Christopher Hampton je zručný divadelní řemeslník, který dokáže složité věci zredukovat na dvojrozměrnou efektní podívanou. V lepším případě nic moc nezkazí (Nebezpečné známosti), v horším případě pouze polopastisticky znázorňuje děj (Pokání). Nebezpečná metoda je dalším kouskem v řadě. Redukuje spor Freud - Jung na jakýsi psychoanalytický "milostný" trojúhelník (v měšťáckém divadle se musí především uspokojit věrné postarší ženy abonentky a idealistické studentky pedagogiky snící o herecké kariéře), takže se v závěru dočkáme plamenného vyznání Velké Lásky (opakuji, měšťanky divačky musí být ukojeny). A je to škoda, protože pokud jsou na plátně jen Freud a Jung, hra se oprostí od melodramatického tónu, a vše se posune o několik pater nahoru.
Přece jen si více cením knihy Džungle před tabulí od Huntera (McBaina), která není tak politicky korektní a jde ke kořenům problému. Mezi zdmi dle mého zůstává na povrchu, snaží se všem přidělovat pozitiva, a zdůvodňovat prostředím negativa. Vše je podřízeno rychlosti - střih, dialogy - a tím se celá hra na realitu posouvá někam jinam. Ovšem i přes to tu zazní mnoho pravdivého.
Asi nejděsivější zobrazení úpadku měšťanstva. Zatímco Bunuel zkoumal měšťáky surrealisticky jako skupinu, Chabrol se spíše zaměřuje na rozpad jednotlivce. Aznavour je vynikající v roli ušlápnutého manžela a otce pěti dětí, který Serrautovu vzpouru proti světu své manželky obdivuje, ale nechce, aby překročila vymezený rámec. Jenže co když se z pomsty stane droga? Simenon se tomuto rozpadu duše spořádaného manžela věnoval ve vícero románech (např. Muž, který sledoval vlaky).
Režie po zásluze oceněna, raný Clouzot točil filmy stejně dobře jako raný Hitchcock, ale oba měli problém v té době s průměrnými scénáři. Druhá polovna filmu je už tak předvídatelná, že si dnešní divák nezaujatě odškrtává jednotlivé svědky a ví, že už ho nic překvapivého nečeká. Ovšem první polovina je skvělá, a úvodní zrod písničky nezapomenutelný.
Sigmund Freud by tento film miloval. Ponor do duše jednoho duševně prázdného managera - Brad Pitt jako přebujelé "id", které přebírá vládu na ušlápnutým "ego" (Norton), nad kterým v práci vládne "superego" (nadřízený manager); rozpadlá budova přesně vyjadřuje Jackův duševní svět, ve kterém "id" souloží s HB Carter, jenže "ego" si s ní nemá co říct, žena je tu jenom na pích..ní, no a potlačované emoce vedou k sebepoškozování (kyselina), až nakonec tělo ovládnou vojíni "id" (jako v seriálu "Byl jednou jeden život", jenže tady se to celé jmenuje "Byla jednou jedna destrukce"), až nakonec "ego" může udělat jen jednu věc...
Expoatační B-movie snažící si trapně hrát na něco vyššího tím, že postava psychiatra (Delon) je emočně na úrovni vraha (Policista: Proč nám pomáháš? - Delon: Protože na jeho místě bych asi jednal stejně) a ve finále za úplného blbce. Ovšem co čekat od filmu, kde první scéna s Delonem vypadá takto: polonahá ženská stojí na střeše a chce skočit, Delon přiběhne, vyleze po žebříku, a hned jí zachrání. Existují inteligentnější způsoby, jak dostat nahou babu na plátno.
Ta ústřední písnička je opravdu chytlavá, psi jsou zábavní a akční, a není to až tak přeslazené. A jen šťoura by se ptal na to, proč má aristokočka Dáma tři malá koťata, ale nikoliv manžela. No statečnému kocourovi O'Malleyovi jeho osud nezávidím. Způsobný měšťácký život...
