dokonce nominován na Nobelovu cenu za literaturu. Přiznám se, že ačkoli jsem již četla 6 jeho knih včetně Norského dřeva, dějové linky si pamatuji jen matně. Ke každé knize jsem si uchovala spíše pocity a její myšlenky, než abych memorovala příběh. Paradoxně Norské dřevo u mne nepatří mezi ty oblíbenější kousky, ač je jeho nejpopulárnější knihou, ale to nic nemění na tom, že se jedná o skvostné dílo. Znalost předlohy může při sledování filmu přinést zklamání nebo spokojenost. Naopak její neznalost dle mého názoru přinese pouze dojmy, že je to něco zvráceného, nemravného, nudného a zcela bez poselství. Těžko si dokáži představit diváka, kterému by se film líbil tak jak je, aniž by znal pozadí ze stránek knihy. Murakamiho příběhy jsou plné životní filozofie, osamocenosti a jedinečnosti hrdinů, příznačné hudby a v neposlední řadě také otevřené sexuality, která ale není bezúčelná ani vulgární. Filmová podoba Norského dřeva ve mě zanechala silný dojem. Scénář se sice klouzal po povrchu a spoustu věcí nevysvětlil, ale mě to tak nějak nevadilo, protože jsem prostě na to "proč a jak" odpověď znala. Vizuální stránka byla úchvatná a hudba všeuměla Jonnyho Greenwooda z Radiohead se drala na světlo světa stejně razantním způsobem jako u Až na krev a samozřejmě dodala snímku na jedinečnosti. Norské dřevo, to je hra symbolů, pohledů, výrazů, nejasných a často nepochopitelných promluv, které dohromady vytvářejí něco zvláštního a osobně jsem s výsledkem spokojená. Je lehké film odsoudit jako neodpovídající své předloze, ale kdo by to natočil lépe?! Nikdo. Těch 300 stran nelze smáčknout do jednoho filmu tak, aby měl stejnou výpovědní hodnotu a kvalitu. Velice těžko se mi hodnotí, nicméně budu muset volit kladně. A ať už jen proto, že se jedná o otevřený příběh lásky jdoucí až na dřeň s krásnou vizuálně a sluchově zpracovanou stránkou, nebo jen proto, že mě film přiměl plně si uvědomit, jak je stejnojmenná píseň od Beatles pro celý příběh příznačná... Jednoduše... Murakami je bůh a režisér Anh Hung Tran borec, že se s tak náročným tématem vypořádal se ctí. Ono totiž natočit Murakamiho chce hodně sebevědomí. Těžko hodnotit, těžko kritizovat a těžko milovat. Adaptace Norského dřeva je krásný doplněk ke knize, ale opravdu se na ni nedívejte, pokud jste knihu nečetli. Šance, že by se vám film líbil, se dle mého mínění pohybuje někde kolem 0-10%.
(K)lamač srdcí (2010)
Chápu všeobecnou chválu a nadšení, ale osobně se mne nic takového netýká. Francouzi natočili příjemný a nenáročný film, který skutečně provířil distribuci našich kin a nakopal hýždě většině amerických komediálních slaďáren, ale tak nějak je pro mě těžké nad filmem jásat. Skvělý soundtrack, kvalitní vtípky a příjemný hlavní hrdina alias (k)lamač Romain Duris. To můžu od srdce pochválit. Nicméně se velice těžko přenáším přes osobnost Vanessy Paradis, která je mi nadmíru nesympatická, neuvěřitelná a její mezera mezi zuby mi snad způsobí noční můru. Je to holt těžké, když se vám hlavní hrdinka vůbec nelíbí... Celkově ale nemůžu nadávat. Sice se nikdy znovu nepodívám, protože nevidím důvod a zároveň nechci, ale to je vedlejší. Soukromému "chlapi-jsou-svině-večírku" s mými sestrami, pizzou a dobrými moky nijak neuškodil, tak co. Někde mezi 60/70%, přičemž se nemůžu rozhodnout, a k většímu číslu než těch 70 bych se nemohla v životě hlásit.
