xxmartinxx

Štěpán se potvrdil jako člověk, který umí skvěle točit. Práce s obrazem, zvukem, hudbou, to vše je skvělé. Stejně tak by mi nevadilo, že jeho filmový svět (stejně jako ve Schmitkem) okupují postavy na různé úrovni karikatury - to je podle mě adekvátní stylistická/vypravěčská volba. Ale přesto mám obrovský a nepřekonatelný problém. Hrdina je šarmantní neonácek a film ho v důsledku strašně romantizuje. Věřím tomu, že výsledným dojmem měla být minimálně ambivalence, ale když ten film začíná a končí jeho ublíženeckým monologem o tom, jak mu všichni ukřivdili, je přeplněný agresivními policajty a zlými developery, a Hynek Čermák jako jediný nikdy nepřestane být cool, tak se bojím, že většina diváků bude tou optikou příliš stržena. Stalo se to ostatně Klubu rváčů a podle všeho i Jokerovi - lidi mají tendenci chápat se cool znějících sloganů a vytrhávat je z kontextu díla, i když je ten kontext mnohem jasnější než zde. Měl jsem ten luxus se o tom se Štěpánem pobavit, takže vím, že to jeho záměr nebyl a že ten film romantizující vůči protagonistovi, jeho světu a jeho optice být nemá - ale to podle mě nakonec nebude moc platné. Když je potřeba, aby divákovi někdo řekl, jak to bylo míněno, protože film vysílá opačné signály, tak to je prostě problém. Fakt se bojím, že se tu omylem natočil film, který normalizuje něco, co by normalizováno být nemělo. A mrzí mě to tím víc, když jsou za tím očividně schopní lidi.

Tohle je trapné - jak někoho vůbec napadlo, že je to dobrý nápad na film? Může to být vtipné jako skeč, pět minut za dva týdny. Být s tím 80 minut je neúnosné. Jak kvůli nenosnosti námětu, tak i proto, že člověk začne víc uvažovat o tom, jak nepříjemné je sledovat populární celebritu předstírat, že je neúspěšná a vysmívaná. Působí to nakonec jen zle vůči všem, co nemají podobné štěstí jako Galifianakis, zvlášť když veškerý "sebereflektivní" humor je mířený proti těm aspektům jeho osobnosti, které jsou fiktivní. Všichni přece víme, že ve skutečnosti o žádného losera nejde - jde o bohatého, úspěšného muže, který má dost moci k tomu získat na tuhle pitomost ty největší světové celebrity. Takže to působí nakonec docela arogantně a veskrze falešně. A jinak se o tom uvažovat nedá, protože "děj" tohohle filmu se ani nesnaží být koherentní a tvořit nějaký uvěřitelný příběh. Je to opravdu veskrze zoufalý produkt nefunkčnosti a nerozmyslu. PS: Jedno z kouzel show bylo, že se některé naivnější diváky bavilo dohadovat o tom, nakolik to je nahrané - to u filmu nejde jednak z principu toho, jak jsou scénky zasazovány do "příběhu", a nakonec i tím, že jsou u titulků puštěné bloopers, které ukazují, jak to byla pro všechny přítomné sranda. Jakákoliv iluze transgrese je pryč.

Co v tom filmu je, není špatné, ale je až příliš očividné, že v tom filmu něco chybí. Netuším, jestli z něj z nějakého důvodu bylo něco vystříháno, nebo jde o organičtější omyl, ale působí to jako funkční kostra děje, ve které chybí všechny scény, které by nějak prohlubovaly charaktery a mezi těmi dějovými body tvořily něco, na co by se dalo napojit. Je to obrovsky promarněný potenciál, protože hodně věcí se mi tu líbilo, ale nakonec je to podivně hluché. Je to skoro až bizarní - v tom filmu je tak moc očividně něco špatně.

