Absolutní kalné dno, jaké jsme si vůbec schopni představit. Nevím, jak to zvládne vaše bránice, ale ta moje se za celou dobu rozhýbala zhruba na pár sekund a to jen proto, že taková míra prvoplánového nevkusu a trapnosti musela zaznamenat nějakou reakci. "Mami, chceš říct, že táta před svatbou s tebou vojel Ingebor?"
"Budeme se bít o ulice, o svobodu tisku, svobodu shromažďovací, svobodu spolčovací, o svobodu stávkovou pro proletariát! Proti vašemu policejnímu fašistickému teroru postavíme proletářskou obranu! My tento svůj boj povedeme bez ohledu na oběti! Houževnatě, cílevědomě, do té doby, až vaše panství bude smeteno!" O něco mladší předchůdce seriálového Gottwalda z poloviny osmdesátých let (nikoli náhodou je autorem v obou případech scenárista Jaroslav Matějka) je ve svém stylizovaném - a zde také mnohem agresivnějším - výkladu vzniku bolševizující se Komunistické strany ve dvacátém devátém roce zoufalejší než zoufalý. Historická prefabulace daných skutečností jde daleko za rámec objektivní "rekonstrukce" a nabízí jen čítankový pohled na vnitrostranickou krizi, ze které tu jsou mimo pravicové opozice obviňováni i oportunističtí levicoví intelektuálové. Utužení rodícího se normalizovaného Československa si vynucovalo i takovéto návraty ze záhrobí a znovuvzkříšení Gottwaldovy umrlé legendy pouze nasvědčuje, kam až byl "nový" režim schopen zajít. Výsledkem je více než dvouhodinová nuda bezobsažného plkání a dohadování; rovněž herecké výkony se pohybují na hranici vkusu (mimořádně špatná Zounarova poloha v titulní roli i strejcovské pojetí Zápotockého Adolfem Filipem) a jak nasvědčuje seznam obsazených, party se rozdávaly za odměnu těm nejvěrnějším. Závěrečný výrok, jež se skutečně dá označit za jeden z nejostudnějších, jaký kdy na naší politické scéně zazněl, je svým způsobem odpovědí těm, kteří toto zlo napomáhali sestrojit a v dalších letech činorodě udržovat při životě. Každé další slovo je pro tento paskvil nehospodárným plýtváním.
"Pane prezidente, já jsem jenom prostý dělník, ale tolik vím, že jestliže je něco přáním většiny lidu, tak se tomu musíte podřídit i vy jako prezident!" Jedna z mnoha absurdních vět, která v této pětidílné hře na pravdu a lež zazní, jakoby plně vystihovala obsah celého díla. Můžeme se tu přít o to, zda bylo vůbec rozumné přistoupit k výrobě tohoto seriálu v době hroutícího se komunistického režimu, můžeme se tu přít o to, co si od celého projektu slibovaly vládní špičky a můžeme se tu přít o to, proč v současnosti platí přísné embargo na opětovné veřejné znovuuvedení na televizní obrazovky. To všechno jsou jistě klíčové otázky, které mají i vliv na divákovo vnímání, ale na Gottwalda lze pohlížet i jinak. Někdo jej přijímá coby nechtěnou parodii, jiný v něm nachází zajímavou historickou konfrontaci a tak dále. Domnívám se, že kategorické odmítnutí, jak vyplývá ze zdejších unisono odsudků dalších spolukomentátorů, je ke škodě celé věci. Především existují mnohem hůře natočená díla, Gottwald navíc nepostrádá dramaturgickou koncepci a poměrně nosné dialogy (sic!). Samozřejmě rozestavění figur na pomyslné politické šachovnici zcela odpovídá oficiálnímu výkladu dějin čili ti správní a mírumilovní jsou tu Gottwald se svými věrnými, ale na druhé straně mám pocit, že postava prezidenta Beneše je načrtnuta v celkem realistických obrysech a jeho prostor v seriálu dosahuje maximálních možností. Chybou Gottwalda je samotná prezentace jednotlivých kapitol nebo epizod, kdy se klíčové události našich dějin od konce dvacátých do konce čtyřicátých let zúžují na ty nejvíce exponované, a tedy problematické. Směšná je sama o sobě frakce ve 29. roce s dnes již legendární scénou, v níž spisovatel Vladislav Vančura lituje svého rozhodnutí pouhých pár sekund po podpisu rezoluce proti straně, mnichovské události, únorový převrat a podobně dehonestující je jednotlivé zobrazení předních demokratických hodnostářů jako stádo reakcionářských a buržoazních dravců (Zenkl, Ripka, Drtina, Hampl, Feierabend, Majer, Soukup, msgre. Šrámek, Jan Masaryk). Demagogická překroucenost a prachsprostá glorifikace titulního hrdiny zabraňují chápat Gottwalda jako něco víc než vykalkulovaný tah nomenklaturních televizních tvůrců, ale minimálně herecké výkony dávají alespoň tušit obrysy kvalitního uměleckého řemesla, kterého se v současnosti příliš nedostává. Neprávem pošpiněný Jiří Štěpnička vložil do své ultimatem přisouzené role možná víc, než sám chtěl, nicméně díky němu je Gottwald alespoň jednající člověk a nikoli bronzová mohyla; vynikající je uchopení dalších významných postav celou plejádou na obrazovce dnes takřka nevídaných jmen (Ladislav Lakomý jako Beneš, Brousek, Langmiler, Prachař, Moučka, Švorcová, Buchvaldek, Karlík, Růžek a další). Možnost sebereflexe a širšího zhodnocení, to je to hlavní, co dnes chybí divákovi a potažmo i celému seriálu. Gottwald v trezoru je bohužel výsledkem polistopadové demokracie, která je stejně chatrná jako ta prvorepubliková.
Absurdně pravdivé shrnutí politické (ne)kultury napříč historickým spektrem. I v tomto zdánlivě nesourodém panoptiku lze až s krutým sarkasmem vyhmátnout ty, kteří nám vládli i ty, kteří se o to, ať už hůře nebo lépe, pokoušeli. Je to nádherná metafora člověka, který byl u toho a věděl, kam se svým filmem míří. Hovořit o Havlovu Odcházení jako o uměleckém fiasku je buď pozérismus nebo absolutní nepochopení současnosti.
Kluk s toulavýma botama a kupou problémů. Asi tak bych popsal osobnost Radima Špačka, člověka, který se několikrát nebezpečně nahýbal nad propastí, ale který se přes to všechno dokázal odrazit zase zpátky a přesvědčit, že i "divní" lidé mohou být přínosným článkem současného filmového umění. Nejcennější jsou asi autentické reflexe Ladislava Špačka, jež se musel kromě jiného vyrovnat i se synovou homosexualitou. Celkově nepatetická, přímočará zpověď.
Neuvěřitelně silná záležitost. Současná italská kinematografie je bohužel jednou z těch, které se do veřejného povědomí nedostávají příliš často a příliš lehce a když, pak v ikonografických exemplářích různých artových kin nebo festivalů, ale ani tam nemívá primární zájem. Je to škoda, protože sledovat vývoj evropského filmu by konkrétně domácímu prostředí velmi výrazně pomohlo ke změnám k lepšímu. Ale zpět k filmu. Osobně se rozplývám nad invencí autorů, jimž důmyslná aktualizace slavného Viscontiho hitu Morte a Venezia prostě a jednoduše vyšla a rozhodně to není pouhá kopie slavného předchůdce, i když základní fabule zůstává prakticky totožná. Onen dramatický osten nepřekonatelného pnutí a zadržovaných vášní je v tomto případě dotvořen hrdinovým manželským svazkem, který se hroutí stejně rychle jako veškeré ideály kdysi vyrovnaného a úspěšného psychoterapeuta. Superlativy náležejí vynikající práci s kamerou, která si doslova hraje s atmosférou, hudebnímu komponentu i samotným hereckým představitelům (Massimo Poggio v titulní roli je maximálně přesvědčivý a maximálně přitažlivý). Kdo nepochopil, o čem je řeč, bude si muset dát repete, kdo ano, už teď ví, že se na slunné italské pobřeží znovu vrátí.