Stejný problém jako s filmy Zdeňka Svěráka. Pohádka o realitě, idealizace postav podobná Koljovi či Vratným láhvím, jenže všechny ty "hluboké" emoce jsou vypočítány řemeslníkem Hallströmem na milimetr přesně, takže se nemohu dojímat, protože přes obrovskou snahu Deppa i DiCapria, kteří svým nasazením zachraňují mnohé, jde jen o další Hallströmův emoční prefabrikát. Kusturicova podobně laděného Arizona Dream si cením daleko více.
Besson podlehl stylu hongkongské komedie, naštěstí mu to ale Francouzi nevzali. Celé to je neskutečný mišmaš a vykrádačka všeho možného (trapná parodie padoucha z Indyho), střední statická část (je to vlastně konverzačka), plná křečovitého humoru (Adele a vězení) a nesympatických figurek (detektiv, lovec, nesmělý nápadník), je k nevydržení (jedna hvězdička), a tak film zachraňuje poslední třetina, která se konečně soustředí na Adele a na její děsivé trauma. A Besson by si měl uvědomit, že je Francouz a netočí komedii s Jackie Chanem.
Milé, ale přece jen krotké a postavené na několika se opakujících situacích. Nad vodou to drží Ventura, který svého pacifistického gangstera hraje skvěle. Pozdější špionské dobrodružství se stejnou ústřední dvojicí je v odvázanosti o stupeň výše.
Vykradený Sergio Leone i Morricone, ale na druhou stranu to tvůrci přiznávají obsazením stejného herce do podobné role (J. Calvo), hlavní hrdina sice není Eastwood, půlku filmu vejrá do prázdna, ale ve chvíli, kdy zabíjí, je to opravdu tvrďák. U braku se ale na originalitu nikdy nehledělo, a pořád jde o slušný průměr.
Orální sex jako základní kámen změny opice v člověka! A co tomu říkají feministky? Jinak jde vlastně o pohádku Jak hloupý Honza k princezně přišel, jen místo půlky království je tu oheň. V některých místech prvoplánové až běda - smích či změna uspokojovací polohy, ale jinak to je vcelku neškodné fantasy.
Mile naivní a po většinu času i neodolatelně zábavné. Boxer Ventura proti ostatním špiónům či tlupě karatistů vytahuje to nejlepší z němé grotesky. Recepční, host právě vypadl z posledního patra - Staří hosté odcházejí a noví přicházejí.
Celé se to tváří jako akční komedie, jenže je to jen taková nevtipná parodie ve stylu Scary Movie. Začíná trapným parodováním bondovek, pak trapným CSI, trapným BayWatch... akce zoufale nikde, děj nikde, humor nikde (Murray nahrazen něčím nepopsatelným). Ale dobře holky jsou sexy, tak jednu hvězdu.
Žádné přepjaté akční scény, ale pořádná depka, a hlavně uvěřitelná atmosféra a reálné charaktery. Prostě když Francouzi přestanou opisovat od Američanů...
Snaha Staloneho dostat do scénáře co nejvíce republikánské ideologie a co nejvíce svoji manželku, se bohužel dost odrazila na výsledku. Když Sly mlčí a zabíjí, no problem, ale když se hádá s kolegou či novináři, či se zbližuje s Briggite, tak jde film do kytiček.
Výhoda neherce typu Arnolda spočívá v tom, že musí být pořád v akci a mluvit v krátkých větách nebo nemluvit vůbec. Bohužel Commando je v druhé polovině tak neuvěřitelně stupidní, že spolehlivě zabíjí docela solidní první polovinu.
Prohibice a hon na Al Caponeho jako komiksové dobrodružství? Jako moderní western? Proč ne, ale tento film se mi zdá tak trochu za čárou. Z Nessovy dokonale ctnostné a věřící manželky se mi dělalo špatně, Niro je spíše karikatura Al Caponeho (proč tam je vůbec ta scéna s baseballovou pálkou?), citace Potěmkinu je naprosto samoúčelná... Jako kdyby nám Palma ukazoval, jak si umí pohrát s jednotlivými scénami. Umí, o tom není sporu, ale celek to dohromady nedává.
