Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Akční
  • Komedie
  • Krimi
  • Horor

Recenze (1 332)

plakát

Talentovaný pan Ripley (1999) 

Nadčasová záležitost a brilantní studie sociopata, který se pro úspěch a větší společenské uznání neštítí ničeho. Anthony Minghella od počátku jede v hodně pomalém tempu, v němž má čas na detailní psychologickou propracovanost postav a většinu snímku tvoří dialogy, které jsou ale vesměs zajímavé a nutné pro plné pochopení motivací. Posléze přidává i bezstarostnou a pohodovou atmosféru italského městečka, které je v záměrném velkém kontrastu s temnou zápletkou, která nabírá na obrátkách a pomáhá si i krásnou kamerou, která zabírá všechna malebná zákoutí, jež jsou poměrně romantická. Pochvalu zaslouží i samotný příběh, který bravurně nechává hlavního antihrdinu vylhat se z každé situace tak, že nikdo na nic nepřijde a vše vypadá naprosto důvěryhodně. Vrcholem je skvělé obsazení, jemuž dominuje úžasně slizký a ďábelský Matt Damon, moc nezaostávají ale ani Gwyneth Paltrow, Cate Blanchett a Jude Law, v menší roli potěší i Philip Seymour Hoffman. Jestli něco hodnocení sráží, jsou to zde již několikrát zmiňované velké množství náhod a přetažená délka, která je ve druhé polovině už hodně znát a možná proto není finále tak intenzivní. Menší výtkou možná budiž i to, že s žádnou postavou nelze úplně sympatizovat, to byl ale zřejmě tvůrčí záměr, takže asi není úplně fér to někomu vyčítat. The Talented Mr. Ripley je i po více než dvaceti letech velmi dobrým filmem, jakých se dnes už moc netočí a navíc donutí k určitému zamyšlení o morálce, což je i v dnešní době nezanedbatelný přesah. 75 %

plakát

Podfu(c)k (2000) 

Jednoznačný vrchol tvorby Guye Ritchieho, který je naprostou esencí jeho děl pod dohledem producenta Matthewa Vaughna. Ačkoli je Snatch podobný jeho debutu, jiný je především v tom, že v něm autor dostal víc prostředků, hlavně se ale více odvázal. Humor je tudíž ještě sušší a mnohdy černější, bitky mnohem drsnější a zpomalovačky intenzivnější. Atmosféra londýnského předměstí je naprosto úchvatná, tempo dost svižné a samozřejmě soundtrack potřebně řízný. Větší rozpočet je znát hlavně na obsazení, které je hvězdné, nikoli ale samoúčelné. Brad Pitt je dokonalý a hraje naprostý protipól všem hezounkům, které tehdy hrával, Jason Statham hláškuje o sto šest a rozehrává své charisma, Vinnie Jones v menší roli je také skvělý a stejně tak zbytek ansámblu skvěle kooperuje a nijak nezaostává. Problém je ale znovu v příběhu, který je překombinovaný a pracuje s až příliš mnoha postavami, které jsou sice fajn a plní určitý komický účel, děj by se bez nich ale nepochybně obešel. Snatch je i přes své stáří hodně svěží počin, který vůbec nezestárl a je tou nejlepší připomínkou doby, kdy se ve filmech mohlo beztrestně a nekompromisně nadávat, brutálně bít i říkat těžce nekorektní vtipy, aniž by to kdokoli řešil. 80 %

plakát

Lék pro Lorenza (1992) 

Málo známé drama je poměrně příjemnou, i když náročnější podívanou. George Miller v ní znovu dokazuje, jak všestranným filmařem je a oproti dřívějším i pozdějším počinům tu nejde moc poznat. Od začátku nikam nespěchá a nastavuje až extrémně pomalé tempo, v němž je prostor pro každý detail a ne úplně jednoduché téma představuje dost podrobně. Zaměřuje se též na totální zoufalost obou rodičů, kteří záchraně dítěte obětují úplně všechno, která je naprosto hmatatelná. V neposlední řadě rozehrává i zajímavý a nerovný boj mezi laiky, kteří možná našli způsob jak z nemoci alespoň částečně ven a lékaři, kteří pochopitelně něco takového nehodlají připustit. Možná právě pro tuto preciznost a přílišnou snahu o co největší podrobnosti je film těžko stravitelný, protože se v něm není moc čeho chytit a ono pomalé tempo je někdy ubíjející. Hodně toho ale zachraňuje výtečné obsazení, jemuž dominují skvělí Susan Sarandon a Nick Nolte, pro kterého asi šlo o nejlepší roli kariéry, za zmínku stojí i malý Noah Banks, který je naprosto fenomenální. Stopáž je ale zbytečně přetažená a zejména ve druhé polovině už se snímek hodně táhne a některá témata zůstávají nedořečena a nedořešena. I když nejde o úplně jednoduchou podívanou, která vyžaduje diváckou soustředěnost a spolupráci, je škoda, že se o Lorenzo’s Oil moc neví a nepřipomíná se, protože velmi dobře zachycuje, že lidská vůle je někdy nezdolná, jen musí mít tu správnou motivaci. 70 %