Cítím rozhodně respekt k Václavu Marhoulovi za to, že tenhle projekt dokázal realizovat. Považuju sice za nebezpečné, že se na jeden film navěsil takřka osud celé národní kinematografie, ale to je nakonec především věc dravé Marhoulovy kampaně, a pak tak leností médií a zoufalostí institucí, které potřebují nějak legitimizovat českou kinematografii jako celek a žádný vhodnější projekt není v dohledu. Z principu bychom se měli snažit, aby ten humbuk, který je za hranou důstojnosti (představení Marhoula na Seznamu slovy "Velkofilm Nabarvené ptáče přijde do kin až za měsíc, ale už teď je jasné, že bude patřit k nejúspěšnějším snímkům české kinematografie" jsem si musel zapsat a rád to vytahuju.), neuškodil samotnému dílu. Problém je, že po jeho zhlédnutí to dílo nenabylo výraznějšího tvaru než záminky pro onen humbuk. Ne že by nebylo ničím jiným ale nic v něm se s tím nedá srovnat. A nechápejte mě špatně - je tu odvedeno obrovské množství skvělé práce. Vladimír Smutný užívá 50 let kariéry a míchá hodně postupů, které díky černobílé stylizaci drží pohromadě. Petr Kotlár je určitě objev a talentovaný kluk. Film nepůsobí, jako by se odehrával v kulisách, ale opravdovém prostoru (vytrhne občas podivný postsynchron, jinak nic). Jenže Ptáče na mě prostě nefunguje. A to z dvou hlavních důvodů. První je, že Marhoul ve snaze udělat co nejumělečtější a nejkrásnější film výrazně tlumí fyzické i sexuální násilí. Všechny brutální scény z předlohy jsou přítomny, ale jsou natočeny tak měkce a tak rychle, že nebolí. A druhá věc je opuštění perspektivy protagonisty, vypuštění vnitřního monologu i dialogů, v jejichž důsledku mizí psychologie, motivace a v některých příkladech i samotná pochopitelnost - děj víceméně analogicky kopíruje předlohu, která ale počítala s tím, že v ní vnitřní hlas vypravěče dodá kontext. Je sice hezké snažit se ukazovat a nemluvit (a skutečně bylo nalezeno několik funkčních vizuálních zkratek - důvod takřka všech i dějových změn proti předloze vidím v nutnosti nahrazení vypravěče), ale změn je moc málo na to, aby nešlo jen přetřené ruiny. Adaptaci tedy chybí dva základní prvky předlohy - brutalita a vypravěč -, aniž by se je podařilo nahradit, a film proto působí jako série krásných vkusných odtažitých obrazů, které na sebe občas navazují a občas ne (zatmívaček tu je víc než v Miladě - některé scény opravdu působí naprosto neintegrovaně). Nabarvené ptáče je okázalé, velkolepé a poctivě realizované umělecké dílo, ale tím to u něj začíná a končí. A ukazuje se, že to je málo pro mě jako diváka. Není to málo pro média, není to málo pro instituce a není to málo ani pro festivaly, kde to takovému filmu může slušet. Jen málokdo zhlédne Nabarvené ptáče a bude jím uražen, znechucen nebo bude mít potřebu vůči němu zaujmou vyhraněný postoj (jak paradoxní vzhledem k předloze). Myslím ale, že Václav Marhoul by udělal dobře, kdyby svou obdivuhodnou producentskou a lidskou vervu a touhu tvořit velká díla využil ve spolupráci s jinými režiséry, kteří jsou možná méně profesionální, ale víc, nevím jak to jinak říct, prostě víc "se srdcem", a účastnil se projektů jako producent a dramaturg, ale ne jako režisér a scenárista. Koukat se na Nabarvené ptáče je pro mě v mnohém, jako by mi někdo ve chvíli, kdy si chci přečíst knížku, přinesl text provedený dokonalou kaligrafií, který by byl ale jenom dlouhé lorem ipsum.