Nikterak originální, ale správně cynická komedie. Spousta režisérských nápadů (montáž z vězení), proměna parťáků pobaví (hlavně ta Aznavourova), no a konec je typicky francouzský.
Dobrá nenáročná groteska, s nikterak sofistikovanými gagy, ale v dětství mi dobře osvětlila fungování moderního zákonodárství. Nespravedlnosti bylo učiněno zadost.
Eastwood nemluvil a střílel, Willis sice taky střílí, ale klapačka mu jede o sto šest. Chybí tomu úderná syrovost Hamettovy Rudé žně, vše je natočené tak "intelektuálně" béčkově, že se divák rád rychle vráti ke Kurosawovi či Leonemu a na tuto verzi rychle zapomene.
Škoda, že Fincher musel zvýraznit detektivní rovinu románu, která je z celé knihy nejméně zajímavá. Naštěstí i tak zbylo dost prostoru na Lisbeth a na její boj se společností, která si honosně říká svobodná, demokratická a liberální, ovšem pod tímto pozlátkem se skrývá tvrdá regulace, která dělí lidi na ty normální a na ty, které je potřeba kontrolovat. A ti, co mají chránit, či jsou váženými občany, jsou často těmi největšími zrůdami.
Škoda, že to nenatočili podle skutečnosti. Jenže kdo by chtěl vidět Bronsona mrtvého. Jinak na to, že to je "direct-to-VHS" B-movie, to zase tak špatné není. Jen je tu spousta zbytečností (myslím tu blondýnku) a akce není dostatečně promakaná (Bronson stojí ve dveřích a nikdo se nemůže do něj strefit, ale jakmile dveře zavře, už všichni mají přesnou mušku).
Naprosto zbytečná "televizní" konverzačka, která nepřináší nic, co by Francouzi neviděli dávno v TV zpravodajství. Je zajímavé sledovat herce, jak se, naštěstí bez přehrávání, snaží zpodobnit politiky, které všichni znají z každodenního sledování televize, jenže to k zahnání nudy nestačí. Bylo by daleko údernější natočit to jako dokument. A Dominique de Villepin je tu vylíčen až jako ďábelský intrikán.
Nemůžeš stát nad pravidly, odmítnutích jedněch přijímáš druhé. První půlhodina filmu je výborná, pak se bohužel projeví Winnerova průměrnost. Na rozdíl od Mellvileho nedokáže pojmout mužské homosexuální pouto přijatelně a celá výuka pak vyzní poněkud trapně. Naštěstí stejně jako v Death Wish má v záloze eso - Bronsona, a na něm celý film stojí.
Jistě, Gran Torino je tak trochu kýč. Říkám si, že teď by měl příjít kněz a on kde se vzal tu se vzal, je tady, protože vše tu je nalinkováno dle pravidel filmu a nikoliv reality. Na druhou stranu tak výborný pohled na výchovu kluků vydá za tisíce knih teoretiků z pedagogických fakult a přesně souzní s mými zkušenostmi. Kowalski přepustil výchovu svých dvou synů zbožné manželce a zavřel se se svým traumatem do garáže. Výsledek? Chyba ve výchově se přenáší dál a dál. Tlustý syn si vybere sobeckou panovačnou manželku, dcera je po ní... Walt na sousedech poznává, že stejné problémy mají všude na světě (tygří matka dusí syna svou láskou) a rozhodne se na Thaovi svou chybu napravit. Kluci nejsou uzpůsobeni celodenímu sezení ve školních lavicích (název jednoho článku v Le Figaro zněl "Zachraňte chlapce"), ale potřebují práci, jednoduchou a užitečnou. Ovšem hlavní výhrou Torina je Eastwood sám. Osamělý muž stojící na verandě svého domu-hradu a chránící ho před vetřelci...
