Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Krátkometrážní
  • Dokumentární
  • Akční

Recenze (4 766)

plakát

Stavitel chrámu (1919) 

Pár působivých siluet, jinak nemotorné a nechávající potenciál (i vzhledem k době vzniku) výrazně dole.

plakát

Jeden den (2018) 

Psychoteror všedního dne, obyčejného života, žitého ve znamení udržení statutu quo, který přitom z duše nenávidíte. Funguje přesně tak, jak potřebuje, byť to nezajde ani o krok dál - což je jen další znak všudypřítomné trýznivosti. Rozhodně vyčerpávající film. V dobrém.

plakát

Chata na prodej (2018) 

Jsem nejistý. Bylo tam několik perfektních scén. Cesta na chatu je nejen proklatě vtipná, ale i důmyslná hra příčin a následků, kde humor nepramení jen z toho, jak se někdo zatváří, ale co ze situace vyplývá pro postavy, a tak to je víceméně po celý film, tedy alespoň na úrovni vystavění jednotlivých scén (byť celý děj překvapivě moc na tak mladého režiséra hraje na nostalgický fetišismus). Mrzí mě ale, že z těch zajímavě definovaných postav, které jsem upřímně chtěl poznat, v těch vtipných situacích nakonec nic nevyplývá. Když jsem s Tomášem Pavlíčkem dělal rozhovor, sám říkal, že Chata na prodej je spíš sled vtipných scének, o kterých ví, že jen problémově drží pohromadě - překvapuje mě, s jakou nevyhnutelností to sám přijal, když ačkoliv to určitě je problém filmu, není nějak hluboce zažraný v jeho jádru a naopak mám pocit, že stačilo celkem málo, aby tomu bylo jinak. Vlastně by stačilo, aby během jedné z posledních scén, té u posedu, která má být jistě magickým okamžikem spojení celé rodiny, byl vybudován nějaký vztah postav k oné situaci, aby to náhle zjevení mělo iluzi nějaké vnitřní hodnoty - právě v ten okamžik, kdy začne hrát dojemná mystická hudba a postavy zasněně hledí, aniž bychom chápali, co pro ně ten okamžik znamená, se odhaluje prázdnota - která ale nebyla nevyhnutelná! Stačilo by o deset minut natáhnout stopáž a méně hnát (postavy jsem si tak oblíbil, že mě štvalo, v jaké zkratce se posouvají jejich emoce a jak odnikud přicházejí některé jejich zkraty - chtěl jsem s nimi trávit víc času a dopřát jim trochu prostoru "být víc opravdoví"). Když ale k tomu filmu ale přistupuju jako k mainstreamové komedii pro masy, kterou v dobrém slova smyslu rozhodně je, tak jen stěží přemýšlím o lepším z tohohle ranku posledních let. 3 a 1/2 Zaokrouhlil bych nahoru, kdybych neměl dojem, že jediný důvod, proč ten film není lepší, je ten, že si tvůrci řekli, že "takhle stačí". PS: Docela zvláštní, že film je o prodeji chaty, kterou nikdo prodat nechce, z prodeje pro skoro všechny členy rodiny pramení dokonce smutek, nikdo netvrdí, že k prodeji musí dojít (není třeba představa mizerná finanční situace), a přesto se tento prodej z nějakého důvodu odehrává. Možná to svou nesmyslností mělo být poetické, možná to mělo být obrazem nesmyslných dramat, která lidi sami sobě bezdůvodně připravují? Kdo ví...

plakát

Pan Včelka (2007) 

Bizarní film, který je tím bizarnější, když se vezme v potaz jeho vznik: Unuděný Jerry Seinfeld řekne na schůzce Stevenu Spielbergovi, že by chtěl natočit film, kde bude hrát včelu. Myslí to ironicky, ale Spielbergovi se okamžitě protočí oči při pomyšlení na ten merch a začne po Seinfeldovi házet balíky milionů dolarů - a protože Seinfeld chce vědět, kam až to může zajít, souhlalsí, i když netuší nic o animaci a vlastně ani netuší, o čem by ten film měl být. A výsledek tohohle procesu je Bee Movie - film pro děti, jehož většina se odehrává u soudu, plný židovské symboliky a bůh ví, jestli ne odkazů na holocaust (obzvlášť u scén plynování včel). V hlavě zbude po skončení hlavně otázka, jestli může mít žena sex se včelou a co teda s tím Karlem Marxem. Bravo.

