salalala

Klasická a otřepaná revenge story, avšak v líbivějším a atraktivnějším vizuálním kabátě. Je vidět, že Monkey Man je srdeční projekt Deva Patela, protože každá scéna je promyšlená, a ačkoli je znát, že se inspiroval mnoha akčními filmy, eklekticky si z nich půjčil jen to nejlepší a nikdy je doslovně nekopíruje. "Západního" diváka dokáže zaujmout exotickou a mnohdy drsnou atmosférou Indie, v níž si každý musí vybojovat své místo na slunci, a opojným audiovizuálním podáním, v němž se střídají různé barvy, blikají neony a všechny chrámy, restaurace a podobné podniky mají opulentní vybavení, z něhož přechází zrak. Patel se ukazuje jako schopný režisér zejména v akčních scénách, které dokáže pojmout pokaždé jinak - tu naprosto syrově bez hudebního doprovodu, jindy zase zcela standardně s netradičními kamerovými záběry a po chvíli přidá značnou nadsázku a ironii, kterou doplní coverem známého hitu a je znát, že v tu chvíli se nebere moc vážně. Jen je škoda, že nevyměřil o něco kratší stopáž, protože druhá polovina, v níž se přesune do kláštera a začne řešit politický a společenský přesah, už není tak atraktivní, zpomaluje se zbytečnými dialogy a očekávanými životními moudry. Sám Patel v titulní roli je výborný, jen mu zoufale chybí lepší protihráči, protože nikdo podobně výrazný (krom přehrávajícího Sharlta Copleyho, který je tu ale hodně málo) už se neobjeví a záporáci jsou dost zaměnitelní. Monkey Man je nicméně hodně překvapivý debut, který velmi dobře pracuje s tradiční indickou kulturou, kterou představuje západnímu publiku, nabídne hned několik výborných akčních scén a v určitých chvílích je extrémně zábavný. Velký příslib. 70 %

Nenápadný, ale hodně příjemný počin, o kterém je ale nutné trochu vědět, protože ti, kteří po přečtení synopse budou očekávat sportovní drama, budou zklamaní. Suverénně režírující Ben Affleck se zaměřil především na sportovní marketing a událost, která ho zcela změnila. Většinu děje tak tvoří velmi dobře napsané dialogy, které mají spád, odsýpají a naštěstí nejsou nijak kulometné, takže i méně znalý divák se v nich bez problémů orientuje. Navíc v nich nechybí jemný humor, který vše příjemně odlehčí. Naprosto fantastická je ovšem dobová výprava i atmosféra, která báječně funguje a je propracovaná do nejmenšího detailu, a to včetně hitového soundtracku, který k ní dokonale zapadne. Matt Damon v hlavní roli je výborný a jeho zápal pro věc je až nakažlivý, velmi dobrý je i Ben Affleck, výrazná i přes méně prostoru je Viola Davis, zbytek obsazení je fajn, ačkoli ani on už nemá takový prostor (dokonce i Chris Tucker je otravný jen minimálně). Air tedy není nikterak výrazný a asi by mohl být o něco kratší, to je ale asi to jediné, co se mu dá vytknout, protože ve výsledku jde o velmi dobrý film z pro Evropana málo známého období začínajícího sportovního marketingu. 70 %

Intenzivní a rozhodně zajímavý počin, který brilantně kombinuje drama soudní s tím vztahovým, přičemž se obě vzájemně prolínají. Pro Justine Triet je (zlo)čin, kolem něhož se točí ústřední zápletka, jen záminkou k tomu, aby zdůraznila veškeré neduhy současné společnosti (přílišný sexismus, velmi rychlé odsouzení člověka na základě prvotních emocí, odlišná sexuální orientace, která je automaticky divná), což se jí daří velmi dobře, a ačkoli nenastoluje nijak zběsilé tempo, strhne a celé to má příjemný spád. V tomto případě nevadí, že vyřešení případu se úplně nedočkáme, protože o něm to stejně není a divák tak zůstane v příjemné nevědomosti a může si udělat vlastní závěr. Snímek by byl ale poloviční bez fantastické Sandry Hüller, která je přítomna prakticky nepřetržitě a utáhne ho bez větších problému, v závěru má očekávanou silnou scénu, která je dokazuje její preciznost. Ve druhé polovině se k ní pak přidává skvěle vybraný Milo Machado Graner, který se jí bez problémů vyrovná a postavu zraněného dítěte předvede v celé komplexnosti, což je obdivuhodné. Paradoxně dvě nejzajímavější témata, relativnost pravdy a možnosti si za určité situace, kterou člověk jen slyší, dosadit cokoliv a podávat to jako realitu, autorka moc neřeší a nechá je jen v rovině jakéhosi naznačení. Od lepšího hodnocení pak výsledek dělí přehnaná chladnost a přílišná teatrálnost soudního procesu, který by se asi ve skutečnosti nemohl takto odehrát, protože vyšetřující soudce je v něm až moc manipulativní. Anatomie d’une chute je výborná záležitost, která má své nedostatky a je možná moc dlouhá a přece jen pomalejší, což ale nic nemění na tom, že dojmy z ní jsou hodně silné. 80 %