Společným jmenovatelem Benešova a Lipského portrétu je obdivuhodná psychická i fyzická vytrvalost, s kterou i v pokročilém věku obdarovávali a v případě druhého jmenovaného stále obdarovávají další generace vděčných diváků. A zdá se, že klíčovým mezníkem v životě obou umělců je šťastné manželství, které plnilo funkci stabilního zázemí a neměnné jistoty.
Jedny z nejlepších epizod Feničova GENU se tentokrát pozastavují nad neobyčejně košatými profesními a lidskými osudy dvou nejvýraznějších hereckých individualit dvacátého století. Šteindlerův pohled na rozvětvený klan Hrušínských je vlastně vzácným zachycením postupného zrání jednotlivých členů slavné herecké dynastie a de facto i epitafem nejstaršího nositele tohoto jména, který svůj nezaměnitelný výraz vtiskl do mnoha profesí a nejen díky jevišti a filmu se stal opravdovou legendou. Typicky klaunovská melancholie naopak zaznívá z Horníčkova portrétu, jehož sice vidíme ve vzácných chvílích klidu a štěstí po boku své milované ženy, obklopeného nejrůznějšími zálibami, ale také s daleko zasunutým smutkem nad ztrátou jediného syna. Zachycení obou Mistrů krátce před jejich odchodem, ať už skutečného nebo uměleckého života, je bohužel tradičním pravidlem tohoto cyklu.
Perfect Days je perfektní film, rozehraný a tvořený přesně v invencích situačního humoru, který bohužel z našich kin vymizel, ale s nímž jsme měli v minulosti velice pozitivní zkušenosti. Příběh má reálnou pointu, balancující mezi absurditou a typickým melodramem ze současnosti, ale z obou ukrajuje ve vyváženém poměru, což je v konečném resumé rozhodujícím aspektem celkového přijetí. Ironie a nadsázka je použita měrou vrchovatou, Alice Nellis ví přesně, kam se svým humorem míří a rozhodně bych nepodceňoval její jakoby dokumentaristické vklady, které pak citlivě vkompnovala do životů svých imaginárních hrdinů. Maximálně potěšující jsou herecké výkony, od velice dobré a také velice dobře vypadající Chýlkové po Vojtu Kotka, který, jak se zdá, dospěl, zvážněl a hlavně dokázal svou postavu tvárně modelovat, díky čemuž se pak divák srdečně baví i nad jeho parodií sebe sama v rámci televizního pořadu hlavní aktérky. Vítězem tohoto pomyslného hereckého klání je ovšem Ondřej Sokol; jeho Richard je po dlouhé době (ne-li možná poprvé?) životným ztělesněním přirozeného, nikoli karikovaného a jinak deformovaného homosexuála. Kdo se bavit chce, tak se baví a kdo nechce, nemusí. Jisté však je, že český film v poslední době pomalu vstává z hlubin útrpného bahna a to je dobré znamení i do budoucnosti.
Ať už je pravda jakákoli, zůstane filmový Kajínek mistrovským kriminálním thrillerem, který beze zbytku naplňuje veškeré možnosti daného žánru. Vrcholící tragédie v okruhu údajného nájemného vraha a jeho ambiciózní obhájkyně naplňuje reálné předpoklady pro verzi, že za celým případem stojí vysoké policejní špičky, ale stejně tak je na druhé straně nesmyslné tvrdit, že Kajínek je pouhým obětním beránkem kauzy. Úhel pohledu je nemilosrdný a idealizace se nekoná. Z Kajínka vyzařuje neuchopitelné zlo, jež dává najevo takřka v každém záběru (a je vedlejší, zda výchozím bodem je dusivá pomstychtivost). Herecky velmi vyspělé, ve vyrovnaném poměru se uplatňují Konstantin Lavroněnko i Boguslaw Linda, osobně bych vyzvedl náročnou a vlastně hlavní roli v citlivém podání Tatiany Vilhelmové i obě postavy bratrů Dlouhých, z nichž pro Vladimíra to byla poslední příležitost před kamerou. A i když je svým způsobem kuriózní transformovat příběh nejslavnějšího českého vězně ve filmovou podívanou v době, kdy její aktér stále žije a s mnoha otazníky, které se nad kauzou stále vznáší, dal Petr Jákl na vědomí, že stvořit trhák hollywoodského stylu v domácím prostředí není tak úplně nemožné.
"TY DVA UŽ TEĎ OD SEBE NIC NEROZDĚLÍ." A doufám, že to celé bylo zamýšleno jako parodie na klasickou milostnou tragédii. V opačném případě se jedná o absurdní melodrama, principiálně shazující sebe sama a které se mimo jiné v mnoha detailech ocitlo i ve slavné Fričově Pytlákově schovance (trpící námořníci v krčmě pocházejí odtud). Ovšem nutno dodat, že tehdy třicetiletý Jean Marais zahrál svého šlechetného hrdinu se vší milovnickou patinou, čemuž se sice celé kino může vysmát, ale jen zainteresovaní vědí, že právě tehdy se začala psát milostná kapitola s dramatikem a režisérem Jeanem Cocteauem. Film, u kterého lze volit jen mezi smíchem a slzami. Jak se na parodii sluší a patří.
Portréty dvou předních ženských hereckých stálic spojuje i přes přítomný věkový rozdíl sveřepá a až obdivuhodně vytrvalá snaha vzdorovat nepřízni osudu. Zatímco u Ljuby Hermanové převažuje jakoby marnivá touha být stále atraktivní dámou i v pokročilém věku, takřka antická tragédie Růžičkových vyvěrá ze zcela odlišných sfér, jimž předchází souběžně komentovaný katastrofický scénář. Ani jedna z nich ovšem neztrácí humor, elán, odhodlání a naději. O to teskněji působí fakt, že obě protagonistky zemřely necelý rok po natočení svých zpovědí. Na každý pád ale odešly jako velké bojovnice a jako vzor ostatním podobně postiženým ženám.
Nadčasově zvolené téma, které je v současnosti diskutovanější, než by si možná sami tvůrci tehdy dokázali připustit, poskytuje maximální prostor pro strhující herecké sólo Romy Schneider, jež se v jedné ze svých posledních rolí soustředila na mikroskopické zachycení rozpadající se osobnosti. Zoufalství, proměňující se postupem času v cílevědomou likvidaci sebe sama, jakoby přirozeně vystupuje z původně vykonstruovaného sci-fi obrazu a nabízí reálný thriller mladé ženy, dovedené vlivem lidské manipulace k naprosté fyzické i psychické dehonestaci. Film, který je až příliš pravdivý na to, aby mohl být zapomenut. Plíživý, srdce svírající pocit absolutního vyšinutí je trvalým otiskem v divákově mysli a s každým dalším shlédnutím se tento stav jen prohlubuje.
Film sám o sobě v mnoha ohledech a v rámci zvoleného žánru narušují povážlivé trhliny, které se projevují zejména v druhé části, kdy se zpočátku výborně vykrystalizované psychodrama mění spíše v panoptikální frašku oživlých mrtvol, ale i tento handicap nachází svá pozitiva. Romy Schneider v roli životem míjené Julie se totiž stává magickou femme fatale velkého plátna; její detailní studie frustrované ženy, která stále čeká na svůj velký okamžik, činí z filmu opravdový zážitek a de facto i jeden z klíčových důvodů, proč nevynechat tento film. Velké hvězdy jsou schopny velkých úkolů.
