V podstatě jsem chtěla svůj komentátorský absenc prolomit toliko připomínkou, že jak měl Payne šťastnou ruku s Giamattim v Bokovce, tak se mu to tady s Clooneym moc nepovidlo. Ale ono je toho mnohem víc. Třeba přebíjení nedejbůh sentimentu kdyby chladem a cynismem, ale otravnou nepřirozeností, vždyť tam se chová normálně snad jen ta manželka v kómatu. Zklamání, děti moje.
Po páté sérii nemusím, ale chci zvednout na maximum s doznívajícím vzrušením a úlevným povděkem, že moje zásoby Dextera jsou zatím vyčerpány. Je potřeba se občas i umýt, najíst a jít do práce.
Další rok, to není nějaká lecjaká věc, proto jsem tak štědrá, i když teď musím rozhánět depku. A to nemám zahrádku jako ústřední dvojice, která si tam posilovala imunitu proti upírum, když já měla husinu větší než při mazlivém True Blood.
Jinak je to zcela poklidný civilní film ze života.
Lepší Dobrý ročník, kterýžto mě zklamal, aby bylo jasno. Víno roku je prosté a kamarádské, dokáže proslunit skrze oči srdce diváka, tedy mé, takže mi laskavě nepište, že to tak není :).
Tildin výkon nutí zapátrat, jestli a co za něj dostala, a utržit zklamání, že všeho všudy nic, zatímco se spousta Oscarů minula s příčetným úsudkem. Vedle Thelmy, Louisy, Glorie ... se může směle postavit další osvícená desperátka na cestě - Julie.
Měla jsem to jednoduchý, protože bez ohledu na stav procent mi jméno Nicole Holofcener po dvou příjemných zkušenostech slibovalo, že to zas bude ok. Jak se tu v mnoha komentářích píše, je to o ničem. O krásném ničem, které zasáhne altruismem stižené obchodnice se starým nábytkem hladovějící po zpětné vazbě, jejich hladové manžely, manželů hladové milenky, milenek hladové sestry ... čili nás všechny, co máme někdy vždycky po něčem hlad.
Zdá se mi, že Tom DiCillo neglorifikoval ani si nehrál na soudce. Předložil zajímavý záběry zajímavým způsobem a nevím, jak dalece Doors potažmo Jima zbožňuje, ale zůstal sympaticky nad věcí. Odpůrcům dal možnost si říct: Bože, to bylo hovado! A příznivcům: Bože, to byl génius! A vo tom to je.
Jsem matkou, jsem i dcerou a nepřestávám rekapitulovat, co jsem dostala, co mi dluží, co dávám já a jaký dluh tu jednou zanechám. Co jsem pochopila je, že nikdy není pozdě věnovat někomu svůj čas. Je to dar, co se dárci i obdarovanému vyplatí. V Mother and child sledujeme i matku a dceru, co spolu nežily, navzájem se neobrušovaly, ale mají stejnou studenou krustu, naštěstí se záruční lhůtou, a ta jednoho dne povolí a pustí na svět laskavou a milující ženu, co se zaštítila před světem. Byla jsem dcerou, jsem matkou. Když už není komu vracet, pošlu svůj čas dál a poděkuju, že mám kam, stejně jako matky a dcery v tomhle úžasnym filmu.
Do četby Pilířů země jsem byla rafinovaně vmanipulována, ale nechalo se to, i když to nebyla žádná těžkotonážní literatura. Vlivem času, který jsem s Jackem, Alienou, Philipem a Ellen strávila, se ale stalo, že jsem si je oblíbila a přirostly mi k srdci do té míry, že seriálovému zpracování laskavě prominu značně pohublý scénář a nutné dějové redukce. Vynahrazuje mi to skvělé obsazení, které mi až vyrazilo dech, jak odráželo mou představu, a i taková "maličkost", jakou je hudba.
U filmů z tohodle zprofanovaného soudku se počítá s humorem pokleslejšího levelu podle osvědčených šablon a představ o masové zábavě nebo s nášupem cukrové vaty, v nejhorším se přitlačí na obojí. Dál než se zdálo je jiný případ. Člověk tedy jaksi zůstává dlouho ve střehu, ale s postupným uvolněním musí chtě nechtě konstatovat, že výše citované se, bohudík, nekoná. Naopak se svěžími vtípky a poměrně civilní vztahovou zápletkou nechá rád a zcela odzbrojit. Na 5* to sice přímo není, ale když jste tak nepřející (64%), tak to já si zas přihodím.