Jestli něco debutant Robert Hloz rozmetal, tak klasické výmluvy, že to u nás nejde. Za relativně skromný rozpočet dokázal natočit vizuálně a technicky fantastický počin, na kterém je vidět, jak moc si s ním jeho tvůrci pohrávali. Nebývá zvykem, aby v českém filmu byla promyšlená každá scéna a i ten nejmenší detail zcela přesně zapadal. Futuristický vzhled brutalistních budov je vskutku úchvatný a opravdu evokuje, že nějak takto by budoucnost mohla vypadat. Báječně funguje i temnější atmosféra, která navozuje potřebně dekadentní ladění. O to větší je škoda, že příběh je hodně na vodě a připomíná libovolný díl z libovolného kriminálního seriálu posledních let. V podstatě od prvního momentu je jasné, kdo je pachatel, jde jen o jeho důvod. Scénář je opravdu jakýmsi výběrem těch největších klišé z hollywoodských žánrovek, což není nutně špatně, není to ale zajímavě zpracováno. I kvůli tomu pak snímek postrádá napětí a emoce, protože je dost chladný a drží si od diváka zvláštní odstup. Ne úplně dobře řešené jsou i dialogy, které jsou hodně šroubované a připomínají spíš knihu než přirozenou mluvu a hodně šustí papírem. Andrea Mohylová v hlavní roli je velmi dobrá a stejně chladná a odtažitá jako celý film, jako jediná má ale co hrát, protože ostatní už tu jsou dost málo a nijak zvlášť nezaujmou, což je třeba u Karla Dobrého až s podivem. Bod obnovy tedy zlehka ukazuje cestu, jakou by se česká kinematografie mohla vydat a skrývá opravdu největší potenciál za poslední minimálně dekádu. Jen je škoda, že ho degraduje prvoplánová a laciná zápletka. 60 %

Jako bychom nebyli schopni se jako národ s odkazem bratří Mašínů jakkoli vyrovnat. Úplně to nezvládl ani jejich vzdálený příbuzný Tomáš Mašín, který nicméně zaslouží kredit za to, že se do podobného projektu pustil a pokusil se o komplexní zachycení jejich příběhu. Bohužel mu v tom nepomohl scénář, který je hodně povrchní, s motivací postav pracuje dost ledabyle a předpokládá, že divák zná základní data a postavy, což není úplně šťastné, protože zejména odkaz otce obou Mašínů měl na jejich rozhodování zásadní vliv, což z filmu nikterak nevyplyne. Za nejproblematičtější ale můžeme považovat to, že ty nejkontroverznější momenty celého útěku jsou zmíněny jen tak mimochodem výpovědí svědkyně, respektive zobrazením zkrvaveného nože a tvůrci kolem nich našlapují po špičkách, jako by nechtěli "pošlapat" pozitivnější vykreslení bratrů. Technicky pak není moc co vytknout, protože snímek má tempo, určitou dynamiku, funguje v něm i dobová atmosféra a příliš znát není ani poměrně štědrá stopáž. Trochu horší pak je absence napětí v samotném závěru, který se mění na survival thriller, který ale není dotažený a věci se v něm dějí až moc překotně. Oskar Hes a Jan Nedbal jsou v hlavních rolích velmi dobří, a i když jsou limitováni scénářem, dokázali do svých postav vtělit určitou osobitost a odbojnost, zdaleka nejlepší je však Tatiana Dyková, jejíž charakter je jako jediný hlouběji propracovaný a dodává trochu neživotnému celku lidský rozměr a nějaké emoce. O ostatních pak nemá smysl moc mluvit, protože ti už jsou tu moc málo na to, aby stihli předvést něco zásadního. Bratři určitě nejsou zbytečným filmem a jako základní vhled do jedné odbojové akce svou úlohu splní, na druhou stranu od nich většina diváků očekávala asi něco trochu jiného, možná drsnějšího, možná kontroverznějšího, což se ale nestalo. Výsledek je tak nic proti ničemu a rozhodně náhled na Mašínovy nikomu nezmění. 60 %