Po tom hajpu jsem to čekal lepší. Čekal jsem, že budu mít třeba problém jen s nějakýma nuancema. Čekal jsem, že to bude krok správným směrem, jen nedomyšlený. Ale je to přesně naopak maximálně obratné, jen teda s tím, že je to v jádru inherentně beznadějné (v tuhle chvíli fakt necítím potřebu udělat víc než jako argument ukázat prstem na Petra Kolečka), zachráněné pouze dobrou realizací a některými kusými gagy a scénkami, které vyvažují povrchnost premis. Seriál žene dopředu ze začátku především snaha legitimizovat co nejvíc kontroverzních vtipů. Což není moc velká výzva - když je celý vesmír koncipovaný tak, aby v něm vše ospravedlňovalo zvolený humor, tak ještě aby to nefungovalo. A ke konci se to mění v jakousi podivnou a nepřesvědčivou nápravu figur, o kterých víte, že by se v realitě nikdy na základě těchto věcí nenapravily. Jinak to asi bylo zajímavé jako fenomén, ale protože na to koukám ve chvíli, kdy už zájem utichl, tak je to jen normální. Nemůžu tvrdit, že jsem se párkrát nezasmál. To je za těch 6 hodin zhruba vše. PS: Opravdu nemám rád, když je děj "za pochopením" mezi někým marginalizovaným a marginalizujícím koncipovaný tak, že marginalizovaná osoba musí vykázat nekonečně trpělivosti, udělat vše správně, neúnavně usilovat o uznání - a když se jí ho pak opravdu dostane, tak to je koncipováno jako happy end a vše je tím uzavřeno. To je ta nejhorší, nejškodlivější věc, protože se tím vysílá vzkaz, že marginalizované osoby potřebují nějak získávat uznání idiotů a toto uznání by pro ně mělo mít nějakou hodnotu. A idiot je tu vždy napraven, aniž by pro to musel něco dělat (a nakonec jsou to rozumný popletený lidi, kteří změní názor, když jsou vyvedeni z omylu).Veškerá tíha se tu nakládá na oběti, od nichž se čeká, že si sjednají pořádek, a celý tento proces je zobrazovaný jako humorného a vlastně příjemného. V Mostu je to polovina dějových linií a já to fakt neberu. Postavy jako Dáša musí být napsané v podstatě jako nadlidi, kteří vždy říkají a dělají to správné - a to není dobré.

Tate Taylor je všeuměl přesně v tom slova smyslu, že neumí vůbec nic. Jeho mixování žánrů od oscar bait přes thriller až nyní po horor je sympatické, nicméně vznikly jen směšně snaživé filmy, které jako celek evokují, že Taylor sice splácne dohromady cokoliv, ale já se ptám: Kde je nějaký srdíčko? A jako vždy platí, že se u toho, probůh, hlavně nesmí přemýšlet! Oceňuju ale poselství, že introverti a oběti zločinů jsou maniaci a pokud se s nima nebudete kamarádit, tak vás maniakálně zavraždí... na to se dá napojit.

Na tohle není omluva ani vysvětlení, je to absurdně nadstřelená, nekonečně úmorná exhibice netalentovaného vypravěče. Je to moc drahé na to, aby to bylo alespoň směšné, a tak je to jen utrpení. Nechci se o tom rozepisovat. Chci to jen co nejrychleji zapomenout.

Když si představím, s čím vším se tvůrci museli potýkat! Časové linie nedávají smysl už posledních asi pět filmů, Sophie Turner prostě nemá charisma (uvědomuju si, že silný, ale přitom ne over the top ženský archetyp to nemá snadné, ale ona to prostě nedává), Jennifer Lawrence zjevně odmítla trávit příliš mnoho času v maskérně kvůli tomu divnému make-upu a X-Meni už dlouho nikoho nezajímají. Plus ty přetáčky jsou dost zjevné a disonance některých částí filmu velmi patrné. Není toho málo. Takže nálepka za snahu. A teď už nechme X-Meny spát, dokud neztratí poslední špetku důstojnosti.

Absolutní bezradnost "série" Mužů v černém (respektive opakovaná selhání v nastolení "série" po jednom povedeném blockbusteru) bohužel neprodukuje zábavné chyby, ale jen nudu a úmornost. Nejzajímavější je, že se tu ukazuje, jak moc Hollywood nakonec bezradný a odsouzený k jen náhodným úspěchům.

Děj je místy absurdně neplynulý, nepřirozený a spoléhající na hloupé náhody. Když Vera Farmiga spustila svůj záporácký monolog, ke kterému měla krom hromady klišé připravené i diegetické montážní video, tak mi to mírou fraškovitosti připomnělo japonského Godzillu. Jen teda s tím rozdílem, že japonský Godzilla se nebere tak smrtelně vážně a obecně bývá radost ho sledovat. Některé záběry by daly na hezké plakáty, ale jinak je to mizérie.