Láska a jiné závislosti (2010)
Čas od času se podívám čistě spontánně na film, který mě zaujme jen trailerem, dobrým obsazením a o ději nemám ani páru. Je to docela bezpečné - bez očekávání nemůžu být přece zklamaná, no ne? A taky nejsem. Film o farmaceutickém průmyslu, vnucování produktů a ve výsledku celý o Viagře bude nudit jen málokoho, ale zároveň málokoho nadchne. Hlavním hrdinům to spolu sluší a i přes časté postelové scény zde je jakýsi příběh. Možná až moc jednoduchý ("jsem nemocná, nechci se vázat, protože po tobě nemůžu chtít, aby ses o mě staral" atd.), ale svou funkci plní. Vtip tomu taky nechybí a pravdivý podklad dojem jen podpoří. Jednoduše můžu tento film okomentovat následovně - Edward Zwick jako ho neznáme, neškodný, na hranici kýče a neoriginality, ale zároveň docela příjemná oddechovka bez vyšších ambicí.
Toy Story 3: Příběh hraček (2010)
Že jsou dva díly skvělé, budiž... Ale i třetí? Jak to ti tvůrci z Pixaru ksakru dělají?! A to není jenom případ Toy Story. Vždyť oni stvořili můj nejoblíbenější animák Ratatouille, Nema, Úžasňákovi, Příšerky s.r.o., milion kraťasů a mnou zatím neprobádaného Wall-eho, který bude beztak zase žadonit o vysoké hodnocení. A určitě zaslouženě. Začínám mít pocit, že stejně jako nechápu genialitu pana Nolana, nepochopím ani Pixar, který tak ladně proplouvá světem animace a sráží snad všechny své soukmenovce z ostatních studií hodně nízko. Zaráží mě ještě jeden fakt. V Toy Story 3 se vyskytuje typická tendence filmových pokračování - zmnohonásobit nejtypičtější prvek, v tomto případě hračky. Je jich tu div ne celá armáda, což má většinou značit nulový potenciál původních postav pobavit a způsobuje fiasko, ale ne v tomto případě. Nové hračky skvěle dokořeňují celý děj, vytvářejí živnou půdu pro naše staré dobré známé a ti se pak můžou ocitat v dramatických či akčních scénách, kterým opět a zase není potřeba nic vytýkat. Animace, teď už s jedenáctiletým skokem, působí lépe. Tvůrci si dovolili zakomponovat nejenom již zmíněnou hromadu nových hraček, ale i náročnou scénu ve spalovně odpadků a třeba i takového plyšového záporáka Mazla, jehož povrch byvá pro animátory nejtěžší. A asi proto přišla nejtypičtější dětská hračka, plyšový medvídek, na řadu až v posledním díle. Co dodat. Nic. Snad jen: Vzhůru do nekonečna a ještě dál, amigos! Třeba tam někde v tom brzkém nekonečnu čeká zářivý plešatý mužíček ze zlata. Kdo ví...
Toy Story 2: Příběh hraček (1999)
Je to krásný pocit znát nějaké filmové pokračování, které není horší jako první díl. V případě Toy Story se odvažuji tvrdit, že kvalita je zcela vyrovnaná. Příběh je ve své podstatě rozdělen na dvě části - jedna se věnuje Woodymu a jeho kovbojské minulosti a ta druhá, dle mého názoru zajímavější, ostatním hračkám, jejich záchranné misi a Buzzovým patáliím. Právě ona druhá část obstarává většinu mého dobrého dojmu. Prostě... je zábavnější. Na animaci lze vidět jakýsi čtyřletý pokrok, především v detailech a stínech. Hodně se mi líbily i decentní narážky na jiné filmové kulty a prvky, které tam jsou přidány snad jako bonus pro starší diváky. Panu Brambůrkovi sekundovala skvělá paní Brambůrková, Rex zase výtečně bavil a prasátko Hamm se svým stydlivým kotoulem? To snad nepotřebuje komentář. Celé Toy Story snad nepotřebuje komentář. Mluví za sebe samo a hrozně dobře se to poslouchá.