Hodně příjemná a překvapivě solidní podívaná, která sice není ničím originální, svůj účel ale splní. Je evidentní, že Dan Pánek byl v době konání Nagana malým klukem, protože zcela přesně zachytil to, co se tehdy dělo a jak hokejové šílenství zachvátilo bez výjimek celý národ. Devadesátková a nostalgická atmosféra funguje výborně, což platí i o trochu nenápadných, ale taktéž přesných kulisách, které mají dobový nádech. Příběh je tedy dost předvídatelný a klišovitý, to ale tolik nevadí, protože tempo je poměrně svižné, navíc funguje i po vztahové stránce, protože Pánkovi se podařilo minimalisticky a nenápadně zachytit poměry v několika rozvrácených rodinách, v nichž to asi není tak veselé, ale sportovní vyžití a parta kamarádů jsou jakýmsi únikem před realitou. A ačkoli mnoho prvků není dořešeno a zůstane u náznaků, opět to tolik nevadí. Výsledek je moc fajn i díky obsazení, v němž tedy chybí nějaký výrazný dětský talent, všichni zúčastnění ale hrají velmi dobře, jsou sympatičtí a probíhá mezi nimi potřebná přátelská chemie. Z dospělých pak nejvíc zaujmou Hynek Čermák, jemuž stačí nechat působit své charisma, a Klára Issová. Děti Nagana jsou možná trochu nenápadný film, v záplavě mnoha zbytečných a nablblých tuzemských komedií ale zaslouží pozornost, protože patří k těm nemálo počinům, u nichž se rodiče nemusí před svými potomky stydět, že jsou dojati. Více zde. 60 %

V rámci možností asi totální maximum, především ale obrovské překvapení. John Francis Daley a Jonathan Goldstein pochopili, že podobná látka se dá natočit seriózně jen velmi komplikovaně, proto zvolili hodně odlehčený přístup a celkový nadhled. Atmosféra je vesměs pohodová a je z ní znát, že tvůrci se moc vážně neberou, což je jen a jen dobře, protože mají prostor pro špičkování jednotlivých postav a vršení dalších a dalších atrakcí. Je zkrátka vidět, že příběh vychází z počítačové hry, protože postavy plní další a další úkoly, které je posouvají k finálnímu cíli a je vlastně jedno, že o nějaké komplexnosti nemůže být řeč. Tempo je dost svižné a pořád se něco děje, což je také jedině dobře. I obsazení je dost sympatické, protože Chris Pine je pohodář každým coulem a hláškování se mu daří, Michelle Rodriguez je na tom dost podobně a taktéž Justice Smith a Sophia Lillis jsou velmi dobří, jen ten záporák úděsně přehrávajícího Hugha Granta je trochu otravný a nezajímavý. Je pravda, že triky nejsou někdy úplně dokonalé a jejich digitální původ je dost viditelný, stopáž je přepálená a zejména v závěru, který má asi tři konce, už je znát, že je všeho moc, některé akční scény jsou zbytečně dlouhé a humor je dost často dost křečovitý a na sílu, to ale moc nemění na tom, že Dungeon & Dragons: Honor Among Thieves je velmi dobrou zábavou pro celou rodinu, z níž by nikdo neměl být znechucený a připadat si u ní jako nutné zlo. A to je to vůbec nejlepší. 70 %

Nic naplat, Robertu Rodriguezovi je mnohem lépe v béčkových až grindhouseovských vodách, které nemají větší ambice. Hypnotic rozhodně není špatný film a od začátku diváka chytne, protože má sice klišovitý, ale pořád atraktivní námět, který se navíc po chvíli ubírá trochu tajemnými cestičkami, u nichž si nikdo nemůže být jistý, jakým směrem se budou ubírat. V těchto momentech funguje i zajímavá atmosféra, v níž nikdo není, čím se zdá být a je jasné, že se to celé trochu zamotá. A v tom je ten kámen úrazu, protože s přibývajícím časem se Rodriguez do příběhu zamotává, evidentně si v něm půjčuje prvky z jiných podobných žánrovek a vrší na sebe poměrně absurdní zvraty, které místy nedávají smysl. Ben Affleck v titulní roli odvádí svůj standard, což znamená, že citovější výlevy moc nezvládá a je křečovitý, z jeho kolegů nikdo moc neupoutá, protože nikdo nemá velký prostor a třeba William Fichtner je nevyužitý a Alice Braga sympatická, nemají ale moc co předvést. Nejvíc tak asi potěší krátká účast Jeffa Faheyho. Plusem je rozhodně i krátká stopáž, v níž jsou ony podivné zvraty ještě snesitelné a nepůsobí nikterak směšně. Hypnotic tedy asi měl trochu větší ambice, než dokázal naplnit a rád by se zařadil po bok těch nejznámějších chytrých thrillerů se šokující pointou, platí ale, že k tomu má poměrně daleko a ve výsledku je jen neškodnou a snadno zapomenutelnou jednohubkou. 60 %

