danliofer

Tak z tohoto filmu až mrazí. Kdysi mě na toto téma dostali Všichni dobří rodáci, kde ovšem byly i nějaké ty odlehčující chvilky. Tento film je kondenzovaným příběhem smutku a strasti. Jak hodně se liší od filmů 50. let, kde ona doba byla podávána naopak až moc optimisticky. A přitom to všechno bylo někde mezi. V tomto ohledu na mě silně zapůsobil film Touha od Vojtěcha Jasného (z roku 1962), který ve svém povídkovém filmu dokázal onu dobu nahlédnout o něco lidštěji a v širším kontextu. Na druhou stranu Kachyňův snímek Noc nevěsty je prostě herecky, obrazově, hudebně i tematicky (ač zachycující jen určitý úsek skutečnosti) opravdu velmi silný. A určitě z paměti jen tak nevymizí.

Dnes jsem si střihla dva Jasného filmy po sobě. Touhu a Až přijde kocour, přičemž mě to neskutečně nadchlo a naplnilo. Jako by mě to vrátilo v čase do dob, kdy filmy měly určité poselství, poetiku, propracovanou vizuální a hudební stránku, kdy byly prosté klipovitosti tak charakteristické pro současný film i dobu. Ve skutečnosti se člověk do minulosti (ač měla své mouchy) přesunout nemůže, tak aspoň že z ní zůstaly takovéto filmové skvosty, na které má pak chuť se podívat i několikrát, aby si mohl každou vrstvu odkrýt znovu a důkladněji.

Pro mě osobně dnešní filmový objev. Přímo pohlazení po duši s krásnou poetikou. Na svou dobu přesahující rámec filmů oné doby. Vlastně už z něj čiší šedesátky.

V posledních dnech na mě padla taková ta nostalgie, kdy má člověk chuť si pustit něco z naší starší kinematografie. A jsem moc ráda, že jsem takto nečekaně objevila takový malý filmový skvost. Kachyňovy filmy mám moc ráda. Avšak obrazově mě ještě žádný takto nezasáhl. A co se týče ztvárnění příběhu herci, je to film, po kterých v současné době, jako by se slehlo. Jak tu někdo napsal, že dnes jsme bombardováni veskrze ukecanými filmy, plnými zbytečných slov, namísto abychom si vystačili se silným příběhem, kde slov skoro není třeba. Hodněkrát jsem si u některých scén říkala, že už bych na toho mlátiče koní zařvala (hlavně, když u toho byli svědci) a nečekala tak dlouho jako hrdinka. Bylo naprosto evidentní, že kůň byl obětí lidské zvůle. Jsem moc ráda, že film skončí dobře (omlouvám se, pokud to někdo nechtěl číst dříve).

Film mapuje velmi pěkně a jemně dlouhodobě neutěšenou situaci současné kolumbijské společnosti. Ve filmu se prolínají životy živých s přítomností duchů jejich zemřelých příbuzných, a to takovým způsobem, že jednomu nějakou dobu trvá, než mu dojde, kdo je opravdu zemřelý. I to se mi na filmu moc líbilo. To postupně rozvíjené tajemství mlčenlivosti.

Tak trochu mi svou formou i obsahem film připomínal dánský film Rodinná oslava. V tomto případě tne do prohnilosti libanonského systému, ale nakonec nenechává nit suchou ani na jednotlivých účastnících rodinné velikonoční oslavy.

Film, který ve svém loudavém tempu dává krásně nahlédnout do života mladých v současném Mongolsku. Tradice versus modernita. Osobně mám pocit, že tradice je to, k čemu se budeme muset vrátit, abychom přežili.

Film, ze kterého až mrazí. Skvělý scénář, herecké výkony, kamera i hudba. Vše plyne v ostrém tempu plném kontrastních situací s katarzí na konci.

Kdysi mě velmi oslovila kniha ruského prozaika Korolenka s názvem Slepý muzikant, která popisuje životní příběh od narození slepého klavíristy. V knize je i porovnání s lidmi, kteří o zrak přišli až za života. I to je velký rozdíl, když od narození slepý člověk nabyde zraku a člověk, který si aspoň matně pamatuje na své prvotní vizuální dojmy před ztrátou. Majidiho snímky na téma slepoty na mě pokaždé silně zapůsobily (mimochodem i ty, které se tohoto tématu až tak nedotýkají). Klidně bych snesla i delší stopáž, aby mohla být ta část, kdy je hlavní hrdina ještě slepý, o něco delší a detailněji propracovanější jeho vnitřní svět, aby pak ještě v silnějším kontrastu vyzněla ta část po operaci. Jinak je to film silný nejen obrazově a hudebně, ale též díky výkonu představitele hlavního hrdiny, jenž svému protagonistovi vdechl naprostou opravdovost. I když je k mání jen špatná kopie, filmu to dle mého soudu na hloubce ani působivosti neubere. Jsem ráda, že jsem film mohla vůbec zhlédnout. Člověka vždy napadne, že do českých a nejen těch se dlouhodobě dostávají veskrze kraviny, ale takovýto film, aby jeden prostě pohledal.

Neřekla bych, že to bylo obsahově vyprázdněné a modelování postav plytké, jak tu padlo. Na současnou českou kinematografii naopak až dost dobré. Navíc i ten andělský nápad byl rozpracovaný do posledního detailu a přitom vše plynulo úplně přirozeně. Před pár dny jsem se dívala na polské Listy do M. též s vánoční tematikou a myslím, že si s ním Křídla Vánoc vůbec nezadají. Nečekala jsem filmový zázrak, ale snímek mě dost překvapil, i proto ta pátá hvězda navíc. :-)