Film o začátcích hudebního génia, jakoby to byla jen otázka kombinace chvilkového vzdoru a okouzlení matčiným zápalem pro hudbu, nikoli něčeho, co je dlouho v přetlaku a musí to ven. Jakoby stačilo jen včesat si pomádu a koupit kytaru a jsem během týdne muzikant, který se zapíše do dějin. Hodnotnější a zajímavější mi tady naopak přišlo podání charakterů dvou sester - tety Mimi a Johnovy matky. Jedna pedant, druhá pábitel, obě po svém milující, hereckými představitelkami navíc špičkově zahrané.
Pontypool je zase ta stará pohádka, jak hrstku lidí ohrožuje banda zdivočelých nemrtvých. Co jí vytahuje z šedi, je Stephen McHattie. Jeho hlas a charisma je jak vábnička, šla bych za ním s partou zimbíků v jednom šiku.
Flash of Genius má rezervy, ale je to film o Davidovi, který si Goliášem nenechal upřít svoje zásluhy a přes blázinec, rozpad rodiny a nedůvěru, se bral za spravedlnost a místy velmi podmanivě, a proto .. za 4*.
Něžná srážka se španělskou realitou plus minus. Skutečně se většinu času nic zvláštního neděje. Nikdo nevynalezne perpetum mobile ani lék proti rakovině. Sedm kulečníkových stolů jen tiše čeká, až je někdo opět probudí k životu, až na nich někdo z lidí tak trochu zacyklených v koloběhu umělého spánku začne hrát. Špetka sentimentu, špetka melodrama, špetka hysterie, spousta špetek a dohromady lahodící směs. Film o tom, že zatímco se nic zvláštního neděje, děje se nejvíc.
Film o časech, kdy jsme byli mladí, vším konvenčním pohrdali, chtěli pryč, tam, kde to je sice stejně zaprděný, ale jinak to voní. Film o zdání, že kdo nic neriskuje, nic nenajde. Film o schopnosti ještě vidět, že "takhle ne", dokud nejsme jako "oni" a pořád máme na krásnou vybranou. Krásnou s kapkou melancholie a deštěm nikdynekončící naděje.
V komentářích k francouzským filmům posledních let, zvlášť ke komediím, jsem párkrát ucedila povzdech nad směrem, kudy se to horem pádem po hlavě ubírá. Tahle osvěžujjící a vtipná nezávaznost jest mi příslibem, že by se mohlo začít blýskat na lepší časy. A mezérka mezi zubama je sexy !
Mylene Farmer je nepochybně královnou soudobého francouzského popíku a vystřihla na evropské poměry velkolepou šou. Začala v drezu z anatomického atlasu, pokračovala tklivým blokem v bílé říze, končila jako dračice, ale pořád je to umírněná decentní Mylene, která by neprošla okresním kolem superstar, jenže co to dokladuje? Její hlas má hezkou barvu, atmosféru, ona sama je sympatická bytůstka, na svoji bezmála padesátku vskutku příjemná na pohled, publikum jí miluje, reaguje na každé gesto, vyplní zpěvem každou odmlku, pláče s ní i samo, akčně kopíruje opatrné tanečky zpěvaččina křoví. Některé efekty okouzlí, jiné působí až nevkusně, ale v takové produkci ... a kde hrát na city dneska není záhodno?! Každopádně Mylene přišla, viděla, zvítězila a já? Ničeho nelituji.
Roger Greenberg je ve svý bizarnosti úchvatná postava. Ano, i on je, ač línej jak veš, věčně ve vzpomínkách na rádobyzašlouslávu, partnerky, co si ho nepamatují, a kamarády, co nikdy neměl, pevně sám sebou. Dychtí po životě, ale jistotu vidí v "teď zrovna nic". Jak na první pohled působí zoufale, tak na druhý půvabně (stejně jako Ben), jak tuší, ale neví, jak se bojí, jak si dodává odvahu a zas jí odhazuje. Přese všechno ale dává nemocnému psovi pravidelně a prefikaně prášky a nezapomene, kde má koho vyzvednout. Moje sklenka s jednouzačas bublinkama (a podiv nad tou bídou = 51%?).