plakát

Zápisky z podzemí (1995) 

Geniální novela Dostojevského, které je jedním z nejzlejších a nejnegativnějších kusů literatury, je tu uchopena tím nejpasivnějším a nejnefunkčnějším způsobem. Že se protagonista místo psaného deníku své myšlenky točí, je absolutní minimum toho, co šlo udělat. Jde o jeden z těch filmů, jejichž podoba v podstatě nedává smysl, pokud nevíme, že jde o adaptaci literárního díla. Na jednu stranu to nemusí být nutně špatně - zvlášť když jde o něco tak základní, jako jsou Zápisky z podsvětí, si může filmař dovolit být s původním dílem v dialogu a založit zážitek právě na tom - v tomhle případě z toho ale nevychází nic zajímavého, protože jediné téma onoho pomyslného dialogu je "jak adaptovat co nejbanálněji, nejpříměji" (a ty falešné představy jak z Ally McBeal mě hodně otravovaly). Výsledek je nekonečným voiceoverem zaplevelená teatrální adaptace vytržená z doby vzniku, nezapadající do žádné další doby, aniž by tím získala na luhrmannovské postmoderní nadčasovosti. A vzhledem k malému rozsahu předlohy je na pováženou, že se ji i tak daří myšlenkově zjednodušit. Naštěstí Henry Czerny je ucházející herec (i když by mu slušel pevnější režisér) a samotný příběh je natolik atraktivní, že nějaký základní dojem je zachován.

plakát

Nathan for You (2013) (seriál) 

Ten geniální koncept se s postupem skutečně trochu otahá předně protože se usadí ve svém komediálním statutu quo a přestane se posouvat. Začne být moc průhledné, o co a jak se Nathan pokouší, a jak toho bude docilovat - i tak ale chytrá a vtipná reflexe i sebereflexe.

plakát

Domestik (2018) 

Koncentrovaný zážitek, který překvapivě žene - není jemný ani pomalý, jak se tváří, ale naopak celkem nezastavitelně boří cestu dopředu. Možná proto mě zklamalo, že to vlastně na konci není tak daleko od výchozího bodu. Čekal jsem, že to překročí hranice reálna k nějakému Fight Club/Black Swan rozuzlení. Každopádně takový nenačančaný Refn, no. Užil jsem si to a od Adama Sedláka a jeho týmu čekám věci. Ambice jsou, schopnost vyhmátnout nadčasové téma taky - to půjde vybrousit.

plakát

Všechno bude (2018) 

Olmo Omerzu si to tam hází lehkou rukou a ten spoleh na intuici bez klíče mě baví. Chvíli mi trvalo si zvyknout, ale nakonec mě třeba skoro úplné vynechání expozice docela vyhovovalo. Zajímavý protipól ke kontrolovanému Domestikovi. Chce to od lidí trpělivost a musíte přistoupit na na pravidla (nebo jejich absenci), co film diktuje. Ale nakonec pro mě příjemný zážitek.

plakát

V pasti času (2018) 

Asi je třeba ocenit, že film odevzdaný této estetice vůbec vznikl - jde o celkem odvážný úkrok oproti současnému americkému mainstreamu. To ale nic nemění na tom, že to je hnusné, až z toho oči bolí a hloupé, až mysl přechází. New age moudra přeříkávaná unuděnou Oprah, postavy předčítající scénář způsobem, kdy jsem předpokládal (nemíněno v nadsázce), že se z nich vyklubou skrytí mimozemšťané, a v neposlední řadě strašně mechanicky špatně sestavené vyprávění... Hodně nezvládnuté ve všem. Ale respekt za pokus.

plakát

Ant-Man a Wasp (2018) 

První Ant-Man je možná moje třetí nejoblíbenější Marvel (po Thorovi 3 a Iron Manovi 3), ale tady jsem se nudil. Rudd působí podivně ne-fresh, nevýrazný konflikt, kde o nic moc nejde, nemá moc čím získat mou pozornost a vlastně přemýšlím o nějaké třetí věci, co se o tom filmu dá vůbec napsat. Má to všechny vady, které jsem popíral u jedničky.