Toy Story: Příběh hraček (1995)
"Vzhůru do nekonečna a ještě dál!" Toy Story, to je nestárnoucí film. Animovaná klasika, kterou jsem nejednou viděla už na prvním stupni základní školy a baví mě pořád i po deseti letech. Letos zrovna slaví svých "sweet 16" a nutno dodat, že je v kondici, jakou by mohli ostatní filmové počiny jenom závidět. Jsem velice ráda, že první celovečerní počítačově animovaný snímek se vyznačuje takovou kvalitou, zábavností a i příznačným příběhem. Animace byla, je a bude vždy spojena s dětmi a co je charakterizuje víc, než dětské hračky? Navíc co jiného bychom chtěli vidět ožít víc než hračky? A ono to taky vůbec nepůsobí blbě. Mluvícím zvířatům je přece jen těžší uvěřit, než že by v naší nepozornosti ožívaly hračky... No ne? Osobně se na Toy Story nesmírně ráda dívám, protože příběh není naplněn žádnými morálními žvásty o "přátelství, hrdinství a schopnosti odpouštět", což známe z každého druhého animáku. Je vtipný, zábavný, svižný a některým hračkám jen velice těžko odolávám, například takový dinosaurus Rex by mohl roztomilost a charisma přímo rozdávat :-D A samozřejmě pan Brambůrka a v neposlední řadě hrdinný Buzz Rakeťák. Toy Story je prostě něco, u čeho ráda vypnu, rozveselí mě a zcela sofistikovaným způsobem pobaví. A je úplně, ale úplně jedno, že hlavními hrdiny jsou obyčejné hračky....
Dívka, která si hrála s ohněm (2009)
Zatímco první díl byl v rámci možností zajímavý, dějový a postavy neokoukané, o druhém lze říct snad jen to, že se v něm hodně kecá a kecá a neúspěšně vraždí, zkrátka se nic neděje. A napětí? Kam se proboha podělo nějaké napětí? Svižnost? Něco, co vysloveně donutí diváka film hltat? Monotónní dialogy, nijaká hudba, gradace zmizela neznámo kam.... Dívka, která si hrála s ohněm a její příběh ten potenciál zaujmout má, nicméně nevidím snad jediný důvod, proč by to mělo někoho chytnout?! Je to nudné a hlavně naprosto nenapínavé. Noomi Rapace (Lisbeth Salander) mírně zachraňuje situaci, Nyqvist (Blomkvist) ze sebe slavně vyždímal jakous takous emoci a zbytek postav je prezentován jako naprosto vedlejší, a tudíž ani herci nijak nevyniknou, natož aby dali najevo, že by teoreticky mohli. Co na tom víc komentovat? Po uspokojující kvalitě prvního dílu je mi skoro až k pláči. Obzvlášť, když si uvědomím, že knížka by napětí mohla rozdávat a stále by byla čtivější než ostatní. Dívka, která si hrála s ohněm skončila pravděpodobně v rukou režiséra (popř. scénáristy), který má schopnost bravůrně zmrvit jeden skvělý příběh. Ale jo, třetí díl tu šanci ještě dostane, nebudu přece srab....