Pod rouškou pětek, země a jazyka jsem si to opatřila a s chutí se k tomu usadila ... teď se hrabu z laviny sentimentu, dočítám se, že tohle melodrama vyfasovalo Oscara a ani hlava mi to nebere. Na variantu, kdy film nedostane ani suchý z nosu a uchvátí mě, jsem připravená vždycky, na tohle nikdy.
Já jsem tvá depka, pozvi mě dál ... Brilantní Ashley Judd v depresivním pohledu na depresi, který do mě ale zasekl drápy teprve v momentě, kdy Helen řekla: "protože ona se mě neptá, jak mi je, ona to ví" a úplně nejvíc, když to byla naopak Helen, kdo věděl, jak je JÍ.
Zbožňuju osvědčené vztahové vzorce a ještě víc jejich bourání. Ugly Truth mě sama sebou povznesla nad snobárnu a priori zavrhnout romanticko-komediální kompilát a já se většinu času královsky bavila.
Filmu, kde děj stojí na informaci, kterou si na netu muže najít senilní důchodce, a u kterýho si kladu otázku, jestli je to tou kedlubnou nebo se skutečně nudim, nevysázim víc jen proto, že značka Polanski je mocný podprahový kladivo.
Moje komentáře
Děti moje (2011)
V podstatě jsem chtěla svůj komentátorský absenc prolomit toliko připomínkou, že jak měl Payne šťastnou ruku s Giamattim v Bokovce, tak se mu to tady s Clooneym moc nepovidlo. Ale ono je toho mnohem víc. Třeba přebíjení nedejbůh sentimentu kdyby chladem a cynismem, ale otravnou nepřirozeností, vždyť tam se chová normálně snad jen ta manželka v kómatu. Zklamání, děti moje.
Dexter (TV seriál) (2006)
Po páté sérii nemusím, ale chci zvednout na maximum s doznívajícím vzrušením a úlevným povděkem, že moje zásoby Dextera jsou zatím vyčerpány. Je potřeba se občas i umýt, najíst a jít do práce.
Moneyball (2011)
To jsem si takhle jednou zašla místo na favorita, který se zvrtnul, na náhradníka. A vyhrál mi!
Další rok (2010)
Další rok, to není nějaká lecjaká věc, proto jsem tak štědrá, i když teď musím rozhánět depku. A to nemám zahrádku jako ústřední dvojice, která si tam posilovala imunitu proti upírum, když já měla husinu větší než při mazlivém True Blood. Jinak je to zcela poklidný civilní film ze života.
Víno roku (2008)
Lepší Dobrý ročník, kterýžto mě zklamal, aby bylo jasno. Víno roku je prosté a kamarádské, dokáže proslunit skrze oči srdce diváka, tedy mé, takže mi laskavě nepište, že to tak není :).
Julie (2008)
Tildin výkon nutí zapátrat, jestli a co za něj dostala, a utržit zklamání, že všeho všudy nic, zatímco se spousta Oscarů minula s příčetným úsudkem. Vedle Thelmy, Louisy, Glorie ... se může směle postavit další osvícená desperátka na cestě - Julie.
Není zač (2010)
Měla jsem to jednoduchý, protože bez ohledu na stav procent mi jméno Nicole Holofcener po dvou příjemných zkušenostech slibovalo, že to zas bude ok. Jak se tu v mnoha komentářích píše, je to o ničem. O krásném ničem, které zasáhne altruismem stižené obchodnice se starým nábytkem hladovějící po zpětné vazbě, jejich hladové manžely, manželů hladové milenky, milenek hladové sestry ... čili nás všechny, co máme někdy vždycky po něčem hlad.
Doors - When You're Strange, The (2009)
Zdá se mi, že Tom DiCillo neglorifikoval ani si nehrál na soudce. Předložil zajímavý záběry zajímavým způsobem a nevím, jak dalece Doors potažmo Jima zbožňuje, ale zůstal sympaticky nad věcí. Odpůrcům dal možnost si říct: Bože, to bylo hovado! A příznivcům: Bože, to byl génius! A vo tom to je.