Film, který odhaluje a citlivě interpretuje nejintimnější sféry života homosexuálů na pozadí syrově banálního příběhu náhodného setkání dvou mužů. Vtip, melancholie, magické fluidum prvních dní, zranitelnost vlastního já, nevyrovnanost se sebou samým, vášeň, strach z rozloučení, které musí přijít. Rozhovor, pojatý jako detailní analýza pocitů hlavních hrdinů funguje svým způsobem jako dokumentární kukátko do současnosného queer světa a hloubkou svého významu dalece překračuje hranice běžného vnímání reality. Pokládá si zásadní existenciální otázky, k nimž nabízí několik variant řešení, ale přitom nesklouzává k znechucujícímu opovržení okolním prostředím. Pohrává si s protiklady a vlastně divákovi podvědomě vzkazuje, že homosexualita je zcela normální součást lidského života. Se všemi bolestmi i radostmi, které láska přináší. Zatím nejlepší předvedný film letošního ročníku Mezipater.
"TATI, PROČ VŠEM ŘÍKÁŠ, ŽES TO PŘEKONAL? - NENÍ TO JEDNO? - NENÍ! TATI, SEŠ VE ČTVRTÉM STADIU! PÁTÉ UŽ NENÍ!" Komorní příběh otce a syna, kteří na pozadí svých osobních ztroskotání ve vztazích konfrontují životy obou a i když se zpočátku zdá, že společným jmenovatelem je tu jen chabě navázané mateřské pouto, film nás postupně přesvědčí o podivném vnitřním boji obou mužů. Je sympatické, že film reflektuje téma coming outu u generace našich prarodičů, o to hůř pak vychází celá ta linie s Christopherem Plummerem, o jehož utajované homosexualitě de facto nic nevíme, netušíme, jaký měl motiv k uzavření manželství, ani jak probíhal jeho život až do okamžiku manželčiny smrti. My ho poznáváme až v okamžiku, kdy je se svou orientací vyrovnán, bohužel svou novou identitu nestihne již naplnit. Vedlejší paralela s Ewanem McGregorem se pak zabývá jeho patologickou prohrou ve vztazích a právě pátrání po otcově minulosti mu přináší řešení vlastních komplexů, jež mu částečně pomáhá překonávat jeho nová známost (Mélanie Laurent). V celém příběhu má klíčovou roli i pes a frustrovaná matka hlavního hrdiny, která se nikdy nedokázala smířit s tím, že svého manžela nedokázala vyléčit z homosexuality. Film je nakonec tvořen mnoha vrstvami, z nichž ani jednu nedokáže pojmout komplexně a tak divák těká z jedné postavy na druhou, ztrácí přehled a ve výsledku se celek rozplývá v ukolébávající nudu. A je to škoda, protože téma rozhodně nepostrádá významnový potenciál a v budoucnu by otázce homosexuality ve stáří mělo být přikládáno více pozornosti.
Kdo očekává pohádkový příběh pro služky, bude zklamán. Tvůrcům se podařilo z Jany Eyrové vytvořit strhující drama s konzistentní linií hlavní hrdinky, která má svou logickou posloupnost a rozhodně není oním typickým schématem, v němž vítězí trudné osudy chudých vychovatelek. Film z velké části tvoří fantastická práce s barvami a skutečně bohatá kostýmní podívaná. Na místě jsou i zvolení herečtí interpreti, zejména mladinká Mia Wasikowska kouzlí v divákově srdci maximální požitek. Nikdy bych nečekal, že právě Charlotte Brontëová si na plátně získá mé srdce. Ale je to tak.
Absolutní křeč, transformující se každičkým záběrem v neodolatelnou frašku na druhou. Těžko dnes s jistotou tvrdit, zda byl film primárně inscenován jakožto instruktážní příběh trpícího mateřství s apelem na neposkvrněnou minulost hlavní hrdinky, každopádně v podání našich báječných umělců by takový tvar neustál ani hluchoněmý. Anna Iblová upadá chvíli co chvíli do nesnesitelných hysterických záchvatů anebo se věší ostatním spoluhráčům kolem krku s výrazem ve tváři, který dává slovu deprese nový rozměr. František Hlavatý, co se žoviálně kolébá z místa na místo a nádavkem koulí očima i vším ostatním. Bedřich Karen a jeho nepovedený manžílek. Jaroslav Vojta, jež zakazuje své dceři četbu dívčích románků a následně propadá zuřivému záchvatu mrtvice uprostřed hvozdů. A aby toho nebylo málo, ještě je tu žába, která neví, čí je a proto dává přednost své úžasné bílé mašli ve vlasech. Mám-li pocit naprostého vyčerpání z nepřetržitého smíchu, pak si autoři zaslouží mé velké díky. I když rozesmáté tváře od ucha k uchu asi nebyly v době svého vzniku úplně žádoucím výsledkem. Ačkoli, kdoví . . .
Věc vskutku nevídaná. I tak by se dal charakterizovat Lamačův a Wassermanův autorský film, který nejenže čerpá z tradic klasické americké grotesky, perfektně si pohrává se situačním humorem a kouzlí jeden vynikající gag za druhým, ale celkově jde mnohem dál a díky detailně promyšlené hře se stává výjimečným precedentem hraného filmu počátku dvacátých let. Nikoli náhodou referoval nadšený dobový tisk ve stylu Český film, který není českým [Večerník Práva lidu, říjen 1924] či Nejvýznamější česká premiéra tohoto období [Národní listy, leden 1925]; zajímavá by nicméně v tomto případě byla potenciální exportní hodnota a další vedlejší aspekty, vedoucí k objektivnímu vřazení titulu mezi absolutní špičku soudobé domácí kinematografie. Buď jak buď, Lamačova bravurní kreace nešťastníka, donuceného řadou náhod a omylů k bezmocným únikům ze spárů lupičské bandy, patří k jeho nejlepším vystoupením před filmovou kamerou vůbec a je-li z druhé poloviny doplňován nadmíru skvostnou Anny Ondrákovou ve formě více než žádoucí, pak nezbývá, než si celou tu geniální eskapádu za štěstím a penězi náležitě užít. Pomyslným bonusem jsou například i takové rarity jako začínající Mac Frič před kamerou a nikoli za kamerou anebo jediná účast Bedřicha Veverky v němém filmu.
V historii televizního vysílání bychom jen stěží hledali další takový typ soutěžního pořadu. Filmový kvíz kombinovaný s tradičními i méně tradičními historkami ze zákulisí tváří československé kultury získával své osobité kouzlo díky noblesnímu Rosákovu projevu, který ani za těch několik desetiletí nesklouzl k povrchní žvanivosti jeho pozdějších konkurentů. Renomé pak nabýval pravidelnou účastí filmového historika Karla Čáslavského, jehož minimalistické bonmoty zůstanou již trvale v paměti několika generací. Novodobé dvojí vzkříšení je ovšem kapitolou z jiného ranku a s původním pojetím má jen pramálo společného.
Příběh sice není ničím inovativní, ale přesto na milimetr přesně odpozorovaný ze života. "Kde já jsem mohl být?! - Já vím, v Akademii věd . . . ale na vrátnici . . . "
Nepochybně by bylo předčasné nyní jakkoli hodnotit tento rozsáhlý cyklus Čapkových povídek, ale již po prvním triptychu je zřejmé, že mladí tvůrci vnášejí do stojatých veřejnoprávních vod svěží vítr. S bravurou koncipované mikropříběhy nepostrádají nic z toho, co je pro Čapka typické: vtip, nadhled, ironii, atmosféru doby a především nádherně modelované dialogy, které i po vlastních scénáristických úpravách netahají za uši. Přidáme-li obsazení naší současnou hereckou špičkou (výborné kreace Töpfera, Preisse, Hrušínského, Konvalinkové, Martina Myšičky, vyloženě pozitivní je shledání s Heřmánkem, Satoranským nebo Víznerem, jež vídáme jen zřídka), pak je laťka nastavena velmi vysoko. Doufejme, že se nebude s přibývajícími epizodami snižovat. Byla by to škoda. Nejen pro nás.