Muži, kteří nenávidí ženy (2009)
Muži, kteří nenávidí ženy je jeden z menšího množství případů, kdy mohu říct, že jsem četla předlohu a film se ve větší míře vymyká mé fantazii, mým představám, které mi před více jak rokem probíhaly hlavou při samotné četbě. Rozhodně musím vyzvednout Noomi Rapace, která v podstatě jako jediná splnila mou představu nějaké postavy (Lisbeth Salanderové), a navíc předvedla nesmírně přesvědčivý výkon. Kdo má pochybnosti, stačí se s ní podívat na libovolné interview a člověk musí vidět, že osoba, která v civilu působí tak žensky a příjemně, musí mít talent, když zvládně ztvárnit tak komplikovanou a téměř až maskulinní osobu (celkový Lisbethin vzhled není ani tak kvůli příslušnosti k určité skupině lidí, ale spíš jako symbol jejího vyčlenění, nezájmu a odstupu). Nic podobného se nedá již tvrdit o ostatních hercích - např. Michael Nyqvist vysloveně potopil Kallea Blomkvista. Měl být charismatickým, vůdčím typem, který jen nezaclání ve stínu Lisbeth. Škoda. Scénář považuji za ukázkový příklad kvalitního "výcucu" toho nejzásadnějšího a asi i nejzajímavějšího z celé knihy, nicméně spousta neméně důležitých drobností chybí. Muži, kteří nenávidí ženy totiž není příběh jen o tom, že muži nenávidí a znásilňují ženy. Podtext je mnohem hlubší a plně se rozvíjí především v dalších dílech. A třeba taková Wennerströmova aféra je hodně zásadní. Nicméně nemůžu tvrdit, že bych byla zklamaná. Film jako samostatný je to povedený a v rámci adaptací se jedná o vydařený pokus. Možná, kdybych nebyla ovlivněna předlohou (nutno dodat, že ji nijak neuctívám ani nemiluji, natož abych chápala nálepku bestselleru, je to prostě jen dobrá odpočinková četba), nadšení by bylo větší. Slušných 70% je tedy tak akorátní a v budoucnu se ráda dozvím, jak se (ne)vydařily další dva díly. A samozřejmě americké remake, ke kterému zatím zastávám velice neurčité stanovisko....
V Bruggách (2008)
Režisér Martin McDonagh mi zase po dlouhé době připomněl, co je největším kouzlem při plavbě světem filmu. Očekávání, že někde po stovce zhlédnutých filmů různé kvality se bude krčit snímek, který přiroste k srdci, pobaví, překvapí, nadchne a jednoduše bude jiný, než ty ostatní. Upřímně si nadávám a lituji, že jsem se V Bruggách neobjevila už mnohem dříve. Angličané znovu dokázali, že originalita nevymřela. Martin McDonagh napsal scénář, který je drsný, chytrý, vtipný, smutný, zábavný a hlavně svůj. To vše zároveň a s naprostou přirozeností. Celému příběhu dvou nájemných zabijáků vévodí nádherné středověké prostředí belgického města Bruggy se svou pohádkovostí a snovostí, kterou umocňují různé další aspekty (trpaslík, vánoční období, natáčení filmu...). Kupovidu tuto atmosféru nekazí ani nadměrné používání vulgarismů (a že jich je hodně!). Fascinovalo mě, jak si postavy dokázaly dělat prču snad ze všeho a zároveň mezi nimi proplouvala kvalitní linka dramatu. Vina člověka, výčitky, nevinnost dětsví... Hlavní hrdinové získaly to nejlepší z výběru ostrovních herců - Farrell, Gleeson i Fiennes jsou zcela uvěřitelní, přesvědčiví a hrají s neuvěřitelnou lehkostí, která vyžaduje um. Gleeson jakožto přátelský vrah, Farrell jako nevybouřený nováček a Fiennesův cholerismus se zásadami tvoří skvělou oporu scénáře a samotného filmu. Jedno je jisté - V Bruggách je Film upečený přesně na mou míru. Nebudu mít klid, dokud se mi nebude ve sbírce vyhřívat DVD a já se budu moct s těmito "milými" pány zase přesunout do Belgie. S klidným srdcem uděluji zasloužený plný počet, což je u mě teď už velmi ojedinělé. A poupravíme-li jednu hlášku z filmu... Jak může ku*va do p*dele někoho nebavit V Bruggách! Jak je to ku*va možný!