Mother and Child (2009)
Jsem matkou, jsem i dcerou a nepřestávám rekapitulovat, co jsem dostala, co mi dluží, co dávám já a jaký dluh tu jednou zanechám. Co jsem pochopila je, že nikdy není pozdě věnovat někomu svůj čas. Je to dar, co se dárci i obdarovanému vyplatí. V Mother and child sledujeme i matku a dceru, co spolu nežily, navzájem se neobrušovaly, ale mají stejnou studenou krustu, naštěstí se záruční lhůtou, a ta jednoho dne povolí a pustí na svět laskavou a milující ženu, co se zaštítila před světem. Byla jsem dcerou, jsem matkou. Když už není komu vracet, pošlu svůj čas dál a poděkuju, že mám kam, stejně jako matky a dcery v tomhle úžasnym filmu.
Den cvoka (2002)
Geniálně odkoukaná bída žití singla středního věku. Smích jsem chca nechca musela proložit slovy: Bože, tohle dělám taky ! :)
Pilíře Země (TV seriál) (2010)
Do četby Pilířů země jsem byla rafinovaně vmanipulována, ale nechalo se to, i když to nebyla žádná těžkotonážní literatura. Vlivem času, který jsem s Jackem, Alienou, Philipem a Ellen strávila, se ale stalo, že jsem si je oblíbila a přirostly mi k srdci do té míry, že seriálovému zpracování laskavě prominu značně pohublý scénář a nutné dějové redukce. Vynahrazuje mi to skvělé obsazení, které mi až vyrazilo dech, jak odráželo mou představu, a i taková "maličkost", jakou je hudba.
Poznáš muže svých snů (2010)
Co bude, až Woody nebude ?!
Dál než se zdálo (2010)
U filmů z tohodle zprofanovaného soudku se počítá s humorem pokleslejšího levelu podle osvědčených šablon a představ o masové zábavě nebo s nášupem cukrové vaty, v nejhorším se přitlačí na obojí. Dál než se zdálo je jiný případ. Člověk tedy jaksi zůstává dlouho ve střehu, ale s postupným uvolněním musí chtě nechtě konstatovat, že výše citované se, bohudík, nekoná. Naopak se svěžími vtípky a poměrně civilní vztahovou zápletkou nechá rád a zcela odzbrojit. Na 5* to sice přímo není, ale když jste tak nepřející (64%), tak to já si zas přihodím.
Nowhere Boy (2009)
Film o začátcích hudebního génia, jakoby to byla jen otázka kombinace chvilkového vzdoru a okouzlení matčiným zápalem pro hudbu, nikoli něčeho, co je dlouho v přetlaku a musí to ven. Jakoby stačilo jen včesat si pomádu a koupit kytaru a jsem během týdne muzikant, který se zapíše do dějin. Hodnotnější a zajímavější mi tady naopak přišlo podání charakterů dvou sester - tety Mimi a Johnovy matky. Jedna pedant, druhá pábitel, obě po svém milující, hereckými představitelkami navíc špičkově zahrané.
Pontypool (2008)
Pontypool je zase ta stará pohádka, jak hrstku lidí ohrožuje banda zdivočelých nemrtvých. Co jí vytahuje z šedi, je Stephen McHattie. Jeho hlas a charisma je jak vábnička, šla bych za ním s partou zimbíků v jednom šiku.
Flash of Genius (2008)
Flash of Genius má rezervy, ale je to film o Davidovi, který si Goliášem nenechal upřít svoje zásluhy a přes blázinec, rozpad rodiny a nedůvěru, se bral za spravedlnost a místy velmi podmanivě, a proto .. za 4*.
Sedm kulečníkových stolů (2007)
Něžná srážka se španělskou realitou plus minus. Skutečně se většinu času nic zvláštního neděje. Nikdo nevynalezne perpetum mobile ani lék proti rakovině. Sedm kulečníkových stolů jen tiše čeká, až je někdo opět probudí k životu, až na nich někdo z lidí tak trochu zacyklených v koloběhu umělého spánku začne hrát. Špetka sentimentu, špetka melodrama, špetka hysterie, spousta špetek a dohromady lahodící směs. Film o tom, že zatímco se nic zvláštního neděje, děje se nejvíc.
Na hraně temnoty (2010)
Jestli ti, Mele, unikne Zlatá malina za herecký výkon, tak zase někdo spal.
Salt (2010)
Chtělo by se říct: dělejte si prdel z modelíny! Ale to by možná nebyla taková zábava.
Cemetery Junction (2010)
Film o časech, kdy jsme byli mladí, vším konvenčním pohrdali, chtěli pryč, tam, kde to je sice stejně zaprděný, ale jinak to voní. Film o zdání, že kdo nic neriskuje, nic nenajde. Film o schopnosti ještě vidět, že "takhle ne", dokud nejsme jako "oni" a pořád máme na krásnou vybranou. Krásnou s kapkou melancholie a deštěm nikdynekončící naděje.