Životní osud jednoho z nejvýraznějších představitelů naší divadelní, filmové i televizní Thálie si rozhodně zasluhuje rekonstrukci i pro ty, kteří se s jeho uměním setkávají již jen prostřednictvím archivních záznamů. Bohužel prostředky, jaké zvolili autoři tohoto ostravského dokumentu jsou typickým projevem současného povrchního vnímání kulturních odkazů minulosti. Pachuť bulvárního přetřesu pikantních historek z nejintimnějších sfér Peškova života zde zaznívá v až dehonestující míře, již upevňuje i závěrečný mystický sumář Pavla Jirase, plně dbajícího své pověsti užvaněného Neználka. Jen chabé připomenutí nejslavnějších rolí Peškova divadelního piedestalu, tvořeného mistrovskými výkony v inscenacích Lišák Pseudolus a Komik, k vytvoření celistvého portrétu rozhodně nedostačuje. V tom nijak nepomáhají ani bezobsažné výpovědi žijících svědků Peškova nejslavnějšího uměleckého rozmachu let padesátých až sedmdesátých, ani prapodivná režisérova snaha ve výběru formy celého dokumentu. Divák si po skončení ne náhodou připadá jako ve výprodeji levného zboží. Toho se nám želbohu dostalo v míře ne právě malé.
Je skutečně s podivem, že fenomén Machatý se dnes slučuje prakticky do dvou ikonografických emblémů celé jeho tvorby bez širší reflexe dalších, rozhodně významných projektů, ať už českých nebo zahraničních. Následkem této hluché teze je fakt, že zatímco celosvětově proslavená Extase je obecně považována za diváckou samozřejmost, o jejích předchůdcích nebo následovnících se mlčí. Na tento nešvar doplatila koneckonců i Píseň života, která se do Extase opisuje pouze dílčími motivy a nikoli celým obsahem, jak by se na první pohled mohlo zdát. V případě německého filmu pak narážíme na zcela anorganický celek, jež si sice báječně pohrává s na tu dobu odvážnými detaily (zubní protéza ve sklenici, růst embrya ve všech jeho fázích a jiné libůstky), ale v podstatě žádným způsobem nerozvíjí dilema hlavní hrdinky, která se v závěru stává vlastně až zbytečnou protagonistkou burcujícího apelu na mateřství. Nicméně nutno podotknout, že Margot Ferra a Aribert Mog jsou náležitou animální dvojicí, jen co je pravda :) Mnohem naléhavější je ale v případě Písně života celá řada nezodpovězených otázek, majících v kontextu doby i Machatého díla zásadní význam. Jaký měl film úspěch u německého a následně i českého publika? Sledoval Machatý pečlivě tvorbu svých sousedů nebo to pro něj bylo víceméně náhodné setkání s osudovým tématem? Proč nebyl film automaticky soustředěn do širšího diskursu v rámci Extase a dozvídáme se o něm až nyní? Je toho skutečně vícero a místo odpovědí se nám dostává jen suchopárného mlčení. A to není dobře.
Zemřít pro lásku nikdy nepoznanou... Právě jsem poznal, co je to skutečně pocitový film. Melancholie, vášeň, touha, koketerie a mor. Jak těžké je někdy žít.
Klíčová událost českého němého filmu. Nejen proto, že se tu poprvé setkáváme se jmény Anny Ondrákové a Maca Friče, kteří měli pro budoucí vývoj kinematografie zásadní význam, ale především pro onu bravurně rozehranou detektivní story, jež si důmyslně pohrává se svými americkými vzory a přitom zůstává cele zakotvena v domácím prostředí. Žádoucí vzhled, maximální humor, dokumentární hodnota dnes již zaniklých pražských exteriérů, s tím vším se tu lze setkat. A samozřejmě s mladickým talentem Gustava Machatého a pikantním sex-appelem Olgy Augustové, které ale vítězoslavně trumfuje "bezúčelná osoba" v podání Emilie Bokové. Tak nějak si představuji kongeniální zážitek.
I ve své sedmé a poslední hříčce o královnách přichází Oldřich Daněk s novým, osobitým pohledem na známé události. Ale zatímco protagonisty předchozích šesti komorních her jsou historické figury, hrdinka sedmé z nich je postavou čistě literární. V Daňkově Hamletovi "naruby" se překvapivý obraz dánské tragédie rodí z dialogu mladé manželky norského panovníka a vězně Klaudia. Role se začínají měnit. Klaudius vystupuje jako klidný, suverénní muž a od první chvíle je jasné, že jeho hlavním protivníkem bude Horatio. Bývalý král vyvrací všechna obvinění a podává příběh o tragédii na Elsinoru ze svého hlediska. Jeho podání má naprostou logiku a zaznívá z něho skryté obvinění proti Horatiovi, proti tomuto "vlídnému zloduchovi". Ale dějiny změnit nelze... Sedmá hříčka je opět skvělou ukázkou Daňkova scénického rukopisu, v níž způsobem dramatického apokryfu předkládá, "jak to také mohlo být". Z hereckých výkonů si lze doslova pochutnat na neobyčejně sevřeném, bez pathosu ztvárněném Klaudiovi Josefa Vinkláře, který divákům připravil další výjimečnou příležitost spatřit velkého hráče v akci. Postavu Horatia se skrytým napětím přesvědčivě ztvárnil Viktor Preiss, Kateřina Brožová už v předloze nebyla královnou, kolem níž se točí děj a stává se spíše jakýmsi prostředníkem mezi oběma mužskými protivníky. Bohužel jedinou vadou na kráse jsou krátké vsunuté blackouty, připomínající původní hamletovský příběh a převzetím z Macháčkova jevištního nastudování jen rušily a je škoda, že si je autor nevytvořil sám. I tak se Oldřich Daněk k potěše diváka bravurně rozloučil se svými královnami a nezbývá než litovat, že oněch skvělých hříček je skutečně jen sedm.
Škoda, že pouze epizoda s názvem Jak jsme přečetli Čapka tvoří malý velký skvost v té běžné sortě nehumorných bakalářských anekdot, které v roce 1997 už dávno ztratily kouzlo a um původních menšíkovských kolekcí. I tak děkuji Františku Němcovi a Bronislavu Poloczkovi za nádherné dialogy. "Proč proboha Rudyard Kipling?! Čím vadí Volání džungle?! - Protože je to zastánce britského imperialismu."
Moje komentáře
Nahý (2000)
odpad!Absolutní kalné dno, jaké jsme si vůbec schopni představit. Nevím, jak to zvládne vaše bránice, ale ta moje se za celou dobu rozhýbala zhruba na pár sekund a to jen proto, že taková míra prvoplánového nevkusu a trapnosti musela zaznamenat nějakou reakci. "Mami, chceš říct, že táta před svatbou s tebou vojel Ingebor?"