TRON: Legacy 3D (2010)
Mnou nejočekávanější film konce roku mi poskytl dvě hodiny kvalitní zábavy a slasti pro oči, což je přesně to, co jsem po pokračování Trona chtěla. Propracované trailery a nedávný Tron Day mě dokonce přivábily na 3D projekci a musím uznat, že jakkoli jsem neutrální vůči celému trojrozměrnému nadšení, v tomhle případě jsem si tu prostorovost náramně užila. Má jediná zkušenost s Avatarem mě nepřesvědčila, že mi tento formát má co nabídnout, avšak Tronův digitální svět je něco naprosto impozantního a jiného. Výborné a stylové bojové scény, vypiplaná vizuální stránka, skvěle "freaky" Michael Sheen (vhodné české adjektivum mě fakt nenapadá!), podmanivá hudba a svěží a neokoukané herecké obsazení (Olivia Wilde a Garrett Hedlund) - tak tomu říkám bravo. Jelikož jsem nepočítala s žádným filozofií a dramatickými scénami naplněmým "epic" filmem, nemůžu být v žádném případě zklamaná. Letošní filmová sezóna byla, co si budeme nalhávat, hodně slabá, ale takový závěr, jaký zařídil Tron Legacy si nechám líbit. Škoda, že už jsem svá přání Ježíškovi dávno napsala. Teď by tam stálo jediné - LIGHT CYCLE. A možná i více takových filmů...
Princezna Nevěsta (1987)
Jedna z mála "osmdesátkových" zahraničních pohádek, která mi nevadí a ráda se na ni podívám i vícekrát. Velikou zásluhu na tom má herecké obsazení (Cary Elwes a Robin Wright) a celkově velice vtipné ladění. Některé hlášky jsou absolutně bezchybné (např. HNV nebo tatíček král se svou reakcí na sebevraždu atd.)! V podstatě by se dalo říct, že kdyby tak dobré byly všechny pohádky, nezlobila bych se. Dokonce i akceptuji to laciné zabalení děje do "vyprávění děděčka svému vnukovi". Zábava, kterou Princezna Nevěsta nabízí, vše velice jednoduše vykompenzuje. 70%
Já a moje příšera (2007)
Obyčejný film pro děti o tom, kterak chlapec k vejci přišel a vychoval si z něho zvířátko. Nemohla jsem se ubránit srovnání s filmem Eragon, který byl tak zpackaný, že až uboze připomíná tuhle pohádku. Já a moje příšera je film pojednávající o veleznámé příšeře ze skotského jezera Loch Ness a není to opravdu nic víc než pohádka pro malé děti a ty z dospělých, co se snadno rozněžní nad zprvu zranitelnou příšerkou, kterou poté chtějí "zlí lidé" ulovit a pokud ne sníst, tak se aspoň kasat, že ji ulovili zrovna oni. První polovina filmu by ještě ušla, ale zbytek se díky scénáři přímočaře řítí do záhuby. Hudba šílená, herci nic moc (včetně Emily Watson), napětí nulové a zarámování příběhu do vyprávění nějakým cizím lidem mi přišlo až příliš laciné. Nicméně skotská krajina, válečná atmosféra a fakt, že se jedná o téměř nízkorozpočtovou fantasy pohádku pro malé, mi dovolují udělit aspoň skromné dvě hvězdičky. Být o 8 let mladší, byl by to pro mě jistě báječný film.
Harry Potter a Relikvie smrti - část 1 (2010)
Na nového Pottera se vždy velmi těším a docela mne mrzí, že jsem na něj do kina začala chodit až když se režisérského křesla chopil Yates. Pardon, ale aby se mu ze (zatím) tří pokusů plně povedl jen jeden? Upřímně si vždycky povzdechnu a uklidňuji se tím, že vynikajícího Vězně z Azkabanu už nám nikdo nevezme a nenahradí pouze variací na HP. Budu-li upřímná, nevím, co s přesně o Relikvii smrti 1 mám vůbec myslet. Kdybych si pořádně pamatovala knihu, možná bych si byla schopna utvořit jasnější názor, ale takhle docela tápu. Ústřední trio hraje film od filmu lépe a za to je chválím (a jako každý si říkám, kam se poděla ta drobná dítka z jedničky?). Bill Nighy tam neměl co dělat, většina skvělých postav by se dala přirovnat k vycpávkám, protože ty drobky snad nemůžou ani stačit, aby jejich jména ještě zmiňovali v titulkách (PROČ?!!?). Atmosféra filmu neměla daleko ke schizofrenismu. Hudba je však to jediné, o čem můžu říct, že mě zklamalo na plné čáře. Pokud se někdo o Princi dvojí krve vyjádřil negativně a ve smyslu, že to je jen nijaká předehra k epickému dění posledního dílu, nechápu ho. Relikvie je slušný díl, ale zbytečně natahovaný a nedějový. Jo, ráda trávím svůj čas ve světě, kde hůlky vládnou, ale asi bych to dnes už o moc dýl nezvládla. Prosím, moc prosím, naservírujte mi v červenci film, na který budu zírat ještě s falešnýma zubama v domově důchodců, nebudu se ho moct nabažit a Snapeovu smrt obrečím jak nikdá! Pokud se tak stane, budu klidně respektovat i tento vývar. Snad se tedy nezklamu, že hlavní chod bývá chutnější. PS: Možná to vyznívá negativně, ale já opravdu netuším, co si myslet. Musela bych se znovu podívat na všechny filmy a přečíst knihu.