"Divnofilm" v tom nejlepším slova smyslu a divácky ještě snesitelný. Yorgos Lanthimos jen potvrzuje, že ve své generaci patří k jedněm z nejlepších a nejzajímavějších režisérů, kteří mají unikátní vidění světa a každý jejich film je dost osobitý a svým způsobem nekompromisní a bude dost zajímavé sledovat, jak dlouho mu to ještě vydrží. Od počátku zaujme velice zvláštní, hutnou, znepokojivou a svým způsobem perverzní atmosférou, při níž není divákovi nejpříjemněji, nicméně dokonale strhne, navíc ji doplňuje minimalistický, ale efektní hudební doprovod kladoucí důraz na různé zvuky a občas i kakofonii. On vůbec celý vizuál je fenomenální a stylizace jednotlivých lokací do jakéhosi fantaskního pojetí a steampunku je vysoce atraktivní a fascinující, neboť každý detail je dokonale promyšlený. Lanthimos si navíc libuje v nejrůznějších bizarnostech, v nichž jde leckdy až do extrémů (scény z nevěstince jsou v tomto příznačné). Výrazně tomu pomáhá i kamera, která často používá tzv. rybí oko, díky kterému vše působí až kafkovsky a zneklidňujícím dojmem. Za zmínku stojí i perfektní masky a svérázná výprava, která patří k tomu nejlepšímu za poslední roky. Zvláštní bezčasí, do kterého je příběh umístěn, zapříčiňuje to, že divák si někdy připadá v minulosti i budoucnosti zároveň, což má také svůj význam. Samostatnou kapitolou pak je úchvatný černobílý úvod, který je poctou starým hororům a "zastaralé" filmařině. Variace na frankensteinovské téma je sama o sobě originální, neboť je vyprávěna z pohledu ženy, která svou nezávislostí a logickým myšlením přivádí muže do nepříčetnosti, přehlédnout se nesmí ani značně černohumorné momenty a brutální satira, která z filmu někdy prosvítá. Vrcholem všeho je fantastické obsazení, v němž zaujmou jako vždy skvělý a tentokrát i skvěle namaskovaný Willem Dafoe a Mark Ruffalo, který tu získal asi nejlepší úlohu za poslední léta, kterou si náležitě vychutnává. Nad oběma ale ční až geniální Emma Stone, jejíž proměna z primitivní bytosti na samostatně uvažující bytost je uchvacující a nabídla jí pravděpodobně životní příležitost, které využila na maximum a možná i víc. K dokonalosti chybí jen o něco kratší stopáž, protože občas se snímek trochu táhne, jinak ale vskutku není co vytknout. Poor Things je hodně osobitý, zároveň ale velice divácký (pravda, je potřeba být divák tolerantní) počin, který pravděpodobně nebude mít v začínajícím roce srovnatelnou konkurenci a zařadí se k tomu vůbec nejlepšímu, co bylo letos uvedeno v kinech. 85 %

Vizuálně ostudné zakončení jedné ságy, která asi měla být jen trilogií. James Mangold sice nedělá nic špatně a přesně splňuje požadavky na moderní blockbuster, zároveň ale nedokáže vytvořit jednu jedinou výraznější a zajímavější scénu, která by se vymykala nad všemi. Nejblíže tak k ní má hned úvodní akční sekvence, která je velmi dobrá, zábavná a má svižné tempo, kazí ji ale až směšné efekty a digitální omlazení hlavního hrdiny, které je dost rozpačité. Nepříjemně překvapí i skoro nulová dobová atmosféra, což je místy až zarážející. Samotný příběh má rozhodně potenciál k tomu být extrémně atraktivní, je ale podán dost nenápaditě, spoustu věcí v něm nedává smysl a zejména ona prostřední "pátrací" část je zoufale nudná. Ruku v ruce s tím pak jdou extrémně slabí záporáci, z nichž nejde vůbec strach, což nejvíce odnesl odnikud nikam se potácející Mads Mikkelsen, který nemá co hrát a je nejnudnější v celé své kariéře. Snímek tak táhnou a od průšvihu zachraňují Harrison Ford a velmi dobrá Phoebe Waller-Bridge, která je zábavná, dokáže prodat většinu lehce infantilních vtipů a mezi oběma navíc probíhá potřebná chemie. Kratší stopáž by také vadila málokomu. Indiana Jones and the Dial of Destiny není úplně zbytečný film a legendární sáze ostudu určitě nedělá (až tedy na odpudivý vizuál), zároveň do ní ale vůbec nic nepřináší a je jen splněnou povinností pro všechny zúčastněné. Škoda. 50 %