Dvacátý devátý (1974)
"Budeme se bít o ulice, o svobodu tisku, svobodu shromažďovací, svobodu spolčovací, o svobodu stávkovou pro proletariát! Proti vašemu policejnímu fašistickému teroru postavíme proletářskou obranu! My tento svůj boj povedeme bez ohledu na oběti! Houževnatě, cílevědomě, do té doby, až vaše panství bude smeteno!" O něco mladší předchůdce seriálového Gottwalda z poloviny osmdesátých let (nikoli náhodou je autorem v obou případech scenárista Jaroslav Matějka) je ve svém stylizovaném - a zde také mnohem agresivnějším - výkladu vzniku bolševizující se Komunistické strany ve dvacátém devátém roce zoufalejší než zoufalý. Historická prefabulace daných skutečností jde daleko za rámec objektivní "rekonstrukce" a nabízí jen čítankový pohled na vnitrostranickou krizi, ze které tu jsou mimo pravicové opozice obviňováni i oportunističtí levicoví intelektuálové. Utužení rodícího se normalizovaného Československa si vynucovalo i takovéto návraty ze záhrobí a znovuvzkříšení Gottwaldovy umrlé legendy pouze nasvědčuje, kam až byl "nový" režim schopen zajít. Výsledkem je více než dvouhodinová nuda bezobsažného plkání a dohadování; rovněž herecké výkony se pohybují na hranici vkusu (mimořádně špatná Zounarova poloha v titulní roli i strejcovské pojetí Zápotockého Adolfem Filipem) a jak nasvědčuje seznam obsazených, party se rozdávaly za odměnu těm nejvěrnějším. Závěrečný výrok, jež se skutečně dá označit za jeden z nejostudnějších, jaký kdy na naší politické scéně zazněl, je svým způsobem odpovědí těm, kteří toto zlo napomáhali sestrojit a v dalších letech činorodě udržovat při životě. Každé další slovo je pro tento paskvil nehospodárným plýtváním.
Gottwald (TV seriál) (1986)
"Pane prezidente, já jsem jenom prostý dělník, ale tolik vím, že jestliže je něco přáním většiny lidu, tak se tomu musíte podřídit i vy jako prezident!" Jedna z mnoha absurdních vět, která v této pětidílné hře na pravdu a lež zazní, jakoby plně vystihovala obsah celého díla. Můžeme se tu přít o to, zda bylo vůbec rozumné přistoupit k výrobě tohoto seriálu v době hroutícího se komunistického režimu, můžeme se tu přít o to, co si od celého projektu slibovaly vládní špičky a můžeme se tu přít o to, proč v současnosti platí přísné embargo na opětovné veřejné znovuuvedení na televizní obrazovky. To všechno jsou jistě klíčové otázky, které mají i vliv na divákovo vnímání, ale na Gottwalda lze pohlížet i jinak. Někdo jej přijímá coby nechtěnou parodii, jiný v něm nachází zajímavou historickou konfrontaci a tak dále. Domnívám se, že kategorické odmítnutí, jak vyplývá ze zdejších unisono odsudků dalších spolukomentátorů, je ke škodě celé věci. Především existují mnohem hůře natočená díla, Gottwald navíc nepostrádá dramaturgickou koncepci a poměrně nosné dialogy (sic!). Samozřejmě rozestavění figur na pomyslné politické šachovnici zcela odpovídá oficiálnímu výkladu dějin čili ti správní a mírumilovní jsou tu Gottwald se svými věrnými, ale na druhé straně mám pocit, že postava prezidenta Beneše je načrtnuta v celkem realistických obrysech a jeho prostor v seriálu dosahuje maximálních možností. Chybou Gottwalda je samotná prezentace jednotlivých kapitol nebo epizod, kdy se klíčové události našich dějin od konce dvacátých do konce čtyřicátých let zúžují na ty nejvíce exponované, a tedy problematické. Směšná je sama o sobě frakce ve 29. roce s dnes již legendární scénou, v níž spisovatel Vladislav Vančura lituje svého rozhodnutí pouhých pár sekund po podpisu rezoluce proti straně, mnichovské události, únorový převrat a podobně dehonestující je jednotlivé zobrazení předních demokratických hodnostářů jako stádo reakcionářských a buržoazních dravců (Zenkl, Ripka, Drtina, Hampl, Feierabend, Majer, Soukup, msgre. Šrámek, Jan Masaryk). Demagogická překroucenost a prachsprostá glorifikace titulního hrdiny zabraňují chápat Gottwalda jako něco víc než vykalkulovaný tah nomenklaturních televizních tvůrců, ale minimálně herecké výkony dávají alespoň tušit obrysy kvalitního uměleckého řemesla, kterého se v současnosti příliš nedostává. Neprávem pošpiněný Jiří Štěpnička vložil do své ultimatem přisouzené role možná víc, než sám chtěl, nicméně díky němu je Gottwald alespoň jednající člověk a nikoli bronzová mohyla; vynikající je uchopení dalších významných postav celou plejádou na obrazovce dnes takřka nevídaných jmen (Ladislav Lakomý jako Beneš, Brousek, Langmiler, Prachař, Moučka, Švorcová, Buchvaldek, Karlík, Růžek a další). Možnost sebereflexe a širšího zhodnocení, to je to hlavní, co dnes chybí divákovi a potažmo i celému seriálu. Gottwald v trezoru je bohužel výsledkem polistopadové demokracie, která je stejně chatrná jako ta prvorepubliková.
Odcházení (2011)
Absurdně pravdivé shrnutí politické (ne)kultury napříč historickým spektrem. I v tomto zdánlivě nesourodém panoptiku lze až s krutým sarkasmem vyhmátnout ty, kteří nám vládli i ty, kteří se o to, ať už hůře nebo lépe, pokoušeli. Je to nádherná metafora člověka, který byl u toho a věděl, kam se svým filmem míří. Hovořit o Havlovu Odcházení jako o uměleckém fiasku je buď pozérismus nebo absolutní nepochopení současnosti.
13. komnata Radima Špačka (TV film) (2011)
Kluk s toulavýma botama a kupou problémů. Asi tak bych popsal osobnost Radima Špačka, člověka, který se několikrát nebezpečně nahýbal nad propastí, ale který se přes to všechno dokázal odrazit zase zpátky a přesvědčit, že i "divní" lidé mohou být přínosným článkem současného filmového umění. Nejcennější jsou asi autentické reflexe Ladislava Špačka, jež se musel kromě jiného vyrovnat i se synovou homosexualitou. Celkově nepatetická, přímočará zpověď.
Davidovy narozeniny (2009)
Neuvěřitelně silná záležitost. Současná italská kinematografie je bohužel jednou z těch, které se do veřejného povědomí nedostávají příliš často a příliš lehce a když, pak v ikonografických exemplářích různých artových kin nebo festivalů, ale ani tam nemívá primární zájem. Je to škoda, protože sledovat vývoj evropského filmu by konkrétně domácímu prostředí velmi výrazně pomohlo ke změnám k lepšímu. Ale zpět k filmu. Osobně se rozplývám nad invencí autorů, jimž důmyslná aktualizace slavného Viscontiho hitu Morte a Venezia prostě a jednoduše vyšla a rozhodně to není pouhá kopie slavného předchůdce, i když základní fabule zůstává prakticky totožná. Onen dramatický osten nepřekonatelného pnutí a zadržovaných vášní je v tomto případě dotvořen hrdinovým manželským svazkem, který se hroutí stejně rychle jako veškeré ideály kdysi vyrovnaného a úspěšného psychoterapeuta. Superlativy náležejí vynikající práci s kamerou, která si doslova hraje s atmosférou, hudebnímu komponentu i samotným hereckým představitelům (Massimo Poggio v titulní roli je maximálně přesvědčivý a maximálně přitažlivý). Kdo nepochopil, o čem je řeč, bude si muset dát repete, kdo ano, už teď ví, že se na slunné italské pobřeží znovu vrátí.