6nyeonjjae yeonaejung (2008)
Nezvykle realistický film o vyprchání citů mezi dvěma lidmi. Rutina, nezájem, nerozhodnost. Oba si najdou jiné spřízněné duše, oba vědí, že něco neklape a přesto je bolestivé učinit všemu po těch šesti letech konec. Příjemní herci a celkově na Korejce nezvyklé pojetí filmu mi prostě sedlo. A i ten zdánlivě kýčovitý moment, kdy každý zvlášť pláče ve svém bytě, mě prostě oslovil. Až si nadávám, že mi tak dlouho trvalo se podívat!
Hedvábná cesta (2007)
Při závěrečných titulcích jsem si musela v duchu říct jednu větu: "Jsi dobrá, že jsi u toho neusnula!". Považuji takřka za heroický výkon, že jsem u tak šnečího snímku vydržela bdělá i ve dvě ráno. Hedvábná cesta není hloupý film a už vůbec není bez potenciálu. Problém je, že tvůrci onen potenciál zahrabali do malého počtu dialogů či snad plnohodnotných výpovědí, nechali povětšinou mluvit kameru a pár not Ryuichi Sakamota. Celková rozvleklost děje filmu vůbec nesvědčí. On ten milostný trojúhelník zabalený v hedvábí, buďme upřímní, není nic originálního, ovšem mohla se z něj vytřískat aspoň srdcervoucí romance, na kterou milerádi nezapomenete ještě v průběhu sledování! Michael Pitt je prototypem antiherce, který Hedvábnou cestu pohřbil ještě hlouběji, než špatný přístup režiséra a scénáristů. Zrovna v takovém filmu musí herci promlouvat pohledy, ale zrovna ty jeho byly naprosto o ničem. Neuvěřila jsem mu vůbec nic, natož abych vytušila, že tu Japonku opravdu miluje. To jsem si musela vysloveně domyslet. Keira Knightley tady zabíjela talent, nic jiného mě nenapadá. A Alfred Molina? Ani ten už hereckou nudu prostě není schopen oživit. Hedvábná cesta mohl být příjemný, poetický romantický film. Místo toho se jedná jen o 100 minut hezkých obrázků s nulovou emoční hodnotou. Přívlastek "nijaký" je asi nejvhodnější...