plakát

Chlapec v pruhovaném pyžamu (2008) 

Výborné drama, které začíná nenápadně a trochu rozpačitě, postupně ale graduje do neskutečných rozměrů. Mark Herman střídmou stopáž využívá na maximum a diváky nijak nezasvěcuje do situace, protože počítá se základními znalostmi historie a dobových souvislostí. O to víc času má na budování hodně hutné atmosféry a představování hlavních postav. A daří se mu to velmi dobře, protože v pomalejším tempu nijak nenudí a postupem času vtahuje diváka víc a víc. K tomu mu pomáhá i výborné obsazení, v němž září především Asa Butterfield a ve druhé polovině i Vera Farmiga, David Thewlis je ale také skvělý a z jeho nacistického důstojníka jde strach. Je ale potřeba se trochu oprostit od toho, že celý příběh je až moc naivní, v reálu by se takhle asi odehrát nemohl a s největší pravděpodobností ani děti nacistických pohlavárů by se do něčeho podobného nepouštěly a nedá se ani očekávat, že manželky důstojníků by o koncentračních táborech nic nevěděly. Je také škoda, že snímek střídá pohledy různých postav, protože pokud by si udržoval onen dětský náhled a postupné procitání do reálné situace, bylo by vše ještě působivější a mrazivější. Jestli ovšem něco snímek povyšuje na více než nadprůměr, je to naprosto fenomenální, nekompromisní a tak trochu neočekávaný konec, z něhož tvůrce naštěstí neuhne a nemá potřebu ho nikterak dovysvětlovat, čímž je působivý o to víc. Co už je trochu horší, je používaná angličtina, která zkrátka brání určité autentičnosti a většímu prožití celého snímku a udržuje diváka v určité vzdálenosti od hrdinů. The Boy in the Stripped Pyjamas je nenápadný počin, který by ale neměl zůstat přehlédnut, protože vnáší do filmů s tematikou holocaustu trochu jiný a až brutálně ironický vítr. 80 %

plakát

Klíč (2005) 

Svým způsobem hodně zajímavý film, který spíš než k hororu, jak ho známe dnes, má blíž k temnému mysterióznímu thrilleru. Iain Softley upoutá hutnou a v dobrém slova smyslu nepříjemnou atmosférou, z níž je jasné, že v následujících minutách se nebudou dít úplně hezké věci. Pomáhá mu i lokace odlehlého místa a takřka dokonale vytvořená iluze naprosté samoty v kombinaci s postavami, které jsou od prvních chvil více, či méně divné. Až unikátní je, že nejde cestou lekaček, které tu nejsou vůbec, ale určité nejistoty a velkého očekávání, kdy se něco závažného stane. V poslední třetině ale z této koncepce trochu uhne a najednou servíruje klasickou naháněnou, v níž jde logika trochu stranou, naštěstí ale nikdy nesklouzne k laciné krvavé lázni a vyražďovačce. Samotná pointa je vesměs nečekaná, otázka ale je, zda je tak šokující, jak měla být a nepůsobí spíš překombinovaně, než cokoli jiného, nicméně ale dává smysl a přece jen příběh staví do jiného světla. Ze solidního obsazení stojí za zmínku velmi dobrá Kate Hudson, démonická Gena Rowlands i fenomenální John Hurt, který neřekne jedinou větu, ale pohledem prozradí všechno. The Skeleton Key je poměrně originální žánrovka, která je ale možná trochu překombinovaná a v určitých chvílích by pro ni méně bylo více. 60 %

plakát

Let (2012) 