Zatímco jednička vracela postavu Holmese ke kořenům, tj. k oddychové brakové četbě v novinových přílohách, která byla dlouhou dobu překryta stoletým nánosem "kanonizace" (čepice, plášť, "To je elementární, Watsone" pocházejí z divadelních a později filmových adaptací) vytvářející z Velkého detektiva jakýsi umělecký detektivní etalon, dvojka už má vyšší ambice. Za prvé jde nikoli o nový příběh, ale o variaci na slavný a neúspěšný pokus Doyla zbavit se nenáviděné postavy. Ovšem už tady je první kámen úrazu. Neholmesovský divák neví, kdo je to plukovník Moran, a taky čeká poněkud jiné finále (zatímco holmesologové závěr buď nadšeně přijmou nebo zuřivě odmítnou jako znesvěcení). Za druhé je souboj Holmese a Moriartyho obtěžkán symbolikou - Holmes je racionalita, řád, zatimco Moriarty vytváří chaos, a co je největší chaos? Když chladná racionalita využije anarchii k nastolení vlády chaosu. Povinný ženský prvek (trestuhodně nevyužitý), vášnívá cikánka, pak ztělesňuje přechod od anarchie k řádu (že by nová láska?). Jenže na to by film potřeboval daleko více času, a tak mnoho scén vyzní do ztracena (anarchistický sklep apod.) I přesto slušné čtyři hvězdičky, ale na údernost jedničky to nemá.
Moje komentáře
Nebezpečná metoda (2011)
Christopher Hampton je zručný divadelní řemeslník, který dokáže složité věci zredukovat na dvojrozměrnou efektní podívanou. V lepším případě nic moc nezkazí (Nebezpečné známosti), v horším případě pouze polopastisticky znázorňuje děj (Pokání). Nebezpečná metoda je dalším kouskem v řadě. Redukuje spor Freud - Jung na jakýsi psychoanalytický "milostný" trojúhelník (v měšťáckém divadle se musí především uspokojit věrné postarší ženy abonentky a idealistické studentky pedagogiky snící o herecké kariéře), takže se v závěru dočkáme plamenného vyznání Velké Lásky (opakuji, měšťanky divačky musí být ukojeny). A je to škoda, protože pokud jsou na plátně jen Freud a Jung, hra se oprostí od melodramatického tónu, a vše se posune o několik pater nahoru.
Mezi zdmi (2008)
Přece jen si více cením knihy Džungle před tabulí od Huntera (McBaina), která není tak politicky korektní a jde ke kořenům problému. Mezi zdmi dle mého zůstává na povrchu, snaží se všem přidělovat pozitiva, a zdůvodňovat prostředím negativa. Vše je podřízeno rychlosti - střih, dialogy - a tím se celá hra na realitu posouvá někam jinam. Ovšem i přes to tu zazní mnoho pravdivého.
Fantômes du chapelier, Les (1982)
Asi nejděsivější zobrazení úpadku měšťanstva. Zatímco Bunuel zkoumal měšťáky surrealisticky jako skupinu, Chabrol se spíše zaměřuje na rozpad jednotlivce. Aznavour je vynikající v roli ušlápnutého manžela a otce pěti dětí, který Serrautovu vzpouru proti světu své manželky obdivuje, ale nechce, aby překročila vymezený rámec. Jenže co když se z pomsty stane droga? Simenon se tomuto rozpadu duše spořádaného manžela věnoval ve vícero románech (např. Muž, který sledoval vlaky).
Nábřeží zlatníků (1947)
Režie po zásluze oceněna, raný Clouzot točil filmy stejně dobře jako raný Hitchcock, ale oba měli problém v té době s průměrnými scénáři. Druhá polovna filmu je už tak předvídatelná, že si dnešní divák nezaujatě odškrtává jednotlivé svědky a ví, že už ho nic překvapivého nečeká. Ovšem první polovina je skvělá, a úvodní zrod písničky nezapomenutelný.