Počátek (2010)
Nebudu tajit, že jsem do kina šla s vědomím, že až budu psát tyto řádky, zakončím je plným hodnocením. A nebudu skrývat ani skutečnost, že jsem odcházela jen velmi ztěží a s pocitem, který se nebezpečně blíží přesvědčení, že jsem dnes viděla nejlepší film v životě. Vůbec se nebojím něco takového tvrdit, ačkoli je zážitek pořád ještě čerstvý. Proč? Protože pokud jsem někdy něco takového čekala, určitě by za tím stál muž jménem Christopher Nolan. Režisér, který překračuje hranice svého povolání. Osobnost, k níž chovám největší obdiv. Originální tvůrce, který v těchto těžkých dobách filmových sraček (tento výraz nebudu omlouvat!) dokáže porazit popcorn a ukázat divákům, že není film jako film. Že jen takové filmy si zaslouží obdiv. Že hlavní hrdina nemusí trousit jednu hlášku za druhou, abychom se bavili. Dokáže vzbudit přímo fyzické emoce, napětí, zvědavost, úžas, i protočit mozkové závity, které u mnohých hrozí zakrněním. Inception je film, pro nějž alespoň v mé slovní zásobě neexistuje přívlastek, který by obsáhl jeho podstatu, kvalitu a zážitek, který mi přinesl. Ještě před několika týdny jsem žasla při třetím sledování Dokonalého triku a myslela si, že nic lepšího snad nemůže být. Může! Až mě děsí představa, že by Nolan pokračoval s touto tendencí, že každý jeho snímek je lepší a lepší. Jaký pak bude třetí Batman? A co potom? Je to vůbec možné? Dlouho nebyl nikdo schopen říct, o čem vlastně Inception bude. Je těžké to říct i teď. Svět snů a podvědomí je snad nejsložitější podstata našeho bytí vůbec. S trochou nadsázky se dá říct, že je to "věc", na kterou si nemůžeme šáhnout, nemá zákony a je značně nepředvídatelná. Je tedy fascinující, že Nolan dokázal právě z těchto faktů čerpat a natočit naprosto komplexní, poutavý a dokonce srozumitelný film. Ano, teď se dostávám k otázce složitosti. Každý Inception musí zákonitě vnímat jinak. Jinak složitě. Ale nikdo se nemůže spokojit s jedním shlédnutím. Osobně podotýkám, že tohle je jiné kafe, než Dokonalý trik nebo Memento. U Inception s vámi Nolan hraje fér až téměř do poslední minuty, kdy vám ovšem podkopne nohy. A to ještě víc, než u Dokonalého triku. Účinek se nerovná onomu "kick" z příběhu, kdy se proberete a vše je ok. Tohle je podpásový "kick", s kterým je nutné se vyrovnat. Dle mého neslouží jako příslib k jakémukoli "-quelu", nýbrž pobídka k zamyšlení, která se neobejde bez dalšího shlédnutí. Pro tohle byl film stvořen - pokaždé jiný a přece stejný zážitek. Pokaždé objevit nový kousek skládanky a nikdy se neunavit. Osobně miluju ten pocit, když mi v rámci filmu postupně docvakávají maličkosti. Příkladem budiž moment, kdy v první polovině Cobb sleduje svůj totem se zbraní v ruce. Proč asi, ptá se člověk v tu chvíli... Celé Inception je plné scén, které jednoduše ohromují. Kdybych měla vybrat jednu jedinou, projeví se ve mě milovnice násilnějších scén. V tomto případě se jedná o Arthurovi mlátičky ve stavu beztíže. Naprosto geinální! Nolan má neuvěřitelně šťastnou ruku i při výberu herců. "Počátková" kombinace je vynikající. Leonardo DiCaprio ve svém prvním sci-fi filmu opět jenom dokazuje, jak je vynikající herec. Před rokem bych tohle snad ani nenapsala, ale jde vidět že zraje. Tak snad dozraje k Oscarovi dřív, než Kate Winslet. Ellen Page jako mladá nadějná herečka se mi hned napoprvé velice dobře zapsala, stejně jako Joseph Gordon-Levitt, který jednoduše válel. Nebudu to okecávat - směsice herců a hereček, která se zde objevila, je jednoduše BOMBAstická. Hudební doprovod Hanse Zimmera, který mi i teď zní v uších, se rovněž povedl. Díky Temnému rytíři a Inception se konečně odtrhl od orchestrálek typu Piráti z Karibiku, což je krok správným směrem. Pokud se někdo dočetl až k těmto slovům, je mu jasné, že jsem unešena. Nolan je pro mě jistou dobu něco jako světlý bod ve fimovém průmyslu. Jsem schopna říct, že ho totálně žeru. V jistém transformovaném smyslu stejnou měrou, jako fanynky Twilight žerou "patizóna". Jemu jsem plně věnovala svá očekávání a důvěru. Nezklamal mě. Překvapil mě. Ohromil mě. Psychicky mě odrovnal. V tom dobrém, samozřejmě. Kvůli Inception před stopatnácti lety vynalezli film. Kvůli Inception se má chodit do kina. Povinnost pro všechny, co mají chuť něco zažít a nezůstat jen pasivními loutkami dnešní produkce. Inception si zaslouží chválu. Kdo mu ji nevěnuje je pro mě jako někdo, kdo pravidělně chodí na mše, ale nevěří v Ježíše... "Dreams feel real while we're in them. It's only when we wake up that we realize something was actually strange."