V úvodní zhruba hodině je vidět, jaká je škoda, že Zemeckis ztratil mnoho let s natáčením docela dobrých, ale nijak výjimečných CGI animovaných filmů, protože letecká nehoda je naprosto strhující, má potřebné napětí, adrenalin, tempo, působí dost autenticky a je na ní vidět, jak fantastickým filmařem autor je. O to větší je škoda, že jde zároveň o vrchol snímku, který se postupem času mění ve velmi dobré, avšak předvídatelné a trochu klišovité drama o boji se závislostí. V druhé polovině tempo značně upadne a příběh se začne obalovat několika zbytečnými vycpávkami, které nikam nevedou. Zmizí také poměrně černý humor, který odlehčuje úvodní část a funguje velmi dobře. Nad vodou snímek jednoznačně drží vynikající Denzel Washington, který zapojuje své charisma a i ty nejkýčovitější momenty zvládne s absolutní bravurou, vedle něj nejvíc zaujme asi John Goodman ve své malé, ale zábavné roli, slušný je také Don Cheadle. Neomluvitelná je ovšem přetažená stopáž, která měla být kratší, protože pozornost dost tříští a i kvůli pomalému tempu se hodně táhne a sem tam se vkrádá nepříjemná nuda. Samotný závěr jde cestou nejmenšího odporu a malinko přehnaného moralizování, což je v pořádku, nelze se ale ubránit dojmu, že zcela výjimečně mohl zvolit cestu méně kompromisní a ne úplně diváckou. Flight je velmi dobrý film, který ale trochu klame tělem a letecká havárie v něm slouží jako záminka k vesměs tradičnímu psychologickému portrétu jedné promarněné kariéry. 70 %

plakát

Škola rocku (2003) 

Pomineme-li trochu nesmyslnou zápletku, která by v reálu neměla moc dlouhou životnost, jde o příjemnou komedii, která si na nic moc nehraje. Richard Linklater dokáže celou zápletku podat tak svižně a nenuceně, že vlastně nevadí, že postrádá logiku, protože se soustředí především na výbornou atmosféru, docela chytrý humor, spousty vtipů, které vzbuzují pousmání a vynikající soundtrack, který musí potěšit všechny, kterým je rock minimálně sympatický. Terno se mu povedlo i s obsazením Jacka Blacka, který je sice trochu excentrický, naplňuje tím ale charakteristiku rockerů a je to evidentní záměr, roli si vskutku užívá a je naprosto dokonalý a svým nenápadným charismatem strhne, vynikající je i Joan Cusack jako upjatá učitelka, v níž se skrývá malý ďáblík, nejvíc ale v tomhle směru potěší dětští herci, kteří jsou zcela přesní, sympatičtí a nikterak otravní, což je to vůbec nejdůležitější. Kvitovat s povděkem se dá i to, že linie se spolubydlícím a jeho protivnou přítelkyní je omezena na úplné minimum, tudíž nezačne nudit a nezabředne do tradičních klišé. I když The School of Rock úplně nevytěžila svůj potenciál a rockových hitů v ní klidně mohlo být mnohem víc, jde o hodně solidní záležitost, která pobaví, není trapná a ve druhém plánu divákovi něco prozradí o teorii rockové hudby, což není k zahození. 70 %

plakát

Kill Bill (2003) 

Dodnes asi nejstylovější film Quentina Tarantina, který má tu výhodu, že ho pochopí úplně všichni diváci, každá skupina ale úplně jinak. Vzhledem k množství odkazů na různé samurajské filmy, filmy Bruce Leeho a vůbec japonskou kulturu si ho maximálně užijí ti, kteří mají nakoukáno podobně jako autor a budou si přímo libovat v jednotlivých odkazech a nejspíš i citacích. Ti, kteří se v tomto neorientují, by neměli úplně zaplakat, protože i bez toho snímek funguje parádně, ačkoli je pochopitelně nutné přistoupit na Tarantinovu hru extrémní nadsázky, v níž se nesmí řešit logické aspekty příběhu, které pochopitelně moc neobstojí. Akce je naprosto fenomenální a neskutečně brutální a upoutá u ní to, že je pokaždé jiná - první velká bitka je naprosto syrová, drsná a nekompromisní, naopak závěrečná je až poetická, vůbec to ale nevadí, protože Tarantino má všechno pod kontrolou. Jeho střídání stylů a záběrů je taky zcela fenomenální, protože tu kombinuje fantastickou anime sekvenci, nádhernou černobílou bitku i výtečnou závěrečnou scénu na sněhu. Nechybí tu ani jeho svérázný humor, kterého tu sice není tolik, ale několik hlášek a humorných situací pobaví. O geniálním soundtracku nemá smysl se zmiňovat, protože to k autorovi tak nějak patří, tady to ale dovedl do naprosté dokonalosti. Uma Thurman je vynikající a snímek v pohodě utáhne sama, jen je škoda, že kvůli rozdělení na jednotlivé kapitoly nemá podobně výrazné protihráče, protože Lucy Liu i Vivica A. Fox jsou skvělé, jen nemají tolik prostoru. Možná je škoda, že snímek je přece jen trochu zahleděný sám do sebe a divákovi nejde moc naproti, protože mu nedává prostor k jakémukoli přemýšlení a musí přijmout vizi autora. Lehkým problémem pak může být i to, že kvůli rozdělení na dva díly působí film neuzavřeně a chybí mu nějaký emocionální vrchol. Kill Bill vol. 1 je výborný počin, který nemá moc obdoby, přibližuje západnímu publiku poetiku samurajských a starších asijských filmů a ukazuje, že Quentin Tarantino je opravdu svéráz, který za každých okolností ví, co dělá. 80 %