Inventura Febia - Svatopluk Beneš a Lubomír Lipský (TV film) (2011)
Společným jmenovatelem Benešova a Lipského portrétu je obdivuhodná psychická i fyzická vytrvalost, s kterou i v pokročilém věku obdarovávali a v případě druhého jmenovaného stále obdarovávají další generace vděčných diváků. A zdá se, že klíčovým mezníkem v životě obou umělců je šťastné manželství, které plnilo funkci stabilního zázemí a neměnné jistoty.
Inventura Febia: Rudolf Hrušínský a Miroslav Horníček (TV film) (2011)
Jedny z nejlepších epizod Feničova GENU se tentokrát pozastavují nad neobyčejně košatými profesními a lidskými osudy dvou nejvýraznějších hereckých individualit dvacátého století. Šteindlerův pohled na rozvětvený klan Hrušínských je vlastně vzácným zachycením postupného zrání jednotlivých členů slavné herecké dynastie a de facto i epitafem nejstaršího nositele tohoto jména, který svůj nezaměnitelný výraz vtiskl do mnoha profesí a nejen díky jevišti a filmu se stal opravdovou legendou. Typicky klaunovská melancholie naopak zaznívá z Horníčkova portrétu, jehož sice vidíme ve vzácných chvílích klidu a štěstí po boku své milované ženy, obklopeného nejrůznějšími zálibami, ale také s daleko zasunutým smutkem nad ztrátou jediného syna. Zachycení obou Mistrů krátce před jejich odchodem, ať už skutečného nebo uměleckého života, je bohužel tradičním pravidlem tohoto cyklu.
Perfect Days - I ženy mají své dny (2011)
Perfect Days je perfektní film, rozehraný a tvořený přesně v invencích situačního humoru, který bohužel z našich kin vymizel, ale s nímž jsme měli v minulosti velice pozitivní zkušenosti. Příběh má reálnou pointu, balancující mezi absurditou a typickým melodramem ze současnosti, ale z obou ukrajuje ve vyváženém poměru, což je v konečném resumé rozhodujícím aspektem celkového přijetí. Ironie a nadsázka je použita měrou vrchovatou, Alice Nellis ví přesně, kam se svým humorem míří a rozhodně bych nepodceňoval její jakoby dokumentaristické vklady, které pak citlivě vkompnovala do životů svých imaginárních hrdinů. Maximálně potěšující jsou herecké výkony, od velice dobré a také velice dobře vypadající Chýlkové po Vojtu Kotka, který, jak se zdá, dospěl, zvážněl a hlavně dokázal svou postavu tvárně modelovat, díky čemuž se pak divák srdečně baví i nad jeho parodií sebe sama v rámci televizního pořadu hlavní aktérky. Vítězem tohoto pomyslného hereckého klání je ovšem Ondřej Sokol; jeho Richard je po dlouhé době (ne-li možná poprvé?) životným ztělesněním přirozeného, nikoli karikovaného a jinak deformovaného homosexuála. Kdo se bavit chce, tak se baví a kdo nechce, nemusí. Jisté však je, že český film v poslední době pomalu vstává z hlubin útrpného bahna a to je dobré znamení i do budoucnosti.
Kajínek (2010)
Ať už je pravda jakákoli, zůstane filmový Kajínek mistrovským kriminálním thrillerem, který beze zbytku naplňuje veškeré možnosti daného žánru. Vrcholící tragédie v okruhu údajného nájemného vraha a jeho ambiciózní obhájkyně naplňuje reálné předpoklady pro verzi, že za celým případem stojí vysoké policejní špičky, ale stejně tak je na druhé straně nesmyslné tvrdit, že Kajínek je pouhým obětním beránkem kauzy. Úhel pohledu je nemilosrdný a idealizace se nekoná. Z Kajínka vyzařuje neuchopitelné zlo, jež dává najevo takřka v každém záběru (a je vedlejší, zda výchozím bodem je dusivá pomstychtivost). Herecky velmi vyspělé, ve vyrovnaném poměru se uplatňují Konstantin Lavroněnko i Boguslaw Linda, osobně bych vyzvedl náročnou a vlastně hlavní roli v citlivém podání Tatiany Vilhelmové i obě postavy bratrů Dlouhých, z nichž pro Vladimíra to byla poslední příležitost před kamerou. A i když je svým způsobem kuriózní transformovat příběh nejslavnějšího českého vězně ve filmovou podívanou v době, kdy její aktér stále žije a s mnoha otazníky, které se nad kauzou stále vznáší, dal Petr Jákl na vědomí, že stvořit trhák hollywoodského stylu v domácím prostředí není tak úplně nemožné.
Věčný návrat (1943)
"TY DVA UŽ TEĎ OD SEBE NIC NEROZDĚLÍ." A doufám, že to celé bylo zamýšleno jako parodie na klasickou milostnou tragédii. V opačném případě se jedná o absurdní melodrama, principiálně shazující sebe sama a které se mimo jiné v mnoha detailech ocitlo i ve slavné Fričově Pytlákově schovance (trpící námořníci v krčmě pocházejí odtud). Ovšem nutno dodat, že tehdy třicetiletý Jean Marais zahrál svého šlechetného hrdinu se vší milovnickou patinou, čemuž se sice celé kino může vysmát, ale jen zainteresovaní vědí, že právě tehdy se začala psát milostná kapitola s dramatikem a režisérem Jeanem Cocteauem. Film, u kterého lze volit jen mezi smíchem a slzami. Jak se na parodii sluší a patří.
Inventura Febia: Helena Růžičková a Ljuba Hermanová (TV film) (2011)
Portréty dvou předních ženských hereckých stálic spojuje i přes přítomný věkový rozdíl sveřepá a až obdivuhodně vytrvalá snaha vzdorovat nepřízni osudu. Zatímco u Ljuby Hermanové převažuje jakoby marnivá touha být stále atraktivní dámou i v pokročilém věku, takřka antická tragédie Růžičkových vyvěrá ze zcela odlišných sfér, jimž předchází souběžně komentovaný katastrofický scénář. Ani jedna z nich ovšem neztrácí humor, elán, odhodlání a naději. O to teskněji působí fakt, že obě protagonistky zemřely necelý rok po natočení svých zpovědí. Na každý pád ale odešly jako velké bojovnice a jako vzor ostatním podobně postiženým ženám.
Smrt v přímém přenosu (1980)
Nadčasově zvolené téma, které je v současnosti diskutovanější, než by si možná sami tvůrci tehdy dokázali připustit, poskytuje maximální prostor pro strhující herecké sólo Romy Schneider, jež se v jedné ze svých posledních rolí soustředila na mikroskopické zachycení rozpadající se osobnosti. Zoufalství, proměňující se postupem času v cílevědomou likvidaci sebe sama, jakoby přirozeně vystupuje z původně vykonstruovaného sci-fi obrazu a nabízí reálný thriller mladé ženy, dovedené vlivem lidské manipulace k naprosté fyzické i psychické dehonestaci. Film, který je až příliš pravdivý na to, aby mohl být zapomenut. Plíživý, srdce svírající pocit absolutního vyšinutí je trvalým otiskem v divákově mysli a s každým dalším shlédnutím se tento stav jen prohlubuje.
Nevinní se špinavýma rukama (1975)
Film sám o sobě v mnoha ohledech a v rámci zvoleného žánru narušují povážlivé trhliny, které se projevují zejména v druhé části, kdy se zpočátku výborně vykrystalizované psychodrama mění spíše v panoptikální frašku oživlých mrtvol, ale i tento handicap nachází svá pozitiva. Romy Schneider v roli životem míjené Julie se totiž stává magickou femme fatale velkého plátna; její detailní studie frustrované ženy, která stále čeká na svůj velký okamžik, činí z filmu opravdový zážitek a de facto i jeden z klíčových důvodů, proč nevynechat tento film. Velké hvězdy jsou schopny velkých úkolů.