Dokonalý trik (2006)
Dokonalý trik jsem viděla v kině před třemi lety a byla jsem unešena. Letos (2010) jsem se podívala již potřetí a opravdu netuším, jaký trik na mě Nolan použil, ale já slzela! A to se mi prosím stává tak jednou za dekádu. Dokonalý trik rozhodně nepůsobí jako film, u kterého byste brečeli. O to víc je to pak překvapivé... a milé. Už nějakou dobu trvdím, že Nolan je režisér, který se pro své povolání narodil a co film, to skvost. Dle mého názoru je dokonce nejlepší režisér své generace! Tento snímek je v podstatě prezentován stejným způsobem, jak John Cutter popisuje trik. Příslib - Nolan vám ukáže něco obyčejného, triky, kterým bez problému věříte, obyčejné lidské výčitky mezi dvěma přáteli... Proměna - Nolan vám ukáže s obyčejnou věcí věc neobyčejnou. U diváka začnou pochyby.... je to pravda nebo ne? Který z nich, Borden nebo Angier, předvádí skutečná kouzla? Oba, jeden, žádný? A poslední část, vrchol nebo-li "prestige", je zakončení plné úžasu a mnohdy údivu. Většina si i přes docela jasný závěr musela pokládat otázky, jak to vlastně doopravdy bylo. Já mám svou verzi, která i když má svá slabá místa, stačí mi natolik, abych si film vychutnala nejen jako snímek o tricích a šálení lidí, ale také o dvou lidech, které rozdělila smrt jedné ženy a kteří svůj spor řešili na poli své kariéry, byť s ohromnou posedlostí. Výborné herecké obsazení snad netřeba zmiňovat. Hugh Jackman předvádí standartní výkon, který jednoduše potěší. Christian Bale malinko pokulhává, ale to on ze mě vymáčkl první slzu... Michael Caine - bez komentáře. Pan Herec. Rebecca Hall je vynikající mladá herečka a scéna, kdy se hádá s manželem, je naprosto dokonale zahraná! Andy Serkis, David Bowie a i Scarlett nijak nezaostávají. Nic není pro film lepší, než když se v něm objeví kvalitní herecký výběr. Shrnutí: Pro mě je The Prestige alias Dokonalý trik opravdu dokonalý film. Je v něm všechno. Má všechno, co dobrý film má mít. Nechává prostor divákovi na zamyšlení. Nolan je génius a kdo tohle nevidí, není normální. Amen.
Animatrix (2003)
Sedmé filmové nebe a animační slast!
Donnie Darko (2001)
70%
Teorie velkého třesku (TV seriál) (2007)
"It all started with the big BANG!" Je až škoda, že studium fyziky není taková prča jako větné konstrukce Sheldona Coopera.
Innocence (2004)
Důvod vzniku druhého dílu, který má stejnou výpovědní hodnotu jako první, nic nového nepřináší a je ještě zamotanější než jednička (ty cityce mi vážně přišly až moc časté!) mi jaksi uniká. I přes to se jedná o zajímavý film k zamyšlení s půvabnou animací, takže jsem schopná přivřít oko .... 70%
Final Fantasy VII: Last Order (video film) (2005)
Po zhlédnutí Advent Children jsem si "prubla" i tenhle prequelový kraťas a nemám, co bych vytkla. Zase se jedná o výtvor primárně určený ke konzumaci fanouškům Final Fantasy, ale i neználek jako já si může tento krátký příběh užít. Navíc krásně doplňuje děj Advent Children, má vždy ohromující animaci "made in Japan" a prostě .... Asi bez komentáře. V případě Last Order bych si ale už doporučovala něco o ději a zápletce zjistit, přece jen z menší stopáže, jakou tento kousek má, toho FF nedotčený divák asi moc nepochytí...