plakát

Útěk do divočiny (2007) 

Pokud se divák k filmu dostane až po přečtení knihy, chybí mu možné překvapení v podobě pointy, na druhou stranu může srovnávat. Sean Penn se bohužel drží nelineárního vyprávění, které v knize obstojí, protože do něj vstupuje autor se svými poznatky, ve filmu pak působí zbytečně zmateně a z hlavní postavy možná dělá ještě trochu víc nesympatickou. Roli vypravěčky tady přebírá hrdinova sestra. I díky ní se divák víc dozvídá o motivaci hlavní postavy, která je ale odhalována postupně a hledat si k ní cestu je trochu složité. Penn má oproti předloze výhodu v tom, že má možnost nádherně nasnímat nekonečnou americkou krajinu, což se mu povedlo, protože kamera je fascinující a skoro každý obraz by mohl jít jako obraz na stěnu nebo jako wallpaper na počítač. Druhou výhodou je obohacení o hudbu Eddieho Veddera, jejíž podání a texty snímek posouvají na zcela jinou úroveň. Obou těchto výhod využívá na maximum a z filmu dělá až meditativní záležitost. V hlavní roli exceluje Emile Hirsch, který je hodně civilní, nicméně výrazný a zastíní úplně všechny snad s výjimkou Hala Holbrooka, který si prostor vedle něj dokáže pohlídat a vytvořit zajímavou postavu. Jen škoda, že Penn neprokázal soudnost u stopáže a notně ji přepálil, protože sto padesát minut je opravdu hodně a zpomalených záběrů v kombinaci s pomalým tempem je v ní přespříliš. Čtenáře pak může mrzet i to, že emocionální vrchol knihy (SPOILER), v němž se rodiče dostanou k autobusu, kde se se synovou smrtí vyrovnají (KONEC SPOILERU), tu není zachycen. Into the Wild je hodně zajímavý film o lidských hodnotách, kterému chybí jen větší sevřenost a vypravěčská celistvost. 70 %

plakát

Vymítač ďábla III (1990) 

Dokud se William Peter Blatty pohybuje v rovině temné detektivky, je vše v naprostém pořádku. Atmosféra je hutná a v dobrém slova smyslu nepříjemná od první vteřiny, zločiny jsou dost brutální a vytváří se kolem nich zvláštní aura tajemna, která funguje dokonale. I hudba je potřebně znepokojivá až démonická, tempo je pomalejší a je v něm čas rozvíjet ústřední charaktery, na jejichž vzájemných dialozích je nejvíc znát spisovatelský původ režiséra, protože jim věnuje až nepřirozeně dlouhý prostor, určitě to ale není na škodu. Hlavní roli si spolehlivě odehrál George C. Scott, který má skvělého protihráče ve vynikajícím Bradu Dourifovi, z něhož jde opravdu strach. O to větší je škoda, že v závěru autor uhne k ryzímu hororu a potřebuje celý děj naroubovat na původního Vymítače, protože náhle příběh přestane dávat smysl a ona snaha propojit vše s původním filmem zoufale nefunguje. Vymítací scény nejsou potřebně mrazivé, efekty jsou laciné a celé to dost drhne a ani pointa není zcela uspokojivá. The Exorcist III má v prvních dvou třetinách slušně našlápnuto, pak ale doplatí na potřebu navázat na slavnou značku a předlohu a spadne do průměru, čímž škodí jen sám sobě. 60 %