Ex Drummer (2007)
Ex drummer pěknej, ale jinak to byl zajímavej hnus fialovej a na dolití víry v muzikantskou romantiku abych si teď dala Still crazy třikrát po sobě.
(K)lamač srdcí (2010)
V komentářích k francouzským filmům posledních let, zvlášť ke komediím, jsem párkrát ucedila povzdech nad směrem, kudy se to horem pádem po hlavě ubírá. Tahle osvěžujjící a vtipná nezávaznost jest mi příslibem, že by se mohlo začít blýskat na lepší časy. A mezérka mezi zubama je sexy !
Mylene Farmer Stade De France (koncert) (2010)
Mylene Farmer je nepochybně královnou soudobého francouzského popíku a vystřihla na evropské poměry velkolepou šou. Začala v drezu z anatomického atlasu, pokračovala tklivým blokem v bílé říze, končila jako dračice, ale pořád je to umírněná decentní Mylene, která by neprošla okresním kolem superstar, jenže co to dokladuje? Její hlas má hezkou barvu, atmosféru, ona sama je sympatická bytůstka, na svoji bezmála padesátku vskutku příjemná na pohled, publikum jí miluje, reaguje na každé gesto, vyplní zpěvem každou odmlku, pláče s ní i samo, akčně kopíruje opatrné tanečky zpěvaččina křoví. Některé efekty okouzlí, jiné působí až nevkusně, ale v takové produkci ... a kde hrát na city dneska není záhodno?! Každopádně Mylene přišla, viděla, zvítězila a já? Ničeho nelituji.
Greenberg (2010)
Roger Greenberg je ve svý bizarnosti úchvatná postava. Ano, i on je, ač línej jak veš, věčně ve vzpomínkách na rádobyzašlouslávu, partnerky, co si ho nepamatují, a kamarády, co nikdy neměl, pevně sám sebou. Dychtí po životě, ale jistotu vidí v "teď zrovna nic". Jak na první pohled působí zoufale, tak na druhý půvabně (stejně jako Ben), jak tuší, ale neví, jak se bojí, jak si dodává odvahu a zas jí odhazuje. Přese všechno ale dává nemocnému psovi pravidelně a prefikaně prášky a nezapomene, kde má koho vyzvednout. Moje sklenka s jednouzačas bublinkama (a podiv nad tou bídou = 51%?).
Tajemství jejich očí (2009)
Pod rouškou pětek, země a jazyka jsem si to opatřila a s chutí se k tomu usadila ... teď se hrabu z laviny sentimentu, dočítám se, že tohle melodrama vyfasovalo Oscara a ani hlava mi to nebere. Na variantu, kdy film nedostane ani suchý z nosu a uchvátí mě, jsem připravená vždycky, na tohle nikdy.
Rozchod (2009)
Žízeň, že by se o ní Suzanne mohla opřít, žízeň po vášni, která spaluje a nezná bratra, natož pak manžela. Kristin výkon stejně jako v http://www.csfd.cz/film/247505-il-y-a-longtemps-que-je-taime/ zastavuje dech.
Helen (2009)
Já jsem tvá depka, pozvi mě dál ... Brilantní Ashley Judd v depresivním pohledu na depresi, který do mě ale zasekl drápy teprve v momentě, kdy Helen řekla: "protože ona se mě neptá, jak mi je, ona to ví" a úplně nejvíc, když to byla naopak Helen, kdo věděl, jak je JÍ.
Chceš mě, chci tě (2009)
Zbožňuju osvědčené vztahové vzorce a ještě víc jejich bourání. Ugly Truth mě sama sebou povznesla nad snobárnu a priori zavrhnout romanticko-komediální kompilát a já se většinu času královsky bavila.
Muž ve stínu (2010)
Filmu, kde děj stojí na informaci, kterou si na netu muže najít senilní důchodce, a u kterýho si kladu otázku, jestli je to tou kedlubnou nebo se skutečně nudim, nevysázim víc jen proto, že značka Polanski je mocný podprahový kladivo.
New Yorku, miluji Tě! (2009)
"Proč ta veveřička honí tu druhou? ... Protože jí miluje .... A proč pak utíká? .... Protože se bojí."