xxmartinxx

Snowpiercer byl možná dokonce ještě o kus horší v tom, že jako alegorie byl mnohem děravější a nefunkčnější, ale zato byl efektnější. A co naplat, to má svojí váhu. Je to bohužel moc obyčejné.

Jen o rok později natočil Kelly Zpívání v dešti, které bylo tehdy vnímáno jako podřadný muzikál vůči Američanovi. Dnes uležel čas a je asi jasné, jak moc se tehdejší diváci a kritici pletli. Američan v Paříži sice rozhazuje plnýma hrstma štědrým rozpočtem, ale nedokáže zdaleka využít svůj potenciál. Chybí režie buď nápaditější, nebo alespoň schopná lépe zužitkovat muzikál jako žánr - některé scény mi přišly natočené vyloženě tak, jako by si neuvědomovaly, co vlastně zabírají.

Velmi natahovaná kvalita. Nakonec to ale nezachází dál než filmové adaptace stará čtvrt století. Navíc mě nebavilo koukat na ty desaturované barvy, zvlášť když film tak dobře pracoval s barevnou symbolikou, ke které mizanscéna vybízí. Bohužel vzniklo jen naplnění společenské objednávky v tom, jak má vypadat kvalitní quality TV. (Po pěti dílech jsem opustil.)

Těšil jsem se na tolik proklamovanou "marvelovskou verzi Ferrise Buellera", ale místo toho jsem dostal jeden z nejfádnějších superhrdinských filmů poslední doby, jehož ustrašenou konstrukci nezachrání ani velmi povedený cast. Od Iron Mana 2 nejzbytečnější marvelovská sólovka.

Horory, nebo třeba drsnější alegorie, mohou být klidně "jednoduché", kdy metaforický prvek symbolizuje velmi přímočaře nějakou jednoduchou věc typu sex/rodič/ztráta dítěte - co já vim. To ale neznamená, že to může být rovnou tak brutálně banální a otravně doslovné jako v Raw. Musím říct, že mě celkem pohltilo prvních pár minut, předně díky hudbě a střihu, ale to rychle zmizelo a pak už jsem jen nevěřícně zíral, jak málo toho může být v jednom filmu.

Klusák si vybral skupinku hloupých lidí s okázale špatnými názory a v řadě zjevně inscenovaných scén (kdy Dalibor žadoní o sex a předstírá nepřítomnost kamer, nebo kdy postavy přicházejí do scén s divadelním timingem - jaký je dokumentariskický smysl téhle umělosti?) nabízí 105 minut hřejivě bezproblémového bizáru, kde není o čem přemýšlet, který neobsahuje dvojznačnosti, kontroverzi ani nenastoluje zajímavé otázky, pouze a jenom ujišťuje diváka o jeho nadřazenosti nad bandou buranů, nad kterou se dá tu smát, tu je litovat, tu jimi pohrdat - ale nikdy není potřeba o ní začít přemýšlet jako o lidech. Zrůdného rozměru to nabírá ke konci, kdy Klusák využívá osvětimského panoramatu k vlastnímu zpřítomění v situaci tak uměle předpřipravené, až je z toho člověku trapně a lituje chudáka paní. Prázdná estráda potvrzující status quo.

Velmi tezovité dějově i obrazově, ale možná právě díky tomu se to tak moc trefuje. Výsledek je intenzivní thriller, který se stupňuje každým dalším obrazem. Něco jako kdyby chladný odstup Davida Finchera spojil síly s "občanskou brutalitou" Šiona Sona. Je kupodivu, že režisérovi bylo tehdy už 50, srší to energií nadšeného debutanta, míněno v nejlepším slova smyslu. Sice to považuju spíš za velmi povedenou hru na efekt než sondu do života nebo pevné filmové dílo, ale ten efekt je takřka maximální.

Ten film mě do sebe v první polovině dokonale vtáhnul, zaujal svým obrazem, ale i postavami - a jakmile jsem byl teda v něm, jako by Wong nevěděl, co teda se mnou. Jako by vtáhnout mě bylo to jediné, o co mu šlo. Jenže stačí to i na těch 100 minut? Něčemu od něj už ty čtyři hvězdy dát musím, tak třeba tomuhle, ale nemůžu se zbavit dojmu, že Wong moc vsází na sílu své estetiky.

Není to bizarní, není to nechutné, není to šokující, i když by to všechny tyhle věci tak moc chtělo být. Není to ani zvlášť chytré (i když občas, i když jen výjimečně, se to tematicky trefí) a vtipné jen velmi málo. Hodnotu tomu dodává jen nepochopitelně hvězdné obsazení, což je ale jediná hodnota.

Spousta obrazů naskládaných za sebe. Některé z nich hodně krásné, některé stylové, ale rozhodně neměly mít v součtu 120 minut, ale tak 30-40. Na celovečerní délku by bylo třeba rozpracovat postavy nebo nabídnout cokoliv označitelné za příběh.