Víkend (2011)
Film, který odhaluje a citlivě interpretuje nejintimnější sféry života homosexuálů na pozadí syrově banálního příběhu náhodného setkání dvou mužů. Vtip, melancholie, magické fluidum prvních dní, zranitelnost vlastního já, nevyrovnanost se sebou samým, vášeň, strach z rozloučení, které musí přijít. Rozhovor, pojatý jako detailní analýza pocitů hlavních hrdinů funguje svým způsobem jako dokumentární kukátko do současnosného queer světa a hloubkou svého významu dalece překračuje hranice běžného vnímání reality. Pokládá si zásadní existenciální otázky, k nimž nabízí několik variant řešení, ale přitom nesklouzává k znechucujícímu opovržení okolním prostředím. Pohrává si s protiklady a vlastně divákovi podvědomě vzkazuje, že homosexualita je zcela normální součást lidského života. Se všemi bolestmi i radostmi, které láska přináší. Zatím nejlepší předvedný film letošního ročníku Mezipater.
Začátky (2010)
"TATI, PROČ VŠEM ŘÍKÁŠ, ŽES TO PŘEKONAL? - NENÍ TO JEDNO? - NENÍ! TATI, SEŠ VE ČTVRTÉM STADIU! PÁTÉ UŽ NENÍ!" Komorní příběh otce a syna, kteří na pozadí svých osobních ztroskotání ve vztazích konfrontují životy obou a i když se zpočátku zdá, že společným jmenovatelem je tu jen chabě navázané mateřské pouto, film nás postupně přesvědčí o podivném vnitřním boji obou mužů. Je sympatické, že film reflektuje téma coming outu u generace našich prarodičů, o to hůř pak vychází celá ta linie s Christopherem Plummerem, o jehož utajované homosexualitě de facto nic nevíme, netušíme, jaký měl motiv k uzavření manželství, ani jak probíhal jeho život až do okamžiku manželčiny smrti. My ho poznáváme až v okamžiku, kdy je se svou orientací vyrovnán, bohužel svou novou identitu nestihne již naplnit. Vedlejší paralela s Ewanem McGregorem se pak zabývá jeho patologickou prohrou ve vztazích a právě pátrání po otcově minulosti mu přináší řešení vlastních komplexů, jež mu částečně pomáhá překonávat jeho nová známost (Mélanie Laurent). V celém příběhu má klíčovou roli i pes a frustrovaná matka hlavního hrdiny, která se nikdy nedokázala smířit s tím, že svého manžela nedokázala vyléčit z homosexuality. Film je nakonec tvořen mnoha vrstvami, z nichž ani jednu nedokáže pojmout komplexně a tak divák těká z jedné postavy na druhou, ztrácí přehled a ve výsledku se celek rozplývá v ukolébávající nudu. A je to škoda, protože téma rozhodně nepostrádá významnový potenciál a v budoucnu by otázce homosexuality ve stáří mělo být přikládáno více pozornosti.
Jana Eyrová (2011)
Kdo očekává pohádkový příběh pro služky, bude zklamán. Tvůrcům se podařilo z Jany Eyrové vytvořit strhující drama s konzistentní linií hlavní hrdinky, která má svou logickou posloupnost a rozhodně není oním typickým schématem, v němž vítězí trudné osudy chudých vychovatelek. Film z velké části tvoří fantastická práce s barvami a skutečně bohatá kostýmní podívaná. Na místě jsou i zvolení herečtí interpreti, zejména mladinká Mia Wasikowska kouzlí v divákově srdci maximální požitek. Nikdy bych nečekal, že právě Charlotte Brontëová si na plátně získá mé srdce. Ale je to tak.
Neznámé matky (1921)
Absolutní křeč, transformující se každičkým záběrem v neodolatelnou frašku na druhou. Těžko dnes s jistotou tvrdit, zda byl film primárně inscenován jakožto instruktážní příběh trpícího mateřství s apelem na neposkvrněnou minulost hlavní hrdinky, každopádně v podání našich báječných umělců by takový tvar neustál ani hluchoněmý. Anna Iblová upadá chvíli co chvíli do nesnesitelných hysterických záchvatů anebo se věší ostatním spoluhráčům kolem krku s výrazem ve tváři, který dává slovu deprese nový rozměr. František Hlavatý, co se žoviálně kolébá z místa na místo a nádavkem koulí očima i vším ostatním. Bedřich Karen a jeho nepovedený manžílek. Jaroslav Vojta, jež zakazuje své dceři četbu dívčích románků a následně propadá zuřivému záchvatu mrtvice uprostřed hvozdů. A aby toho nebylo málo, ještě je tu žába, která neví, čí je a proto dává přednost své úžasné bílé mašli ve vlasech. Mám-li pocit naprostého vyčerpání z nepřetržitého smíchu, pak si autoři zaslouží mé velké díky. I když rozesmáté tváře od ucha k uchu asi nebyly v době svého vzniku úplně žádoucím výsledkem. Ačkoli, kdoví . . .
Chyťte ho! (1924)
Věc vskutku nevídaná. I tak by se dal charakterizovat Lamačův a Wassermanův autorský film, který nejenže čerpá z tradic klasické americké grotesky, perfektně si pohrává se situačním humorem a kouzlí jeden vynikající gag za druhým, ale celkově jde mnohem dál a díky detailně promyšlené hře se stává výjimečným precedentem hraného filmu počátku dvacátých let. Nikoli náhodou referoval nadšený dobový tisk ve stylu Český film, který není českým [Večerník Práva lidu, říjen 1924] či Nejvýznamější česká premiéra tohoto období [Národní listy, leden 1925]; zajímavá by nicméně v tomto případě byla potenciální exportní hodnota a další vedlejší aspekty, vedoucí k objektivnímu vřazení titulu mezi absolutní špičku soudobé domácí kinematografie. Buď jak buď, Lamačova bravurní kreace nešťastníka, donuceného řadou náhod a omylů k bezmocným únikům ze spárů lupičské bandy, patří k jeho nejlepším vystoupením před filmovou kamerou vůbec a je-li z druhé poloviny doplňován nadmíru skvostnou Anny Ondrákovou ve formě více než žádoucí, pak nezbývá, než si celou tu geniální eskapádu za štěstím a penězi náležitě užít. Pomyslným bonusem jsou například i takové rarity jako začínající Mac Frič před kamerou a nikoli za kamerou anebo jediná účast Bedřicha Veverky v němém filmu.
Kolo plné hvězd (TV pořad) (2011)
Aleš a jeho výprodej vyšumělých televizních anekdotek. Nuda na druhou.
Videostop (TV pořad) (1985)
V historii televizního vysílání bychom jen stěží hledali další takový typ soutěžního pořadu. Filmový kvíz kombinovaný s tradičními i méně tradičními historkami ze zákulisí tváří československé kultury získával své osobité kouzlo díky noblesnímu Rosákovu projevu, který ani za těch několik desetiletí nesklouzl k povrchní žvanivosti jeho pozdějších konkurentů. Renomé pak nabýval pravidelnou účastí filmového historika Karla Čáslavského, jehož minimalistické bonmoty zůstanou již trvale v paměti několika generací. Novodobé dvojí vzkříšení je ovšem kapitolou z jiného ranku a s původním pojetím má jen pramálo společného.