Klub rváčů (1999)
Sigmund Freud by tento film miloval. Ponor do duše jednoho duševně prázdného managera - Brad Pitt jako přebujelé "id", které přebírá vládu na ušlápnutým "ego" (Norton), nad kterým v práci vládne "superego" (nadřízený manager); rozpadlá budova přesně vyjadřuje Jackův duševní svět, ve kterém "id" souloží s HB Carter, jenže "ego" si s ní nemá co říct, žena je tu jenom na pích..ní, no a potlačované emoce vedou k sebepoškozování (kyselina), až nakonec tělo ovládnou vojíni "id" (jako v seriálu "Byl jednou jeden život", jenže tady se to celé jmenuje "Byla jednou jedna destrukce"), až nakonec "ego" může udělat jen jednu věc...
Armaguedon (1977)
Expoatační B-movie snažící si trapně hrát na něco vyššího tím, že postava psychiatra (Delon) je emočně na úrovni vraha (Policista: Proč nám pomáháš? - Delon: Protože na jeho místě bych asi jednal stejně) a ve finále za úplného blbce. Ovšem co čekat od filmu, kde první scéna s Delonem vypadá takto: polonahá ženská stojí na střeše a chce skočit, Delon přiběhne, vyleze po žebříku, a hned jí zachrání. Existují inteligentnější způsoby, jak dostat nahou babu na plátno.
Aristokočky (1970)
Ta ústřední písnička je opravdu chytlavá, psi jsou zábavní a akční, a není to až tak přeslazené. A jen šťoura by se ptal na to, proč má aristokočka Dáma tři malá koťata, ale nikoliv manžela. No statečnému kocourovi O'Malleyovi jeho osud nezávidím. Způsobný měšťácký život...
Co žere Gilberta Grapea (1993)
Stejný problém jako s filmy Zdeňka Svěráka. Pohádka o realitě, idealizace postav podobná Koljovi či Vratným láhvím, jenže všechny ty "hluboké" emoce jsou vypočítány řemeslníkem Hallströmem na milimetr přesně, takže se nemohu dojímat, protože přes obrovskou snahu Deppa i DiCapria, kteří svým nasazením zachraňují mnohé, jde jen o další Hallströmův emoční prefabrikát. Kusturicova podobně laděného Arizona Dream si cením daleko více.
Tajemství mumie (2010)
Besson podlehl stylu hongkongské komedie, naštěstí mu to ale Francouzi nevzali. Celé to je neskutečný mišmaš a vykrádačka všeho možného (trapná parodie padoucha z Indyho), střední statická část (je to vlastně konverzačka), plná křečovitého humoru (Adele a vězení) a nesympatických figurek (detektiv, lovec, nesmělý nápadník), je k nevydržení (jedna hvězdička), a tak film zachraňuje poslední třetina, která se konečně soustředí na Adele a na její děsivé trauma. A Besson by si měl uvědomit, že je Francouz a netočí komedii s Jackie Chanem.
My se nehněváme (1966)
Milé, ale přece jen krotké a postavené na několika se opakujících situacích. Nad vodou to drží Ventura, který svého pacifistického gangstera hraje skvěle. Pozdější špionské dobrodružství se stejnou ústřední dvojicí je v odvázanosti o stupeň výše.
Mrtví jezdci (1971)
Vykradený Sergio Leone i Morricone, ale na druhou stranu to tvůrci přiznávají obsazením stejného herce do podobné role (J. Calvo), hlavní hrdina sice není Eastwood, půlku filmu vejrá do prázdna, ale ve chvíli, kdy zabíjí, je to opravdu tvrďák. U braku se ale na originalitu nikdy nehledělo, a pořád jde o slušný průměr.
Boj o oheň (1981)
Orální sex jako základní kámen změny opice v člověka! A co tomu říkají feministky? Jinak jde vlastně o pohádku Jak hloupý Honza k princezně přišel, jen místo půlky království je tu oheň. V některých místech prvoplánové až běda - smích či změna uspokojovací polohy, ale jinak to je vcelku neškodné fantasy.
Tajný policista (1964)
Mile naivní a po většinu času i neodolatelně zábavné. Boxer Ventura proti ostatním špiónům či tlupě karatistů vytahuje to nejlepší z němé grotesky. Recepční, host právě vypadl z posledního patra - Staří hosté odcházejí a noví přicházejí.
Charlieho andílci: Na plný pecky (2003)
Celé se to tváří jako akční komedie, jenže je to jen taková nevtipná parodie ve stylu Scary Movie. Začíná trapným parodováním bondovek, pak trapným CSI, trapným BayWatch... akce zoufale nikde, děj nikde, humor nikde (Murray nahrazen něčím nepopsatelným). Ale dobře holky jsou sexy, tak jednu hvězdu.
Resident Evil (2002)
Má to děj, což se o mnoha adaptacích počítačových her říct nedá.
Válka policajtů (2004)
Žádné přepjaté akční scény, ale pořádná depka, a hlavně uvěřitelná atmosféra a reálné charaktery. Prostě když Francouzi přestanou opisovat od Američanů...
Cobra (1986)
Snaha Staloneho dostat do scénáře co nejvíce republikánské ideologie a co nejvíce svoji manželku, se bohužel dost odrazila na výsledku. Když Sly mlčí a zabíjí, no problem, ale když se hádá s kolegou či novináři, či se zbližuje s Briggite, tak jde film do kytiček.
Komando (1985)
Výhoda neherce typu Arnolda spočívá v tom, že musí být pořád v akci a mluvit v krátkých větách nebo nemluvit vůbec. Bohužel Commando je v druhé polovině tak neuvěřitelně stupidní, že spolehlivě zabíjí docela solidní první polovinu.
Cesta na Měsíc (1902)
Za málo peněz hodně muziky. Proč je to dnes při těch obrovských rozpočtech přesně naopak.
Neúplatní (1987)
Prohibice a hon na Al Caponeho jako komiksové dobrodružství? Jako moderní western? Proč ne, ale tento film se mi zdá tak trochu za čárou. Z Nessovy dokonale ctnostné a věřící manželky se mi dělalo špatně, Niro je spíše karikatura Al Caponeho (proč tam je vůbec ta scéna s baseballovou pálkou?), citace Potěmkinu je naprosto samoúčelná... Jako kdyby nám Palma ukazoval, jak si umí pohrát s jednotlivými scénami. Umí, o tom není sporu, ale celek to dohromady nedává.
Připoutejte se, prosím! 2 (1982)
Nikterak vtipné, jednička přes kopírák, ale oproti současným pokusům o parodii pořád snesitelné.
Métamorphose des cloportes, La (1965)
Nikterak originální, ale správně cynická komedie. Spousta režisérských nápadů (montáž z vězení), proměna parťáků pobaví (hlavně ta Aznavourova), no a konec je typicky francouzský.
Vůně cibule (1975)
Dobrá nenáročná groteska, s nikterak sofistikovanými gagy, ale v dětství mi dobře osvětlila fungování moderního zákonodárství. Nespravedlnosti bylo učiněno zadost.
Poslední zůstává (1996)
Eastwood nemluvil a střílel, Willis sice taky střílí, ale klapačka mu jede o sto šest. Chybí tomu úderná syrovost Hamettovy Rudé žně, vše je natočené tak "intelektuálně" béčkově, že se divák rád rychle vráti ke Kurosawovi či Leonemu a na tuto verzi rychle zapomene.
Muži, kteří nenávidí ženy (2011)
Škoda, že Fincher musel zvýraznit detektivní rovinu románu, která je z celé knihy nejméně zajímavá. Naštěstí i tak zbylo dost prostoru na Lisbeth a na její boj se společností, která si honosně říká svobodná, demokratická a liberální, ovšem pod tímto pozlátkem se skrývá tvrdá regulace, která dělí lidi na ty normální a na ty, které je potřeba kontrolovat. A ti, co mají chránit, či jsou váženými občany, jsou často těmi největšími zrůdami.