Saharské písky (studentský film) (2009)
Příběh sice není ničím inovativní, ale přesto na milimetr přesně odpozorovaný ze života. "Kde já jsem mohl být?! - Já vím, v Akademii věd . . . ale na vrátnici . . . "
Čapkovy kapsy (TV seriál) (2011)
Nepochybně by bylo předčasné nyní jakkoli hodnotit tento rozsáhlý cyklus Čapkových povídek, ale již po prvním triptychu je zřejmé, že mladí tvůrci vnášejí do stojatých veřejnoprávních vod svěží vítr. S bravurou koncipované mikropříběhy nepostrádají nic z toho, co je pro Čapka typické: vtip, nadhled, ironii, atmosféru doby a především nádherně modelované dialogy, které i po vlastních scénáristických úpravách netahají za uši. Přidáme-li obsazení naší současnou hereckou špičkou (výborné kreace Töpfera, Preisse, Hrušínského, Konvalinkové, Martina Myšičky, vyloženě pozitivní je shledání s Heřmánkem, Satoranským nebo Víznerem, jež vídáme jen zřídka), pak je laťka nastavena velmi vysoko. Doufejme, že se nebude s přibývajícími epizodami snižovat. Byla by to škoda. Nejen pro nás.
Cesta do hlubin Lálovy duše (TV film) (2008)
Životní osud jednoho z nejvýraznějších představitelů naší divadelní, filmové i televizní Thálie si rozhodně zasluhuje rekonstrukci i pro ty, kteří se s jeho uměním setkávají již jen prostřednictvím archivních záznamů. Bohužel prostředky, jaké zvolili autoři tohoto ostravského dokumentu jsou typickým projevem současného povrchního vnímání kulturních odkazů minulosti. Pachuť bulvárního přetřesu pikantních historek z nejintimnějších sfér Peškova života zde zaznívá v až dehonestující míře, již upevňuje i závěrečný mystický sumář Pavla Jirase, plně dbajícího své pověsti užvaněného Neználka. Jen chabé připomenutí nejslavnějších rolí Peškova divadelního piedestalu, tvořeného mistrovskými výkony v inscenacích Lišák Pseudolus a Komik, k vytvoření celistvého portrétu rozhodně nedostačuje. V tom nijak nepomáhají ani bezobsažné výpovědi žijících svědků Peškova nejslavnějšího uměleckého rozmachu let padesátých až sedmdesátých, ani prapodivná režisérova snaha ve výběru formy celého dokumentu. Divák si po skončení ne náhodou připadá jako ve výprodeji levného zboží. Toho se nám želbohu dostalo v míře ne právě malé.
Píseň života (1931)
Je skutečně s podivem, že fenomén Machatý se dnes slučuje prakticky do dvou ikonografických emblémů celé jeho tvorby bez širší reflexe dalších, rozhodně významných projektů, ať už českých nebo zahraničních. Následkem této hluché teze je fakt, že zatímco celosvětově proslavená Extase je obecně považována za diváckou samozřejmost, o jejích předchůdcích nebo následovnících se mlčí. Na tento nešvar doplatila koneckonců i Píseň života, která se do Extase opisuje pouze dílčími motivy a nikoli celým obsahem, jak by se na první pohled mohlo zdát. V případě německého filmu pak narážíme na zcela anorganický celek, jež si sice báječně pohrává s na tu dobu odvážnými detaily (zubní protéza ve sklenici, růst embrya ve všech jeho fázích a jiné libůstky), ale v podstatě žádným způsobem nerozvíjí dilema hlavní hrdinky, která se v závěru stává vlastně až zbytečnou protagonistkou burcujícího apelu na mateřství. Nicméně nutno podotknout, že Margot Ferra a Aribert Mog jsou náležitou animální dvojicí, jen co je pravda :) Mnohem naléhavější je ale v případě Písně života celá řada nezodpovězených otázek, majících v kontextu doby i Machatého díla zásadní význam. Jaký měl film úspěch u německého a následně i českého publika? Sledoval Machatý pečlivě tvorbu svých sousedů nebo to pro něj bylo víceméně náhodné setkání s osudovým tématem? Proč nebyl film automaticky soustředěn do širšího diskursu v rámci Extase a dozvídáme se o něm až nyní? Je toho skutečně vícero a místo odpovědí se nám dostává jen suchopárného mlčení. A to není dobře.
Smrt v Benátkách (1971)
Zemřít pro lásku nikdy nepoznanou... Právě jsem poznal, co je to skutečně pocitový film. Melancholie, vášeň, touha, koketerie a mor. Jak těžké je někdy žít.
Jak byla Anny Ondráková získána pro film (1921)
Svým způsobem unikátní self-promotion aneb Jak se rodí filmová hvězda. Zcela prozaicky, za jednoho odpoledne v parku ;)
Dáma s malou nožkou (1919)
Klíčová událost českého němého filmu. Nejen proto, že se tu poprvé setkáváme se jmény Anny Ondrákové a Maca Friče, kteří měli pro budoucí vývoj kinematografie zásadní význam, ale především pro onu bravurně rozehranou detektivní story, jež si důmyslně pohrává se svými americkými vzory a přitom zůstává cele zakotvena v domácím prostředí. Žádoucí vzhled, maximální humor, dokumentární hodnota dnes již zaniklých pražských exteriérů, s tím vším se tu lze setkat. A samozřejmě s mladickým talentem Gustava Machatého a pikantním sex-appelem Olgy Augustové, které ale vítězoslavně trumfuje "bezúčelná osoba" v podání Emilie Bokové. Tak nějak si představuji kongeniální zážitek.
Z hříček o královnách: Vzpomínka na Hamleta (útržek norský) (TV film) (1995)
I ve své sedmé a poslední hříčce o královnách přichází Oldřich Daněk s novým, osobitým pohledem na známé události. Ale zatímco protagonisty předchozích šesti komorních her jsou historické figury, hrdinka sedmé z nich je postavou čistě literární. V Daňkově Hamletovi "naruby" se překvapivý obraz dánské tragédie rodí z dialogu mladé manželky norského panovníka a vězně Klaudia. Role se začínají měnit. Klaudius vystupuje jako klidný, suverénní muž a od první chvíle je jasné, že jeho hlavním protivníkem bude Horatio. Bývalý král vyvrací všechna obvinění a podává příběh o tragédii na Elsinoru ze svého hlediska. Jeho podání má naprostou logiku a zaznívá z něho skryté obvinění proti Horatiovi, proti tomuto "vlídnému zloduchovi". Ale dějiny změnit nelze... Sedmá hříčka je opět skvělou ukázkou Daňkova scénického rukopisu, v níž způsobem dramatického apokryfu předkládá, "jak to také mohlo být". Z hereckých výkonů si lze doslova pochutnat na neobyčejně sevřeném, bez pathosu ztvárněném Klaudiovi Josefa Vinkláře, který divákům připravil další výjimečnou příležitost spatřit velkého hráče v akci. Postavu Horatia se skrytým napětím přesvědčivě ztvárnil Viktor Preiss, Kateřina Brožová už v předloze nebyla královnou, kolem níž se točí děj a stává se spíše jakýmsi prostředníkem mezi oběma mužskými protivníky. Bohužel jedinou vadou na kráse jsou krátké vsunuté blackouty, připomínající původní hamletovský příběh a převzetím z Macháčkova jevištního nastudování jen rušily a je škoda, že si je autor nevytvořil sám. I tak se Oldřich Daněk k potěše diváka bravurně rozloučil se svými královnami a nezbývá než litovat, že oněch skvělých hříček je skutečně jen sedm.
Bakaláři 1997 (TV pořad) (1997)
Škoda, že pouze epizoda s názvem Jak jsme přečetli Čapka tvoří malý velký skvost v té běžné sortě nehumorných bakalářských anekdot, které v roce 1997 už dávno ztratily kouzlo a um původních menšíkovských kolekcí. I tak děkuji Františku Němcovi a Bronislavu Poloczkovi za nádherné dialogy. "Proč proboha Rudyard Kipling?! Čím vadí Volání džungle?! - Protože je to zastánce britského imperialismu."