Na život a na smrt (1981)
Škoda, že to nenatočili podle skutečnosti. Jenže kdo by chtěl vidět Bronsona mrtvého. Jinak na to, že to je "direct-to-VHS" B-movie, to zase tak špatné není. Jen je tu spousta zbytečností (myslím tu blondýnku) a akce není dostatečně promakaná (Bronson stojí ve dveřích a nikdo se nemůže do něj strefit, ale jakmile dveře zavře, už všichni mají přesnou mušku).
Dobývání moci (2011)
Naprosto zbytečná "televizní" konverzačka, která nepřináší nic, co by Francouzi neviděli dávno v TV zpravodajství. Je zajímavé sledovat herce, jak se, naštěstí bez přehrávání, snaží zpodobnit politiky, které všichni znají z každodenního sledování televize, jenže to k zahnání nudy nestačí. Bylo by daleko údernější natočit to jako dokument. A Dominique de Villepin je tu vylíčen až jako ďábelský intrikán.
Mechanik zabiják (1972)
Nemůžeš stát nad pravidly, odmítnutích jedněch přijímáš druhé. První půlhodina filmu je výborná, pak se bohužel projeví Winnerova průměrnost. Na rozdíl od Mellvileho nedokáže pojmout mužské homosexuální pouto přijatelně a celá výuka pak vyzní poněkud trapně. Naštěstí stejně jako v Death Wish má v záloze eso - Bronsona, a na něm celý film stojí.
Gran Torino (2008)
Jistě, Gran Torino je tak trochu kýč. Říkám si, že teď by měl příjít kněz a on kde se vzal tu se vzal, je tady, protože vše tu je nalinkováno dle pravidel filmu a nikoliv reality. Na druhou stranu tak výborný pohled na výchovu kluků vydá za tisíce knih teoretiků z pedagogických fakult a přesně souzní s mými zkušenostmi. Kowalski přepustil výchovu svých dvou synů zbožné manželce a zavřel se se svým traumatem do garáže. Výsledek? Chyba ve výchově se přenáší dál a dál. Tlustý syn si vybere sobeckou panovačnou manželku, dcera je po ní... Walt na sousedech poznává, že stejné problémy mají všude na světě (tygří matka dusí syna svou láskou) a rozhodne se na Thaovi svou chybu napravit. Kluci nejsou uzpůsobeni celodenímu sezení ve školních lavicích (název jednoho článku v Le Figaro zněl "Zachraňte chlapce"), ale potřebují práci, jednoduchou a užitečnou. Ovšem hlavní výhrou Torina je Eastwood sám. Osamělý muž stojící na verandě svého domu-hradu a chránící ho před vetřelci...
Sherlock Holmes: Hra stínů (2011)
Zatímco jednička vracela postavu Holmese ke kořenům, tj. k oddychové brakové četbě v novinových přílohách, která byla dlouhou dobu překryta stoletým nánosem "kanonizace" (čepice, plášť, "To je elementární, Watsone" pocházejí z divadelních a později filmových adaptací) vytvářející z Velkého detektiva jakýsi umělecký detektivní etalon, dvojka už má vyšší ambice. Za prvé jde nikoli o nový příběh, ale o variaci na slavný a neúspěšný pokus Doyla zbavit se nenáviděné postavy. Ovšem už tady je první kámen úrazu. Neholmesovský divák neví, kdo je to plukovník Moran, a taky čeká poněkud jiné finále (zatímco holmesologové závěr buď nadšeně přijmou nebo zuřivě odmítnou jako znesvěcení). Za druhé je souboj Holmese a Moriartyho obtěžkán symbolikou - Holmes je racionalita, řád, zatimco Moriarty vytváří chaos, a co je největší chaos? Když chladná racionalita využije anarchii k nastolení vlády chaosu. Povinný ženský prvek (trestuhodně nevyužitý), vášnívá cikánka, pak ztělesňuje přechod od anarchie k řádu (že by nová láska?). Jenže na to by film potřeboval daleko více času, a tak mnoho scén vyzní do ztracena (anarchistický sklep apod.) I přesto slušné čtyři hvězdičky, ale na údernost jedničky to nemá.